Časopis Naše řeč
en cz

Neslovesné věty v češtině, Studie o tvoření výrazů expresivních

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V poslední době vyšly dvě knihy, které vydatně přispěly k dosavadním našim vědomostem o českém jazyce. Mnohé z jejich výsledků jistě budou zajímat také čtenáře Naší řeči, a proto o nich podáme aspoň krátkou zprávu. Jedna z obou knih, Neslovesné věty v češtině, od profesora Masarykovy university v Brně Františka Trávníčka (Díl I. Věty interjekční. Spisy filosofické [211]fakulty Masrykovy university v Brně, č. 31. Brno 1930), jedná podrobně o českých citoslovcích. Autor tu jde za příkladem prof. Zubatého, který už před lety ukazoval na jejich velký význam pro studium řeči a zvláště pro poznání rozvoje větné skladby. Každé citoslovce (na př. fuj! = to je to ošklivé a pod.) je původně samostatnou větou a teprve časem z příčin rozličných a rozmatnitým způsobem rozvíjely se tyto primitivní elmenty v celé věty a připodobňovaly se k obecnému typu věty slovesné. Na př. původní věta neslovesná ‚okno břink‘ mění se ve větu slovesnou ‚okno břinklo‘, ‚udělalo břink‘ a pod. Případy takové zároveň ukazují, jak mohou z interjekcí vznikat nová slovesa, kterých má zvláště jazyk lidový velmi mnoho (bumsnout, hnhňat, bublat, chechtat se, ondit, ondět atd.). U některých z nich si už ani nejsme vědomi tohoto původu (na př. přikvačiti z kvak, nebo ceknouti z interjekce c, ccc, vyjadřující podiv nebo hrůzu a pod.). V dobách dávných stačilo takové citoslovce dokonale a nepociťoval se nedostatek určitého slovesa. Něco podobného vidíme ještě dnes v mluvě dětské: slovem haf umí malé dítě vyjádřit představu věci i děje, takže může v jeho řeči znamenat psa (‚tam je pes‘), nebo ‚někdo, něco dělá haf, štěká, pes štěká‘ a pod. Jindy zase citoslovce, mající větnou platnost, se nerozvíjí ve větu slovesnou, nýbrž ztrácí svou větnou platnost a stává se pouhým atributem, na př. věta ‚má střevíčky klapy klap‘ znamenala původně ‚má střevíčky a ty klapou‘, ale změnou ponětí dostala význam ‚má střevíčky klapavé‘ (na otázku: jaké má střevíčky?). — V staré češtině bývalo jistě mnoho takových interjekcí, původu onomatopoického i jiného, ale známe jich z písemných památek asi jenom část, protože se v řeči knižní vyskytují jenom tenkrát, když autor úmyslně zabarvuje svou mluvu lidově, a k tomu ovšem v staročeských traktátech bývalo málo příležitosti. Ale i tak se najdou zjevy zajímavé, na př. stč. interjekce nali, naliť, která někdy velmi připomíná dnešní způsob polopřímé řeči, o níž byl výklad v minulém ročníku NŘ. Tohoto citoslovce se totiž původně užívalo jen v přímém hovoru jako upozornění (na př. ‚nali, dievka pláče‘ znamenalo ‚podívejte se, ta dívka pláče‘), ale najdou se v stč. památkách příklady, v nichž je tento způsob řeči přímé (dialogické) spojen bez přechodu s objektivním vypravováním (na př. ľud sě o jho rově svinu — nali nenie co zahřésti = lid se shromáždil kolem jeho hrobu, podívejte se, hle, není co pohřbíti). Časem se takováto spojení souřadná berou za souvětí, a to podřadná, a v jejich historii zase vidíme jasné poučení o vzniku spojek podřadných vůbec. — Lidové ‚ono prší‘ se zdá napodobení německého ‚es regnet‘, ale ve skutečnosti je to způsob domácí (stejně [212]jako ‚to prší!‘), neboť ono (to) nemá tu význam zájmena, nýbrž má funkci interjekcionální a vyjadřuje náladu, zklamání a pod. Výklady o takových citoslovcích (‚deiktických‘) vedou autora k mnoha problémům jiným, na př. k historii potakovacího ano a k badání o příčinách, které způsobily změnu původně ukazovacího zájmena on v zájmeno osobní. Překvapuje poznání, kolik rozmanitých odstínů významových dovede dát řeč do slůvka tak nepatrného, jako je na př. původně ukazovací zájmeno to, toť (tož), z něhož se stalo citoslovce (to jsem se lekl!, to jsou k nám hosti!, to prší!, to bolí!, to sem už přeci starej, ale pamnětňikem toho nejsem; ke komu to jde doktor? dial. potakací toť = ovšem, ano atd.). — V dnešním jazyce se nová citoslovce tvoří méně často než v dobách starých, zato jsou zajímavé některé novější útvary lidové svým vznikem, na př. aňi hňi (z rozk. způs. ‚už se ani nehýbej‘), poďho (= šel, jde), povidám (= hej, počkej!), pocem, pocemte (z poďte sem), ďipryčte a pod.

Obsahem bohatá práce Trávníčkova je tedy novým dokladem zkušenosti, že cit má v lidské řeči mnohem větší význam, než se dříve myslívalo. Tou stránkou citovou se namnoze obírá i druhá kniha, dílo mladého jazykozpytce Václava Machka, Studie o tvoření výrazů expresivních (XXVII. svazek Prací z vědeckých ústavů Karlovy university v Praze, 1930). Výklady Machkovy se sice netýkají jenom češtiny, nýbrž všech jazyků indoevropských, ale obsahují několik výkladů o původu slov, které jsou zajímavé svou věcnou stránkou. Machek totiž nikde nepřestává jenom na čistě jazykové stránce svých problémů, nýbrž široce je podpírá výklady kulturně historickými, sociologickými a psychologickými. Tak na př. vykládá původ slova jitro, které se spojovalo dosud s něm. Ostern (týž kořen je také ve jméně Ostrogoti a Austria), ale musily se při tom překonávati těžké obtíže hláskoslovné. Machkův bystrý a podivuhodně prostý výklad spojuje slovo jitro (praslovanské utro, jutro) se slovesem octnouti se, jež původně znamenalo ‚probuditi se‘, a pak dále s cítiti, které vzniklo mylnou dekomposicí z původního *ot-jutiti (asi jako baliti z ob-valiti a jiné případy podobné), tedy ze základního *jutiti, a to již má nepochybné příbuzné i v jiných jazycích. Znamenalo slovo jitro tedy původně ‚chvíli, v níž člověk procítá k cítění, k vědomí‘. Podobné spojení významů ‚cítiti‘ a ‚procitnouti, bdíti‘ nachází Machek také v staročes. slovese po-bdieti. — Stejně důvtipný je etymologický výklad slovesa nechati, které bylo dosud temné. Podle Machka je to totiž zkrácená (alegrová) forma původního nechovati, které v tvaru kladném znamenalo ‚držeti, míti, hlídati, pě[213]stovati, živiti‘. Nechati tedy znamenalo podle toho ‚nedržeti, nebrániti‘ a odtud vznikly i všechny významy dnešní, ba u jižních Slovanů dokonce i nové sloveso kladné chajati, které zatlačilo i původní chovati. — Dále se vykládá slovo vedro. To se dosud spojovalo s něm. Wetter, ale význam obou slov výklad ten činil nejistým. Machek tu nejistotu odklízí tím, že vykládá to slovo z kořene ved-, který máme také v slovese vadnouti (a z pův. ę), v jiném stupni pak v uditi, a v kterém se mohl střídati kořen s nosovkou nebo bez ní. Znamenalo tedy (a znamená posud) vedro, ‚takové horko, při kterém rostliny vadnou a všecko usýchá‘. Do nedávna záhadné přídavné jméno hluchý spojuje Machek se slovesem slyšeti a se slovy podobnými, jejichž kořen zněl (a v některých jazycích dosud zní) klous-, klus- a znamenal ‚poslouchati, býti poslušný‘ a pod. Pro paralelní dvojici souhlásky znělé a neznělé v témž kořeni (zde klou- a glou-) shledává Machek mnoho dokladů, a vlastně podstatnou částí jeho práce je právě důkaz věty až dosud spíše jen tušené, že totiž střídání znělých a neznělých souhlásek bylo v indoevropských nářečích velmi časté a že mělo dokonce i zvláštní funkci významovou (tak na př. spojil Machek slova chyba a hynouti, pův. gyb-nąti a j.). Označovalo tedy hluchý původně ‚toho, kdo pozorně, napjatě poslouchá‘, a protože právě lidé nahluchlí tak činí, přeneslo se označení ‚hluchý‘ i na ně a konečně i na toho, kdo neslyší vůbec. Pro podivný zjev, že slovo téhož původu může znamenat jednou ‚slyšící‘ a po druhé ‚hluchý‘, tedy dvě věci úplně opačné, uvádí Machek i jiné doklady, na př. přídavné jméno slepý a sloven. slepy, slepáne, znamenající ‚oči, zrak‘. O slovese šetřiti se tu vykládá, že v staré češtině mělo význam ‚hleděti, pohlížeti‘ a odtud teprve se vyvíjel význam ‚starati se, pátrati‘ a pod. Dodáváme, že onen starý význam je podle Bartoše zachován dosud v nářečích moravských. Zvláštní kapitola je věnována jménu pes a slovům z něho utvořeným. Slovo pes se spojovalo dosud se slovem pestrý a vykládalo se, ovšem málo pravděpodobně, že pes má jméno podle své barvy. Machek je spojuje s jinou jistě mnohem charakterističtější známkou, totiž je psím zvykem očichávat a kropit močem všecky patníky. To není u psa vlastnost nová, to dělali psi jistě odjakživa a jistě si toho všimli i naši dávní předkové. Je docela možné, že psa nazvali právě podle tohoto jeho význačného zvyku, a jméno pes (pův. p’ s’) by tedy mělo kořen pi-, pis- a souviselo by se slovy pištěti ‚téci‘, vypiskovati se (‚vymočiti se‘, srov. vypískati se nač ‚nedbati něčeho‘). Od slova pes je odvozeno několik slov: psina, psovati, zepsouti a psota. Machek uvedl, že na Slovensku jménem psota označují noční můry, poletující kolem lampy, a [214]vykládá to tak, že psota znamená tu vlastně ‚neřád‘. Je to reflex staré pověry, že všichni noční živočichové, tedy i můry, jsou bytosti zlé, čarodějnice a zlí duchové. Staří se báli dokonce jmenovati je jejich pravým jménem a buďto je rozličným způsobem opisovali (takového druhu je na př. i slovanské jméno medvěd ‚ten, který jí med‘), anebo aspoň jejich jména pozměňovali. Na př. pro jméno motýla uvádí Machek tři a třicet variant ze slovanských jazyků, a to jen z hlavních nářečí. Je to tedy jistý druh tabu, které bývalo u indoevropských národů tak rozšířeno, jako je dosud v rozličných formách u národů necivilisovaných. A takovým tabuovým slovem je tedy také jméno psota ve významu noční můra. S tím souvisí také označení známé nemoci psotník, o níž se věřívalo, že je působena právě těmi zlými démony v podobě nočního hmyzu. Podobným způsobem se konečně vykládá i jméno ropuchy (původně = zvíře mající na sobě vředy). Tímto výkladem se zavírá spis, který, jak je viděti, řeší právě nejzáhadnější otázky jazykovědné. Pro tu zajímavost témat i pro zvláště milý a jasný sloh si knihu Machkovu s chutí přečte jistě i mnohý nefilolog.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 9-10, s. 210-214

Předchozí František Šimek: Faraonka

Následující Problém jazykové správnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1