Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Naše řeč přinesla před šesti lety (XXI, 1937, 145 n.) výklad o mnohovýznamnosti spojek -li a jestliže a upozornila na její stylistické důsledky. V první části toho výkladu ukazoval K. Erban na několika příkladech, že autoři někdy užívají spojky -li, jestliže chtějí vyjádřit jistou zdrženlivost v úsudku. Připojil jsem k tomu jiné doklady na ukázku, že se k základnímu významu podmínkovému přidružují u této spojky často významy jiné a že vedle čisté podmínky a podmínky jen připuštěné, eventuální vyjadřuje -li také mírnou přípustku a oposici ve smyslu odporovacím nebo stupňovacím. Nakonec jsem vytkl několik případů, kde se zneužitím této mnohovýznamnosti zaviňuje stylistická chyba. K oběma těm výkladům se v Slovu a slovesnosti VIII, 1942, 124 n. obrátil Fr. Trávníček, aby vyložil své mínění o tomto typu vět, velmi častém a důležitém. Vytýká nejprve zásadní věc, že význam zdrženlivosti, odporu a stupňování je v takových větách podružný a že není jeho výrazovým prostředkem sama spojka. Dále opravuje dosavadní mínění, že spojka i když vyjadřuje přípustku; podle Trávníčka se věty přípustkové „vůbec neuvozují, jak se v mluvnicích uvádívá, spojkou i když. To je spojka podmiňovací, vyjadřující podmínku vytýkanou, zdůrazňovanou“. Věty se spojkami -li, jestliže, jestli, které nejsou plně podmínkové, mají společný význam základní, a to význam omezovací, neboť omezují platnost vět hlavních; a význam omezovací je jistý odstín významu podmínkového. Podle povahy omezování jsou jednak věty omezovací v užším smyslu neboli opakově omezovací, jednak věty zřetelové. Opakově omezovací věty „vyjadřují takové omezení platnosti hlavní věty, z kterého nepřímo plyne, že hlavní věta neplatí, že platí její opak, neplatí-li omezení vyslovené větou vedlejší. Na př.: babička vzbudila, jestli už nevstaly, služky (Němcová) = babička vzbudila služky jen tenkrát, nevstaly-li už samy“. Je to týž smysl, který vyjadřuje spojka ačli (ač - li, ač jestliže), a je obsažen podle Trávníčka ve většině vět, které jsem vyložil za podmínkové, ale s významem podmínky jen připuštěným, a dále i ve větách, které vyjadřují zeslabování významu. Opakově omezovací věty se uvozují také spojkou jen když („přijdu, jen když nebude pršet“); je-li omezení vyjádřeno v hlavní větě výrazy jen tenkrát, jen tehdy a pod., klade se ve vedlejší větě obyčejně -li nebo jestliže. Věty zřetelové pak „vyslovují, že hlavní věta platí jen se zřetelem k nějaké okolnosti, že se její platnost vztahuje jen na nějakou okolnost“. Na př.: Jestli umění klasické bylo výběrové, je moderní umění obráceno předem k tomu, aby objalo život v celé bohatosti (Šalda) = o moderním umění lze říci, že je obráceno…, vzhledem k tomu, že bylo klasické umění výběrové. Týž význam mívají také spojky co, jak (jakože) a pokud.

Tento velmi vítaný příspěvek Trávníčkův řeší otázky značně ne[162]snadné, neboť nepodařilo se dosud vnésti jasné světlo do složitých a spletitých vztahů vět se spojkou -li (jestliže atd.) a roztřídit i s platností zcela nespornou. Nebylo to úkolem mého výkladu, z něhož Trávníček také vychází; výslovně tam říkám (NŘ XXI, 156), že ani těmi mými poznámkami není rozlišení významových odstínů u těchto spojek vyřízeno definitivně a že mi zatím nejde o nic jiného než ukázat, jak se ve spojkách -li, jestli(že) spojuje základní smysl podmínkový a přípustkový k významům rozličně modifikovaným.

Hlavní nesnáz při určování a třídění významů u těchto spojek záleží právě v jejich mnohovýznamnosti; táž věta připouští často rozličné pojetí, takže je nesnadné a někdy nemožné určit smysl vskutku zamýšlený. Tak na př. větu „Sdružovala-li do nedávna Moravská Ostrava pod Martínkovým vedením představitele různých generací a ideových skupin, vystupuje nyní do popředí Opava“ vykládá Erban za zdrženlivé vyjádření jisté podmíněnosti, Trávníček za omezovací větu zřetelovou, ale bylo by možné hledat v ní i vyjádření oposice: do nedávna Moravská Ostrava, nyní Opava (tento význam vynikne zvláště tehdy, položí-li se výraz „Moravská Ostrava“ až na konec první věty). A Zubatého větě »Říká-li se někde na Moravě a v Slezsku „dyž je málo kdy“ místo „když je málo času“, je to nepůvodní provincialismus, do kterého se netřeba nutiti« nedovedu ani teď rozuměti jinak, než jak jsem původně vyložil: že Zubatý užitím podmínkové spojky -li vyjadřuje jistou reservu nebo pochybnost, s níž onen nářeční doklad cituje, neboť sám údaj o něm (pocházející z Kotta) nepřezkoušel. V tomto chápání mě utvrzuje i další kontext Zubatého: »A ví-li vševědoucí Bačkovský, že je chyba říkati „měl času dosti“ místo správného „pokdy“, teprv mu nebudeme věřiti, již proto ne, že to ani není jedno a totéž.« Výrok, který tu prokládám, má smysl jen tenkrát, když i údaj Kottův byl uveden s pochybnostmi; nač by v něm jinak bylo stupňovací příslovce teprv? Ostatně lze oné větě Zubatého rozumět jako eliptickému souvětí: (Je-li pravda, že) se říká někde na Moravě…, (nemá to významu, neboť) je to nepůvodní provincialismus. Ale nikterak si nemohu do tohoto souvětí vpravit smysl, který v něm nachází Trávníček: „je to provincialismus se zřením k tomu, že se tak říká někde na Moravě“.

Trávníček arci říká, že významy oposice, zdrženlivé podmínky atd. jsou toliko druhotné, podřadné, ale totéž lze zajisté říci také o smyslu omezovacím. Už z toho, že se tento smysl shledává také u jiných spojek, a to sdružený s různým významem základním, lze soudit velmi pravděpodobně, že ani u spojky -li není významem základním. Na př. o větách odporovacích Trávníček říká, že vyjadřují okolnost, která odporuje větě hlavní (to je význam základní, prvotní) a tím její platnost omezuje (to je význam druhotný, průvodní), a proto že je počítá k větám omezovacím. Ale také podmínka přece omezuje platnost věty [163]řídící, a tedy i věty podmínkové mají druhotný význam omezovací. Potom ovšem význam omezovací není odstínem významu podmínkového, jak říká Trávníček, nýbrž naopak význam podmiňovací by byl jedním z odstínů významu omezovacího, neboť ten je širší; omezovací smysl má konec konců každé určení. Nevím tedy, je-li označení „věty omezovací“ právě u těchto vět s -li vhodné a dost charakteristické. Pojetí vět zřetelových je pak ve většině případů, které Trávníček uvádí, mému jazykovému chápání vůbec cizí; zdá se mi, jako by bylo do nich vkládáno uměle. Na př. v dokladu ze Šaldy, který tu byl citován, nedovedu objevit žádný vztah, který by ukazoval na to, že platnost věty řídící je omezena nějakým zřetelem k platnosti věty vedlejší; vždyť může moderní umění objímat život v celé jeho bohatosti bez jakéhokoli zřetele k tomu, že umění klasické bylo výběrové, a ani Šalda nemohl tvrdit nic jiného. Z jeho souvětí vyciťuji nepochybně, že chtěl obě ta umění s jejich opačným charakterem postavit do oposice.

Ani významový poměr spojek -li (jestliže atd.), i když a ačkoli (třebas, byť) není ještě vyřešen definitivně. S Trávníčkem třeba zajisté souhlasit v tom, že čistě přípustkové jsou jen ty věty, které vyjadřují vztah „přesto, že“, na př.: Přišel, ačkoli pršelo = přesto, že pršelo. Obdobně bychom za čistě podmínkové měli pokládat jen věty, které vyjadřují vztah „s tou podmínkou, že“, na př.: Toto všecko tobě dám, jestliže padna budeš se mi klaněti = s tou podmínkou, že padna budeš se mi klaněti. Není však už čistě podmínková věta „Nemáš-li peněz, do hospody nelez“, neboť nelze říci „nelez do hospody s tou podmínkou, že nemáš peněz“. A čistě podmínkové v tomto smyslu nejsou tedy ani věty s i když; věta „Leze do hospody, i když nemá peníze“ znamená „i v tom případě, že (když) nemá peníze“, nikoli však „s tou podmínkou, že nemá peníze“. Věta „Pánbůh rozdává, i když nemá komu“ značí něco jiného než věta „Pánbůh rozdává, ačkoli nemá komu“, ale základ mají obě ty věty společný: „Pánbůh nemá z čeho, a přece rozdává.“ Jak však definovat rozdíl mezi nimi?[1] Zdá se, že má pravdu Příruční slovník, když o spojce když, i když, když i říká, že „uvádí věty, jež vedle významu časového vyjadřují i přípustku“. Přidáme-li k tomu ještě i jiné spojky, které Trávníček správně zabírá do tohoto významového okruhu, vznikne několikanásobný uzel, jejž rozmotat nebude snadné. Trávníčkův příspěvek by mohl být velmi vhodným podnětem k tomu.

*

[164]V témž časopise IX, 1943, 13 n. podává Fr. Trávníček rozbor vět se spojkou aniž. Nejprve ukazuje, a to velmi přesvědčivě, jak je při posuzování těchto vět třeba dbát rozdílu mezi souřadicí a podřadicí platností spojky aniž; každá z nich se totiž řídí jinými pravidly. Souřadicí spojka aniž spojuje dvě věty hlavní, věty obsahem na sobě nezávislé, mezi nimiž je poměr slučovací nebo odporovací, na př.: Kmotr ho nezdržoval, aniž pozval (= a nepozval, ani nepozval, ale ani nepozval). Někdy spojuje souřadicí aniž dvě souřadné věty vedlejší, na př.: Kovářka Viktorce přikázala, aby to od sebe nedávala, aniž komu ukazovala (Němcová) = aby to nedávala a nikomu neukazovala; z věty s aniž je tu vypuštěno opisné by. Podřadicí aniž uvozuje větu vedlejší, která vyjadřuje příslovečné určení okolností, za kterých nastal děj hlavní věty, na př.: Odešel, aniž se rozloučil = bez rozloučení, nerozloučiv se. Věta s podřadicím aniž může být závislá také na větě vedlejší, avšak větoslovně stejnorodé, na př.: Nesluší se, abys vešel, aniž bys pozdravil = abys vešel bez pozdravu.

Dále autor upozorňuje na nesprávné kladení kondicionálu a naopak na nesprávné opomíjení kondicionálu ve větách s aniž a vykládá, proč se tak děje. Na některých příkladech z NŘ. XXII, 1938, 64 pak ukazuje, že se dosud někdy spatřovala mylně chyba i tam, kde jí nebylo. Trávníček ovšem připouští, aby se i ve větě s podřadicím aniž vynechávalo by, lze-li je doplnit z věty předcházející, jako je tomu v citovaném už příkladu z Němcové. Větu „Její myšlenky se v ní neutkávaly s vůlí, která by je řídila, aniž by je omezovala“ lze podle něho říci také takto: „…, která by je řídila, aniž je omezovala“. Není to prý v podstatě nic jiného než elipsa zcela běžná při spojení souřadném: „která by je řídila a (přitom by je) neomezovala“. Ale v tomto bodě nebude asi lze s Trávníčkem souhlasit; takové by lze vynechat v druhé ze dvou vět souřadných, tedy po aniž souřadicím (jako je tomu právě v příkladu z Němcové), nikoli však ve větě závislé na větě předcházející. A vynechá-li se přece, musí se z věty závislé stát věta souřadná, a tím se ovšem změní smysl věty. Myšlenku „vůle by myšlenky řídila bez omezování“ nelze s aniž říci jinak než „vůle by myšlenky řídila, aniž by je omezovala“, t. j. by v druhé větě nelze vynechat, to uznává i Trávníček; ale na vzájemném poměru obou těch vět se nic nezmění, stane-li se celé to souvětí závislým na jiné větě, a musí tedy by zůstat zachováno: „… s vůlí, která by je šířila, aniž by je omezovala.“ Trávníčkův termín, že věty s aniž podřadicím jsou větoslovně stejnorodé, není mi v této souvislosti docela jasný. Jakmile se ze spojky aniž stala spojka podřadicí, je mezi větami jí spojenými poměr závislosti jako v kterémkoli jiném souvětí podřadném. Že lze spojku aniž opsat rozličnými výrazy souřadicími (a ne, a aby ne a pod.), nepadá při tom nikterak na váhu; Trávníček sám říká, že je to jenom kriterion, zda je věta s aniž v podstatě správná. Tím méně může dnes [165]na váhu padat její původ z a + niž, z výrazu souřadicího; vývoj, jak Trávníček sám zajímavě vyložil, učinil z ní spojku zřetelně podřadicí, stejně jako to učinil u spojky než, jako a j.

Proto se asi s obecným souhlasem nesetká ani Trávníčkovo mínění, že spojka aniž by je na místě jen po větě kondicionální. Větu „Je dosti dobrého, co je možno o něm říci, aniž by se člověk musil přetvařovat“ opravuje Trávníček na znění: „…, co je možno o něm říci, aniž se člověk musí přetvařovat“ (= co je možno říci a při čem se nemusí člověk přetvařovat). Důvodem k této opravě je mu indikativ ve větě „co je možno o něm říci“. Znění doporučované Trávníčkem je najisto správné, ale stejně správné je i znění s by. Věta s aniž tu vyjadřuje způsob, jak možno o komsi říci dost dobrého: „co je možno o něm říci bez přetvařování“. Odpověď na otázku „jak je to možno o něm říci?“ (neboť věta s aniž je závislá a lze se na ni tázat) může znít: „tak, že se člověk nemusí přetvařovat“ (= účinek skutečný) anebo, a to podle mého vlastního způsobu vyjadřovacího spíše, „tak, aby se člověk nemusil přetvařovat“ (= účinek myšlený). V prvním případě se myšlenka dostatečně vyjádří pouhým aniž s indikativem, v druhém však třeba užít spojky aniž by. Pravda je, že věty s aniž by jsou častější po větě kondicionální než po větě indikativní, ale monopolní nejsou. Nelze nic namítat ani proti větám jako: Nechci vejít, aniž bych pozdravil (= tak, abych ani nepozdravil; věta „Nechci vejít, aniž pozdravím“ může mít smysl jiný, t. j. „nechci vejít a ani nepozdravím“). Chtěl vydělávat, aniž by se musil namáhat. Nemohl otevřít oči, aniž by pocítil prudkou bolest. Zařízení na ochranu před dotykem nesmí býti možno odděliti, aniž by se objímka rozložila na jednotlivé součástky. Atd. Částice by má v takovýchto větách důležitou platnost už proto, že odlišuje souvětí souřadná od podřadných.

Zato bude patrně třeba bez výhrady přijmout Trávníčkův názor o aniž, aniž by na začátku souvětí. Dosud se takové užití těchto spojek pokládalo za chybné, a to nejen v Naší řeči, nýbrž i v Gebauerově-Trávníčkově Přír. mluvnici (1930) 415 („Z původu spojky aniž je patrné, že nemůže státi na začátku souvětí“), ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jaz. čes., v Příručním slovníku a vůbec snad ve všech jazykových příručkách. Ale Trávníček nyní správně ukazuje, že spojka aniž, aniž by jakožto spojka podřadicí může stát i v čele souvětí, neboť pořádek vět v souvětí podřadném je kromě několika jednotlivých případů zcela volný (viz Gebauer-Ertl II, 1926, 104). Sám jsem přesvědčen, že tento Trávníčkův objev, učiněné Kolumbovo vejce, právem odklízí jednu ze zbytečných výtek brusičských. Kolikrátkoli si vzpomenu na známé verše Sovovy „Aniž by řad se přerušil, za námi jdou, kdož v lebkách svých zárodky tají nových snů“, vždycky v duchu brojím na to, že by to aniž na začátku mělo být jazykově ne[166]správné, vždyť jsou ty verše jak vytesány; s tím by v nich lze se už smířit, neboť se dá bez násilí vysvětlit.

Na závěr svého výkladu praví Trávníček: „Podřadná spojka aniž vznikla ze souřadného ani ze snahy po výrazové přesnosti, a nebylo by proto správné v mezích ústrojnosti její užívání omezovati, protože bychom tak ochuzovali výrazovou schopnost nového jazyka. Podřadná spojka aniž je sice výrazový prostředek knižní, ale i jiné knižní spojky jsou podstatnou součástí spisovného výraziva.“ Souřadné aniž zato se dnes pociťuje už jako archaismus.

K tomu můžeme dodat jen svou starou už připomínku, že ten, kdo chce spojky aniž užívat, měl by se nejprve dobře naučit pravidlům o ní, neboť hledat při této spojce oporu v živé jazykové zkušenosti nelze právě proto, že je to výraz knižní.


[1] Trávníček v cit. článku u vět, které podle mne vyjadřují podmínku jen připuštěnou (tedy nikoli pouhou přípustku!), dokládá nevhodnost mého určení tím, že nelze do nich dosadit spojku ačkoli. Ale tím nelze dokázat nic jiného, než že to nejsou věty čistě přípustkové; o významu připuštěné podmínky tím nelze zjistit nic.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 7, s. 161-166

Předchozí Karel Říha: Barabové

Následující Omešený

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1