Záporky ve spisovné češtině

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. Známý Gebauerův článek o negaci v LF. X, přejatý do IV. dílu Historické mluvnice a ve výtahu do Příruční mluvnice, všímá si jen věcného významu negace, toho, jaký je její významový vztah k větě nebo k jejím částem. Tu rozlišuje Gebauer zápor kvalitativní, vyjadřovaný slovem ne a popírající quale, obsah tvrzení, jeho myšlenkové jádro, na př. člověk není vpravdě blažen, a zápor kvantitativní, vyjadřovaný slovem ni a popírající kvantum, rozsah, na př. nikdo, nikdy proti kdo a někdo.

V této formulaci (srov. PřírMluvn.², 406) zdá se rozlišování záporu kvalitativního a kvantitativního správné, neboť u slov kdo atd. nelze popírati nic jiného než rozsah, protože quale vlastně nevyjadřují. Je však třeba si uvědomiti, že slov nikdo… neužíváme isolovaně, nýbrž jen ve větné souvislosti, na př. nikdo tam nebyl, nic to nepomohlo atp. Odpovíme-li zájmenem nikdo samým na otázku »kdo tam byl?«, je to rovněž věta znamenající »nikdo tam nebyl«. Podobně odpověď nic na otázku »pomohlo to?« — »nic to nepomohlo«. Je proto nutné všímati si záporek ve větné souvislosti.

V jazyce starším se říkávalo: nic mi je známo, nic prospěje nepřietel, živ nijeden osta, s tiem ani pokrmu beřte atp. (HistMluvn. IV, 654 sl.), a to ve významu našeho nic mi není známo, ani jeden (žádný) nezůstal živ… Na druhé straně pak: vše nebylo ztraceno, nejmám všeho, každému smrt nepřeje (tamt. 649 sl.), a to za naše nic nebylo ztraceno, nic nemám, žádnému smrt nepřeje. Z toho je viděti, že tu mezi ne a ni významový rozdíl není, že jak samo ne (u slovesa), tak samo ni popírá nejen obsah tvrzení, nýbrž i jeho rozsah, t. j. obojí zápory jsou kvalitativní a zároveň kvantitativní. Jinými slovy: v takových případech se popírá tvrzení celé, celá věta, všechno, co se popírati dá, quale i kvantum. Ani v dnešním jazyce nelze rozlišovati zápor kvalitativní a kvantitativní, protože se záporky ni užívá vždy vedle ne, t. j. při popírání celé věty, celého tvrzení.

Tak docházíme v uvedených případech k jediné záporové kategorii, které bychom mohli ponechati Gebauerův název zápor kvalitativní. Se zřením k druhé kategorii, o které bude [316]řeč sub 2, nazval jsem jej ve 4. vydání PřírMluvn. z r. 1930 zápor větný a mohli bychom jej zváti též celkový. Gebauer vlastně také došel k závěru, že t. zv. zápor kvantitativní popírá i quale, když v HistorMluvn. IV, 638 praví, že se jím popírá »až do minima kvantum žádoucích případů« (nikdo, nikdy…) a že se tedy »boří platnost samého positivního quale, popírá se isamo quale«, nevyvodil však z toho důsledky. Rozdíl mezi záporkou ne a ni není tedy v stránce významové, nýbrž jen v tom, že ni nebývá zpravidla u slovesa nebo samo o sobě (ve větné platnosti). V nářečích východ. však bývá; tak na př. v laštině se odpovídá ni na otázku »byls tam?« a pod. Dále vidíme, že v jazyce starším stačilo buď samo ne nebo samo ni, kdežto my klademe vedle ne v přísudku ještě ni u všech slov, která jsou schopna popření. To jsou rozdíly nepodstatné, v rozsahu užívání, po stránce vyjadřovací, nikoli ve vlastním významu.

2. Nejsou-li názvy zápor kvalitativní — kvantitativní oposita po stránce významové a jde-li v předešlých případech o zápor větný, celkový, nabízí se otázka, jaký je k němu protějšek. Je to zápor členský, jak jsem stručně vyložil ve 4. vydání PřírMluvn., neboli částečný, popření jen jednoho členu větného, jedné části větné mimo přísudek, neboť popíráme-li přísudek, popíráme zpravidla celou myšlenku, větu, na př. každý to ví — žádný to neví.

Členský zápor je na př. v těchto větách: to je nemoc, nepřítel, neštěstí…, přišla naň nemoc, obklopili jej nepřátelé… Máme tu záporná slova opakokladná, t. j. formou záporná, významem však kladná, vyjadřující opak toho, co slovo kladné: nepřítel — nejen ten, kdo nepřeje, nýbrž i ten, kdo škodí, hledí škoditi atp. Z té okolnosti, že tu není zápor také u slovesa nebo u jiných slov schopných záporu (měl všechny dětské nemoci, nikoli neměl žádné…), zřetelně vyplývá, že jde o jiný druh záporu než ve větách sub 1. Tu se popírá jen jeden člen větný (přítel — nepřítel, moc — nemoc…), nikoli také jiní členové. Řekneme-li o chlapci, že měl všechny dětské nemoci, nepopíráme přísudek, neboť chlapec něco měl, byl nějak nemocen, ani nepopíráme »všechny (nemoci)«, neboť je skutečně všechny měl. Ve větě »přišla naň nemoc« popíráme jen podmět, ve větě »dostal nemoc« jen předmět, ve větě »to je nemoc« pak jen doplněk atp. Proto může býti v takových záporných větách kladné sloveso, kladné každý, všechen…, na př.: to je nemoc; každá nakažlivá nemoc je zlá; to jsou všichni jeho nepřátelé. I ve větách se slovy opakokladnými může býti zápor též při jiných členech větných, ale pak mají takové věty zcela jiný [317]smysl, popírají celkově; srov. na př. tyto větné dvojice: měl všechny, některé dětské nemoci — neměl žádnou dětskou nemoc; všichni nepřátelé utekli — žádný nepřítel neutekl; všude číhá nějaké neštěstí — nikde nečíhá žádné neštěstí. Tu je tedy patrné, že dvojí zápor je, ale jiný, než předpokládá Gebauer.

O záporných slovech opakokladných Gebauer sice mluví (HistorMluvn. IV, 639 sl.), nepostihuje však, že ukazují na jiná oposita než na zápor kvalitativní a kvantitativní. Neprávem pak uvádí (652) mezi archaismy nenáviděti všech, všechny. Předpokládá, že by se mělo říkati nikoho nenáviděti, jako říkáme nikdo to neví, nikdo tam nebyl… Víme však, že jde ve větách typu »nikdo tam nebyl« o zápor celkový, větný, kdežto nenáviděti je sloveso opakokladné, popírá jen částečně, člensky, proto může míti při sobě kladná slova jiná: všechny, každého nenávidím, vždy jsem ho nenáviděl a pod. Není to tedy archaismus, nýbrž způsob běžný, odlišný však významem od případů typu »nic není ztraceno« se záporem větným, kde mohl mívati starý jazyk jen záporku jednu: vše nebylo ztraceno a pod. Archaismus by to byl, kdyby na př. každého nenávidím znamenalo »žádného nenávidím«; ale smysl je »každého mám v nenávisti«, a proto je kladné každého tak původní jako na př. všechny ve větě »měl všechny nemoci«.

Podobný případ je nechati, původně = nestarati se, kladně = opustiti… Ani tu není správný Gebauerův předpoklad, že by se mělo říkati nechám ničeho místo nechám všeho. Je však ten rozdíl, že se ne- v nechati chápe za součást kmene, nikoli za negaci, t. j. nechati je v našem jazykovém povědomí nejen významem, nýbrž také po stránce výrazové sloveso kladné, neboť kladné cháti zaniklo v dobách předhistorických. Proto se při záporu větném, celkovém, spojuje vlastně s druhou negací, chová se úplně jako sloveso kladné: nenechal toho, nenechali jsme nikde nic a p.

Nejsou archaismy ani rčení typu nemám co, připomínané Gebauerem l. c. Jak vyložil Zubatý (NŘ. VI, 65 sl.), nepatří kladné co od původu k zápornému nemám, nýbrž ke kladnému infinitivu deliberativnímu, který se vynechává; na př. co dělat? = »co mám dělati, co bych měl dělat, udělat?«, pak nemám, co dělat = »nemám, co bych udělal«, dále nemám co dělat nebo dělal bych něco, ale nemám co.

Skutečný archaismus je na př. lidové a hovorové jednu hru jsem nevyhrál = ani jednu, žádnou hru, nikdy jsem nevyhrál; nebo, jak má Gebauer (HistorMluvn. IV, 652): v desíti hrách jednou jsem nevyhrál = ani jednou, nikdy.

[318]3. Vedle případů členského, částečného záporu se slovy opakokladnými jsou ještě případy jiné, na př. ne každý to ví, ne všechno je stejné, ne vždy je to tak, stalo se to ne mou vinou. Tu nepopíráme přísudek (ví, je, stalo se), nýbrž jen v 1. a 2. větě podmět každý, všechno, v 3. větě příslovečné určení vyjádřené příslovcem vždy a ve 4. větě příslovečný výraz mou vinou. Smysl je: ví to, ale ne každý, jen někdo to ví; stalo se to, ale ne mou vinou, nýbrž vinou někoho jiného atd. Tu jde o záporné části věty, jako jsou nemoc, nepřítel… v případech sub 2 (to je nemoc…), jenže nikoli významu opakokladného, nýbrž prostě záporného: ne každý = někdo, ne vždy = někdy atp. V pravopise se to označuje tak, že se záporka nepíše se slovem dohromady, ve výslovnosti pak tím, že má záporka důraz, třeba často slabý, ale vždy má silnější přízvuk než slovo následující. V případech typu ne mou vinou je mou enklitické a teprve vinou má slabší hlavní přízvuk než záporka.

Dále se pozná členský, částečný zápor podle toho, že místo ne lze říci nikoli: nikoli každý to ví atp. Zřetelně vysvítá členské, částečné popírání tam, kde vyjadřujeme protivu k zápornému slovu: ne každý to ví, jen někdo; stalo se to ne mou vinou, nýbrž tvou a p. Naopak se zastírá toto popírání tím, že se záporka ne často klade k slovesu: neví to každý (každý to neví), není to všechno stejné, není to vždy tak, nestalo se to mou vinou. Podle záporného slovesa se zdá, že jde o zápor větný, celkový, ale ze smyslu dovedeme postihnouti, že je to zápor členský, částečný. Ukazuje naň také ta okolnost, že vedle záporného slovesa stávají kladná slova jiná, každý, všechno, vždy a j. Kladné ne u slovesa je beze vší pochyby vlivem hojných vět se záporem větným, celkovým, nikdo to neví atp.

Smysl i možnost přesunouti negaci od slovesa k příslušnému slovu skýtá nám možnost poznati vždy, že jde o zápor členský, nikoli větný; na př.: neštěstí nechodí po horách, ale po lidech (přísl.) = neštěstí chodí, jenže ne (nikoli) po horách, nýbrž po lidech; — nepršelo mnoho (lidově a hovorově moc) = pršelo, avšak jen málo; — nevím toho mnoho o lidech na Rachovsku z vlastní zkušenosti (S. K. Neumann) = vím toho jen málo; — nebyl tam jen on sám = byl tam nejen on sám.

I Gebauer uvádí (HistorMluvn. IV, 644 sl.) staroč. případy typu »ne každý to ví«, praví však o nich jen to, že »slovce ne mívá mnohdy místo jiné, nežli v češtině nové«, t. j. vidí v nich neprávem případy vesměs totožné s těmi, kde je jeden zápor místo několika, na př. staroč. »vše nebylo ztraceno« [319]= novoč. »nic nebylo ztraceno«, a kde jde tedy o zápor větný, nikoli členský. Není proto novoč. vše nebylo ztraceno archaismus, jak míní Gebauer (HistorMluvn. IV, 652). Byl by to archaismus, kdyby znamenal »nic nebylo ztraceno«, t. j. kdyby vyjadřoval zápor větný. Vyjadřuje však zápor členský — »bylo ztraceno jen něco«, a tu se drží jeden zápor od staré doby nepřetržitě až do dneška, ledaže se často přesunuje k slovesu. A dále kladení negace u příslušného slova — ne každý to ví… — není jen zvyk staroč., nýbrž i novoč. Staroč. doklady s negací ne jinde než u slovesa mají často zřetelně jiný smysl, než jim přikládá Gebauer; na př. štítenské ne každý bude spasen, ktož je křesťan neznamená »nikdo nebude spasen«, nýbrž »jen někdo bude spasen«; podobně ne všichni zákonníci mohú jmieti písmo neznamená »žádný zákoník nemůže míti písmo«, nýbrž »jen někteří zákoníci mohou míti písmo«.

4. V staré době, kdy se zápor větný vyjadřoval často jen jednou negací, mohly míti věty formálně úplně stejné dvojí smysl; na př. vše nebylo ztraceno znamenalo a) »nic nebylo ztraceno«, b) »jen něco bylo ztraceno«; — mně se jest nelíbilo všecko (Alb.; Gebauer, HistorMluvn. IV, 649) = a) »mně se nelíbilo nic«, b) »líbilo se mi ne všecko, jen něco«. Tak si vysvětlíme, že se v případech s větným záporem ujímá už v češtině staré a ujalo časem zpravidla kladení záporů několika: vše nebylo ztraceno > nic nebylo ztraceno; (selka) mně vždy prázdnu jíti nedá (Podk., l. c. 650) > nikdy mi nedá jíti prázdnu (s prázdnou). Jazyk si tedy dva různé druhy záporu rozlišil po stránce výrazové, stal se zřetelnější ve svých výrazových prostředcích. Naše ne všechno je ztraceno nebo všechno není ztraceno nemůže znamenati »nic není ztraceno«, nýbrž jen »něco je ztraceno«.

5. Vedle významu věcného zasluhuje pozornosti ještě jedna stránka negace, totiž její platnost větoslovná. V případech typu nemám, nemoc, ne každý, nikdo… nazývá Gebauer ne a ni příslovci, ale po stránce významové jsou to spíše u jmen a u příslovcí jen částice, jako ně- v někdo, něco, leda- v ledakdo…, u sloves pak lze ne srovnávati s předponami (do-vedu…). Na tom však nijak zvláště nezáleží, důležité pak je, že tu má záporka ne platnost nevětnou, není sama větou. Nezřídka větnou platnost má, na př.: Byls tam? Ne. Tu ne = nebyl. Nebo: Máte to hotovo? Ne, kde ne = nemáme atd. Podle toho se zdá, že je tu vynecháno sloveso, rozumějící se z otázky, ale ukázal jsem v Neslovesných větách II, 94 sl., že ne znamenalo původně »není, nebylo… (tomu tak)«. Je tedy ne původně vzhledem k větoslovné [320]platnosti samostatná věta, a to po stránce formální věta adverbiální, a protože lze adverbia po některých stránkách přiřaditi ke jménům, tedy jmenná, nominální. Časem se původní význam »není« ztratil a ne se začalo v odpovědech na otázky chápati vlivem případů nebyl tam, nemám nic… za zkrácené nebyl, nemám, nebyl jsem…

Větná platnost a původní význam záporky ne proniká zřetelně ještě dnes v jistých ustálených případech mimo odpovědi na otázky. Tak na př. u Raise čteme: Ne, že bych vás nerad viděl, ale nemohli vám tam u vás na vikariátě dát něco kloudného (nějaké kloudné učitelské místo)? Po ne následuje vedlejší věta se spojkou že, má tedy ne větnou platnost, tvoří s větou uvozenou spojkou že souvětí, a znamená »není tomu tak«. Lze ji vykládati také ve smyslu »nemyslete si«, ale proti odpovědem na otázky doplňujeme tu sloveso, které není obsaženo v nejbližším sousedství záporky. Nebo Jar. Durych píše: Neklidná jeho krev byla žádostiva změn. Ne, že by nemiloval svého domova. Zde dobře vystačíme se smyslem »nebylo to proto, že…« U K. Poláčka čteme: Vy jste nedával znamení, ne, že jste dával = není pravda, že… Jiný příklad z téhož autora: Ono to pojede, ne, že to nepojede = není pravda, že… Takové a podobné věty nejsou v hovorové a lidové mluvě nijak vzácné.

Větná platnost záporky ne drží se dále v poněkud jiných případech, které nám dobře osvětlí tento příklad ze Šrámka: Ne, jaký zvláštní návyk osvojuje si tento chlapec! Zde ne znamená »není to divné, překvapující…«? Jde o t. zv. řečnickou otázku, která má spíše ráz zvolací a smysl kladný: »je to divné, jak je to divné…!« Často tu říkáme no ne!

Ještě jeden typ sem patří, totiž ne-li, na př.: bylo to aspoň (nejméně) 100 Kč, ne-li více = »nebylo-li to víc«. Podobně: vyloudil na něm 10 Kč, ne-li víc = »nevyloudil-li, nebylo-li to víc«. Tu se ne chová jako určité sloveso, má při sobě částici -li, je tedy větou vedlejší. Podle souvislosti lze doplniti k ne slovesa různá, ale všudy lze dobře vystačiti se smyslem »nebylo-li to«, shodujícím se s indikativním »není, nebylo (tomu tak)«.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 315-320

Předchozí Karel Titz: Dva příspěvky k románským vlivům v češtině

Následující Josef Vachek: České předložky a struktura češtiny