Časopis Naše řeč
en cz

Interjekce vyjadřující údiv (překvapení, úžas)

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

Interjections expressing astonishment (surprise, amazement)

This paper analyzes interjections expressing astonishment in dialogues from contemporary fiction. It describes them on the syntactic level, where they are not incorporated in clauses as clause elements, but rather, they function as a means of clause-formation. Interjections do not express ideas, but emotions of astonishment (e.g. surprise or amazement) with which other emotions are connected. A detailed classification of the individual interjections is presented on the phonetic (graphic) and morphological levels from both formal and lexical semantic points of view, and the considerable variability of the analyzed interjections is commented on.

Key words: astonishment, asyntactic relationship, multiple-word interjection, primary interjection, religious expression, secondary interjection
Klíčová slova: údiv, asyntaktický vztah, víceslovná interjekce, primární interjekce, náboženský výraz, sekundární interjekce

[1]Chceme přispět dílčím způsobem k popisu emocionální stránky češtiny, která je ovšem velmi rozsáhlá a složitá[2] a s níž souvisí proměnlivost mluvené i psané normy. Emocionalita se ve větě vyjadřuje především intonačními prostředky, méně často lexikálně,[3] a to nejrůznějšími slovními druhy. Soustředíme se na tradiční jednočlenné věty neslovesné,[4] a to na vyjadřování údivu[5] (překvapení, úžasu) interjekcemi.

[71]Specifičnost interjekcí vůbec a interjekcí vyjadřujících údiv zvláště spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních autosémantických slovních druhů nejsou začleněny do věty jako větný člen (viz níže větný ekvivalent) a mají speciální postavení ve slovní zásobě, protože nemají jasný sdělovaný obsah, nevyjadřují pojmy, nýbrž jen emoce (pocity), a proto jejich význam není vyhraněný, také jejich forma v přítomnosti není ustálená, proměňuje se, někdy jde o částečnou ohebnost. V této proměnlivosti je jejich zvláštní místo mezi neohebnými slovními druhy na morfologické rovině jazykového systému. Emocionálnost je v psaném jazyce vyjadřována proměnlivými grafickými, popř. reduplikativními variantními prostředky, což ovšem souvisí s variabilní výslovností interjekcí na fonetické rovině.

Jediná naše monografie o interjekcích už od F. Trávníčka (1930) se zabývá citoslovci onomatopoickými, citovými, vybízecími a slovesy z nich vzniklými, nejpodrobněji se věnuje z hlediska jazykového vývoje tzv. interjekcím deiktickým, které dnešní bohemistika již za interjekce nepovažuje, stručně zkoumá sekundární interjekce. Onomatopoickým interjekcím v evropských jazycích věnoval pozornost J. Štěpán (1980). O interjekcích je pojednáno v každé gramatice. V současné české lingvistice jsou interjekce jako nezákladní slovní druh předmětem morfologie (Uličný, 1986b), pro svou specifickou komunikační funkci jsou označovány jako větné ekvivalenty[6] a jsou také součástí popisu syntaxe (Šoltys, 1987).[7] Přední český syntaktik V. Šmilauer u interjekcí uvažuje tradičně v rámci jednočlenných vět neslovesných o větách interjekčních a ukazuje, že s ostatní větou souvisejí jen významově, nevstupují však do žádného syntaktického vztahu, a proto v tomto případě píše o jednom typu samostatných větných členů (Šmilauer, 1966, s. 39).

Problematika interjekcí je aktuální v současné české lingvistice, o čemž svědčí příspěvek o novém přejímání některých interjekcí z angličtiny, a to i údivu (Slezáková, 2006), nové šíření interjekce údivu ty brďo! (Štěpán, 2008b). Také japonská lingvistka píše o interjekcích v češtině (Fidler, 2010). Především je to však teoretický článek E. Kleňhové (2011), která se nedávno záslužně zabývala v Naší řeči definicemi a hlavně sémantickou klasifikací interjekcí ve vybraných českých mluvnicích[8] a navrhla vlastní shrnující definici a nové dělení interjekcí na tři základní nově pojmenované sémantické skupiny interjekcí (jen stručně se zmiňuje o interjekcích údivu), a to z hlediska interakční lingvistiky. Domnívám se, že přesná sémantická klasifikace interjekcí je obtížná, protože lze obtížně třídit city a pocity a protože interjekce mají často neurčitý význam.

Je celkem shoda v tom, že interjekce vyjadřující údiv, překvapení, úžas patří mezi interjekce emocionální, že plní expresivní funkci, že jsou proto autosémantické a že pro jejich významovou nespecifikovanost je nutná znalost kontextu a situace.

V psychologii bývá údiv jako cit zařazován mezi emoce.[9] Údiv jako zdroj přístupu k věci „není jen chvilkovým vytržením ze souvislosti prožívání jako zakopnutí, ale je hlubším otřesením této souvislosti, není jen jejím narušením, ale jejím zrušením“ (Rezek, 2008, s. 119). Psychologické [72]vymezení emocí je obtížné, považuje se za ně prožívání takových stavů, jako jsou radost, smutek, hněv, závist, lítost, strach atd. (Nakonečný, 2000, s. 8). M. Nakonečný údiv řadí mezi vývojově vyšší intelektuální city: „Genetickým východiskem je překvapení, které bylo pozorováno u dítěte již na konci druhého měsíce jeho věku. Teprve potom následuje úžas nebo podivení a potom kladení otázek“ (Nakonečný, 2000, s. 293). Údiv (úžas) je vyšší intenzita překvapení (tamtéž, s. 209).

Cílem článku je empiricky analyzovat na základě rozsáhlé excerpce interjekce vyjadřující údiv, jimž dosud nebyla věnována samostatná pozornost, a to v rámci formálně-sémantického rovinného popisu (FSRV) jazykového systému s využitím lingvistické literatury české. Pohlížíme na interjekce z hlediska rovin jazykového systému, tedy jde o pojetí systémové, nikoli interakční. Všimneme si nejprve vymezení zkoumaného materiálu a způsobu jeho zpracování (I). Budeme analyzovat interjekce vyjadřující údiv na syntaktické rovině jazykového systému (II), a to i ve vztahu k promluvě (textu). Budeme se zabývat u interjekcí údivu také navrstvováním dalších emocí (III), protože gramatické roviny se prolínají a kooperují právě se slovní zásobou. Nakonec si všimneme fonetické (grafické) a morfologické roviny, protože uvedeme klasifikaci, která popisuje především různé formální aspekty (hláskové, slovotvorné, etymologické) interjekcí údivu (IV).

 

I. Zkoumaný materiál a způsob jeho zpracování

Výzkum interjekcí v mluveném jazyce, v dialogu, pro který jsou charakteristické, je úkol technicky stále obtížný. U interjekcí vůbec a u interjekcí údivu zvláště dochází totiž k tomu, že jsou na ně navrstveny nejrůznější emoce, a proto jejich identifikace v mluvených projevech je objektivně nesnadná. Při popisu interjekcí údivu vycházíme proto z časově náročné excerpce beletristických děl, v nichž bývá často zachycen ve stylizované podobě mluvený jazyk, dialog. Autoři beletrie jsou ovšem tvůrčí osobnosti, které do úst postav prozaických děl vkládají ty nejrozmanitější druhy interjekcí údivu. Zkoumáme beletrii v širokém smyslu,[10] tedy nejen díla s uměleckými kvalitami (korpus excerpované současné prózy je uveden v závěru článku, pracovali jsme ovšem s více knihami, než je uvedeno, ne vždy tam však byly nalezeny interjekce). V beletrii kontext dialogu umožňuje v řeči postav někdy poměrně přesně identifikovat interjekce vyjadřující údiv, překvapení, úžas, ty bývají totiž vyjádřeny i lexikálně v autorské řeči slovesem nebo příslovcem, srov. divit se, žasnout, udiveně, překvapeně atd. ve většině dokladů při hlavně formálním třídění interjekcí vyjadřujících údiv, překvapení, úžas v části IV (jen zřídka se v autorské řeči popisuje i mimika údivu mluvčího, např. „Ale?“ povytáhne Bloody se zájmem obočí (Konášová 65), jeho gesta, např. „Ježišmarjá, baby, co pořád máte?,“ [73]zavrtí hlavou (Lanczová 274)), nebo sledem replik v dialogu, někdy tam ovšem údiv explicitně vyjádřen není, vyrozumívá se jen z obsahu řeči postav.

Protože interjekce se dost často ve vývoji jazyka proměňují, soustředili jsme se jen na beletrii současnou, tedy na autory, kteří se narodili po roce 1920. Časově méně náročná by byla excerpce interjekcí ze SSJČ, avšak tam nejsou vždy odlišeny interjekce údivu, překvapení od interjekcí vyjadřujících jiné emoce a uvedeny interjekce údivu v kontextu autentických dokladů z jazykové praxe. SSJČ ovšem nám pomohl při identifikaci některých interjekcí.

 

II. Interjekce údivu na syntaktické rovině

Interjekce vyjadřující údiv nenacházíme v monologickém vypravování, ale vždy v dialogu osob,[11] jen velmi zřídka ve vnitřním dialogu, tedy v situaci subjektově subjektové, srov. „Bože, to je chlap!“ blesklo mi hlavou, ale údiv jsem úspěšně skryla (Kludská 50).[12]

Interjekce údivu jako emocionální jevy nejsou na syntaktické rovině začleněny do vět jako jejich větný člen, ale mají větotvornou funkci jako větný ekvivalent v dialogu, protože fungují jako samostatné i nesamostatné sémiologické reakce na situaci.

Samostatně se jimi vyjadřuje sice obecně méně určitě, ale v dané situaci vcelku totéž, co pojmovými větami neinterjekčními, např. Jé! = To je div! Divím se! To mě překvapuje! Srov. „Jé,“ vydechl překvapeně, „vo tom mně kdysi vykládal táta“ (Kyška 17). Údiv (překvapení) nebývá vždy explicitně vyjádřen v autorské řeči, srov. „Jé, já půjdu s váma,“ ožije sestřička při pohledu na boty s kolečky (Madejová 24).

Častěji interjekce vyjadřují údiv nesamostatně, což dosud většinou unikalo pozornosti lingvistů; jeden obsah údivu je vyjádřen v textu současně interjekční větou i větou neinterjekční pojmového obsahu.[13] Mezi nimi se však jedná o asyntaktický vztah, protože není formálně vyjádřen. Asyntaktický vztah nesamostatné interjekční věty vyjadřující údiv a neinterjekční věty pojmového obsahu vyjadřující údiv bývá ekvivalentní (ne synonymní) s celou řadou syntaktických spojení neemocionálního pojmového obsahu. Srov. podřadné souvětí u asyntaktického vztahu s doplňovací otázkou: „Jéje… kde se tu bereš, holka?“ (Markov 79) → Divím se, kde se tu bereš, holka, se zjišťovací otázkou: „No ne! To jste vy?“ užasla Sofie (Bobák 56) → Divím se, že jste to vy, se zvolací větou: Páni, ta ženská je ale houževnatá, vždyť jí už dvakrát napsal, že v Praze levné garsonky prostě nejsou! (Nosková 93) → Divím [74]se, že ta ženská je houževnatá…, s oznamovací větou a vokativem: „Jé, Petře, ty jsi tak sprostej, Petře“ (Papoušek 7) → Divím se, že jsi tak sprostej, Petře.

U asyntaktického vztahu interjekční nesamostatné věty jsou ještě další kontaktové jazykové prostředky, které ovšem následují až za interjekční větou vyjadřující údiv. Tato věta reaguje přímo na situaci, a proto jako emocionálně příznaková stojí vždy na začátku promluvy mluvčího v dialogu. Za touto interjekční větou stojí ostenzivní nominativ pozorovaného mimojazykového objektu: Sotva nahlédl dovnitř, překvapením vyhrkl: „Hrome – zajíc!“ (Luskač 306); nebo celá ostenzivní věta a vokativ osoby, s níž se komunikuje: „Jé, to jste vy, Radime, co potřebujete?“ odtáhla své kostnaté prsty z klávesnice (Pavlíčková 195); nebo často imperativ s komunikační funkcí upozornění na pozorovaný objekt a jeho ostenzivní nominativ: „Jé, podívej, veverka! Ta je krásná.“ Marcela rukou zastavila Pavlínu a hleděla na veverku… (Pásek 328);[14] nebo imperativ s touto funkcí a vokativ obracející se k osobě v dialogu: „Jé, podívejte, teto,“ Veronika říkala Řezáčové teto, „tady je něco jako obrázek!“ (Muška 60). Po interjekci bývá často pozdrav, kterým je registrována náhle se v dialogické situaci objevivší osoba, po pozdravu pak zpravidla následuje teprve její oslovení, tedy vokativ: „Jé, dobrý den, paní asistentko“ (Matoušek 23) apod.

Interjekce vyjadřující údiv zasahují i do stavby textu. Údiv je příčinou apoziopeze: „Madlo, než půjdeme, tak jsem ještě chtěl… Jé dobrý den,“ prohlížel si s údivem Petra (Hauserová 71). Překvapení se opakuje v různých interjekčních větách téhož textu: Ale ona řekla opravdu překvapeně: „Proboha, Rudi, ty… no ne! No ne! Ono – ono se ti to ještě pořád stává…?“ (Němec 90), ale i ve spojení s otázkami: Neptun se otočil a překvapeně se zeptal: „Jé, Katka!? No né, kde se tu bereš? Můžem přisednout?“ (Holoubek 72). Jindy údiv označený interjekční větou bývá současně vedle toho vyjádřen i ve dvou větách intelektuálních zvolacích: „Panebože, oni se opravdu chodí klanět tomu obrazu! To snad není pravda!“ Kneipp se podivil (Kameníček 197).

 

III. Navrstvování dalších emocí u interjekcí údivu

Projevy údivu (úžasu) a překvapení bývají často kombinovány v jedné interjekci s jinými emocemi, např. s libostí, resp. potěšením, např. „Jejda, míchaná vajíčka!“ potěšil se Hýta (Vrbová 141), s nadšením, srov. „Proboha, ty se taky umíš smát?“ zvolal nadšeně (Houba 291), s leknutím, srov. „Jé,“ lekl se, když dopil (Papoušek 104), s obdivem, srov. „Páni,“ hvízdla jsem obdivně (Jahodová 177), velmi často se zděšením atd.

Ukažme alespoň na příkladu dvou interjekcí údivu, že dochází k jejich vyhraňování v tom smyslu, že jsou spojeny buď převážně s pocitem libosti, nebo nelibosti.

[75]Interjekce jé! vyjadřuje překvapení (údiv) přecházející především v nejrůznější příjemné pocity, a to v nadšení, srov. „Jé, to je nádherný talíř!“ vykřikne nadšeně s pohledem na malovaný talíř na stěně (Hubač 20), v jásání, srov. „Jé, texasky!“ zajásala Lenka (Konášová 150), v radost, srov. „Jé! My máme novou pipinku!“ zaradoval se Pepík (Hudečková 65), v obdiv, srov. „Jééé,“ řeklo dívčí obecenstvo a obdivovalo joja (Karlíčková 71). Interjekce jé! ovšem může vyjadřovat vedle údivu také nepříjemný pocit, např. zklamání, srov. „Jé,“ zakňourá zklamaně, „ale takhle okrájenej už ten buřtík není tak dobrej“ (Konášová 207).

U interjekce proboha! a její varianty panebože apod., jež jsou původně náboženskými výrazy, přechází údiv často v mnohé nepříjemné pocity, a to v leknutí, srov. „Proboha,“ lekl se Bitr, když ho uviděl, jak tančí s roztaženýma rukama (Jirousek 137), ve zděšení, kdy v dialogu se dovídá Dana od Alžběty v televizním seriálu Nemocnici na kraji města, že zemřel primář Sova, srov. „Panebože,“ Dana se až zajíkne, „Proč jsi mi to neřekla?“ (Konášová 34),[15] v zoufalství, srov. Matka zvolala zoufale: „Proboha, ten je ošklivý!“ (Hanibal 12), v zhroucení, srov. „Cos to, proboha, dělal?“ hroutí se Slávka (Hurník 69), v podráždění, srov. „Proboha ne, co si zase myslíš,“ vyjekl podrážděně Picci (Hejcman 42), v hrůzu, srov. „Proboha, to byla hrůza!“ zabořila jsem tvář do dlaní (Jahodová 171) atd. Interjekce této skupiny mohou však vedle údivu vyjadřovat někdy také příjemný pocit, např. obdiv, srov. „Panebože, ty seš krásná,“ vydechne (Konášová 109).

 

IV. Interjekce vyjadřující údiv (překvapení, úžas) třídíme na morfologické a fonetické (grafické) rovině v první etapě z hlediska jejich odvozenosti od jiných slov na primární (1), tj. neodvozené, a sekundární (2), tj. odvozené. U sekundárních interjekcí pak následují další etapy třídění podle domácího a cizího původu a z dalších hledisek formálních i lexikálněsémantických. U jednotlivých dokladů neuvádíme pro přehlednost výkladu další navrstvené emoce, o kterých jsme se zmínili souhrnně v oddílu III. Jak uvidíme, zvláště často se kombinuje údiv se zděšením, a to především u interjekcí odvozených od náboženských výrazů, srov. níže 2.1.1. Jsme si vědomi toho, že uvedená klasifikace může jen přibližně postihnout složitou jazykovou realitu, protože náš materiál byl omezený, mezerovitý a protože existují nejrůznější přechodné případy interjekcí údivu, dochází k překrývání, ke kolizi jednotlivých druhů, ale i k přechodu k jiným slovním druhům, např. k částicím.

 

1. Primární (vlastní), neodvozené interjekce jsou zvukově i graficky velmi rozmanité.

[76]Častá je interjekce jé!, srov. Tvářil se udiveně: „Jé, mami, vy už jste tady?“ (Hanibal 68).[16] Tato interjekce bývá posílena jinou interjekcí údivu, srov. „Á jé. Řeč o vlku a už je to tady“ (Borovička 131), „Ó jé, nejde jen o ornou půdu…“ (Dědinová 192). Interjekce jé! má grafické varianty, které jsou důsledkem prodloužené výslovnosti: „Jéé, nazdar, Ivane!“ říká Lucie (Landsmann 122), „Jééé, nazdar, Ivánku!“ řekla Hana, když jsem otevřel dveře (Landsmann 179), „Jéééé, ty jseš jako strejci, fakticky“ (Dušek 139). Má však také reduplikativní varianty: „Jéje,“ podivila se Helenka (Devátá 67), „Jéjej, to jsou k nám hosti,“ přivítal Richard návštěvu bezelstně a překvapením se ani nebránil (Čepelka 47), „Jejej, to to utíká, že?“ divil se Bareš (Frýdecký 202), „Jejejej! Já jsem nešika!“ (Škvorecký 452), „A jeje, jeje. To jsou hned dva přestupky najednou“ (Večeřová 149). Taková reduplikativní varianta bývá posílena i interjekcí no!: „No jéje,“ řekl jsem (Ludva 146), „No jéjej,“ kývala Angelika s plnou pusou (Fischerová 116). K interjekci jé! patří snad i doklad „Jejda, to je překvapení – prodával drogy,“ pokračoval Boris (Nezval 232).

Pozoruhodná je také interjekce jú! v dokladech „Jú, přehrada? Pojď se mnou a já ti ukážu opravdovou přehradu,“ láká ho (Chvojková 97), „Jů, ahoj Eli, ty ještě spíš?“ všimne si bystře mé noční košilky (Madejová 8). Také zde jsou grafické varianty: „Co v něm je?“ ptá se zvědavě. – „Pomeranče.“ – „Júúú! A tolik?“ (Brumovská 64), „Jůůů, dívej, tyhle jsou krásný,“ upozorním kamarádku na jeden obzvlášť povedený modýlek (Madejová 123), „Jůůůů!“ vydechne Matěj (Kopecký 194).

Další interjekce: „Á, takhle to teda je,“ zatvářil jsem se překvapeně (Bufka 130) s grafickou variantou: „Ááá, tady máme ty štiky, co překvapily tlustý kapry,“ pokoušel se kuckat smíchy (Nezval 236), „Ó“, zvolal překvapen (Bonaventura 184), „Jó?“ žasne, asi doopravdy (Hejná 69), „Ach!“ vydechla překvapeně (Hessová 66), Překvapeně zamžikala: „Joj! Ta je ostrá!“ (Devátá 31), přičemž interjekce joj bývá někdy hodnocena jako nářeční, častější je ve slovenštině, proto by ji bylo možno v češtině považovat i za sekundární.

Zvláštní postavení mezi primárními interjekcemi mají paralingvistické zvuky:[17] „Hm,“ udiveně vzhlédne Zuzana (Černohous 222), „Hmm!“ udělal Mlaďounek překvapeně (Nenadál 64), „Hm?!“ nadzdvihl obočí (Eisner 156).

 

2. Sekundární (nevlastní) interjekce, tj. odvozené od jiných slov, jsou domácího (2.1) a cizího původu (2.2).[18] Toto jejich rozlišení je částečně oprávněné proto, že existuje jen malá skupina interjekcí, u kterých je cizí původ po stránce [77]formální v současnosti ještě zcela zřejmý. Mnohé interjekce (především interjekce odvozené od náboženských oslovení), které jsou z diachronního pohledu cizího původu, chápeme totiž synchronně již jako domácí, protože jsou už česká z hlediska hláskového skladu.

2.1 Interjekce domácího původu jsou odvozeny od různých slovních druhů, a to především od jmen, která získala interjekční význam, funkci. Vznikly:

2.1.1 z vokativu[19] tak, že se ztrácí jeho flektivní charakter

2.1.1.1 výrazy odvozené od oslovení náboženských.[20] Jejich velké množství obměn je dáno tím, že se nemá brát boží jméno nadarmo. Velkou variantnost v dialektech necháváme stranou.

(a) jednoslovné

„Bóže,“ divil se mu Pešák, „tolik lidí se rozvedlo“ (Míka 278), Bože, jak je to neskutečné, podivovala se Uma (Bouc 10), Ježíši, co tady děláte? (Vogl 237), Kolegyně […] stereotypně se podivují: „Jéžiši, tak chlupatýho mužskýho jsem ještě neměla!“ (Nepil 81).

Nominativní varianta: „Ježíš, ty jsou hezký,“ pochválila jsem nadšeně Hediny výtvory (Dudová 235) s grafickými variantami danými výslovností: Ježiš, já netušila, že tě to tak sebere (Vrbová 208), „Jéžiš!“ vyjevila se prodavačka, „kam to všechno šoupnete?“ (Kohout 152);

slovotvorná varianta: „Jézusky,“ opáčila jsem inteligentně (Devátá 78);

(b) víceslovné

„Ježíši Kriste! Že on už napsal další hru!“ (Vanýsek 96), „Svatá panno, nesebrals ji na hřbitově?“ (Zídek 247), A najednou vyjekla: „Panenko Marijá!“ (Škvorecký 179), „Panenko Maria, co mu ale říct?“ (Škvorecký 276), „Panenko skákavá, ty jsi ale krásná holka“ (Dudová 160),[21] Panenko svatokopecká, jsem to ale ťululum (Nepil 23), Svatá panno! Kdo by se nadál! (Dvořák 265), „Matičko skákavá, jako bych to neříkal“ (Dolejšek 65), Vytřeštila oči: „Marijá Panno!“ (Škvorecký 180), Svatá prostoto![22] – Nejdřív že prý už továrníkovi Roubalovi nesmějí bydlet ve svém (Čepelka 54).

Víceslovná interjekce Ježíš Maria, která v našem korpusu nebyla doložena a která mívá spřežkovou podobu (viz následující část), je doložena univerbizovanými, graficky příznakovými variantami: Šššišššmarjá, to je tělíčko! (Vanýsek 48), Šmarjá, [78]co blbneš?! (Volf 178), Voborníková vytřeštila oči a vykřikla: „Šmarjá, Tondo!“ (Borovička 195);

(c) spřežkové

„Panebože!“ V údivu si dlaní přikryla rty (Michorová 173), Co chvíli znovu zakroutil hlavou. „Kristepane, tady nebydlí Martinovi?“ (Frais 159), „Panenkomarijá!“ zavřískne hned ženská (Jareš 77), Marjápanno! (Škvorecký 270), Měl na jazyku banální „vy si děláte legraci“, ale spolkl to. – Můjtybože! – A vypadlo z něj napůl popuzeně… (Čepelka 110).

Kombinace spřežkového a nespřežkového vyjádření: Ježíšmarjá Josef! Snad nebudeš ředitelem ty? (Vanýsek 119);

2.1.1.2 výrazy odvozené od vokativu obecného jména. Mizí jejich konkrétní význam, ztrácí se jejich flektivní ráz a stávají se interjekcemi:

(a) jednoslovné

„Páni, já zírám!“ (Brandejsová 19), „Pááni!“ hlesla Vilemína (Michorová 90), „Páááni! Co si ten nafoukanej moula myslí?!“ (Lanczová 208), „Panečku, tomu říkám splávek!…“ žasl Roman Vít (Konášová 169),[23] „Hrome, dneska to ale teče […]“ Zaloví v kapse (Koppová 83);

reduplikativní varianta: „Lidičky, lidičky,“ zakroutil nevěřícně hlavou úředník (Černík 15);

(b) víceslovné

Páni zlatí, může bejt někdo takový trdlo? (Večeřová 31), „Člověče zlatá,“ přerušil ho Kamil, „vždyť prší“ (Komárek 103), „Pane jo,“ zakroutil hlavou Ženíšek (Pávek 67), „No páni! Nikdy bych do něj neřek, že je vlastně tak dětinskej!“ […] divil se (Hauserová 78), „No páni, zírám,“ směje se Maki (Brandejsová 102), Zůstal jen v němém úžasu: „Co?! […] Takovej fofr! […] No lidi […]“ (Červenková 31).

Zvláštní případ, zasluhující podrobnější popis, představuje interjekce, v níž adresát, označený původně vokativem, je signalizován zájmenem ty:

„Ty bláho…“ představil si situaci „v osumnácti na ulici… z čeho žiješ?“ (Houška 148), „Ty moje prostoto! A tohle chce být advokátem“ (Bonaventura 412).

Vulgarizující označení: „Ty vole,“ vyjádřil svůj úžas Vojta, „to jsem ještě neslyšel“ (Pásek 350), „Tý vole, bába to myslí vážně,“ vyjevil se Miki (Muška 91), „Tývole!“ žasne můj syn (Nikola 80), Jakub a Tomáš vypadají vykolejeně. „Ty krávo,“ vyhrkne Jakub (Čermák b 49).

Zjemňující označení: „Ty kráso,“ vyhrkne Jakub (Čermák b 99).

V dokladu „Ty brďo, už to mám,“ řekl řidič závozníkovi (Machálek 115) je ve víceslovném interjekčním výrazu údivu ty brďo! obsažen výraz brďo, který podle [79]našeho názoru vznikl zkrácením od člobrďo.[24] Tuto hypotézu potvrzuje i nedávno náhodně vyslechnutý dialog babičky s vnukem v parku: „Tam nelez! To bys spadnul, ty brďo!“, v němž výraz ty brďo! má ještě stále přítomný původní význam ‘ty člobrďo!, ty človíčku!’ už proto, že stojí na konci promluvy, kde se obvykle údiv nevyjadřuje a kde vystupuje do popředí ještě vokativ ponechávající si svůj flektivní ráz. Podobně asi také v dokladu „Třeba si taky potom šoupneme křápem, ty brďo“ (Frýbort 219). Z druhé strany na souvislost výrazu člobrďo s funkcí údivu ukazuje pěkně i doklad „Člověče, vždyť ty tam budeš na tom kapitánským můstku jak kapitán Nemo na slavným Nautilu. Člobrdo, a parádní uniformu k tomu […]“ (Michal a 268), v němž výraz člobrdo má sice ještě stále platnost vokativu, ale vyjadřuje také už údiv (a uznání), a proto z něho mohla vzniknout interjekce údivu ty brďo!

Grafické varianty: Bětka jenom vypoulila oči a zakoktala: „Týý brďo, to tady bude čóro“ (Mandát 141), „Týýýý brďóóóó, vidíš tu černou kočku?!“ huláká hned na něho (Paul 123).

Ve víceslovné interjekci s původním vokativem bývají i další obecná jména:

„Ty vado,“ hvízdl Martin (Bernášek 86),[25] „Týý vado!“ užasla Vilma (Muška 11), „Ty vogo,“ prohlásí fascinovaně Magor (Čermák a 230).

Od jména interjekční platnosti ve vokativu může být vytvořen i jiný výraz, který již nemá tvar vokativu: „Tý vagoš! Koukám, je u vás taky dost veselo“ (Brandejsová 235);

2.1.2 z genitivu substantiva

Z některé ze sousedních se ozve chraptivý hlas: „Boha, Andrej se máznul“ (Čermák a 27), „Pána Boha, Madlo, pojď se podívat“ (Dostál 200);

2.1.3 z akuzativu substantiva

Pro Boha svatého, to snad ne! (Bauer 25).

Častěji vznikla spřežková vyjádření, v nichž jsou náboženské výrazy vyjádřeny explicitně:

„Proboha, Madlo, a to tě opravdu tak ničilo?“ žasla Renata (Hauserová 158), „Probůh, Čáry, co tady děláš?“ řekla jsem pomalu (Fischerová 16), „Prokrista, to je tedy barák!“ (Zajícová 51) „Prokristapána, tak nakonec já?! […]“ vytřeštil Vobořil oči. (Dudek 88) „Propánaboha! Vždyť je to Kovařík!“ (Škvorecký 413), „Probohasvatýho!“ vyjekla ženská (Konášová 256).

Jindy jsou náboženské výrazy přítomny implicitně:

„Propána, oni nám ji zavřeli,“ předstírali údiv (Bobák 123), „Propáníčka, to si na mě nemohli vymyslet pod stromeček něco lepšího“ (Michal b 61), „Propánajána, ty ale vypadáš!“ zvolala máma (Frais 87), „Propánakrále, my jsme před chvilkou dojedli!“ (Frais 176);

[80]2.1.4 z tázacího zájmena:

„Co?“ divil se tentokrát právem Honza (Dudek 186), „Cože?!“ podivil se Ben. (Černík 70);

2.1.5 ze spojky:

„Ale,“ podivil se pan Nikolaides (Fuks 14),

reduplikace: „Ale, ale,“ podivil se Málek (Kuncitr 88), Aleale,“ podivila se Kudrouka (Kubátová 142);

2.1.6 z částice záporné, která je zesílena interjekcí no!:

„No né,“ podivil se, „vás bych tu tedy nečekal“ (Míka 275), Oba spatřili Sovu a zvolali: „No ne?!? Pachatelé se vracejí na místo svého činu“ (Dietl 169), „Ale no ne, to je úžasné!“ řekl Hanzelka Zikmundovi (Binar 146),

spřežka: „Noné,“ bledě modře se udivovala Ilonka (Bartůněk 162);

2.1.7 z částice kladné, která je posílena interjekcí no! nebo zájmenem ty:

„No jo“, žasla Helena (Franková 71), A Hana říká užasle: „Ty jo! To mě nenapadlo“ (Čermák b, 6), „Ty jó, to je bomba,“ kroutila se pobaveně (Krůta 97), „Co vidíš?“ „Nic. Stromy.“ „Fakt nic. Támhle?“ „Týý jo.“ Před námi […] stál hrad (Ditrichová 130);

2.1.8 z ustrnulých tvarů slovesa

(a) jednoslovné od slovesa hledět:

„Hele, podívej!“ vykřikl užasle (Nálepková 39),[26] „A helemese,“ podivily se okolní novostavby[27] (Dudek 230);

(b) víceslovné:

Jeho žena zazátkovala láhev a poznamenala: „No vida!“ (Dietl 234), Jedna z nich koketně vyprskla: „Jé hele, to je ta buzna!“ (Z. Brabcová 234). Synchronně méně průhledné je sloveso v dokladu: A hle! Stal se zázrak! (Erben 286);

2.1.9 substantivizací a vokativizací interjekcí. „Jejdanánky! A kdopak to byl […]“? (Čepelka 68), „Jejdanáčku!“ povídá ta druhá (Aškenázy 99), Jejdánku, Viki, koukni se (Lustig 119), „No, jejdamánek!“ vyšlo z -rdd-. (Hrabalik 122), „Jemináčku!“ zvolala nadšeně (Konášová 119);

2.1.10 z pozdravů zesílením interjekcí no!:

„No nazdar!“ divil se jí (Aškenázy 17), No tě pic, napadlo mě (E. Brabcová 96), Pak se ozvalo srdečně: „Ale těbůh! No to je překvápko!“ (Hanibal 55), „No těbuch,“ řekl Honza, „my jsme tady jak dva teplouši“ (Kyška 162);

[81]2.1.11 zvláštním druhem sekundárních interjekcí jsou frazémy:

„Pro pět ran!“ vykřikl Pitrýsek, „vždyť je to pan Srdce!“ (Aškenázy 197), „Ježkovy voči, jak jste to věděl?“ (Kohout 153), „Ježkovy zraky, já snad čekám dítě?!“ (Brandejsová 201), „Kristova noho, já jsem se vám přece představoval hned první den!“ (Frais 100).

2.2 Sekundární interjekce cizího původu. Cizost je signalizována po stránce formální zvláštním hláskovým skladem. Jsou synchronně málo průhledné, jejich slovotvorná utvářenost je zastřená, proto se musí užít etymologický výklad. Mají náboženské pozadí a jsou odvozeny

2.2.1 od latinského „sacramentum“, tj. svátost: „Safra“, podivil se pan Fajgl (Aškenázy 19), Učitel se podivil: „Sakra, už zvoní“ (Budinský 141);

2.2.2 od oslovení náboženských.

Z diachronního hlediska vznikly v češtině jako univerbizované jednotky přejímky německého Jesus (mein) Gott a jiných spojení: A jesuskote, my brečíme! (Viewegh 70), „Ježíškote,“ vyšlo z Drábčiny, „dyť ty božátka sú samý kravinec“ (Bajaja 22), „Ježíšmankote, taky ne, to je strašný, jakej seš pytlík!“ (Nepil 123), Šmarjánkote, to se to vleče (Michal b 66), „Mankote, to sou teď ženský!“ (Devátá 36) “Jéminkote, to je blbý,“ kroutila hlavou Anička…“ (Pásek 133)[28] „Šmanko!“ vyskočí Jarek, „to hned leptá“(Kudela 65).

Lidová interjekce jemine vznikla z latinské spřežky Jesu-domine, tj. Ježíši-pane:[29] „Jémine, vy máte krásný kombinátko!“ (Devátá 29).

Může být i kombinace obou předcházejících způsobů tvoření: „Jemingot,“ ptá se vzrušeně nahluchlý Bartoloměj […] „kdože vyhořel?“ (Eichler 283).

 

V. Závěr

Interjekce vyjadřující emoce údiv, překvapení, úžas stejně jako jiné interjekce nelze v rámci formálně-sémantického rovinného popisu jazykového systému charakterizovat v normální funkční posloupnosti rovin od roviny nižší k rovině vyšší. Protože emocionální interjekce vyjadřují sémiologickou reakci na situaci, fungují specifickým způsobem na třech rovinách simultánně: na rovině fonetické (grafické), morfologické a větněčlenské, nikoli již na rovině souvětněčlenské. Specifičnost je v tom, že fungují na každé rovině jen jako elementární jazykové jednotky. Prolínají se ovšem přitom se slovní zásobou, což se projevuje v tom, že se údiv (překvapení a úžas) kombinuje často ještě s dalšími emocemi.

Na fonetické a morfologické rovině zvuková neustálenost, proměnlivost interjekcí, vyjadřujících ne pojem, ale emoci údivu a majících proto expresivní hláskový sklad [82]odlišný od ostatní slovní zásoby, se v psané komunikaci projevuje některými zvláštnostmi v jejich grafickém skladu. Dochází k opakování grafémů, které je v podstatě neomezené, ke kolísání samohlásek dlouhých a krátkých některých interjekčních slov, přičemž se uplatňuje speciální české kroužkované ů vedle čárkovaného, objevují se některé zvláštnosti při vzniku spřežkových (univerbizovaných) interjekcí apod.

Na větněčlenské rovině nevstupují interjekce do žádného syntaktického vztahu s jinými větnými členy. Jsou však stejně jako určité sloveso prostředkem větotvorného aktu, plní tak v dialogu komunikační funkci jako větný ekvivalent.

Naše rozsáhlá excerpce ani zdaleka nestačí k tomu, abychom popsali všechny interjekce údivu. V budoucnu by bylo proto třeba empiricky zkoumat interjekce údivu v mluvených dialozích a hlavně ve velkých elektronických korpusech,[30] které dávají možnost ověřování fakt a získávání statistických dat. Nabízí se pak hodnocení těchto interjekcí z hlediska nespisovného jazyka běžně mluveného a spisovného jazyka hovorového. Zajímavé by bylo srovnání zvukové proměnlivosti interjekcí vyjadřujících emoci údivu v češtině a v jiných jazycích i nepříbuzných a zjištění, jak tyto jazyky k tomu využívají své grafické prostředky, protože interjekce se liší jazyk od jazyku a jsou tudíž pozoruhodné i z hlediska kognitivní lingvistiky. V rámci zkoumání emocionální stránky češtiny by bylo nutno zabývat se empiricky i interjekcemi jiného druhu, než jsou interjekce vyjadřující údiv.[31]

 

LITERATURA

 

ČMEJRKOVÁ, S. (1996): Na city jsou citoslovce. In: Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, s. 74–77.

FIDLER, M. U. (2010): Onomatopoeia as an Embryonic Word: Sound and Submorphemic Properties of Czech Onomatopoeic Expressions. In: Karlík a továrna na lingvistiku. Prof. Petru Karlíkovi k šedesátým narozeninám. Brno: Host / Masarykova univerzita, s. 138–155.

GREPL, M. – KARLÍK, P. (1998): Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.

GRYGAR, M. (2006): Trvání a proměny. Praha: Torst.

HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F. (1952): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic.

KLEŇHOVÁ, E. (2011): Pojetí interjekcí v některých českých mluvnicích. Naše řeč, 94, s. 242–255.

KOPEČNÝ, F. (1962): Základy české skladby. Praha: SPN.

KOS, A. – ŠTĚPÁN, J. (1976): Zur Wortschatz der Witterungserscheinungen. Konfrontation Deutsch/Tschechisch. Philologica Pragensia, 19, s. 128–141.

MÜLLEROVÁ, O. (1983): Komunikativní složky výstavby dialogického textu. Praha: Univerzita Karlova.

[83]NAKONEČNÝ, M. (2000): Lidské emoce. Praha: Academia.

PROKEŠOVÁ, I. (1987): Typy souvětí v pohádkách. Diplomová práce. Praha: Filozofická fakulta UK, katedra českého a slovenského jazyka.

REZEK, P. (2008): Fenomenologická psychologie. Praha: Jan Placák – Ztichlá klika.

ROLLO, V. (1993): Emocionalita a racionalita. Praha: Sociologické nakladatelství.

SIECZKOWSKI, A. (1964): Kategoria gramatyczna wolacza w językach zachodnosłowianskich. In: Prace Filologiczne XVIII. Sborník věnovaný prof. W. Doroszewskému. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, sv. II, s. 239–262.

SLEZÁKOVÁ, M. (2006): Wow! To ‘sem teda nečekala! Oops! To ‘sem nechtěla! O cizích slovech, ale nejen o nich. Naše řeč, 89, s. 57–72.

SVOBODOVÁ, J. (1987): Syntaktická charakteristika imperativu a vokativu v českých výzvových větách. Praha: SPN.

ŠMILAUER, V. (1966): Novočeská skladba. Praha: SPN.

ŠOLTYS, O. (1987): Větné ekvivalenty. In: Mluvnice češtiny 3: Skladba. Praha: Academia, s. 436–442.

ŠOLTYS, O. – TĚŠITELOVÁ, M. (2009): Sentence Equivalents. In: S. Kempgen – P. Kosta – T. Berger – K. Gutschmidt (eds.): Die slavischen Sprachen/The Slavic Languages. Band 1/Volume 1. Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. 639–653.

ŠTĚPÁN, J. (1980): K interjekcím označujícím zvuky zvířat. Slovo a slovesnost, 41, s. 204–207.

ŠTĚPÁN, J. (2008a): Vedlejší věty příslovečné časové z hlediska kvantitativního. Naše řeč, 91, s. 235–254.

ŠTĚPÁN, J. (2008b): Ty brďo! Naše řeč, 91, s. 108–109.

ŠTĚPÁN, J. (2011): Příčinnostní vedlejší věty zájmenně-částicové. Korpus – gramatika – axiologie, 04/2011, s. 46–56.

TRÁVNÍČEK, F. (1930): Neslovesné věty v češtině. Díl I. Věty interjekční. Brno: Filosofická fakulta.

ULIČNÝ, O. (1986a): Částice. In: Mluvnice češtiny 2: Tvarosloví. Praha: Academia, s. 228–238.

ULIČNÝ, O. (1986b): Citoslovce. In: Mluvnice češtiny 2: Tvarosloví. Praha: Academia, s. 239–250.

VACHEK, J. (1981): Paralingvistické zvuky a psaný jazyk. Slovo a slovesnost, 42, s. 124–133.

VOLKOVÁ, B. (1992): K emotivní sémantice a sémiotice. Slovo a slovesnost, 53, s. 11–21.

VONDRÁČEK, M. (1998): Citoslovce a částice – hranice slovního druhu. Naše řeč, 81, s. 29–37.

 

Korpus současné české prózy[32]

Aškenázy, L., Putování za švestkovou vůní, 1959 – Bajaja, A., Duely, 1988 – Bartůněk, S., Slavnostní odhalení sochy, 1989 – Bauer, J., Ve stínu pětilisté růže, 2007 – Bernášek, V., Šlapací ponorka, Plzeň 2007 – Binar, I., Egonek na útěku a M-mirek v pasti, Brno 2004 – Bobák, J. F., Proměny lásky, Jince 2008 – Bonaventura, M., Panna Maria a skoba ve zdi, 1992 – Borovička, V. P., Chalupáři, 2009 (2000) – Borovská, I., Troufalý autor osud, 2000 – Bouc, P., Generace sviní, Zlín 2003 – Brabcová, E., Baculky jsou prima, 2003 – Brabcová, Z., Rok perel, 2002 – Brandejsová, I., Zázraky osudu, 2006 – Brumovská, A., Krájení snů, 2004 – Budinský, V., Gymnázium, 1999 – [84]Bufka, V., Bombardér T-2990 se odmlčel, 1991 (1966) – Čepelka, M., Příliš mnoho pohřbů, Řitka 2008 – Čermák a M., Klec na policajta, 1991 – Čermák b M., Nemachruj, ta holka je nakreslená!, 2006 – Černík, Z., Louh na báby, 2008 – Černohous, A., Demonokracie, Olomouc 2008 – Červenková, J., Pozdní láska, Brno 2004 – Dědinová, S., Edvard Beneš – likvidátor, 2003 – Devátá, I., Lázeňská kúra, 1997 – Dietl, J., Nemocnice na kraji města, 2003 – Ditrichová, D., Bál kočkám závidíš, 2000 – Dostál, R., Případy královského soudce, Olomouc 2004 – Dudek, O., Tornádo, 2006 – Dudová, G., Život nebyl žádná nuda, 2007 – Dušek, V., Karlínské blues, 1994 – Dvořák, A., Zkáza zeleného čtyřlístku, 2007 – Eichler, K., …aneb komentář k bratrovraždě, 2001 – Eisner, P., Obranný reflex, Brno 2008 – Erben, V., O strašidlech, 2002 – Fischerová, S., Zázrak, 2005 – Frais, J., Báječné místo k narození, 1987 – Franková, H., Hlavně dýchat, 2006 – Frýbort, P., Vekslák 2, 1993 – Frýdecký, R., Saligerova cesta, 1999 – Fuks, L., Návrat z žitného pole, 1974 – Hanibal, J., Konec časů medových, 2003 – Hauserová, E., Známí Madly v sedmi krocích, Brno 2000 – Hejcman, P., Vlna úzkosti, 1991 – Hejná, M., Obejmout dub, 2000 – Holoubek, J., Žárlivá postel, 2008 – Houba, K., Pozvání na aperitiv, 1987 – Houška, T., Grafitti rules, 2007 (2000) – Hrabalík, P., Návrat k Sudu, 2006 – Hubač, J., Kopecká, S., Vladimír Menšík, 1993 – Hudečková, E., Bezhlavá kobyla, 1992 – Hurník, I., Dětství ve Slezsku, 1979 – Chvojková, M., Mám ráda babí léto, 2003 – Jahodová, J., Brána zatracení, 2001 – Jareš, V., Všichni proti všem, 2006 – Jirousek, T., Kaplexie, 2007 – Kameníček, J., Vacant, 2005 – Kludská, D., Perličky z věštírny, 2007 – Kohout, P., Konec velkých prázdnin, 1996 – Komárek, M., Dřevěná panenka, 1990 – Konášová, L., Nemocnice na kraji města. Nové osudy, 2008 – Kopecký, I., Čas hříchů, Havlíčkův Brod 2007 – Koppová, E., Atlanťan, 2006 – Krůta, J., Doktor Petarda, 2006 – Kubátová, M., Jak překročit Rubikon, 1986 – Kudela, P., Něžné sestřičky, Ostrava 1982 – Kuncitr, V., Sklerotikon, 1995 – Kyška, A., Šero, Toronto 1986 – Lanczová, L., Manželky, milenky, zoufalky, Líbezníce 2009 – Landsmann, I., Šestý smysl, 2008 – Ludva, R., Stěna srdce, Brno 2001 – Luskač, R., Zelené eldorádo, 1989 – Lustig, A., Modrý den, 2008 – Madejová, R., Spalující vášeň, Třebíč 2009 – Machálek, J., Psí život, 1993 – Mandát, F., Facky do života, 1988 – Markov, P., Konec vodníků v Čechách, 1980 – Matoušek, I., Ego, 1987 – Michal a V., Námořník na souši, Č. Budějovice 1984 – Michal b V., Střípky hvězd, Č. Budějovice 1986 – Michorová, E., Jedna jediná noc s inženýrem Kuželem, 2005 – Míka, J., Život na zámku, 1996 – Muška, L., Veronika vražednice, 2008 – Nálepková, T., Obcování muzejního znalce, 2004 – Němec, L., Negativ, Brno 1989 – Nenadál, R., Škoršpión, 1990 – Nepil, F., Střevíce z lýčí, 2002 – Nezval, M., Zlatí hoši, 1998 – Nikola T., Milostná píseň pro kočku, 2003 – Nosková, V., Ještě se uvidí, 2009 – Papoušek, J., Černý Petr, 2005 – Pásek, J., Tančili jsme holanďana, Brno 2006 – Paul, J., Deník pošetilého milence, Brno 2006 – Pávek, M., Simulanti, 1983 – Pavlíčková, M., Nádherná rána, 2006 – Škvorecký, J., Scherzo capriccioso, 1991 (1984) – Večeřová, M., Děti z Košumberku, bez data – Viewegh, M., Výchova dívek v Čechách, Brno 1997 – Vogl, V., Smetiště vzpomínek, 2006 – Volf, P., Poslední akční hodinka, 2003 – Vrbová, L., Kruh života, 2004 – Zajícová, Z., Hodně mužských, málo chlapů, 2006 – Zídek, K., Na Labi stával člun, Ústí nad Labem 1988 (1949, 1977).


[1] Protože neexistuje souhrnné označení pro emoce údiv, úžas a překvapení, užíváme v celém článku především termínu údiv, a to proto, že údiv stojí mezi překvapením a úžasem; zatímco překvapení je méně silná emoce než údiv, protože jsem-li něčím překvapen, nemusím být ještě udiven (platí to zvláště pro pozitivní překvapení), úžas je silnější emocí než údiv.

[2] K emocionální sémantice srov. B. Volková (1992). Tam je uvedena i další literatura.

[3] Nejrůznějšími indikátory (speciálními výrazy) vyjadřování podivu (údivu), překvapení se zabývají M. Grepl – P. Karlík (1998, s. 491–492). Mezi nimi uvádějí např. iniciální částice co, copak, ty je možno však dále rozšiřovat i o další částice údivu (podivu), srov. jejich výčet u O. Uličného, 1986a, s. 236. Také některé spojovací výrazy vyjadřují neočekávanost nástupu děje v souvětí (Štěpán, 2008a, s. 246).

[4] O jednočlenných větách slovesných z konfrontačního hlediska česko-německého srov. A. Kos – J. Štěpán (1976).

[5] Je známo, že z údivu vzniká filozofie a věda. Také v umění má důležitou funkci úžas, srov. M. Grygar (2006, s. 91).

[6] Tento termín zavedl F. Kopečný (1962, s. 316).

[7] Nejnověji srov. O. Šoltys – M. Těšitelová (2009).

[8] K různým hranicím interjekcí v našich mluvnicích srov. už M. Vondráček (1998).

[9] Emocionalita patří do nevědomí hlubinné psychologie (Rollo, 1993, s. 9).

[10] Interjekce jsou časté v pohádkách, srov. I. Prokešová (1987). Dětskou literaturu jsme do korpusu nezařadili.

[11] Proto se také teorie dialogu v rámci sémantických samostatných neoperativních replik zmiňuje o překvapení a podivu. Jde o repliky vyjadřující neočekávanost partnerova výroku (Müllerová, 1983, s. 86). O. Müllerová podává ovšem celou klasifikaci komunikačních funkcí dialogických replik (s. 55–101).

[12] Interjekce zde ovšem vyjadřuje hlavně obdiv.

[13] Podle E. Kleňhové (2011, s. 247) interjekční věta plní také funkci expresivního modifikátoru, přičemž dochází k významovému zdvojení výpovědi větné.

[14] Srov. figurky a Hele v dětských pořadech České televize. Viz níže 2.1.7.

[15] V dialogu o smrti milovaného člověka je obvyklý právě náboženský výraz.

[16] Recenzent článku chápe tuto interjekci také jako zkrácenou formu utvořenou od náboženského vokativu Ježíši!, popř. jéžiš!, o němž pojednáváme u sekundárních interjekcí, srov. 2.1.1.1a.

[17] Jedná se o nesystémové fakty mluvených promluv, jimiž autor vyjadřuje svůj emocionální vztah k sdělované realitě (Vachek, 1981, s. 125, 130). Proto někdy bývají považovány za částice (Vondráček, 1998, s. 30).

[18] Interjekce údivu wow! [vau] nově přejímaná z angličtiny především do mluvené češtiny mladších generací nebyla v mé excerpci současné beletrie ještě zaznamenána, srov. však o ní podrobně Slezáková (2006).

[19] Nověji o syntaktické charakteristice vokativu viz kniha J. Svobodové (1987).

[20] Náboženská oslovení často také vyjadřují klení (Čmejrková, 1996, s. 75). Náboženskými osloveními ve funkci interjekční se zabýval A. Sieczkowski (1964, s. 264).

[21] Tento výraz vznikl v poutním místě Skoky, srov. http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/prameny_proudy_zprava/363750

[22] Latinsky Sancta simplicitas – později připisováno Janu Husovi (http://cs.wikipedia.org/wiki/Latinská_rčení_S)

[23] K interjekci panečku!, které je odvozeno od vokativu obecného jména, neexistuje nominativ tohoto jména.

[24] Srov. J. Štěpán (2008b).

[25] Zde interjekce mohla vzniknout také zkrácením od obecného jména hovado.

[26] Viz výše poznámka 14.

[27] U těchto citoslovcí uvádí SSJČ 1, s. 577 jen význam ‚upozornění na něco‘ ve větách 2. os. j. č., méně často 1. os. mn. č., ne význam údivu.

[28] Srov. výklad slova jeminkote u J. Holuba a F. Kopečného (1952, s. 151).

[29] Srov. Holub – Kopečný, 1952, s. 151.

[30] Těchto korpusů jsme využili už při několika popisech souvětí v češtině, srov. např. Štěpán (2011).

[31] Děkuji oběma neznámým recenzentům za inspirativní připomínky, které pomohly zdokonalit text článku.

[32] Místo vydání je uvedeno jen tehdy, nebyla-li jím Praha. Užívá-li se ojediněle jiného než prvního vydání, uvádí se také rok 1. vydání v závorce.

Peroutkova 1760/19, 150 00 Praha 5
stepan.josef@centrum.cz

Naše řeč, ročník 95 (2012), číslo 2, s. 70-84

Předchozí Jan Chromý: Koncepce stylotvorných faktorů v československé lingvistice: rozbor, kritika, nástin řešení

Následující Jaroslav David: Obecná pojmenování osob pracujících v zemědělství v historické perspektivě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1