Výklady slov

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XXX, 38 n.)

Krondaro

V utěšené Čapkově knížce Zahradníkův rok čteme (ve vydání z r. 1941) na str. 37: „Žádný pudding nemůže býti složitější než příprava zahradnické půdy; pokud jsem mohl sledovat, dává se do ní hnůj, mrva, guano, listovka, drnovka, ornice, písek, sláma, vápno, kainit, Thomasova moučka, dětská moučka, ledek, rohovina, fosfáty, trus, krondaro, popel, rašelina…“ Pojednáváme zde o slovíčku krondaro čili kromdar. Ale předem se omlouvám: za prvé proto, že to slovo znamená ten druh exkrementu, o kterém se v slušném prostředí nemluví; laskavý čtenář neměj mi za zlé, že jsem si po rostlinách a jiných milých věcech obral i thema takovéto. Ale to slovíčko je samo o sobě dosti zajímavé, že mi bude doufám odpuštěno. A za druhé je možné, že mnohým čtenářům nepovím nic nového. Budou to ti, kdo znají rčení, o nichž bude řeč, z vlastního nářečí, ze zapadlého venkova, a znají i jejich důvody. Ti nechť mi prominou. Doptával jsem se mnohých lidí, a ukázalo se mi, že lidé z měst a z nynějšího venkova nedovedli už uhodnouti, jaký je základ tohoto pojmenování. Těm tedy jsou určeny následující řádky.

Toto Čapkovo krondaro je druhotvar výrazu kromdar, který je doložen u Kotta VI, 745 z Královéhradecka a který má i Příruční slovník s citátem z Jos. Jahody (hadí kromdar). PS. jej označuje za dialektický a „meliorativní“. Zdá se tedy — podle citátu z Čapka a Jahody —, že se kdesi na východním okraji Čech drží takovéto slovo. Oba autoři je kladou za spisovné „lejno“. Jak mu rozuměti?

Při úvaze o tom musíme vzíti v počet i paralelní výraz moravskoslovenský krombožinec téhož významu, zapsaný po prvé od Bartoše,[1] a vý[142]raz ještě průhlednější, kromboží dárek, dodaný Bartošovi od Bartochy. Příslušný výklad vyplývá z Bartošových slov uvedených pod heslem krom: „Hodlá-li kdo říci něco neslušného, nepěkného, omlouvá to předem formulemi: krom Boha, krom dobrých a poctivých lidí, krom vašich poctivých hlav; při jídle: krom božího daru h—o po něm.“ Potvrzuje to — z Kyjovska — i Kolaja (pod krom) touto zachycenou větou: „leda h...! krom božího daru, že íte.“ O Chodsku svědčí J. F. Hruška pod kromě takto: „Krom božího daru!“ dovolává se omluvy tvrdého slova, koho k němu přinutilo nějaké pokušení při jídle, když má boží dar v rukou a ústech. Dá si vona řect? Nedá! Čert je v ženský — krom božího daru — žádnyj svatyj! Hruškova slova zahrnují v sobě vysvětlení všech případů, kde se užije obratu krom božího daru; mluví o kterémkoli „tvrdém slově“ (v jeho příkladě je to slovo čert). To je stav zajisté původní. Ale zdá se, že na jiných oblastech našeho jazyka se této omluvné formule užívá (nebo užívalo, dokud žila) především anebo snad výhradně jenom na omluvu onoho slova, jež Bartoš přepisuje h—o; má-li význam „nic“, říká se mu na Moravě vzdělaně „hanácká negace“ (obdobná „negace“ se u Francouzů nazývá mot de Cambronne, podle jednoho generála z doby napoleonské).

Jiné obdobné spojení je krom té drahé duše. Bartošův příklad a vysvětlení: „To je hovado krom duše (přirovnává-li se člověk pro nepěkné vlastnosti k nějakému zvířeti).“ V NŘ XXV, 256 čteme: neřád krom tý drahý duše. Takováto spojení jsou tuším ještě zcela běžná mezi lidem i v Čechách.

Přesvědčení, že se člověk nemá jen tak lehce přirovnávat ke zvířeti, prosvítá z toho, že moravský a slovenský lid klade před vlastní přirovnávací výraz omluvné slovo. Bartoš (v slovníku) pod heslem přimířat o tom dí: „Přirovnává-li se člověk pro své nepěkné vlastnosti k nějakému zvířeti, přičiňuje se nepřimířaja (= nepřirovnávajíc): Pije nepřimířaja jak hovado. Je hłúpý nepřimířaja jak tele (slov., val.) = han. bez příměří.“ Podobně se vyjadřuje Bartoš i pod heslem nepřimířaja. Je to iterativum staršího slovesa přiměřiti = přirovnati (srv. též příměr). Bartoš tedy věděl, že ten zákaz platí při nepěkných vlastnostech. Ale literární doklady z nedávné doby kladou takové omluvy i jindy, i když na přirovnání není nic hanlivého. Zvyk ten můžeme doložiti ze Slovenska a z Moravy až po Vysočinu, z Čech však nikoli (PS tento způsob vůbec neuvádí). I tu je vidět, že povědomí o pravém důvodu té omluvy je už mlhavé nebo že není už žádné. Několik dokladů:

Starý se preto hnevá na Jana, že si nevie s robotou gazdovať, ale že keď začne, teda robí ako, nehodno primeriavať, kôň. Kukučin XI (1929), 130. Jiný doklad tamtéž 171.

Preds’ nahrdloval cez leto sa dosť, sťa, neprimeriavajúc, hovädo. Hviezdoslav III, 295.

Ak — neprimeriavam — sťa tie nevoľné volčatá, väzy nadložíme. Tamtéž 522.

[143]Neprimeriavam: no človek nie je — Dubovcov var’ kôn… Tamtéž 231.

Tetka trckala (= spěchala drobným krokem) za Křúpalú, chtějaci dóm, sama nevěděla proč. Tajak nepřimířaja tá laska (= lasice) utěká do ďúry, dyž sa nečeho lekne. Slavičínský, U Křúpalů (Olomouc 1927) 138.

Ani chodit’ nemože, tož tak už jak — nepřimířaja — to hovádko, ani na tú stranu za odpuščéni… Tamtéž 187. — Ještě jiný doklad tamtéž 56.

Já jsu sama jako zmámená, no ale říká se, že se nemá nepřimíře pouščet první kupec na dobytky a první ženich dcerám. Pittnerová, Nový hospodář (1894) 30. Jiný doklad na nepřímířa u Pittnerové, Spisy LI, 126, na nepřirovnaja LI, 21.

Poslední zbytek toho povědomí o mimořádné moci a zákazu srovnávání zaznamenal Bartoš 233 ze západní Moravy: „Ukazoval-li by někdo na svém těle prstem, kde jiný má bolest, dostal by ji také. Učiní-li tak přece, hledí zlý účinek odčiniti slovem nepříměří. Má to zebraný nepříměří pocátok (= až sem).“

Je vidět, že v tom ve všem vězí jistý názor věrní, náboženský nebo, s hlediska dnešní doby, jistá pověra. Dnes se to zdá nelogické, nesmyslné. Ale musíme se přenésti do starodávného myšlení, ovládaného představami o magické souvislosti slov a dějů. Dávný člověk byl přesvědčen, že slovo je „mocné“: může tajemným způsobem míti vliv na bytost jinou, může ji dokonce i ovládnouti. Nejzřetelnější to je u jistých jmen. Znalost „pravého“ jména bytostí i nadpřirozených byla člověku ohromným bohatstvím: dávala tomu, kdo ji měl, moc vládnouti takovou bytostí, užívat jí k svému prospěchu a k škodě svých nepřátel. Je známo, že pravé jméno jistých božstev musilo býti utajeno, nesmělo se pronášeti; znáti je bylo vyhrazeno jen vybraným jedincům jako zvláštní milost. Z těchto a podobných základů vychází i jazykověda při výkladě některých zjevů slovníkových, vykládajíc, proč některá slova mizejí, proč musila býti nahrazována. Jako školský příklad se uvádí slovo medvěd. Původní indoevropské slovo je v ind. rkša-, řeckém arktos, latinském ursus. Slované však to zvíře označují slovem znamenajícím vlastně „jedlík medu“; nepochybně věřili, že vyslovení „pravého“ jména by mohlo mít nevítaný účinek; mohlo by tohoto strašlivého pána lesů, dlejícího třeba někde v dáli, upozorniti na nás a přivésti jej svou tajemnou mocí do naší blízkosti, k naší zkáze ovšem (my o vlku, a vlk za humny!). I v naší době někteří lidé neradi mluví na př. o smrti svých drahých, dokud ti ještě žijí, neboť mají jakousi nejasnou obavu, že by tím mohli onu smrt uspíšit nebo přivolat. Z takových kořenů vzešlo rozličné „tabu slov“, lidé v tom však cítí zpravidla příčiny estetické: jistá slova jsou i nyní závadná, nepříjemná, pro dobrou společnost nevhodná, neboť vzbuzují pověrečný strach nebo už jen estetickou nelibost, užíváme proto rozličných eufemismů, cizích slov za slova domácí a pod. Víra v magickou moc slova se, jak známo, jevila i v tom, jaká jména se dávala dětem. Když slovanský velmož dával svému synovi [144]na př. jméno Svatopluk, věřil, že ono přispěje k tomu, aby syn byl vskutku „Svatopluký“, t. j. mocnopluký, aby měl mocný pluk, mocné vojsko (původní význam slova svętъ, svatý je „mocný, silný“, jak vidíme z Avesty). V oboru poněkud jiném, v přirovnávání ke zvířeti (ovšem i k jiným bytostem, jako k můře, polednici atd.), se tajemná moc slova jevila tím, že „mocné slovo“ by mohlo způsobiti, že vlastnosti by se mohly se zvířete trvale přenésti na osobu přirovnanou. Že ona víra byla vskutku takováto, to soudíme analogií podle náboženských představ nynějších primitivů. Proto tedy slovem nepřimířaja a pod. ujišťují lidé, že nechtějí ublížiti. Rozumí se, že se tyto představy, stejně jako mnohé jiné, časem u našeho lidu změnily v neurčité a málo jasné obavy; lid je konec konců zařadil do čarodějství, do oblasti nečistých mocí a pod. Dejme tomu, že jedna žena při setkání pochválí druhé ženě její nemluvně; na Slovensku věří prosté ženy, že ona pochvalná slova mohou míti cíl i účinek právě opačný, pronese-li je čarodějnice; řekne-li taková žena, v níž je lid ochoten viděti bosorku, strigu, že dítě je „pěkné“, hrozí se matka toho, že striga chce, aby bylo škaredé, a věří, že by vyrostlo vskutku škaredé, kdyby se proti tomu „úroku“ (uřknutí) nic nedělalo. Proto, má-li být pochvala neškodná, upřímná, musí ten, kdo chválí, říci předem neúreku (= není to k úreku, k uřknutí, k ublížení). Ostatně i my, lidé „pokročilí“, si počínáme podobně; pochválíme-li něco sami sobě, třeba zdraví, neopomineme to zajistit trojím zaklepáním na dřevo; jinak by se dobrý stav brzo zvrátil v pravý opak.

Do těchto názorů se vmísily i prvky křesťanské; kromě toho s pokrokem osvěty vše to pozbývá obsahu, jednotlivé obraty slovní se matou, přetvořují, kříží. Příklady uvidíme níže. Věty, kde se mluví o drahé duši, obsahovaly zajisté takový výraz, který by magickou mocí mohl způsobiti zkázu, ohrožení duše. Prohlásím-li někoho za „neřáda — krom tý drahý duše“, vyslovuji tím zároveň, že výrok o neřádství se netýká duše, že drahé duši nechce ublížit, t. j. magicky ji změnit také v neřáda, že ji tím nechce připravit o věčné spasení. Nejčastěji to asi bylo — za křesťanství ovšem — u slov kvalifikujících tak, že nebylo lze sloučiti je s představou o věčném spasení: nazván-li kdo čertem, můrou nebo čarodějnicí, musil dodatek o drahé duši být přidán zajisté nevyhnutelně, neboť magická síla slova by mohla člověka takto nazvaného vskutku učiniti čertem, můrou, čarodějnicí, i když byla pronesena bez zlého úmyslu, bez uvážení, v náhlém návalu zlosti. Takto tedy rozumíme těmto obratům. Jenže „všecko klesá“. Řekne-li dnes žena „jsem zapřažena jako kůň, krom té drahé duše“ (PS z Pittnerové), je zřejmé, že mluvící osoba má už jen zcela mlhavé vědomí o tom, že je jakási povinnost omluvy, o tom, že je třeba říci „krom té drahé duše“, srovnává-li se člověk se zvířetem. V té větě je rčení „krom té drahé [145]duše“ už zcela zbytečné a smyslu hrubě nedává. PS má tento jediný příklad; zdá se tedy, že krásná literatura tyto obraty jinak nemá, a že patrně i mezi lidem mizejí.[2]

Když se pak „tvrdého slova“ užije při jídle, děje se tím magická úhona pokrmu, jejž křesťané přijímají jakožto boží dar. Úhona se děje nejen božímu daru právě požívanému, ale vší zásobě potravin, skutečné i potenciální. Zlé slovo může způsobiti zkázu, mizení, nedostatek božího daru, neúrodu, hlad. To potvrzují i mnohé zvyky, observance a zákazy při setí a při sklizni, při vyhánění dobytka na pastvu, obsáhlý to soubor pověr, udržovaný do nedávna (podrobnosti viz u D. Stránské, Národop. věstník čs. XXIII, 403 a n.: o čistotě při setí, o umývání a koupání před setím atd.). Oblast „tvrdých slov“, jež by mohla býti zlověstná při jídle, se časem zpravidla zúžila, zákaz se ustálil na jediném slově, které znamená proti pokrmu pojem v každém směru „pólový“, protilehlý. Vyslovilo-li se takové slovo při jídle, bylo ihned potřebí magické očisty; ta se vykonala právě slovy krom božího daru; musilo se tak státi, i když to slovo zůstalo nevysloveno. Smysl byl: boží dar, jehož právě požíváme, je a budiž stranou ode vší té řeči, není v žádném vztahu k této řeči, budiž ochráněn od následků této řeči. Vývoj pak šel dále: výraz krom (božího) daru (nebo dárku) začal přímo zastupovati nebo nahrazovati ono nespolečenské slovo, a to kdykoli, i když to nebylo při jídle, a zvláště nahrazovati je, mělo-li funkci negace kvantitativní. Kott má příklad „Dali mu krom daru (= nic)“; týž smysl při krom daru zaznamenává Kubín, Lidomluva Čechů kladských 171. V podobných větách by bylo tento výraz slyšeti i nyní: Dostal něco za tu ochotu? Dostal — krom dárku![3] V Kubínově knize Hrozná chvíle (P. 1941) čteme: dyť my ani kromdaru neslyšeli 79, a konečně je mi kromdaru [146]po tom 103, po smrti je kromdaru 117, holka z toho (milování) bude mít kromdaru 224. A opět — všecko klesá: řekne-li se u Frenštátu němaju nic krom božiho daru (Horečka 110) ve významu „jsou chudáci, nemají nic“, je v tom zřejmé zkřížení dvou výrazů a úpadek.

V tomto druhém stadiu, kdy se krom daru klade již kdykoli, byla z tohoto předložkového spojení vytvořena nová jména kromdar, krondaro, na Moravě krombožinec (přípona -inec podle kravinec); zjev takový nazývá jazykozpyt hypostasováním. Druhotnost takovýchto výrazů se i laikovi prozrazuje neshodou v rodě. Fonetické psaní s n a střední rod naznačují, že původ toho slova už nebyl jasný ani Čapkovi.

Další Bartošovy obraty s krom vysvětlíme snadno; při těch není žádného vztahu magického, ale jsou jen praktické zásady jako „o přítomných se nemluví“ a podobné. Bartoš příkladů neuvádí, ale možno si mysliti třeba větu „dnes je všude samý darebák — krom vašich poctivých hlav“.

Ještě něco třeba poznamenati. Jako je v těch rčeních uvedených zpředu relikt představ náboženských velmi starobylých, tak je i význam slova kromě v těch obratech prastarý, původní. Staročesky se říkalo na př. musíš kromě lidí přěbývati = vzdálen od lidí, stranou od lidí (jiné příklady viz v NŘ XVII, 298), a takový význam má kromě i tu. Je to význam původní a odporuje dosavadní domněnce, že kromě je od kroma ‚kraj, okraj‘, že tedy kromě původně znamenalo ‚na kraji, in margine‘, teprve z toho že prý se vyvinul význam ‚procul, extra‘ a dále ‚praeter, sine‘. Pokusím se ukázati na jiném místě, že naše předložka zněla původně okromě, jak je tomu dosud v ruštině (též slovensky je okrem, polsky a srbochorvatsky okrom, ukrajinsky okrim), a že zcela odpovídá staroindickému lokativu âśrame od âśrama-, což bylo ústraní, zákampí (z kulturní historie je nejvíce známo lesní ústraní, v němž žili kajícníci; ústraní starců je však zjev známý i jiným národům indoevropským). Náš genitiv je pak náležitý genitiv odlukový, t. j. původní ablativ, vlastní to odlukový pád.

---

[1] Podle nového materiálu k věcnému slovníku dialektickému dodáváme ještě, že je doloženo slovo krombožinec z Dřevohostic (mezi Přerovem a Bystřicí p. Host.) dr. Vanklovou v Čas. Vlast. spolku mus. v Olomouci 18 (1902), 93, a krombožěnec z Císařova (na západ od Přerova) J. Malovaným v Čes. lidu 6 (1897), 582. (Red.)

[2] Známe ještě doklad z J. Š. Baara („Pacholek je — krom té drahé duše — koni dobráku podoben povahou“) a z J. Vrby („Matěj — krom té drahé duše — žil juž jako krmné hovado“). (Red.)

[3] Představme si, že by tu větu překládal cizinec zběžně, jak se to dělá. Možná, že by jí rozuměl — nemaje v běžných pomůckách vysvětlení — asi tak, že ten člověk dostal odměnu a ještě kromě ní jakýsi dárek. Skutečný význam je právě opačný, jazyk si tu dovoluje záludnou hříčku. Při této příležitosti si dovolím ukázati na jedno slovenské slovo, které také dospělo k významu téměř opačnému, než jaký má obyčejně. Vezměme na př. větu: „Ohlásil som sa v soľnom sklade o furmanku na budúci rok. Nedbal by ju vykonať po Žilinu.“ (Kukučin XX, 177.) Neznamená to, že bych nestál o formanku až po Žilinu, ale naopak, že bych ji rád dostal až po Žilinu, že bych souhlasil, kdybych ji dostal třeba až po Žilinu. — „Prišiel som sa poshovárať o nedeľnej škole. Nedbal by ju otvoriť pred riadnou školou, hneď v túto nedeľu.“ To jest: rád bych ji otevřel, chtěl bych ji otevřít. K tomuto stavu se dospělo takto: Na otázku, přeje-li si to nebo ono, souhlasí-li s něčím, odpoví Slovák skromně nedbám, což se rovná asi českému pro mne za mne, no třeba; vyjadřuje to, že o tu věc sice nedbá velmi, že mu na ní celkem nezáleží, ale, aby vám vyhověl, že souhlasí, přijímá.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 8, s. 141-146

Předchozí V. M. (= Václav Machek): Tratoliště

Následující Věra Mazlová: Jak se projevuje zvuková stránka češtiny v hláskových statistikách