Časopis Naše řeč
en cz

K jazykovězeměpisným výkladům oblastních tvaroslovných znaků (K původu tvarů 3. p. rodinných jmen na -om)

Jaroslava Hlavsová

[Articles]

(pdf)

-

Systematické terénní jazykové výzkumy mohou odhalovat nové skutečnosti nejen o současné jazykové situaci v rámci našeho národního jazyka, o složitých vztazích a způsobech koexistence jeho jednotlivých útvarů, ale též mohou doložit dosud jen předpokládané vývojové mezistupně některých složek systému jazyka. Získání nových informací v terénu může pak např. objasnit i souvislosti mezi některými oblastními nebo nářečními formami zdánlivě shodnými, původem však odlišnými. Metoda jazykového zeměpisu tu prostorovým porovnáváním jazykových fakt mnohdy doplní mezery v informacích o vztazích vývojových; její přínosy jsou přitom cenné, ať již se jednotlivé důkazy týkají jevů pro jazykový systém závažných, nebo jen zcela dílčích a periferních.

Jeden z jazykových jevů, které po stránce tvaroslovné výrazně diferencují území našeho jazyka, je rozlišení koncovek 3. p. množného čísla rodinných jmen (vlastních i obecných, odpovídajících spis. formám Novákovým, kovářovým). Místní rozdíly v tomto zakončení často slouží jako jeden ze znaků pro klasifikaci českých nářečí.[1]

Základní rozdíl v koncovkách 3. p. množ. čísla (-ům/-om) je odrazem starých rozdílů v kvantitě o-kmenové koncovky: staročeské -om zůstalo nezměněno na značné části českého území (tak jako ve slovenštině),[2] dlouhé -óm se od konce 14. stol. dále měnilo > uom (u Chelčického je doklad tohoto jmenného tvaru, citovaný F. Trávníčkem: k sousedovuom) > úm. Rozdílný výsledek vývoje této staré kvantitativní dublety dnes zeměpisně vyděluje jako základní oblastní znak západočeskou nářeční skupinu. Původní koncovka -om v 3. p. množ. čísla se zde podle Voráčových soustavných jazykovězeměpisných vý[176]zkumů a z nich plynoucích historických závěrů nejen zachovala (na rozdíl od obecně českého -ům) u původních o-kmenů a io-kmenů, ale rozšířila se analogií i k podst. jménům dalším. Touto unifikační tendencí v záp. Čechách vznikla tedy v 3. p. množ. čísla tvarová shoda podst. jmen jako sedlákom, kupcom, přecedom, kamenom, kuřatom, kolenom, vratom, vánocom, a též u vlastních jmen místních a rodinných: k Domažlicom, Vlasákom.[3]

Západočeské poměry po této stránce (v zachování krátké koncovky -om v 3. p. množ. čísla) zpravidla bývají uváděny do souvislosti s podobnou situací v široké nářeční oblasti na severovýchodě Čech, kde je rovněž jedním z výrazných oblastních znaků koncovka -om, pouze však u rodinných jmen obecných i vlastních, tedy jen u tvarů původem přivlastňovacích (např. ke kovářom, k Novákom).[4]

V oblasti severovýchodočeské se však — s přihlédnutím k některým novým zjištěním — nabízí i výklad odlišný. Jazykovězeměpisným srovnáním různých koncovek, které se v tvarech 3. p. množ. čísla rodinných jmen v svč. oblasti vyskytují, totiž vyplynulo, že jde o tvary vývojově odlišné od homonymní koncovky západočeské (a částečně též jihočeské).[5]

Podle výsledků korespondenční ankety provedené dialektologickým oddělením Ústavu pro jazyk český v 50. letech, a hlavně podle novějších terénních výzkumů je možno rozložení jednotlivých tvarů 3. p. množ. čísla rodinných jmen v svč. oblasti charakterizovat takto:[6]

1. okrajový severovýchod tvoří menší areál v Podkrkonoší, Pojizeří a též Podještědí s tvarem složeným[7] (-ovem: Novákovem, kovářovem), který poněkud ustupuje a směrem od vnitrozemí je vytlačován tvarem -om (Novákom, k pekařom),

[177]2. poněkud jižněji, a hlavně východněji se táhne širší oblast svč. s tvarem -om (Novákom, pekařom),

3. vnitřní severovýchod vyplňuje od západu pokračující oblast forem zakončených -ovum (Novákovum, pekařovum), do níž od jihovýchodu zasahuje (až na Kutnohorsko) čtvrtý areál,

4. menší areál tvarů -um[8] (Novákum, pekařum).

Areály jednotlivých tvarových typů vytvářejí poměrně ostré hranice. Na styku dvou různých oblastí vzniká v několika případech typ přechodný, tvar zakončený -oum, který je novým zajímavým dokladem vývoje jednotlivých tvarů po stránce fonetické. Protože běží o oblast s většími či menšími pozůstatky krajově odlišné, totiž obouretné výslovnosti souhlásky v, je třeba různé fonetické varianty této kompromisní formy vzít v úvahu, za předpokladu, že všechny hlásky, z nichž se skládá koncovka -ovum, jsou tu vyslovovány s účastí rtů (srov. zaokrouhlení při výslovnosti o, u, obouretnost souhlásek v, m).

Můžeme tedy v svč. nářeční oblasti sledovat všechny stupně výslovnosti koncovek -ovum/-om/-um plynule na sebe výslovností navazujících:

1. -ovum (s retozubým v)
2. -owum (s obouretným v)
3. -o-um (dvojslabičné)
4. -oum (jednoslabičné)
5. -oum (s nepatrnou stopou výslovnosti u před m)
6. -om (a -um)

(Jednotlivé podoby, navzájem si výslovností blízké, se často vyskytují v jednom zkoumaném bodu v dubletě.)

Důležitým a zároveň zákonitým zjištěním je, že ve všech případech, kde byly zaznamenány podoby přechodné (-oum), jde o místa ležící přímo na hranici dvou odlišných forem. Poprvé byl zjištěn tvar -oum (Kodýtkoum / Kodytko-um, Nýdloum / Nýdlo-um, Kovářoum) v Úlibicích u Jičína, v obci ležící na rozhraní typu -ovum a -om.[9]

Na podobný případ mne upozornil L. Bachmann, který zaznamenal tvary s koncovkou -oum (opět dvojslabičnou i jednoslabičnou) v Lukavici u Chrudimi, tedy v uzlovém bodu na styku tří oblastí: -ovum, [178]-om a -um. Postupně se pak přidala další svědectví. V rukopisné monografii J. Kráma Využití nářečí ve škole z r. 1977 je popsán dialekt obce Vysoká n. L. (u Hradce Králové), která leží opět na hranici mezi typy -ovum a -om. Autor zde hojnými doklady potvrzuje takřka výhradní tvary 3. p. rodinných jmen jako Brdoum, Baladoum, Karloum, Zelinkoum (s koncovkou častěji dvojslabičnou).

Další dva případy bodů, potvrzujících výskyt forem -oum, jsou rovněž na styku dvou oblastí lišících se tvary 3. p. Jeden bod (z Turnovska) vytváří přechod mezi okrajovým areálem -ovem a více vnitrozemským pásem -om; druhý (z Kolínska) je na přímém rozhraní oblastí s tvary -ovum a -um.

Jazykový zeměpis tedy dokládá, že tvary -oum představují přechodné podoby nejen po stránce fonetické, ale i zeměpisné. Důležitou okolností tohoto zjištění je zároveň i to, že se nikde jinde než na hranici dvou různých typů tyto foneticky přechodné podoby nevyskytují.

Pro náš výklad, kterým upozorňujeme na jisté rozdíly mezi původní dochovanou krátkou koncovkou -om v záp. Čechách a mezi homonymním zakončením severovýchodočeským, svědčí konečně i zmíněná okolnost, že na rozdíl od nářečí západočeských, kde původní koncovka -om se zachovala nejen u rodinných jmen, ale i u podstatných jmen ostatních, je tato koncovka v severovýchodních Čechách omezena výhradně na tvary jmen rodinných. Tedy na tvary svým původem přivlastňovací, jejichž koncovka -ov, obsažená i v tvaru 3. p. -ovum dává předpoklady pro zmíněnou artikulační změnu -ovum > -om za příznivé okolnosti, jíž je oblastní obouretná výslovnost souhlásky v. Blíže k okraji našeho jazykového území, kde se dochovala alespoň částečně tato výslovnost v vlastně dodnes, je i pole působnosti této změny. Vnitřní severovýchod má tvar -ovum nezměněn, obouretná výslovnost v ustoupila odtud k okrajům území.

Můžeme tedy pomocí těchto nových zjištění potvrdit mínění Gebauerovo,[10] podle něhož je 3. p. mn. č. (Novákom) „patrně dialektická zkrácenina“ tvaru -ovum. Tímto výkladem bychom tudíž řadili svč. tvar 3. p. rodinných jmen k řadě českých nářečních forem, které vděčí za svůj původ oblastnímu dochování staré obouretné výslovnosti souhlásky v.


[1] Např. B. Havránek, Nářečí česká, Československá vlastivěda III (Jazyk), Praha 1934, s. 146.

[2] F. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 292.

[3] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní II, Praha 1960, s. 30n. a přehledná mapa rozšíření západočeské koncovky B III.

[4] Kromě J. Voráče a F. Trávníčka též např. J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 156, a A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historický vývoj češtiny, Praha 1977, s. 127.

[5] Koncovka -om v 3. p. množ. čísla je též na Doudlebsku (viz Voráč, práce cit. v pozn. 3, s. 31).

[6] Výčet většiny současných nářečních tvarů rodinných jmen ve 3. p. i jejich historické doklady jsou uvedeny ve studii F. Cuřína Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Praha 1964, s. 47.

[7] Stranou naší problematiky zůstává hojný dubletní výskyt složeného tvaru –ovejm i v oblastech 2, 3, 4. Mezi jmennými a složenými tvary (-om a -ovejm) je tu dosud částečně dodržovaný významový rozdíl, např. dal to Novákom, došel k Novákovejm „k domu Novákových“. Srov. již O. Hujer, Novákovic, Novákovi, Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka, Praha 1961, s. 114.

[8] Podle F. Trávníčka, Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 337, je to „dativ základního jména…, zajisté vlivem genitivu Nováků“.

[9] Úlibice (okres Jičín), jejichž nářečí po lexikální stránce zpracoval v rukopisné práci M. Roudný, znám již od doby druhé světové války; koncem 60. let mi zde tyto formy -oum potvrdil výzkum, konaný pro ČJA spolu s J. Voráčem.

[10] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III/1, Praha 1960, s. 59.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 4, pp. 175-178

Previous Pavel Jančák: K interdialektickému vývoji mluvy západočeských měst

Next Igor Němec: Tvoření podstatných jmen typu kašel, zádrhel, příčel

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1