Časopis Naše řeč
en cz

Citoslovce a částice — hranice slovního druhu

Miloslav Vondráček

[Články]

(pdf)

-

1. Ve starších i novějších mluvnicích češtiny nalézáme příklady užití částic a citoslovcí, jež se dílem překrývají – v různých mluvnicích navzájem, ovšem i v rámci jedné příručky. To můžeme přičíst skutečnosti, že formálně shodné výrazy plní často rozmanité, obtížně identifikovatelné funkce. Rovněž obvyklá klasifikační kritéria jsou v případě částic a citoslovcí použitelná jen v omezené míře, především kritérium morfologické a sémantické. Žádná z gramatik zatím podrobněji nepopsala souvislost mezi slovnědruhovou platností lexému a jeho začleněním do výpovědní intonace. Podle interpunkce projevů psaných se nelze zodpovědně orientovat, neboť to může setrvačně zaznamenávat stav před dokončením slovnědruhové transpozice. Citoslovce i částice jsou především jevem mluveného jazyka, což zachycení a pochopení rozdílných funkcí ztěžuje. Pokusíme se porovnat dosavadní přístupy, upozornit na sporná místa a navrhnout jednoznačnější rozlišovací znak obou slovních druhů. Citovány budou tyto mluvnické příručky a slovníky:

1. B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, SPN, Praha 1981, dále jen ČM.

2. Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986, dále jen MČ 2.

3. Příruční mluvnice češtiny, Lidové noviny, Praha 1995, dále jen PMČ.

4. M. Čechová a kol., Čeština, řeč a jazyk, ISV, Praha 1996, dále jen ČŘJ.

5. Slovník spisovného jazyka českého I–VIII, Academia, Praha 1989, dále jen SSJČ.

6. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1994, dále jen SSČ.

2. Odpověďové výrazy ano, ne a jejich sémantické ekvivalenty:

2.1 ČM hodnotí výrazy ne, ni, nikoli bez funkčního rozlišení jako příslovce záporová neboli záporky (s. 305, § 162/2d). Obdobně je tomu s příslovci přitakacími ano, ba, dobrá a příslovci způsobovými asi, snad, prý. Konstatuje se, že příslovce přitakací a způsobová se někdy zařazují mezi částice (s. 307, § 162/2e).

2.2 MČ 2 řadí výrazy ano, ne a jejich ekvivalenty s větotvornou funkcí bohužel, bohudík, samozřejmě, přirozeně, pochopitelně, očividně, baže, ovšem, zajisté, jistěže, určitě aj. k částicím (hodnotícím – modalitním – jistotním) s poznámkou, že jde o okrajové, zcela specifické jevy kategorie částic. Částice integrované do výpovědi jsou od větotvorných částic odlišeny testem postavení příklonek: Bohužel jsem to nevěděl. X Ne, nechtěl bych. *Ne, bych nechtěl. [30]Nepřípustnost enklitické pozice příklonky u větotvorných částic je explicitně porovnána s chováním citoslovcí (s. 233–134, 2.2.1.), ale o změně slovnědruhového hodnocení se zde neuvažuje. Sémanticky a funkčně ekvivalentní výrazy můžeme nalézt v MČ 2 mezi citoslovci odpověďovými: Ba jo, není to jenom tak lehká věc. No, jéje, dědo. (s. 246, 3.2.3.)

2.3. PMČ považuje lexémy ano, ne, jo, no, no ba, baže, bať za částice odpověďové, současně je označuje za větné ekvivalenty. Zdráhavé přitakání se má realizovat prostřednictvím nejasně hodnocených „výrazů“ mhm, ale jo, nejisté odmítnutí prostřednictvím „obratu“ ani ne nebo kombinací modálních částic a záporných odpověďových částic asi ne, spíš ne (s. 364–365, § 606). Částice modální asi, snad, nejspíš, jistě, zajisté, možná, pravděpodobně aj. mají vyjadřovat jistotní modalitu v hranicích od nejvyšší pravděpodobnosti po vyloučenost (s. 359, § 598). (Při tomto vymezení je sporná potřeba jejich odlišení od částic odpověďových, jimiž se reaguje na zjišťovací otázky; tuto funkci nakonec autoři přiznávají i částicím modálním.) Výrazy m-m, hm-m, no, ale jo, no jo aj. jsou paralelně označovány jako kontaktní prostředky (částice) (s. 365, § 606). Téměř identický příklad je však uveden i mezi subjektivními citoslovci pocitovými – hm, ehm s významem „rozpaky, odmlka“ (s. 356, § 593). Není jasné, v jakých případech je výraz hm vyjádřením zdráhavého přitakání (částicí) a kdy vyjádřením rozpaků (citoslovcem).

V kapitole věnované částicím je zařazena podkapitola Větná adverbia, v níž se konstatuje, že „větná adverbia představují heterogenní skupinu adverbií a částic. Podobně jako běžná adverbia se tyto výrazy intonačně (graficky) začleňují do věty, na rozdíl od běžných adverbií však tyto výrazy mohou být vyčleněny i mimo ni. Od běžných adverbií se liší i tím, že neurčují pouze sloveso, ale jsou komentářem vlastně k celé větě: Bohužel se ještě nevyjádřila. Bohužel, ještě se nevyjádřila“ (s. 366, § 609). Soudíme, že výraz bohužel má v každém z příkladů jinou funkci a přísluší k jinému slovnímu druhu.

Vedle obvyklého pojetí záporky ne- jako prefixu nabízí autoři PMČ možnost vnímat ji jako částici, což považujeme za nepřijatelné.

2.4 ČŘJ výrazy ano, ne neuvádí. Bez bližšího vysvětlení se zde objevuje jen lexém snad jako příklad částice podílející se na vyjadřování modality.

2.5 SSJČ řadí výrazy ano, ba k částicím (I, s. 37, 67), přitakací výrazy hm, hmhm, mh, mhm k citoslovcím (vyjadřují zdrženlivé přitakání, pochyby, nesouhlas, pohrdání, rozpaky, podiv ap.) (II, s. 49, III, s. 74). Významově jsou odlišeny částice jo, jó, jojo, jojojo, nář. ju, jú s významem 1. ano (No jo, smutně přisvědčuje; zejtraje neděle, že jo?), 2. skutečně, doopravdy, opravdu; zdůrazňuje, stupňuje výpověď (Jsme na tom jó mizerně) od citoslovcí jo, jó, jojo, jojojo, vyjadřujících různé nálady, nejčastěji lítost, překvapení, nelibost: Jo, to holt každá neumí. I jojo, léta jsou léta. (II, s. 248)

[31]2.6. SSČ hodnotí výrazy ano, ba, hm jako částice pro vyjádření souhlasu s obsahem předchozí výpovědi, dotvrzení vlastní výpovědi, zdůraznění nebo váhavého souhlasu (Ale ano, můžete přijít. Tvářil se smutně, ano úzkostlivě. Hm, to je pravda.) (s. 20, 24, 95). 3 Pozdravové výrazy ahoj, nazdar a další kontaktové prostředky:

3.1. ČM přisuzuje kontaktovou funkci výrazům na, nate, jež začleňuje k citoslovcím vybízecím, podobně jako výrazy pro kontakt se zvířaty puť, huš, kší, pr aj. (s. 320). Upozorňuje se na přechod původních vokativů substantiv (holenku, lidičky) či ustrnulých slovesných tvarů (viď, viďte) mezi citoslovce s kontaktovou funkcí.

3.2 MČ 2 mezi citoslovce kontaktová výslovně řadí citoslovce pozdravová: Pa, řekla mazlivě. Sbohem, a zas přijďte, (s. 247, 3.2.5.). Mezi příklady jsou uváděna i citoslovce v sekundární slovnědruhové funkci – jako substituenty větných členů: Pořád někde znělo Ahoj a Těbůh a Těpéro a Nazdar a Zdařbůh. To v případě MČ není zcela obvyklé. Kontaktovou funkci plní rovněž citoslovce otázková (Paní Burdová je hodná, viďte?), citoslovce nabízecí (Na, tu máš. Nate, berte, dokud je.), citoslovce pro navázání kontaktu zpravidla na větší vzdálenost (Hej, otevřte mi! Pst, volal na sklepnici.), citoslovce pro navázání kontaktu zpravidla v bezprostřední blízkosti (To byla, pane fuška. Ti mají, panečku, za ušima. To musíš, heleď se, takhle, víš.), citoslovce užívaná v kontaktu s dětmi (Honzíku, kukuč!), citoslovce volání na zvířata (Čiči. Na pipí, pipi. Puť, puť, puťa. Haj, husičky, haj.) a řada dalších typů (s. 246, 247).

3.3 PMČ považuje kontaktovou (sociální) funkci za jednu z typických pro slovní druh citoslovcí. Mezi citoslovci obecně kontaktovými je uveden typ To byl panečku // člověče // pánové // fór! Částice jsou ovšem doloženy příkladem s interpretací užívající téhož prostředku ve stejné syntaktické funkci: To jsou ale vousy! (= ’pane’, ’panečku’; úžas nad velikostí) (s. 362, § 602). Protože k prvnímu dokladu citoslovečné funkce slova panečku lze bez problémů vytvořit variantu To byl ale fór!, není jasné, o které kritérium se obě úvahy opírají a jaký rozdíl autoři mezi příklady shledávají.

Výrazy pro poděkování a nabídku s platností větných ekvivalentů mají podle PMČ „blízko k odpověďovým částicím“ (s. 365, § 606). Příklady jsou uváděny mimo kontext: prosím / není zač; děkuji / díky / dík / ď.

 3.4. ČŘJ vidí v kontaktové funkci jednu z možností uplatnění citoslovcí. Ta pak „nejsou do struktury výpovědi syntakticky zapojena, a tedy ani větným členem“, např. Hej, pojď sem! (s. 262, 2.1.2.5.6).

 3.5 SSJČ hodnotí výrazy ahoj, nazdar jako citoslovce. Heslo „prosím“ se samostatně neuvádí, v rámci hesla „prositi“ je uvedena poznámka: prosím s oslabeným významem blízkým příslovci a citoslovci vyjadřuje a) zdvořilý souhlas: mohou odejít? Prosím; b) zdvořilostní otázku: prosím? Nerozuměl jsem; [32]c) formální zdvořilosti: prosím ano; Kdy? Dnes prosím. Dále: prosím tě, prosím vás v platnosti blízké citoslovci vyjadřují údiv, upozornění ap.: prosím tě, jak je to možné? (IV, s. 466).

3.6. SSČ připisuje výrazům ahoj, nazdar platnost citoslovcí. Ustrnulé formy děkuji/děkujeme se mimo heslo „děkovat“ neuvádějí. Slovo prosím je hodnoceno jako částice přitakací ve významu „ano“, částice navazovací (prosím vstupte; Prosím? Nerozuměl jsem.) nebo částice citová, nejčastěji zdůrazňovací (a to není prosím všechno).

4. Emocionální výrazy ó, ach, bože, běda, bohužel, žel a jejich ekvivalenty

4.1 ČM uvádí výrazy ach, ó, br, pst jako typické příklady citoslovcí vyjadřujících nálady, city a vůli mluvčího. Pozornost si zaslouží příklady, v nichž se citoslovce mají stávat součástí zvolání a jsou spojována s vokativem jmen, imperativem sloves, zvolací částicí ap.: Ach táto, tatíčku. Nu pojď. No tak dobrá. Ó kéž je to pravda! Taková citoslovce se podle ČM neoddělují intonačně ani interpunkčně (s. 320, § 171). Tomuto poněkud zjednodušujícímu závěru protiřečí jiný úsek téže příručky: V kapitole věnované částicím je výraz ach užit ve spojení Ach otče! jako doklad částicové funkce výrazů jindy příslovečných či citoslovečných (s. 319, § 170). Jako další příklad slovnědruhové transpozice se uvádí přechod výrazu ono ve větách bezpodmětných od citoslovcí k částicím. Citovaným postřehům přikládáme jistou důležitost; odpovídá výše uvedenému poznatku o komplexnosti funkce takovýchto analytických vyjádření, což doložíme dále.

 4.2 MČ 2 doprovází výklad o emocionálních citoslovcích výlučně typickými, jednoznačnými příklady bohatě sémanticky členěnými. Neobjevují se zde žádná citoslovce „integrovaná do výpovědi“. Při snaze o maximální přesnost by bylo možno položit otázku, zda příklady A hrome, tys už tady? A hergot, žasl Jeníček… citují víceslovný citoslovečný výraz a hrome, a hergot nebo zda jde o sled částice (strukturující text) + citoslovce (emocionální) (s. 244, 3.1.6). Další otázky vyvstávají nad příklady částic s obdobnou sémantikou. Příklad Zaplať pánbůh, že je konec dokládá zřejmě proměnu větného frazému ve víceslovný lexém před dokončením tohoto procesu, o čemž svědčí zachovaná interpunkce a jistě i intonace; komponenty frazému nejsou v této fázi zcela desémantizovány (srov. posloupnost Pán Bůh / pán Bůh – pánbůh – pámbůh / pámbů), proto vyvolávají potřebu intonačního/interpunkčního oddělení a nemohou být považovány za částici. Příklady No, nic ve zlém. Nu, co dělat ap. podle našeho úsudku patří k citoslovcím.

4.3 PMČ pracuje s termínem subjektivní citoslovce pocitová a tento podtyp slovního druhu dokládá víceméně jednoznačnými příklady, vyjma výraz hm, s významem „rozpaky“ (s. 356, § 593), hodnocený na jiném místě jako částice přitakací se střední hodnotou jistotní modality (s. 365, § 606). Již výše bylo zpochybněno přiřazení příkladů Bohužel se ještě nevyjádřila. Bohužel, ještě [33]se nevyjádřila jako rovnocenných k částicím, resp. větným adverbiím (s. 366, § 609), zvláště tehdy, pokud se výraz žel ap. řadí v téže příručce k citoslovcím (s. 356, § 593).

4.4 ČŘJ stručně naznačuje okruh citoslovcí citových s několika neproblematickými příklady, jež se nepřekrývají s příklady částic ani neodporují teoretickému vymezení obou slovních druhů.

4.5 SSJČ hodnotí výrazy bohužel, bohudík jako příslovce (I, s. 146) Výrazy o/ ó/ oó/ ooó… jsou popsány jako „citoslovce nebo částice“, jež se „často oddělují čárkou“ a vyjadřují nejrozmanitější osobní pocity, zvl. podiv, překvapení, radost, bolest, lítost, strach aj. Příklady: ó, to je krása!; ó to bolí!; ó já nešťastná, co budu dělat!; ó tos neměl dělat aj. (III, s. 392).

4.6 SSČ uvádí výrazy bohužel, bohudík(y) jako částice modální s kontextovým užitím bohužel nepřišel; je už bohudík(y) zdráv. Citoslovečná funkce těchto prostředků se nedokládá. Výraz o/ó je zvlášť doložen jako částice citová s příkladem o ne, nechci a zvlášť jako citoslovce ó, oh, och ve výpovědích ó, to je překvapení! ó to bolí!; tento přístup koresponduje s naším, přičemž druhý z příkladů považujeme jako celek za složený citoslovečný výraz. Pokud by ve výpovědi bylo pociťováno to jako zájmeno a bolí jako plnohodnotné sloveso, pak ó integrované do výpovědi bychom hodnotili jako částici zdůrazňovací.

5. Měrově hodnotící a zdůrazňovací výrazy jen, spíš, poněkud, velmi, moc a jejich ekvivalenty

5.1 ČM považuje za částice zdůrazňovací, vytýkací aj. výrazy i (I jen si tam zůstaň!), jen (Jen s chutí do toho!), to (To prší.) a další (s. 319, § 170). Některých citoslovcí neuvedených v kontextu by bylo možno užít i jako částic (vida, hrome, viď), ale právě forma jejich prezentace vylučuje jakoukoliv reakci. Výrazy velmi, tak, dost ve spojeních velmi dobrý, tak dobře, dost peněz jsou hodnoceny jako příslovce označující míru vlastnosti nebo míru věci (s. 305, § 162).

5.2 MČ 2 vyčleňuje rozsáhlou oblast částic měrově hodnotících (zdaleka, víceméně, spíše, bezmála, celkem, asi, přibližně ap.) s podrobnou významovou charakteristikou (s. 235, 2.2.5). Sémanticky a funkčně blízké výrazy velmi, značně, úplně, nadobro, příliš, dost, částečně, trochu, málo aj. jsou hodnoceny jako příslovce míry (intenzity) (s. 190, 2.1.c). Odlišit je lze zřejmě pouze podle účasti/neúčasti na skladební dvojici.

5.3 PMČ nejasnost hranice mezi intenzifikačními částicemi a příslovci míry prohlubuje, avšak tento fakt autoři nevnímají jako dramatický, jak lze soudit ze synonymního užívání termínů částice intenzifikační/č. kvantifikační/měrová adverbia. Mezi částice se tak dostávají výrazy málo, moc, velmi, docela, pěkně aj. Lze souhlasit s konstatováním, že transpozici příslovcí v částice provází desémantizace, ale slovosled není dostatečným kritériem určení slovního druhu [34](Šíleně ji miloval X miloval ji šíleně), neboť zohledňuje řadu jiných vlivů (s. 360, 99). Nepřekvapuje tedy, že mezi příslovci míry lze nalézt identické příklady (velmi, tuze, trochu, moc, poněkud, zcela, úplně, vůbec aj.) (s. 338, § 543).

5.4 ČŘJ se určováním slovních druhů zabývá na úrovni obecného algoritmu, nevěnuje tedy odlišení částic a příslovcí zvláštní pozornost.

5.5 SSJČ řadí výrazy velmi, velice k příslovcím, moc k příslovcím a číslovkám neurčitým, docela k příslovcím (lampa docela zhasla; docela všední příběh) a částicím (zapíral, docela tvrdil, že tam nebyl). Výraz dokonce je hodnocen jako částice.

5.6. SSČ se s předchozím slovníkem ve slovnědruhovém zařazení uvedených výrazů shoduje, pouze u lexému docela neuvádí paralelní platnost částice.

6. Je skutečností, že řada slov je schopna plnit funkci citoslovcí i částic, popř. příslovcí a částic. Každý ze slovních druhů ovšem slouží k vyjadřování vysoce specifických významů a formulace typu „částice neboli větná adverbia“ tento fakt zastírají. Stejně tak lze spolehlivě odlišit citoslovce a částice.

Domníváme se, že jednou z mála pregnantních charakteristik citoslovcí v jejich primární slovnědruhové funkci, na níž se jsou schopny citované příručky víceméně shodnout, je jejich platnost výpovědního ekvivalentu vycházející ze schopnosti komplexně, globálně pojmenovávat skutečnost. Tvoří samostatné, rudimentární nevětné výpovědi s výjimkou citoslovcí ve funkci sloves a jmen, kdy ojediněle přijímají i koncovky těchto slovních druhů a stávají se slovy částečně ohebnými (MČ 2). Citoslovce jsou tedy formálně samostatná a plně sdělná (PMČ). Podle ČM stojí samostatně a nahrazují zvolací větu. „Proto se odděluje od ostatních slov, jestliže se cítí jako samostatné, čárkami nebo vykřičníkem, v mluvené řeči přestávkou.“ (ČM, s. 320) Podmínku včleněnou do citované poučky odmítáme, neboť nepociťují-li se původně citoslovečné výrazy jako samostatné, pak nejspíše proto, že se staly částicemi a mění se typ jejich významu. ČŘJ připisuje citoslovcím schopnost tvořit citoslovečné výpovědi (Fuj!, Pst!), které se mohou těsně spojovat s výpověďmi jinými (Pst, někdo jde), nebo se významově zapojují do výpovědi jako její expresivní rnodifikátor (Pst, buď zticha) nebo jako kontaktový prostředek (Hej, pojď sem!) (ČŘJ, s. 262). Poslední dvě charakteristiky jsou irelevantní, protože je na jiné úrovni mohou naplňovat i částice.

Jestliže citoslovcím žádná z příruček neupírá schopnost být větným ekvivalentem, pak u částic se nepřítomnost tohoto distinktivního rysu jednoznačně nedefinuje, obvykle se s různou mírou explicitnosti větná platnost částic připouští (přinejmenším prostřednictvím příkladů). V tom podle našeho soudu spočívá zdroj dalších nejasností. Za základní znak částic kromě synsémantičnosti, neohebnosti a nesyntagmatičnosti považujeme funkci výpovědních modifikátorů (expresivních, textotvorných, [35]komunikačních). Rozeznat částici od citoslovce předpokládá tedy především uvědomit si úroveň výpovědní hodnoty sledovaného lexému, což není snadné, protože i částice disponuje jistým informačním nivó, ovšem její význam, přesněji smysl, se realizuje až prostřednictvím věty nebo textu. Citoslovce je oproti částici samo o sobě plně sdělné; výraznost tohoto rysu je však často zastřena nízkou sémantickou specifičností jednotlivých citoslovcí, jež jejich interpretaci činí opět závislou na kontextu.

MČ 2 hovoří o částicích jako o prostředcích vyjádření vztahu mluvčího ke sdělované skutečnosti, k adresátovi, k obsahu či členění textu, jež nejsou komponenty ZVS a jejich derivátů a neúčastní se na jejich stavbě ani jako pomocné prvky (s. 228). PMČ vymezuje částice jen velmi obecně – jako synsémantika mimo výrazy spojkové a předložkové. Podle ČM jsou částice neohebná slova, která uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh, různé modální odstíny a citové zabarvení. Také ve spojení s větnými členy vyjadřují různé významové odstíny (s. 318). Mnohé z těchto charakteristik ovšem vyhovují i citoslovcím. ČŘJ přisuzuje částicím tři výraznější znaky – nesyntagmatičnost, modálnost a textotvornost.

Navrhujeme-li jako jednoznačný delimitační znak citoslovcí a částic platnost/ neplatnost větného ekvivalentu, nemáme na mysli prosté intonační nebo interpunkční oddělování; částice může být takto vyčleněna např. při dodatečném přiřazení k výpovědi, tj. při regresivní modifikaci (Zítra přijedu, možná. Poslal jsem ti to, přece.). ČŘJ naznačuje další zajímavý rys citoslovcí: jejich významová sdělnost je výrazně vázána na kontext, proto je časté kombinování citoslovečné výpovědi s interpretační výpovědí disponující klasickou větnou strukturou. Toto zdvojené vyjádření je srovnatelné s apozičními konstrukcemi (Brr, je mi zima. Ó, to je krásné! Hmm, uděláme to.), popř. s hypotaktickou determinací (Pst, někdo jde! – „buď ticho, protože někdo jde“).

Blíže k některým sporným příkladům z citovaných příruček:

Ve výpovědi Bohužel, ještě se nevyjádřila (PMČ, s. 366) je výraz bohužel citoslovcem, neboť je kondenzovaným, implicitním, na presupozici výrazně vázaným ekvivalentem následující věty. S ohledem na kontext a na případné otázky No a co?/ Vyjádřila se? a jejich různě implicitní obměny lze rovněž s adekvátní mírou explicitnosti odpovědět. Ne. / Nic. / Bohužel. / Ne, ještě se nevyjádřila. / Bohužel, ještě se nevyjádřila. / Ne, bohužel, ještě se nevyjádřila. Prostý větný zápor ne je ve výrazu bohužel rozšířen o emocionální příznak, vyjádřitelný spojením bohužel ne; v něm má první část platnost částice, druhá (citoslovečná) část je touto částicí modifikována: Ne (a já toho lituji, že ne), ještě se nevyjádřila. Redukce spojení je možná, protože zápor je vyjádřen prefixálně v následující explicitní výpovědi a smysl sdělení je i poté jednoznačný. Částice bohužel tak přebírá slovnědruhovou platnost elidovaného výrazu ne. Ten hodnotíme jako [36](odpověďové) citoslovce, analogicky i všechny odpověďové výrazy s funkcí větných ekvivalentů v celé šíři jistotní modality a stylových příznaků (Ano. Hmm. Možná. Snad. Třeba. Ne.). Detailněji lze odlišit i kombinace částic a citoslovcí (Třeba ano. Snad ne.). Protějšek českému citoslovečnému záporu ne tvoří anglické/německé no/nein; českému částicovému záporu ne odpovídá anglické/německé not/nicht (Stalo se to ne mou vinou.). Podobně ve výpovědi Bohužel se ještě nevyjádřila je výraz bohužel částicí vyjadřující vztah mluvčího k obsahu výpovědi, ev. k adresátovi.

Ve výpovědi To byl panečku fór! (PMČ, s. 357) není při této formě zápisu výraz panečku příkladem citoslovce, nýbrž částice, analogicky k příkladu To byl ale fór! Citoslovce je potenciálně samostatné a větotvorné: Panečku! = „údiv“, „ocenění“ ap. / Panečku, to byl fór! (Srov. MČ 2, s. 246: Ti mají, panečku, za ušima.)

Výpověď Ach otče! (MČ, s. 319) je interpretována jako spojení částice a vokativu podstatného jména. To odpovídá našemu přístupu, neboť částice zde emocionálně/intenzifikačně/funkčně modifikuje vokativní větu; samo ach zde není plně sdělné (neznamená „povzdech“, tento význam má až celé spojení), nemá výpovědní platnost. Táž příručka ovšem uvádí jako příklad citoslovce zapojeného do zvolání výpověď Ach táto, tatíčku (MČ, s. 320). Typem písma jsou přitom neodůvodněně odlišena první dvě slova. Pravda je, že vokativ podstatných jmen má s citoslovcem společnou právě schopnost být výpovědním ekvivalentem. Komunikační funkcí se vokativ téměř překrývá s citoslovci kontaktovými. Pokud ovšem dohromady tvoří jedinou výpověď, lze výraz ach chápat znovu jako částici modifikující oslovení táto, tatíčku. Citoslovce by mělo podobu a význam Ach, táto, tatíčku (= povzdech, oslovení, deminutivní oslovení). Další možností ovšem je interpretovat celé zvolání Ach táto! jako víceslovné citoslovce s významem „povzdech“, jak je známe ze spojení citoslovcí s transponovanými desémantizovanými vokativy jmen (ach bože!). Pro druhé řešení hovoří zkušenost s intonačně/interpunkčně nečleněným kontaktovým spojením slov Ahoj mami/tati! Lexémy mami, tati jsou výsledkem expresivního krácení obvyklého především ve vokativu, v ostatních pádech jsou výjimečné. Ztráta paradigmatu je přibližuje jiným denominativním citoslovcím typu panečku.

Závěrem: Domníváme se, že většina lexémů s platností větného ekvivalentu (mimo slovnědruhové netransponované vokativy substantiv, popř. obecně mimo tzv. jednočlenné věty jmenné) lze spolehlivě řadit k citoslovcím. Odlišení citoslovcí a částic v mluveném projevu je třeba považovat za základní, zajišťuje ho intonace, důraz a pauzy. Částice přiřazené k větě dodatečně či osamostatněné lze identifikovat po jejich přemístění s užitím týchž kritérií (částice: Bude pršet, asi. / Bude pršet. Asi. / Asi bude pršet. X citoslovce: Půjdeme? Asi, bude pršet.). V případě nedokončené výpovědi omezené na částicový výraz je směrodatná [37]právě intonační neuzavřenost, resp. její grafické znázornění (částice: Možná … X citoslovce: Možná.).

Aktualizační deformace a ztráta plného paradigmatu signalizují přechod lexému ohebných autosémantik mezi slova neohebná (děkuji děka – ď; Bože bóže; člověče – čoveče – čéče). Desémantizace slovnědruhově transponovaného lexému tvoří další delimitační znak částic (Pochopitelně tam nepřišel. = „nepřišel tam“ + hodnocení obsahu výpovědi na základě předpokladu mluvčího). Citoslovce na této cestě procházejí spíše resémantizací, tj. restrukturací významů (Pochopitelně, nepřišel tam. = „Vývoj situace se dá (dal) předpokládat; vím to já a předpokládám, že můžeš porozumět i ty; vše má svou logiku“: „nepřišel tam“).

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 1, s. 29-37

Předchozí Eva Věšínová: Úvaha na téma „Čeština a žena“

Následující Eva Eckertová: Češi v Texase: moravské komunity a nářečí náhrobních nápisů