Užívání zástupných názvů jako věcný a pravopisný problém

Adam Kříž, Hana Prokšová

[Články]

(pdf)

The use of substitute names as a factual and orthographic problem

The paper focuses on a specific substitution of full proper names with their reduced alternatives. Official proper names of institutions, buildings, places, etc. are correctly spelled with a capital letter in the intital word of the name, whereas lower-case letter is used for the unofficial alternative of the name. However, capitalization in substitute names varies. We analyze particular types of substitution, considering which types are components of the proper names and which types are common noun components.

Key words: capital letter, empirical base, reduced name, reduction, substitute name, substitution in a language
Klíčová slova: velké písmeno, zkušenostní báze, zkrácený název, zkracování, zástupný název, zástupnost v jazyce

[1]1 Úvodem

V tomto článku se budeme zabývat oblastí tzv. zástupných názvů. Jde o jev, který byl doposud v českých jazykových příručkách zmiňován spíše okrajově u pojednání o psaní velkých písmen, a byl tak omezen na problematiku pravopisnou. Pravopisné řešení si ovšem žádá hlubší jazykový výklad a je třeba při jeho formování přihlížet – jako u problematiky psaní velkých písmen často – i k mimojazykovým vlivům. Chceme nejen hledat důvody vedoucí mluvčí k užívání tohoto typu zkrácených názvů, ale i pokusit se nahlédnout tuto kategorii jako širší jazykový jev a stanovit její principy, nutné vlastnosti jejích členů a její možné vymezení tak, abychom nabídli návod, jak zástupné názvy pojednat v případném budoucím zpracování Pravidel českého pravopisu.

2 Zástupnost v širším a užším smyslu

Zástupnost chápeme pro účely našeho zkoumání jako jeden z modelů jazykové ekonomie. Jako jednotka zastupující jinou jednotku však může být chápáno mnohé, [37]ať už je to výraz vzniklý univerbizací (spací pytel → spacák, mikrovlnná trouba → mikrovlnka), zažitá zkrácenina, nezřídka začleněná do českého deklinačního systému (GPSka, SMSka/esemeska, úča, gympl), zkratkové označení apelativního sousloví na hranici procesu univerbizace (mikrovlnná trouba → trouba) atd., nebo právě zkratkový, respektive zástupný název (viz níže) užívaný v konkrétním textu jako úsporné označení konkrétní jednotliviny. Proto bychom rozdělili obecný koncept zástupnosti na zástupnost v širším smyslu a zástupnost v užším smyslu. Zástupnost v širším smyslu by zahrnovala taková užití jazykových prostředků, zejména substantiv, adjektiv, zájmen a číslovek, která by na lexikální rovině přispívala ke stručnosti komunikátu a mohla měnit jeho stylové zabarvení tím, že by nahrazovala výraz nebo spojení odkazující k téže skutečnosti výrazem jiným, srozumitelným pro účastníky komunikace. Oblast zástupnosti v širším smyslu by obsáhla i většinu zájmen, nesčetné variace synonymní (s podmínkou uplatnění jazykové ekonomie), univerbizáty apod. Zástupnost v užším smyslu, pod níž by v našem pojetí spadaly právě zástupné názvy jakožto podoblast univerbizátů, by pak vykazovala další specifika, která se pokusíme v tomto textu nastínit. Toto vyčlenění nám pomůže přistoupit k zástupným názvům jako k svébytnému prostředku jazykové ekonomie a stanovit hranice pro jeho potenciální „členy“, bez nichž není možné stanovit či alespoň doporučit, v jakých případech psát velké a v jakých malé počáteční písmeno.

Zástupnost v širším slova smyslu je obvyklá v mluveném i psaném projevu a značná část výrazů, které bychom chápali jako (rovněž) výsledky jejího uplatnění, spadá do češtiny nespisovné či hovorové. Zejména v mluveném projevu je snaha po ekonomickém vyjadřování pochopitelná a úsporné vyjadřování je plně funkční.[2] I v mnoha žánrech psaného jazyka je však stručnost namístě. J. Mistrík píše již v r. 1977, že jako „štýlotvorneho činiteľa, výrazného práve v súčasnosti, treba uviesť požiadavku ekonómie a racionalizácie dorozumievacieho procesu“ (Mistrík, 1977, s. 15). Považuje jazykovou ekonomii za prospěšnou i u textů odborných, u nichž může být synonymní s „jednoznačnosťou, jasnosťou a prehľadnosťou, ktoré sú výrazmi kultúry jazyka“ (Mistrík, 1977, s. 16). Právě nadbytek velkých písmen objevujících se v právních a administrativních textech s požadavkem jednoznačnosti a jasnosti psaného (odborného) textu souvisí. Pisatelé v textu uplatňují namísto zástupnosti v širším smyslu zástupnost v užším smyslu tehdy, chtějí-li eliminovat potenciální nejednoznačnost textu. Tato tendence je však v současnosti natolik silná, že jsou ve snaze po jednoznačnosti a konkrétnosti velká písmena užívána výrazně nadbytečně, [38]a proto je jejich prvotní funkce, odkazovat pro přesné odlišení na specifickou jednotlivinu úsporněji, oslabována. Zástupností v užším smyslu míníme případy, kdy pisatel k určité skutečnosti odkazuje zkráceninou víceslovného vlastního jména, které danou skutečnost označuje (Akademie ← Akademie věd České republiky). Takovou zkráceninu (ve funkci vlastního jména) potom pojmenováváme souslovím zástupný název.

3 Pojednání psaní názvů zástupných, respektive zkrácených v českých příručkách

Zásady a poučky, kdy psát velké písmeno u výrazu, který při snaze po stručném vyjadřování nahrazuje v textu původní, víceslovné vlastní jméno, se objevují již v pravopisné příručce Františka Bačkovského Mluvnické rozpravy z roku 1889. Ve 20. století potom daný jev komentují některá Pravidla českého pravopisu.

3.1 Z historie zástupných názvů

Otázka psaní počátečního písmena zkrácených víceslovných vlastních jmen se v literatuře objevila především u názvů institucí a organizací. Formulace Bačkovského a Pravidel českého pravopisu z roku 1913, která věnovala této problematice krátký odstavec (nacházející se i v dalších Pravidlech publikovaných do roku 1941), napovídají, že velké písmeno se má u zkráceného názvu užít, pokud jím pisatel míní konkrétní entitu – tedy pokud ho chápe jako vlastní jméno, respektive jako výraz plnící funkci vlastního jména. Pravidla českého pravopisu z roku 1941 umisťují do závorky za některá souslovná vlastní jména zkrácený výraz těchto jmen psaný s velkým počátečním písmenem. Žádný širší komentář k tomuto jevu se v knize však již nepodává. Druhou oblastí, u níž se zkracování víceslovného vlastního jména dostalo do středu pozornosti, byly názvy děl. Bačkovský u zkrácených názvů děl doporučuje psát písmeno velké. Žádná Pravidla českého pravopisu z první poloviny 20. století sice nevyhrazují problematice zkracování názvů děl zvláštní prostor, ale v části o psaní velkých písmen u titulů knih se v nich nacházejí jako příklad Palackého „Dějiny“.

Pravidla českého pravopisu z roku 1957 (PČP 1957) se psaním počátečního písmena zkrácených vlastních názvů zaobírají v rámci kapitoly o psaní velkého počátečního písmena v názvech jedinečných veřejných institucí, politických stran, masových organizací, vysokých škol, ústavů, závodů, podniků apod., tedy kladou tuto problematiku jen do souvislosti s názvy organizací. Zároveň však problematiku rozpracovávají zevrubně a uživateli nabízejí přesnější vodítka k tomu, jak rozpoznat, kdy lze v tomto typu názvů užít malé a kdy velké počáteční písmeno. Velké písmeno by se mělo užít pouze tehdy, chápe-li se zkrácené označení jako vlastní název, k malému písmenu by se měl pisatel přiklonit, chápe-li zkrácené označení jako [39]označení obecné. Pojetí vlastního jména je vyloučeno, když se k označení váže zájmeno ukazovací či přivlastňovací nebo když se užije označení v množném čísle. V Dokulilově článku Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu (1957) se potom zkrácený název ve funkci vlastního názvu pojmenovává i slovním spojením „zástupný název“.

3.2 Zástupné názvy v současných PČP

Současná Pravidla českého pravopisu (PČP 1993) zkráceným víceslovným vlastním jménům vyčleňují stručný odstavec. V něm zaznívá, že se velkým písmenem u těchto zkrácenin vyjádří pojetí určitého, čtenáři známého jevu (Muzeum ← Národní muzeum) nebo odkazování k plnému názvu uvedenému v textu již dříve (Pravidla ← Pravidla českého pravopisu). V brožuře Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu (Hlavsa, 1991, s. 32) se pak píše v odstavcích pojednávajících o psaní názvů institucí, že zástupné podoby jména namísto jeho oficiální (úplné) podoby (uváděné ve statutárních dokumentech) lze užít v textu, kde již byla jeho plná podoba uvedena a daný název se v něm opakuje.[3]

4 Formální a sémantická kritéria zástupných názvů

Z textů, které se v různé míře dotýkají psaní zkrácených víceslovných vlastních jmen, se dá odvodit, že po stránce významové zástupný název funguje jako vlastní jméno a po stránce formální představuje slovo nebo sousloví[4] vyskytující se v původním víceslovném vlastním jménu (typ Muzejník ← Časopis Muzea království českého považujeme za jiný případ nahrazování jména kratším označením). K tomu můžeme doplnit, že zejména v případě zkracování vlastních názvů institucí výsledný zkrácený název odkazuje k třídě jednotlivin, do níž označovaný objekt spadá.[5] Jedná se vždy o substantivum (stojící ve víceslovném vlastním jménu v nominativu), které je buď nerozvito (Úřad), nebo je rozvito o další slova, z hlediska větněčlenského o shodný nebo neshodný přívlastek (např. o adjektivum, tedy shodný přívlastek – Městský úřad, o substantivum v genitivu /které může být také dále rozvito/, tedy o neshodný přívlastek – Úřad městské části).

[40]4.1 Víceslovné vlastní jméno jako výchozí podoba pro tvorbu zástupného názvu

Jelikož se zástupný název dle Pravidel a zmiňovaných textů je komentujících tvoří pouze od víceslovného vlastního jména (resp. tyto zdroje hovoří o zástupnosti, zástupných podobách jmen a zástupných názvech v souvislosti s víceslovnými proprii) a podržuje si právě tuto jeho funkci, tj. být vlastním jménem, jedním z nejdůležitějších bodů v pojetí zástupného názvu a v určení řádné grafické podoby zkráceného víceslovného vlastního jména se tak stává definování a přesné rozpoznání (víceslovného) vlastního jména.

Víceslovným vlastním jménem zde míníme takové sousloví, které se jako celek považuje za vlastní jméno. Pisatelům může ovšem činit potíže odlišit víceslovné vlastní jméno od sousloví skládajícího se z vlastního a obecného jména a rozhodnout, kde daný název začíná a kde končí, co je ještě součástí vlastního jména a co už nikoli. Otázka určení hranic vlastního jména představuje i teoretický problém, který není tak snadno rozřešitelný.

Abychom úvahy o povaze sousloví mohli vést v dostatečně jasných termínech a nepoužívali neurčité pojmy, chceme při svém následném výkladu čerpat z propracované a instruktivní koncepce pojímání (víceslovných) vlastních jmen a apelativ (apelativních sousloví) (využitelné ve vztahu k psaní velkých počátečních písmen), kterou v nedávné době navrhl Martin Beneš (2012). Jeho koncepce může běžným uživatelům pomoci při identifikaci složek víceslovného výrazu. Jelikož se zdá i nám Benešova koncepce užitečná a konstruktivní, můžeme na ni posléze promítnout naše pojímání zástupných názvů.

Beneš svou koncepci zakládá na textové jednotce, kterou nazývá pojmenování. Pojmenování je výraz skládající se z druhové složky (apelativní složky, apelativa) (např. řeka) a propriální složky (samotného vlastního jména, propria) (např. Vltava). Jak složky druhové, tak složky propriální se mohou u různých pojmenování nacházet v různých kombinacích a mohou mít různou formu. Některá pojmenování jako taková bez aktuálně přítomné druhové složky fungovat nemohou (náměstí Republiky, Mexický záliv), jiná pojmenování ano (/město/ Ostrava).[6] Kromě pojmenování skládajících se ze složky propriální a druhové (např. Středozemní /složka propriální/ [41]moře /složka druhová/, náměstí /složka druhová/ Míru /složka propriální/) Beneš ještě hovoří o tzv. popisných pojmenováních – o výrazech, jejichž některé části (případně i části všechny) by mohly sloužit jako druhová složka, ale které byly místo jiné, k tomuto účelu vhodné formy uděleny danému objektu jakožto jeho vlastní jméno, a staly se tak složkou propriální (např. sousloví Ministerstvo financí ČR, v němž do propriální složky patří všechny výrazy a druhová složka je nepřítomná).[7]

Zasadíme-li Benešův přístup aspoň stručně do tradice české lingvistiky, abychom ho uměli lépe zhodnotit a využít, a porovnáme-li ho za tímto účelem například s přístupem Miloše Dokulila, autora, který se otázkou podstaty vlastních jmen svého času intenzivně zabýval, uvidíme, že Benešovo hledisko se s ním v určitých ohledech shoduje. Tzv. popisná pojmenování by v koncepci Miloše Dokulila patřila k tzv. vlastním názvům (o nich viz Dokulil 1957, 1970, 1977). Vlastní názvy podle Dokulila představují hraniční typ pojmenování mezi apelativy a proprii. Lze na ně podle něj pohlížet jako na jména obecná, protože si uchovávají popisnost[8] apelativ, i jako na jména vlastní, protože získávají identifikační funkci. Pojmenování[9] jednotliviny a třídy zde splývají, přičemž můžeme rozpoznat typ, kdy se pojmenování vlastní navrstvuje na obecné pojmenování třídy o více prvcích (např. Dům módy), a typ, kdy se pojmenování vlastní překrývá s pojmenováním třídy pouze o jednom prvku (např. Městský úřad v Táboře) (viz Dokulil, 1977). Na druhou stranu se určité typy vlastních názvů prolínají s pojmenováními skládajícími se podle Beneše z nutně přítomné druhové a propriální složky (či druhových a propriálních složek). V zásadě můžeme říci, že termíny popisné pojmenování[10] a vlastní název odkazují nejčastěji k stejným výrazům (pojmenováním, názvům) ze sféry jmen organizací a institucí.

Dokulil koncepci vlastních názvů představil detailně poprvé v textu vyjadřujícím se k psaní velkých počátečních písmen v PČP 1957 (Dokulil, 1957). Beneš potom [42]svou koncepci usouvztažňuje s otázkou psaní velkého písmena v souslovných pojmenováních (konkrétně v druhové složce pojmenování), jak je řešena v PČP 1993. Lze konstatovat, že dle PČP 1993 se první písmeno druhové složky pojmenování píše (až na určité výjimky)[11] s malým počátečním písmenem. Je však těžké říci, zda autoři PČP 1993 pokládají celé sousloví (např. Středozemní moře) za vlastní jméno (ostatně dostatečně jasné to není v četných případech ani u Dokulila – i proto se nám jeví Benešův přístup vhodnější k určení propriální části /propriálních částí/ a apelativní /druhové/ části /apelativních částí/ souslovného výrazu; na jeho pozadí jsou tato určení snáze rozhodnutelná).

Reflektujeme-li závěry, které vyplývají z toho, jaké příklady zástupných názvů jsou uváděny v Pravidlech (PČP 1957, PČP 1993) a v příslušných brožurách komentujících nové pravopisné jevy (Daneš – Dokulil – Hausenblas – Váhala, 1958; Hlavsa, 1991), a použijeme-li Benešův terminologický aparát, lze tvrdit, že zástupné názvy se tvoří od (víceslovných) propriálních složek pojmenování. Můžeme však jen spekulovat, zda tento závěr nezískává na relevantnosti pouze kvůli náhodně vybraným příkladům zástupných názvů, které zvolili autoři Pravidel, zda tedy skutečně odráží sémantickou podstatu zástupných názvů, o níž autoři příruček uvažovali. Jinými slovy můžeme se jen ptát, zda by autoři Pravidel umožňovali psát velké počáteční písmeno i u osamostatněné druhové složky víceslovného, v Benešově terminologii ne-popisného pojmenování (např. Tichý oceán → Oceán).

5 Situace v úzu, zvláštní případy zástupnosti

V úzu se zástupné názvy v drtivé většině případů tvoří od vlastních názvů institucí, organizací a děl či dokumentů (tedy od pojmenování popisných nebo zkrátka těch, která sestávají z víceslovné propriální složky / víceslovných propriálních složek a nemusejí/nemohou u sebe mít aktuálně povrchově přítomnou druhovou složku; např. Úřad městské části Praha 6, Evropská unie, Pravidla českého pravopisu, Listina základních práv a svobod). Setkáváme se s nimi především v textech administrativního a právního stylu, vyskytují se rovněž v textech publicistických a dalších textech neúředního charakteru. Kromě těchto zkrácenin psaných s velkým počátečním písmenem se někdy v různých typech textů objevují psány s velkým počátečním písmenem i osamostatněné druhové složky původního pojmenování. Jedná se jak o druhové složky, bez nichž za normálních okolností / obvykle propriální složky mohou fungovat (město Holýšov → Město), tak o druhové složky, bez nichž za normálních okolností / obvykle propriální složky fungovat nemohou (Mexický záliv → Záliv).[12]

[43]Ovšem tvoření zástupného názvu od pojmenování typu Česká národní banka představuje jiný typ procesu než tvoření (potenciálního) zástupného názvu od pojmenování typu Mexický záliv. U tvoření prvního typu, zjednodušeně řečeno, prostě jen vyjímáme slovo/slova z víceslovné propriální složky, kterým/kterými se rozhodneme odkazovat ke skutečnosti oficiálně označené víceslovným vlastním jménem (pojmenováním s víceslovnou propriální složkou / víceslovnými propriálními složkami – např. popisným pojmenováním). U tvoření druhého typu vypouštíme z pojmenování propriální složku a k dané skutečnosti odkazujeme ponechanou složkou druhovou.

Texty pracující s osamostatněnou druhovou složkou původního pojmenování psanou s velkým počátečním písmenem lze v podstatě rozdělit (podobně jako u zacházení se zkráceným víceslovným vlastním jménem) na sféru administrativně-právní, úřední a na sféru ostatních typů textů (publicistických, textů z blogů apod.). V obou těchto sférách můžeme očekávat tvoření zástupných podob různých druhů pojmenování.

5.1 Publicistické texty, texty neúředního charakteru – typ Záliv

Zastavíme-li se nejprve u druhé sféry textů, je ihned třeba poznamenat, že případy osamostatněné druhové složky původního pojmenování psané s velkým počátečním písmenem se váží pouze k velmi omezenému počtu konkrétních pojmenování, z nichž jsou utvářeny. Důvod, proč se tyto druhové složky píší s velkým počátečním písmenem, tkví zřejmě ve vlivu cizích (zejména anglickojazyčných) textů. To podporuje fakt, že tyto složky referují k jevu nacházejícímu se mimo území českého jazykového společenství. Zdá se tedy, že autoři českých (zpravodajských, ale i jiných) textů často automaticky přejímají z cizích předloh pravopisné podoby určitých výrazů, aniž je uvádějí do souladu se všemi zvyklostmi českého pravopisu.[13]

Jako nejvýraznější příklad zmiňovaného typu „zkracování“/„zastupování“ se jeví označení Perského zálivu samostatně stojícím slovem Záliv. Případ pojmenování Perský záliv vykazuje jisté specifičnosti vzhledem k dalším pojmenováním s podobnou formální i sémantickou strukturou, u nichž by též připadalo (teoreticky) v úvahu psát osamostatněnou druhovou složku s velkým počátečním písmenem. Jedná se o to, že v souvislosti se sporem o oficiální označení vodní plochy rozprostírající se mezi dnešním Íránem a Arabským poloostrovem k ní některé (cizojazyčné) zdroje primárně odkazují výrazem Záliv (chápou tedy tento výraz jako alternativní vlastní jméno zálivu) (k tomu viz např. Eilts, 1980; Alai, 2000).

[44]Ačkoli můžeme jen spekulovat o tom, zda jsou si autoři českých textů této složité, specifické situace týkající se vícera oficiálních označení zálivu vědomi a volí mezi variantami, nebo zda jen převádějí do české podoby časté pravopisné řešení anglickojazyčných zdrojů, lze pozorovat, že osamostatněná druhová složka (psána s velkým počátečním písmenem) pojmenování Perský záliv pro daný jev funguje v určitých kontextech (hlavně v textech s válečnou tematikou) již pomalu jako nové, další proprium paralelně existující vedle pojmenování „původního“ (Perský záliv).[14] Přispívá nebo přispěla k tomu jistě vysoká frekvence diskutované pravopisné podoby osamostatněné druhové složky pojmenování v textech pojednávajících o daném zálivu a o (především válečných a politických) událostech odehrávajících se v jeho blízkosti.

Další osamostatněnou druhovou složkou psanou s velkým počátečním písmenem v poslední době hojně se objevující v publicistických textech je výraz Záliv pro Mexický záliv. U jiných druhů skutečností jsme nenalezli téměř žádný doklad analogické pravopisné podoby osamostatněné druhové složky pojmenování (*Moře, *Oceán, *Hory apod.). Zůstává otevřeno, jaké další faktory kromě působení anglickojazyčných textů ovlivňují to, kdy se které druhové složky pojmenování píší s velkým počátečním písmenem.

S přihlédnutím ke všemu řečenému v této části bychom byli v psaní velkých písmen u osamostatněných druhových složek pojmenování typu Perský záliv, Středozemní moře, Severní ledový oceán, Orlické hory (ale i mys Dobré naděje, poloostrov Kola, náměstí Republiky) prozatím zdrženliví.[15] Navíc se ani nezdá, že by v publicistických textech a v běžných textech na internetu byla silná tendence psát druhové složky pojmenování (včetně těch povrchově nutně přítomných) s velkým počátečním písmenem (a považovat je za něco jako zástupné názvy).

[45]5.2 Administrativně-právní, úřední texty – typ Kupující, Smlouva, Obec

V administrativních a právních textech se psaní velkých počátečních písmen významně uplatňuje u „klíčových slov“ jako Smlouva, Obec, Město ale i Kupující, Prodávající, Zákazník, Strana (v právním smyslu), a dokonce Vyúčtování apod. O zástupnost v užším smyslu ani zde nejde, protože dané slovo není součástí vlastního jména, není součástí propriální složky pojmenování. Smlouva (podobně i vyúčtování), obec, město jsou pouze druhová určení, která samotnému názvu předcházejí (ne však nutně) a zařazují danou entitu do skupiny skutečností, zatímco výrazy kupující, prodávající, zákazník, strana označují funkce (nejčastěji) osob ve specifickém kontextu, nejsou ani jejich stálým druhovým zařazením, ani součástí jejich jména či názvu.

Do výrazů město, obec, městys, statutární město atd. proniká velké písmeno asi nejčastěji. Specifické je, že jsou s velkým písmenem vedle zástupnosti v užším smyslu v úředních textech, kde by samy o sobě substituovaly celé označení dané místní/správní jednotky, nesprávně užívány i ve spojeních s vlastním jménem obce/města, tj. Statutární město Zlín. Tvůrci textů nezřídka argumentují rozdílem mezi městem jakožto místem a městem jakožto institucí, přičemž velké písmeno užívají tehdy, chtějí-li zdůraznit institucionální platnost města v daném užití.

Ještě jinak se dá nahlížet na zacházení se slovem smlouva. V právním textu, v němž se hovoří pouze o jediné smlouvě, která je při prvním výskytu v textu definována údaji jako den či místo jejího uzavření, její pořadové číslo, pak psaní slova Smlouva s velkým S ve zbytku textu nijak nezajišťuje jednoznačnost, rozlišitelnost daného dokumentu v rámci jednoho (kon)textu, respektive není vzhledem k jasně vymezenému obsahu textu nutné. Autoři však přesto často zápis Smlouva volí. Velká písmena tak v tomto typu evidentně ztrácejí vymezení své původní funkce. Explicitnost konstituovaná velkým písmenem, uplatňovaná výhradně v jistém typu textů v jistém obsahovém okolí, se stává jádrem a rozšiřuje se o periferní užití velkého písmena u jakýchkoli zkrácenin, jež nevykazuje žádná jasná pravidla a funkčně slouží k vyjádření jak konkrétnosti, určitosti, jedin(ečn)osti, tak i důležitosti, adresnosti či úcty[16], k prostému grafickému zdůraznění a formální strukturaci. Pravidla vymezení zástupných názvů nejsou jednoznačná, a navíc se celá problematika prvotně týká omezeného okruhu písemných projevů. Je možné, že počet velkých písmen v těchto případech roste vlivem neznalosti dostupných poučení, jejich stručnosti, vlivem praxe uplatňované v anglickém pravopise[17] i v oblastech práva a administrativy jako takových nebo snad i následkem obecného navyšování nároků na grafickou úpravu psaných textů (krátkých textových zpráv, e-mailů, užívání emotikonů atd.).

[46]Potřeba uvádět v textu nejprve oficiální, úplnou podobu názvu a až posléze název zkrácený se nejvíce pociťuje v textech úřední povahy, neboť charakter úřední komunikace takovou praxi vyžaduje. V různých smlouvách a jiných dokumentech administrativního stylu by měla panovat jistota v tom, o které skutečnosti se v textu hovoří. Zástupný název zde v podstatě představuje apelativum ve funkci vlastního jména. A je třeba, aby byl čtenář schopen jednoznačně určit, které pojmenování zástupný název zastupuje. Název konkrétní skutečnosti musí být proto v každém dokumentu nejprve uveden v celé podobě, až následně se může objevit jeho zkrácená podoba (s explicitním poukazem na to, k čemu odkazuje – obvykle se zkrácená podoba uvádí v závorce za prvním výskytem plné podoby názvu). Velké písmeno zkrácené podoby víceslovného vlastního jména jasně ozřejmuje, ke které skutečnosti název odkazuje, a zabraňuje chápat výklad textu úřadem (nebo jiným subjektem) nezamýšleným způsobem. Svou roli v podobě dokumentů hraje tedy jistě i právní otázka a právní zvyklosti.

K této otázce doplňme, že z reakcí mluvčích češtiny, pohybujících se profesně zejména v oblasti práva, které jsme zaznamenali v dotazníku v rámci grantového projektu Psaní velkých písmen v češtině (viz předchozí dva články v tomto čísle), vyplývá, že respondenti považují užití velkých písmen v textech právního charakteru u slov typu Nájemník, Kupující, Kupní smlouva za zpřehledňující, zavedené a užitečné. Toto řešení však nezohledňuje, že buď máme co do činění se zkrácením označení písemností, které ze své podstaty nenesou žádný název, ale jsou definovány číslem, datem apod., nebo nejsou zkrácením, ale nahrazením osobního jména výrazem označujícím kontextuální funkci jeho nositele.

6 Otázka kontextu a tzv. zkušenostní báze

Motivace autorů pravopisných příruček vyjádřit se ke zkráceným podobám vlastních jmen vycházela nejspíše z povahy úředního styku, v němž se takových zkrácenin užívalo mnoho (z důvodů jazykové ekonomie, viz úvod) a kdy bylo zároveň důležité zachovat komunikační zřetelnost. Připomeňme, že PČP 1957 i svazek Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu kladou pojem zástupnosti přímo do souvislosti s názvy institucí, tedy s názvy, které se v úředních dokumentech všeho druhu opakovaně vyskytují.

Snaha po stručném vyjadřování doprovázená snahou o zajištění komunikační srozumitelnosti se dotýká dalšího aspektu užívání zástupných názvů. Tímto aspektem je kontext. Otázku kontextu reflektují PČP 1993, když píší o možnosti psát zkrácený název s velkým počátečním písmenem, odkazuje-li k plnému názvu uvedenému v textu dříve. Vedle toho PČP 1993 odlišují situaci, kdy se velkým písmenem u zkráceného názvu vyjadřuje pojetí určitého, čtenáři známého jevu. Za oběma vymezeními se skrývá nutnost vědět, k čemu zkrácený název odkazuje (a jak zní plný název [47]skutečnosti). Jen plná podoba názvu jasně prozrazuje, který jev je předmětem komunikace. Užití zkrácené podoby naznačuje, že komunikanti vědí, o který jev se jedná. Tuto obeznámenost můžeme nazvat sdílenou zkušenostní bází komunikantů. Ta představuje sdílené znalosti komunikantů o sobě navzájem a o skutečnostech, které je obklopují. Zkušenostní báze tedy může určovat i to, zda užití zástupného (zkráceného) názvu v rámci určitého textu musí předcházet plná podoba víceslovného vlastního jména.

Na povahu společné zkušenostní báze může být pohlíženo z pozice časové (potom by se jednalo o dlouhodobou/krátkodobou zkušenostní bázi; např. Strana v době socialismu vs. strana dnes), z pozice počtu lidí, kteří ji sdílejí, z pozice komunikace s lidmi s jinou zkušenostní bází apod. Nutno si uvědomit, že zkušenostní báze se odvíjí od jistého výseku sociálního prostoru, ve kterém se vytvářejí znalosti společné určitému počtu lidí v určitém čase. Člověk se pohybuje v různých sociálních prostorech, proto se jeho zkušenostní báze protíná v různých bodech se zkušenostními bázemi dalších lidí. Zaměstnanci Filozofické fakulty UK v Praze si mohou poslat vzkaz, že „jdou na Fakultu“, aniž zmíní celý název instituce.[18] Člověku neznajícímu jejich povolání by patrně sdělili celý název instituce.[19]

Můžeme si všimnout, že se pro danou skutečnost stává někdy v určitých komunikačních okruzích zástupný název názvem rovnocenným s názvem původním. Velikost skupin, u nichž k takové situaci dochází, se potom liší. Jedná se např. o pracovní skupiny lidí, obyvatele měst (v Praze Muzeum[20]) až o všechny obyvatele státu (pro Čechy Hrad). Pro daný okruh lidí je skutečnost, k níž se referuje / může referovat převážně zástupným názvem, zásadní, významná, důležitá.[21]

V případě, že se v textu nachází pouze zkrácený název / zkrácené pojmenování jisté skutečnosti, napomáhá k pochopení toho, ke které skutečnosti zkrácený výraz [48]odkazuje, textové okolí. (Potenciálně) zástupné názvy se často vyskytují (obzvláště v novinových článcích) v ustálených syntagmatech či spojeních (válka v Zálivu, XY na Hrad), která jsou na pozadí znalostí aktuálního světa bez problémů interpretovatelná či srozumitelná. Rozhodující je při výkladu těchto „zkrácených“ názvů/pojmenování i předmět diskuse. Tyto vyjmenované faktory tedy mohou v rámci určitého textu zeslabovat potřebu uvádět plný vlastní název či plné pojmenování skutečnosti a umožňují k ní odkazovat pouze „zkráceným“ názvem či pojmenováním. Právě možnost za určitých podmínek zcela vynechat delší oficiální název/pojmenování skutečnosti a nahradit ho výrazem kratším (obsaženým v původním sousloví a psaným s počátečním velkým písmenem) rovněž napovídá, že kratší výraz je někde na přechodu k regulérním propriím označujícím danou skutečnost (viz výše o specifickém případu pojmenování Perský záliv).

7 Závěrem

V závěru našeho příspěvku k problematice psaní velkých písmen v češtině si dovolíme nabídnout potenciální definici, z níž by mohla vycházet budoucí Pravidla českého pravopisu, pokud by chtěla vyjít vstříc poptávce z řad mluvčích češtiny. Doporučili bychom psát velké písmeno (se stále platnou alternativou písmena malého)[22] tehdy, pokud zkracujeme oficiální víceslovný název tak, že užijeme pouze jednoho slova nebo několika slov z názvu namísto názvu plného, přičemž toto slovo nebo alespoň jedno ze slov v případě slovního spojení má v původním plném názvu tvar nominativu. Nadto podléhají zástupné názvy ještě podmínce sdílené zkušenostní báze, která buď je implicitní a širší, nebo jíž se může v jedinečném textu docílit i souvýskytem s názvem plným, tj. je-li v textu předcházejícím místu užití zástupného názvu minimálně jednou jmenován název plný, oficiální (to platí zejména pro texty právní povahy). Za zástupné názvy nepovažujeme výrazy, které nezkracují plný název (víceslovné vlastní jméno) a které jsou druhovou složkou pojmenování. Tendence k (nad)užívání zástupných názvů je typická pro texty administrativní a právní, okrajově pro texty publicistické, což souzní s motivací jejich uplatňování – vyjadřovat se úsporně a zároveň pomocí pravopisného řešení uchovat specifičnost označení jedinečné, konkrétní skutečnosti. Není sice možné přesně stanovit hranice zástupných názvů, avšak i pojednání o motivacích jejich užívání a o jejich struktuře by mohlo být pro potřebu nalézt jednotné pravopisné řešení návodné.

[49]LITERATURA

ALAI, C. (2000): IV. Cartography of Persia. In: E. Yarshater (ed.), Encyclopaedia Iranica X. Fascicle 4. New York: Bibliotheca Persia Press, s. 444–456 (dostupné online na <http://www.iranicaonline.org/articles/geography-iv-cartography-of-persia->).

BAČKOVSKÝ, F. (1889): Mluvnické rozpravy k užitku všem, kdo jakkoliv obírají se mluvnicí českou, vůbec a brusičům zvláště. Praha: F. Bačkovský.

BENEŠ, M. (2012): Psaní velkých písmen v tzv. druhové složce pojmenování. Naše řeč, 95, s. 169–180.

DANEŠ, F. – DOKULIL, M. – HAUSENBLAS, K. – VÁHALA, F. (1958): Píšeme podle nových Pravidel. Praha: Orbis.

DOKULIL, M. (1957): Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu. Naše řeč, 40, s. 129–144.

DOKULIL, M. (1970): O vyjadřování jedinosti a jedinečnosti v českém jazyce. Naše řeč, 53, s. 1–15.

DOKULIL, M. (1977): Status tzv. vlastních názvů. Slovo a slovesnost, 38, s. 311–319.

EILTS, H. F. (1980): Security Considerations in the Persian Gulf. International Security, 5, s. 79–113.

HLAVSA, Z. (1991): Psaní velkých písmen. In: Ústav pro jazyk český ČSAV, Co přinášejí nová pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, s. 27–33.

MISTRÍK, J. (1977): Kultúra dorozumievania a štylistika. Naše řeč, 60, s. 14–18.

Pravidla českého pravopisu (1913). Praha: Císařský královský školní knihosklad.

Pravidla českého pravopisu (1921). Praha: Státní nakladatelství.

Pravidla českého pravopisu (1926). Praha: Státní nakladatelství.

Pravidla českého pravopisu (1941). Praha: Státní nakladatelství pro Čechy a Moravu v Praze.

Pravidla českého pravopisu (1957). Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

Pravidla českého pravopisu (1993). Praha: Academia.

Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (1902). Praha: Císařský královský školní knihosklad.

Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (1903). Praha: Císařský královský školní knihosklad.

---

[1] Příspěvek vznikl s podporou grantového projektu GA ČR Psaní velkých písmen v češtině (reg. č. P406/11/2017). Chtěli bychom speciálně poděkovat Martinu Benešovi za podnětnou diskusi při vytváření textu a za revizi části pojednávající o hlavních bodech jeho článku (Beneš, 2012).

[2] Porovnání principů a projevů zástupnosti v mluveném a psaném jazyce by bylo zajímavé, ne-li užitečné. V naší práci se mu však cíleně vyhýbáme s ohledem na motivaci zpracování tohoto tématu, která spočívá ve snaze vymezit zástupné názvy jako specifickou kategorii pro potřeby stanovení jejich pravopisných vlastností.

[3] Takto formulovanou podmínku považujeme i my za nutnou, ale nikoli zcela postačující.

[4] PČP 1993 se sice zmiňují pouze o jednoslovných podobách souslovných vlastních jmen, avšak ve svazku Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu (Hlavsa, 1991) se jako příklad zástupného názvu volí dvouslovná podoba (Městský úřad).

[5] Zástupný název Ústav (← Ústav pro jazyk český AV ČR) poukazuje na to, že skutečnost označená víceslovným vlastním jménem spadá do třídy ústavů.

[6] Tato formulace – parafráze stanovisek obsažených v Benešově textu (2012) – neodráží úplně přesně fungování složek pojmenování ve všech typech textů, spíše se snaží podtrhnout rozdíl mezi těmito skupinami pojmenování. Jestliže jsme řekli, že pojmenování je jednotka textová, může v určitých kontextech (např. v dialogickém textu, ale i jinde) stát propriální složka v dané výpovědi osamoceně, srov. sejdeme se v Sokolovské /ulici/, /ulice/ Milady Horákové na čtyřce atp. Domníváme se, že otázka aktuální přítomnosti druhové složky pojmenování se vztahuje k preferencím té či oné varianty a k typům textu. U většiny pojmenování s propriální složkou v genitivu či ve formě adjektiva je tendence uvádět druhovou složku obecně větší než u pojmenování s propriální složkou v nominativu (v základním tvaru). Jiné jsou případy, kdy se z propriální složky tvoří univerbizáty (Staroměstské náměstí → Staromák; náměstí Míru → Mírák).

[7] Hranice mezi tímto typem pojmenování a pojmenováními skládajícími se z druhové a propriální složky nejsou příliš ostré (aspoň co se týče jejich rozpoznání). I u druhého typu pojmenování můžeme hovořit o popisnosti (pojmenování Mexický záliv svou formou naznačuje, že jde o záliv poblíž Mexika). Při rozlišování těchto dvou typů pojmenování je tak mnohem důležitější skutečnost, co se určitému jevu přidělilo jako jeho vlastní jméno. Ovšem ani tuto otázku není lehké uspokojivě zodpovědět. Prozatím se držme Benešovy charakteristiky daných pojmenování (a všimněme si zároveň, že tzv. popisná pojmenování jsou pojmenování institucí /různého druhu/, naopak zeměpisná pojmenování uvedeného typu se skládají z druhové složky a z propriální složky /či složek/).

[8] Srov. Benešovo označení „popisná pojmenování“. Je však třeba dodat, že podstatou těchto pojmenování je spíše to, že se skládají z víceslovné propriální složky, u níž nemusí, a v mnoha případech ani nemůže být přítomná druhová složka (viz poznámku o popisnosti v předešlé poznámce pod čarou).

[9] Upozorňujeme, že v tomto souvětí není užito výrazu „pojmenování“ ve smyslu, jaký mu přikládá Beneš (2012).

[10] Netvrdíme, že Beneš toto spojení chápe jako termín, pouze v textu tento typ pojmenování takto nazývá v šesté poznámce pod čarou (viz Beneš, 2012, s. 171).

[11] Např. typ Sídliště Míru (vs. sídliště Severní Terasa).

[12] Více k tomuto rozdělení viz poznámku č. 6.

[13] Taková praxe není ojedinělá ani u psaní osamostatněného výrazu, který je původně součástí tzv. popisného pojmenování, viz např. Unie ← Evropská unie.

[14] O samostatném fungování „zkráceného“ názvu/pojmenování a o vlivu kontextu na nutnost uvádět plnou podobu oficiálního pojmenování viz dále.

[15] Uvědomujeme si, že toto pojetí může činit pisatelům jisté obtíže, neboť je nutí rozlišovat mezi popisným pojmenováním (např. Česká národní banka), z něhož zástupný název (ze sémantického hlediska) vytvořit lze, a pojmenováním skládajícím se ze složky druhové a složky propriální (Suezský průplav), z něhož zástupný název vytvořit nelze. Takové rozlišování nemusí být vždy snadné (ačkoli si stačí říci, že u zeměpisných pojmenování takové formální struktury, které v textu uvádíme, je substantivum odkazující k třídě jevů, do níž pojmenovaný jev spadá, téměř vždy jeho druhovou složkou). Na druhou stranu akceptování alternativního pojetí, kdy bychom tolerovali, či dokonce doporučovali psát druhovou složku s velkým písmenem, by vedlo k hromadnému a mnohdy neúčelnému přehodnocování apelativ v propria. Jakási další varianta návrhu, kdy bychom připustili tvoření zástupného názvu pouze od pojmenování s (obvykle) povrchově nevypustitelnou druhovou složkou, by běžného uživatele vystavovala komplikacím jiným. Ty by se týkaly otázky, jak poznat, kdy přesně je druhová složka pojmenování vypustitelná a kdy nikoli.

[16] Podobně jako slouží např. velké písmeno u Vy/Váš, Ty/Tvůj.

[17] Viz námi zdůrazněný vliv anglického pravopisu u výrazů typu Záliv.

[18] Jde o hypotetický příklad. V tomto kontextu by zřejmě pisatelé volili malé písmeno, neboť zde schází potřeba odlišovat či specifikovat, chybí zde tlak na přesnost vyjadřování přítomný v textech úřední povahy. Velké písmeno je však i zde v zásadě přípustné a obhajitelné.

[19] Samozřejmě lze volit i různé opisy – např. „jít do práce“, „sejít se v práci“.

[20] Uznáváme, že tento příklad není tak jednoznačný. V rozšířeném odkazování k této instituci slovem Muzeum hraje roli i to, že se tak jmenuje zastávka metra umístěná u hlavní budovy instituce. Ovšem pojmenování zastávky městské hromadné dopravy slovem Muzeum, nikoli souslovím Národní muzeum mohlo signalizovat, že zkrácený název obyvatelé města užívali a byl v jejich okruhu dostatečně srozumitelný.

[21] Celou velkou otázku samostatného fungování zástupného názvu a jeho konkurování si s původním víceslovným názvem můžeme nahlížet pomalu tak, že zde dochází k aktu udělování nového jména (přezdívky apod.) určité skutečnosti. Toto jméno je pak s danou skutečností (víceméně) pevně spjato a již se stává z komunikačního hlediska na původním (plném) názvu skutečnosti nezávislé. Problematice zástupných názvů v přísném slova smyslu, kdy se v rámci jednoho textu spolu nacházejí jak původní podoba názvu, tak zástupný název (který dále v textu po prvním výskytu původní podoby názvu následuje), se zde vzdalujeme. Chtěli jsme jen poukazem na problematiku konkurence „zástupného názvu“ a původního názvu podtrhnout provázanost sféry fungování zástupného názvu a sféry udělování nového jména.

[22] Tato alternativa neplatí pro všechny typy zkrácenin. Vztahuje se hlavně např. k názvům institucí (např. úřad × Úřad ← Úřad městské části Praha 6). U zkrácených názvů děl obecně naopak nepokládáme vůbec za vhodné psát malé počáteční písmeno.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
kriz@ujc.cas.cz
proksova@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 1, s. 36-49

Předchozí Ivana Svobodová: Názory respondentů v dotazníku na psaní velkých písmen

Následující Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Václav Petrbok, Vladimír Šmilauer, Irena Vaňková: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2011/2012