Časopis Naše řeč
en cz

Konkurence antikvy a kurzivy ve výstavbě uměleckého textu (M. Pujmanová: Předtucha)

Alena Debická

[Články]

(pdf)

-

1. Grafický prostředek, především písmo, materializuje pojmový jazykový znak, umožňuje tak jeho realizaci v komunikaci.[1] Při recepci textu vizuálně vnímatelný jazykový znak usnadňuje příjemci uchopit jeho skrytý vnitřní význam; grafická modelace celku textu se přiřazuje jako autonomní plán výstavby textu k plánům ostatním. Grafické prostředky mohou nést informaci samy o sobě nebo se vážou na významy jazykových jednotek nižšího řádu — na významy vlastních jazykových prostředků a na významy jednotek vyššího řádu — na významy textových jednotek. Grafická složka textu díla je v užším smyslu utvářena základními grafickými prostředky, za něž můžeme považovat interpunkční znaky, písmo — druhy písma, tvar a barevnost písma; v širším smyslu představuje grafickou složku textu jeho grafická kompozice, tzn. uspořádání všech druhů užitých grafických prostředků na celé ploše textu. Grafická kompozice je stylově rozrůzněna, např. odlišně jsou graficky komponovány texty básnické a texty prozaické, způsobem aktualizace grafické kompozice je například diferencována výstavba konkrétních experimentálních básnických textů. Grafická strukturace textu je příjemcem vnímána a interpretována v jednotě s jeho jazykovou strukturou.

Pro výstavbu a styl uměleckých textů jsou v jejich grafickém plánu relevantní jevy: a) počet a druhy grafických prostředků: z hlediska minimálního nebo maximálního počtu můžeme rozlišit dva protikladné druhy textů, a to spíše texty monografické nebo spíše texty polygrafické; podle druhů různých grafických prostředků [170]užitých na pozadí základních prostředků a podle způsobu užití (ustáleného/obvyklého nebo aktualizovaného) můžeme vyčlenit texty s grafickou strukturou spíše homogenní nebo spíše heterogenní; b) distribuce grafických prostředků v textu a jejich konkurence v textu: z hlediska těchto jevů rozlišujeme grafické prostředky, které procházejí celým textem jako stylově neutrální, vytvářejí základní grafickou linii textu, a jeden nebo více druhů grafických prostředků, stylově aktivizovaných, které jsou v textu hierarchizovány na základě speciálních funkcí, jež plní v jeho výstavbě (v textu může být graficky zvýrazněn pouze jeden dominantní prostředek); v textu si konkurují především grafické prostředky samy (zvláště prostředky stylově neutrální a stylově příznakové), dále prostředky grafické a fónické; c) slohové normy daného typu textu; proces ustalování/normování způsobu užití grafických prostředků v určitých funkcích ve výstavbě textu, a to především v textech odborných a administrativních, a proces záměrného porušování obvyklého/normovaného užití grafických prostředků, zvláště ve výstavbě textů uměleckých, ale například i reklamních.

Funkčněstylová diferenciace grafických prostředků probíhá v závislosti na druhu komunikace, na funkčním stylu, žánru/druhu, na slohovém postupu; v komunikačním aktu je rozhodující pro selekci a uspořádání grafických prostředků komunikační záměr autora.

Ilustrovat tuto tezi můžeme na příkladu osobité korespondence grafických a zvukových prostředků ve výstavbě komiksu, např. na způsobu vizuálního znázornění citoslovečných výrazů, nebo na způsobu užití a na specifické funkci interpunkčních znaků, zejména otazníku a vykřičníku. Obvykle fungují tyto grafické prostředky jako znaky-symboly autosémantické, funkčně diferencované: otazník vyjadřuje otázku, údiv, neznalost; vykřičník pak signalizuje především zlost, nebezpečí, pokud dochází ke kombinaci užití obou znaků, znamená to opticky gradované vyjádření významu podivu nebo leknutí. V některých textech komiksů však dochází ke konkurenci výrazových prostředků pro vyjádření téhož významu: vyjádření verbální konkuruje s vyjádřením téhož významu pomocí grafického symbolu, např. „otazník“ — ?

Vzhledem k tomu, že se grafické prostředky těsně vážou na význam/sémantiku jazykového znaku, fungují ve věcněobsahové-tematické výstavbě textu jako prostředky úplnosti sdělení, optického zvýraznění informace (následně upoutání pozornosti příjemce), ozvláštnění obsahu sdělení; jako prostředky vertikálního a horizontálního členění textu pomáhají (vedle dalších prostředků) hierarchizovat téma sdělení, přehledně text strukturovat.

Funkce grafických prostředků vymezujeme ve výstavbě textu především ve vztahu ke kompozici a k členění textu. V literární komunikaci volí autoři při utváření textu osobité postupy, zvláště pokud experimentují s obsahem i formou textu, tvořivě pracují i s grafickými prostředky ve snaze dosáhnout originální stylové jednoty textu a působivého estetického účinu. Jedním z postupů vizuálního ozvláštnění jazykového sdělení, se kterým se jako čtenáři umělecké literatury setkáváme, a to v poezii i v próze, je využití:

[171]a) korespondence/konkurence znaků fónických a grafických v textu, zpravidla jde o konkurenci vznikající při stylizaci mluvenosti;

b) konkurence druhů grafických prostředků samých ve výstavbě textu.

Pro výstavbu a styl textů uměleckých, ale i věcných odborných, je příznačná zvláště konkurence druhů písma v textu, a to antikvy — kurzivy nebo proloženého písma, tučného — polotučného tisku písma, písma lišícího se velikostí. Na pozadí základní grafické linie tvořené antikvou fungují kurziva a další druhy písma jako prostředky heterografičnosti textu. Kurzivou vytištěné jazykové jednotky (slova, slovní spojení, větné celky, nadvětné celky), textové jednotky (úryvky textů), celé texty odlišných žánrů plní ve výstavbě textu řadu funkcí. Obecně se kurziva podílí na horizontálním a vertikálním členění uměleckého textu, opticky zvýrazňuje do primárního textu zavedené texty sekundární, a to žánrově odlišné texty téhož autora nebo texty různých autorů. Kurziva tak má v textu vedle základní funkce optického zvýraznění a odlišení i funkci prostředku, který signalizuje ve výstavbě textu heterotextovost a intertextovost ― mezitextový dialog, prezentuje vícestylovost textu a jeho funkčněstylovou diferenciaci.

 

2. Naznačili jsme (viz výše), že grafické prostředky se při produkci textu podílejí na všech plánech jeho výstavby; těsně se vážou ke kompozici i k členění textu; zvýrazňují formu i význam jazykových prostředků v textu. Objasnění funkcí grafických prostředků uplatněných v konkrétním textu tedy vyžaduje, abychom je zkoumali v kontextu základních plánů výstaby tohoto textu. Výklad a popis konkurence antikvy — kurzivy v textu novely Marie Pujmanové Předtucha tedy nutně s těmito jevy spojujeme a podáváme je v těchto souvislostech (viz dále).[2]

Předtucha představuje model grafické kompozice textu, v němž jsou vizuálně zvýrazněny a graficky aktivizovány jazykové jednotky: slovo, slovní spojení, věta. Pro grafickou složku jsou ve výstavbě povídky příznačné konkurence druhů písem: a) antikva: prezentuje základní, neutrální grafický prostředek; kurziva: prezentuje graficky aktivizovaný prostředek na pozadí antikvy, plní ve výstavbě textu vedle obecných i speciální funkce; b) antikva ― proložené písmo; c) kontrapunkt k těmto dvěma konkurencím tvoří výrazy vyčleněné ze základní grafické linie uvozovkami.

[172]Základní charakteristika plánů výstavby novely

Novela Předtucha vyšla roku 1942 jako v pořadí šestá autorčina próza, počítáme-li mezi prózy i sedm kapitol nedokončeného Románu školní třídy. Má zvláštní postavení mezi románem Lidé na křižovatce (1937) a románem Hra s ohněm (1948). Doprovod k Předtuše tvoří sbírky básní Verše mateřské (1940) a Rafael a Satelit (1944). Ideově-etický až filozofický rozměr prózy je naznačený ve smyslu výpovědi Františka Jelínka citované formou vnitřní řeči Annou (paní Jelínkovou): Jak mě František držel. V něm je klid. Že nejtěžší hřích je zoufalství. (s. 72); týž obsah přejímá od otce i syn Václav a v dialogu se obrací k sestře Jarmile: „Pamatuješ,“ pravil vážně, tak, jak spolu nikdy nemluvili v obyčejném životě, „táta vždycky říkal, že nejtěžší hřích je zoufalství. —“ (s. 108) Motiv ohrožení a ztráty základních životních jistot a etických hodnot je v prózách M. Pujmanové spjat se společenskými otřesy a zvraty, a to válečnými (Pod křídly, 1917, Povídky z městského sadu, 1920 — 1. svět. válka; Předtucha, 1942, Život proti smrti, 1952 — 2. svět. válka), sociálními, politickými (Lidé na křižovatce, 1937). Motiv předtuchy v názvu i v textu prózy evokuje očekávání zlých událostí a rezonuje s tíživou okupační atmosférou. V dobovém válečném kontextu nabývá zdánlivě komorně laděný příběh, dokonale vystihující mikrosvět jedné rodiny, další obecné významy. V okupační „tmě“ představují pozitivní hodnoty: rodová pospolitost, rodinná soudržnost, mateřský jazyk jako projev existence a trvání národního společenství, historie národa, tvůrčí práce jedince. Je zajímavé, že motiv rodiny a tušení (předtuchy) jejího ohrožení vnitřními i vnějšími silami zla, prožití ztrát v rodině a znovunalezení bezpečí v rodině se objevuje v motivické výstavbě próz Pod křídly (v kapitole Láska nachází hrdinka po smrti babičky bezpečí v náručí matky), v románu Lidé na křižovatce (v kapitole Zlý sen je hodnotící postoj: Je s nimi nudno, jsou takoví samozřejmí, že je už ani nevidíš. Ale kdyby se rozešli ti dva, hroutí se svět.). V textu novely je motiv předtuchy neštěstí motivem ústředním, prochází celým tematickým plánem, přímo je vyjádřený v místě kompozice, kdy končí expozice příběhu, děj se začíná zauzlovat a stoupá dějové napětí. Tento motiv se vždy dotýká vnitřního prožívání postav, jejich podvědomí, je to stav prožívaný ve spánku, ve stavu snění-polosnění, harmonuje s okamžitým psychickým naladěním postav (především Jarmily a Václava). V kapitole Noc je Jarmila ve snu účastna katastrofické situace, slyší „skřípění, hukot, svist…“, připomínající vzdáleně železniční neštěstí; v téže kapitole chůva Cilka sbírá na půdě nádherně bílé prádlo, protože prádlo viselo na půdě přes Nový rok, znamená to, že do roka někdo umře. Po odjezdu rodičů se Jarmila (která odjezd zaspala) obrací k Václavovi s otázkou: „Václave,“ začala Jarmila nesměle, „co myslíš, jsou předtu-“. (s. 51) Václav se vrací k předtuše v okamžiku nezdařené chemické reakce v kapitole Kvintán. (s. 57) Motiv předtuchy se znovu objevuje v ději novely ve 14. kapitole Jitro v místě rozuzlení děje a definitivně se rozplývá po zprávě o šťastném příjezdu rodičů do Malory (v místě katarze): „Co se to přehnalo kolem nás,“ vzdychla si zhluboka. „A ta tvá předtucha, viď?“ vzpomněl Václav. (s. 114) Hodnotu rodiny, rodičů si děti uvědomují v okamžiku katastrofického vyvrcholení děje v 13. kapitole Neštěstí: „Já jsem je nenáviděla, já jsem se jim smála, připadali mně — takoví nemožní, já jsem si namlouvala, děti a rodiče, to že je všechno náhoda, já — já bych nejradši skočila z okna.“ (s. 108) „/—/ Ale víš,“ dodal tlumeněji, „co si nedovedu představit?“ „Že by se vrátil jen jeden z nich, viď?“ dořekla právě tak tiše jeho blíženka. „Táta s mámou tak patří k sobě —“ (s. 109) Nejistota, čekání na zprávu vede k potřebě soudržnosti všech: Ach bože, semknout se, semknout, nás několik, co tu zbylo, ať nepřijde nazmar ani jiskřička z původního věrného tepla. (vnitřní řeč Václava, s. 106)

[173]M. Pujmanová vyvíjí děj příběhu postupně lineárním kompozičním postupem založeným na časovém principu; děj uzavírá do čtyř dnů, přesně jej lokalizuje do městečka Lichnova (Potštejnu v Orlických horách) k řece Orlici a okolí (pouze v kapitole Rodiče za školou se ocitáme v prostředí rychlíku a ciziny) a váže jej na členy rodiny Jelínkovy včetně chůvy Cilky. Které jevy jsou příznačné pro kompozici novely? Celek textu prózy je rozčleněný do dvou rozsahem nevyvážených kompozičních částí: první z nich obsahuje děje, které se odehrály „předtím“ — před neštěstím (1.—12. kapitola), v druhé části je zobrazeno neštěstí a šťastné rozuzlení příběhu (13.—14. kapitola). Jednoduchá postupná kompoziční linie se ve vyprávění průběhu druhého dne (viz 7.—9. kapitola Kvintán, Čekání, Rodiče za školou) rozdvojuje, výstavba je v této části textu obohacena kompozičním paralelismem. Dějové složky příběhu jsou na časové ose uspořádány a seskupeny tak, že vytvářejí kompoziční linii zřetelně rozčleněnou do jednotlivých kompozičních fází. Autorka děj příběhu exponuje pozvolna v prvních pěti kapitolách; již sémantika názvů těchto kapitol — Bratři Jelínkové, Ivan, Jarmiliny trampoty, Otec a dcera, Cilka — signalizuje funkci těchto textových jednotek v expozici: představit postavy v základním prostoru při jejich jednání v průběhu prvního dne. V jádru příběhu ve fázích kolize — krize autorka mistrně pracuje s kontrastem a gradací; dějové napětí se „proměnlivě vlní“: stoupá v 6. kap. Noc, zklidňuje se v 7. kap. Kvintán, stoupá v 8. kap. Čekání, zklidňuje se v 9. kap. Rodiče za školou, postupně stoupá během třetího dne v 10. a 11. kap. Ivan a laborka, Samotář a vrcholu dosahuje v závěru 12. kap. Jarmilina pouť; v 13. kap. příznačně pojmenované Neštěstí (viz i symbolika čísla třináct) udržuje autorka dějové napětí na kritické vrcholové úrovni, sjednocuje prožívání postav do jednoho místa a času; dějové napětí prudce opadá na začátku 14. kap. Jitro, kdy dochází k rozuzlení příběhu, k nenaplnění předtuchy a k šťastnému zakončení děje. V prožívání postav nastupuje stav vnitřní psychické katarze (vyznačuje se pozitivním psychickým naladěním, prožíváním pocitu štěstí), s nímž harmonují i děje přírodní: nový den, jeho začátek — jitro, stav po dešti. V souladu s touto situací je i jazyková reakce postav: „Fuj, ale dali nám co proto,“ udělala Cilka. „Dejte pokoj, já se z toho ještě celá třesu.“ /—/ „Co se to přehnalo kolem nás,“ vzdychla si zhluboka. „A ta tvá předtucha, viď,“ vzpomněl Václav. /—/ „Jako když něco chce dát zprávu a zaťuká trochu vedle.“ Václav se z toho nemohl vzpamatovat. „Jarmilo, o vlas —“ (s. 114) Prožitá událost je přenesena do transcendentálního rozměru bytí v „nadsvětí“ a její rozuzlení nabývá smysl zázraku: Sevřela ruce, zarděla se a dodala v studu, s jakým se zmiňují obyčejní lidé o nadsvětí v tomto životě: „Zázraky jsou, věř mně.“ (s. 114)

V kompozičním plánu novely jsou postavy, prostor a čas dokonale propojeny; dějová linie je utvářena pohybem postav, a to jejich pohybem fyzickým v prostoru a čase a pohybem myšlení v jejich vědomí — aktuálním vnitřním prožíváním vnější skutečnosti i znovuprožíváním v mysli rekonstruovaných dějů minulých. Autorka přitom tyto procesy diferencuje podle věku postav i jejich sociálního a společenského zařazení. Například myšlenkové pochody Františka Jelínka mají rozměrnou amplitudu od uvažování o zcela konkrétních jevech každodenního života až k úvaze o jevech, které přesahují do smrti a posmrtné existence: A to jenom naše krátkozraké oči vystřihují kusé obrázky, pomyslil, hledě oknem na baňatý kostelíček, jejž míjeli. Přestane perspektiva; tam — je úplnost. Jak krásně se po česku říká: na pravdě boží. (s. 71)

V souladu s kompozičním plánem autorka příběh přehledně horizontálně rozčlenila do 14 kapitol. Vertikální členění textu se vyznačuje bohatstvím uplatněných promluvových pásem (narativních postupů) a originalitou jejich kombinací. Autorka vytváří příběh tak, že plynule přechází [174]z jednoho promluvového pásma do druhého, často se tak děje uprostřed větného celku. Přechody mezi pásmy nejsou zřetelně ohraničeny distinktivními znaky, při analýze textu často nemůžeme jednoznačně vymezit zvláště hranice nevlastní přímé řeči a polopřímé řeči nebo stanovit místa přechodů z objektivního promluvového pásma řeči vypravěče do subjektivizovaného pásma smíšené řeči. Při recepci textu jsme vtahováni do obrazu fiktivního světa, pro který jsou příznačné neustálý pohyb a přechody od zobrazení dějů vnějšího světa, přímých jazykových reakcí postav na ně, k dějům vnitřního mikrosvěta postav, jejich jazykového ztvárnění formou vnitřní řeči, jež plasticky odhaluje psychiku postav. Hlouběji do světa postav vniká autorka i tím, jak zobrazuje duševní procesy vnímání skutečnosti a vytváření představ o ní pomocí metaforického zobrazení; např. pro vyjádření zaostřeného smyslového vnímání Ivana je příznačné užití četných metafor-personifikací, pro vidění řádu v jevech a poznání podstaty jevů Františka Jelínka je příznačné vyjádření obrazy metafor-symbolů.

Postavy jsou výstižně charakterizovány jazykem; jazyk jednotlivých postav odráží jejich věk, místo v sociální skupině — v rodině, vztahy mezi členy rodiny (citové, hodnotící postoje), profesi. Hlavní postavy novely můžeme rozčlenit do tří skupin: chůva Cilka, věkově nejstarší, příznačně užívá jazykových prvků nespisovných, obecněčeských, zastarávajících až zastaralých, expresivních, hovorově zabarvených: špargál, atres, archýtek, tancovačka, akorát, přijít s křížkem po funuse, nedat někomu ani krejcar aj.; děti — Ivan, Václav, Jarmila — jsou charakterizovány prvky jazyka mládeže dané doby, příznačné jsou výrazy studentského slangu, metaforizovaná, expresivní vyjádření doprovázená hyperbolou, ironií, silným citovým zabarvením (častěji negativním), vyjádřením hodnotícího postoje: bouda, laborka, hartún, tubera, fórista, slon, buvol, sprosťák, vstřebat se, rozházet se, vymýšlet koniny, nandat to S. K. Orlici aj.; manželé Jelínkovi se vyjadřují spisovně, na tomto pozadí výrazněji vystupují hovorově zabarvené prvky, omezené především na ustálené frazémy lidového původu: spát jako na vodě, spát jako když vás do vody hodí, nemít hlavu ani patu, lajdat se s cizím chlapem, natahovat moldánky, trhnout se a jet aj. Objektivní promluvové pásmo vypravěče je ztvárněno spisovnou češtinou, v textových úsecích, v nichž je vyprávění subjektivizováno a promluvová pásma vypravěče a postav se mísí, dochází k prolínání prvků spisovných — nespisovných, stylově neutrálních až knižních — hovorových. Jazykové charakteristiky postav tak ve výstavbě příběhu odkazují k diferenciovaným rolím postav, podílejí se na plastičnosti a rozmanitosti jazykového vyjádření, obohacují smysl sdělení povídky. Projevem rodinné pospolitosti, soudržnosti členů rodiny, zesílené v čase prožívání neštěstí, je i jazykové přizpůsobování řeči postav; uskutečňuje se vzájemným přejímáním jazykových prvků mluvčími, jejich doslovným opakováním, a to nejen v dialozích postav.

Výskyt a fungování jazykových jednotek vizuálně prezentovaných v Předtuše kurzivou

V textu Předtuchy (6. vyd., 1953) je kurzivou na pozadí antikvy opticky zvýrazněno 37 různých jazykových jednotek/hesel, celkově se v textu vyskytuje včetně opakování 62 jednotek vytištěných kurzivou. Tato slova, slovní spojení, věty procházejí celým textem novely, vyskytují se ve všech kapitolách kromě 4. kapitoly, nazvané Otec a dcera.

[175]Výčet jazykových jednotek vyčleněných v tisku kurzivou, jejich abecední uspořádání, v závorce uvedeno umístění na stránce:

akorát (42); archýtek (110); atres (42); naválet banány (14); trenovat v bekhendu (20); béž šaty (64); bouda (5); dělat fofr (55); fórista (22, 86); gemy (20); hartún (10, 11, 38, 51, 76, 88, 113, 115); hartúnová nálada (78); honit se (61, 61); přihnat se s jazykem na svetru (8); laborka (8, 14, 15, 15, 33, 52, 58, 76, 76, 77, 78, 79, 80, 106); lajsna (99); maaska (21); mají (kombinace s proložením písmen, 109); Musí! (6, 6); naivní (69); nakulmovat (64); nandat jí to plus forty šest nula (23); potrefený člověk (41); předtím (95); rozkošný (14); slečinka (14); smeč (19); svíčka (19, 19); šlechetný (84); tam (71); tomu (103); tubera (35); uvědomělá (42); vitální (47, 47); vstřebat se (52); Vždyť jsme to jen my (55).

Je zajímavé, že model grafické kompozice textu Předtuchy není ve všech vydáních prózy identický. V 1. vydání prózy v roce 1942 se na grafickém obrazu textu novely konkurence antikvy a kurzivy výrazně nepodílí; vybrané jazykové jednotky jsou totiž graficky aktivizovány pomocí konkurence antikvy a proloženého písma. V 6. vydání novely v roce 1953 (vydání poslední ruky) se ve srovnání s 1. vydáním zvyšuje počet kurzivou zvýrazněných jednotek o 13, s opakováním o 18 jednotek: laborka (5×); bekhend; gemy; maaska; plus forty šest nula; tubera; vstřebat se; fofr; honit se (2×); nakulmovat; béž; fórista; lajsna.

V 1. vydání jsou v textu navíc ve srovnání s 6. vydáním proložením zvýrazněna slova:

naštvat; to; v obou vydáních zůstává proloženým písmen graficky aktivizován slovesný tvar oživuje: Ale pořád je za tím obyčejným životem ještě něco jiného, to první, to pravé, to, co jej chrání, ten všední život, aby z něho nebyl jen trhací kalendář, jídelní lístek a duchny, to, co teprv oživuje život, nebo jak bych to řekla (vnitřní řeč Anny, obsahující metařečový komentář; 6. vyd., s. 71). V 6. vydání je kombinací kurzivy a proloženého písma „zmnožena“ grafická aktualizace slovesného tvaru mají:
Jarmila šeptala: „Měli se moc rádi,“ a dala se do pláče.
„To nesmíš! mají, urputně ji opravil Václav. (s. 109)

Které funkce plní tyto graficky vyznačené jednotky ve výstavbě textu novely?

Ve významovém plánu textu Předtuchy můžeme považovat dvě z graficky aktivizovaných a aktualizovaných jednotek za klíčová: laborka, hartún. Tato pojmenování procházejí celým textem, mají nejvyšší výskyt, patří vždy do mikrosvěta určité postavy, od ní je přejímají další postavy, směřují do významového kontextu těchto postav (Viz tabulka.) Obě pojmenování označují prostor, v němž se postavy pohybují, který má v podtextu jistou výlučnost až tajemství, prostor, který postavy respektují. Laborka „patří“ k Václavovi, to je v textu explicitně vyjádřeno v přímé [176]řeči Anny, ve vnitřní řeči Ivana: — Jarmila křičí, ať za ní nechodím na tennis, že má ze mne trému, a Václav se zamkne do laborky. (s. 8); Ivan čestné slovo neruší, když se plíží po schodech na půdu a mačká v ruce klíč, který vyfoukl Cilce. Také neměla právo vzít jej Václavovi, když je to jeho laborka. (s. 76) Hartún je Ivanovo slovo; ten toto pojmenování jako nové vytvořil: Když Ivan nebojoval, vtiskl se do koutka v tajné chodbě proti Sychrovým, do toho rohu, jemuž, sám nevěda proč, říkal od malička hartún,… (s. 10) V pásmu vypravěče je Ivanovo „vlastnictví“ pojmenování hartún stvrzeno ve významovém kontextu postavy Jarmily: Jarmila se rozhlížela, všecka zaražená. /—/ Na zamyšlených lesích, na osamělé borovici u Floriána, na nevinném domku pana Sychry, i v brance, jak ji nechali pootevřenou a teď se k ní vraceli od Ivanova hartúnu, leželo tázavé ticho. (s. 51) Opakování týchž graficky aktivizovaných pojmenování slouží jako prostředek sémantické soudržnosti textu povídky, prostředek textového navazování, spojitosti textu, vytváření sémantického kontextu.

Vedle přejímání pojmenování (viz i vitální Jarmila přejímá od Toufara, s. 47) funguje jako prostředek vyjádření soudržnosti a blízkosti členů rodiny i jev jejich jazykového přizpůsobování v dialozích (častěji graficky nezvýrazněný); v uvedeném příkladu je graficky aktualizováno doplňující vyjádření: „A co z nás máte?“ smála se matka. /—/ „K obědu se přiženete pozdě —“ „— s jazykem na svetru,“ podotkl Ivan. (s. 8)

Graficky zvýrazněné pojmenování laborka v textu Předtuchy

 

 

Graficky zvýrazněné pojmenování hartún v textu Předtuchy

 

 

[177]Vysvětlivky: číslice označují výskyt pojmenování na stránce
x … výskyt pojmenování v řeči postavy, vypravěče
→ označuje významový kontext postavy, k němuž pojmenování odkazuje

Grafickým zvýrazněním kurzivou vystupují na neutrálním pozadí antikvy významy aktivizovaných pojmenování a jejich modifikace do popředí; kurzivou jsou zdůrazněny konstantní slohové příznaky pojmenování, příznaky kontextové i další pragmatické významy. Zcela speciální funkci mají v kompozici novely kurzivou aktualizovaná slova tam, předtím, tomu: kurziva zde implikuje zjemňování významu těch pojmenování (jejich tabuovost), která odkazují v tematickém plánu k přesahu od jevů pozemského života k jevům posmrtným a k tušenému tragickému neštěstí: To nebylo to, tomu se vyhýbaly za řeči, Jarmila však neklamně poznávala hlas, jehož se už prve byla zděsila, ten strašný, šetrný, uctivý hlas. (s. 103)

Na úrovni textového plánu novely, jejího vertikálního členění, je příznačné, že nejpočetněji jsou kurzivou opticky zvýrazněny jazykové jednotky umístěné v přechodných typech promluvových pásem: v nevlastní/neznačené přímé řeči, v polopřímé řeči, v smíšené řeči. Tento fakt odpovídá neustálým posunům v literáním zobrazení postav od jejich pohybů, jednání ve vnějším světě do jejich nitra (viz výše). V přímé řeči postav kurzivou vyznačené jednotky zvýrazňují, zesilují subjektivitu promluvy, apel, expresi ve spojení s metaforizací významu: „Oldo, naválíš jim zase tři banány jako onehdy s Hradcem?“ (s. 14); „A co otravuješ? Že by ses mohla vstřebat.“ (s. 52) „Že se honí, vyřkli jako jedněmi ústy. (s. 61) V objektivní řeči vypravěče kurziva ve vyznačených pojmenováních aktualizuje jejich významy a implikuje významový kontext postavy, k němuž přísluší: Čert nyní doběhl až k Sychrovic hartúnu, tam se na mžik zastavil a jaksi zamlčel (i když předtím neštěkal) a zavětřil za chlapci. (s. 11); Když vběhli do laborky, z Ivana nebylo vidět než zadeček; nos u skla, jež pečlivě zakalil, jak dýchal horlivostí, pozoroval větvičky. (s. 80)

V textových úsecích, v nichž se odlišné promluvové typy setkávají a prolínají, fungují některá graficky vyznačená pojmenování jako signály přechodů z jednoho promluvového typu do jiného:

Co na tom mají! Takhle na lodičkách po Orlici ― dobrá. Ale navléknout se v tom vedru do městských šatů a zavřít do rychlíku na dva dni a noc ― /Polopřímá řeč/ Václav si na to nesměl ani vzpomenout, na dusno, když vlak vjede do tunelu, na drátěnou chuť v ústech po tajné cigaretě na chodbičce, na chrapot uhlí, na smutek rachotů, na kalný vlak, až je zas poveze zpátky /Řeč vypravěče subjektivně zabarvená/ do boudy ― ale do té doby do něho nevstoupí nohou. Jako by v Lichnově nebylo dost hezky! /Polopřímá řeč/ Václav se cítil uražen nejen za sebe, i za Lichnov, a táž křivda spojila Ivana s velkým bratrem. /Řeč vypravěče/ (s. 5)

Ve všech promluvových typech kurzivou vyznačené jazykové jednotky zvýrazňují především mluvenost, hovorové slohové zabarvení sdělení.

[178]V jazykovém plánu textu Předtuchy kurzivou vytištěné jazykové jednotky vizuálně stvrzují autorčin záměr využít diferenciace lexika národního jazyka a) k literární stylizaci mluvenosti a k jazykové charakteristice postav; b) k tvůrčímu úsilí vytvořit prozaický text, v němž výběr, způsob užití prostředků, jejich organizace jsou řízeny stylovým principem hovorovosti. Text Předtuchy představuje z tohoto hlediska vyvrcholení vývoje stylu próz M. Pujmanové od knižnosti k hovorovosti výrazu.

O uvědomělé a poctivé práci M. Pujmanové s jazykem svědčí to, že vybrané výrazové prostředky fungují v textu autenticky, vyjádření vypravěče a postav je i přes časovou vzdálenost živé, aktuální. Autorka v tomto textu a tímto textem vypovídá o svém vztahu k mateřštině, stejně tak činí i v úvahových článcích ze své tvůrčí dílny. „Česká řeč srší mladostí. Je smyslová, srostitá, hmatatelná, sugestivní. Představa a slovo do sebe zapadají, že je to prostě rozkoš. Vyřknete-li jablko, to slovo má opravdu kulatou hladkost a šťávu; vyslovíte-li trnka, máte na jazyku svíravou trpkost plodu; řeknete-li scvrklý a nafouklý, změříte zvukomalebným rozpětím obou slov rozdíl obou vlastností.“ (O české řeči, 1945, s. 22) ― „Však jsem se také se svými rukopisy poctivě hmoždila! Roztrhám stránku třebas desetkrát, než se mi zdá v pořádku.“ (Mých deset let v literatuře, 1955, s. 27); paralelu k této výpovědi nacházíme i v Předtuše: Tatínek se dřel s půdou a já s řečí; za nic bych nedal svou práci, které zelení lidé říkají suchá; v laboratoři slov se dohmatáváš k mystériu národa. František Jelínek, když je sám se sebou, myslí slavnostně; je to jeho druhá přirozenost. (s. 70)

Rejstřík 37 kurzivou vytištěných jazykových jednotek zahrnuje a) lexémy nespisovné, a to: ob.; nář.; zast.; slang. student., sport.; expr.; neol. dět.: akorát, atres, naválet banány, bouda, fofr, hartún, honit se, jazyk na svetru, laborka, lajsna, nakulmovat, svíčka, tubera, vstřebat se, vzít (soupeře); b) lexémy spisovné, a to: expr.; zdrob.; odb. sport.; hovor.; zast.; kniž.: archýtek, bekhend, béž, fórista, gemy, maaska, plus forty šest nula, potrefený, slečinka, smeč, vitální, lexémy, věty spisovné neutrální, které v kontextu zpravidla získávají další diferenční, pragmatické významy (citové zabarvení, výpovědní modalitu, hodnotící postoje, ironii, vyjádření vnitřního prožívání): hartúnový, mají ― mít rád, Musí! Musí!, naivní, předtím, rozkošný, šlechetný, tam, tomu — to, uvědomělý, Vždyť jsme to jen my.

Pro jazykovou výstavbu Předtuchy jsou příznačné bohaté metařečové komentáře, které autorka slohově zabarvuje i některými kurzivou zvýrazněnými výrazy: „Neblbni, Jarmilo, vážně, s tím nejsou legrace,“ vpadl Václav. „Takový oslabený organismus je přístupný každé infekci. Můžeš klidně dostat tuberu,“ dodal, celý šťastný tím výrazem, (s. 35) — „Že se honí, vyřkli jako jedněmi ústy. Toho výrazu užívají v partě často a znamená: vychloubat se něčím, co není a co jen předstírám, abych udělal dojem, a kdo si tak počíná, je u party v opovržení (s. 61); dále viz hartún (s. 10), tam (s. 71), vitální (s. 47).

[179]Závěrečné shrnutí funkcí kurzivou zvýrazněných jazykových jednotek

Detailní rozbor graficky aktivovaných jazykových jednotek v textu M. Pujmanové Předtucha prokázal, že ve výstavbě novely plní kurziva na neutrálním pozadí antikvy několik funkcí. Kurzivou zvýrazněné jazykové jednotky vytvářejí dílčí konkurenční sémantické pole, jež vystupuje v sémantickém plánu celku textu do popředí, a podílejí se tak na vytváření sémantického kontextu. Graficky zvýrazněné jednotky jsou rozloženy v struktuře celého textu (vyskytují se ve všech kapitolách kromě 4. kapitoly) a fungují jako prostředek koherence textu. Opakovaným výskytem některých jednotek a jejich významů, zvl. pojmenování laborka, hartún, autorka zdůrazňuje a vytýká v tematickém plánu prostor dění, k němuž odkazují. Příslovce tam, předtím prohlubují a plasticky formují časovou strukturu příběhu: vnášejí aspekt nadčasovosti a rozčleňují děje na časové ose do dvou časových úseků, tím zároveň i do dvou kompozičních částí. Ve vertikálním členění textu signalizují graficky vyčleněné jednotky plynulé přechody mezi promluvovými pásmy; zvýrazňují jazykovou charakteristiku postav a vztahy mezi postavami naznačené v jejich vyjadřování přejímáním týchž prostředků. Zároveň jsme, jak se domníváme, rozborem stvrdili platnost teze K. Hausenblase, že pro utváření stylu a smyslu textu/komunikátu je podstatná jednota všech výrazových prostředků, tedy i grafických. Z hlediska celkové výstavby textu novely a jejího stylu antikvou odlišené jazykové jednotky především „podporují“ a zesilují stylový princip hovorovosti (d. cit. v pozn. 1).[3]


[1] V kontextu české a slovenské funkční lingvistiky, stylistiky a české poetiky věnovali pozornost fungování grafických prostředků v textu zvláště: J. Vachek, Psaný jazyk a pravopis, Sborník Čtení o jazyce a poezii I, Praha 1942, s. 229―306; J. Vachek, K theorii jazyka tištěného. Sborník Pocta F. Trávníčkovi a F. Wollmannovi, Brno 1948, s. 423―429; K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, UK, Praha 1971; M. Jelínek, Stylistické aspekty gramatického systému /gramatické dublety a konkurenty/, in: Stylistické studie II, ÚJČ ČSAV, Praha 1974; M. Jelínek, Stylistika, Příruční mluvnice češtiny, Nakladatelství Lidové noviny, Brno 1995, s. 701―779; J. Mistrík, Štylistika, 1. vyd., Bratislava 1985, s. 233―244; J. Mistrík, Vektory komunikácie, 2. vyd., UK, Bratislava 1999; D. Hodrová, Grafická kompozice, in: … na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století, Torst, Praha 2001, s. 194—211; O. Müllerová, O jazykovém přizpůsobování partnerů v dialogu, NŘ 61, 1978, s. 57―68; J. Hoffmannová-Jiřičková, O tzv. metařečových komentářích“, SaS 40, 1979, s. 149—151; L. Doležel, Narativní způsoby v české literatuře, ČS, Praha 1993; M. Langerová, Vizuální aspekty básnického díla, in: Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz. Poetika literárního díla 20. století, Praha 2002, s. 379—473.

[2] O jazyce Předtuchy: J. Haller, Marie Pujmanová, Předtucha, NŘ 30, 1946, s. 86―96; J. Boušková, Jazyková charakteristika v próze M. Pujmanové, NŘ 32, 1948, s. 85―94; M. Pujmanová, Vyznání a úvahy, ČS, Praha 1959; Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935―1957, Slovník spisovného jazyka českého IIV, Praha 1958―1971.

Analyzované knihy: M. Pujmanová, Předtucha, Fr. Borový, 1. vyd. Praha 1942; M. Pujmanová, Předtucha, Dílo Marie Pujmanové, 6. vyd. (z poslední ruky), sv. 7, ČS, Praha 1953.

[3] Stať navazuje na příspěvek autorky O grafických prostředcích v uměleckém textu. Konkurence antikvy a kurzivy ve výstavbě uměleckého textu, Sborník Okraj a střed v jazyce a v literatuře, Ústí nad Labem 2003, s. 204―213.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 4, s. 169-179

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Alena M. Černá: Vyjadřování množství léčiv ve staročeských lékařských textech