Věty se spojkou aniž

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

-

I. K syntaktickým konstrukcím, které v posledních dvou stoletích prošly výraznými změnami, tj. vyznačují se vysokou vývojovou dynamikou[1], patří věty se spojkou aniž. Původně byly spojkou aniž uvozovány věty souřadné; ještě v době národního obrození byly závislé věty s aniž řídké, takže J. Bauer[2] konstatuje, že „za obrození najdeme jen aniž slučovací“. Avšak hypotaktickou povahu má zřejmě věta s aniž např. ve spise B. H. Bilovského Cygnea cantatio, Hlas duchovní labutě z r. 1720 (s. 118): Aniž žádal, aby se jeho slovám věřilo, skutek sám bude mluviti, pravil k císaři, kdy u syna tvého schovaný a skrytý tulich se najde (zde je věta s aniž dokonce v antepozici). A v Hýblových časopisech závislá věta s aniž není řídká, např. Následující noci šli Bern[98]hardýho statní přátelé, aniž jemu slovíčko o tom řekli, v dvanáctou hodinu do krypty (Rozmanitosti G, 1817, 23; zde je věta s aniž v interpozici).

V 19. stol. se vedlejší věty s aniž stávaly častými, avšak gramatikové tento vývoj nepostřehli a ještě např. Gebauerova-Ertlova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II, 1921, uvádí bez odlišení doklady Komtessa přijela na bílém koni skoro až k nim, aniž ji byli slyšeli (Němcová) a Kmotr ho zdržoval, aniž pozval (Jirásek) a ani Příruční slovník jazyka českého I, 1935, neodlišuje aniž souřadicí a aniž podřadicí. To vedlo k nesprávnému hodnocení vět s aniž po stránce gramatické správnosti.

II. 1. Věty s aniž se původně pojily k větě záporné, ale i kladné[3] a následovaly vždy za větou, s níž tvořily souvětný celek. Mohly se stát větami závislými proto, že se spojka aniž (na rozdíl od spojky ani) přestala po větě kladné[4] pociťovat jako slučovací a věta jí uvozená začala vyjadřovat okolnosti děje věty první. Dnes spojka aniž signalizuje[5] (vyjadřuje) v tom případě děj, jehož neuskutečnění je charakteristické pro způsob realizace, resp. nerealizace (jedinečného nebo opakujícího se) děje věty řídící nebo vůbec pro jeho realizaci, resp. nerealizaci. Spojka aniž vyjadřuje tedy kupodivu[6] nadále větný zápor, tj. sloveso ve větě s aniž bývá v podobě kladné[7]. Vedlejší věty s aniž bývají označovány jako způsobové, výstižnější by byl patrně název věty nerealizovaných okolností.

2. Jestliže předcházející věta je záporná[8], odmítala se věta s aniž a žádala se věta s aby, např. Nezůstane tuto kámen na kameni, aby zbořen nebyl[9].

[99]3. Jindy se věta s aniž nepokládala vůbec za správnou a žádala se místo ní věta s leč, an, ačkoli, ježto apod. Takové názory se ovšem prosazovaly i na školách a např. ve Výroční zprávě vyššího gymnasia v Rychnově za rok školní 1892 odmítá J. Vycpálek — odvolávaje se na Fr. Bartoše — v článku O češtině v úkolech vyšších gymnasií např. věty Někdy jsme chváleni, aniž bychom toho hodni byli a Člověk takový pak zemře, aniž by po sobě zůstavil památku a žádá … ačkoli toho nejsme hodni, nejsouce toho hodni, … nezůstavě památky.

III. To už však souvisí s užíváním kondicionálu ve větách s aniž. Tomu se věnovala pozornost největší. Např. Brus jazyka českého, Praha 1877, s. 65, píše: „Jest pak aniž bych jen tehdáž místné, má-li význam podmiňovacího závětí, např.: Čehož se oněm nedovoluje, aniž by se při nich trpělo, toho těmto jest plná svoboda. Zde můžeme závětí podmiňovací doplniti předvětím: kdyby snad náhodou se naskytlo.“ V jiných případech se spatřovala nápodoba německých vět s ohne dass a konjunktivem préterita, resp. plusquamperfekta (antepréterita). Fr. Bartoš v Rukověti správné češtiny (Telč 1891) říká — na rozdíl od předpisu citovaného z Brusu — toto: „Kondicionálu užívá se správně toliko v řeči nepřímé, v závislých větách podmínečných ap.: Myslil, že mu peníze oplatí, aniž by ho upomínal…“

IV. Až později stalo se naléhavějším zaujmout stanovisko k pozici vět s aniž, k tomu, že se závislá věta s aniž začala klást také před její větu řídící.[10] Zřetel k původu spojky aniž a přehlédnutí toho, že se podřadicí aniž podstatně vzdálilo od souřadicího, slučovacího aniž, způsobily, že jazykovědci odmítali kladení věty s aniž před větu řídící. Tak v Gebauerově-Trávníčkově Příruční mluvnici jazyka českého, Praha 1930, s. 415, čteme: „Z původu spojky aniž je patrné, že nemůže státi na začátku souvětí“, a v Příručním slovníku, I. díl, 1935: „Nespr. je aniž na zač. souvětí.“[11]

Až Fr. Trávníček[12] správně vyložil, že v jistých případech jsou věty s aniž „větoslovně vedlejší a nelze je měřiti větami souřadnými“, tj. závislé věty s aniž mohou být v antepozici před svou větou řídící. Trávníček mimo jiné vysvětloval, že lze říci Aniž se rozloučil, odešel, tak jako lze říci: Bez rozloučení odešel. Trávníčkovo odůvodnění antepozice závislých vět s aniž přivítal J. Haller v NŘ 27, 1943, 165.

[100]V. 1. Když však Fr. Trávníček posuzoval užívání kondicionálu v závislé větě s aniž, zřetel k tomu, že věta s aniž je v jistých konstrukcích větou závislou, neaplikoval správně. Domníval se — v podstatě ve shodě s dosavadními názory —, že kondicionál „je na místě tehdy, kdyby byl též ve větě souřadné: nesluší se, abys vešel, aniž bys pozdravil — abys vešel a (abys) nepozdravil“ (s. 15). Větu s aniž pokládal v cit. příkladu sice za závislou na větě s aby, ale také za „větoslovně (s ní) stejnorodou“. To vyvozoval ze spojky aniž, o které říkal, že je to „a + niž, tj. souřadná spojka a se záporkou kladenou podle starobylého zvyku samostatně“ (s. 17). To je ovšem hledisko, které jednak původ spojky, tj. minulý stav, nadřazuje stavu současnému, tomu, že věta s aniž je v daném případě větou závislou, jednak požadavek na konstrukci podřadnou odůvodňuje stavem v konstrukci souřadné, tj. argumentuje jinou syntaktickou konstrukcí[13].

2. Zavrhované užívání kondicionálu ve větách s aniž odpovídá jistému jazykovému povědomí[14] a je ve shodě se sémantikou, kterou může mít český kondicionál ve vedlejší větě. O tom svědčí i skutečnost, že ho užívají také autoři, o jejichž jazykové úrovni nejsou pochybnosti, třebaže je odmítán[15] alespoň sto let. Nerealizovaný děj vět s aniž může být vyjádřen tak, že se záporovou spojkou aniž popře děj označený slovesem v indikativu, tj. děj oznamovaný, např. Odešel, aniž se rozloučil, nebo se spojkou aniž popře děj označený slovesem v kondicionálu, tj. děj pouze nadhozený (navozený), např. Odešel, aniž by se rozloučil.

Uveďme několik příkladů užívání kondicionálu ve větě s aniž závislé na větě indikativní: Aniž by se spolu smluvili, aniž by obrátili svůj fas[101]cinovaný pohled do vidiny tvarů, našli moderní malíři každý na svou pěst něco skoro už zapomenutého: totiž obsah (Čapek). — Aniž by byli řekli, o co se jedná, dali hráti oběma chlapcům tutéž skladbu (Nejedlý). — Aniž by utíkala, přece bude dlouho přešlapovat, jako by ji teď pálila chodidla od štvavého běhu, který musela podniknout (K. Konrád). — Okolnosti jsou samy vysoce typické, aniž by zatlačovaly typičnost postav (Volek). — Působení těchto prostředků je zcela bezprostřední, čtenář je vnímá, aniž by byl nucen si je uvědomit (M. Červenka).

3. Užití kondicionálu ve větě s aniž závislé na větě obsahující indikativ je ještě pochopitelnější, je-li ve větě řídící sloveso moci, chtít nebo slovce možno, lze[16], neboť se jimi vyjadřuje jen vztah k ději pojmenovanému slovesem v infinitivu, ne výslovně jeho realizace, např. s pultem sbitým po způsobu vysokého stolu, u něhož může člověk psát, aniž by usedl (Vančura). Viz i větu s aniž + kondicionál k infinitivní konstrukci otázkové: Jsou jistě způsoby, jak mít přehled o tom, co se děje v prodejně, aniž by kupující měl tísnivý pocit, že si vybírá pod dozorem (Rudé právo).

VI. 1. Užití kondicionálu ve vedlejší větě s aniž závislé na větě obsahující indikativ lze označit dokonce jako vhodné tehdy, je-li řídící věta záporná. Připomeňme si, že se vedlejší věta s aniž ve velké většině případů pojí ke kladné větě řídící na rozdíl od vět hlavních s aniž, které se pojí k větám záporným. Jestliže věta s aniž a indikativem je v postpozici a věta předchozí je záporná, pozná se v písemném projevu, zda věta s aniž vyjadřuje okolnostní určení či zda je ve vztahu prostě slučovacím, pouze z věcných obsahů obou vět, např. zboží nemůže mít hodnotu, aniž je užitečné (Mokošín—Mošnová). Jestliže věcný obsah věty s aniž může být pojat obojím způsobem, je spojení vět dvojznačné. Např. spojení vět Nikdy nepozdravil, aniž se usmál může znamenat ‚nikdy nepozdravil bez úsměvu‘, ale také v archaickém významu ‚nikdy nepozdravil a neusmál se‘, jestliže se ve větě s aniž užije kondicionálu, bude věta s aniž pojata spíše jako okolnostní určení: Nikdy nepozdravil, aniž by se usmál.

Vedlejší věty s aniž závislé na záporných větách jsou zřejmě vývojově pozdější než vedlejší věty s aniž závislé na kladných větách řídí[102]cích. Uvádím ještě doklady: Protože ji (přisouzenou úlohu) nemohl plnit, aniž se dostal do rozporu se svým svědomím, přijal s ulehčením své odvolání (Rudé právo). — Je velmi pravděpodobné, že další cesta není vůbec možná, aniž se vytvoří vedle nových fyzikálních teorií i nové disciplíny matematické (Úlehla). To však bude třeba zkoumat na bohatším konkrétním materiálu tím spíše, že tu dochází k další vývojové změně, resp. objevuje se úzus, který jsme připomenuli ze staré češtiny.

2. Jestliže věta řídící větu vedlejší s aniž je záporná, je ponětí nerealizace zvlášť silné a asi proto někteří autoři užijí ve větě s aniž ještě záporky ne, tj. vlastní záporky větné, přičemž se ovšem věcný obsah věty, resp. souvětí nemění. Jde tu tedy o zápor psychologický podobně jako ve větě s aby závislé na slovese bránit[17], vyvolaný myšlenkovým procesem, sama nereálnost děje je vyjádřena již záporovou spojkou aniž. Srov.: Neminula dítě, aby se na ně neusmála (Pujmanová) → Neminula dítě, aniž by se na ně usmála // … aniž by se na ně neusmála. Uveďme ještě přímé doklady: Nikdo apriori neuvažuje o zrušení krajů, aniž by se tento problém nepodrobil věcné analýze (Mladá fronta). — Nemyslete si, že můžete v Rakousku něco dělat, aniž bych se to vzápětí nedozvěděl (Baumann-Hladký). Viz i doklad v pozn. 13. Jde tu o specifický vývoj češtiny. Se záporným slovesem ve větách s aniž se setkáváme i v překladech (ne jen z doby současné) originálu[18], v němž není užito konstrukce odpovídající naší větě s aniž: Nemožno sblížiti se s ním (s křesťanstvím) ve stavu dnešního poznání, aniž by člověk své intelektuální svědomí nehorázně nepošpinil a sebe a ostatní nevydal v posměch (F. Nietzsche, Náboženský život, přel. Z. Hostinská, Praha 1912, s. 6). — Ale neodvrátí se nikdy tak rychle, aniž by si nějakého objektu nepovšimla (R. Girard, Lež romantismu a pravda románu, Praha 1968, s. 29, přel. A. Šabatková). — Morris Althaus jistě nežil šestatřicet let, aniž někoho neurazil (R. Stout, U dveří zazněl zvonek, Praha 1969, s. 78, přel. Fr. Jungwirth).

VII. Naznačil jsem vývojové etapy vět s aniž v posledních dvou stoletích, resp. náznaky vývoje na základě materiálu, který jsem získal. Předpokladem podrobnějšího a přesnějšího výkladu, zejm. také o systémových vztazích vět s aniž k větám jiným[19], o vzájemném poměru [103]hlavních vět s aniž a vedlejších vět s aniž v jazykovém úzu a o vyjadřování časových vztahů v konstrukcích s aniž, bude shromáždění dalšího materiálu, také z 19. a prvních desítiletí tohoto století.

---

[1] Viz Al. Jedlička, K charakteristice syntaxe současné spisovné češtiny, Slavica Pragensia X, 1963, 143—159.

[2] J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, 40, pozn. 20.

[3] Příklady vět s aniž pojících se ve starší češtině k záporné i kladné větě viz v práci cit. v pozn. 2, s. 40.

[4] Viz J. Bauer—M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1965, učební text, s. 150, 216.

[5] Viz K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Praha 1970, učební text, I. díl, s. 15n.

[6] J. Bauer v práci cit. v pozn. 2, s. 39, říká, že „po spojce aniž se udrželo kladné sloveso až do nové doby“, třebaže „se stalo všude jinde pravidlem kladení obou záporek, ne vedle ni“.

[7] Např. Brus jazyka českého z r. 1877, s. 65, říká: „Při aniž ve výroku zápor z pravidla se neklade“; podobně i Brusy z r. 1881 a 1894 připomínají, že ve staré a střední češtině lze nalézt četné příklady, v nichž věta s aniž má sloveso záporné.

[8] Např. Fr. Bartoš v Rukověti správné češtiny, Telč 1891, s. 1, mluví výslovně o větě hlavní.

[9] Viz kromě Brusů též Česko-německý slovník Fr. Š. Kotta, díl V, 1887. V novější době se takovým případům nevěnovala pozornost; viz mé Souvětí spisovné češtiny, II. díl, s. 228, 285n.

[10] Kdy k tomu docházelo, bude třeba zvlášť zkoumat; viz na začátku článku doklad z B. H. Bilovského.

[11] Viz i Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 378.

[12] Fr. Trávníček, Věty se spojkou aniž, SaS 9, 1943, 13—19.

[13] Na podobné úvaze je založeno Trávníčkovo stanovisko k vyjádření dosud se nepodařilo najíti dokonalejší zařízení, které by jiskření lokomotiv úplně zabránilo, aniž při tom nemělo škodlivý vliv na výkon lokomotiv. Trávníček říká, že je tu chybně záporné sloveso nemělo (tak i NŘ 22, 1938, 64) místo mělo, ale zastává se indikativu: prý se by rozumí z předešlé věty. S tím právem nesouhlasí J. Haller, NŘ 27, 1943, 164: by lze vynechat po aniž souřadicím, nikolik však ve větě závislé na větě předcházející.

[14] Není jen hyperkorektní módou; viz Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 310.

[15] Viz např. také Gebauerovu-Ertlovu Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské II, Praha 1921, s. 236: „Po spojce aniž bývá v nč. užíváno takořka pravidlem kondicionálu, a to nesprávně“, nebo Gebauerovu-Trávníčkovu Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele a studium soukromé, Praha 1930, s. 415: „Po aniž se často klade kondicionál m. indikativu: odešla, aniž by odpověděla (Neruda); uplynulo však asi deset dní, aniž by mne byl navštívil (Arbes) a pod. velmi často v dnešním jazyce“.

[16] Již J. Haller v NŘ 27, 1943, s. 165, uvedl příklady, v nichž je možné užít ve větě s aniž kondicionálu, třebaže ve větě řídící je indikativ, jako: Nechci vejít, aniž bych pozdravil. — Je dosti dobrého, co je možno o něm říci, aniž by se člověk musil přetvařovat.

[17] Viz Fr. Daneš, Zápor po slovesech bránění a obavy, Jazykový koutek Československého rozhlasu, první výběr, Praha 1951, 245—247, a mé Souvětí sp. č., II, 213n.

[18] Viz mé Souvětí sp. č., II, s. 286n.

[19] Viz už Souvětí sp. č., II, s. 283.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2-3, s. 97-103

Předchozí Josef Vachek: Glosa k novočeskému vždyť

Následující Josef Filipec: K otázce spojování slov