K souvětným spojením typu … s tím, že/aby…

Hana Prouzová

[Drobnosti]

(pdf)

-

V poslední době upoutal naši pozornost často užívaný a dodejme hned dost zajímavý způsob spojování vět v souvětí. Tento doklad z tisku není ani zdaleka ojedinělý: Nabídku odmítl s tím, že tamější hospodářství se mu nezdálo dost podnikavé. S dalšími doklady jsme se setkali zejmé[52]na v projevech úředního stylu, jako jsou zápisy ze schůzí, texty různých usnesení, přípisů, dekretů apod.: V příloze Vám zasíláme návrh řešení s tím, aby se k němu vyjádřili občané Vašeho volebního obvodu. Schůze domovní samosprávy ukládá: a) odpracovat na každý byt 10 brigádnických hodin s tím, že patroví důvěrníci projednají s obyvateli bytů případné úlevy. Pověřuji Vás prozatímně funkcí vedoucího pracovní skupiny s tím, že máte za povinnost… Z projevů úředního stylu se tento spojovací prostředek šíří velmi rychle do publicistiky, např. (Prokuratura ve Frankfurtu n. M. vypsala odměnu 1 000 000 marek za informace vedoucí k odhalení válečného zločince J. Mengeleho.) Oznámilo to hesenské ministerstvo spravedlnosti s tím, že odměna za dopadení … se tak zvyšuje na dvojnásobek. Proniká i do mluvených projevů v běžném denním styku, srov. Deštník mi vymění s tím, abych si přišla zítra ráno. Vezmu tě s tím, že ti to dovolí otec. Vrátil se s tím, že musí přinést ještě potvrzení. Poněvadž tedy nejde o ojedinělé a pravděpodobně ani náhodné užití tohoto syntaktického prostředku, chceme mu zde věnovat pozornost.

Formálním prostředkem připojení druhé věty je v citovaných dokladech výraz s tím, že/aby. Je homonymní se spojovacím prostředkem v takových podřadných souvětích, jejichž řídící věta obsahuje sloveso, které vyžaduje doplnění konstrukcí s + 7. p. a které je realizováno v daných případech vedlejší větou; zde je tento spojovací prostředek výrazem vazby slovesa (zájmenný výraz s tím je v pozici předmětu, tedy v pozici valenční), srov. Smířila se s tím, že nepojede. Nezdar jejich počínání souvisí s tím, že neodhadli správně situaci. Přišel s tím, abychom uspořádali společné zasedání. Vedlejší věta takto připojená je tedy obsahově i formálně závislá na větě řídící; je to vedlejší věta předmětná.

Poněkud jiná je však situace v dokladech citovaných úvodem. Spojovací prostředek s tím, že/aby v nich není výrazem slovesné vazby, poněvadž slovesa zde užitá (zasílat, ukládat, pověřovat, oznámit, vyměnit, vzít) takové doplnění nevyžadují. Zájmenný výraz s tím je tu v pozici příslovečného určení, tj. v pozici nevalenční. Máme možnost interpretovat ho buď tak, že zájmeno zde má povahu jen „opěrnou“ (analogicky jako u bál se toho, že…), anebo — a to mnohem spíše — povahu zástupnou; zastupuje nějaké podstatné jméno velmi obecného významu (podmínku, okolnost, předpoklad, dodatek, požadavek aj.) vyjadřující jen v nejširším smyslu informaci, resp. předání informace. (Ta je závazně vyjádřena vedlejší větou, která se chápe jako vedlejší věta přívlastková; vyjadřuje věcný obsah oné podmínky, okolnosti apod.) Sémantická různorodost této informace vyjádřené substantivem obecného významu vede pak k užití zobecňujícího zájmena s tím; jeho výhoda je zřejmá: mluvčí nemusí přemýšlet, kterého substantiva má v daném kontextu užít. A tak větné útvary (časté zejména se slovesy mluvení) typu funkci odmítl s odůvodněním, že je příliš zaneprázdněn; návrh schválili s doporučením, aby komise ještě propracovala některé detaily; rozešli se se slibem, že si co nejdříve zavolají; oznámili to s upozorněním, že platnost vyhlášky končí 30. dubna se stávají s velkou pravděpodobností východiskem souvětí, v nichž se stále větší měrou objevuje spojovací výraz s tím, že/aby. Tento výraz se stává typickým spojovacím [53]prostředkem v dokladech úředního stylu, zejména v textech různých dekretů, ustanovení týkajících se pracovního zařazení apod.; připojuje větu, která vyjadřuje nějaké průvodní okolnosti, resp. děj doprovázející (závazně) děj věty předchozí. Uplatňují se tu podstatné rysy lexikálního významu předložky s, totiž vyjadřování souběžnosti nějakých dějů, zejména význam doprovodu. Věty spojené pomocí s tím, že/aby vyjadřují dva paralelní děje, mezi nimiž je v zásadě slučovací vztah. Věta připojená pomocí s tím, že/aby tu má zpravidla funkci jakéhosi komentáře, vyjadřuje postoj někoho k obsahu předchozí věty; je to často vlastně nepřímá řeč, parafráze vyjádření nějaké (v širokém smyslu) úřední osoby. V takových textech nepovažujeme tento spojovací výraz za nesprávný, i když je samozřejmě možné formulovat sdělení i jinak, často stylisticky vhodněji, např. pomocí dvou samostatných vět: Pověřuji Vás funkcí vedoucího… K Vašim povinnostem patří…/Vaší povinností je…, popř. konstrukcí typu Ustanovuji Vás vedoucím … s povinností…, v níž obsah věty původně připojené pomocí s tím, že vyjadřuje výraz nevětný.

I v dokladech neúředního stylu, kde jsou stejné jazykové podmínky (tj. jde v zásadě o vyjádření nějakých průvodních okolností) nepovažujeme spojovací výraz s tím, že/aby za vyloučený (Vrátili ho s tím, že musí přinést ještě potvrzení).

Často se však tohoto prostředku užívá dost mechanicky, aniž byly splněny příslušné jazykové podmínky (srov. Deštník mi vymění s tím, abych si přišla zítra ráno). Motivem tu může být jistá pohodlnost ve vyjadřování, někdy i snaha dodat závažnosti nějakému sdělení pomocí prostředku původně úředního stylu, navíc rychle se šířícího, a tedy i trochu módního. V těchto případech funguje zmíněný spojovací prostředek jako jakási univerzální náhrada za nejrůznější specifické spojovací výrazy užívané mezi větami v souvětí souřadném i podřadném. Skutečný významový vztah mezi větami ustupuje do pozadí, jako by byl jeho prostřednictvím potlačován; navozuje se spíše význam souběžnosti dějů, doprovodu apod. Někdy snad může být i záměrem mluvčího, že významový vztah mezi větami nechce vyjádřit tak zřetelně, tedy pomocí zpravidla významově jednoznačné spojky (srov. rozdíl: nabídku odmítl s tím, že… — … nabídku odmítl proto, že…).

Závěrem chceme říci, že nevazebné (nevalenční) s tím jako součást spojovacího výrazu je prostředek výrazově málo zřetelný a jeho neúměrné a šablonovité užívání, ať už v dokladech rázu úředního, nebo v běžně mluvených projevech (zejména tam, kde pro jeho užití nejsou jazykové podmínky) vede k jednotvárnosti a šedivosti jazykového projevu.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 1, s. 51-53

Předchozí Věra Vlková: Umělecké dílo a citace

Následující Ludmila Švestková: Šperky