Ses, sis

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Pan vrchní poštovní pokladník Osvald Kožoušek z Nového Jičína píše: „Žádám o vysvětlení, jak vznikly tvary ses, sis a jim podobné tys atd. Ode kdy existují tyto tvary ve spisovném jazyce? Zdá se mi, že jich asi před třiceti nebo čtyřiceti lety v jazyce spisovném ještě nebylo, ale byly zato v jazyce lidovém. Ještě nyní se i mezi vzdělanými lidmi objevují tvary abys se, abys si, aby jsi se a pod. místo náležitých tvarů aby ses, aby sis.“

O vzniku příklonného -s v 2. os. jedn. čísla a o jeho přiklánění k zájmenům zvratným psala NŘ. už v 2. ročníku (1918, str. 29 a 214 n.) a znova ještě v 7, 1923, 173 n. Poučení o tom se najde i v dílech mluvnických, zvláště v Gebaurově Historické mluvnici III, 2 (2. vyd.) 414 n. a v Trávníčkově Hist. mluvnici českoslov. (1935) 215. Také školní mluvnice vykládají aspoň stručně o této věci, na př. Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká 1, 1926, 267 n. a Gebaurova-Trávníčkova Přír. mluvnice (1930) 220.

Příklonné -s (na př. v tys, ses, bys a pod.) vzniklo z plného tvaru jsi zaniknutím koncové samohlásky a počátečního j. Koncové -i zanikalo takto leckdy i jinde, nebylo-li ho potřebí pro smysl příslušného tvaru, na př. v kdos, cos, kdes, toť atd. (z původ. kdosi, cosi, kdesi, toti), a doklady toho jsou už v staré češtině. Zkrácený tvar js’ se čte na př. už v stč. Alexandreidě (že js’ přěpustil, že js’ ho slyšeti nerodil), ve Zjevení sv. Brigity (ty js’ buoh i člověk), v evangeliáři Olomouckém (komuž js’ ty svědectví vydával) atd. Zánik počátečního j u présentních tvarů slovesa jsem je věc dobře známá i z jazyka dnešního a doložená už v nejstarších českých památkách (na př. otvořil si, v leg. o Jidášovi). Také v 2. os. býval od počátku zkrácený tvar bez počátečního j, na př. v legendě o Panně Marii (jakž s’ chtěl, takž s’ vše obřiedil), v žaltáři Klementinském (učinils mě, dojils mě atd.), v žalt. Wittenberském (uvedls ny atd.), v kronice Dalimilově (nezákoněs učinil) a j. (Gebauer, Hist. ml. III, 2, 2. vyd., 414).

[210]Se zvratným zájmenem se, si splývá toto příklonné s’ pevně jakoby v jedno slovo (ses, sis). Říkáme na př. cos to udělal, ale co sis to udělal (arci vedle způsobu s tvarem plným: co jsi si to udělal), nikoli cos si to udělal; podobně proti tos dal je to sis dal (nikoli tos si), žes koupil a že sis koupil, tys myl a ty ses myl, uhodils a uhodil ses, kams to dal a kam sis to dal, kdes to vzal a kde ses tu vzal atd. Podle toho je také v jazyce lidovém i spisovném ty bys vrátil, ale ty by ses vrátil (nikoli ty bys se vrátil, stejně jako neříkáme kdes se tu vzal, tos si dal a pod.), ty bys koupil, ale ty by sis koupil, abys ztratil, ale aby ses ztratil, abys dal, ale aby sis dal atd.

Naše prameny nám však neříkají, ode kdy tento stav v našem jazyce trvá. U Gebaura čteme dva doklady ze staré doby, ale v nich je příklonné s’ ještě odděleno od zájmena se: žes se vymluvil (rkp. Gest Romanorum z polovice XV. stol.), ty připověděls se k Hospodinu (z bible Kralické); dnes bychom tu jistě řekli že ses vymluvil a ty ses připověděl. Ve spojení s podmiňovací částicí by starých dokladů není proto, že až do 17. stol. zněla 2. os. by (místo nč. bys), na př. by ty byl syn boží, pomohl by sobě i nám (v Modlitbách a legendách z konce 14. stol.). Nebylo tedy ani u sloves zvratných onoho příklonného s’, na př. šetř se, aby se nekormoutil (z bible Kralické), t. aby ses nekormoutil; kdyby ty se ne tak v lidských věcech přebíral, byl by mysli pokojné (z Komenského Labyrintu), t. j. kdyby ty ses, byl bys atd. Teprve v 17. stol. se začíná partikule by v 2. os. sg. rozšiřovat o koncové s (bys, abys), ale nejstarší doklady na spojení by ses, by sis má Gebauer teprve z konce 19. stol. (nemučil by ses, Květy 1895) a ovšem z usu hovorového. V NŘ. 7, 1923, 176 se k nim dodávají sice literární doklady starší, ale žádný z nich nepochází z doby před r. 1800. Doba třiceti let, o které píše náš dopisovatel, je ovšem i tak daleko překročena. V Erbenově sbírce Prostonárodní české písně a říkadla (vyd. z r. 1886) čteme zpravidla už ses, sis, na př. ty ses taky nic nestyděl (z Klatovska) 201, variant když ses taky nic nestyděl; zaklínal ses na duši (z Budějovicka) 193; slávo sladovnická, kam ses poděla (z Čáslavska) 453; či ses nevyspala (z Hradecka) 192; když sis mě nechtěl vzít (z Domažlicka) 175 atd. Můžeme-li přijmouti za pravdu, že texty těchto písní pocházejí většinou z 18. století, prodloužilo by se nám trvání tohoto vyjadřovacího způsobu hodně daleko do minulosti. Ale protože zatím nemáme staršího materiálu, který by byl datován přesněji, nemůžeme o době, kdy spojení ses, sis vznikalo, říci nic určitého; snad to bylo v století 18., snad už v stol. 17. Této druhé možnosti by nasvědčoval také doklad, který cituje Jungmannův slovník s. v. s z kázání Komenského: Ty ses odevzdal. Oberpfalcer našel v knihách smolných vedle forem, jako [211]‚tys se nechtěl slitovati nade mnou‘ (1634), ‚budeš litovati, žes se na svět narodila‘ (1535), také znění ‚krádal si, kde si co mohl, dříve nežli ses oženil‘ (1590); viz Jazyk knih černých (1935) 215.

Kolísání, které se při těchto tvarech vyskytuje, je v době starší, kdy se spisovný usus teprve ustaloval, zcela přirozené. V době novější, kdy se živý způsob vyjadřovací už dávno vzdal starších forem a ustálil se na usu dnešním (ses, sis, by ses, by sis atd.), bylo kolísání v jazyce knižním působeno mimo jiné příčiny jistě také tehdejší mluvnickou theorií. V Jungmannově slovníku s. v. aby se na př. vykládá takto: „Novější praví vždy abys, což vlastně nepravidelně řečeno; jako nemohu říci: abych jsem šel tam, tak i nemohu: abys, t. aby jsi šel tam. A však někdy smysl bez toho s docela nesrozumitedlný jest, jako: Přijímati osobu bezbožného není dobré, (proto) aby převrátil (při) spravedlivého v soudu, ut declines a veritate judicii. Br. 18, 5. V takové případnosti obecný zvyk může následován býti. Proch. (t. j. F. F. Procházka) Abys všude za lepší soudí. Dg. 309 (t. j. Dobrovského gramatika).“ U hesla by pak Jungmann poznamenává (latinský text Jungmannův zde překládáme): „V 2. os. správněji dříve by, na př. Čemu by ty nerozkázal. Br. Moud. 11, 25. — nikoli bys ty —. Neměl by (t. ty) nade mnou moci nižádné. Jan 9. 11. Novější chtějíce se vyhnouti dvojsmyslnosti kladou bys, na př. Kdy bys ty byl zde. Jan 11, 21. Kdyby ty byl zde. Br. Ib. (t. j. v bibli Kralické na témž místě v evangeliu sv. Jana). Pomni, aby (abys, zřetelněji podle novějšího způsobu) den sváteční světil.“ Tvary ses, sis Jungmann na místech, kde by bylo lze je hledati, neuvádí vůbec, kromě jediného dokladu z Komenského, citovaného už výše.

Tímto učením Jungmannovým si vysvětlíme, že je archaistický tvar by v 2. os. sg. uměle udržován na živu ještě dlouho ve stol. 19., na př.: Smysly seber, aby vymyslil, jak zachovati drahého dítěte (Turinský, Virg. 1841, 60). Nepleť se do cizích záležitostí, aby nelitoval této hodiny (t. 35). „Můj věrný milý“, tak mu píše král, „chci, aby zejtra ke službě mi stál…“ (Erben, Kytice 1871, 120). Rozumí se, že dokud nepronikl v usu spisovném obecně tvar bys, abys, nemohlo se ustáliti ani spojení aby ses, aby sis.

Na jednu zcela mylnou theorii mluvnickou upozornil Gebauer v Hist. ml. III, 2, 2. vyd., 428. Vyvrací tu mínění Hattalovo (vyslovené r. 1857 v Mluvnici jaz. čes. a slov. 263), že je v bys „zachována praindoevropská známka časová“, a dodává, že „psaní bys-se, bys-si místo obyčejného by ses, by sis je tedy libovolné“.

V naší době ovšem tyto starší theorie nepůsobí kolísání spisovného usu přímo; snad se jen jejich odraz, t. napodobení starší neustálené praxe, přenáší až k nám. Avšak hlavní příčina, proč se někteří spi[212]sovatelé i dnes ještě vyhýbají tvarům ses, sis, aby ses, aby sis a pod., je asi v tom, že je pokládají jen za hovorové a ne dost vytříbené, aby bylo lze užíti jich v textu spisovném. Je to jistě obava zbytečná. Viděli jsme, že i přes chudost dokladů, které zatím máme po ruce, můžeme historii těch tvarů sledovati hodně daleko do minulosti, ale hlavně že dávno už přestaly být prvkem toliko hovorovým a že je jejich místo v dnešní spisovné češtině i po té stránce úplně oprávněno.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 8, s. 209-212

Předchozí Romanetto

Následující Miloš B. Volf: Vratič či vrátyč?