Časopis Naše řeč
en cz

Předtucha

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Marie Pujmanová, Předtucha. Jako 47. svazek sbírky Žatva vydal Fr. Borový v Praze. 1942. 1. vydání. 121 stran. (2. vydání 1946.)

V 1. sešitě letošního ročníku Naší řeči (XXX, 11) jsme zaznamenali, jak se Marie Pujmanová dívá na svůj mateřský jazyk a co všechno ji v něm uchvacuje. Řekli jsme pak k tomu, že její básnická charakteristika češtiny má zároveň i velkou věcnou pravdivost a odbornou přesnost, založenou na bystrém pozorování a na uvědomělých zkušenostech z vlastního básnířčina vítězného „boje s andělem řeči“. Na doklad toho se nyní pokusíme podat několik poznámek o vyjadřovací technice Marie Pujmanové, a to podle rozkošné povídky „Předtucha“. Je to dílo rozsahem sice malé, ale veliké svou hodnotou uměleckou; všechny význačné vlastnosti spisovatelčina vypravěčského umění se v něm jeví jakoby v názorné zkratce.

Časové rozpětí, v němž se rozvíjí děj této povídky, činí necelé čtyři dni. Z nich v prvních dvou nám autorka představí v rozličných situacích osoby, které v povídce vystupují, podá živý obraz jejich rodinného prostředí, jejich zájmů a starostí, z několika prolínajících se pásem děje vybaví vůdčí nit naivního, ale přitom osudově závažného milostného příběhu patnáctileté Jarmily a s pomocí toho všeho připraví vlastní konflikt, který se náhlou svou dramatičností až bolestně obrazí na idylickém pozadí ostatních dějů. Třetí den je mistrovsky osnované vyvrcholení dvojitého dějového napětí, úmyslně zdržované a zvyšované vložkami statické povahy a prodloužené ještě trapnou nocí, v níž nevystupuje nic než „čekání, ta rakovina duše, čekání“. Jitro čtvrtého dne pak přináší vykoupení.

To je asi v podstatě osnova povídky „Předtucha“, rozprostřená na čtyři dni. Ale do pouhých těch čtyř dnů a do jejich událostí vměstnala autorka množství živých scén a hlavně dokonale prokreslených postav, charakterisovaných jednáním i jazykem. M. Pujmanová má velmi bystré oči pro svět a pro jeho obyvatele; na věcech i na lidech neomylně odhaluje celkovou povahu i osobité podrobnosti, vážné stejně jako směšné. K tomu se druží podivuhodně vypěstěné umění vmýšlet [87]se do životních podmínek a situací jiných lidí, cítit jejich srdcem a hovořit jejich jazykem. Odtud vyrůstají neodolatelně živé charakteristiky, věrné v každém hnutí a v každém slově. Autorka je do mluvy svých osob tak zaposlouchána, že z ní nevychází, ani když sama o nich vypravuje; ustavičně a naprosto lehce přechází z řeči nepřímé v polopřímou a přímou, ba i v řeči nepřímé a při vlastním vyprávění užívá slov vlastních osobě, o níž se právě mluví. Proto je v textu M. Pujmanové stále tak živo a rušno; nikde není mrtvého místečka a čtenář se s touto rozenou vypravěčkou ani vteřinku nenudí. Tak hned roztomilá postavička malého Ivana, žáka „kasičky“, vystoupí před nás jako na pásu mluvicího filmu, když nás autorka v druhé kapitole provede jeho „světem“. Ivan, malý capart, by chtěl být pokládán za velkého a vší mocí se snaží jako velký vypadat, především v hovoru napodobuje „odbornou“ drsnost svých starších vzorů. Všechny scény s ním jsou jemné a živoucí drobnokresby, podložené podrobnou znalostí dětské duše. Čtěme na př. tento milý obrázek:

„Oldo, ahoj!“ náhle zahalekal Ivan přes silnici jako na horách. Rozběhl se k protější telegrafní tyči, naklonil hlavu, až ho krátce ostříhané vlasy píchaly do holých zad, a hleděl vzhůru, div se nepřekotil. Proti hluboké obloze s kadeřavým oblakem k nahmatání stál mladý muž na telegrafním sloupu v stinné půli silnice a spravoval elektrické vedení.

„Oldo!“ volal malý hoch od země nahoru. „Co myslíš, jak to v neděli nandáte S. K. Orlici? Já to tipuju 6 : 1!“

Mladý muž taktak zavadil jedním okem o chlapce pod sebou, usmál se neurčitě, ani nehlesl a něco nahoře kutil v rozšroubovaném porcelánovém kloboučku. Když se Olda usmál, bylo znát, že má přeražený horní zub, ale to nevadí, naopak — takový sportovní úsměv.

„Pojď a nežvaň!“ zlobil se bratr dole na zemi. Ale Ivan se nehýbal. Viděl zespod Oldovy sešlapané mládenecké podpatky a na nich po stoupačce, to je takové želízko, aby ses mohl kdekoli zastavit na hladké tyči. Kdyby na ně byl Ivan dosáhl, velmi by ho lákalo dotknout se jich. I přeražený zub i zahrnuté kalhoty i ošlapané podešve připadaly mu na Oldovi takové mužné a znamenité. Ve dne byl Olda elektrotechnik a večer na procházce byl „hoch“ krejčovic Anduly, třebaže je dospělý člověk. Obě tyto Oldovy proměny Ivan sám sobě jaksi zapíral. Pro něho byl Olda nejen v neděli, nýbrž ustavičně jen levá spojka S. K. Lichnova. Stál nyní vysoko nad Ivanem, kam se hrabou švestky kolem silnice, Olda je všechny vzal — vznášel se nad stromy v takové výši, kam patří hrdinové; a Ivan se s ním znal, Ivan mu tykal, ve sportu si všichni tykáme. Chlapcovo štěstí by se dovršilo, kdy se mu levá spojka ozvala.

„Oldo!“ vzýval ho zdola úpěnlivě a volal, až hošíkovi nabíhaly žíly na napjatém krku. „Oldo, navalíš jim zase tři banány jako onehdy s Hradcem?“

Ale Olda nic, a jen si hleděl své práce v povětří.

Stejně názorně je představován i starší Ivanův bratr Václav, kvintán, mluvící „mluvou kvintánů“, t. j. obhroublým, chlapácky sebevědomým tónem podnikavých mladíků. „Neblbni, Jarmilo, vážně, s tím nejsou legrace,“ tak na př. mluví se svou blíženkou Jarmilou. „Takový [88]oslabený organismus je přístupný každé infekci. Můžeš klidně dostat tuberu.“

Patnáctiletá sestra obou chlapců Jarmila, plná zmatku z puberty, bezradná proti erotickým pokusům mladého muže, s nímž se seznámila, a užuž odhodlaná překročit hranice dívčí nezkušenosti, bojí se ze všeho nejvíc, aby se nezdála sentimentální, šosáckou „slečinkou“, která své jednání ochotně podřizuje společenské i rodinné konvenci. Do těch dívčích hříček s rozumem a citem však z čista jasna zasáhne děsivá hrůza, že se rodičům přihodilo neštěstí, a vrátí Jarmile zdravý poměr ke skutečnosti. Tuto psychologickou proměnu čtenář vnímá přímo z Jarmiliných reakcí, neboť autorka charakteristiky a psychologické pochody svých osob důsledně podává jen prostřednictvím jejich jednání a řečí. Uveďme aspoň odstavec shrnující duševní převrat Jarmilin; je v něm dobře vidět ono snadné prolínání řeči nepřímé, polopřímé a přímé, velmi typické pro vyprávěcí methodu M. Pujmanové:

Usnuli a oddychují, stará žena (služebná Cilka), oba bratři, to je domov, předou nevědomky čas, odložili na břeh obavy a žal, a jejich duše se šly koupat jinam, oni za nic nemohou, oni smějí, nemají na starosti ten viadukt u vedlejších lesů (tamtudy totiž vedla Jarmilu cesta na milostné dostaveníčko v trampské chatě). Když i Jarmilu počínalo ohýbat pokušení spánku, to nasládlé nalhávání, ach, nachýlit se k nicotě — už to na ni jelo s duněním a železnými třasy a kácelo se s rachotem katastrof. Že jsem je (rodiče před jejich cestou) nezadržela! Seděla na posteli se vzepřenýma rukama, srdce v ní bilo, ptala se tmy. A tma drnčí signály cvrčků, tam na druhé straně telefonu, jen samý žlutý hádek — otazník se kroutí v tmavofialovém tichu, tma nepoví, tma tě zkouší, tma uhýbavá jako voda, sama se jen pořád ptá. Dřímají, nevědí, předou čas, Václav je nevinný, chtěl to (odpovědnost za domnělé neštěstí rodičů) se mne sejmout, to musí každý sám. Jako kus dřeva jsem byla tady na světě, ať o mne každý kopne, jako zvíře jsem si vedla, jako zvíře, a jen se běžet zahodit. A oni (t. rodiče) zatím —. Už se nikdy nedovíte —. Miláčkové, ani jsem se s vámi nerozloučila.

S velkým vyprávěcím a charakterisačním uměním je vytvořena i postava Jarmilina „nebezpečného“ nápadníka Toufara. Toufar je dvacetiletý mladík vymýšlející si rozličné ohromující zážitky, aby oslňoval své okolí, a stavějící na odiv pohrdání společenskými zvyklostmi, zkrátka „fórista“, jak ho označuje Václav. Ale je dost cynický a rafinovaný, aby si předsevzal svést Jarmilu; nepodaří se mu to jen proto, že Jarmila včas projde očistnou zkouškou živelného strachu o rodiče a na chvíli zakusí skutečnou, pravou odpovědnost života. Už z několika vět, které autorka vkládá Toufarovi do úst, čtenář zřetelně vycítí jalovou, ale domýšlivě přezíravou osobnost tohoto předčasného cynika, ale mimo to je mu věnována zvláštní, monologická kapitola, v níž je s velkým uměním epické zkratky podán celý obraz Toufarova života a smýšlení. Příležitostí k tomu je chvíle, když Toufar v trampské chatě uprostřed lesa čeká na Jarmilu; slíbila mu, že za ním tajně [89]přijde. Toufar chladnokrevně rozmýšlí své příští jednání, aby Jarmilu najisto získal.

Blázen, kdo nechává vývoj věcí náhodě. Ti mládenci, co bloumají bez plánu a improvisují, aby neměli smůlu! Dívce imponuje určitost. Mlhy má sama u sebe dost. Čeká jen na to, abyste ji řídili. Ovšem neviditelně. Postupovat se bude takto: Uvítání s odstínem dojaté vděčnosti. Pozdvihnout ruku k ústům. Nic víc. Skoro obřadně. Jako že přišla dáma. Posadit ji na koně. To jim dělá dobře. Proč bychom jim na chvíli nedopřáli tu radost?

Potom vezmeme holčičku na maliny, ať se okouká. Kousek prodlouženého dětství, to vzbuzuje důvěru. — Trošíčku protáhneme hru na malinách, aby Jarmilku první začalo tajně znepokojovat, že se snad ani nedostaneme k ohništi a chatě. Protože zvědavá je jako čert; hlavně zvědavá. Malý napínáček neuškodí. (Samozřejmě nepřetáhnout; aby mi nezačala pospíchat domů.) Bože, ale vždyť vy jste se poranila! A k vůli mně! Nešťastný trn. Věříte, že mě to bolí víc než vás? Zlíbám tu kapičku krve. Nedovolí? Aspoň mi dejte na památku ten šáteček. Nedá? Honička ve smíchu — Člověče, pozor! Žádné předčasné podniky. (Jak se včera prala.) Pomalu! Nepoplašit. Venku jenom zobáčkové hubičky a vůbec selanku. Atd.

Z ostatních postav je znamenitě vystižena chůva Cilka, která slouží už druhé generaci rodiny. Věrná a poctivá služka je dobračka z duše oddaná rodině, třebaže se nejraději tváří nespokojeně a přísně. Čtenář vnímá její obraz z každé věty, kterou tento strážný duch Jelínkovic pronáší, na př. i z této nevrlé epištoly k Jarmile, která se odříká jídla, aby neztloustla:

„Jen kdybys zkusila, co je to hlad, však by ti jelo,“ a chůva se zastavila nad stolem sedících, s kalíškem v ruce jako kazatel. „Řeknou, jestli nemám pravdu?“ otáčí se k paní. „Oni jsou na žábu slabá. To musí mít člověk pevnou povahu. Počkej, až tě budu komandovat já! Nechutná ti, nejez, kdo se tě prosí, aspoň zbude. Však ty ještě přijdeš sama, a ráda! To by byl pěkný pořádek.“

Pozdrželi jsme se u hlavních postav Předtuchy poněkud déle, neboť v charakteristice je velké kouzlo autorčina umění a jazykový výraz je při tom nejvýznamnějším prostředkem. Problém jazyka, vyjadřování zaměstnává M. Pujmanovou ustavičně; i v této knížce jsou toho doklady. Vždyť i otec rodiny, profesor Jelínek, je „jeden z průkopníků moderní linguistiky“ a nadšený pěstitel mateřského jazyka. „Tatínek se dřel s půdou,“ říká si profesor Jelínek, „a já s řečí; za nic bych nedal svou práci, které zelení lidé říkají suchá; v laboratoři slov se dohmatáváš k mysteriu národa.“ I přemítání o smrti končí prof. Jelínek připomínkou jazyka: „Přestane perspektiva; tam je úplnost. Jak krásně se po česku říká: na pravdě Boží.“ Ve snové kapitole „Noc“, konfrontující poplašné halucinace Jarmiliny se starosvětskou starostlivostí chůvinou a s odborným zaujetím otcovým, vypravuje se také tento překrásný alegorický sen:

František Jelínek zatím seděl v Hanavském pavilonu se starým Niklošičem, svým slavným charvátským kolegou, a ještě s nějakými svými žáky [90]ze semináře, a vyhlídkou projela družina jezdců na koni. Ohlédli se po Jelínkovi, jako by ho znali; jeli na výpravu. Svalnatí siláci, po pás nazí, jako dělníci na trati, rozmachovali se širočinou a tříbili les; jiní dmýchali oheň a kuli zbraně a nářadí s podivně krásnou energií; rozsevač kráčel poli, rozhazuje zrní svým odvěkým pohybem; dvojice milostně zahálely v háji, odkud povzlétaly jiřičky a sedmihláskové; paní seděly za stavem a tkaly plátno, nosičky vody se ubíraly od studny se džbánem na rameni, a každý z těch urostlých lidí, kteří se tak krásně ohýbali při práci a tak křepce si vykračovali, kdykoli míjel Jelínka, důvěrně na něho pohlédl jako na přítele, a on si také myslil: kde jen jsem se s nimi setkal? Ale nevěděl, kam je dát; pohled na ně vzbuzoval v něm tajemnou radost a zalíbení. Bělovlasý Niklošič jim poslal hubičku. „Bravo, Jelínku, bravo!“ zvolal dvorně a vzrušeně se svým jižním důrazem, „bravo, vaše konkretní české sloveso.“ Jelínkovi se naráz vysvětlilo, že ti pracující lidé jsou slovesa, že je vidí, a v nazíravé blaženosti sen se rozplynul.

Syn Václav je v tom pravý opak otcův. „Málem deset roků života už trčí v školní lavici, neví, kam s nohama rukama, a poslouchá cizí rozumy. Pořád jen poslouchat — už to člověku zalézá za nehty, to žákovské příčestí trpné.“ Dosud se nerozhodl, bude-li známým lékařem či velikým chemikem. „Měl starého pána (otce) rád i s jeho slabostmi; ale z Václava bude jinší chlapík! Párat se se slovíčky — inu když to otce baví, ta nevinná piplačka. Já na řeč nedám. To my tadyhle myslíme v značkách, vzorcích a rovnicích. Jaképak věty, tady se nemluví, tady se šumí, syčí, kloktá a bouchá.“

V přesné a stálé patrnosti má spisovatelka funkční i citové zabarvení slov, jehož tak dokonale využívá k charakteristice osob. Jarmila se na př. ptá svých mladých přátel, své „party“, co vlastně mají proti Toufarovi. »„Že se honí,“ vyřkli jako jedněmi ústy.« A autorka k tomu dodává vysvětlení: „Toho výrazu užívají v partě často a znamená: vychloubat se něčím, co není a co jen předstírám, abych dělal dojem, a kdo si tak počíná, je u party v opovržení.“ Otec, profesor češtiny, nemluví ovšem studentským slangem. „Ty ses rozkmotřila se svou mladou společností?“ ptá se Jarmily a v závorkách autorka poznamenává: „Neříkal nikdy jako ostatní: »parta«.“ Jinde zas otec začíná: „Ty, Jarmilo,“ a k tomu se v závorkách zas pojí vysvětlení: kdykoli začal „ty, Jarmilo‘, bylo to špatné znamení. Matka uspává malého Ivana a o tom se vypravuje takto: „To je divné, za dívčích časů si tolikrát umiňovala, bude-li mít děti, až se vdá, že na ně bude docela, docela jiná, než byli rodiče na ni — bez toho věčného poučování a vnadění velkých. A vida! Nyní promlouvá k svému miláčkovi Ivanovi tytéž plané, odposlouchané řeči, mluví to z ní samo, a co divnějšího, chlapce to utišuje, jako to za malička chlácholilo ji. To nevězí ve smyslu řeči. Snad barva hlasu do usínání, jedno tikání krve —“

Autorka však pozorně sleduje i své vlastní vyjadřování. Na četných místech zřetelně poznáváme, jak vědomě volila ten onen způsob vyjádření, aby se vyhnula zlozvuku nebo jiné vadě. Tak píše na str. 103: [91]„Neříkej mně miláčku! Proč mi tak říkáš?“ (místo „neříkej mi, miláčku“; autorka ovšem i jindy klade tvar mně místo mi, jako tomu bývá v jazyce hovorovém). Často záměrně upravuje pořádek slov: pohled na ně vzbuzoval v něm tajemnou radost (48; místo hůře znějícího pořádku „pohled na ně v něm vzbuzoval“); zase dnes dopoledne ses vážila na plovárně (36; místo „zase ses dnes dopoledne vážila…“ s nepříjemnou skupinou slabik se sykavkami). Dokonce i opakování slabiky je se snaží autorka vyhnout, třebaže nám toto opakování ani snad nemůže znít nelibozvučně („jest jeden z průkopníků“, 45; tvaru jest M. Pujmanová jinak neužívá). Nebezpečí dvojznačnosti autorka úmyslně zažehnává výslovným opakováním předmětu ve větě: „Oldo!“ vzýval ho (Ivan) zdola úpěnlivě a volal, až hošíkovi nabíhaly žíly na napjatém krku (16).

Tuto vědomou stylisační práci však čtenář kromě takovýchto jednotlivých případů vůbec nepostřehuje; výraz M. Pujmanové naopak zní všude ku podivu přirozeně jako projev čistě spontánní, určovaný toliko povahou a společenskou nebo věkovou příslušností osob. Řekli jsme už prve, že se autorka přímo vžívá i do vyjadřovacího způsobu svých hrdinů; proto se jen zřídka u ní setkáme s výrazem nezvyklým, a to bývají zpravidla výstižná, zhuštěná slova, názorně a rázně vyjadřující představu, na př.: někdo z těch mládenců, co věčně ubolévají a jsou lyričtí jako lipové thé (84); (Jarmila) cítila, …jak jízví ticho svým pohybem (92); Jarmila se zastavila s děvčaty nabystřená (67; bystře v pozoru); řekla znehodnotivě (42; znehodnocujícím tónem); prohodila jaksi nadbíhavě k Václavovi (80; chtějíc ho získat); dala se bez cesty, po rubi sadů (90). Zato je jazyk Předtuchy i mimo přímou řeč hojně promíšen výrazy z nenuceného vyjadřování hovorového, zvláště z mluvy mládeže; také svérázná Cilka obohacuje slovník této knížky jadrnými slovy jako: s mladým archýtkem (112), potrefného člověka, špargál (o knize), akorát, atres, byla odjakživa taková opačná (43), vzdělaný člověk, žádný kuchyňka (44, 45). Malý Ivan si vytvořil záhadné slovo hartún na označení své skrýše v zahradě a jeho starší bratr, horlivý chemik, říká své improvisované laboratoři laborka (takováto zvláštní slova vyznačuje autorka proloženým tiskem). Z mluvy lidové (i krajové) jsou tu na př. výrazy: marná sláva, člověk potřebuje změnu (71), chůva na ni zůstala koukat (66), hoši po Cilce něco chtěli (100), chtěl po Cilce adresu (101, m. na Cilce), vlhko se dlouho drží v lokáčích (93, m. kaluž), jindy sem nebývá (vlak) slyšet (86, m. jindy ho sem nebývá slyšet), (prášky ve vzduchu) byly krásně znát (79, m. prášky bylo krásně znát), ruka v rukavičce zhasla světla (106, m. zhasila), přišla litovat sirotky (106, m. sirotků), já jsem taková šťastná (119, m. tak šťastná), jaká je ta ruka nahá a živá (20, m. jak je…), [92]rachejtle (8, výraz Václavův), v legraci (71), jaký dovede (Ivan) zvířit pekelný rajt po domě (109), popálit se od špiritusu (82), odšpuntovanou lahvičku (82), s lahvičkou bez špuntu (79), mašinka na líh (79), odklíženou lajsnu (101). Někdy tak autorka užije výrazu staženého nebo zhuštěného po lidovém způsobu: přesvědčil se za kliku oddělení (75; vzal za kliku, aby se přesvědčil, že je zavřeno); včera na hovor nebylo kdy, teď je dost času až zpátky (72, t. j. až při zpáteční cestě, až pojedou zpátky); to se to malovalo čerta na zeď (103; před tím stojí: To se to hrálo na hrůzu! Až přišla). K výrazům tohoto druhu se vhodně přiřaďují prvky se slangem mládeže: Václav ho do toho naštval (36), tohle by člověka naštvalo (8), zpátky do boudy (7, do školy), ať také pomůže otravovat (7, t. j. rodiče obtěžovat přemlouváním), vzpouzela by se rodinné procházce, té otravě (28), to se ví, holka, aby nebulila (116), zblýskne otce (27), na to já nejsem dělaný (88), po stříbrné betonce (118, betonové silnici) atd. Toto vyjadřování je jednou z hlavních příčin, že postavy i jejich prostředí mají u M. Pujmanové ráz tak přesvědčivý, autentický. Autorka je s ním dokonale obeznámena a má vždy po ruce bohatý výběr, aby našla slovo typické pro danou situaci; tak na př. pro představu „odejíti“ střídá výrazy: trhli jsme se a jedeme (70), vypálit na chvíli z domova (70), jen tak se zdejchnout (111), s hřiště se ztratili (25), pláchne chůvě (43), foukla Cilce (90). Z charakterisační snahy pocházejí i některé hovorové germanismy, na př. vyloučeno, že by to byl Toufar (118), rozhodně by to nemělo tu cenu (84), prvotřídní lehký atlet (38), komu platila její předtucha (59).

Jazykové prostředí autorčiných postav se ovšem projevuje i na ostatních stránkách vyjadřování. Tak se při spojování vět často vyskytují lidové spojky jestli a co, na př.: O to nejde, jestli někdo byl či nebyl v Americe (52); zkoušel, jestli se do skleničky vejde prst (79); kdoví, jestli postáli před vozem tři minuty (52); pod tím křovím, co jsou na něm na podzim bílé kuličky - praskačky (12); Ivan se najednou pustil pláště, co byl otočený zády k němu (80); že se cesta převažuje na druhou stranu, do rychlejší půle, co už sama sebou táhne k cíli (92); (vzpomíná) na dřevorubce, co ho zabil strom (94). Také kondicionálu se tu po hovorovém způsobu užívá bez zřetele k příslušnému časovému stupni, na př.: Jarmila hrála skoro po paměti v tom oslnění. Ani ve stínu by však neodhadla, kam dopadne její míč (22; m. by nebyla odhadla). Kdyby na ně (stoupačky) byl Ivan dosáhl, velmi by ho lákalo dotknout se jich (15, m. velmi by ho bylo lákalo). Lidový ráz má opakování „Aby se napřed zeptali, nezeptají“ (7) a rozk. způsob „Nejeďte“ (51) m. nejezděte. V tvarosloví jsou lidovými nebo vůbec hovorovými prvky tvary do něj (7, 62), u něj (41), mně m. mi (často; ale také tu čteme mne m. mě 49, pro mě 120, na mě [93]101 m. pro mne, na mne), myslet (81), myslela (26 a j.), říct (118), ocitl se (98).

Při té bdělé pozornosti k jazyku uniklo autorce jen málo věcí, které by bylo lze vytknout za bezděčné chyby, nemající odůvodnění v jejím úsilí charakterisačním. Je to na př. vypouštění zájmena to (ačli i to není snad odraz krajové zvláštnosti): místy v tajné chodbě vonělo tak, jako když se rozlouskne ztrouchnivělý ořech bez jádra (13, m. místy to… vonělo); najednou někdo zprudka přirazil kuchyňské okno v přízemí — po celém domě se rozlehlo, s jakým rozhořčením (59); zavanulo ovsem, koňskou vůní a růžemi (77); stříbrná sprcha šelestila, vonělo vodním sluncem (91); opravdu k nim zatáčí vůz, pod gumami stříká (106). V tvarosloví jsou jen dvě taková nedopatření: srozumitelnou sluchu přistěhovalcově (25, m. přistěhovalcovu), sluší jí (t. j. šaty, 81, m. slušejí). V některých věcech se M. Pujmanová odchyluje od oficiálního pravopisu; píše na př. pokaždé (19, 23 a j., m. po každé), kupodivu (31, m. ku podivu), naoko (49, m. na oko), za to byl od řeči (44, m. zato), řídlo (67, m. řidlo), les řídl (95), slunéček (28, m. sluneček), dirkou (79, m. dírkou), ostřihané vlasy (15, m. ostříhané), bůvol (83, m. buvol), pootevírají (80, m. pootvírají), z frančiny, frančinář (87, m. z franštiny, franštinář; i to však může být odchylka úmyslná, charakterisující vyjadřování Toufarovo); jiné odchylky jsou zřejmé chyby tisku, na př. hříště (25; na téže stránce se jinak píše správně hřiště), jejich (121, m. jejích), hartůnu (78, jinde všude hartúnu). Vokalisace předložek se tu řídí způsobem hovorovým (promlouvá ke svému miláčkovi 41, se kterou 42, 61 a pod.), zřídka se od něho odchyluje: v útrobách lesa v zdoupnalém buku 93, řádek v školním plátku 87).

Úmyslně jsme zašli v své zprávě až do nejmenších podrobností a nevynechali jsme vědomě nic z jazykových zvláštností této vzácné knihy; to proto, abychom se tím jistěji mohli podivovat jemné a neselhávající jazykové zkušenosti autorčině. A ten obdiv ještě vzroste, když si všimneme jiných kladných stránek jejího vyjadřování, zvláště stavby věty a básnických obrazů.

Už nahoře jsme řekli a ukázkami znázornili, že M. Pujmanová lehce střídá řeč nepřímou s řečí polopřímou a přímou; ta lehkost, ba průzračnost je však znakem jejích vět vůbec. Z pouhého přiřaďování beze spojek a téměř bez přechodníků vyrůstají autorce krásné epické odstavce, jako je na př. tento:

Minuli truhláře Polanského, už jeho děd sbíjel postele, stoly a rakve z kapraďských buků pro Jelínkův rod, odpočívající na hřbitově Marečku, zabočili kolem nalíčených úlů, kolem stařečka včelaře, který má nejstarší českobratrskou bibli v obci, vystoupili nad řeku, dali se podle ní pěšinkou po stráni, byli sami, tady je nikdo neuslyší, na tohle byl táta jakživ citlivý, otec však mlčel a Jarmila šla vedle něho jako putička.

[94]Tato uvolněná a tvárná skladba vět dobře slouží vyprávěcí technice autorčině, neboť lze jí vystihovat nejen spád lidového vyprávění nebo povídání, nýbrž i těkavé vzpomínání, neurovnané přemítání osob z příběhu, vzrušení, netrpělivost; lze ji také vhodně přizpůsobovat temperamentu jednotlivých osob a dávat jí rozličné charakteristické podoby. To všechno M. Pujmanová dělá přímo mistrovsky a jsme v pokušení uvést aspoň několik ukázek tohoto jejího umění; ale čtenář je najde hustě téměř na každé stránce a sám postihne, jak těsně je tu skladba věty spjata s povahou nebo náladou osoby nebo situace. Z té citlivé přizpůsobivosti a proměnlivosti autorčiných vět pak plyne ustavičná živost a rušnost vyprávění. Mnohdy se účin vět stupňuje řaděním v oposici: Chtěl by se bavit (Václav), a matka balí. Chce se mu hádat, a matka se usmívá (8). Kam se poděly časy, kdy jsme toužebně čekávali na konečné sklapnutí těžkých desek, na veselý signál — a dnes nás poplaší jako výstřel špačky (27). Takové boží ticho, takový hříšný křik (32). Neznámé město, hodiny na věži budou bít z dávných časů po tmě, a blízko bude daleko (71). Úsporný a hutný výraz autorčin často vrcholí v pronikavé sentenci: Ten, na něhož marně čekáme, je s námi naléhavěji, než když jsme s ním; nedá se odbýt (65). Jízda expresem se podobá únosu a vnuká lehkomyslnost (70). Les nám hraje ty písně, které v sobě nosíme (94). Nejtěžší hřích je zoufalství (111). Jak je štěstí živé! Jak je štěstí pro lidi! Štěstím teprve, štěstím se člověk modlí (117).

Kouzelně krásné jsou básnické obrazy, do nichž M. Pujmanová promítá své představy. Právě proto, že se dovede tak bystře a bádavě dívat na svět, objevuje mezi věcmi nové souvislosti a nachází pro ně nový výraz. Její přirovnání jsou názorná jako sama skutečnost a často se v nich směje milý humor: (pes) náhle hodil hlavou, vzal to zahradou napříč a jako kurýr s depeší pádil zpátky (14); v tajné chodbě (to) vonělo tak, jako když se rozlouskne ztrouchnivělý ořech bez jádra a černě se z něho zapráší (13; přirovnání vystihující představu Ivanovu); bílé míče proletovaly černé skelným tetelícím se vzduchem jako své vlastní negativy (22); řeka pod nimi ležela jako leklá mezi hladovými kameny (29); ležela jako do sebe pohřbená (46); (chlapci a děvčata) žili tady léto jako slavnost (76); stál (Ivan) proti matce jako vztyčený ukazováček a nechtěl ji pustit ke kufru (8); půda voněla (Ivanovi) jako bedna, když na ni dlouho praží slunce, jako motouz od draka a jako altán pod hradem, kde si hrajeme s kluky (78). Stejně silnou názorností a velkou krásou poetickou se vyznačují i metafory i metonymie autorčiny; často postihují obraz skutečnosti účinnou zkratkou nebo převrácením významové souvislosti: zdvih obočí do otazníků (20); puklinou ticha protékal potok za hřištěm a mluvil ze spaní, oblakům šla hlava kolem a děvčátka, bůhví proč, dotkla se [95]nevýslovnost světa (20 n.), táhne ji (Ivan mámu) k sobě na podušku slz (39); já tě nepustím, žebrala malým hláskem tma (39); (hodinky) dívají se dvanácti očima, svítí, bdí a počítají (40); matka se propadává dolíkem pod Ivanovou oholenou hlavou až někam k prababičkám do černého moře, kde se mění pod vodou odrazy pátků, třináctek a znamení (40); do aleje záludné čeřenem světel a pusté v ohnivou hodinu (20); s krajany oblak na nebi čišely sněhy hor, na které měsíc svítí v jiné zemi; řeka za stromy tekla skleněně, jako by se zastavovala (48 n.); bylo slyšet čas, jak syčí v plamínku, měřený tlukotem srdce (57); ulice bude jezdit jiným hlasem, až ráno otevřeme oči, ulice čerstvých nápěvků (71); vlak naschvál jel opatrně po špičkách (76); letohrádek se zavřenýma očima (76); ticho se za ní (Jarmilou) zase svírá v cvrčení slunných luk (92); z pokoje vyskočil plnokrevný doktorský smrad a ráz dva položil na obě lopatky tu půdovou dřevěnou vůni (79; metafora ze světa Ivanova); klečel jí (Jarmile) na prsou vlastní hřích a tiskl ji k zemi (116 n.); najednou (při čtení osvobozujícího telegramu), jako když zahraje hudba, písmena vykročila v tanečních skupinách, slova otevřela oči (115). Vzájemné prostupování různých smyslových oblastí, zvláště zraku a sluchu, vůbec příznačné pro obrazné vyjadřování M. Pujmanové, dává svůj ráz i jejím přívlastkům: světlé ticho se rozdělilo (48); malý úplněk stál vysoko v křišťálovém tichu (48); Jarmila se cítila po pláči příjemně slabá, obklopená skleněným tichem, kterým je všechno vidět, všechno slyšet (36); otazník se kroutí v tmavofialovém tichu (113); kolem Jarmily se učinilo sněhobílé ticho (115); tázavé prázdno uléhalo na silnici, kde dozníval v zatáčce vůz (53); člověk dostává v koupeli stříbrnou duši (62); (městské šaty) už je (rodiče) vyjímaly z lichnovského prostovlasého života (51); s kraje lesa bylo vidět do jasného podvečera, obec pod melodickými stromy (32); začal tmavým vážným hlasem (19); pramínek bublající mezi zelenými vůněmi (93); (Václav si nesměl ani vzpomenout) na drátěnou chuť v ústech po tajné cigaretě na chodbičce (7); vlak zpomaloval jízdu kolem vnitřních zahrad (76); ať nepřijde nazmar ani jiskřička z původního věrného tepla (109); paní Sychrová ji (Jarmilu) provázela… lačným, truchlivým, neodbytným pohledem (106); to snad od ní (Jarmily) odcházelo jejích patnáct let, těch bludných a jedovatých patnáct let (121).

Nakonec je třeba uvést příklad, jak užívá M. Pujmanová českého slovesa, jemuž vzdává tak neomezenou chválu pro jeho konkretní sílu a které je podle jejího mínění „jako stvořené k tomu, aby zobrazovalo epiku lidské práce“. A její slovesa vskutku bývají nabita energií a mocnou schopností vybavovací, na př.: cesty zadrhovaly uzly úzkostí kolem věží s hnízdem zvonů, a tys zahlédl smrt a lásku, jak se spolu vedou polní pěšinkou (73); kdykoli spustila truhlářova cirkulárka [96]a skřípala zuby a chrčela a měnila výšku chrápání (14); v zahradě se něco smýklo, hlína odletovala, dech chvátal, větve zapraskaly, to něco skočilo a potopilo se do houští a uhánělo vedle chlapců se zahradní strany; pohyb jel jako pod vodou (12; je tu popisován běh psa Čerta); na temné kaši, jež vřela, naběhl veliký puchýř, praskl a z něho se plazila tmavozelená mlha (58); venku bujel, okatě kvetl a řádil divoký červenec (55); nad hlavou jí (Jarmile) zabubnoval odpolední rychlík, jeden z těch vlaků, co pruhují lichnovský čas (92); milost léta kanula po holých pažích, vzduch se mátl vůněmi (91); Co to bylo platné, ať se hnuli kam hnuli, nejistota všude za nimi, ploužila se po domě jako zmoklý Čert, který vklouzl dovnitř, všude zanechávaje šlápoty. Mohli před psem přirazit dveře, šmátrající nejistota brala za kliku, mohli zamknout na klíč, nejistota lehla před práh a hlídala. Okolo domu chodil déšť, mlaskal po písku, cupital v trávě, šeptal do listí, dupal na plechovou střechu; najednou přidal do kroku, jako když přijíždějí hosté (106).

Zavíráme tuto knížku Marie Pujmanové jako očarováni jejím vypravěčským uměním. A přece jsou prostředky, jichž užívá, tak prosté a nenápadné; všechen jejich účin je ve všestranném využití možností, které se v nich tají. Po té stránce je spisovatelská práce M. Pujmanové v pravém smyslu slova tvůrčí a její umění je jedním z nejvyšších vrcholů, ke kterým dosud české vyjadřování dospělo.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 4-5, s. 86-96

Předchozí Josef Beneš: Jaké české příjmení si vybrati?

Následující Václav Machek: Dodatek o názvech jídel

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1