Časopis Naše řeč
en cz

Studie o nářečí v jihozápadních Čechách

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazykově zeměpisná studie Jaroslava Voráče Česká nářečí jihozápadní,[1] vyšlá loňského roku v Nakladatelství ČSAV jako druhý svazek ediční řady „Česká nářečí“, je po delší době opět větší dialektolo[234]gickou prací, jež se zabývá nářečím v Čechách. Pojednává o oblasti poměrně rozsáhlé a je založena na materiálu ze současného výzkumu našich nářečí, prováděného široce založenou akcí dotazníkovou. Tento dotazníkový výzkum, na němž spolupracuje učitelstvo našich škol, soustřeďuje se v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český a jeho vedením byl v roce 1946 pověřen právě autor této nově vyšlé publikace. Tento výzkum byl pak soustavně doplňován autorovým přímým výzkumem v terénu.

Voráčova jazykově zeměpisná monografie oblastní přináší první dílčí výsledky této rozsáhlé výzkumné akce. Autor v ní nepodává úplný popis všech znaků lidové mluvy tohoto rozsáhlého území, neboť to není ani úkolem prací tohoto zaměření, nýbrž soustřeďuje se na monografické zpracování těch jazykových jevů, jež jsou charakteristické pro celou oblast českých nářečí jihozápadních.

Po úvodní kapitole, v níž nás autor seznamuje s dosavadním pojetím a vymezováním nářečí v jihozápadních Čechách, přináší druhý oddíl knihy 15 kapitol, v nichž se probírají hlavní hláskoslovné a tvaroslovné znaky, které danou oblast charakterisují jako celek. Mnohé z těchto kapitol znají naši čtenáři z Voráčova cyklu „K jazykovému zeměpisu Čech“[2]; zde jsou ovšem zasazeny do širšího rámce celé studie, jednotně upraveny a doplněny novým materiálem, tak jak byl autorem během let sebrán při soustavném terénním výzkumu okrajových oblastí. Těchto 15 kapitol tvoří materiálové jádro celé práce:

I. Změna ’e(e) > a v slabikách měkkých (čap, jahla). — II. Vyrovnávání ve prospěch přehlásky a >ě(e) (začel, tříst). — III. Nadměrná dvojhláska ou za ů z původního ó ve slovech jako roužnout, poučet. — IV. Zachovávání nedifthongisovaného í po c, z, s (cíťit / cejťit). — V. Některé společné typy kvantity [ve slovech dvojslabičných (pína, plíva), ve slovech původně dvojslabičných (plouch, kráj), v genitivu plurálu (ze vrát), v tvarech slovesných (minoul, seďíl), v nom. plur. maskulin (sedlácí) a v číslovkách (šístej)]. — VI. Průvodní vokály při slabičném r a l (slouza, sirp). — VII. Redukce samohlásky i, y ve spojeních il, yl, ly a ry (slňice, mlnář). — VIII. Střídnice za asimilované g (typ ňihdo) a za cizí g (typ kranát). — IX. Rozdílné výsledky staré měkkosti ve skupině mě (mje, mňe, me; mjesto // mňesto). — X. Změna d >r v postavení mezi dvěma samohláskami (ďerek, storola). — XI. Disimilace skupin sč, stř v chč, chtř (chčesťí, chtřílet). — XII. Změna souhlásky v ve spojeních -avi-, -ovi- (lajce, jalouce). — XIII. Prothetické h před samohláskami a před ň, r, ř (halmara, huďit, hňískej); i-, í- na začátku slov (ískra, íva). — XIV. Ustrnulý tvar přídavného jména přivlastňovacího na -ovo a rodinného jména na -ovic, -oje, -ouc atd. (tatínkovo bratr; Novákovic, -ojc, -ouc). — XV. Některé společné typy v tvarech slovesných (3. pl. umí, sází; řekňite; noš, ježďi).

[235]Nedílnou součástí těchto kapitol je mapová příloha, vzniklá podle originálních map velkého měřítka, do nichž byly přeneseny dotazníkové zprávy z každé zkoumané obce. Zevrubné mapové zpracování hledaných jazykových jevů v souborech map umožnilo nový, zpřesňující pohled na celou zkoumanou oblast. (Třeba k tomu ještě připomenout, že autor musel zvládnout materiál dosti rozsáhlý: dotazníkový materiál z 1682 obcí z celé jihozápadní poloviny Čech). V serii 20 mapek k probíraným jazykovým jevům se autorovi podařilo postihnout poměrně jednoduše a opravdu velmi názorně složitou nářeční situaci, kterou čtenář pozná i z důkladného popisu k jednotlivým isoglosám. Ve svých výkladech sleduje autor u každého jevu jeho dnešní stav, opíraje se při tom jak o výsledky dotazníkové ankety, tak i o materiál z výzkumu přímého, kterým se ověřují a doplňují údaje z ankety. Našli bychom snad jen málo prací, jež využívají předností obou základních metod dialektologické práce (přímého výzkumu v terénu a metod nepřímých, na př. dotazníkových) tak neobyčejně šťastným způsobem, jako se to podařilo ve studii Voráčově.

Všechen nový materiál, který je v práci obsažen, uvádí autor ovšem také v souvislost s dosavadní literaturou; zejména tu soustavně navazuje na synthetickou práci Havránkovu,[3] jež přinesla poslední hluboký pohled na česká nářečí.

Ve třetím oddíle knihy, jenž shrnuje výsledky předcházejících kapitol s hlediska dnešního i vývojového, dochází pak autor k závěrům širšího dosahu a obecné platnosti. Oddíl poslední (čtvrtý) je vlastně jakousi malou dialektologickou čítankou z okrajového pruhu jihozápadního. Obsahuje 86 nářečních ukázek z 11 okrajových oblastí (od Rakovnicka přes Chodsko na Doudlebsko), pečlivě vybraných ze sbírky souvislých textů, které autor zachytil při přímém výzkumu. Podávají přímé svědectví o dnešním stavu nářečí (poměrná zachovalost nářečních znaků ještě na př. i na Manětínsku, Stříbrsku a Stašsku někdy až překvapí) a svou svěžestí mohou zaujmout i širší veřejnost.

Autor se však nespokojuje pouze s podáním dnešního stavu a zeměpisného obrazu jihozápadních nářečí (ač i jen takové zjištění by nebylo jistě bez užitku), nýbrž zařazuje každý jev také do historického vývoje jazyka, opíraje se při tom o soustavné práce Gebauerovy a Trávníčkovy. Najdeme tu konkretní poučení, jak příslušné historické změny celočeské na této oblasti probíhaly. Jazykové změny, šířící se ze středních Čech, dostávaly se často do této oblasti opožděně (tak na př. opožděně probíhající difthongisace ú > ou zasáhla i ů z původního ó v případech jako touň z tůň a pod.) nebo sem nepronikly vůbec (tak na př. se zde, ze[236]jména na okrajích — podobně jako ve spisovném jazyce — nedifthongisovalo í v případech jako cíťit, vozík, sítko, kdežto sousední nářečí středočeská a zčásti i čeština obecná mají už podoby cejťit, vozejk, sejtko; nebo se tu zachovala stará výslovnost slabikotvorného l a r s průvodní samohláskou v případech jako sluza, sirp; atd.). Vedle toho jsou tu i znaky, které vznikly samostatným oblastním jazykovým vývojem (na př. změna sč > chč na slovech jako chčesťí, ustrnulé přídavné jméno přivlastňovací na -ovo, vyrovnání slovesných tvarů oňi umí, sází a j.).

Snaha po názorném podání vývojových procesů ve zkoumané oblasti vedla autora také k tomu, že se na podkladě bezpečné znalosti dnešního zeměpisného rozložení jazykových jevů mohl pokusit i o rekonstrukci některých bývalých nářečních hranic, které dnes již ustoupily nebo se rozpadly. Tak na př. dnešní zeměpisný rozsah zakončení -ojce, uchovaný v lidovém jazyce na konservativních typech jmen místních (Tochojce místo spis. Tochovice), podává nepochybné svědectví o původním rozsahu všech slov tohoto typu, třebaže tento jev na obecných jménech jako jalojce (kap. XII) dnes už ustoupil poměrně hluboko k archaickému okraji. Podobně i výskyt kontaminovaných (zkřížených) podob, které se vytvářejí vždy na styku dvou hranic, může přispět k zjišťování nářečních hranic v minulosti: tak na př. podoba Horažďoujce, vzniklá kontaminací, zkřížením zakončení -ouce a -ojce, jež byla doložena v Jaronicích, ležících na bývalé hranici starého kraje prácheňského, svědčí o tom, že v minulosti se hranice jazyková kryla s hranicí správní, třebaže dnes již tento jev ze své původní hranice ustoupil (viz s. 75 a mapu XII). V těchto věcech přináší zvláště závěrečná kapitola Voráčovy práce nové a podnětné postřehy a naznačuje, jak platnou měrou může bádání tohoto druhu přispět k vysledování minulých i probíhajících jazykových procesů.

Výsledky, k nimž Voráčova studie dospěla, jsou mnohdy zcela nové, neboť přinesly pro zkoumanou oblast uspokojující odpovědi o zeměpisném rozložení i těch jevů, o nichž jsme neměli přesnějších zpráv. Ukázalo se totiž, že mnohé jazykové jevy žijí na území daleko větším nebo i jiném, než se dosud předpokládalo. Zároveň zrevidovala Voráčova práce i celkový pohled na zkoumanou oblast: nový výzkum totiž ukázal, že přes rozdílné názory v dosavadní literatuře můžeme oprávněně mluvit o nářečním celku jihozápadním (viz shrnutí na s. 68—72). V rámci tohoto celku rýsují se ovšem dvě, do jisté míry samostatné nářeční skupiny, a to nářečí západočeská s okrajovým jádrem chodským a jihočeská s jádrem doudlebským. Dělítkem mezi oběma skupinami — jak autor při novém výzkumu zjistil — je t. zv. prácheňská hranice; hranice starých správních celků se tu kryje s hranicemi jazykovými. Typickými diferenčními znaky obou těchto nářečních skupin a jejich okrajových jader bude se podrobněji zabývat druhý, připravovaný díl této auto[237]rovy práce, kde bude celkový obraz zkoumané oblasti ještě bohatěji dokreslen.

Ve své práci, jež přináší naší dialektologii mnoho nových poznatků, užívá autor důsledně metody jazykového zeměpisu, kterou u nás po prvé propracovaně uplatnila už práce Havránkova a na Slovensku práce Vážného, a má na zřeteli i hledisko vývojové. Voráčova studie navazuje tak na dobré tradice naší dialektologie a důstojně se řadí k závažným pracím v tomto oboru.

[1] Jaroslav Voráč, Česká nářečí jihozápadní. Studie jazykově zeměpisná. Část první. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1955, 147 stran + 20 map.

[2] Srov. Naše řeč 33 až 37, 1949 až 1954.

[3] Bohuslav Havránek, Česká nářečí, Československá vlastivěda III, Praha 1934, s. 84—218.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 7-8, s. 233-237

Předchozí Jaroslav Voráč: O jménech motýlů v slovenských nářečích

Následující Jana Ondráčková: Doplňování fonografického archivu ČSAV