Široce způsobové vedlejší věty zájmenně-částicové
Josef Štěpán
[Articles]
Pronominal-particle subordinate clauses of broad manner
The article deals with the semantic classification of the pronominal-particle subordinate clauses of broad manner, which are becoming more frequent in the contemporary Czech as a consequence of its bntellectualization. This type of subordinate clause is incorporated into the head clause especially due to secondary prepositions and multiverbation units, which determine the pronoun ten (takový) in the head clause. This pronoun anticipates subordinate clauses introduced by the connecting particles že, aby, zda, jestli, -li, ať. The center of the system of the investigated type of subordinate clauses is formed by clauses indicating manner, extent or degree, means, accompanying circumstances, while the outer edge of the center is formed by clauses of effect. Subordinate clauses of restriction and respect and some other kinds of subordinate clauses are close to the periphery of the system.
Key words (English): anticipation pronoun, connecting particle, multiverbation unit, secondary preposition, subordinate clause of broad manner
Key words (Czech): anticipační zájmeno, spojovací částice, multiverbizační jednotka, sekundární předložka, vedlejší věta široce způsobová
0. Pro syntax současné češtiny je příznačné, že v souvislosti s její prohlubující se stylovou diferenciací a intelektualizací se šíří některé speciální výrazové prostředky.
K takovým prostředkům psané syntaxe patří např. vedlejší věta v souvětí Český úspěch funguje pod praporem zahraničních investic, rozmachu průmyslové výroby a v neposlední řadě i ve znamení toho, že tuzemské domácnosti se nebojí utrácet. (SYN2009PUB) Podle obecně přijímaného větněčlenského hlediska jde o větu (široce) způsobovou (srov. o tomto pojmu níže), zde konkrétně se jedná o větu prostředkovou. Je pro ni charakteristické, že do věty řídící je začleněna[1] sekundární předložkou ve znamení, která pomáhá vyjádřit příslovečný význam vedlejší věty spolu se zájmenem ten, jež anticipuje vedlejší větu uvozenou spojovací částicí že, proto uvažujeme o větách zájmenně-částicových (srov. tento pojem níže 0.1).[2]
[123]Cílem článku je podat sémantickou klasifikaci příslovečných vedlejších vět široce způsobových zájmenně-částicových. O větách zájmenně-příslovcových srov. J. Štěpán (v tisku). Uvedené pojetí umožňuje, abychom vyložili i méně známé druhy příslovečných vět způsobových. Těchto poznatků lze pak využít i ve škole.
Pojetí příslovečného určení způsobu bývá v našich gramatikách rozdílné. J. Gebauer – V. Ertl (1921, s. 93n.) třídí věty způsobové na přirovnávací, účinkové, omezovací zřetelem nebo vyloučením a prostředkové. V. Šmilauer (1966, s. 277n., 329n.) podrobně klasifikuje příslovečné určení způsobu na vlastní způsob, míru, prostředek, zřetel, u vlastního způsobu a míry uvádí vyjádření přímo, přirovnáním, účinkem, u míry ještě omezením; odděluje od nich jako zvláštní druhy příslovečného určení původ (látka), výsledek a původce děje. F. Kopečný (1962, s. 237n.) chápe příslovečné určení způsobu šířeji, za „způsobová“ určení považuje určení vlastního způsobu a intenzity, účinku a výsledku, prostředku (nástroje), průvodních okolností, zřetele, ale na rozdíl od V. Šmilauera také původu (látky) a činného původce. B. Havránek – A. Jedlička (1963, s. 382n.) uvádějí, že vedlejší věta způsobová vyjadřuje příslovečné určení způsobu, míry nebo prostředku, popř. zřetele, k vedlejší větě způsobové patří i věty přirovnávací, účinkové a omezovací. J. Bauer – M. Grepl (1972, s. 283n., 303n.) uvnitř vět způsobových a měrových rozlišují věty srovnávací, účinkové, prostředkové a průvodní okolnosti, až za věty příčinnostní na závěr vět příslovečně určovacích umisťují věty výjimkové s omezovacími a zřetelové. Termínu ‚vztahy široce způsobové‘ užívají teprve M. Grepl – P. Karlík (1986, s. 416–426), kteří sem řadí vztahy způsobové, měrové, prostředkové a průvodních okolností, oddělují od nich již vztah výjimkový a zřetelový. J. Hrbáček (1987, s. 494) způsobové spojení vět dělí na spojení vlastního způsobu, měrové, průvodní okolnosti, prostředkové, volně připojuje vyjádření omezené nebo subjektivní platnosti děje a výjimku, u vět zřetelových vymezovacích a vět navozujících téma výpovědi uvažuje jen o zdánlivém přiřazení ke způsobovému spojení vět. Nejnověji Pražský závislostní korpus (PZK) v rámci funktorů pro vyjádření způsobu a jeho specifických variant uvádí společenství nebo vyloučení ze společenství, srovnání, měřítko, kvantitativní nebo kvalitativní rozdíl, míru nebo intenzitu, kvalifikační či hodnotící charakteristiky, prostředek, relativizaci platnosti, výsledek (účinek) a výjimku, uvádí funktory pro specifická (nová) doplnění. S termínem způsobové věty vůbec nepracuje F. Trávníček (1951, s. 712n.), který v rámci vět omezovacích liší věty opakově omezovací, zřetelové, výjimkové a odporovací, a vedle nich pracuje ještě s větami srovnávacími. K. Svoboda (1972a, s. 137n., 159n.) rozlišuje věty způsobové, prostředkové, zřetelové, měrové, věty vyjadřující abstraktní podklad, věty kromě toho – že a kromě toho – aby, věty místo aby, přirovnávací věty s jako a než a neužívá souhrnný termín věty způsobové, protože klasifikuje vedlejší věty podle spojovacích výrazů. Všechna tato pojetí si jen ojediněle všímají zájmenně-částicových vět (nejvíce jich uvádějí M. Grepl – P. Karlík, 1986, s. 409–418).
Vycházíme ze širokého pojetí příslovečného určení způsobu u J. Gebauera – V. Ertla, V. Šmilauera, F. Kopečného, B. Havránka – A. Jedličky, PZK a pro toto pojetí si adaptujeme termín M. Grepla – P. Karlíka široce způsobové vedlejší věty, aby v systémovém popisu vedlejších vět nezůstaly stranou některé nevalenční (příslovečné) vedlejší věty. Za široce způsobové vedlejší věty považujeme příslovečné vedlejší věty, které nelze zařadit k větám místním, časovým [124]a příčinnostním, je to tedy jakási „zbytková“ kategorie. Podrobněji o sémantické diferenciaci široce způsobových vedlejších vět srov. níže v 0.2.
Předmětem samostatného zájmu byly z vět způsobových věty účinkové v průkopnickém článku z větné sémantiky od K. Svobody (1954) a především věty, u nichž jde v češtině o jejich spisovnost; hlavně jsou to věty nerealizovaných okolností, a to už dříve se spojkou aniž (Trávníček, 1943; Svoboda, 1972b) a nejnověji i se spojovacím výrazem bez toho, aby/že (Štěpán, 2009; Štícha, 2010).
0.1 Vedlejší věty způsobové bývají uvozeny nejrůznějšími spojovacími výrazy. Nejčastěji to bývá příslovce jak, dále spojky jako, jako kdyby, jak – tak, aniž, zájmeno jaký atd.
Abychom mohli široce způsobové vedlejší věty podrobně charakterizovat jako jistý homogenní systém a pro nedostatek místa, necháváme tyto spojovací výrazy stranou a soustřeďujeme se ze spojovacích výrazů jen na částice, jak je vymezil K. Svoboda. Z hlediska celého systému vedlejších vět i z hlediska systému způsobových vět se zdá výhodné uvažovat u tradičního termínu podřadicí spojka, jimiž jsou že, aby, zda, jestli, -li, ať, raději o termínu částice (Svoboda, 1972a, s. 65). Zatímco spojky samy o sobě totiž signalizují kromě syntaktické závislosti druh okolnostního významu, např. význam časový, příčinný, přípustkový, ale i význam modální, částice samy o sobě kromě syntaktické závislosti signalizují jen modální význam věty, a to nejčastěji oznamovací (že), dále tázací (zda, jestli, -li), žádací (aby), nejméně často přací (ať). Nejde ovšem o částice (prostě) uváděcí, ale o částice spojovací. Tyto částice v kontextu řídící věty druhotně nabývají i okolnostní význam.
Okolnostní (způsobový) význam bývá signalizován u vět způsobových s částicemi už v řídící větě, a to v naprosté většině případů anticipačním t-ovým příslovcem tak (zřídka tolik). K. Svoboda zde uvažuje o větách příslovcově-částicových a podrobně se jimi zabývá, sémanticky je klasifikuje na účinkové, způsobové, měrové. Věty příslovcově-částicové necháváme stranou.
K. Svoboda dále užívá termínu věty zájmenně-částicové pro věty jako Vyprávěl o tom, že… a konstatuje, že jde hlavně o věty nepříslovečné, zde o větu předmětnou. Jedná se o věty se silnou vazbou, o věty valenční. Chceme se však na rozdíl od K. Svobody zabývat zájmenně-částicovými větami se slabou vazbou, větami nevalenčními, a to pouze větami příslovečnými způsobovými s t-ovým zájmenem ten (takový) v řídící větě, kterými se K. Svoboda zabýval jen stručně. Bylo jim dosud věnováno málo pozornosti.
Zájmeno ten (takový) má ve větě řídící anticipační funkci, naznačuje to, co je následující vedlejší větou široce způsobovou vyjádřeno konkrétněji, nenaznačuje ovšem vždy přímo druh této věty. Dále má funkci zdůrazňovací, vztah vedlejší věty způsobové zájmenně-částicové je vyjádřen výrazněji a s větší intenzitou než způsobové věty bez zájmena. Toto zájmeno umožňuje vznik nových spojovacích výrazů, srov. bez toho, aby/že vedle původní spojky aniž. Kromě primárních předložek umožňuje užívat i předložky sekundární a takové důrazové konstrukce jsou pramenem pro vznik nových [125]složených spojovacích výrazů, které mají svou sémantiku, srov. místo toho, aby; vzhledem k tomu, že atd., odlišnou od významu samostatné jednoduché spojky (částice).
Zájmeno ten (takový) začleňuje částicovou vedlejší větu do věty řídící čtverým způsobem: a) zájmeno stojí samo (není ve větě řídící rozvito) a je ve tvaru bezpředložkového instrumentálu (prostředkové věty) nebo je zřídka začleněno primární předložkou; b) zájmeno je součástí multiverbizační jednotky (její vymezení srov. níže) a je začleněno primární předložkou nebo bezpředložkovým instrumentálem; c) zájmeno se poměrně často spojuje se sekundární předložkou, její vymezení srov. níže (u zřetele je nejvíce sémantických odstínů); d) zájmeno se zřídka spojuje ještě s jinými výrazy (modálnostními u vět výjimkových, příslovci u účinkových vět). Významy multiverbizačních jednotek a sekundárních předložek jsou ve srovnání s primárními předložkami určitější, protože si uchovávají zpravidla lexikální význam slova, z něhož vznikly.
Problematice začlenění sekundární předložkou byla dosud ve výkladech souvětných věnována malá pozornost především proto, že sekundární předložky byly jazykovou teorií (puristy) odmítány po celé 19. století a ještě v první polovině 20. století, jak konstatoval už M. Jelínek (1999). Napodobování sémantické a slovotvorné struktury řeckých, latinských, německých aj. slov však z nich vytvořilo evropeismy. Oprávněnost těchto předložek ve spisovné češtině dokázala podrobně L. Kroupová (1985), jež podala jejich sémantickou klasifikaci ve větě jednoduché a jež byla i pro nás inspirací. Při vymezování sekundárních předložek uvažovala o různých stupních prepozicionalizace (např. nejvyšší má podle, nižší ve smyslu, nejnižší ve stínu). Dlouhodobou pozornost sekundárním předložkám ve větě jednoduché věnoval i M. Jelínek, který je též sémanticky klasifikoval (Jelínek, 1964). Nejnověji se jimi zabývala R. Blatná (2006).
Také začlenění multiverbizační jednotkou bylo některými lingvisty odmítáno jako vliv cizích jazyků. Termín multiverbizační jednotka jako víceslovný gramatický prostředek, který koexistuje se synonymním příslovcem tak, vymezil v průkopnickém, dnes těžko dostupném článku A. Jedlička (1969, s. 96),[3] který zkoumá češtinu též ve srovnání s němčinou a jenž uvádí např. synonymní multiverbizační jednotky v tom smyslu, tou měrou. Multiverbizační jednotka je na rozdíl od příslovce tak výrazově i významově specifikovanější. A. Jedlička ukazuje multiverbizaci jako protějšek k jevu nazývanému univerbizace.
Široce způsobové vedlejší věty zájmenně-částicové se sekundárními předložkami a multiverbizačními jednotkami jsou stylově příznakové, mají ráz většinou knižní, nacházíme je především ve stylu odborném a publicistickém, v nichž zachycují významové odstíny vztahů mezi myšlenkami jednoznačněji, výrazněji a jemněji než vedlejší věty, jejichž sémantika je dána ve větě řídící jen anticipačním příslovcem tak, a proto zvyšují přesnost vyjádření. Jak uvidíme z dokladového materiálu, sekundární předložky a multiverbizační jednotky jsou více či méně stabilizovány, ustáleny v určité pozici kontextu, což jim dává schopnost pevně vyjádřit určitý lexikální význam a vztah k ostatním složkám kontextu.
[126]Hlavním pramenem (zdrojem) stati je psaná čeština elektronických korpusů SYN2000, SYN2005, SYN2006PUB a SYN2009PUB, které jsou dostupné na adrese < http://ucnk.ff.cuni.cz >, protože obsahují především publicistické texty, pro něž jsou široce způsobové vedlejší věty zájmenně-částicové charakteristické; pokusili jsme se je i hodnotit z hlediska jazykové kultury. Elektronický materiál jsme doplnili vlastní excerpcí odborných textů, včetně textů vědeckých, a to především z fyziky; korpus odborných textů je uveden na konci článku.
0.2 Kategorie široce způsobových vedlejších vět je v našem pojetí sémanticky dost různorodá (srov. výše v 0.1 „zbytková“ kategorie) a ne zcela určitě ohraničená, někdy věty vyjadřují také poměr kauzalitní (účinek), místo, přípustku, čas apod. Mezi typy široce způsobových vedlejších vět jsou nejrůznější přechodné případy, významy se kříží, kolidují.
Při označování jednotlivých sémantických typů a podtypů široce způsobových vět budeme vycházet z toho, co tyto názvy vyjadřují: např. typ vět zřetelových vyjadřuje ‚se zřetelem, se zřením, vzhledem k čemu‘ platí věta řídící, podtyp zřetelových vět vyloučení vyjadřuje ‚nehledě na co, nedbajíc na co, nemluvě o čem‘ platí věta řídící, vylučuje tedy případy, kdy platí věta řídící, jde o záporný zřetel atd.
Následující výklad postupuje podle strukturování kategorie široce způsobových vedlejších vět zájmenně-částicových a opírá se o poznatky dosavadní české syntaktické teorie a praxe. Centrum systému této kategorie tvoří věty úzce způsobové (část 1), měrové (2), prostředkové (3) a průvodních okolností (4), na okraji tohoto centra jsou věty účinkové (5), protože z hlediska sémantiky patří také k větám kauzalitním. Blíže k periferii systému jsou už umístěny věty výjimkové (6) a zřetelové (7). Na periferii systému široce způsobových vět jsou věty, jimž je věnována pozornost až v poslední době a jež bývají nazývány hypotaktickými protějšky souřadného souvětí, a to odporovacího rektifikačního souvětí u vět náležitého děje (8) a slučovacího u vztahu připojení (9), jejich začlenění do řídící věty je již slabší. Zcela na periferii široce způsobových vedlejších vět (10) jsou vedlejší věty, které vyjadřují méně známé vztahy, jako vztah újmy/prospěchu, abstraktního vymezení (ohraničení) a přímého určení.
1. Úzce způsobové vedlejší věty vyjadřují způsob jako skutečnou vlastnost děje věty řídící.[4] Jsou to především věty příslovcově-částicové, které necháváme stranou. Řidší jsou zájmenně-částicové věty:
1.1 vlastní způsob bývá začleněn do řídící věty buď multiverbizačními jednotkami:
[127]Bílou košili si u krku rozhalil tím způsobem, že si stáhl níže uzel světle vzorkované vlněné vázanky. (SYN2005)[5] V některých podnicích se projevují snahy i o variantu „deetizace“ v té podobě (tak), že zaměstnanci jsou svým vedením stimulováni k umístění svých „investičních bodů“. (SYN2005),
nebo sekundárními předložkami:
Stejně tak hodnocení výchovného účinku foglarovek osciluje mezi tím, že se jim vytýká tu „pedagogický sentimentalismus“, tu se píše o „vzorové výchově“. (SYN2006PUB) kde mezi tím→tak, ale i odstín významu ‚místo‘; Rádi přijmeme jejich pomoc v podobě toho, že vyslyší připomínky z obcí. (SYN2009PUB)
V předložce převažuje význam substantiva:
Spáchali jsme trestný čin. Já ve formě pomoci, jiný ve formě toho, že něco ovlivnil, i když to prokázáno nikdy nebylo. (SYN2009PUB)[6] Jeho urážky rychle vyblednou ve stínu toho, že 18 až 19 zemí ze 25 jeho návrh zablokuje. (SYN2009PUB)
1.2 srovnání (přirovnání) se sekundárními předložkami má již odstín zřetelový:
Nabízení ekonomických informací je podle jeho mínění naprosto nevinná záležitost proti tomu, že v některých případech byly investorům za nákup akcií slíbeny okamžité stoprocentní zisky. (SYN2006PUB) Hamerova studie poukazovala na biologickou podmíněnost homosexuality, v protikladu k tomu, že je důsledkem kulturního tlaku nebo vědomé volby. (SYN2005) V kontrastu s tím, že drží krok s technikou, tady s dětmi objevují i tradice a učí je úctě k nim. (SYN2009PUB)
2. Měrové vedlejší věty vyjadřují míru (intenzitu) děje věty řídící. Zájmenně-částicové věty jsou dvojího druhu:
2.1 Míra je anticipována zájmenem takový v řídící větě:
Tato možnost se ve veřejnosti evokuje již s takovou naléhavostí, že Peres uznal za vhodné v tiskovém komuniké tuto možnost odmítnout. (SYN2006PUB)
Že zde nejde o účinek, je dáno i gramaticky: ve větě řídící je prézens, ve větě závislé préteritum.
2.2 Ve větě řídící se na rozdíl v míře posuzované vlastnosti poukazuje akuzativním předložkovým obratem o to, popř. instrumentálem tím, ve spojení s komparativem adjektiva:[7]
[128]Stavba je o to náročnější, že jde o kulturní památku. (SYN2009PUB) Porážka musí být tím bolestnější, že Klausovi protihráči v jeho vlastní vládě […] v novém kabinetu opět zasednou. (SYN2009PUB)
3. Prostředkové vedlejší věty na rozdíl od vět úzce způsobových, které chápou způsob jako skutečnou vlastnost děje věty řídící, jsou pojaty jako prostředek (realizátor) uskutečnění děje věty řídící. Zatímco úzce způsobové věty jsou především věty příslovcově-částicové, pro prostředkové věty je charakteristický především bezpředložkový instrumentál anticipačního zájmena řídící věty. Ten je ovšem sémanticky dost diferencován (Uličný, 1984; Panevová, 1996) a jsou u něho i plynulé přechody od příslovečného určení k předmětu. Jen souvětný kontext umožňuje rozlišovat jednotlivé příslovečné významy bezpředložkového instrumentálu.
Prostředkové vedlejší věty jsou pojímány dvojím způsobem:
3.1 jako nástroj (pomůcka), pomocí něhož se realizuje děj věty řídící, vedlejší věta specifikuje obecněji pojatý děj věty řídící.
Nejčastěji je vedlejší věta začleněna do řídící věty bezpředložkovým instrumentálem zájmena:
Rozřešil to tím, že mu musel Švejk dělat kmotra. (SYN2005).[8]
Vedlejší věta je dále často začleněna multiverbizační jednotkou v instrumentálu:
To bylo možné dokázat jedině tím způsobem, že se tam vydal jeden člověk. (SYN2005) Pomáhat je ovšem třeba takovým způsobem, aby pomáhající neuškodil sám sobě. (SYN2009PUB)
Multiverbizační jednotky se blíží kladnému zřeteli s hodnocením:
Vyjádřil se dále v tom duchu, že nová vláda se uvedla „velice nešťastným způsobem“. (SYN 2008PUB) Trenéři k nám promluvili v tom duchu, aby nám vyšla letní liga. (SYN2009PUB) Václav Benda mě oslovil a cosi zabručel v tom smyslu, že mám mezi těmi vyznamenanými spoust agentů. (SYN2009PUB) knižně: Společenská hygiena zajišťuje pozici držitelů pravdy pouze z toho titulu, že nedělají politiku. (SYN2000)
Začlenění sekundárními předložkami má charakter nekultivovaného vyjadřování:
Podstatou CRM je získání hodnoty od zákazníků prostřednictvím toho, že jim dodáme hodnotu. (SYN2005)[9] Opačnému „evropskému“ modelu nejlépe porozumíme skrze negaci, skrze to, že v něm schází všudypřítomný politický akcent. (SYN2006PUB)
3.2 jako měřítko, podle něhož poznáváme, hodnotíme, klasifikujeme, podle něhož postupujeme v činnosti atd. Věty jsou začleněny sekundárními předložkami.[10]
[129]Nejčastější je předložka podle, věty uvozené čtyřmi částicemi (že, -li, zda, jestli) mají už blízko k větám zřetelovým:
Podle toho, že tu vůbec nebyly cesty postačující pro velká vozidla, bylo možno soudit, že se tu cestuje buď letouny nebo pěšky. (SYN2000) Známe-li polohy hlavních rovin čočky a ohniskové vzdálenosti, provedeme konstrukci obrazu podle obr. (7.2) 13 nebo (7.2) 14 podle toho, zda jde o spojku, nebo rozptylku. (Horák-Krupka 760) Klienti jsou zařazováni podle toho, jestli je u nich přítomná duševní porucha, porucha osobnosti, mentální deteriorizace apod. (Šolc 137) Pořadnice y a y’…jsou pak kladné nebo záporné podle toho, leží-li bod nad hlavní osou nebo pod hlavní osou. (Horák-Krupka 743)
U dalších sekundárních předložek, které jsou už méně frekventované, se kříží význam měřítka s významem kladného vztahu zřetelového (hodnocení):
Formální logika […] není ani součástí matematiky, jak se někdy soudí na základě toho, že ve své soudobé vývojové etapě používá výrazových prostředků běžných v matematice, ani součástí filozofie. (Čechák-Berka-Zapletal 6)[11] Země stále žije v guerillovém étosu boje, v duchu toho, že občanské svobody přijdou na řadu až poté, co bude dosaženo vítězství. (SYN2009PUB) Opět jednou v praxi potvrzená platnost nějakého rčení, tentokrát ve smyslu toho, že stokrát opakovaná lež stává se pro někoho pravdou. (SYN2006PUB)[12] Troufalost neofašistů může růst úměrně s tím, že jim slušná, leč pasivní většina nebude čelit. (SYN2006PUB)
4. Vedlejší věty průvodních okolností jsou dvojího druhu:
4.1 realizovaná okolnost vyjadřuje uskutečnění děje, který doprovází děj věty řídící. Primární předložka s vyjadřuje průvodní okolnost, nesignalizuje však jednoznačný významový vztah mezi větami, někdy lze proto místo zájmenného výrazu s tím, který je součástí spojovacího výrazu s tím, že/aby/ať, užít substantiva obecného významu; závislá věta uvozená spojkou že by byla přívlastková:[13]
Tento návrh byl oprávněně zamítnut s tím (→ se zdůvodněním, proto), že toto zvíře si nezískalo pověst renesanční kočky. (SYN2000) O půlnoci usnuli ve stepi s tím (→ s vědomím), že za svítání půjdou dál. (SYN2000) Odmítl udat data další osoby s tím (→ v přesvědčení), že tato data nám poskytne HS SNV v Praze. (SYN2006PUB) Městu na tři týdny zvonkohru zapůjčila prešovská firma s tím (→ s úmyslem), aby radní nejdříve zmonitorovali reakce lidí. (SYN2009[130]PUB) Trenér Vojáček dostal důvěru s tím (→ záměrem), ať postaví mužstvo, jak uzná sám za vhodné. (SYN2000)
Uvedené příklady jsou dokladem dnes tak nadužívaného mnohdy jen čistě hypotaktizujícího spojovacího výrazu s tím, že/aby, projevem bezduché nivelizace.
Sekundární předložky explicitně vyjadřují význam ‚společenství, součinnosti, jednoty, spolupráce, popř. souběžnosti‘:
Král Ludvík to papeži oznámil spolu s tím, že nadále odmítá platit svatopetrskou dávku. (SYN2005), kde je odstín vztahu připojení; Výsledkem je nárůst stresu a podnikatelské aktivity ruku v ruce s tím, že už se nemusejí dělat páteční šílené, obžerské nákupy. (SYN2006PUB)
V posledním dokladu jde o snahu vyjádřit se „na úrovni“, tj. jinak než běžně (normálně), ovšem je to anakolut, v němž zájmeno s tím odkazuje anaforicky k předchozímu rématu.
V předložce převažuje spíše význam příslovce s časovým odstínem:
Současně s tím, že nám současná medicína nenabízí to, co bychom snad od ní čekali, snaží se na nás klást větší odpovědnost. (SYN2000)[14]
Zvláštním případem významu ‚společenství‘ je význam ‚zahrnutí‘[15] (inkluze) do děje věty řídící, kdy spíše vycházíme z hypotaktické formy, která ovšem vyjadřuje význam ‚koordinace‘:
Moudrost pak tkví v tom uchovat si onu znalost včetně toho, že se z ní vyvodí důsledky. (Payne 213) Kdyby se Čapek nebyl upoutal na měšťanskou dcerku, jakou jsem byla (v to počítaje, že měl lásku k dětem i sklony rodinné), byl by snad žil jako Martinů. (SYN2005)
4.2 nerealizovaná okolnost vyjadřuje primární předložkou bez děj, jehož neuskutečnění je příznačné pro způsob realizace, resp. nerealizace děje věty řídící:
Mobilní skupiny tak mohou odpovídat zpět centrálnímu dispečinku bez toho, aby musely navázat hlasový kontakt. (SYN2005) Vím, že jsme pět let žili bez toho, že bychom vyměnili slovo, vzkaz, lístek, nic. (SYN2005)
Takové zájmenně-částicové věty nejnověji v češtině nahrazují spojku aniž. Zájmenně-spojkové věty s aniž nelze v kultivovaných projevech doporučovat (Štěpán, 2009, s. 188), třebaže jsou relativně časté:
[131]Shora uvedené údaje jsme uveřejnili bez toho, aniž bychom informace dostatečně ověřili. (SYN2006PUB)
Zvláštní postavení mají věty zájmenně-příslovcové, srov. I bez toho, jak dopadne toto utkání, hodnotím tuto sezónu kladně. (SYN2006PUB) → Aniž vím, jak dopadne toto utkání, hodnotím tuto sezónu kladně.
5. Účinkové vedlejší věty vyjadřují účinek nějakého způsobu děje nebo míry děje, popř. vlastnosti naznačené ve větě řídící. Bývají označovány většinou našich lingvistů jako druh věty způsobové, z druhé strany z hlediska sémantické struktury souvětí bývají zařazovány k větám kauzalitním (Svoboda, 1972a, s. 157). Protože účinkové věty jsou ve vztahu ke způsobu (viz 5.1) i k míře (5.2), ale protože současně ze sémantického hlediska jsou i kauzalitní, jsou už na okraji centra systému široce způsobových vět zájmenně-částicových.
5.1 Způsobově účinková věta vyjadřuje účinek nějakého způsobu děje a bývá do věty řídící nejčastěji začleněna multiverbizační jednotkou:
Syntetické homeopatické repertorium autor uspořádal takovým způsobem, aby výsledkem byl moderní, praktický a přehledný odkazový průvodce. (SYN2000) Udělala to takovým způsobem, že to Ariel pochopila jako rozkaz. (SYN2000) Můžeme prostředí dítěte měnit tím způsobem, abychom určité specifické projevy posílili, jiné nevhodné potlačili. (SYN2005)[16]
Často k začlenění dochází i pomocí anticipačního zájmena, které zesiluje význam substantiva řídící věty:
Události tady letí takovým tempem, že na organizování volebních kampaní OF teď není čas. (SYN2006PUB)
5.2 Měrově účinková věta vyjadřuje účinek míry (intenzity) děje, popř. vlastnosti naznačené ve větě řídící. Je zde dvojí vyjádření:
5.2.1 Ve větě řídící bývá multiverbizační jednotka v různých pádových tvarech:
Přesto jsem se neprosadil do té míry, aby mě renomovaní básníci přijali do svého středu. (SYN2009PUB) Svět totiž tloustne v takové míře, že Světová zdravotnická organizace vyhlásila obezitu za chronickou nemoc a za epidemii. (SYN2006PUB) U ostatních nám nebyla předána v takové míře, abychom k nim mohli zaujmout stanovisko. (SYN2009PUB) Dokonce se tu nekrade, alespoň ne v té míře, že by bylo třeba zlodějů se obávat. (SYN2005) V těchto dnech plení a ničí opuštěné srbské domy takovou měrou, že to vyvolalo stížnost OSN (SYN2000)[17]
[132]5.2.2 Ve větě řídící bývají příslovce míry, která determinují (zesilují) hodnotící adjektivum nebo substantivum s anticipačním zájmenem ten. Jsou dvojího druhu.
Prvními jsou příslovce dost(i), hodně. Míra vlastnosti stačí na to, aby se uskutečnil nebo neuskutečnil děj věty s aby, avšak realizace nebo nerealizace tohoto děje se výslovně nesděluje:
Ale byl dost chytrý na to, aby neprotestoval nahlas. (SYN2000) Interiér je hodně starý na to, aby byl považován za moderní. (SYN2000)
Druhým je ve větě řídící příslovce příliš. Vypovídá se v ní o míře vlastnosti (děje) příliš veliké na to, aby vznikl děj věty s aby. Jde o věty nerealizovatelného účinku:
Chruščov byl příliš mazaný na to, aby se o čemkoliv závažném bavil v hotelovém pokoji. (SYN2005)
Výraz aby lze zde substituovat výrazem než aby, avšak jen tehdy, je-li řídící věta kladná:
Jsou příliš slušní na to, než aby vyhrocením konfliktu ozřejmili veřejnosti podstatu sporu. (SYN2009PUB)
6. Výjimkové vedlejší věty vyjadřují vztah výjimky děje z platnosti obsahu řídící věty, která zpravidla předchází a bývá záporná:[18]
Výrazy (modálnostně výpovědní slovce) leda, leč vyjadřují příslovečný význam výjimky spolu s bezpředložkovým pádem anticipačního zájmena:
Ty sis nikdy ničeho nevšiml, leda toho, že má nějaká známka o zoubek míň! (SYN2005) Ničeho nelitovala, leč toho, že má prošoupané podešve. (SYN2005)
Tento význam vyjadřují i sekundární předložky spolu s anticipačním zájmenem ten:
Za těchto okolností nemohu pro vás najít žádnou přijatelnou omluvu kromě toho, že jste potřeboval peníze. (SYN2000) Dovoleno mu bylo vše krom toho, aby se stal tanečníkem. (SYN2005) Kromě toho, aby rodily děti, jiné povinnosti prakticky nemají. (SYN2006PUB) Nemáme nalinkovaný žádný program, vyjma toho, že chceme postavy ukázat co nejpravdivěji. (SYN2000) Neřekl nic mimo to, že potřebuje peněz (SYN2005), Tím ovšem pouze opakujeme Fredův problém Julia Caesara, tedy až na to, že se nenacházíme na úrovni předmětu (vlastního jména). (Kolman 266) K. Svoboda (1972a, s. 166) vymezuje samostatně u spojovacího výrazu kromě toho, aby druh vedlejší věty, která omezuje platnost věty řídící, nazývá ji větou výjimkovou. Na rozdíl od hlavních vět s leda(že) tyto věty mohou být i anteponovány (viz jeden doklad výše). Patří sem také některé případy se spojovacím výrazem kromě toho, že, který K. Svoboda neuvádí. Spojovací výraz krom toho, že je doložen už v barokní češtině. (Alexová, 2009, s. 85)
Spojovací výraz kromě toho, aby/že mívá ještě častěji význam připojení děje, srov. 9.
[133]7. Zřetelové vedlejší věty jsou sémanticky díky lexikálním významům multiverbizačních jednotek a sekundárních předložek hodně diferencovány a vyjadřují:
7.1.1 zaměření činnosti, stavu:
Explicitní je vyjádření multiverbizační jednotkou:
Ztráty MDF jsou pozoruhodné i z toho hlediska, že 22 procent respondentů by tuto stranu už nikdy nevolilo. (SYN2006PUB) Činnost našeho největšího prodejce nábytku by i mohli kontrolovat – především z toho hlediska, aby zde byla k mání tuzemská nabídka. (SYN2006PUB) Hodnotil politiku spojenců jenom z toho hlediska, zda kopíruje všechna přání a požadavky kremelského vedení. (SYN2005)
Stejně explicitní je vyjádření sekundární předložkou:
Takovéto exaktní poznání je zajímavé jen z hlediska toho, že něco víme. (SYN2000) Tyto kategorie jsou ambiguitní z hlediska toho, zda je jim možné připsat doslovný nebo metaforický význam. (Kalnická 39)
primárními předložkami:
Ale na to, že je to v láhvi, na to probíhá moc pěkně! (SYN2000) Na to, abych měl zkažený celý den, bohatě stačilo setkání s Rowcliffem. (SYN2000) Pro to, aby mohli politici nejnovějších statistických výsledků využít ve svých kampaních, totiž přišly alarmující údaje příliš pozdě (SYN2006PUB)
sekundárními předložkami:
To bylo něco dost odlišného proti tomu, že dneska tady spím s Láďou Šmicrem. (SYN2006PUB) To všecko mu připadalo zcela podružné ve srovnání s tím, že je živ. (SYN2000) V porovnání s tím, že vláda zatím slíbila okresům dvanáct miliard korun, je to částka nevelká. (SYN2006PUB)
Význam srovnání ve smyslu rozdílnosti se vyjadřuje multiverbizační jednotkou:
Situace postižených autismem je stejná s tím rozdílem, že jejich komunikace a sociální obtíže jsou mnohem hlubší. (SYN2000)
7.2.1 hodnocení se vyjadřuje sekundárními předložkami a koliduje s významem prostředkového vztahu:
Vulterinovo vyjádření nebylo podle Šuberta v duchu toho, že by se BIS dopustila v souvislosti s tímto případem hrubé chyby. (SYN2009PUB) Už chápe dialektiku lidské sebepřeměny, variability na pozadí určité konstantnosti druhového chování člověka ve smyslu toho, že se v lidském [134]chování a v jeho projevech vždy jiným způsobem prosazuje vlastně totéž: semper aliter, semper idem. (SYN2005) Oslava pak probíhala ve znamení toho, že kdekdo se snažil vymyslet co nejsurovější odpověď. (SYN2006PUB)
Stejný význam se vyjadřuje také multiverbizační jednotkou dokonce se čtyřmi částicemi že, aby, ať, zda:
Některé naše potřeby jsou radikální v tom smyslu, že jejich uspokojení závisí na struktuře celé společnosti. (Bělohradský 35) Sociální demokracie oslovila radnici v tom smyslu, aby čáslavské náměstí bylo dokončeno za pomoci místních podnikatelských subjektů. (SYN2009PUB) On mu řekl něco v tom smyslu, ať jsme rádi, že nám nezahrají ruskou. (SYN2009PUB) Dokonce se nevyjádřila ani v tom smyslu, zda bude primátor Pardubic hlídán. (SYN2009PUB)
Tento význam vyjadřuje primární předložka na:
Na to, že jsem tě Františku, šanoval […], jsi na nás dost úsečný. (V. Erben, O strašidlech, 2002, s. 89) Na to, abych mu to osvětlil, je ještě čas. (SYN2005)
U sekundární předložky s ohledem na jsou v různých dokladech tři částice (že, zda, aby):
S ohledem na to, že je operace jednoznačná směrem vpravo, to samozřejmě předpokládá relace určitého typu. (Kolman 539) Složení portfolia je nutno sestavovat i s ohledem na to, zda chce klient alespoň s částí uložených peněz nějak disponovat, nebo ne. (SYN2000) odstín účelový: U nás v M15 dneska dělá každý všechno hlavně s ohledem na to, aby se to dobře četlo. (SYN2005)
Další sekundární předložky:
S přihlédnutím k tomu, že tyto závazky vznikly v jiných podmínkách, přistoupily obě strany na kompromis. (SYN2006PUB) Hledě k tomu, že mohu psát jen o rodinných věcech, nebude moje psaní dlouhé. (SYN2005)
Přihlédnutí s odstínem kauzalitním vyjadřuje multiverbizační jednotka:
Sláva je pro mě důležitá jen v tom ohledu, že přivádí lidi na naše koncerty. (SYN2009PUB)
U velmi frekventovaného spojovacího výrazu vzhledem k tomu, že se sekundární předložkou je také významový odstín kauzalitní:
Vzhledem k tomu, že rychlost částice je vždy menší než rychlost světla, vychází pro de Brogliovy vlny rychlost větší než rychlost světla ve vakuu. (Horák-Krupka 860)[19]
[135]7.2.3 shoda, paralelnost:[20]
V dokladu Ale polský třináctislabičný verš je přece specifický polský typ alexandrínu, prodloužený o jednu slabiku – ve shodě s tím, že přízvuk v polštině je nikoliv na slabice poslední, ale předposlední. (SYN2000) je nižší intenzita shody než v dokladu: Třetí Maxwellova rov. M (III) je v souhlase s tím, že vektorové pole D je zřídlové. (Horák-Krupka 707) Nejvyšší intenzita shody je v dokladu: Veškeré investice jsou v souladu s tím, že se tamní nemocnice utlumila. (SYN2006PUB)
sekundárními předložkami:
Uvedená víra se vyvinula v souvislosti s tím, že používali lunární kalendář. (SYN2000) Zatím se u nás o squashi mluví a píše hlavně ve spojitosti s tím, že jej hrají politici a byznysmeni. (SYN2000)
nebo multiverbizační jednotkou:
Mluvil o komunistech jen v té souvislosti, že to v žádném případě nebudeme my, kdo jim dovolí vystupovat v roli jazýčku na vahách. (SYN2006PUB)
Volněji s významem souvislosti je spojen význam ‚závislosti‘:
Také při prodeji pozemků řadě firem byla jejich cena stanovena v závislosti na tom, že tyto firmy například zlikvidovaly černé skládky ve městě. (SYN2006PUB)
V rozporu s tím, že vyhlášení stavu legislativní nouze spadá do jeho pravomoci, Zeman včera prohlásil […]. (SYN2006PUB)
Nehledě na to, že by jistě bylo dobré dále zpřesňovat charakter tohoto souhrnu, je patrné, že toto přiblížení systému míří více k fyzikální realitě. (Šmajs-Krob 173) Oba slíbili navršit dosavadní smlouvu bez nároku na to, že by jim z mé strany bylo zajištěno více reklamy. (SYN2006PUB) Důsledky jejich poškození bývají příliš komplexní a dlouhodobé, než aby mohly být vyjádřeny smysluplným způsobem, nemluvě o tom, že bývá krajně obtížné identifikovat konkrétního viníka. (Keller 157)
V předložce bez ohledu na to převažuje význam substantiva vyjadřujícího spolu s primární předložkou ‚nevzetí v úvahu‘. Má sémantický rys nerealizované okolnosti (srov. výše 4.2) a je zde v různých dokladech nejvíce částic (pět) ze všech druhů široce způsobových vět, srov. že, aby, zda, jestli, -li:
[136]Teorie modernizace se musí novými jevy zabývat, a také se jimi zabývá bez ohledu na to, že jinými mohou být označovány za kvalitativně odlišné. (Machonin 186) Po prvním chodu jahelník už nejde tak na odbyt, bez ohledu na to, aby se člověka držely peníze. (SYN2005) V izolované soustavě zůstává vnitřní energie konstantní bez ohledu na to, zda v ní probíhají jakékoli děje. (Svoboda-Bakule 48) Návrat do prapůvodní povahy a mystická regrese do psychických prehistorických podmínek jsou společné všem náboženstvím, bez ohledu na to, jestli je tohle vyjádřeno v ceremoniích identifikace s totemem u australských aboriginců nebo v extázi křesťanských mystiků. (Šolc 22) Nejprve si v kinematice vybudujeme prostředky pro matematický popis pohybu bez ohledu na to, odpovídá-li fyzikálním zákonům. (Horský-Novotný-Štefaník 17)[21]
8. Široce způsobovými větami jsou vedlejší věty náležitého děje:
Rád setrvává ve svém hříchu místo toho, aby se hříchu kajícně zbavil. (Payne 213) Na telefonní záznamníky si lidé namluví, že nejsou doma, namísto toho, že se volanému momentálně nemohou věnovat. (SYN2006PUB)
K. Svoboda (1972a, s. 66, 163) uvádí jako zvláštní typ vedlejších vět věty s výrazem místo aby, uvažuje o nich jako o větách příslovcově-částicových, i když připouští, že výraz místo mívá platnost sekundární předložky. Je zajímavé, že zde srovnává tyto vedlejší věty se souřadnou odporovací konstrukcí rektifikační ne – nýbrž, srov. Nyní se cítil být hnán, místo aby udával směr→ Neudával směr, nýbrž se cítil hnán. Věty s místo aby označuje jako příslovečné věty náležitého děje, resp. vedlejší věty odporovací. H. Běličová (Běličová – Sedláček, 1990, s. 145) řadí tento typ mezi věty přípustkové, M. Grepl – P. Karlík (1986, s. 416) k větám průvodních okolností, PZK k funktoru SUBS (substitution) v rámci specifických (nových) doplnění.
9. Široce způsobové vedlejší věty vyjadřují vztah připojení[22] k ději věty řídící:
Kromě toho, že si seriál stanovil úkol kritizovat pokřivené rodinné hodnoty, dalším jeho záměrem bylo nastavit zrcadlo maloměšťácké „střední“ Americe. (Šolc 28) Vedle toho, že taková kniha byla samozřejmě odpovídajícím způsobem inspirativní, jednalo se bohužel také i o poněkud mnohomluvné dílo. (Kosatík 243) Mimo to, že psal spisy bohovědné, byl i nadšeným Sušilovcem. (SYN2000)
K. Svoboda (1972a, s. 66, 166) u vět kromě toho, že uvažuje o samostatném druhu zájmenně-částicové vedlejší věty se sekundární předložkou a takové souvětí chápe jako hypotaktický protějšek souvětí souřadného slučovacího, větu s kromě toho, že chápe jako vedlejší větu slučovací v tom smyslu, že se obsahově pouze spojuje (slučuje) s jinou větou, srov. → Na petrolejovém vařiči ohříval jídlo a (kromě toho) mi poskytoval spolu se svíčkami také trochu tepla a světla. H. Běličová (Běličová – Sedláček, 1990, s. 53) píše u souřadného souvětí v rámci konjunktivního základu specifikovaného vztahu o dominanci gradační.
[137]10. Zcela na periferii široce způsobových vedlejších vět jsou ostatní méně známé věty zájmenně-částicové, jejichž speciální sémantika je dána v řídící větě lexikálními významy sekundárních předložek, které vyjadřují příslovečný význam vedlejší věty spolu s anticipačním zájmenem ten. Jedná se o následující tři druhy:
10.1 vedlejší věty vyjadřují vztah újmy/prospěchu:[23]
Zemědělství vyrábí stále levně na úkor toho, že se jeho rozsah stále zmenšuje. (SYN2006PUB) Vzniklou diferenci je třeba přičíst výhradně na vrub toho, že zhloupl celý svět. (SYN2000) Občasné výpadky jdou na účet toho, že člověk chce být nejlepší. (SYN2006PUB) Připisovali to na konto toho, že nebyli členy strany (SYN2000), Záměrem Jeremiáše bylo posunout příčetnost ve prospěch toho, že důsledky přehmatů nese jen dotyčný samotný. (Payne 71)
10.2 vedlejší věty vyjadřují vztah (abstraktního) vymezení, ohraničení děje věty řídící a určují
Byla to hektická doba, kdy se v rámci toho, že ekonomika musí předhonit právo, kašlalo na jiné věci. (SYN2005) Tak my se budeme bavit v rovině toho, že bychom u nás rádi viděli Pacandu. (SYN2009PUB) Slovensku může podle listu pomoci jen změna vládní politiky, počínaje revizí nejkřiklavějších přešlapů z minulosti a konče tím, že se nebudou opakovat v blízké či vzdálenější minulosti. (SYN2006PUB)
10.2.2 okruh účastníků, přináležitost k nějaké skupině:
Diskusi nemůžeme vést na úrovni toho, že jeden řekne: je to protiústavní a druhý řekne: není to protiústavní. (SYN2006PUB)
10.3 vedlejší věty vyjadřují vztah přímého určení děje věty řídící:
[…] říká Schwarzenegger v televizi CNN v rámci své kampaně – na adresu toho, že chce odstranit problém dětí toulajících se po ulici. (SYN2005)
11. Závěr. Článek je dílčím příspěvkem k popisu složité sémantiky příslovečného určení. Pokusili jsme se klasifikovat široce způsobové vedlejší věty zájmenně-částicové z hlediska jejich významu, protože se šíří jako projev vývojové dynamiky současné češtiny především v textech publicistických a odborných. Jsou ovšem někdy i dokladem menší formulační zdatnosti, možná aktuálních komunikačních podmínek, snahy vyjádřit se „na úrovni“, tj. jinak než běžně (normálně) nebo ojediněle dokonce i projevem bezduché nivelizace. Pro nedostatek místa jsme stranou [138]nechali problematiku vedlejších vět, které jsou už textovým jevem, a vedlejší věty začleněné do řídící věty dalšími sekundárními předložkami.
O strukturované kategorii široce způsobových vedlejších vět zájmenně-částicových, které vyjadřují vztah vedlejší věty k větě řídící výrazněji a intenzivněji než způsobové věty bez anticipačního zájmena ten (takový) v řídící větě, lze obecně konstatovat, že při jejich začlenění do řídící věty prostřednictvím tvaru anticipačního zájmena právě sekundární předložky a multiverbizační jednotky dodávají díky své lexikální sémantice gramatickému významu těchto vět mnoho významových odstínů, jak je patrné z klasifikace široce způsobových vět dokonce do deseti základních typů; z nich nejvíce podtypů mají věty zřetelové. Zájmenně-částicové vedlejší věty jsou sémanticky mnohem diferencovanější než způsobové vedlejší věty bez anticipačního zájmena ten (takový). Začlenění tohoto zájmena do řídící věty sekundárními předložkami a multiverbizačními jednotkami umožňuje také využít nejrůznější spojovací částice v závislých vedlejších větách; u předložky bez ohledu na je to dokonce pět částic. V celém systému široce způsobových vedlejších vět ovšem převažuje částice že. Ukázali jsme i na vztah některých zájmenně-částicových vět k větám zájmenně-spojkovým. Bylo by třeba se ještě zabývat tím, jaké druhy široce způsobových vedlejších vět se realizují nejen ve větách zájmenně-částicových, ale i ve větách zájmenně-nečásticových, tj. uvozených jinak než částicemi (spojovacími výrazy jak, jaký, co, kolik atd.), ve větách s adverbiem tak a vůbec ve větách bez t-ových zájmen a adverbií v řídící větě.[24]
Korpus současných odborných (vědeckých) textů[25]
Bělohradský, V., Společnost nevolnosti, 2007 – Čechák, V. – Berka, K. – Zapletal, I., Co víte o moderní logice, 1981 – Horák, Z. – Krupka, F., Fyzika, Praha-Bratislava 1976 – Horský, J. – Novotný, J. – Štefaník, M., Mechanika ve fyzice, 2002 – Kalnická, Z., Třetí oko. Olomouc 2005 – Keller, J., Sociologie a ekologie, 1997 – Kolman, V., Filosofie čísla, 2008 – Kosatík, P., Ferdinand Peroutka. Praha-Litomyšl 2000 – Machonin, P., Česká společnost a sociologické poznání, 2005 – Mokrejš, A., Duchovní ráz naší doby, 2007 – Payne, J., Odkud zlo?, 2005 – Svoboda, E. – Bakule, R., Molekulová fyzika, 1992 – Šmajs, J. – Krob, J., Evoluční ontologie. Brno 2003 – Šolc, V., Archetyp otce, 2009.
ALEXOVÁ, J. (2009): Vývoj českého barokního souvětí souřadného. Praha: ARSCI.
BAUER, J. – GREPL, M. (1972): Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN.
BĚLIČOVÁ, H. – SEDLÁČEK, J. (1990): Slovanské souvětí. Praha: Academia.
BLATNÁ, R. (2006): Víceslovné předložky v současné češtině. Praha: Nakladatelství Lidové noviny / Ústav Českého národního korpusu.
GEBAUER, J. – ERTL, V. (1921): Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. II. Skladba. Praha: Nákladem České grafické unie.
GREPL, M. – KARLÍK, P. (1986): Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN.
HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. (1963): Česká mluvnice. Praha: SPN.
HOMOLKOVÁ, V. (2008): Spojovací výraz „jednak – jednak“ a jeho obměny. Čeština doma a ve světě, 16, s. 170–176.
HRBÁČEK, J. (1964): O syntaktické funkci korelativního spojení řídící a závislé věty. Slovo a slovesnost, 25, s. 81–95.
HRBÁČEK, J. (1987): Souvětí. In: Mluvnice češtiny 3. Praha: Academia, s. 443–548.
HRBÁČEK, J. (1994): Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Praha: Trizonia.
JEDLIČKA, J. (1969): Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách. In: Slavica Pragensia XI. Praha: Univerzita Karlova, s. 93–101. (Rec. B. Rulíková, Naše řeč, 54, 1971, s. 115–118.)
JELÍNEK, M. (1964): Výrazy předložkové povahy v dnešní spisovné češtině. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity XIII, A 12, s. 117–129. Brno: SPN.
JELÍNEK, M. (1999): Tažení českých puristů proti novým výrazům s předložkovou funkcí. In: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jazykověda. Linguistica 3. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, s. 101–110.
JELÍNEK, M. (2004): O nových předložkách vyjadřujících zahrnutí do nějakého celku nebo vynětí z něho. In: Universitas, č. 2, s. 69–72.
KARLÍK, P. (1999): Co je to vedlejší věta? In: Z. Hladká – P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika 1. Brno: Masarykova univerzita, s. 13–27.
KOPEČNÝ, F. (1962): Základy české skladby. Praha: SPN.
KROUPOVÁ, L. (1985): Sekundární předložky v současné spisovné češtině. Linguistica XIII. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV [interní tisk]. (Rec. H. Confortiová, Slovo a slovesnost, 49, 1988, 165–167.)
MACHÁČKOVÁ, E. (1992): Stereotypní spojovací prostředek s tím, že. Naše řeč, 75, s. 141–144.
PANEVOVÁ, J. (1980): Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha: Academia.
PANEVOVÁ, J. (1996): Kolik významů má český instrumentál? Příspěvek k výkladu pádových významů. In: I. Nebeská – A. Macurová (eds.), Jazyk a jeho užívání. Sborník k životnímu jubileu profesora Oldřicha Uličného. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 14–23.
PEČENÝ, P. (2010): K sémantice srovnávacích struktur se spojovacím jak. Jazykovědné aktuality, 47, s. 23–36.
PZK: Pražský závislostní korpus [online]. < http://ufal.mff.cuni.cz/pdt2.0/doc/manuals/cz/t-layer/html/ch06s06s.html >.
[140]PROUZOVÁ, H. (1986): K souvětným spojením typu … s tím, že/aby… Naše řeč, 69, s. 51–53.
SVOBODA, K. (1954): O tzv. větách příčinných a účinkových. Naše řeč, 37, s. 1–14.
SVOBODA, K. (1972a): Souvětí spisovné češtiny. Praha: Universita Karlova.
SVOBODA, K. (1972b): Věty se spojkou aniž. Naše řeč, 55, s. 97–103.
ŠMILAUER, V. (1966): Novočeská skladba. Praha: SPN. [1. vyd. 1947]
ŠTĚPÁN, J. (2007): Ke komentujícím vedlejším větám se spojovacím výrazem jak. Slovo a slovesnost, 68, s. 101–116.
ŠTĚPÁN, J. (2009): Vedlejší věty vyjadřující nerealizované okolnosti se spojovacími výrazy bez toho, aby a bez toho, že. Naše řeč, 92, s. 184–195.
ŠTĚPÁN, J. (v tisku): Široce způsobové vedlejší věty zájmenně-příslovcové. Korpus – gramatika – axiologie, 6.
ŠTÍCHA, F. (2010): Od ni přes aniž k bez toho, aniž by. Korpus – Gramatika – Axiologie, 1, s. 63–74.
TRÁVNÍČEK, F. (1943): Věty se spojkou aniž. Slovo a slovesnost, 9, s. 13–19.
TRÁVNÍČEK, F. (1951): Mluvnice spisovné češtiny 2. Praha: Slovanské nakladatelství.
ULIČNÝ, O. (1984): Instrumentál ve struktuře české věty. Praha: OIS Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
ŽAŽA, S. (1958): Složené spojky v spisovné češtině. In: Studie ze slovanské jazykovědy. Praha: SPN.
[1] Začleněnost do řídící věty a podřadicí spojovací výraz považuje P. Karlík (1999) za dva základní rysy vedlejší věty.
[2] V širším pojetí jde o korelativní spojení, srov. J. Hrbáček (1964), jindy zase o složenou spojku, srov. Žaža (1958).
[3] Z jiného hlediska, ze syntakticky irelevantního komputačního hlediska kombinačního se pracuje s tzv. víceslovnými jednotkami.
[4] O graduálnosti těchto vedlejších vět směrem ke komentujícím (polovedlejším) větám srov. J. Štěpán (2007, s. 103).
[5] Věta vedlejší je ve vztahu k určitému slovesu řídící věty stejně tak, jako je v tomto vztahu výraz tím způsobem. Mezi vedlejší větou a výrazem tím způsobem je tedy poměr přístavkový, vedlejší věta není prostředková, ale způsobová.
[6] M. Jelínek (1964) uvažuje o vztahu způsobovém s odstínem specifikujícím.
[7] Podle M. Grepla – P. Karlíka (1986, s. 412) se jedná o věty vyjadřující srovnání ve smyslu nestejnosti v rámci vět měrových.
[8] Ve větě vedlejší může být užito i spojky když, jde pak o větu prostředkovou zájmenně-spojkovou, srov. Začalo to tím, když jsme ji vezli na ručním vozíku přes město. (SYN2005), kde tím, když → tím, že.
[9] M. Jelínek (1964) charakterizuje tento význam jako široce pojatý vztah pomoci (opory) se vztahovým odstínem prostřednictví.
[10] Místo předložky podle se uplatňuje expanzivní primární předložka na, která má už charakter nespisovný, srov. To se tak poznalo na tom, že když jsem třeba chtěla jít někdy fotit […], tak mu to dost vadilo. (V. Hladilová, Taky jsem byla punk. Brno 2001, s. 82)
[11] M. Jelínek (1964) řadí tuto konstrukci k široce pojatému vztahu pomoci (podpory) se vztahovým odstínem podkladu.
[12] M. Jelínek (1964) píše o vztahu způsobovém s odstínem kvalifikujícím, popř. interpretujícím.
[13] Poprvé upozornila na tyto věty H. Prouzová (1986). Podrobněji o těchto větách šířících se z úředního stylu do publicistiky a do mluvených projevů a o jejich klasifikaci srov. E. Macháčková (1992). O nominalizaci těchto vět viz J. Panevová (1980, s. 141). PZK uvažuje o nezřetelném, zamlženém doprovodu, zamlžené okolnosti.
[14] M. Jelínek (1964) tento případ řadí do významu ‚společenství‘ s odstínem ‚pospolitosti a souběžnosti‘. O příslovečnou větu způsobovou ovšem nejde v textu: Obrat byl použit proto, aby zřetelněji vystoupila důležitá okolnost. Totiž to, že o násilí jednak uvažujeme a hovoříme a současně i souběžně s tím, že se s rozmanitými projevy a případy násilí také setkáváme. (Mokrejš 136) Zde výrazu současně i souběžně s tím, že je užito místo výrazu jednak. (Homolková, 2008, s. 172)
[15] M. Jelínek (2004) zkoumá u sekundárních předložek význam ‚zahrnutí‘ do nějakého celku v poměru k významu ‚vynětí z něho‘ (viz v našem pojetí věty výjimkové v části 6).
[16] Srov. i větu zájmenně-spojkovou, srov. Opil se totiž takovým způsobem, až nevěděl, co dělá. (SYN2006PUB)
[17] Doklad na zájmenně-spojkovou větu: Volby mě zajímají jen do té míry, pokud povedou k jejich oddělení od nás. (SYN2006PUB)
[18] 18 Výjimkové věty se spojkami leda, ledaže, leč považuje K. Svoboda (1972a, s. 83) už za parataktické.
[19] F. Kopečný (1962, s. 242) píše o určení zřetelovém, M. Jelínek (1964) o zřetelovém vztahu s důvodovým odstínem, M. Grepl – P. Karlík (1986, s. 375) uvažují již o větě příčinné.
[20] P. Pečený (2010, s. 23, 29), který využívá germanistickou literaturu, uvažuje o srovnávacích strukturách ve smyslu shody.
[21] H. Běličová (Běličová – Sedláček, 1990, s. 140) řadí tyto doklady s „analytickým spojovacím prostředkem“ mezi věty přípustkové, které chápe velmi široce.
[22] Něco jiného je sémantický vztah ‚připojování (adice)‘ v textové syntaxi, srov. J. Hrbáček (1994, s. 58), který uvádí konektory a, přitom, také, ani, a dokonce, pak (bez časového významu), zároveň.
[23] Tento význam nazývá PZK funktorem BEN (benefactor) v rámci funktorů pro specifická (nová) doplnění.
[24] Za inspirativní připomínky děkuji oběma neznámým recenzentům.
[25] Místo vydání je uvedeno jen tehdy, nebyla-li jím Praha.
Peroutkova 19, 150 00 Praha 5
stepan.josef@centrum.cz
Naše řeč, volume 95 (2012), issue 3, pp. 122-140
Previous Alena M. Černá: Spanilá jízda po internetu
Next Radek Skarnitzl: Dvojí i v české výslovnosti
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1