Pojetí interjekcí v některých českých mluvnicích

Eliška Kleňhová

[Články]

(pdf)

The concept of interjections in some Czech grammars

The paper examines interjections and their position in the Czech language system, focusing on their definition and classification. We first concentrate on problematic transitions between interjections and paralinguistic cues (sounds) and then on the definition of interjections from three basic perspectives – morphological, syntactic and semantic. We review the concept of interjections in some Czech grammars and provide commentary and critical remarks regarding it. We conclude with the proposal of an all-embracing definition and a new classification of interjections.

Key words: classification, definition, interjections
Klíčová slova: klasifikace, definice, citoslovce

Problematika slovních druhů je problematikou obecně známou a žádný člověk, který projde českými školami, nezůstane určování slovních druhů ušetřen. Zdá se však, že zatímco základní slovní druhy jsou v mluvnicích zpracovány většinou velmi precizně, a to v oblasti definic i členění, případně určování gramatických kategorií, nezákladním slovním druhům je věnováno jen málo pozornosti. Náš zájem se soustředí na „poslední“ ze slovních druhů, na citoslovce.[1]

Ze zkoumání pojetí citoslovcí v některých českých mluvnicích jsme nabyli rozpačitého dojmu, a proto jsme se pokusili navrhnout pojetí nové, v definici spíše shrnující, v dělení interjekcí inovativnější. Dříve než nastíníme nové možnosti chápání citoslovcí, vraťme se k českým mluvnicím[2] a uveďme několik jemných kritických připomínek k jejich pojetí.

 

[243]1. Interjekce a jejich definice

1.1 Vzájemný vztah mezi interjekcemi a parajazykovými prostředky

Citoslovce jsou do určité míry slovním druhem specifickým a z jeho specifické povahy vyplývá mimo jiné fakt, že tento slovní druh není potřeba vymezit pouze vůči jiným slovním druhům, ale také, a možná především, vůči parajazykovým prostředkům. Citoslovce jako prostředky verbální komunikace mají totiž velmi blízko k některým prostředkům komunikace neverbální. Podíváme-li se do vybraných příruček, o této problematice se v podstatě zmiňuje pouze Mluvnice češtiny 2, dále pak Encyklopedický slovník češtiny, který je však touto mluvnicí zřetelně inspirován. Mluvnice češtiny 2 problematickou hranici mezi paralingválními jevy a citoslovci reflektuje, avšak její snaha tuto oblast přesněji vymezit vyznívá poněkud rozpačitě. Mluvnice uvádí, že za citoslovce se považují pouze lexémy. Neartikulované, poloartikulované nebo výrazně individuálně artikulované zvuky a jejich různorodé grafické zachycení se mezi interjekce neřadí. Během dalšího výkladu se dozvíme, že důležitou roli hraje vztah zvukové a grafické podoby, závěry však nejsou explicitně formulovány. Následně se dovídáme, že zvuk může být citoslovcem také pouze v podobě psané. Pro názornost se podívejme na příklad: „Mmm“ (Mmm, to je vůně.) a „hmm“ jsou podle Mluvnice zvuky obdobné zvukům artikulovaným, to znamená, že jsou poloartikulované nebo neartikulované, a tedy by neměly být řazeny mezi citoslovce. Jejich grafické zachycení však není různorodé, ale zcela konvenční. Autoři danou situaci řeší tím, že tyto zvuky označují za citoslovce v psaném projevu, ale ve zvukové podobě se jedná o „parajazykový prostředek interjekčního typu“.[3] Zvuk vyjadřující nejčastěji opovržení „c“, „tc“ či „ts“ je zde uveden jako jednoznačné citoslovce. Důvodem je korespondence mezi zvukovou a grafickou podobou. Neodvážili bychom se však tvrdit, že v prvním uvedeném příkladu tato korespondence zcela chybí. Zvuk vyjadřující zpravidla opovržení je považován za artikulovaný, mělo by se tedy jednat o citoslovce, ale psaná forma není zdaleka tak jednotná jako v předchozím případě. To však přiřazení tohoto zvuku k citoslovcím nijak nebrání, z čehož lze usuzovat, že kritérium artikulovanosti je silnější. Posledním příkladem je obdobně zapisované obdivné, soucitné nebo jiné pomlaskávání jazykem (C, c, to ho tedy lituju.), které z hlediska mluveného jazyka není citoslovcem, ale v psaném textu jím je, a to přesto, že podle našeho názoru nejde o zvuk artikulovaný, nemá ustálenou formu zápisu a nemá ani ustálený význam. [244]Zdá se tedy, že i očividné paralingvální prostředky se zápisem stávají citoslovci, pokud je tento zápis do jisté míry ustálený. Kdy je zápis ustálený dostatečně a kdy ne, ovšem není jasné. Vést hranici mezi těmito dvěma typy jevů se ukazuje jako velmi problematické. Přesto je velkým kladem Mluvnice češtiny 2, že tuto problematiku neopomíjí a podává tak nejucelenější pohled na citoslovce v soustavě slovních druhů.

Osobně se domníváme, že má-li být parajazykový jev zachycen písmem, vždy je jeho podoba nějakým způsobem upravená a výsledkem bude vždy přinejmenším grafické slovo. Při čtení bude zvuk pravděpodobně artikulovaný. Jinak řečeno, pochybujeme o tom, zda je vůbec možné zapsat písmem a následně přečíst „něco“ neartikulovaného, a domníváme se, že nikoliv.[4] Zapsáním se podle našeho názoru i parajazykový prostředek stává citoslovcem. V mluveném jazyce zůstává rozdíl mezi paralingválními prostředky a citoslovci zachován. Například „odkašlání“ sloužící k upoutání pozornosti zůstává nadále „odkašláním“, tedy parajazykovým prostředkem. Zapíšeme-li však toto „odkašlání“ například jako „ehm, ehm“, nebo pokud tak bude vysloveno, jedná se již o citoslovce.

Podobně o této problematice smýšlí zřejmě i J. Vachek (1981, s. 126), který ve svém článku říká: „Daný zvukový prvek byl totiž až dosud paralingvistickou složkou promluvy, tj. složkou, jež nerealizovala žádné systémové jednotky mluvené normy (hlavně žádné fonémy); nyní se však novou interpretací stává prvkem plně systémovým – konkrétně řečeno, hodnotí se jako foném (popř. fonémová skupina) dané mluvené normy. Důležité při tom je, že motivace tohoto přehodnocení tu vychází z písemné registrace takového paralingvistického zvuku…“. Autor například nepochybuje o tom, že výraz ha-ha v angličtině (ale podobně též v češtině) vznikl reinterpretací paralingvistického zvuku charakterizujícího lidský smích. Dále autor zdůrazňuje, že se ve svém příspěvku věnuje pouze takovým reinterpretovaným paralingvistickým výrazům, které je stále ještě možné slyšet v mluvených promluvách v jejich původní, netransponované podobě, tj. v podobě paralingvální, zvukové. [245]Tato tvrzení jsou v souladu s naším návrhem považovat všechny zapsané a následně „přečtené“ zvuky za citoslovce, ale zachovat rozdíl mezi paralingválním prostředkem a citoslovcem v projevech mluvených.[5]

Obdobný názor na tuto problematiku zastává také nejnovější česká mluvnice (Mluvnice současné češtiny, 2010), ve které se říká: „O citoslovcích hovoříme pouze v případě ustálených forem, v případě příležitostných, neuzuálních výrazů (neartikulované a jedinečné zvuky) už hovoříme spíše o nejazykových prostředcích (tato hranice ovšem není ostře vymezitelná).“

 

1.2 Jak jsou interjekce definovány ve vybraných českých mluvnicích

Všechny vybrané mluvnice dále definují interjekce ve třech oblastech – morfologické, sémantické a syntaktické. Příručky shodně považují citoslovce za slovní druh neohebný, avšak toto tvrzení bývá v průběhu dalšího výkladu částečně přehodnocováno. Ukazuje se totiž, že některá citoslovce se za určitých okolností mohou částečně ohýbat. Zatímco většina mluvnic považuje takové interjekce za výjimky, B. Havránek a A. Jedlička volí ve své mluvnici cestu jinou. Citoslovce typu „viď, viďte“ považují za ustrnulé slovesné tvary. Chápou tuto problematiku staticky, tedy tak, že se tyto interjekce neohýbají, ale prostě jen přejaly z jiného slovního druhu více slov, více tvarů. Toto pojetí by sice vedlo k „odstranění výjimek“, avšak zdá se být poněkud násilné.

Citoslovce, kterých se částečná ohebnost týká, jsou téměř výhradně citoslovci vzniklými ze sloves (výjimkou je např. citoslovce na/nate nebo též v současnosti hojně užívané ahoj/ahojte) a zároveň jsou to citoslovce kontaktová. Právě s kontaktovou funkcí souvisí užívání 2. osoby sg. i pl., případně ještě 1. osoby pl., jelikož při kontaktu se můžeme obracet jak k jedné osobě, tak k více osobám najednou. Částečná ohebnost je tedy u citoslovcí důsledkem nutnosti rozlišovat počet adresátů a vyjadřovat, zda je mluvčí do skupiny adresátů zahrnut či nikoliv, je důsledkem kategorie čísla a osoby v českém jazyce. Jelikož se částečná ohebnost týká pouze relativně malé skupiny interjekcí, považujeme citoslovce za slovní druh neohebný s poznámkou, že některá se částečně ohýbat mohou, a činíme tak v souladu s pojetím v ostatních zkoumaných mluvnicích.

Všechny mluvnice se shodují, že citoslovce jsou slovním druhem autosémantickým, a ani v detailnější významové definici nenalezneme ve vybraných příručkách výrazné odchylky. Podle České mluvnice vyjadřují citoslovce city, nálady či vůli mluvčího, nebo na něco upozorňují, nebo napodobují zvuky, případně pohyby s nimi spojené. V této významové definici se nám nezdá vhodné „připojení“ [246]citoslovcí vyjadřujících vůli mluvčího k citoslovcím emocionálním. Spojuje je sice vyjadřování prožitků mluvčího, nicméně každá z těchto skupin plní jiné funkce. Naopak dochází k oddělení „volních“ citoslovcí od interjekcí „upozorňovacích“, přestože obě skupiny plní zpravidla funkce kontaktové. Citoslovce emocionální nemusí vyjadřovat jen city a nálady mluvčího, ale také mohou zprostředkovaně vyjadřovat city a pocity adresáta (Teď je ti ouvej, viď?), nebo třetí osoby (Teď je mu ouvej.). Mluvčí v podstatě spekuluje o citech dalších účastníků komunikace. Jestliže citoslovce vyjadřují pocity jiné osoby než mluvčího (tj. adresáta či třetí osoby), jsou zřejmě náročnější na syntaktickou zapojenost do výpovědi. Zdá se, že tuto funkci mohou plnit zvlášť tehdy, když jsou užita v přísudku (např. Jemu je hej.), zatímco citoslovce vyjadřující pocity mluvčího mohou stát i na jiných syntaktických pozicích (viz níže v závěru oddílu 1.2).

Na první pohled se zdá být výstižným výklad významu v Mluvnici češtiny 2. Podle ní citoslovce vyjadřují vztah k mluvčímu, nebo k adresátovi, anebo k předmětu komunikace. Avšak opravdu vyjadřují emocionální citoslovce vztah k mluvčímu? Nevyjadřují spíše stav mluvčího? Obecně se domníváme, že nelze říci, že citoslovce vyjadřují „vztah“. Podobně o této problematice smýšlí pravděpodobně také A. Wierzbicka (2003, s. 291), která se domnívá, že lze říci, že interjekce odkazují k mentálnímu stavu mluvčího nebo k mentálnímu ději a na základě těchto kategorií staví také svou klasifikaci interjekcí[6].

Podle V. Šmilauera (1972) vyjadřují interjekce buď city, nebo vůli, anebo napodobují zvuky. Postrádáme zde explicitní vyčlenění kontaktového významu citoslovcí, neboť ne všechna „kontaktová“ citoslovce jsou vyjádřením vůle.

Příruční mluvnice definuje význam citoslovcí jako bezprostřední reakce. Tento způsob popisu se na první pohled jeví jako velmi výhodný, neboť umožňuje definovat všechny druhy citoslovcí jednou formulací a následnou specifikací toho, o jaké reakce se jedná. Avšak taková definice skrývá mnohá úskalí. Veškeré lidské chování a konání, tedy i užívání jazyka, lze totiž považovat za reakce na určité podněty. Některé podněty vyvolávají různé pocity a hodnocení, avšak to pořád neznamená, že reakcí musí být užití právě citoslovcí. Tuto abstrakci má zřejmě omezit přívlastek „bezprostřední“, avšak také o jeho platnosti by bylo možné pochybovat. Za velmi problematickou považujeme především definici citoslovcí onomatopoických. Tyto interjekce, podle našeho názoru, nejsou reakcí na zvuky, jsou jejich nápodobou. Celkově tento přístup považujeme za problematický a ne příliš vhodný.

Vymezení v mluvnici Čeština – řeč a jazyk se podobá definici z České mluvnice, stejně tak pojetí v Encyklopedickém slovníku češtiny.

[247]Ve všech definicích je patrné členění citoslovcí na tři skupiny právě podle významového kritéria. Zdá se tedy praktické ponechat významovou definici v souladu s tímto členěním. Interjekce mohou vyjadřovat citový poměr ke sdělované skutečnosti (emocionální citoslovce), nebo mohou expresivně pojmenovávat skutečnost samu či její část (onomatopoická), anebo plní funkce kontaktové. Přesněji řečeno: citoslovce slouží k vyjadřování citů, pocitů, nálad a prožitků mluvčího (případně adresáta, či třetí osoby), k navazování různého typu kontaktu, k nápodobě zvuků a k pojmenovávání pohybů.

Ze syntaktického hlediska stojí citoslovce zpravidla samostatně. Interjekce mohou stát samostatně zcela, tj. tvořit samostatnou citoslovečnou výpověď, např. Pst! Fuj!, mohou tvořit samostatnou výpověď nevětného charakteru v rámci konstrukce větné,[7] např. „Pst, někdo jde.“. Dále mohou být citoslovce zapojena do věty jako expresivní modifikátor, např. „Brr, to je zima.“ (dochází k významovému zdvojení výpovědi větné), nebo se mohou vyskytovat ve funkci větného členu. V metajazykových větách může být jakékoliv citoslovce téměř jakýmkoliv větným členem, v ostatních případech můžeme potkat zejména citoslovce onomatopoická, a to nejčastěji ve funkci přísudku. Ani ve výkladu této problematiky se mluvnice příliš neliší, pouze Příruční mluvnice češtiny a Encyklopedický slovník češtiny tolik nezdůrazňují schopnost onomatopoických citoslovcí být přísudkem a poukazují na to, že přísudkem či jiným větným členem mohou být i citoslovce emocionální (Je mi hej. Sakra práce.).

 

1.3 Několik slov k pojetí definice citoslovcí v Mluvnici současné češtiny

Mluvnice současné češtiny (2010) je nejnovější českou mluvnicí, která se snaží přistupovat k popisu jazyka poněkud jinak, než jak bylo zvykem v námi vybraných a hodnocených příručkách. Snahu o změnu můžeme vyčíst již z podnadpisu: Jak se píše a jak se mluví. Tento přístup přináší do definice citoslovcí nově poznámku o jejich užívání („… je to druh běžný v mluvených textech, popř. v psaných textech, ve kterých se mluvený projev napodobuje (zejm. v beletrii)“ (s. 299)) a příklady nejfrekventovanějších citoslovcí rozdělené do dvou skupin podle oblasti jejich výskytu (v textech psaných/mluvených). Tyto poznámky považujeme za velmi důležité.

Také my jsme se této problematice věnovali, a to v naší diplomové práci (Kleňhová, 2010). Z našich empirických výzkumů vyplývá, že užívání citoslovcí (a dokonce užívání jistého druhu citoslovcí) není závislé pouze na formě projevu (mluvenost/psanost), ale také na jeho stylové charakteristice a předpokládaném adresátovi. [248]Výsledky těchto výzkumů nás vedou k přesvědčení, že je možné říci, že například emocionální citoslovce se nejčastěji objevují v určitém typu textu, a naopak v jiném typu textu se zpravidla nevyskytují. Proto považujeme za důležité přiřadit podrobnější informace o užívání k jednotlivým druhům citoslovcí. Stručně upozornit na rozdíly v užívání citoslovcí ve dvou jazykových formách projevu je však velmi vhodné i v základní definici citoslovcí, tak jak to činí Mluvnice současné češtiny.

 

1.4 Návrh definice interjekcí

Jak je z našeho výkladu patrné, definice citoslovcí v českých mluvnicích jsou relativně konzistentní a naše připomínky se týkají zpravidla neucelenosti a neúplnosti výkladu, případně některých nepříliš šťastných formulací. Výsledkem této kritické reflexe tedy není definice nová, ale spíše definice v pravém slova smyslu „souhrnná“.

Citoslovce jsou slova, která vyjadřují city, pocity, nálady nebo prožitky mluvčího (příp. adresáta, nebo třetí osoby), nebo plní rozmanité funkce kontaktové, nebo napodobují zvuky a pojmenovávají pohyby. Jedná se o slovní druh neohebný, s výjimkou některých kontaktových citoslovcí, která se částečně ohýbat mohou. Citoslovce stojí často zcela samostatně, nebo tvoří ve větě samostatnou výpověď nevětného charakteru (tzv. větný ekvivalent), nebo jsou součástí výpovědi jako expresivní modifikátory, a nejsou tedy větným členem. Funkci větného členu však plnit mohou, a to zejména citoslovce onomatopoická, v metajazykových větách pak může stát jakékoliv citoslovce v pozici téměř jakéhokoliv větného členu. Za interjekce jsou považovány veškeré zapsané zvuky, v mluveném jazyce pak pouze zvuky artikulované. Dále – vedle vlastností vymezených na základě zde probíraných kriterií – se mnohá citoslovce vyznačují příznakovou fonologickou strukturou. Objevují se v nich neobvyklé fonémy a neobvyklé kombinace fonémů, mají tendenci k opakování slabik, některé interjekce mohou mít několik variant a ve víceslovných výrazech citoslovečných se někdy uplatňuje rýmování. Z hlediska užívání se jedná o slovní druh běžný v mluvených projevech, ale i v psaných textech, a to zejména v těch, ve kterých se mluvený projev napodobuje (tj. například v beletrii).

 

2. Interjekce a jejich členění

Nyní přistupme k otázce členění citoslovcí. Členění na základní tři skupiny je tradiční a víceméně jediné, které se ve vybraných mluvnicích vyskytuje. Ve starších mluvnicích se ještě můžeme setkat s dělením citoslovcí na primární a sekundární a na citoslovce domácí a cizího původu. První dělení může být v určitých situacích velmi praktické. V případě druhého členění tušíme jisté potíže – u většiny citoslovcí již totiž nepoznáme, zda jsou domácí, nebo přejatá. Existuje opravdu jen malá skupina interjekcí, u kterých je cizí původ snad ještě všem zcela zřejmý (mordie, sakra, snad ještě i kruci a jeho varianty). Domníváme se, že toto členění přestává být [249]funkční, a to přesto, že v současné době dochází k „novému“ přejímání některých citoslovcí například z angličtiny (wow, oops, respektive ups)[8]. Množství těchto citoslovcí je však malé, frekvence relativně nízká a jejich užívání je často vázáno na konkrétního mluvčího (tj. není součástí aktivní slovní zásoby všech mluvčích češtiny).[9]

Nejčastějším a jistě i nejznámějším je však dělení citoslovcí podle významového kritéria. Povšimněme si, že přestože mluvnice docházejí zpravidla ke třem skupinám[10], jejich názvy nejsou totožné. Česká mluvnice dělí citoslovce na expresivní, onomatopoická, vybízecí (blízká zvukomalebným) a upozorňovací, v Nauce o českém jazyku jsou interjekce děleny na náladové, volní a onomatopoické. Mluvnice češtiny 2 označuje základní tři skupiny pojmy emocionální, kontaktová a zvukomalebná, Čeština – řeč a jazyk užívá v této souvislosti slov citová, apelová a onomatopoická.[11] Příruční mluvnice češtiny pracuje s označeními subjektivní citoslovce pocitová, citoslovce onomatopoická a citoslovce obecně kontaktová a vybízecí. Názvy skupin v Encyklopedickém slovníku češtiny jsou shodné s názvy v Mluvnici češtiny 2.

S výjimkou skupiny citoslovcí onomatopoických jsou názvy zbylých dvou skupin relativně proměnlivé. Odlišnost v názvech svědčí o jisté „bezradnosti“ při hledání nadřazeného pojmu, který by vystihoval význam všech citoslovcí řazených do dané skupiny. Nyní uveďme k jednotlivým druhům několik poznámek.

 

2.1 Interjekce pocitové

První skupina citoslovcí, kterou se budeme zabývat, je v mluvnicích označována pojmy expresivní, náladová, emocionální, citová a subjektivní pocitová. Při výběru nejvhodnějšího názvu vycházejme z definice, ve které stojí, že tato citoslovce vyjadřují city, pocity, nálady a prožitky mluvčího. Co ale tyto pojmy vlastně znamenají? V psychologii (Fürst, 1997; Štefanovič, 1976) jsou pojmy „city“ a „pocity“ používány většinou synonymně, je však nutné upozornit na to, že žádná definice těchto pojmů nebyla všeobecně uznána a i v tomto oboru se s nimi zachází velmi různě. Pojem „nálada“ bývá většinou chápán jako pojem podřazený. V jazyce však mezi slovy „city“ a „pocity“ cítíme rozdíl. Říkáme: „Mám takový pocit.“ a nemůžeme říct: „Mám takový cit.“. Existuje pojem „pocit méněcennosti“, ale neexistuje „cit [250]méněcennosti“. Láska může být naopak označena pouze za cit, nikoliv za pocit. Za „prožívání“ označuje psychologie (Štefanovič, 1976) to, co si člověk ze svého duševního života uvědomuje. Obsahem kategorie „prožívání“ jsou jak poznávací procesy, tak procesy citové nebo volní, dále pak psychické stavy a také psychické vlastnosti osobnosti. Pojem „prožívání“ či „prožitek“ zahrnuje tedy mnohem širší oblast, než jaká je emocionálními citoslovci vyjadřována. Z našeho hrubého náhledu do psychologické terminologie vyplývá, že označení citoslovce náladová a subjektivní pocitová se nezdají být na první pohled příliš vhodná, neboť označují jen dílčí problematiku. U označení „pocitová“ však není negativní hodnocení pojmu jednoznačné. Podstatná jména, skrze která jsou definovány jednotlivé podtypy, jsou opravdu názvy pocitů (např. libost, nelibost, překvapení, úžas, obavy ap.). Navíc obsahuje tato skupina podtyp citoslovcí vyjadřujících pocity fyzické, které není možné označit za city, což může být důvodem pro zavržení označení skupiny jako citoslovcí „citových“. Proto by bylo nakonec pravděpodobně nejvhodnější nazvat celou skupinu citoslovci pocitovými. Označení expresivní se nezdá vhodné, neboť, chápeme-li ho v souvislosti s vlastností „expresivita“, nevystihuje podstatu výhradně citoslovcí obsažených v této skupině. Chápeme-li však pojem na základě teorie funkcí jazyka K. Bühlera, tj. expresivní jako zaměřený na mluvčího, pak by bylo možné takové označení použít. Avšak právě z důvodu možného dvojího chápání tohoto pojmu se přikláníme k označení „citoslovce pocitová“.

Jako další dílčí dělení v této skupině navrhujeme dělení na citoslovce vyjadřující emoce (Jé, to je krása! Proboha, dávej pozor!) a citoslovce vyjadřující fyzické pocity (Brr, to je zima. Au, to bolí.). Obě skupiny interjekcí bychom pak členili na ty, které vyjadřují emoce a pocity kladné, a na ty, které vyjadřují emoce a pocity záporné. Jemnější členění citoslovcí je do značné míry závislé na kontextu, nezřídka se ve výrazu potkává významů více a řazení do předem daných kategorií se nakonec zdá být fádní, nic neříkající a mnohdy sporné.

 

2.2 Interjekce kontaktové

Druhá základní skupina citoslovcí se vyznačuje podobnou variabilitou v názvu jako skupina první. Česká mluvnice mluví o citoslovcích vybízecích a upozorňovacích, přičemž tyto skupiny explicitně neřadí k sobě. V Nauce o českém jazyku se objevuje označení „citoslovce volní“. Mluvnice češtiny 2 a Encyklopedický slovník češtiny pojmenovávají tato citoslovce jako kontaktová. Čeština – řeč a jazyk pracuje s pojmem citoslovce apelová a Příruční mluvnice češtiny řadí do této skupiny citoslovce obecně kontaktová a vybízecí. S ohledem na definici tohoto typu citoslovcí nepovažujeme za vhodné názvy „citoslovce volní“ a „citoslovce apelová“ (ve významu „výzvová“), jelikož označují pouze část interjekcí náležejících k této skupině. Pojem „apelová“ lze opět chápat také v bühlerovském smyslu, tj. zaměřená na adresáta. Důvodem pro zavržení tohoto označení je možná dvojznačnost. [251]Všechny interjekce patřící do této skupiny nevystihuje ani spojení slov vybízecí a upozorňovací (k čemu nás vybízí nebo na co nás upozorňuje například pozdravové ahoj?). Osobně se přikláníme k nejobecnějšímu označení „citoslovce kontaktová“. Citoslovce vybízecí tvoří nejspíš důležitou součást této skupiny, ale chápeme je spíše jako jeden z podtypů, než jako pojem stejné úrovně. Vybízení nebo výzva je přece také formou kontaktu.

Podrobnější dělení nejen této skupiny citoslovcí nejsou v mluvnicích vždy vhodná. Některé podskupiny se jeví jako nesystémově vydělené (např. v Mluvnici češtiny 2 jsou v rámci citoslovcí onomatopoických samostatně uvedená citoslovce označující zvuky vydávané vodou (cák, chrst, žbluňk), která bychom čekali v kategorii citoslovcí označujících zvuky přírodních úkazů (Fiú, fiú, fiú, skučí meluzína)), v jiných případech není jasné, jaká citoslovce by do jednotlivých typů a podtypů bylo možné zařadit. Mluvnice češtiny 2 kupříkladu uvádí u typu citoslovcí povzbuzovacích příklad „Vyhoupl se na plot a hupky do zahrady.“. Opravdu citoslovce v této větě vyjadřuje zájem mluvčího na úspěšném splnění činnosti, kterou se zabývá adresát? A jedná se vůbec o citoslovce kontaktové? Ve stejné mluvnici nás zaujal také typ nazvaný „citoslovce žádací“, který je ještě dále členěn na podtypy citoslovce otázková (A dveře jsou taky zamčený, viď?), nabízecí (Zbyla mi kaše, tumáte.), výhrůžná (Cos to udělal? Tytyty!), přikazovací (Marš ven!) a zakazovací (Stop!; Pssst, nikdo ani muk!) – což rozhodně nejsou kategorie, které bychom si pod pojmem „žádací“ představovali. Citoslovce v nejrůznějších kontextech nabývají nejrůznějších významů, a tak se obsazení podskupin neustále mění. Volili bychom proto raději vydělení obecnějších typů a „výrazných“ skupin, často se „stálým obsazením“. Nejvýraznějšími podtypy interjekcí kontaktových se zdají být citoslovce pozdravová, citoslovce užívaná při kontaktu s dětmi, citoslovce povelová, vybízecí (používaná v kontaktu se zvířaty, nebo s lidmi), případně citoslovce odpověďová. Citoslovce sloužící k udržení nebo zesílení kontaktu bychom shrnuli pod označení citoslovce kontaktová v užším smyslu. Avšak jak je patrné, výrazné skupiny jsou velmi nesourodé a řekli bychom i „nesouřadné“ (nenacházejí se na stejné úrovni).

Největší potíže nastávají se skupinou citoslovcí užívaných při kontaktu s dětmi (hají, kukuč, šupajdy), neboť tuto skupinu tvoří citoslovce, ve kterých je často spojen prvek kontaktový s prvkem napodobovacím a nakonec vlastně i citovým. Užíváním interjekcí z této skupiny se mluvčí snaží přizpůsobit dětskému vnímání a uchopování světa a tímto přizpůsobením vyjadřuje také svůj pozitivní vztah k malému adresátovi. Jedná se v podstatě o typ „kombinovaný“. „Kombinovaný“ význam mají samozřejmě i mnohá další citoslovce, ale netvoří takto ucelenou a relativně uzavřenou skupinu.

Další problematickou skupinou jsou citoslovce odpověďová. Tento podtyp vyděluje pouze Mluvnice češtiny 2, ale v příkladech nezmiňuje odpověďová slova, která bychom nejspíš nejvíce očekávali (pouze Ba jo, není to jenom tak lehká věc…; [252]No jéje, dědo.). Je tedy otázka, zda slova „ano“ a „ne“, která jsou tradičně řazena k částicím, nezařadit k tomuto typu citoslovcí. Tato slova jsou autosémantická, neohebná, jsou v podstatě formou vyjádření kontaktu, mohou jej upevňovat, nebo naopak zeslabovat. Syntakticky stojí většinou samostatně, mohou tvořit samostatné výpovědi (větné ekvivalenty), nebývají větným členem, ale v metajazykových větách jím být mohou (Tvé „ano“ mě překvapilo.). Zcela odpovídají definici citoslovcí, nevidíme tedy důvod, proč slova „ano“, „ne“ a všechna podobná nezařadit mezi citoslovce odpověďová.[12]

O této oblasti se zmiňuje také J. Vachek (1981, s. 131), když píše o tzv. vokálních identifikátorech (mhm, mm), které nelze dobře ztotožnit s žádnou, běžně v jazyce používanou fonologickou kategorií, stejně jako nelze ztotožnit větné ekvivalenty ano, respektive ne, sémanticky vyjadřující totéž, s některým větným členem. Autor říká, že zařazení těchto slov mezi částice problém nijak neřeší. Taková klasifikace je podle Vachka pouhým východiskem z nouze, neboť kategorie částic slouží jako „koš, ve kterém shromažďujeme fakta, která jinak nedovedeme uspokojivě zařadit.“. Také M. Vondráček (1998, s. 35–36) ve svém článku píše při rozboru slovnědruhového hodnocení výrazu „bohužel“, že v jistých případech přebírá tato částice slovnědruhovou platnost elidovaného výrazu ne, který autor hodnotí jako (odpověďové) citoslovce a analogicky i všechny odpověďové výrazy s funkcí větných ekvivalentů v celé šíři jistotní modality a stylových příznaků (Ano. Hmm. Možná. Snad. Třeba. Ne.). Argumenty obou autorů tedy, zdá se, vyznívají ve prospěch našeho výše uvedeného návrhu.

O možném řešení obou problematických skupin budeme ještě mluvit níže.

 

2.3 Interjekce onomatopoické

Označení poslední základní skupiny citoslovcí je ve všech mluvnicích téměř jednotné.

Pojmy „onomatopoická“, „zvukomalebná“ a „napodobovací“ lze vnímat jako synonymní. V rámci této skupiny se nám zdá praktické dělit zvuky na ty, které jsou vydávány živými původci, a na ty, které jsou vydávány neživými původci. Pokud bychom měli názvy typů zkonkrétnit, navrhovali bychom rozlišovat zvuky vydávané lidmi, zvuky vydávané zvířaty a zvuky vydávané věcmi. Zvuky vydávané věcmi by mohly být dále děleny na zvuky vydávané přístroji, nástroji a stroji (zvláštní skupinu v rámci této by mohly tvořit zvuky vydávané hudebními nástroji) a na zvuky přírodních úkazů. Dále by bylo třeba vydělovat skupinu citoslovcí pojmenovávajících pohyb.

Vraťme se však na chvíli k názvu celé skupiny. Je-li tato skupina tvořena jednak citoslovci napodobujícími zvuky (chichichi, křup, prask) a jednak citoslovci vyjadřujícími „pohyb“ (hop, houpity hou), nezdá se označení „zvukomalebná“ příliš [253]vhodné. Možné řešení vidíme v přejmenování celé skupiny na citoslovce dějová, tj. taková, která vystihují děj. Dále by se skupina dělila na citoslovce vystihující děj zvukovou nápodobou a na interjekce vyjadřující pohyb. Vlastní onomatopoická citoslovce by mohla být členěna na zvuky vydávané člověkem, zvířetem nebo věcí, pohybová citoslovce by zůstala pravděpodobně dále nečleněna a určována až za pomoci kontextu. Druhou možností je obě výše zmíněné kategorie rozdělit na citoslovce mající živého a neživého původce.

Pokud bychom zvolili tento přístup, bylo by možné jej aplikovat i na ostatní skupiny. Emocionální citoslovce by pravděpodobně vystihovala stav, kontaktová pak interakci.

 

2.4 Několik slov k pojetí členění citoslovcí v Mluvnici současné češtiny

Mluvnice současné češtiny jako jediná nedochází k rozdělení citoslovcí na 3 skupiny. Vyčleňuje celkem 5 skupin na základě různých kritérií – jednak podle jejich funkce (citoslovce faktuální, volní, emocionální a kontaktová) a jednak podle specifické slovotvorné motivace (citoslovce onomatopoická). Nové jsou pro nás skupiny dvě, a to citoslovce faktuální a citoslovce volní.

Citoslovce faktuální jsou taková, která vyjadřují vztah mluvčího k obsahu výpovědi (např. snad, určitě, čertví, vážně, asi, nejspíš, zřejmě). Jedná se o výrazy, které bývají často hodnoceny jako částice a také my je tak chápeme.

Citoslovce volní (voluntativní) vypovídají o vůli mluvčího zaměřené k adresátovi nebo k určitému faktu (např. hajdy, hop, do toho!, no proto, vida, bohužel, pardon, ano, ne). Tato skupina je velmi rozmanitá, a zda je ve všech uvedených případech vhodné mluvit o projevech vůle, o tom by bylo možné přinejmenším pochybovat. Domníváme se, že uváděná citoslovce lze relativně dobře umístit i do hierarchie tří skupin a nejsme si jisti, jestli je v takovém případě rozmnožování počtu skupin funkční.

 

2.5 Návrh členění interjekcí

V oblasti členění nám krystalizuje přístup poněkud nový. Jako variantu k tradičnímu dělení citoslovcí na citoslovce pocitová, kontaktová a onomatopoická navrhujeme pojmenování skupin na základě obecné povahy vyjadřovaných entit. Citoslovcím pocitovým odpovídá v našem chápání pojem interjekce stavové, citoslovcím kontaktovým interjekce interakční a citoslovcím zvukomalebným pojem interjekce dějové.

Interjekce stavové navrhujeme dále členit na citoslovce vyjadřující emoce (emocionální, pocitová) a citoslovce vyjadřující fyzické prožitky subjektu (neemocionální). V rámci obou podskupin navrhujeme rozlišit kategorii citoslovcí vyjadřujících libost a naopak nelibost.

[254]Interjekce interakční by dále bylo možné členit na citoslovce kontaktová (sloužící k navázání, zesílení, zeslabení nebo udržení kontaktu) a citoslovce povelová a vybízecí. Dále cítíme potřebu vyčlenit skupinu citoslovcí reakčních, tj. odpověďových. A také nám tu zůstává problematická skupina interjekcí užívaných při kontaktu s dětmi. Reflektujeme, že členění této skupiny interjekcí je velmi nesourodé a nesystematické. Za nejlepší řešení považujeme vzdát se silné skupiny citoslovcí užívaných při kontaktu s dětmi a rozmělnit ji jako podtyp mezi jednotlivé skupiny základní. Například citoslovce „hop“ by mohlo být v jednom ze svých významů zařazeno jako citoslovce interakční, vybízecí, užívané při kontaktu s dětmi. Citoslovce „tananynky tananá“ pak jako interjekce dějové, vyjadřující pohyb a užívané při kontaktu s dětmi. Veškeré příklady uváděné například v Mluvnici češtiny 2 by bylo možné podle tohoto klíče rozdělit. Připomeňme také, že citoslovce dějová (onomatopoická) bývají používána nejčastěji při kontaktu s dětmi a nijak se tento fakt nezdůrazňuje.

Interjekce dějové bychom dále dělili na citoslovce napodobující zvuky a citoslovce vyjadřující pohyb. Obě skupiny bychom dále rozčlenili podle toho, zda jsou zvuky, respektive pohyby vydávány, respektive vykonávány živým, nebo neživým původcem.

Jsme si vědomi nedostatků, které námi navržené dělení citoslovcí obsahuje, zvláště v oblasti interjekcí interakčních. Dělení uvádíme jako jedno z možných, jako alternativu k výrazně ustálenému a nikoliv špatnému pojetí v českých mluvnicích. A stejně jako v tradičním pojetí nám činí potíže vypořádat se s jistými aspekty této problematiky.

Pro přehlednost uvádíme návrh dělení citoslovcí v grafické podobě.

 

Obr. 1. Grafické znázornění navrhovaného členění citoslovcí.

 

[255]3. Závěrem

V našem příspěvku jsme se pokusili poukázat na některé nedostatky vybraných českých mluvnic v oblasti popisu citoslovcí, navrhli jsme shrnující definici a poukázali na nový možný přístup k jejich dělení. Přestože jsou výsledkem nového přístupu k členění v podstatě stejné skupiny, jaké jsou uváděny v pojetí tradičním, považujeme uvedené inovace za smysluplné. Naše úsilí bylo vedeno především snahou po přehlednosti a systematičnosti a doufáme, že v tomto smyslu jsme byli alespoň částečně úspěšní.[13]

 

LITERATURA

 

BÜHLER, K. (1933): Ausdruckstheorie: das System an der Geschichte aufgezeigt. Jena: Gustav Fischer.

CVRČEK, V. a kol. (2010): Mluvnice současné češtiny. Praha: Karolinum.

ČECHOVÁ, M. a kol. (1996): Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV nakladatelství.

FÜRST, M. (1997): Psychologie. Olomouc: Votobia.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. (1981): Česká mluvnice. Praha: SPN.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (2003): Příruční mluvnice češtiny. Praha: NLN.

KLEŇHOVÁ, E. (2010): Interjekce v českém jazykovém systému. Diplomová práce FF UK.

KOMÁREK, M. a kol. (1986): Mluvnice češtiny 2. Praha: Academia.

PALKOVÁ, Z. (1994): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum.

SLEZÁKOVÁ, M. (2006): Wow! To ‘sem teda nečekala! Oops! To ‘sem nechtěla! O cizích slovech, ale nejen o nich. Naše řeč, 89, s. 57–72.

ŠMILAUER, V. (1972): Nauka o českém jazyku. Praha: SPN.

ŠTEFANOVIČ, J. (1976): Psychologie pro gymnázia a pedagogické školy. Praha: SPN.

VACHEK, J. (1981): Paralingvistické projevy a psaný jazyk. Slovo a slovesnost, 42, s. 124–133.

VONDRÁČEK, M. (1998): Citoslovce a částice – hranice slovního druhu. Naše řeč, 81, s. 29–37.

WIERZBICKA, A. (2003): Cross-Cultural Pragmatics: The Semantic of Human Interaction. Berlin, New York: Gruyter.

---

[1] Zde bychom rádi upozornili na to, že v tomto článku opomíjíme mnoho zajímavých aspektů spojených se zkoumáním citoslovcí jako mezijazykové kategorie. V centru našeho zájmu stojí zpracování citoslovcí v českém kontextu, a proto vycházíme téměř výhradně z české literatury (i když jí k této problematice není mnoho – nebo právě proto). Opomíjíme tedy mnohé specifické zahraniční přístupy, vázané na situaci v jiných jazycích, a omezujeme se na zkoumání české situace, zejména ze dvou důvodů:

1. Cítíme především potřebu vyjádřit se k nepříliš uspokojivé situaci v oblasti zpracování citoslovcí v českých mluvnicích.

2. Řečeno s A. Wierzbickou (2003), citoslovce se podstatně liší jazyk od jazyku, ve skutečnosti vůbec nejsou univerzálními a přirozenými znaky, ale naopak často patří mezi charakteristické rysy té nebo oné kultury.

[2] Konkrétně vycházíme z těchto příruček: B. Havránek, A. Jedlička: Česká mluvnice (1. vyd. 1952, zde čerpáme ze 4. vyd., 1981), V. Šmilauer: Nauka o českém jazyku (1. vyd. 1972), M. Komárek a kol.: Mluvnice češtiny 2 (1. vyd. 1986), P. Karlík – M. Nekula – Z. Rusínová (eds.): Příruční mluvnice češtiny (1. vyd. 1995, zde čerpáme z vyd. 2003), M. Čechová a kol.: Čeština – řeč a jazyk (1. vyd. 1996) a P. Karlík – M. Nekula – J. Pleskalová (eds.): Encyklopedický slovník češtiny (vyd. 2002).

[3] Ponechme nyní stranou, že není vysvětleno, co je parajazykový prostředek interjekčního typu, a ani není uvedeno, zda také existují paralingvální prostředky jiného typu.

[4] Uvědomme si například, že grafémy (grafické jednotky) bývají v jazycích užívajících hláskového písma tu více, tu méně přesně přiřazovány k daným hláskám (zvukovým jednotkám). Hláska je „elementární zvukový segment, který je vymezen výčtem fyzikálních vlastností zvukové matérie (artikulačních, akustických, ev. percepčních). Cílem je uvést všechny vlastnosti segmentu potřebné pro jeho vytvoření a rozpoznání.“ (Palková, 1994, s. 35, s. 118 aj.). Jestliže vznikne potřeba zapsat nějaký zvuk neartikulovaný, dochází při zápisu k převodu těchto zvukově nevyhraněných segmentů opět na grafémy, které odpovídají konkrétním hláskám. Písmem není možné zachytit neartikulované segmenty, ale pouze nejbližší, respektive podobné segmenty artikulované. Při čtení poté „přiřazujeme“ grafémům zvukovou podobu dané hlásky, nikoliv podobu blíže neidentifikovatelného neartikulovaného zvuku. Není-li forma konkrétního citoslovce dostatečně ustálená, nejsme často schopni původní zvukový projev vůbec identifikovat. Narazíme-li například v textu na zápis „úoa“, může být tento sled samohlásek jistě záznamem nějakého zvuku, avšak jakého zvuku konkrétně, to nevíme a nejsme ho tudíž schopni převést do jeho původní zvukové podoby. Význam tohoto výrazu poznáme z kontextu (např.: „Úoa,“ zívl Petr). Je-li naopak písemný záznam citoslovce dostatečně ustálen, běžně se v projevech setkáváme jak s citoslovcem, tak s jeho původní paralingvální podobou – například ach jo, i zvuk vydávaný při povzdechu.

[5] Ponecháváme nyní stranou diskutabilní pojmy ve Vachkově pojetí, jakými jsou například mluvená norma či reinterpretace atp.

[6] Navrhuje členit citoslovce na citové (emotive) (obsahující ve významu komponent „Já něco cítím“), volní (volitive) (obsahující ve svém významu komponent „Já něco chci/nechci“ a neobsahující komponent „Já něco cítím“) a kognitivní (cognitive) (obsahující ve svém významu komponent „Já si něco myslím“, „Já něco vím“ a neobsahující ani jeden z komponentů předchozích).

[7] Starší mluvnice v této souvislosti užívají názvu jednočlenná věta citoslovečná, často se však tímto pojmem označují i samostatné citoslovečné výpovědi, akademická mluvnice nazývá výpověď tohoto typu větným ekvivalentem, podobně také mluvnice Čeština – řeč a jazyk.

[8] Více o této problematice například M. Slezáková (2006). Autorka poukazuje na fakt, že frekvence těchto interjekcí neustále stoupá, a to nejen v projevech mluvených, ale i psaných. Jedním z důvodů tohoto rozmachu je podle autorky to, že v češtině nemají tato citoslovce odpovídající významový ekvivalent (zejména v případě oops).

[9] Tvrzení se opírá o empirický průzkum výskytů a frekvencí v oblasti užívání citoslovcí (Kleňhová, 2010), jehož výsledky však nemůžeme považovat za zcela průkazné.

[10] Výjimkou je například Mluvnice současné češtiny, o které ještě budeme mluvit níže.

[11] Pomiňme pojmy citoslovce náladová a napodobovací, které se vyskytují v jiné části mluvnice a jejichž význam nám, alespoň v prvním případě, není přesně znám.

[12] Činí tak například i Mluvnice současné češtiny (2010).

[13] Článek vychází z mé diplomové práce (Kleňhová, 2010); za cenné rady při přípravě článku jsem vděčná vedoucímu této diplomové práce doc. Robertu Adamovi a své školitelce v doktorském studiu prof. Janě Hoffmannové.

Rilská 3182, 143 00 Praha 12
eliskaklenhova@seznam.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 5, s. 242-255

Předchozí Martin Prošek, Kamila Smejkalová: Kodifikace – právo, nebo pravomoc?

Následující Ana Adamovičová: Zpracování gramatiky českého jazyka v učebních materiálech češtiny pro cizince