O českém záporu. I

Jiří Haller, V. Š.

[Articles]

(pdf)

-

V oddíle posudků a zpráv tohoto sešitu NŘ podáváme zprávu o znamenité studii, kterou českému záporu věnoval Josef Vachek. Tam také vyslovujeme naději, že nyní, po posledních pracích Mathesiových, Trávníčkových a Vachkových, bude možno podati úplnější obraz českého záporu, než tomu bylo dosud. Chceme se o to pokusit v tomto článku. Užijeme při tom s povděkem kromě dotčených už studií a kromě výkladů našich mluvnic starších ještě také stručného sice, ale velmi poučného přehledu vět kladných a záporných v obecné části Novočeské skladby od Vladimíra Šmilauera (str. 22—26). Náš hlavní cíl bude ovšem jako vždy praktický: poskytnout vodítko v případech, které mohou při vyjadřování vzbuzovat rozpaky. Takových případů je dost. Můžeme na př. napsat „Tu ho (Slávka) přepadla úzkost, šero a tmu jako každé dítě neměl rád“, či je třeba psát „jako žádné dítě“? Nebo měl pravdu spisovatel, když se bránil opravě, kterou mu korektor větu „Utekli jste? To já zde také nezůstanu!“ změnil v podobu „… To ani já zde nezůstanu“? Je správné, když se napíše „Tento výraz je v starším jazyce neznám. Rovněž lidovému jazyku není známý“, nebo tu má stát „… Ani lidovému jazyku není známý“? Lze napsat „Toto slovo nepřijaly i dost velké slovníky“, či tu má být spojka ani („… nepřijaly ani dost velké slovníky“)? Je nějaký významový rozdíl mezi větami „Nedokázal udělat nic, co by ho mohlo uvést v posměch“ a „Nedokázal udělat něco, co by ho mohlo uvést v posměch“? Má se říkat „Nepropásl žádnou možnost, aby ho poškádlil“ či „… aby ho nepoškádlil“? Atd. V NŘ XIX, 1935, 157 n. se psalo o výrazech „něco jiného“ a „nic jiného“; to je také jeden z případů, které mohou pisatele uvádět v rozpaky. Fr. Bartoš v Nové rukověti správné češtiny (1901, str. 123) opravuje i větu „Každý nerad líbá ruku, která ho bila“; místo každý v ní prý má stát žádný, ale všichni jistě cítíme, že je to oprava nesprávná a že si tu dokonce ani učitel jazyka nebyl patrně dost jist skutečným [22]usem. Uvidíme ostatně dále, že kus viny na té dnešní nejistotě mají příliš obecné, a proto nepřesné poučky našich mluvnic.

Proto se nejprve pokusíme popsat soustavu českého záporu, jak se nám jeví po nejnovějším bádání, a k tomu připojíme poznámky týkající se vyjadřovací praxe a z ní hlavně případů, které mohou při vyjadřování budit pochybnosti.

 

I. Jak se zápor vyjadřuje.

Zápor se vyjadřuje rozličnými prostředky, na př. posunkem (zavrtěním hlavy), ironickým nebo výhružným zabarvením výrazu (Tys mi pěkný hlídač! Jen se opovaž! = Ty nejsi dobrý hlídač. Neopovažuj se!), řečnickou otázkou (Kdo by to byl do něho řekl? = Nikdo by to byl do něho neřekl) i výrazy zvláštními, t. j. záporkami ne, ni a slovy s nimi spojenými (není, nebyl, nezvěstný, neznalec, nic, nikdo, nikde, nižádný, ani, aniž, nikoli a p.) nebo výrazy podobného významu, na př. Kozla platen dobrý vůz, když koně nanic (= nic není platen).

 

II. Druhy záporu.

A. Zápor větný.

Zápor větný popírá platnost celé věty, t. j. celý obsah věty se prohlašuje za neexistující, neplatný, nemožný, nežádoucí a p. Záporná předpona (záporka) ne- se tu připojuje k přísudkovému slovesu nebo k výrazu, který je jádrem přísudku neslovesného, na př.: Nemáme času nazbyt. To není pravda. Neřekl nám to. Netřeba se znepokojovat (= není třeba se znepokojovat).

Jestliže záporná věta vyjadřuje popření obecné nebo důrazné, přistupuje k zápornému slovesu ještě záporný výraz s ni- (nikdo, nic, nikde, nijak, nižádný, ani a p.) nebo výraz podobné platnosti, na př.: Nepotkal cestou nikoho = Nepotkal cestou živé duše. Takovéto výrazy jsou součástí záporu větného, jestliže se dotýkají platnosti celé věty. Bude o nich řeč ještě dále, při výkladu o záporu obecném.

 

Ne; ne, že by…; ne-li; nikoli; nic.

Někdy, zvláště v jazyce hovorovém, popírá platnost celé věty i záporka ne sama (jako jednočlenná věta adverbiální): Je tam mokro? Všude ne (= všude není). Ještě vás bolí hlava? Už ne (= už nebolí). Zdá se vám snad, že jsem příliš neskromný? Ne (= nezdá). Měli byste dávat pozor na cestu, a ne lelkovat dokola (= a neměli byste lelkovat). Chtěla se usmát, leč byla přesvědčena, že se šklebí,… A ne a ne se hnout s místa (Host.; = ale nemohla se hnout). Někdy bývá záporka ne provázena spojkou ani: „Co je? Indiskretní otázka?“ „Ani ne.“ (Host.) Ale on (pán) vám je jako argus. O vás ani ne slyšet (Jirásek Z.; [23]= o vás ani slyšet nechce). „Překvapilo vás, že tak zbrkle utekli (Italové)?“ otázal se kapitán. „Ani ne, pane,“ odpověděl (Jerningham), „alespoň ne příliš.“ (Palk.)

Ve spojení ne, že…, ne, že by… zastupuje záporka ne větu hlavní, takže celý ten výraz je souvětím podřadným (F. Trávníček, NŘ. XIX, 1935, 320): Ne, že by vás nerad viděl (= není tomu tak, že…). Ivan se trochu pozdil za Václavem. Ne, že by mu nestačil (Pujm.; = nebylo to proto, že…). Podobně je tomu i ve spojení s jinými spojkami: Matka se nám má celý život divit, my ji máme pro sebe, a ne aby jezdila bůhví kam (Pujm.; = a nemáme ji proto, aby…). Záleží na tom, zdali to pojede, a ne zdali se to prodá (= a nezáleží na tom, zdali…). Ptal jsem se, kdo něco přinesl, a ne kdo přišel (= a neptal jsem se, kdo…).

Výrazu ne-li se užívá jako spojky rozlučovací, vyjadřující zároveň vzestupný nebo sestupný poměr členů (Gebauer-Ertl II, 1926, 51), na př.: Za Karla IV. byl chrám důkladně opraven, ne-li přestavěn. Župané ne-li všichni, alespoň většinou byli rodilí lechové. PS dokládá výraz ne-li zároveň se spojkou -li (v. t.). Trávníček na citovaném už místě NŘ ukazuje, že ne-li má platnost věty vedlejší, na př.: Bylo to aspoň (nejméně) 100 Kčs, ne-li víc (= nebylo-li to víc). Větná platnost zvláště zřetelně vystupuje v ne-li tázacím: Náš pak kníže jest Gočalko, ne-li (J. M. Hurban, PS s. v. -li; = není-li pravda)?

Jestliže je v první větě komparativ nebo výraz podobné platnosti (jiný, jinak a p.), mívá záporka ne (a ne) takový smysl jako srovnávací spojka než (než aby), na př.: Byli by raději chtěli sedět doma, a ne se trmácet lesem (= než se trmácet lesem, než aby se trmáceli lesem). V této platnosti stává záporka ne i před určitým tvarem slovesným jako samostatné příslovce (zas ovšem s platností větnou), na př.: Ďas si vymyslil tenhle sport (sáňkování) k pohoršení našemu a všech hajných, kteří by v neděli nejraději seděli v hospodě a ne se klátili lesem (Vrba).

Záporka ne mívá i platnost celé řečnické otázky (Trávníček l. c.), na př.: Ne, jaký zvláštní návyk osvojuje si tento chlapec (Šrámek; = není to divné, překvapující?)! V témž smyslu bývá v hovoru tázací „No ne?“

Místo ne bývá nikoli, nic: Už jste se rozhodli? Nikoli (= ne, nerozhodli jsme se). Jest to plné vítězství? Zdá se mi, že nikoli (Zeyer; = že ne, že není plné). Sluší-li se daň dávati císaři čili nic (= čili ne, čili nesluší)? Kdo by chtěl poznati, kde zájmeno ten u třetího stupně přídavného jména je správné, kde nic, opakuj si větu jednou se zájmenem, po druhé bez něho (Zubatý; = kde ne, kde není). Michal: „Pusťte mne!“ (Klásková:) Ani krok! Nic, stůjte hezky na suchu, nic k mokřině, nic k vodě (Jirásek L.; = ne, ne k mokřině, nesmíte k mokřině atd.). Peníze starý Reinack má, o to nic (Šimáček; = o to není).

 

[24]Elipsa záporného slovesa.

Při elipse záporného přísudkového slovesa stačí k popření celé věty záporný výraz s ni- (nic, nikde, ani…). Na př.: To nic, jen když se nestalo nic horšího (= to nic není). Šel k ní, promluvil. Ona nic (Podlipská; = ona nic neřekla). Jak jest s pracemi? O nic dále, pane plukovníku (Bozděch; = nejsou o nic dále)? Nu, nic ve zlé, doktore (Šrámek; = nic nemějte ve zlé). Nic platno, musíme už jít (= nic to není platno). Já nic, já muzikant (= já jsem nic neudělal, nezavinil). Týden za týdnem utíkal a Adam nikde (Rais; = a Adam nebyl nikde). Letí po řádcích dolů, hledá, není-li někde něco připsáno, dívá se do obálky, ale nikde ničehož nic (Pravda; = nikde není nic). Ničeho nic (selka) nevidí — po slepici ani památky (Baar; = není ani památky). —

Po spojce ani někdy zbude ze záporného slovesa záporka ne, t. j. sloveso přísudkové je vypuštěno, ale záporka zůstává, takže vzniká spojení ani ne, podobné jako u záporných vět jednočlenných (viz výše), na př.: Vyčerpati do dna všechny možnosti není ovšem při subjektivnosti příčin věc možná a ani ne žádoucí, nemají-li se linie rozplynouti v množství odboček (Ertl v NŘ VI, 301; = a ani není žádoucí). Zde nejde o potřebu zvídavého rozumu ujasnit si a roztřídit jevy okolního světa, ba ani ne o snahu věcně a spravedlivě posuzovat bližního (Šmilauer v NŘ XXIV, 5; = ba ani nejde o snahu…). Ale tam (v levé kapse krabička) nebyla. V pravé? Ne, ani ne v pravé (Krausová-Lesná). Podobně s nic: To jeho vyprávění nic není, aspoň ne nic souvislého (= aspoň není nic souvislého). — V tomto případě je záporka ne nadbytečná a mohla by být bez újmy smyslu vynechána, na př. nejde o potřebu …, ba ani o snahu; (to) není věc možná … a ani žádoucí atd.

Některé takové eliptické věty záporné se staly ustálenými souslovími a vstupují tak i do vět kladných, na př.: Chlapíka je kde nic, tu nic, a srdce zaječí (Němcová; = je jako nic). Seděl na lavičce na dvorku a kouřil mně nic tobě nic (Rais; = klidně, ničeho si při tom nevšímal). Všichni (umělci) žijou a tvoří, z ničeho nic budují celý nový svět (V. Mrštík). Z ničeho nic se dal do pláče (= najednou, bez zjevné příčiny). Popelka do pantoflíčku vklouzla jako nic (Němcová, Poh.). Pil a jedl jakoby nic (Pfleger). Soused se na svou řeč zrovna připravil, nic jinak než jako by z knihy rozevřené četl (Třebízský).

 

Spojka aniž.

Platnost celé věty se popírá také spojkou aniž, a to tak, že spojka aniž stačí k tomu sama, a proto má sloveso po ní tvar kladný a místo kladných i záporných neurčitých zájmen a příslovcí (někdo, něco, nějaký, některý, leckdo, lecco, někde, někdy…, nikdo, nic, nijaký, nikde, žádný…) jsou zájmena a příslovce v tvaru rovném tázacímu (kdo, co, jaký, který, kde, kdy…). Na př.: Nikdy si nestěžovali, aniž podávali jaké [25]protesty (= a nepodávali nijaké, žádné protesty; souvětí souřadné, spojka aniž je tu souřadicí, viz NŘ XXVII, 1943, 164 n.). Zemřel, aniž kdo co věděl (= a nikdo nic nevěděl; souvětí podřadné, spojka aniž je tu podřadicí). Všecky řeky jdou do moře, aniž je kdy přeplní (= a nikdy je nepřeplní; spojka podřadicí). Aniž komu co řekl, odešel z domu (= nikomu nic neřekl a odešel…; spojka podřadicí, věta vedlejší stojí v čele souvětí). — Spojka ani však sama k popření celé věty nestačí, a proto ji musí provázet sloveso záporné, na př.: Nikdy si nestěžovali, ani nepodávali žádné protesty. Ani nikomu nic neřekl a odešel z domu.

 

Kam se klade záporka ne-.

Záporka ne- se připojuje před jednoduchý tvar slovesný (nejsem, nehýbá se, nesedej si), v složeném futuru a v trpném rodě před sloveso pomocné (nebude moci, nebyl pozván), v perfektu a v kondicionálu přítomném před příčestí (nechtěl jsem, nešli bychom). V plusquamperfektu a v kondicionálu minulém se někdy připojuje před příčestí slovesa významového, jindy před příčestí slovesa pomocného, na př.: Netroufal si obrátit se na něho, když se mu byl dříve nepředstavil = když se mu nebyl dříve představil. Ó kéž se byla neohlédla! = Ó kéž se nebyla ohlédla! Nebyl by se vracel, kdyby byl nezapomněl peníze = kdyby nebyl zapomněl peníze. Ó kéž by se byla neohlédla! = Ó kéž by se nebyla ohlédla! Jaroslav Havlíček (Petrolejové lampy 226) píše na př. střídavě: Zapomněla (Štěpka) na městečko, jako by se tam byla nenarodila, jako by byla své důstojné spoluobčany po celá léta nepohoršovala nemožnými šaty a klobouky, jako by nebyla rušila jejich počestný klid svými výstřednými nápady. Podobně u B. Němcové v Babičce (vyd. Stát. nakladatelství z r. 1935): I milostslečno, co pak je to všecko platno, kdyby to dobré slovo nebylo padlo na dobrou půdu, bylo by nevzešlo z něho požehnání (str. 87). Celý den byl (pán) zahrabán v knihách jako krtek, kdyby mu byla Zuzanka neřekla: ‚Pane, pojďte jíst,‘ nebyl by jedl celý den (92). Volba toho neb onoho způsobu je tedy, jak se zdá, zcela volná a řídí se leda osobním zvykem a vkusem mluvčího.[*]

 

[26]B. Zápor členský.

Záporem členským se popírá platnost jen některého větného členu (kromě přísudkového slovesa); platnost celé věty není tímto popřením dotčena. Místo zápor členský se někdy méně výstižně říká „zápor slovní“, na př. v Gebauerově-Ertlově mluvnici (II, 261 a j.). Záporka ne je buďto předponou (u nepřísudkových tvarů slovesných, na př. u infinitivu, u podst. jména slovesného), nebo příslovcem. Místo ne může podobně jako u záporu větného stávat nikoli, nic. Na př.: Mohli by také neposlechnout. Myslíte, že dokážeme nepovolit? Nestalo sa nic, co by sa panu falářovi lebo pudmistrovi mohlo nelíbit (Strachota). Neuposlechnutí se trestá. Vyběhl ven neoblečen, nemytý a nečesaný. Ne samým chlebem živ je člověk. Ne vždycky se všechno podaří. Ne nám, ale vám náleží největší zásluha. Sůl na chléb, a ne chléb na sůl se dává. Ne tak rosa, jako pot činí úrodná pole. František Bula myslil na duši, a nikoli na zvěř (Herben D.). Tak minula léta v tichém úkrytu, ač nikoliv bez nebezpečenství a mnohé klopoty (Jirásek). Starý člověk, ale lehkovážný, nic pobožný, snad ani v peklo nevěří (Jirásek). Hodná je ta paní a nic pyšná (Baar). Byl jsem v celé továrně snad jediný, který ji (paní ředitelovou) pozdravoval nic víc než zdvořile (Herben).

Členský zápor vyjádřený záporkou ne bývá někdy zesílen spojkou ani: Má do školy ani ne pět minut (= necelých pět minut). Vidíme se jen občas, ani ne jednou za rok. Jizera teče ani ne hodinu cesty od města. Mám málo peněz, ani ne celých sto korun. — Jiné je ovšem spojení ani ne ve větách, které mají celé platnost zápornou a kde ani ne při elipse přísudkového slovesa vyjadřuje zápor větný; o tom viz výše.

 

Větný zápor místo členského.

O členském záporu typu Ne každý ví říká J. Vachek ve spise „Obecný zápor v angličtině a v češtině“ 51 (zprávu o něm viz dále v tomto sešitě NŘ), že býval běžný v starším jazyce spisovném, ale dnes že se už [27]pociťuje jako knižní archaismus. Nahrazuje se typem každý neví, t. j. zápor se ve shodě s obecnou snahou, projevující se v našem jazyce, vyjadřuje u přísudkového slovesa místo u popíraného větného členu. Říkáme na př.: Nestalo se to mou vinou (= stalo se to, ale ne mou vinou). Nejsou všichni svatí, kdo si otírají o kostel paty (= ne všichni jsou svatí, kdo…). Všude je chléb o dvou kůrkách, ale není všude domov (= ale ne všude je domov). Ctnost nezáleží v slovech, nýbrž v počestném jednání (= záleží nikoli v slovech, nýbrž…). Neštěstí nechodí po horách ale po lidech (= chodí ne po horách, ale po lidech). — Ale zbytečně a často v rozporu se smyslem věty se v tento typ upravují i věty s nejen (netoliko)…, nýbrž i, na př.: Neměl jen přijít, ale i hlásit se o práci (místo: Měl nejen přijít, ale i hlásit se o práci).

 

C. Zápor lexikální.

Ze záporu členského se vyvíjí zápor lexikální, když záporka ne sroste se slovem v ustálený výraz, na př. neodborník, nekatolík, nedokonalý, nevýbojný, nejeden, nedobře, nečesky, nejen, netoliko. Takováto slova tvarem záporná často místo prostého popření vyslovují pravý opak představy vyjadřované tvarem kladným, na př. nemrav (není jen nedostatek mravu, nýbrž opak mravu: zlý, špatný mrav), neštěstí, nebezpečí, nedůvěra, necesta, nepřítel, nepřátelský, neklamný, nečestný, nepochybně, nesměle, nejednou. Říká se, že mají význam opakokladný (t. j. tvarem jsou záporná, významem kladná). Některých výrazů se užívá jen v tvaru záporném, na př. neplecha (ale vedle původního příd. neplechý je i příd. jméno plechý; viz NŘ XXIV, 1940, 228), neduh, neduživý, nevrlý, nesmírný, nestydatý, nerudný, netečný, neomalený, nezvěstný. Někdy je tvar záporný tvarem původním, kdežto tvar kladný je z něho utvořen teprve dodatečně, na př. nekalý — kalý (pův. nekajilý, viz výklad V. Machka v NŘ XXIV, 227 n.), neplechý — plechý (z pův. plechý, plochý „špatný“ s nadbytečným ne-, srov. rus. plochój; Machek l. c.), nepobuda — pobuda (Machek l. c.; jiný výklad podal J. Zubatý ve Sbor. fil. V, 14), nepříčetný — příčetný; některé z takových kladných novotvarů jsou jen řídké, zpravidla knižní, na př. nestoudný — stoudný, nenasytný — nasytný, nejapný — japný. U některých záporných slov je záporka ne- připojena nadbytečně, na př. nesvár (= svár), neurvalý (vlastně „urvalý“, t. j. rvavý), nehorázný (m. horázný), neohrožený (starší ohrožený rovněž znamenalo „osmělený, smělý, nebojácný“), nepohodnouti se (pohodnouti se znamenalo původně „pohádati se“), zanevříti (srov. vře hněvem proti někomu); o takovýchto slovech zevrubně vykládá J. Zubatý ve Sbor. fil. V, 1915, 6 n. Někdy slovo tvarem záporné ztratilo svůj záporný význam, na př. nemoc (= choroba), nemocný, nechati (z pův. nechovati, viz NŘ XIV, 1930, 212 n.), nená[28]viděti (= míti v nenávisti; pův. náviděti není dnes už běžné), nedostávati se (= scházeti, chyběti, ale též: nebýti v dostatečném množství; o tom viz dále).

Lexikální zápor je i v slovech s předponou ni-, na př. nikdo, nic, nikam, nijak, nijace, a proto mohou takováto slova stávat i ve větách kladných (to je k ničemu, tys pro mne nikdo a p.); podrobnější výklad o tom bude podán dále.

 

D. Zápor lidový.

V jazyce lidovém se důrazný zápor větný často vyjadřuje slovy znamenajícími něco bezcenného nebo odpuzujícího; sloveso je při tom kladné, tón věty je ironický, s důrazem na slově vyjadřujícím zápor. Této expresivní podobě větného záporu se říká zápor lidový. Na př.: Ten tomu kozla rozumí (= ani trochu tomu nerozumí). Dostaneš starého čerta (= nedostaneš nic). Mně na tom starou bačkoru záleží (= nic mi na tom nezáleží). Ví houby, co je poesie (= vůbec neví). — Ve vulgárním vyjadřování se tak užívá i slov hrubých, nespolečenských (zápor vulgární, „hanácký“); viz o něm u Šmilauera, Novočes. skladba 23 a též ve výkladu V. Machka o slově krondaro v NŘ. XXX, 142.

 

Těmito rozličnými podobami záporu se rozličně popírá, a to buď obecně, nebo částečně.

 

III. Popření obecné.

A. Jak se vyjadřuje.

Jestliže se větným záporem (zápornou větou) popírá obecně, t. j. za neplatné se prohlašují všechny možné případy, jichž se zápor týká, přistupuje k zápornému slovesu ještě zobecňující záporný výraz s ni- (nemám nic, ani jeden se nevrátil) nebo výraz podobné platnosti (tu není žádná pomoc; za mák tomu nerozumí = ani za mák, ani trochu). Výrazů s ni- může být ve větě několik, obecnost záporu se jejich hromaděním jenom zesiluje, na př. nikdo nic neví, nikdo nikde nic neviděl, neměla na světě nikoho a ničeho (o tomto spojení v NŘ XXV, 189 n.). Místo kladné spojky i a místo příslovcí také, rovněž, stávajících ve větách kladných, bývá tu záporná spojka ani se smyslem stupňovacím (o tom dále), místo jak - tak bývá ani - ani a vůbec místo kladných výrazů obecné platnosti bývají příslušné výrazy obecně záporné, na př. místo všechen, každý, kterýkoli, jakýkoli stává ve větách obecně popírajících žádný (v platnosti přívlastkové) nebo nikdo (v platnosti sub[29]stantivní) a podobně bývá nikdy místo vždy, nikde místo všude, žádný z obou místo oba (dva) a pod. Na př.: Nikdo to neví (opak: Každý to ví. Všichni to vědí). Nikdo nic neví. Nikde není tak dobře jako doma (opak: Všude je dobře). Ani kuře darmo nehrabe (kladně: I kuře chce odměnu za práci). Ani já jsem tam nebyl (opak: I já jsem tam byl). Ani trochu (= vůbec, naprosto) se mi to nelíbí (opak: Zcela, úplně se mi to líbí). Žádný člověk není bez chyb (kladně: Každý člověk má chyby). Nemá žádnou naději (opak: Má veškerou naději). To se nenajde v žádném slovníku (opak: To se najde v každém, v kterémkoli slovníku). Ani otec ani matka nic na to neřekli (opak: I otec i matka něco na to řekli. Jak otec, tak matka něco na to řekli). Žádný z obou bratří nebyl doma (opak: Oba bratři byli doma). Za nic na světě to neříkej (kladně: Pro všechno na světě mlč)!

Místo ani nikdo, ani nic, ani nikde a pod. bývá — někdy se zabarvením poněkud archaickým — ani kdo, ani co, ani kde atd. Na př.: Že by byl vinen, nepřipouštěl si Kašpar Kaplíř ze Sulevic ani kdo jiný ze spoluvězňů v Bílé věži (Herben H.). Ani chirurg, ani kdo jiný mu nemohl pomoci (Faltová). V archaistickém spojení s aniž je zájmeno nebo příslovce v tvaru tázacím kdo, co, kde, kam atd. (místo nikdo, nic…) ovšem vždycky, na př.: O tom neví on aniž kdo jiný. To nepůjde po zlém aniž jak jinak. Po nějakém však obydlí lidském ani památky, ani za stromořadím, aniž kde jinde, kamkoli (jezdec) zrak obrátil (Jirásek Z.).

Zobecňující záporné zájmeno nic, nikdo, žádný a p. bývá vypuštěno v některých spojeních s příd. jménem jiný, na př.: Vždyť nemá pro jinou oči než pro tu starostovu (Rais; = pro žádnou jinou). Co sám nechceš, nečiň (nikomu) jinému. (Nikdo) jiný by ti to neudělal. Nedávej to (nikomu) jinému než mně. (Ničemu) jinému se nenaučil. Podle toho i ve vazbách nominativních a akusativních: (Nic) jiného mu nezbývá. (Nic) jiného už nemá. O (nic) jiného se nestará. Tento způsob (s elipsou tvaru nic) se pokládá za nespisovný, ale v jazyce hovorovém (zvláště lidovém) je běžný a užívají ho i dobří spisovatelé, na př.: Chroustala je (Marjánka mandle) po celý den jako veverka, nemajíc pro jiného téměř smyslu (Světlá). Vše se starochovi v tom strachu míhalo a kmitalo, a jiného teď nečekal, na jiného nemyslil, nežli že se jim pojednou ozve v zádech divoký nekřesťanský řev (Jirásek P.).

 

B. Jak se zesiluje.

Nejčastěji se obecný zápor zesiluje (zdůrazňuje) zápornou spojkou ani, a to buď samotnou, nebo provázenou dalším zesilovacím výrazem. Někdy je spojka ani vypuštěna a zbývá jen druhý výraz zesilovací; ve výslovnosti je pak tento výraz vyznačen větším důrazem. Na př.: Ani [30]nevzdychl, když klesl. Nebojí se ani trochu. Nemáme ani špetku soli. Nemáme už špetku soli (= ani špetku). Nepotkal cestou živé duše (= ani živé duše, vůbec nikoho). V lese nebylo kromě mne človíčka (Podlipská; = ani človíčka). Za živý svět nechtěla zůstat u rodičů (= ani za živý svět, za nic na světě). Vždyť není svého slova slyšet (= ani svého slova)! Tomu já za mák nerozumím (= ani za mák, ani trochu). Neví o tom zbla (= ani zbla, nic). Za celý svět by se od něho nebyla odloučila (= ani za celý svět, za nic na světě). Nemá kusa rozumu (= ani kousek, ani trochu). Kantor by to nedovedl (= ani kantor; na slově kantor je důraz)! Vlastní matka by ho byla nepoznala (= ani vlastní matka)! Psa by do té sloty nevyhnal (= ani psa)! Smrt nebyla vzdálena tomuto ležení a neuplynula jediná noc, aby někdo v temnotě neopustil život, odveden nemocí, ani neminul den, aby si násilná smrt z nás nevybrala svou oběť (Nauman; = ani jediná noc, ani den). Slyšel jsem, jak dospělí mluvili bez obalu o tom a onom. I nedýchal jsem, aby jedno slovo pro mne nezmařilo se (Uher; = ani jedno slovo). V desíti hrách jednou jsem nevyhrál (= ani jednou). — Tento způsob pokládá F. Trávníček v NŘ XIX, 317 za lidový a hovorový archaismus. Protože k jednoznačnosti tohoto popírání náleží větší důraz ve výslovnosti, je jeho užití v projevu psaném spojeno s jistými obtížemi: větná spojitost totiž musí být do té míry určitá, aby bylo místo většího důrazu nesporné. Jinak snadno vznikne nejasnost a čtenář si není jist, jak takové větě rozumět a jak ji číst; tak je tomu na př. v této žertovně míněné větě: A teď krátce a dobře byla svatba, takhle veliká, že by ji na lokte nezměřil (Kubín; je tu důraz na určení „na lokte“ = ani na lokte, či na slovese „nezměřil“?).

V záporné odpovědi na otázku zjišťovací naznačuje spojka ani, jak se zdá, někdy jakoby nerozhodnost, váhavost, tedy opak původního významu zesilovacího, na př.: „Máš hlad?“ „Ani nemám“ (= skoro ani nemám). „Co je? Indiskretní otázka?“ „Ani ne.“ (Host.; = snad ani ne).

Také zájmenem nic se zápor zesiluje; zájmeno nic má při tom platnost příslovečnou (= nijak, nikterak), na př.: Má milá, nic se nebojíš (Erben)? Ty čtyři stromky nic se jí nelíbily (Jirásek). Nic neškodí, když se jednou proběhneš. Ty se nic neutopíš, Pepičko — to by tě přešlo hned, jak by ses tam octla (Herrmann K.). To není nic pozdě (z hovoru).

Zesilovací platnost mívá někdy i přívlastek žádný, na př.: To není žádná pravda! To není žádná hádanka! Je to způsob lidový, hovorový; v jazyce spisovném mívá příd. jméno žádný zpravidla zároveň význam kvantitativní (= ani jeden), na př.: Bezrozměrné je to, co nemá žádných rozměrů.

Stejně lze k zesilovacím prostředkům záporu přičíst i genitiv zápo[31]rový, neboť i jím se popírá důrazněji a obecněji než akusativem nebo nominativem (není už peněz = nejsou už žádné peníze).

Z běžných prostředků zesilovacích se (vedle prostředků mimojazykových, t. j. gest, mimiky) při záporu často užívá opakování v rozličných podobách, na př.: pro nic za nic, ničeho(ž) nic nemám (na př.: Jsem sama a nic ničehož nemám k starobě. R. Svobodová), nic nicoucí, kde nic, tu nic a p. Silně vzmocněný zápor je na př. v těchto verších Fr. Šrámka (Splav 1916, str. 11): A ženy šťastně, šťastně usmějí se ze sna — tím úsměvem se vzdavše, šeptnuvše v něm heslo tajemné, cizí, jež by k uším mužů nedoneslo ni pápěř lehoučkou, stín stínu, nic, nic, nic…

 

Expresivní záměna záporu a kladu.

Silný zápor se vyjadřuje také expresivní záměnou kladného výrazu za záporný. Bývá to při řečnických otázkách s očekávanou zápornou odpovědí (Kdožpak by se rád spálil? = Nikdo se rád nespálí) a při výrocích ironických, výhružných a p. (To je mi pěkná věc! = To není pěkná věc, to je nepěkná věc. — Ty bys mi stála za zlobení! = Nestojíš mi za zlobení. — Jen se opovaž! = Neopovažuj se!). Toho rázu je i t. zv. lidový zápor (viz o něm výše), na př.: Skáču jako pes, sportuju, dělám, co mi poručejí, nadávám lidem — stojí to všechno za starou podkovu (K. Nový)! Mladému Baurovi to bude sice už kočku platno, jeho tatínek chudák už nebude dávno tak pohromadě, ale nám to může být docela jedno (Čapek-Chod H.). Čert houby ví, co Pánbůh dá, že ano (Čapek-Chod D.).

 

IV. Popření částečné.

Kdežto popření obecné vylučuje z platnosti všechny možné případy (na př. nikdo to neví, on ani tohle neví), týká se popření částečné jen toho případu nebo těch případů, které jsou výslovně označeny (na př. někdo to neví, t. j. někdo to naopak ví; tohle on neví — ale něco jiného ví; ten, kdo to neví, t. j. ona osoba, která…).

 

A. Jak se vyjadřuje.

Popření částečné je dvojí:

a) větné; přísudkové sloveso je záporné, ale jiné záporné výrazy zpravidla do věty už nepřistupují, na př. tu naději už nemám (se záporem obecným: nemám už žádnou naději, nemám už žádné naděje);

b) členské nebo lexikální; není-li při tom zápor členský nahrazen záporem větným (o tom viz výše), je přísudkové sloveso kladné a popírá se toliko platnost některého větného členu nebo některého slova, na př. ne všude je blaze, to je nemožný člověk.

[32]Rozlišuje se tedy významem zřetelně:

Popření obecné:	Popření částečné:
Není ještě nic ztraceno.	Není ještě vše ztraceno (ale něco už ztraceno je).
Nevím z toho nic.	Nevím z toho mnoho (t. j. něco málo z toho vím).
Nikdo nic nepřinesl.	Každý něco nepřinesl (ale něco přinesl). Všichni něco nepřinesli (t. j. něco přinesli, něco nikoli).
To nikdo nedokáže.	To každý nedokáže (někdo však ano).
Nikde se nic nepodaří.	Všude se něco nepodaří (něco se však podaří).
Žádný způsob se nehodí.	Každý (kterýkoli, jakýkoli) způsob se nehodí (t. j. hodí se jen některý).
To se nenajde v žádném slovníku.	To se v každém slovníku nenajde (jenom v některém).
Žádný z obou se tam nevejde (t. j. ani jeden, ani druhý).	Oba dva se tam nevejdou (ale jeden ano).
Nemohla nic dělat.	Nemohla všechno dělat (jenom něco mohla dělat).
Nic z toho není správné.	Všechno to není správné (jenom něco z toho je správné; větný přízvuk — jako ve všech příkladech na této pravé straně — je na slovese).
My se spolu nikdy nesetkáme.	My se spolu vždycky (někdy) nesetkáme (někdy však ano).
Nikdy mu nic nedovolili.	Vždycky mu všechno nedovolili (někdy mu však dovolili všechno). Vždycky mu něco nedovolili (něco mu však vždycky dovolili). Někdy mu něco nedovolili (a někdy mu něco dovolili).
Z těch už nikdo není na živu.	Ti už nejsou všichni na živu (t. j. jen někteří z nich jsou ještě na živu).

Zápor obecný a částečný může být vedle sebe v téže větě, na př.: Někde se nic nepodaří (obecný zápor „nic se nepodaří“ je omezen jen na některé případy, vyznačené příslovcem „někde“: někde se naopak něco podaří). Nikdy mu všechno nedovolili (t. j. dovolovali mu jen něco, všechno však nikdy). Leckdo by si z toho nedělal vůbec nic (někdo však ano). Místy nezůstal vůbec nikdo na živu (místy však někdo na živu zůstal).

 

[33]B. Jak se zesiluje.

Částečné popření vyjádřené záporem členským nebo lexikálním se zesiluje stejnými prostředky, jako se zesilují výrazy kladné, na př. zesilujícím příslovcem (naprosto, docela, vůbec ne všude; naprosto, docela, úplně, vůbec, zhola nemožný; nikterak nezaražen [Šmilovský] = nikterak ne zaražen), stupňováním (nejnemožnější, nejnepřístupnější), opakováním záporného slova, spojeným s přiměřeným důrazem (to je nemožné, nemožné!; ne všude, ne všude), prostředky hudebními (to je prostě ne-mož-né!), mimikou, gesty atd.

Také částečné popření vyjádřené záporem větným lze zesilovat. Záporná věta „To nevím“ nabude silnějšího výrazu na př. v podobě „To naprosto nevím, To vůbec nevím“. Takovýmto zesílením částečného záporu větného se však zároveň rozšiřuje oblast jeho platnosti, takže se tu zápor částečný přibližuje k záporu obecnému. Věty „To naprosto nevím, To vůbec nevím, Já jsem ho vůbec neviděl, Ty se vůbec neboj“ a pod. se významem velmi podobají větám „To nikterak nevím, Já jsem ho ani neviděl, Ty se nikterak, nic, docela nic neboj“, tedy větám, které bychom podle jejich podoby měli pokládat za vyjádření záporu obecného. Je z toho vidět, že mezi krajními póly záporu, t. j. mezi záporem obecným a částečným, je oblast útvarů přechodních, vyjadřujících větší nebo menší šíři záporné platnosti neboli rozličné stupně záporu obecného a částečného. Při kvantitativní povaze záporu je to jistě věc docela přirozená. Proto také lze obdobným způsobem, jako se rozšiřuje platnost záporu částečného, zužovat platnost záporu obecného, na př. nic nevím (obecné popření bez jakéhokoli omezení) — nic o tom nevím (obecné popření omezené na individuální případ) — vůbec o tom nevím (rozšířené popření částečné) — nevím o tom (prosté popření částečné). Při podrobném zkoumání, jaké podnikl na př. Jos. Vachek u t. zv. záporu všeobecnostního a výlučnostnostního (o něm tu bude ještě řeč), našly by se patrně i zde rozličné významové typy, ale tím se tu obírat nemusíme, neboť nám jde spíše o stránku praktickou. Vystačíme s prostým zjištěním, že jsou i některé typy přechodní; všechny je máme v svém jazykovém povědomí volně k disposici a užíváme jich podle dané potřeby.

Mezi přechodní typy náleží jistým způsobem i záporné věty vyjadřující zároveň zápor obecný i částečný, na př. Někde se nic nepodaří. Někdo nic neví. Nikdy mu všechno nedovolili (viz o nich výše). Od nich je pouhý krůček k větám se záporným slovesem zesíleným spojkou ani, na př. Někdo si toho ani nevšimne (= vůbec nevšimne). To ani nevím. To ani není pravda. Popření částečné zřejmě vyjadřují některé záporné věty, v kterých je spojkou ani zdůrazněn některý větný člen (jiný než přísudkové sloveso), na př.: To by ani každý dvacátý nesnesl (ale některý to přece snese). Ani každá koruna neplatí (jenom některá platí). [34]Tam by se ani leckdo z vás neodvážil (někdo však ano). Jindy však spojení ani každý + sloveso záporné vyjadřuje popření obecné, na př. v této souvislosti (z hovoru): On by chtěl snad čtvrtinu všech mandelů. — Ten? Tomu by ani každý třetí mandel nestačil, možná že ani každý druhý (nelze říci, že některý třetí mandel by mu stačil; „každý třetí mandel“ = „třetina mandelů“).

Je tedy vidět, že ohraničením záporu obecného a záporu částečného nejsou ještě vyčerpány všechny podoby českého záporu a že některé mluvnické poučky založené jen na tomto ohraničení jsou příliš obecné a nepočítají s mnoha útvary zvláštními. Platí to zvláště o poučení, které naše mluvnice podávají o záporné spojce ani (na př. Gebauer-Ertl II, § 850, 1, 2); uvidíme to ještě později také u jiných spojení záporných.

 

C. Jak se ruší.

Částečný zápor se ruší, jestliže se kombinuje s jiným výrazem částečně záporným. Tak se ruší větný zápor ve spojení se záporem členským nebo lexikálním a členský zápor ve spojení se záporem lexikálním (viz Šmilauer, Novočeská skladba 26). Výsledný smysl je kladný, ale s jiným zabarvením, než jaké má normální klad; je to t. zv. litotes, kterým se výraz zjemňuje (ne nespokojen; nemohl neuznati = musil uznati). Na př.: Nemohl o tom nevěděti. Ztráty nebyly nepatrné. Ne neprávem se říká, že… (= říká se docela právem). Ztráty nebyly nepatrné (= byly dost velké). Vedl si ne neobratně. Místo záporky ne bývá někdy záporné příslovce nikoli: Vedl si nikoli neobratně.

Jinak se však záporné výrazy s ni- a ne- vespolek neruší, naopak vyjadřuje se jimi, jak jsme viděli, zápor obecný, na př.: Nikdo to neví. Ani já to nevím. Ani záporné výrazy s ni- se vespolek neruší, na př.: Nikdo nikde nic neviděl.

(O záporných výrazech s ni- ve větách kladných, na př. je mu nijak, to je nic, viz dále).

 

V. Dvojí typ záporu obecného.

Viděli jsme, že se zřetelně od sebe odlišuje dvojí typ záporu: Nikdo tam nebyl (zápor obecný) a Všichni tam nebyli (s větným přízvukem na slovese, zápor částečný). V jazyce mluveném však existuje ještě jedna podoba záporu obecného, slovním zněním podobná záporu částečnému, ale intonací od něho odlišná, neboť hlavní přízvuk u ní nemá sloveso, nýbrž zevšeobecňující výraz: Všichni tam nebyli (= nikdo z nich tam nebyl). Tento způsob se až dosud pokládal za nesprávný, nespisovný, a zvláště v jazyce psaném se nedoporučoval už proto, že bez pomoci výslovnosti bývá často dvojznačný. Profesor Fr. Trávníček [35]v uvedeném článku NŘ právě z této dvojznačnosti vysvětluje vznik dvojího záporu (neboli — podle V. Mathesiusa — záporové shody) k obecnému popírání: věta vše nebylo ztraceno mohla znamenat jednak „nic nebylo ztraceno“, jednak „jen něco bylo ztraceno“, a proto si jazyk ten dvojí význam rozlišil i formou, a to tak, že pro význam první, obecně záporný, užil podoby s dvojím záporem: nic nebylo ztraceno, kdežto podobu vše nebylo ztraceno ponechal jen pro zápor částečný. Ale Josef Vachek ve studiích, které jsme tu už citovali, nyní ukazuje, že se ten dvojí typ udržel vlastně až podnes a že nelze pokládat jej za homonymní, neboť je výslovností zřetelně odlišen. Dokazuje dále, že mezi typy „Žádné představení se dnes nekoná“ a „Všechna představení se dnes nekonají (s větným přízvukem na výraze všechna představení = popření obecné) je zřetelný významový rozdíl. V prvním z nich se pozornost soustřeďuje na vyloučenost každého jednotlivého případu ze vztahu kladného (Představení se konají × Žádné představení se nekoná); tomuto typu říká Vachek zápor výlučnostní. V druhém typu (Všechna představení se dnes nekonají) se pozornost soustřeďuje na všeobecnost záporného vztahu, a to je tedy zápor všeobecnostní. Tyto dva typy obecného záporu se objevují i v jiných jazycích, třebaže zřídka, a Vachek soudí, že bude třeba pojmout je i do soustavy českého záporu. Podle toho rozlišujeme:

Všechno se tam nevejde (jen něco; zápor částečný).
Všechno se tam nevejde (všeobecnostní zápor obecný).
Nic se tam nevejde (výlučnostní zápor obecný).
Oba dva se tam nevejdou (jeden se tam vejde; zápor částečný).
Oba dva se tam nevejdou (žádný z nich; všeobecnostní zápor obecný).
Žádný (nikdo) z obou se tam nevejde (ani jeden z nich; výlučnostní zápor obecný).

A připojme k tomu hned ještě jedno velmi jemné rozlišení Vachkovo. Také typ obecného záporu výlučnostního má dvě intonační podoby, jemně odlišené významem:

a) Žádné představení se dnes nekoná; tato podoba, s větným přízvukem na záporném slovese, je odpovědí na věcnou (doplňovací) otázku „Proč nejdeš dnes do divadla?“

b) Žádné představení se dnes nekoná; hlavní přízvuk je na záporném výraze zevšeobecňujícím a je to odpověď na otázku zjišťovací „Koná se dnes nějaké představení?“

 

Není tedy soustava českého záporu nikterak jednoduchá. Musíme však míti před očima co možná úplný její obraz, abychom mohli vyložit a zařadit některé případy zvláštní, které právě působívají nesnáze při vy[36]jadřování. To bude námětem druhé části tohoto našeho výkladu. Nyní připojíme ještě jen schematický přehled celé soustavy, obsahující celkem tři druhy záporu (větný, členský, lexikální) k vyjadřování rozličných typů záporu obecného a částečného. Do soustavy patří, ale stranou stojí zápor expresivní, vyjadřovaný kladnou řečnickou otázkou, ironií (zápor lidový) a p.

 

---

[*] O tom, jak často se klade záporka před příčestí pomocného slovesa („To bych nebyl dělal“) a jak často před příčestí slovesa významového („To bych byl nedělal“), budeme se moci poučit, až bude podrobně zpracován bohatý skladební materiál, sebraný členy pražského novočeského semináře (dosud více než ze 200 knih). — Ale již ze zběžné prohlídky materiálu vidíme, že poloha před pomocným slovesem je častější (asi ve třech čtvrtinách případů). U novějších spisovatelů není příkladů mnoho, neboť plusquamperfektum je velmi řídké a k minulému kondicionálu je zjevná nechuť. Většinou se vyskytují obě polohy s převahou polohy první; tak je poměr obou: Baar, Osmačtyřicátníci 7:1, Čapek-Chod, Řešany 17:5, Vondrejc 18:2, Čep, Modrá a zlatá 18:2, Zeměžluč 7:1, Herrmann, Z chudého kalamáře 7:1, Holeček, Naši II 16:8, Hostovský, Úkryt 3:1, Žhář 5:1, Klička, Dělný neumírá 9:2, Klostermann, Mlhy na Blatech 46:26 atd. — V jiných knihách byla zjištěna jenom poloha před pomocným slovesem; na př. Baar, Paní kamisarka 11, K. Čapek, Devatero 6, Čapek-Chod, Větrník 11, Rozkoč 11, Čep, Děravý plášť 11, Tvář pod pavučinou 17, Kožík, Básník neumírá 6, Největší z pierotů 6, Křelina, Puklý chrám 6 atd. Převahu polohy před slovesem významovým musíme pokládat v novočeské próze za individuální zvláštnost; byla zjištěna na př. u Kopty (Třetí rota na magistrále II, 0:6) a v „Helimadoe“ J. Havlíčka 2:12 —. Nahlédnutí do materiálu ukazuje také, že značnou úlohu má modulace věty. Slovo s ne- je důrazné a bývá nositelem větného přízvuku. V první větě podmínkového souvětí bývá větný přízvuk na konci, v druhé větě na začátku; proto je u Kožíka (Pirinka): Kdybys byl na mne nezapískal, nebyl bych nepřítele uviděl. — Srov. také rozdílnou důraznost formulací: To bych se nebyl s ním zdržoval — To bych se byl s ním nezdržoval atp.

V. Š.

Naše řeč, volume 32 (1948), issue 2-3, pp. 21-36

Previous Tvary slovesa „ržáti“

Next Karel Erban: O frázi