Časopis Naše řeč
en cz

Postavení a užívání interjekcí v současné češtině

Eliška Kleňhová

[Články]

(pdf)

The position and use of interjections in contemporary Czech

In this paper we study the use of interjections in various types of written texts (professional, non-fiction, journalistic, fiction and written dialogical texts on the internet) and in dialogical speech. Investigating the use of interjections in written texts, we drew upon corpora SYN2000, SYN2005 and SYN2006PUB, and further we utilized our own excerptions and experiences with written texts. In examining spoken language, we extracted data from the Czech National Corpus and we excerpted some TV discussions, talk shows and everyday spoken speech. We focused on a frequency of interjections in a text type, on preferred idioms and their classes. In the conclusion of the paper, we compare our results to the information provided in Czech dictionaries.

Key words: frequency, interjections, interjection classes, text type
Klíčová slova: frekvence, citoslovce, druh citoslovcí, užívání

[1]Pro teoretický popis určitého slovního druhu, sestavení jeho definice či návrh, jak členit výrazy k danému druhu patřící, je vždy třeba vycházet z postavení a fungování výrazů v praxi, v konkrétních komunikačních situacích. Na těchto stránkách věnujeme pozornost citoslovcím, slovnímu druhu, který bývá po teoretické stránce zpracováván relativně jednotně a stručně, my však chceme nahlédnout do oblasti jeho užívání.

Zkoumali jsme výskyty interjekcí v projevech psaných i mluvených, a to různých funkčněstylových charakteristik. Vycházeli jsme přitom jednak z dat korpusových, jednak z dílčích vlastních excerpcí.[2] Nejprve se věnujme oblasti projevů psaných.

 

1 Interjekce v projevech psaných[3]

Podíváme-li se do korpusů SYN2000 a SYN2005, zjistíme, že vzhledem k ostatním slovním druhům je frekvence výskytu citoslovcí nízká. Interjekce se vyskytují v obou korpusech v řádu desítek tisíců, druhý nejméně užívaný druh částice už v řádu stovek tisíců a třetí nejméně frekventovaný slovní druh numeralia (v širokém [239]slova smyslu) už dokonce v řádu miliónů. Tato čísla a mnohá další mají však výpovědní hodnotu pouze do jisté míry, protože mnohé výrazy označené v korpusech jako citoslovce jimi ve skutečnosti nejsou a naopak některé výrazy patřící k citoslovcím (zvláště interakčním) jsou přiřazeny k jiným slovním druhům.

Jako citoslovce jsou označena mnohá slova cizího původu nebo jejich části, včetně vlastních názvů a jmen: pink ve významu růžová barva, hip ve spojení hip-hop, tj. hudební žánr, výraz anthropos, ale i očividná slova jiných slovních druhů jako anti-duch, alfa-sádra, vlastní jména al-Asad, al-Dúda, jako interjekce je označeno také la ve spojení kostel Notre–dame la Grande, dále části čínských či korejských jmen Cha, název bejrútské čtvrti Basta apod. U mnohých z těchto výrazů je zařazení k citoslovcím pravděpodobně dáno jejich nestandardním zápisem, jedná se totiž často o vlastní jména nebo sousloví psaná se spojovníkem. Mýlky se však objevují i u vlastních jmen a jiných výrazů domácího původu (např. akuzativ příjmení Kuka, tj. Kuku, klik ve významu cvik, klik jako gen. pl. substantiva klika apod.). Výjimečné není ani označení značek či zkratek jako citoslovcí (například zkratka aj., ha jako značka hektaru, hm. jako zkratka pro hmotnost nebo zkratky zdrojů či autorů v publicistických textech). V korpusu SYN2005 se mezi citoslovci objevují i zakončení internetových adres (.com, .cz) a slova a slovní tvary jiných slovních druhů (pelyněk, ukulele, čuměj, kreslej). V korpusu SYN2006PUB se k výše zmiňovaným výrazům připojují ještě jednotlivá písmena z proloženě psaných slov.

Naopak mnohá nesporná citoslovce se dostávají do jiných slovnědruhových kategorií. Jedná se především o citoslovce sekundární (například člověče[4], řazené k substantivům, viď/te k částicím, stejně jako nate, v případě korpusu SYN2000 jsou k částicím řazeny i pozdravové výrazy ahoj, čau, nazdar[5] aj.). Mnoho citoslovcí se také vyskytuje v rozsáhlé skupině nazvané „neznámý, neurčený nebo neurčitelný slovní druh“. Níže uváděné frekvence výskytů je tedy třeba vnímat pouze jako přibližné.

 

1.1 Interjekce v textech odborných a populárně naučných

Z hlediska našeho tématu je důležitou charakteristikou tohoto typu textů užívání neutrálních výrazů slovní zásoby. Citoslovce s sebou vždy nesou jistý příznak expresivity a subjektivity, proto jsme se domnívali, že v odborných textech nenaleznou mnoho prostoru pro uplatnění, a korpusy naši tezi potvrdily.

[240]Množství citoslovcí nalezených v korpusech SYN2000 a SYN2005 není zanedbatelné, avšak ukázalo se, že právě do této kategorie textů se asi nejvíce promítlo zkreslení způsobené nesprávným proznačením korpusů. Interjekce v odborných a populárně naučných textech však samozřejmě nalézt můžeme. Nejčastěji se vyskytují v lingvistických publikacích (knižních či časopiseckých), v nichž jsou přímo tématem práce nebo jsou součástí příkladových vět (např.: „Tak tedy paní … ehm Šulcová, jak se to stalo?“[6] „Zajímavé je, že nejběžnější interjekce, jakými je ano, ne, mohou v některých jazycích chybět (v irštině).“ „Např. fuj, au, pozor, bravo, ejhle, ahoj, …“[7]). Dále jsme nalezli několik výskytů citoslovcí v publikacích jiných humanitních oborů, zvláště pak literatury či historie, ve kterých jsou často součástí citací či přímých řečí (např. „… pochopí i slova básníka Jiřího Karáska, který na adresu Karla Sabiny zvolal: ‚Ó ty, jejž krajané tvoji nazývají dnes zrádcem národa, nechť…‘“[8]). Z oblasti literární vědy je užívání citoslovcí „nakloněn“ zejména žánr literární kritiky. K pojmenování pocitů a k hodnocení se dají interjekce vhodně využít, zvláště má-li autor smysl pro dramatičnost, nebo touží-li zapůsobit pomocí expresivity (např. ó, proboha, …). Tyto texty je však mnohdy možné vnímat na hranici mezi stylem odborným a uměleckým.[9] Výrazným zdrojem citoslovcí jsou dále texty náboženského charakteru. Někdy se citoslovce objevují v názvech literárních či výtvarných děl, případně v názvech písní.

V odborných a populárně naučných textech nacházíme zejména citoslovce stavová[10], a to zvláště citoslovce ach (v SYN2000 100 výskytů / v SYN2005 41), běda (45/18), ó (75/44), proboha (13/11). Výrazněji se uplatňuje ještě interakční citoslovce hle (57/31). Skrze populárně naučné texty se mezi nejužívanější interjekce v dané oblasti dostávají ještě další výrazy, jako například aha (17/28), amen (47/79), bravo (3/11; jedná se zejména o název firmy vyrábějící spotřebiče), ejhle (13/14), fuj (6/13), hej (12/10), hm (4/13; v podstatě zásluhou dvou publikací[11]), (1/15) a vida (12/20). Množství interjekcí vyskytujících se v odborné sféře je však celkově malé. Interjekce jsou téměř výhradně součástí příkladových vět, přímých řečí, citací a názvů. U populárně naučných příruček (ale nejen u nich) platí, že čím blíže mají ke stylu publicistickému nebo uměleckému, tím více se v nich vyskytuje interjekcí.

 

[241]1.2 Interjekce v textech publicistických

V textech publicistických se interjekce objevují především v přímých řečech a rozhovorech, tj. v textech původně mluvených a teprve následně převedených do písemné podoby (např.: „… mám ho moc rád, ale měl by raději jen psát.“ „Hlasitěji: Václav Klaus, český premiér.“ „Aha, ten ekonom, hm. Další otázku prosím.“[12]). Nemalé množství interjekcí se objevuje také v otiskovaných dílech beletristických. Nejčastěji se však objevují citoslovce v názvech, například divadelních souborů, hudebních skupin, televizních pořadů (Mňam aneb Prima vařečka), časopisů, písní (Hej, mistře; Oh! Darling), divadelních her a podobně. Zda máme tyto výrazy považovat za citoslovce, je značně diskutabilní. Motivací tvoření a užívání takových názvů je často například hra s jazykem. V našem přístupu klademe důraz na záměr mluvčího užít nebo alespoň evokovat citoslovce, a proto tyto výrazy za interjekce považujeme, a to i takové, které jsou důsledkem zkracování (například hudební duo BaF, divadelní soubor DUP).

Nejužívanějšími citoslovci v publicistických textech jsou citoslovce stavová – proboha, ach, ó, sakra, aha, bravo a interakční – haló, hej, hle, vida a hm. Některé z těchto výrazů se však dostaly na přední místa pouze díky výskytu citoslovce v některém z vlastních názvů. Jedná se například o výrazy Haló (název novin), Hej (názvy písní), Aha (název novin), Bravo (název časopisu), ach (často se vyskytuje v názvech knih či televizních seriálů, nezřídka jako část složeného citoslovečného výrazu, např. název knihy R. Fulghuma Ach jo či O. Lomové Ach běda, přeběda).

Ze zkoumání korpusových dat vyvozujeme, že užívání interjekcí v publicistických textech není nijak časté. Vysoká čísla (v SYN2000 je 9000 výskytů interjekcí / 134 různých; v SYN2005 7038 výskytů / 571 různých, v SYN2006PUB 36 958 / 270 různých) jsou dána jednak zahrnutím velkého počtu výrazů, které za citoslovce nepovažujeme, jednak velkým množstvím excerpovaných materiálů.[13]

Pomocí korpusových dat jsme zjistili frekvenci výskytů a nejčastěji užívaná citoslovce v dané oblasti, avšak položili jsme si ještě další otázky. Vyskytují se interjekce častěji v periodikách seriózních, nebo bulvárních? Jedná se o prostředek bližší analytickým, či zpravodajským žánrům? Odpovědi na tyto otázky jsme hledali také ve vlastní excerpci.[14] Mechanické výpočty vycházející z korpusových údajů naznačují, [242]že výskyt interjekcí v Blesku by mohl být větší než kupříkladu v Mladé frontě nebo v Lidových novinách,[15] tyto výpočty však nepovažujeme za průkazné. Rozdíl je velmi malý a čísla užitá k výpočtu nejsou korigována. Na neprůkaznost uvedených údajů poukazují také výsledky rozboru dat vlastní excerpce.

V námi excerpovaných textech z oblasti publicistiky se objevilo více než 248 interjekcí, 39 různých. Nejvýrazněji zastoupeny byly interjekce interakční odpověďové[16] (ano, ne, jo) a další interjekce s odpověďovou funkcí (hm). Tyto interjekce tvoří více než polovinu celkového počtu, především zásluhou výrazů ano, ne. Na pomyslném třetím místě v četnosti se umístil výraz „no“, stojící v přechodovém pásmu mezi částicemi a citoslovci. Tento výraz se vyskytuje zejména v rozhovorech, které se snaží do jisté míry zachovat autenticitu a živost mluveného dialogu (např.: „A zmíněné housličky od mistra Vojtka?“ „No, je to na první pohled trochu moje bláznovina…“[17]). Z interakčních citoslovcí byly dále v materiálech zastoupeny výrazy pozdravové (ahoj, sbohem, na shledanou) a jiné výrazy plnící kontaktové a upozorňovací funkce (haló, hele, podívej se, pozor, víte). Téměř dvě třetiny z celkového množství interjekcí byly tvořeny právě interjekcemi interakčními. Poslední třetinu tvořila citoslovce stavová, kterých bylo co do počtu různých výrazů více, ale jednotlivé výrazy se tak často neopakovaly (například ach, ach jo, sakra). Výrazněji se uplatňuje jen „bohužel“ (asi 20 výskytů), jehož slovnědruhové hodnocení není jednoznačné.[18] Citoslovce dějová se v excerpovaných textech nevyskytovala.

[243]V čistě zpravodajských rubrikách jsme nalezli méně než 40 interjekcí. Jednalo se téměř výhradně o výrazy ano, ne a nejednoznačně hodnocené bohužel. Více než třetina citoslovcí z tohoto počtu se vyskytovala v přímých řečech, citacích, tj. v rozhovorových pasážích těchto žánrů. Interjekce se vyskytovaly i v názvech článků. Nejvíce interjekcí se však vyskytovalo v pomezním žánru – rozhovoru, a to ať už byl součástí zpravodajské, kulturní či názorové rubriky, nebo součástí magazínů. Tento fakt však spíše než na výskyt interjekcí v určitém typu publicistických textů poukazuje na skutečnost, že interjekce jsou vlastní jazyku mluvenému, nebo přesněji řečeno písemnému zaznamenání mluvených projevů. O pronikání prvků mluveného jazyka do žánru interview píše podrobněji například S. Čmejrková (2006). Nezanedbatelné množství interjekcí se pak vyskytuje v čistě analytických žánrech, tj. v názorových rubrikách, komentářích, recenzích.

Výše uvedené poznatky nám umožňují korigovat také odpověď na otázku první. Jelikož se v bulvárních novinách vyskytují především texty zpravodajského charakteru, v nichž nemají citoslovce takové uplatnění jako v textech charakteru analytického, domníváme se, že výskyt interjekcí v bulvárním tisku bude ve skutečnosti nižší než v tisku seriózním. Bulvární tisk sice rád užívá citací a „svědectví“, ale tyto pasáže jsou většinou jen velmi krátké. V dvoustránkových rozhovorech a kulturních rubrikách je prostoru pro užívání citoslovcí mnohem více. Toto zjištění považujeme za velmi překvapivé, neboť texty uveřejňované v bulvárním tisku vyznívají zajisté expresivněji než texty ze seriózních novin, bulvární tisk však dosahuje této expresivity zřejmě jinými prostředky než užíváním citoslovcí.

 

1.3 Interjekce v beletrii

V oblasti umělecké literatury není užívání citoslovcí výjimečné. Korpusy uvádějí vysoká čísla zejména v oblasti umělecké prózy (SYN2000 uvádí 11 046 citoslovcí, 137 různých; SYN2005 38 716 výskytů, 1164 různých), ale ta jsou stejně jako v předchozích případech do značné míry zkreslena, zejména v případě korpusu SYN2005.

V próze se nejčastěji vyskytují interjekce stavové. Emoce, které jsou v běžné mluvené komunikaci často vyjadřovány pomocí parajazykových prostředků či mimiky a gest, musí být v psaném textu zprostředkovány jinými způsoby. Jednou z možností je právě užívání citoslovcí (např.: „… zařval bolestí: „Auuu!“ „Proboha!“ zaječel mistr, „co se stalo?“[19]). Nejčastěji užívanými stavovými interjekcemi v umělecké próze jsou: ach, aha, ó, panebože, proboha a sakra[20]. Interakční citoslovce mají v uměleckých textech své pevné místo především v dialozích, které do značné míry napodobují dialogy mluvené, v nichž jsou tyto kontaktové prostředky užívány [244]poměrně často, jak si ukážeme níže. Nejfrekventovanější interakční citoslovce v umělecké próze jsou: haló, hej, hle, vida – často s emocionálním odstínem významu, například „vida“ ve významu překvapení („Tak vida, básník; kdo by si to byl pomyslil.“[21]), dovtípení se – a v přechodovém pásmu mezi interakčními a stavovými citoslovci stojící hm.[22] Interjekce dějové se v textech vyskytují jen málo, slouží zpravidla k ozvláštnění či dramatizaci vyprávění a zároveň se stávají charakteristickým znakem některých mluvčích. Výrazněji se z dějových interjekcí v umělecké próze uplatňují pouze výrazy bum a prásk (např.: „Ach, kdyby byla pokývla víc, byla by jí, bum, hlava klesla na stůl…“[23]). Interjekce se vyskytují téměř výhradně v přímé řeči, v promluvách postav, případně v jejich vnitřní řeči (tj. v myšlenkách, ve kterých postavy promlouvají samy k sobě), méně časté je užívání citoslovcí v promluvovém pásmu vypravěče. Pokud se v něm citoslovce vyskytují, je tomu tak téměř výhradně ve vyprávění v 1. osobě (ich-formě).

Také v básnických a písňových textech jsou nejčastěji zastoupena citoslovce stavová. V básnických textech se jedná konkrétně o interjekce ach, běda, ó (např.: „Kterou z nich navždy uhraní, koně mí, vraní, nevraní. Ó ostruho, ó váhání!“[24]), v textech písňových o výrazy ach, zpola interakční hm, dále , jupí a ó (např.: „Měla vlasy samou loknu jé jeje…“[25]). Interakčních interjekcí se v těchto typech textů nevyskytuje mnoho, avšak některé jsou zastoupeny poměrně značně (v básnických textech hle, v písňových hej a zpola stavové ). Interjekce stavové a interakční se vyskytují v promluvách reflektujícího či vyprávějícího subjektu v 1. osobě. Dějové interjekce se v těchto typech textů vyskytují jen zřídka.[26] Ukazuje se také, že v obou typech textů se uplatňuje výrazná tendence k užívání spíše kratších, jednoslabičných citoslovcí obsahujících hodně samohlásek, které se mohou při výslovnosti prodlužovat, což je důležité především pro texty písňové.

Drama je vlastně příběh vyprávěný dialogy, které se do jisté míry snaží napodobit dialogy reálné, proto bychom očekávali vyšší výskyt interjekcí interakčních a také stavových. Tento typ textu je však (stejně jako texty písňové) manifestován [245]zvukově. Funkce, které by například v románu plnila citoslovce, mohou být v tomto případě plněny prostředky neverbální komunikace, a zřejmě proto jsou oproti próze a poezii v dramatech citoslovce zastoupena méně. Relativně nízký počet výskytů interjekcí je však dán také relativně nízkým zastoupením dramatických textů v korpusu vůbec. Nejčastěji se v tomto typu textů vyskytují citoslovce stavová, konkrétně aha, ach a ó, méně často se setkáváme s interjekcemi interakčními (viď/te, hm, hej), téměř vůbec se v dramatických textech nevyskytují interjekce dějové.

Zmínili jsme se zatím o výskytu interjekcí v próze, poezii a dramatu a měli jsme na mysli literární tvorbu pro dospělé, nás však z oblasti beletrie zajímá ještě jedna dosud nezmíněná skupina textů – literatura pro děti. A možná právě tyto texty by měly stát ve středu našeho zájmu. Užívání citoslovcí je řeči nejmenších dětí a komunikaci s nimi vlastní. Tato oblast není (např. v korpusech) dostatečně zmapována, přesto si však k této problematice dovolíme několik drobných poznámek a poznatků, které vycházejí z vlastní nevelké (málo přes 30 děl) excerpce z knížek určených nejmladším.

Největší prostor pro uplatnění interjekcí poskytují kratší veršované útvary určené nejmenším čtenářům, respektive posluchačům. Jazyk těchto drobných básní často postrádá logický smysl, je plný citoslovcí a novotvarů. Žánr říkadla respektuje smysl dítěte pro řečovou kreativitu, jeho radost z poznávání a z tvoření slov, z ovládnutí jazyka jako nástroje myšlení a komunikace. Řečeno slovy F. Hrubína: „Sotva se dítě naučí několika slovům, hraje si s nimi, zkouší je, pokouší je, něžně je drtí a zase skládá dohromady – zkrátka, slovo je pro ně něco nového, hračka, která se mění v nástroj, v klíč, jímž všechno otevřeš.“[27]

Nedokážeme s určitostí tvrdit, zda se citoslovce vyskytují v knížkách pro děti častěji než v beletrii pro dospělé (přestože bychom to předpokládali), avšak důležité je, že právě v tomto typu textů nacházejí největší uplatnění interjekce dějové, které se v beletrii pro dospělé téměř nevyskytují. Častější je také užívání citoslovcí interakčních, zatímco stavová citoslovce se v textech vyskytují řidčeji (v literatuře pro dospělé je tomu naopak). Velmi často se citoslovce objevují v říkadlech, která jsou doprovázena tělesnými aktivitami (cvičení, tance, hry), např.: „Kolo, kolo mlýnský … udělalo bác“, „Pásla ovečky … Já na ni dupy dupy dup, ona zas cupy cupy cup“. Výjimečné není ani využívání zvukové stránky dějových interjekcí, které mají za úkol dítě rozesmát či zaujmout. Nejčastěji se setkáváme s dějovými citoslovci napodobujícími zvuky zvířat (např.: „Pro pejsky a štěňátka / je uštěkaná pohádka / a štěká se haf a haf. / Nepokouše, bez obav.“[28]). Kromě těchto výrazů se pak frekventovaně vyskytují interjekce hop, hele, bum, hola, hej, sláva, ach, hurá a haló. Např.: „Hopsa hejsa, / hop hop hop, / takhle skáče lidoop. / Hopsa hejsa / po pralese, / [246]až se celá země třese …“[29]; „Sláva – sněží! To je prima, / letos bude bílá zima!“[30]. Častěji než v jiných textech se v těchto objevují různorodé varianty zápisu daných citoslovcí, jejich opakování či zdvojování s dalšími citoslovečnými výrazy. Velmi frekventované jsou tedy zvláště interjekce dějové a interakční, interjekce stavové jsou zastoupeny méně a zpravidla vyjadřují pozitivní emoce (sláva, hurá, ach – častěji v pozitivním významu).

 

1.4 Interjekce v psané komunikaci na internetu

Poslední oblastí našeho zkoumání psaných textů jsou texty internetové. K průzkumu jsme si záměrně vybrali výhradně takové texty, které jsou založeny na bázi rozhovoru či diskuze.[31] Ve středu našeho zájmu se tedy neocitají internetové varianty tisku a různé informační portály (neboť se domníváme, že v těchto útvarech bude situace podobná jako v obdobných útvarech tištěných), ale útvary stojící do jisté míry mezi mluvenou a psanou formou jazyka. Tyto typy textů jsou blízké běžně mluvené komunikaci, ve které se hojně užívá citoslovcí interakčních, ale zároveň postrádají přímý vizuální kontakt, což poskytuje prostor pro užívání interjekcí stavových, které mohou být v mluvené řeči ztvárněny prostředky neverbálními. Některé funkce neverbálních a paralingválních prostředků však mohou v psaných dialogických textech přebírat emotikony.

Užívání interjekcí v psané komunikaci na internetu je ve dvou zkoumaných oblastech různé. Rozhovory vedené přes aplikaci ICQ mají asi nejblíže k běžné mluvené komunikaci. Pisatel sice není s adresátem ve vizuálním kontaktu, ale adresát může poskytovat pisateli okamžitou zpětnou vazbu a ten tak může ovlivňovat průběh další komunikace s ohledem na komunikačního partnera. Přes tuto aplikaci se zpravidla dorozumívají přátelé, takže se jedná o komunikaci neformálního charakteru. Blízkost mluvenosti a neformálnost projevu se v praxi projevuje například tím, že do písma pronikají nespisovné koncovky a expresivní prvky, a to i v případech, ve kterých v jiné internetové písemné komunikaci (například v e-mailech) pisatelé tyto koncovky a prvky nepoužívají.[32]

V tomto typu komunikace hrají důležitou roli emotikony. Často zastupují prostředky neverbální komunikace, jakými jsou například úsměv, zamračení či další výrazy tváře, které znamenají rozladění, vztek, smutek a jiné. Emotikony tedy vyjadřují především takové významy, které jsou v mluvené komunikaci tváří v tvář [247]ztvárněny mimikou. Emotikony však často vyjadřují také významy, které bývají neseny paralingválními prostředky, zejména intonací. Také intonace (dynamika aj.) může být totiž výrazem emocí, ale i signálem, jak máme chápat funkci výpovědi. Není nijak výjimečné připojení tzv. smajlíka za výpovědi, které jsou míněné jako vtip nebo které obsahují ironii. Zatímco v běžné komunikaci adresát může tyto polohy rozpoznat na základě intonace, v psané podobě přebírá tuto roli emotikon. Ten je v těchto situacích používán výrazně častěji než například uvozovky nebo výpovědi typu: „to byl vtip“. Emotikony tedy, jak se zdá, nepřebírají přímo funkce citoslovcí, ale přebírají funkce neverbálních a některých paralingválních prostředků, které by v písmu mohly být ztvárněny také citoslovci. Lze tedy spíše říci, že emotikony a citoslovce se v psané komunikaci na internetu doplňují, než že si konkurují. Zatímco pozitivní emoce (radost, veselost) jsou vyjadřovány téměř výhradně prostřednictvím usměvavého emotikonu (citoslovce „hahaha“ je často užíváno k vyjádření ironie, například: „hahaha, to je vážně vtipné“), negativní emoce bývají často vyjádřeny oběma způsoby (např. ach jo a za povzdech je ještě připojen zamračený emotikon). Další významy (například nespokojenost, spokojenost, souhlas aj.), které bývají v mluvené komunikaci často vyjadřovány paralingválními či neverbálními prostředky (odkašlání mající funkci upozornění, zde zpravidla na nepřesnou nebo nevhodnou informaci, přikyvování aj.), jsou v komunikaci psané naopak ztvárněny zpravidla citoslovci (ehm ehm, jojo).

Interjekce se v komunikaci vedené přes aplikaci ICQ vyskytují relativně často, nejčetněji jsou zastoupeny výrazy no, ahoj, jojo, aha, hm(m), jo, ahojky, ne, papa, hele, no jo no, nazdárek, ano, ach jo a (no) vidíš. Nejčastěji se tedy v tomto typu komunikace užívají citoslovce interakční pozdravová a odpověďová, ale také další citoslovce plnící kontaktové funkce v širokém slova smyslu. Nejfrekventovanějším výrazem je nejednoznačně hodnocené no,[33] které bychom ve většině případů označili jako významově poněkud prázdné, nebo lépe řečeno vyjadřující nejobecnější významy,[34] například sloužící potřebě mluvčího nějak začít, nějak zareagovat, něco říct (např.: „No dokdy to potřebujem mít my?? hotové?“ „No, já bych to chtěla poslat se zápisem…“). Dále se v textech vyskytují citoslovce, o kterých se domníváme, že se nacházejí v oblasti průniku citoslovcí interakčních a stavových, tj. citoslovce sloužící k udržení či zesílení kontaktu, která však s sebou nesou i jistý odstín emocionální, tj. interjekce vyjadřující souhlas, pozornost, empatii (jojo, no jo no /i ve zkrácených podobách jj, njn/, no vidíš, hm), nebo naopak jistou lhostejnost, rozladění či nesouhlas (hm; např.: „Promiň, změna, já zítra nemůžu.“ „Hm.“). [248]Výjimečné není ani užití interjekcí stavových, z nichž se však ve větším počtu prosazuje pouze aha a ach jo. Tato dvě citoslovce se vyskytují mezi nejpočetnějšími především proto, že jejich užívání je společné většině pisatelů. Užití jiných stavových citoslovcí je často typické pro jednoho nebo dva uživatele. V konverzacích konkrétních pisatelů se objevují výrazy jako a jéje, blee, bože, eh, fuj, hurá, chjo, jee (tj. ), jejda, ježiš, juuu (tj. ), jupí, ouu, sakryš, uf, wow. Interjekce dějové se vyskytují pouze ojediněle (například: haha, hehe, hi, kuk).

Situace v diskuzích se zdá být poněkud odlišná. Přestože jsou tyto soubory textů označovány jako diskuze, ve skutečnosti příliš diskuzemi nejsou. Velmi často se objevují jen samostatné názory, na které nikdo nereaguje, málokdy si účastníci vymění více než dvě repliky na jedno dílčí téma. Předpokládáme také, že interakce není tak bezprostřední jako v případě komunikace vedené přes aplikaci ICQ. Na reakci pisatelé čekají déle a mnohdy se ani žádné nedočkají. Odlišné jsou také vztahy mezi komunikanty. V komunikátech tohoto typu spolu navazují kontakty většinou cizí lidé, které spojuje společný zájem. Dialogický charakter textů je tedy značně utlumen a texty se stávají monologickými promluvami vyjadřujícími osobní názory. Interjekce se zde vyskytují jen zřídka, a pokud, tak jsou to zejména citoslovce interakční (jo, no, ahoj, ne, jojo, hm). Stavové interjekce se vyskytují minimálně a jejich užití je často vázáno na konkrétního pisatele. Dějová citoslovce se v námi zkoumaných materiálech nevyskytla.

 

2 Interjekce v projevech mluvených

V mluvených projevech jsme se soustředili na tři oblasti. Čerpali jsme z materiálů ČNK (korpusy ORAL2006 a ORAL2008),[35] excerpovali jsme z vybraných televizních diskuzí a talk show[36] a všímali jsme si užívání citoslovcí v běžně mluvených projevech.

Podle korpusových dat se v mluveném jazyce vyskytují nejvíce citoslovce interakční, a to konkrétně výrazy jo, ne, hm, ano, hele, viď, víš/víte, (no) počkej(te), člověče, jojo, jojojo, , , vidíš, ahoj, čau, pozor a významově nevyhraněné výrazy no, [249]žejo.[37] Ze stavových interjekcí se nejčastěji objevují výrazy aha, ježiš, ježišmarjá, ach(jo), bože, fuj, sakra a škoda. Z dějových citoslovcí se v mluvených korpusech prosazují zejména citoslovce eee a ehm, která jsou však z větší části pravděpodobně záznamem parajazykových prostředků, tzn. v mluvené formě byla ztvárněna zvukově, a tudíž se o citoslovce nejednalo. Např.: „… já nevim, , počkej, né panelák. V nějakym bytečku. Eee, v bytečku, v nějaký vilce. Aha.“; „… hm, ano, mě, máš pravdu, měla opravdu zajímavé křivky, ehm. (smích) ehm. Aha. No, to je…“.[38] V mluvených korpusech se objevují i další dějová citoslovce, ale jednotlivé výrazy jsou zastoupeny jen v malém počtu (zpravidla se nevyskytují v každém z nich více než pětkrát). V řeči je jich užíváno pravděpodobně jen zřídka a slouží k ozvláštnění či dramatizaci vyprávěných událostí. Malá četnost užívání těchto výrazů souvisí právě s jejich funkcí. Pokud by byla dějová citoslovce užívána příliš často, brzy by ztratila svou schopnost ozvláštnit a „okořenit“ projev mluvčího. Mezi častěji užívané dějové interjekce patří například buch, bum, čvachty, ham, hop, kva, píp, prásk („… prostřední řadu, že sejmu. Prásk, prásk, prásk. A jedna, jedna za druhou šla…“), ťuk („… a najednou: „ťuk, ťuk“ na dveře. A vona říká…“)[39] a jiné.[40]

Zkoumání výskytu interjekcí v mluvených projevech má svá specifika. V přepisech mluvených projevů se setkáváme s větší variantností zápisu jednotlivých citoslovcí, než tomu bylo v případě projevů psaných, například citoslovce „ježišmarja“ se v korpusech vyskytuje v podobách ježišmarja, ježišmarjá, ježíšmarjá, jéžišmarjá, ježišmaria, nebo citoslovce „aha“ je zapisované též jako ahá, áha, ahaa a jiné. Obtížnější je také rozlišit mezi slovy a „neslovy“. V mluvených projevech se velmi často objevují „výrazy“, u kterých váháme, zda je máme označit za zvuk, respektive parajazykový prostředek, či citoslovce. Při vlastní excerpci z vybraných televizních diskuzí a talk show, které jsou druhou oblastí našeho zájmu, jsme se ve sporných případech zpravidla přiklonili k hodnocení daných „výrazů“ jako zvuků, důsledně jako citoslovce excerpujeme pouze poloartikulovaný výraz hm, mm.

V mluvených projevech publicistického charakteru (Otázky Václava Moravce, Partie, případně Máte slovo) se citoslovce vyskytují velice zřídka. Nejčastěji užívanými interjekcemi jsou interjekce pozdravové (dobrý den) a odpověďové (ano, ne). Ojediněle se objevují jiná interakční citoslovce sloužící zpravidla k zesílení kontaktu (hele, podívejte se, poslouchejte) nebo k řízení rozhovoru ((tak) prosím – ve [250]významu předání slova), zcela výjimečně jsme se setkali s citoslovci stavovými (ejhle, hrůza, hurá – všechny pouze jeden výskyt).[41]

V rozhovorech vedených v pořadech zábavních je citoslovcí užíváno více. Lze si však povšimnout, že užívání některých citoslovcí je často vázáno na konkrétní osobu, zpravidla osobu moderátora, pro kterou je užívání daného výrazu typické. Standardně se v pořadech objevují interjekce pozdravové (dobrý večer, ahoj, adios), jejichž užívání souvisí s formátem daného pořadu, podle kterého je třeba diváky i hosty přivítat a na závěr se s nimi rozloučit. Interjekce interakční jsou užívány nejčastěji, řidčeji pak interjekce stavové, výjimečně interjekce dějové, které se často objevují jako komentář k obrázku, videu či aktuální situaci. Za zajímavý považujeme fakt, že jsou citoslovce často součástí reprodukované výpovědi osoby, která není ve studiu přítomna. Například: „Moje matka říkala: Ježíšmarjá…“ „… řekl: Ty vole, tys mě dojal…“ „… řekl: Hele, poslouchej, já chci…“. Citoslovce zde slouží jako prostředek k barvitějšímu a zajímavějšímu vyprávění.

Nejčastěji užívaným citoslovcem bylo sporné a často významově nevyhraněné no, připojované na začátek, ale i na konec výpovědí, dále následovala citoslovce ne (a jeho expresivnější varianty , nenene) a jo, které však vyjadřovalo spíše povzbuzování a zájem nežli souhlas. Skrze pořady Mr. GS a Stahovák se na přední místa ve frekvenci dostal i výraz ty vole. Dalšími užívanými citoslovci jsou výrazy dobrý večer a hm (mm), dále odpověďové ano, významově poněkud prázdné jo připojované na konec výpovědi a kontaktové hele. Nijak výjimečné nebylo ani užívání dalších interakčních interjekcí, například čoveče, haló, heleďte se, podívejte se, viď, víš (víte), vidíte. Často jsme se setkávali také s výrazem žejo. Ze stavových citoslovcí se v pořadech objevovalo jen malé množství výrazů, které se však vyskytovaly opakovaně. Jednalo se o výrazy ježiš(i), ježišmarjá, sakra, případně zaplaťpánbůh. Jiné stavové interjekce byly zastoupeny pouze jednou, například ó, ou. Z dějových citoslovcí se v excerpovaných materiálech objevila po jednom citoslovce bububu, bzum, hop a ratatata.

Poslední oblastí našeho zájmu jsou běžně mluvené projevy.[42] Ukázalo se, že užívání citoslovcí v běžně mluvené komunikaci rozhodně není tak časté, jak jsme oče[251]kávali. K vyjadřování významů, které mohou být neseny citoslovci, je často využíváno neverbálních a parajazykových prostředků. Mezi nejčastěji užívaná citoslovce patří citoslovce interakční, například ano, hele, jo, jojo, ne, viď(te), víš (víte), dále často významově nevyhraněné no, žejo („tak je to těžký, žejo, ale dá se…“) a ty vole, ze stavových citoslovcí se pak objevují spíše výrazy vyjadřující emoce negativní, například au („Au, co děláš?!“), fuj („No fuj!“), ježiš, ježišikriste, ježišmarjá, sakra. Citoslovce dějová se v běžné řeči vyskytují jen výjimečně, slouží k dramatizaci vyprávění nebo vyjadřují ironii (hahaha, opravdu vtipné) či škodolibost (chacha). Frekvence dějových citoslovcí je vyšší v řeči malých dětí a při komunikaci s nimi.

 

3 Závěrem

V tomto textu jsme se pokusili shrnout poznatky o užívání citoslovcí, neboť o této problematice standardní mluvnice obvykle neinformují. Pokud tak některé příručky činí (např. Mluvnice současné češtiny), nejčastěji uvádějí, že užívání tohoto slovního druhu je typické pro projevy mluvené. Výsledky našeho zkoumání ukazují, že toto tvrzení není jednoznačně pravdivé. Zdá se, že užívání interjekcí je typické pro psané varianty mluvených projevů – citoslovce se nejčastěji objevují v projevech primárně mluvených, které byly sekundárně zapsány (publicistické útvary, např. rozhovory) nebo v psaných projevech, které jsou stylizovány jako mluvené (umělecká literatura).[43] Psané texty také poskytují více prostoru pro používání citoslovcí stavových a dějových. V mluvených projevech se uplatňují téměř výhradně interjekce interakční, a to zvláště sekundární, vzniklé z jiných slovních druhů a interjekce odpověďové, které často bývají hodnocené jako částice.

Na závěr ještě shrňme údaje o frekvenci užívání interjekcí. V oblasti písemných projevů se nejčastěji vyskytují výrazy aha, ach, hle, hm, ó, proboha a vida. Alespoň ve dvou zkoumaných oblastech jsou frekventovaně užívány interjekce ahoj, běda, bravo, haló, hej, hele, , jo. Zjištěné údaje se do značné míry překrývají s údaji uvedenými ve Frekvenčním slovníku češtiny (Čermák – Křen et al., 2004). Na prvních místech se ve slovníku objevují výrazy ano, ne a no, které se však v našem výčtu nejfrekventovanějších citoslovcí v oblasti písemných projevů nevyskytují. Je tomu tak proto, že v korpusech jsou všechny tři výrazy hodnoceny zpravidla jako částice. V našich vlastních excerpcích se však tyto výrazy umístily vysoko, a to nejen v excerpcích z textů psaných, ale i mluvených. Na dalších místech se ve Frekvenčním slovníku objevují interjekce jo/, ach, ó, hm, proboha, viď/te, hele, aha, sakra, ahoj, [252]člověče, hle, hej, běda, haló, au, vida, amen, fuj, panebože, nazdar, , bravo, cha, och a další. V těchto 25 výrazech jsou obsažena všechna nejpočetněji zastoupená citoslovce v psaných textech a některá další, která se výrazněji prosadila alespoň v jednom typu textů nebo se do výčtu nedostala z důvodu chybného proznačení. Jediným citoslovcem z předních míst, které se v námi zkoumaných textech neobjevovalo, je citoslovce au. Téměř všechny nejužívanější citoslovečné výrazy nalezneme také ve Slovníku spisovné češtiny (2007), avšak zdaleka ne všechny jsou ve slovníku za citoslovce považovány. Například výrazy ano, ne, hm jsou řazeny mezi částice, výraz bravo je označen pouze jako příslovce, výrazy panebože a člověče nalezneme hodnocené jako expresivní vokativy pod hesly „člověk“ a „pánbůh“,[44] vůbec nenalezneme ve slovníku citoslovce sakra.

V oblasti mluvených projevů jsou nejužívanější citoslovce interakční, a to konkrétně výrazy ano, člověče, hele, hm, jo (nejen odpověďové, ale také ve významu povzbuzení nebo významově prázdné, připojované na konec výpovědi) a jeho expresivnější varianty jojo, jojojo, , dále ne, , (no) počkej(te), pozor, viď, víš/víte, (no) vidíš. Významné místo zaujímají také interjekce pozdravové (ahoj, čau, dobrý večer, na shledanou) a významově nevyhraněné výrazy no, žejo a v neformálních (nebo stylizovaných) projevech užívané ty vole. Ze stavových interjekcí se nejčastěji objevují výrazy ježiš, ježišmarjá a sakra, alespoň v jedné ze zkoumaných oblastí se pak prosazují výrazy aha, ach(jo), au, bože, fuj a škoda. Dějová citoslovce se v mluvené komunikaci mezi dospělými vyskytují jen zřídka, což souvisí zřejmě s jejich dramatizační funkcí.

Podobné výsledky nacházíme také ve Frekvenčním slovníku mluvené češtiny (Čermák et al., 2007). Nejpočetnějšími citoslovci jsou citoslovce ne (), ee (e), hm(m), jo (), no (), cha, hele, ano, chacha, ehm, haha, eh a počkej.[45] Výrazy, které jsou v tomto výčtu oproti výše uvedeným navíc (ee, ehm a možná též cha(cha), haha), jsou nejspíše zapsanými paralingválními prostředky. Také ostatní, pro mluvené projevy typické interakční interjekce jsou opatřeny ve slovníku vysokými hodnotami, ale jsou považovány za částice (viď, víš, že jo). V rozporu s našimi poznatky jsou frekvence výrazu (no) vidíš (necelých 20 výskytů) a výrazů pozdravových (ahoj 7 výskytů, čau 3). Nízké frekvence uváděné ve slovníku u pozdravových citoslovcí si neumíme vysvětlit, neboť tyto výrazy uvozují a zakončují téměř bezvýhradně každý běžný rozhovor. V oblasti stavových interjekcí se výsledky rozcházejí více. Ve Frekvenčním slovníku mluvené češtiny jsou nejpočetnějšími výrazy aha (73), ježiš (70), ježišmarjá (51), sakra (už pouze 11), ostatní výše zmíněná citoslovce se vyskytují jen v zanedbatelném počtu (do 10 výskytů), citoslovce [253]„au“ není ve slovníku uvedeno vůbec, naopak zcela nejpočetnější stavovou interjekcí je „jé“ (77). Z dějových interjekcí se vyznačují vysokými frekvencemi pouze ty, které zaznamenávají parajazykové prostředky (viz výše).

Mnohé údaje o nejfrekventovanějších citoslovcích v mluvených projevech (celkem 11 výrazů) se shodují také s údaji ve Frekvenčním slovníku češtiny. Některá citoslovce však na předních místech v tomto slovníku nenajdeme. Jedná se zejména o některé výrazy pozdravové (čau, dobrý večer, na shledanou) a další výrazy plnící kontaktové funkce (víš/víte, (no) vidíš, (no) počkej(te), žejo), ale chybí zde také nejužívanější citoslovce stavová (ježiš, ježišmarjá, bože, škoda). Slovník nabízí spíše knižnější[46] repertoár stavových citoslovcí (ó, proboha, běda, panebože aj.). Zdá se tedy, že některé interjekce jsou v mluvených projevech užívány častěji než v psaných a naopak. Zda jsou tyto výrazy pro danou formu projevu typické, bychom se však tvrdit neodvážili.

Ve Slovníku spisovné češtiny (2007) jsou obsaženy téměř všechny interjekce vyskytující se v mluvených projevech. Kromě výše zmiňovaných jsou však za částice považovány také výrazy (no) počkej(te), víš/víte, vidíš, za příslovce poté škoda, vůbec ve slovníku nenalezneme citoslovce čau a žejo.[47]

Naše zkoumání ukazuje, že v psaných textech zaujímají dominantní postavení interjekce stavové, zatímco v textech mluvených jsou to interjekce interakční. Přestože jsme očekávali, že větší pole působnosti budou mít citoslovce v oblasti mluvených projevů, ukazuje se, že mají větší možnosti uplatnění spíše v projevech psaných. Nejčastěji se citoslovce objevují v psaných projevech mluvených, tj. v textech primárně mluvených a převedených do písemné podoby (rozhovory, citace) nebo v textech, které jsou stylizované jako řeč mluvená (přímá řeč v beletrii). Za hlavní důvod považujeme fakt, že parajazykové a neverbální prostředky, které nesou značnou část významů v komunikaci mluvené, ale také obecně zvuky vydávané okolím musí být v komunikaci psané ztvárněny jazykově. Takže zatímco odkašlání či smích jsou v mluveném projevu pouze zvuky, ve formě psané to již mohou být citoslovce.[48], [49]

 

[254]LITERATURA

 

ČERMÁK, F. – KŘEN, M. et al. (2004): Frekvenční slovník češtiny. Praha: NLN.

ČERMÁK, F. et al. (2007): Frekvenční slovník mluvené češtiny. Praha: Karolinum.

Český národní korpus – SYN2000 (2000) [online]. Praha: ÚČNK FF UK. Cit. 2010. < http://www.korpus.cz >.

Český národní korpus – SYN2005 (2005) [online]. Praha: ÚČNK FF UK. Cit. 2010. < http://www.korpus.cz >.

Český národní korpus – SYN2006PUB (2006) [online]. Praha: ÚČNK FF UK. Cit. 2010. < http://www.korpus.cz >.

Český národní korpus – ORAL2006 (2006) [online]. Praha: ÚČNK FF UK. Cit. 2010. < http://www.korpus.cz >.

Český národní korpus – ORAL2008 (2008) [online]. Praha: ÚČNK FF UK. Cit. 2010. < http://www.korpus.cz >.

ČMEJRKOVÁ, S. (2006): Mluvenost a psanost. In O. Uličný (ed.): Přednášky z doktorandských dnů I. Praha: FF UK, s. 56–79.

GEBHARTOVÁ, V. (1987): Literatura pro děti I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

HRDLIČKA, M. (2002/2003): Teta, kam jdete? Češtinář, 5, s. 122–123.

KLEŇHOVÁ, E. (2010): Interjekce v českém jazykovém systému. Diplomová práce. Praha: FF UK.

KLEŇHOVÁ, E. (2011): Pojetí interjekcí v některých českých mluvnicích. Naše řeč, 94, s. 242–255.

MČ2: Mluvnice češtiny 2 (1986). Praha: Academia.

MÜLLEROVÁ, O. (1994): Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Praha: Academia.

MÜLLEROVÁ, O. (1996): Výskyt a funkce slova no v českých textech prostě sdělovacího stylu. Stylistyka, 5, s. 222–229.

MÜLLEROVÁ, O. (2007): Postpozitivní žejo, jo ve vzpomínkovém vyprávění. In J. Hoffmannová – O. Müllerová (eds.), Čeština v dialogu generací. Praha: Academia, s. 291–297.

PMČ: KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (2003): Příruční mluvnice češtiny. Brno: NLN.

SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (2007). Praha: Academia.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého (1989). Praha: Academia.

ŠTĚPÁN, J. (2012): Interjekce vyjadřující údiv (překvapení, úžas). Naše řeč, 95, s. 70–84.

VACHEK, J. (1981): Paralingvistické zvuky a psaný jazyk. Slovo a slovesnost, 42, s. 124–133.

VONDRÁČEK, M. (1998): Citoslovce a částice – hranice slovního druhu. Naše řeč, 81, s. 29–37.


[1] Studie byla napsána s podporou projektu specifického výzkumu UK 263102 Filosofie, kultura, svět.

[2] Zdroje budou specifikovány v konkrétních pasážích textu.

[3] Rozdílům mezi projevy psanými a mluvenými a jejich charakteristickým rysům se v této práci věnovat nebudeme. Základní informace viz např. PMČ, dále např. Müllerová (1994) aj.

[4] O této problematice viz Hrdlička (2002/2003). Chápání výrazu jako citoslovce, nebo naopak vokativu je silně vázáno na kontext. Za zásadní vodítko při určování slovnědruhové platnosti považujeme fakt, že výrazy přecházející k citoslovcím ztrácejí svůj původní význam a nabývají ve výpovědi jiných funkcí, zpravidla kontaktových. Je-li tedy pojmenovací složka v komunikaci potlačena a do popředí se dostává element upozorňovací, stávají se vokativy citoslovci. Takového původu jsou například interjekce panebože, božínku, kristepane, panečku, člověče, vole, …, ale také hrome atp.

[5] Pozdravové výrazy považujeme za citoslovce v souladu s MČ2, SSJČ a SSČ.

[6] Citace pochází z časopisu Naše řeč.

[7] Obě citace pochází z: Čermák, F. (1994): Jazyk a jazykověda. Praha: Pražská imaginace.

[8] Citace pochází z: Ravik, S. (1992): Karel Sabina. Praha: Pražská imaginace.

[9] O tom, zda je literární kritika skutečně součástí literární vědy, nebo zda je spíše disciplínou uměleckou, uvažuje také Jiří Kostečka (2010/2011): Cempírkování. Český jazyk a literatura, 61, s. 91–95.

[10] Tj. emocionální. V článku používáme terminologii, kterou jsme navrhli ve své diplomové práci (Kleňhová, 2010) a publikovali v Naší řeči (Kleňhová, 2011). Pro citoslovce kontaktová užíváme názvu interakční, citoslovce onomatopoická označujeme výrazem dějová.

[11] Konkrétně se jedná o díla Gruber, D. – Paulík, K. (1997): Trénink radosti. Emotion management a Tannenová, D. (1995): Ty mi prostě nerozumíš.

[12] Citace pochází z: Lidové noviny (1993).

[13] Kupříkladu srovnáme-li výskyt citoslovcí v beletrii („COL“, „NOV“, „VER“, „SON“, „SCR“) a v publicistice („PUB“) v celém korpusu SYN2005, zjistíme, že v beletrii připadá 5 citoslovcí na 5000 slov, zatímco v publicistice připadá na stejné množství citoslovce pouze jedno. V korpusu SYN2000 je citoslovcem 8 slov z 10 000 v případě beletrie, ale pouze 1 ze stejného počtu v publicistice.

[14] Excerpovali jsme konkrétně z následujících materiálů: 3 výtisky Blesku, 2 výtisky Mladé fronty DNES, 2 magazíny Mladé fronty a 1 příloha Víkend, 2 výtisky Lidových novin, 2 výtisky Respektu, 1 Hospodářské noviny, 1 Právo, 3 výtisky Modřanských novin, 1 Listy hlavního města Prahy, 1 E15, 1 Metro. Celkem jsme čerpali z asi 20 výtisků novin. Jsme si vědomi velmi malého množství excerpovaných materiálů a žádné závěry vyvozené z těchto excerpcí nemůžeme tudíž považovat za průkazné. Přesto se domníváme, že i tento malý příspěvek může nastínit odpovědi na položené otázky. Z uvedených materiálů neexcerpujeme z televizních programů, inzerce a reklam. Do našich výsledků se tudíž nepromítnou výskyty interjekcí v názvech pořadů, divadelních představení atd.

[15] V Blesku připadají na 10 000 slov zaokrouhleně 2 citoslovce, zatímco v Mladé frontě a Lidových novinách pouze 1. (Zkoumán je celý korpus.)

[16] Výrazy „ano“, „ne“, které bývají standardně označovány za částice, považujeme za citoslovce, neboť plně odpovídají definici tohoto slovního druhu – jedná se o slova autosémantická (s významem kontaktovým, mohou jej upevňovat, nebo naopak zeslabovat), neohebná, syntakticky stojící většinou samostatně a mající schopnost tvořit samostatné výpovědi (větné ekvivalenty). Ani jeden z výrazů nebývá větným členem, ale v metajazykových výpovědích se jím stát může. Výrazy plnící ekvivalentní funkce navíc mezi citoslovce řazeny bývají (ba, ba jo, hm).

[17] Citace pochází z: Mladá fronta DNES (2005).

[18] Výraz „bohužel“ bývá hodnocen jako částice (emocionální) nebo příslovce. Možné hodnocení tohoto výrazu jako citoslovce naznačuje například PMČ, která mezi citoslovce subjektivní pocitová řadí významově ekvivalentní „žel“. Explicitně tuto problematiku řeší M. Vondráček (1998), který poukazuje na rozdíly užití tohoto výrazu ve výpovědích „Bohužel, ještě se nevyjádřila.“ a „Bohužel se ještě nevyjádřila.“. V první výpovědi považuje autor výraz za citoslovce, ve druhé poté za částici. My se s tímto hodnocením ztotožňujeme, v uváděných frekvencích jsme však jednotlivé výskyty takto podrobně nezkoumali, a proto nekorigovali. Tato diskuze se týká i dalších podobných výrazů (bohudík, zaplaťpánbůh, …). Podrobněji o tomto tématu M. Vondráček (1998), drobné poznámky též Kleňhová (2010).

[19] Citace pochází z: Jiráň, J. – Kaiser, O. – Lábus, J. (1997): Vlak do Santa Fé.

[20] Jmenovaná citoslovce mohou vyjadřovat kromě jiných pocitů údiv (překvapení, úžas). O těchto podrobněji J. Štěpán (2012).

[21] Citace pochází z: Čapek, K. (1985): Obyčejný život.

[22] Upozorňujeme, že právě tato skupina interjekcí je nejvíce zkreslena. Interakční citoslovce jsou velmi často hodnocena jako slova náležející k jiným slovním druhům. Proto mezi výše uvedeným výčtem nenalezneme například kontaktové viď/te, přestože má v korpusu SYN2000 téměř 1000 výskytů, v korpusu SYN2005 dokonce téměř 2500, je však hodnoceno jako částice. Do stejné kategorie spadají například i výrazy pozdravové.

[23] Citace pochází z: Čapek, K. (1982): Krakatit.

[24] Citace pochází z: Mikulášek, O. (1997): Verše I.

[25] Citace pochází z: Suchý, J. – Šlitr, J.: Marnivá sestřenice.

[26] Také v této oblasti jsou výsledky zkoumání zkresleny. Typické výrazy jako na na na nebo la la la, které bývají často součástí refrénů, či prostě jen vyplňují místa, která nebylo možné vyplnit jinak, jsou řazeny do jiných kategorií (předložka, neurčený slovní druh). Oba výrazy mají více než 30 výskytů v SYN2000.

[27] Citováno dle: Gebhartová (1987).

[28] Citace pochází z: Černík, M.: Knížka malých pohádek.

[29] Citace pochází z: Žáček, J.: Pro slepičí kvoč.

[30] Citace pochází z: Žáček, J.: Zima. In.: Chumelí se, sněží (Verše na zimu).

[31] Zkoumaný materiál pochází z osobních rozhovorů, které proběhly přes aplikaci ICQ, z příspěvků v diskuzích probíhajících na fóru lide.cz a z příspěvků v diskuzích a názorových rubrikách pod články zveřejněnými na serverech novinky.cz, sport.cz a super.cz.

[32] Toto tvrzení vychází pouze z osobní zkušenosti. Jeho platnost tudíž nepovažujeme za absolutní a prokázanou.

[33] Výraz „no“ bývá nejčastěji označován za částici, a to i v případě spojení s dalším výrazem, avšak domníváme se, že v některých případech by bylo možné považovat tato spojení za spojení dvou citoslovcí, nebo dokonce za složený citoslovečný výraz (např. no počkej, no vidíš, no jo no).

[34] Více o této problematice Müllerová (1996).

[35] Připomeňme, že korpusy ORAL2006 a ORAL2008 nejsou morfologicky proznačené. Veškeré informace o interjekcích jsme získali ručním prohledáváním obsažených dat, a je tedy možné, a dokonce pravděpodobné, že byly některé interjekce přehlédnuty a nejsou tak zaneseny do našich výsledků. Doufáme však, že se nejedná o žádné interjekce vyskytující se ve velkém počtu a naše závěry tak nebudou zkresleny zásadním způsobem.

[36] Při excerpci jsme čerpali z následujících materiálů: Všechnopárty (5), Mambashow (3), Uvolněte se, prosím (3), Mr. GS (3), Stahovák (1), Prostřeno (1), Máte slovo (2), Otázky Václava Moravce (2), Partie (1). Množství excerpovaných materiálů je velice malé a excerpovaná data nejsou vyvážená (čerpáme výhradně z pořadů televizních, výrazně převažují pořady zábavního charakteru nad pořady publicistickými, čerpáme především z pořadů České televize, jen v malém množství z pořadů televizí komerčních). Jsme si vědomi těchto nedostatků, a proto nepovažujeme uvedená tvrzení za průkazná. Naším cílem je naznačit možné tendence uplatňující se v užívání citoslovcí v této oblasti.

[37] O této problematice také Müllerová (2007).

[38] Citace pocházejí z korpusu ORAL2006.

[39] Citace pocházejí z korpusu ORAL2008.

[40] Pro srovnání – nejčastěji se vyskytující interakční citoslovce (jo, no, hm, ne) mají v každém z korpusů více než 5000 výskytů, v případě prvních dvou dokonce více než 10 000, nejfrekventovanější citoslovce stavové (aha) dosahuje hodnot kolem 1000 výskytů, následující citoslovce (ježiš, ježišmarjá) se v korpusech vyskytují méně než 500krát, ale více než 100krát. Nejčastější nesporná dějová citoslovce (buch, bum, …) nejsou v korpusech obsažena zpravidla více než pětkrát.

[41] Okrajově se zde dotýkáme problematiky výrazů blízkých citoslovcím odpověďovým. Máme na mysli výrazy typu prosím, není zač, děkuji/díky/dík. Z podobných důvodů, jako jsme navrhovali považovat odpověďové ano, ne za citoslovce, navrhujeme přesun k tomuto slovnímu druhu také v případě výrazů reagujících na poděkování, nabídku atp. Z hlediska sémantiky považujeme za možné přiřadit tyto výrazy k citoslovcím i částicím, argumentem pro zařazení k citoslovcím je nám především schopnost těchto výrazů tvořit samostatnou výpověď. Máme na mysli především výrazy prosím, není zač. Hranice mezi slovesem a citoslovcem v případě slova děkuji není zcela ostrá a posouzení tohoto výrazu by bylo značně závislé na kontextu a konkrétní mluvní situaci.

[42] Vycházíme z osobní zkušenosti a z nevelké excerpce z mluvených projevů. Excerpováno bylo z mluvených projevů proslovených v neformálních situacích (v prostředcích MHD, na ulicích, v restauracích). Pozorování probíhalo průběžně po několik měsíců.

[43] K tomuto také nepřímo dochází J. Štěpán (2012), když říká, že výzkum interjekcí v mluveném jazyku (v dialogu), pro který jsou charakteristické, je úkolem technicky stále obtížným, mj. proto, že je nesnadné identifikovat v mluveném projevu citoslovce vůbec, natož pak citoslovce určitého typu. Proto autor při popisu citoslovcí údivu, o kterých v článku pojednává, vychází z excerpce beletristických děl, v nichž bývá mluvený jazyk zachycen v podobě stylizované.

[44] Více o této problematice Hrdlička (2002/2003).

[45] Výrazy „ano“, „ne“, „jo“, „no“ jsou uváděny také jako částice. Podle jakých kritérií jsou výrazy započítávány k jednomu či druhému slovnímu druhu, není jasné.

[46] Protože vychází z psaných textů.

[47] Při bližším zkoumání zpracování citoslovcí v tomto slovníku jsme narazili i na jiné potíže a nedostatky. Podrobněji jsme se tomuto tématu věnovali ve své diplomové práci (Kleňhová, 2010).

[48] Podrobněji například J.Vachek (1981, s. 126): „Daný zvukový prvek byl totiž až dosud paralingvistickou složkou promluvy, tj. složkou, jež nerealizovala žádné systémové jednotky mluvené normy (hlavně žádné fonémy); nyní se však novou interpretací stává prvkem plně systémovým – konkrétně řečeno, hodnotí se jako foném (popř. fonémová skupina) dané mluvené normy. Důležité při tom je, že motivace tohoto přehodnocení tu vychází z písemné registrace takového paralingvistického zvuku…“.

[49] Článek vychází z naší diplomové práce (Kleňhová, 2010); za cenné rady při přípravě článku jsem vděčná vedoucímu této diplomové práce doc. Robertu Adamovi a své školitelce v doktorském studiu prof. Janě Hoffmannové.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
eliskaklenhova@seznam.cz

Naše řeč, ročník 95 (2012), číslo 5, s. 238-254

Předchozí Jakub Kopecký: Klad a zápor po slovesech bránění

Následující Pavel Štěpán: Číslo časopisu Acta onomastica věnované projektu Slovníku pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1