Časopis Naše řeč
en cz

O jazykovém přizpůsobování partnerů v dialogu

Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

-

Prací, které se zabývají výzkumem běžně mluveného jazyka, našich i zahraničních, není málo. Zvláště významné jsou práce sovětské, jimž je většinou vlastní komplexnost pohledu na tento útvar (jmenujeme alespoň monografii E. A. Zemské a kol., Russkaja razgovornaja reč, Moskva 1973). O komplexní nástin problematiky běžně mluveného jazyka usilují i některé studie našich rusistů, např. stať kolektivu rusistů UK, Problémy běžně mluveného jazyka, zvl. v ruštině, Slavia 42, 1972, s. 25—43. Práce bohemistické se více soustřeďují na problematiku syntaktickou (takové jsou např. některé příspěvky ve sb. Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962), méně si už kladou za cíl postihnout běžně mluvený jazyk vcelku, tzn. z hlediska hláskoslovného, morfologického a syntaktického (tak tomu je např. v čl. K. Kravčišinové a B. Bednářové Z výzkumu běžně mluvené češtiny, Slavica Pragensia X, 1968, s. 305—319). Mnoho společného s pracemi o běžně mluveném Jazyce, a zejména o jeho syntaxi, mají některé práce zaměřené spíše dialektologicky, srov. např. monografii J. Chloupka, Aspekty dialektu, Brno 1971. Někdy autoři usilují o širší psycholingvistický a sociolingvistický pohled na běžně mluvený jazyk a uvádějí do souvislosti různé jevy jazykové, zvl. syntaktické, s mimojazykovou situací, např. J. Chloupek v čl. Promluvové faktory v syntaktickém systému mluvené řeči, zvláště nářečí, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 213—319, též J. Hronek v čl. O motivaci výběru jazykových prostředků v běžně mluveném projevu, Slavica Pragensia X, 1968, s. 321—328.

Cílem našeho příspěvku je upozornit na dílčí, ne však nezajímavou oblast problematiky běžně mluveného jazyka. Chceme ukázat na konkrétním materiálu, na nepřipravených mluvených dialogických projevech, jak se vyjadřování jednoho člověka (mohli bychom mluvit o idiolektu) proměňuje v závislosti na různých vnějších okolnostech. Uvědomujeme si ovšem, že komplexní obraz idiolektu[1] by byl tvořen [58]celou řadou jednotlivých charakteristik; charakteristika naše by byla jednou z nich.[2]

Zkoumání proměnlivosti jazyka jednotlivce je mimo jiné těsně spjato s výzkumem podstaty a stavby dialogu. Proměnlivost jazykového vyjadřování jednotlivce je totiž možno dobře a spolehlivě postihnout v rozhovorech probíhajících za různých okolností s různými partnery, tedy v dialogu (jazykovým vyjadřováním či jazykem jednotlivce míníme v tomto článku výhradně vyjadřování mluvené, i když by bylo jistě zajímavé srovnání s projevy mluvenými monologickými, např. přednáškou, i písemnými).

Autor projevu (písemného i mluveného) má vždy nějaký záměr, projev je určen nějakému příjemci, je vždy zpracováváno nějaké téma atd. a podle těchto skutečností volí původce projevu určité jazykové prostředky. V psaných textech je to např. výběr slov, grafická úprava atd., v mluvených projevech kromě výběru slov je důležitá např. intonace a síla hlasu. V psaných a mluvených monologických projevech je vše podřízeno základnímu, předem stanovenému cíli. Autor chce vedle poskytnutí určitých faktických informací zapůsobit na čtenáře nebo posluchače, event. ho o něčem přesvědčit apod. a v uskutečňování svého záměru není většinou rušen. U mluveného dialogu je to složitější: role sdělovatele a příjemce se neustále střídají, je v něm dvojí a někdy i protikladný záměr a cíl. Mluvčí vybírá slova a také určité podoby slov (pokud jde např. o spisovné a nespisovné tvary) podle svého partnera. Chce se mu buď přizpůsobit, a to z různých důvodů: aby ho přiměl ke sdílnosti, aby získal jeho důvěru, aby s ním dosáhl shody atd., nebo naopak se chce od něho odlišit. Je důležité, do jaké míry dokáže mluvčí odhadnout účinek svých slov na svého [59]partnera a podle toho je volit a uspořádat. J. Janoušek[3] (zahrnuje řečové chování do celkového chování člověka) říká, že „u člověka hned v počátcích vzájemné komunikace dochází k elementárnímu očekávání, anticipování partnerova chování“ a že „u dítěte se již ve dvou letech vyskytuje spolu se střídáním replik přizpůsobování partnerovi v dialogu“. Toto přizpůsobování je ovšem míněno v širším slova smyslu, přizpůsobování jazykové, které zajímá nás, je jen jednou z jeho složek. Materiálem, na němž jsme pozorovali proměnlivost jazykového vyjadřování, jsou magnetofonové nahrávky rozhovorů jedné osoby (bude v našich příkladech označována vždy jako A) s různými partnery, jde o rozhovory dvojího druhu:

I. Rozhovory lékaře s nemocnými (všechny mají v podstatě společnou tematiku a vyznačují se stabilním vztahem sociálních rolí[4] lékaře a nemocného).

II. Pracovní rozhovory řešící odborné a provozní problémy, tematicky různorodé; uplatňují se v nich různé sociální role partnerů a i jiné faktory (srov. o nich dále na str. 62).

Měli jsme k dispozici i rozhovory telefonické. Z nich některé se podobají rozhovorům obou jmenovaných skupin, jiné svým tématem a zejména vztahem partnerů dialogu patří mezi rozhovory běžného denního styku (rozhovory s přáteli apod.),[5] ostatní jsou typické telefonické rozhovory, jejichž hlavním cílem je rychle a stručně něco sjednat, dohodnout se; ty se však pro svou přílišnou krátkost k našemu účelu nehodily.

Na konkrétních rozhovorech jednoho mluvčího se střídajícími se partnery je možno postihnout některé obecnější zásady, podle nichž se proměnlivost a zejména přizpůsobování partnerovi v dialogu řídí. Protože ovšem různých rozhovorových situací může být snad neomezené množství, budou naše závěry pochopitelně neúplné, práce podrobnější by je jistě doplnila a některé snad i modifikovala.

Dříve než začneme porovnávat různé jazykové projevy dané osoby, pokusíme se stručně charakterizovat vyjadřování jí nejvlastnější, nejpřirozenější, takové, které uplatňuje v nejnormálnějších životních situacích, v rodině, mezi dobrými přáteli apod. Nejde ovšem o nějakou přesnou a stabilní charakteristiku, protože jazykové vyjadřování je [60]proměnlivé i v těchto situacích.[6] Je to víceméně ustálený způsob používání jazykových prostředků a jeho nejhrubší charakteristika se týká např. stupně spisovnosti a nespisovnosti, obliby používání vulgarismů nebo nechuti k nim atd. Tento ustálený způsob vyjadřování, vyjadřovací zvyklost jedince budeme zde nazývat základní vyjadřovací bází. To, jakou základní vyjadřovací bázi si člověk vytvoří, záleží na mnohých činitelích sociálních a psychických[7] a na osobních vlastnostech mluvčího.

Velmi důležité je rodinné prostředí v dětství, jazyk, jakým mluvili rodiče, jak dovedli na dítě působit, dále vzdělání, společnost, se kterou se člověk stýká, literatura a vztah k ní, znalost cizích jazyků, vztah k samému jazyku, vědomá snaha mluvit určitým způsobem, související s tzv. životním stylem atd.[8] Není však možno tyto a ještě další faktory považovat za jednoznačně působící při vytváření základní vyjadřovací báze jedince. Jsou např. lidé, kteří mají všechny předpoklady pro to, aby se vyjadřovali zcela kultivovaně, a přece to nedělají. Zajímavá je také otázka vulgarismu: v řeči některých lidí je ani jako vulgarismy nehodnotíme, v ústech jiných překvapují.

Uživatelé jazyka za proměňujících se rozhovorových situací nesetrvávají zpravidla na své základní vyjadřovací bázi a svůj způsob vyjadřování mění. Jsou ovšem zase rozdíly: někdo je pružnější a proměňuje svou řeč ochotněji a podle potřeby směřuje buď výše (ke spisovnosti), nebo níže (k nespisovnosti). Toho si budeme všímat převážně. V některých situacích je přizpůsobování velké, na druhé straně jsou situace s přizpůsobením minimálním. Někteří lidé se přizpůsobit neumějí, jiní dokáží svou řeč měnit velmi výrazně. Jak toto přizpů[61]sobování probíhá, jaké se v něm uplatňují vlivy, co ovlivňuje stupeň přizpůsobení a to, kdo komu se více přizpůsobuje, se pokusíme postihnout.

Průběh každého rozhovoru je ovlivňován mnohými mimojazykovými činiteli. Z nich značný vliv na vzájemné přizpůsobování partnerů v dialogu mají zejména:

1. Různé sociální role partnerů v dialogu:

Je třeba odlišit od sebe působení dvou typů rolí v dialogu: rolí v komunikativním (řečovém) aktu (sdělovatele a příjemce) a rolí sociálních. Neustálá přeměna role sdělovatele a příjemce je základní podmínkou pro uskutečnění dialogu. Role sociální (např. nadřízený — podřízený) jsou stabilnější a z hlediska našeho důležité.[9]

2. Vzájemný vztah partnerů v dialogu (z hlediska známosti, citovosti a sympatičnosti):

a) vztah citově neutrální: je mezi dvěma osobami, které se neznají, nemají nic společného ani neočekávají, že by se mezi nimi mohly jakékoli (dobré nebo špatné) vztahy vyvinout.

b) vztah dvou neznámých osob, v němž se uplatňují spontánně vzniklé sympatie nebo antipatie.

c) vztah přátelský s různými stupni sympatií (jedním z vnějších jazykových ukazatelů stupně přátelskosti je tykání a vykání, i když ani to není jednoznačné. Někdy lidé, kteří si vykají, jsou si bližší než ti, pro které je tykání pouhou formalitou.). Někdy přátelský vztah mezi partnery začne za jistých okolností zastiňovat rozdíl mezi sociálními rolemi, např. nadřízený v některých rozhovorech neuplatňuje svou vyšší sociální roli ani podřízený svou pozici nepřipomíná.

3. Stáří, stupeň vzdělání, komunikační dovednost:

Jsou to faktory, které dost často mohou posilovat rozdíly v sociálních rolích, ovšem naopak mohou rozdíly mezi sociálními rolemi oslabovat, např. mladý schopný pracovník s dobrými vyjadřovacími schopnostmi může v odborné diskusi nabýt převahy nad svým starším nadřízeným, kterému se tyto vlastnosti nedostávají.

4. Komunikativní záměr, cíl rozhovoru:

Může být různý, z hlediska našeho je zvlášť důležité, zda jeden z partnerů druhého o něco žádá nebo prosí.

[62]5. Téma rozhovoru:

Největší rozdíly bývají mezi rozhovory s tematikou odbornou (odborné diskuse) a neodbornou.

Všechny tyto (a i jiné) faktory ovlivňují vyjadřování účastníků v dialogu. Podle různosti konkrétních situací mohou některé vystupovat do popředí a zastiňovat ostatní (např. v odborné diskusi téma může být důležitější než rozdílné sociální role účastníků apod.).[10]

Největší rozdíly ve vyjadřování jedné osoby (největší proměnlivost) jsme pozorovali v rozhovorech lékaře s nemocnými a v rozhovorech pracovních. Rozhovory telefonické potvrdily naše pozorování, zejména ty, které svou tematikou byly blízké oběma prvním skupinám a lišily se od nich jen rozdílnými podmínkami realizace.

I.

V rozhovorech lékaře s nemocnými mluvčí A (lékař) většinou setrvává na své základní vyjadřovací bázi (hovorová čeština s některými obecně českými prvky), jestliže vztah mezi ním a nemocným (jde o rozdílné sociální role) není specifikován žádným dalším citovým vztahem, sympatiemi, hlubším zájmem o osobu nemocného. Příkladem jsou série promluv typu:

př. 1

A co vás trápí?
:
A ale vy ste se s tim stále ještě nevyrovnala
:
A jak ste tu dlouho
:
A už ste byla na skupině?
:
A jak ste se cítila po skupině?
:
A no a jak to teda teď vypadá s vámi?
:
A no a dáte se rozvést?
:
[63]A čim je váš muž?
:
A jak sou staré děti?
:
A kde sou teď?
:
A k čemu vás nabádá skupina?

př. 2

A a neni to tim že máte příliš velké požadavky na život?
:
A jak tady chcete být eště dlouho?
:
A a našla ste si tady nějakou společnost nějakého člověka který vám vyhovuje aspoň trochu nějakou kolegyni nebo
:
A ano to byla chyba doufám že se té chyby už nedopustíte

Promluvy v obou příkladech jsou krátké, jsou to často určité stereotypní otázky, které se v rozhovorech s různými nemocnými opakují. Na delších úsecích takových rozhovorů by bylo zajímavé pozorovat, které z nespisovných prvků jsou častější a které méně časté, popřípadě sestavit jejich stupnici.[11]

a) V některých rozhovorech lékaře s nemocnými se základní vztah rozdílných sociálních rolí modifikuje, např. určitým vzniklým citovým vztahem, hlubším zájmem o pacienta, situací rozhovoru ovlivněnou vnějšími faktory (zaměstnání pacienta), soucitem, snahou přiblížit se nemocnému atp. Důsledkem toho je větší počet nespisovných tvarů v řeči lékaře, objevují se i slova expresívní; mluvčí A směřuje pod svou základní vyjadřovací bázi.

př. 3

(B je možný se vodtuď ňák dostat?)

A no mužete utýct ale to vám nedoporučuju vydržte to chvilku vono se vám uleví vopravdu

Pro mluvčího A je zřejmě přijatelnější v promluvě pronesené žertovným tónem použít nespisovných tvarů utýct, vono, vopravdu.

[64]př. 4

A máte nějakého partnera?
:
A a muskej by vám na nervy nepomoh?

Lékař se ve druhé z obou promluv staví na úroveň partnerky, mluví tak, aby osoba B bez dlouhého vysvětlování pochopila, oč jde (použití tvarů spisovných v této promluvě by snad ani nebylo možné).

př. 5

A proč ste tady? v blázinci se člověk jen tak neoctne
:
A ježišmarjá takový krásný zaměstnání proč nechcete dělat?
:
A čili zdravotnictví vůbec chcete vopustit?

Rozhovor probíhá v ležérnějším, kolegiálnějším tónu (partnerka B je zdravotní sestra).

př. 6

A hm nemáte to jednoduchý
:
A klidný prostředí no to vám žádnej doktor nedá
:
A jéžiš mě nevobtěžujete
:
A ale vod toho sme tady
:
A ale teďka co s vámi?
:
A kerej pan doktor vás vošetřuje?

Na lékaře působí těžký životní osud pacientky (prosté ženy), cítí s ní a snaží se jí přiblížit i svým vyjadřováním.

př. 7

A kde nebo čim se živíte?
:
A dobrý a kolik si vyděláte?
:
A to de
:
A převáději vám to na tuzex?

[65]Otázky osoby A nejsou v této ukázce vedeny zájmem lékařským, lékaře zaujala fakta, která se přímo netýkají zdravotního stavu pacientova.

b) Při rozhovorech s některými nemocnými se mluvčí A naopak snaží o projev veskrze odborný, převážně spisovný; směřuje nad svou základní vyjadřovací bázi. Je to většinou způsobeno tím, že si svého pacienta z nějakého důvodu váží (pro jeho schopnosti, společenská postavení apod.).

př. 8

A kdyby vás ta nespavost měla pořád sužovat já bych vám dal nějaké prášky které podle mého názoru by snad mohly být vhodnější než…
:
A jak sám si to vysvětlujete pane profesore
:
A ano to jako je velice příjemné a máte podobně intenzívní negativní pocity?
:
A a pane profesore k těm lidem kteří na vás buďto kladně nebo negativně působí máte nějaké citové vztahy?

V této ukázce nejde jen o rozdíl spisovnost — nespisovnost, ale o celkovou výstavbu promluv. Vystupuje zde zvláště do popředí složitost jejich výstavby v protikladu k předcházejícím příkladům.

Z uvedených příkladů je patrné, že jazyk mluvčího A (lékaře) bývá zejména ovlivněn jiným než neutrálním citovým vztahem k partnerovi tak, že se zvětšuje počet nespisovných tvarů a vyskytnou se i slova expresívní, v jednotlivých promluvách je zřejmá celková uvolněnost, pozornost mluvčího A není nijak soustředěna na formulace. Na druhé straně mluví A veskrze spisovně a pečlivě formuluje v rozhovorech s lidmi, k nimž má úctu nebo jiné podobné vztahy a kteří většinou mluví také spíše spisovně (takových rozhovorů je v našem materiálu méně).

II.

Rozhovory pracovní jsou různorodější než rozhovory lékaře s pacienty. Je to tím, že jsou ovlivňovány větším množstvím různých faktorů. Rozdíl v sociálních rolích lékaře a nemocného jenom zřídka ustupuje do pozadí před jiným vztahem, naproti tomu v pracovních rozhovorech bývá např. rozdíl mezi sociálními rolemi nadřízeného [66]a podřízeného někdy stírán větší schopností, odborností, komunikační dovedností podřízeného, různým vztahem partnerů (míra známosti, sympatie, antipatie a jejich intenzita), tématem atd. I v těchto rozhovorech se však modifikuje základní vyjadřovací báze mluvčího A, a to opět směrem nahoru (k větší spisovnosti) nebo dolů (k větší nespisovnosti).

V rozhovoru s podstatně mladším podřízeným, který o něco žádá (a který mluví výhradně nespisovně), se mluvčí A snaží o spisovný projev. Protiklad sociálních rolí se tak posiluje.

př. 9

A no ne pochopte jedno že takový doktor Jedlička doktor Křivonosek docent Hána kteří s vámi mají nejvíce spolupracovat se budou na vás dívat skrz prsty když ucítí že máte zaječí úmysly
:
A vysvětlovat jim to můžete ale druhá věc je že ten pocit který v nich toto vaše rozhodnutí vyvolá z nich nedostanete to není asi to podstatné podstatné je…
:
A vy chcete být dlouho mladý ne? ve styku s mladými lidmi

Protiklad sociálních rolí nadřízeného a podřízeného se v jiných rozhovorech stírá. Mluvčí A se někdy drží své základní vyjadřovací báze, ale jeho řeč se může i měnit, a to dokonce i v průběhu jednoho rozhovoru. Např. v odborné diskusi se svým podřízeným (který je mladší, mluví nespisovně a používá i některých slov vulgárních, přitom vztah obou mluvčích je přátelský, kolegiální — tykají si) mluvčí A mluví spíše spisovně, když chce něco vyložit, např. svůj názor nebo odborný problém, a zejména když začíná svůj výklad. Postupně se ale většinou přizpůsobí svému „nespisovnému“ partnerovi.

př. 10

A … jestliže je tohleto dostatečně zpevněno…

(B teď ti nerozumím eště jednou dybys mně todle řek pakliže je to dobře vypracovaný)

A pakliže je to dostatečně zpevněný

Mluvčí A přebírá i některá slova (pakliže).

V citově neutrálním odborném výkladu, kdy je mluvčí A primárně zaměřen na téma a vztahy k partnerovi jsou v pozadí, je jeho jazyk převážně spisovný.

[67]př. 11

A mačkání páčky buďto náhodné nebo urychlované experimentátorem je podnětem podmíněným … elektrická rána do mozku reprezentuje podnět nepodmíněný

Jakmile dojde ke sporu nebo ke konfrontaci názorů, prvky nespisovné jsou hojnější.

př. 12

A ano já sem ti chtěl říct že mezi instrumentálním znova vopakuju to slovo že mezi instrumentálním podmiňováním a klasickým podmiňováním neni z hlediska neurofyziologickýho podstatný rozdíl

V témže rozhovoru mluví A úplně nespisovně v promluvách expresívních.

př. 13

A ne vopravdu nezlob se na mně teďka Alojzi ale mateš todleto úmyslně nebo já nevim z jakýho důvodu
:
A no vidíš no tak Alojzi buď důslednej ty si říkal že páčku mačkal experimentátor a já sem řek že…

Zajímavá situace je v rozhovoru, kdy mluvčí A kritizuje svého podřízeného (vztah mezi nimi je přátelský). Na počátku rozhovoru a zvláště na začátcích promluv mluví spíše spisovně, ale postupně, když rozhovor přechází přímo ve spor, mísí prvky spisovné s nespisovnými a se stupňujícím se rozčilením nespisovnost nabývá převahy.

př. 14

A prosím tě co ti není na tvém postavení jasné … co není jasné na tvém zařazení do plánu? (začátek rozhovoru)

A ne Aloisi každý je strůjcem svého osudu pamatuj si to a ty seš ty si strojíš velice nepříznivý osud vod sameho začátku … voč ti de?
:
A ty furt toužíš po ňákym samostatnym plánu přestože víš jakej je to nesmysl já celej život netoužim po ničem jinym než aby někdo koordinoval muj plán abych moh … dělat (konec rozhovoru)

V jiném rozhovoru týchž mluvčích, v němž hlavním cílem je snaha domluvit se, vyjasnit si problémy, A se také přizpůsobuje mluvčímu B a sestupuje na jeho nespisovnou rovinu.

[68]př. 15

A já bejt tebou tak bych byl trochu pokornej to je vopravdu neni třeba nebo neni možno dráždit neustále Hampla a a tak jak ho dráždí Kardaš a jak ho dráždí Hána a vobčas já ale to se vopravdu to se nevyplácí

Ovšem toto přizpůsobení má své meze — A nepřebírá od B např. vulgarismy.

Všeobecně v rozhovorech pracovních se uplatňuje více vlivů a zejména je na nich dobře možno sledovat, jak se mění vyjadřování jednoho mluvčího v průběhu téhož rozhovoru v závislosti na změnách v rozhovorové situaci a na jejím vývoji.

Rozbor rozhovorů jedné osoby s různými partnery ukázal, že člověk skutečně svůj jazyk v různých situacích mění, buď úmyslně[12] (k dosažení jistého cíle), nebo častěji podvědomě. Naše pozorování by bylo třeba potvrdit ještě rozborem dalšího materiálu, zvětšením počtu různých rozhovorových situací[13] a pochopitelně číselným vyjádřením počtu spisovných a nespisovných prvků (a i jiných jevů) v jednotlivých projevech. Bylo by třeba dále zjišťovat, jak se na přizpůsobování jazyka podílí faktor čistě lingvistický, navazování promluv na sebe a jeho prostředky (např. lexikální paralelismy atd.).


[1] Označení idiolekt je možno chápat buď úže, a to tak, že mluvčí používá ve svém vyjadřování určitého dialektu. J. Chloupek v cit. monografii na str. 13 píše, že „dialekt může být tvořen jedině stejnými idiolekty (dialekty jedince)“, nebo šíře tak, že jazyk (vyjadřování) určité osoby kromě toho, že osoba užívá určitého útvaru národního jazyka, je charakterizován rysy dalšími, např. jistým způsobem vyjadřování (mnohomluvnost — stručnost), bohatstvím slovní zásoby, stupněm expresivity atd. (takováto charakteristika idiolektu by měla zahrnovat i rysy vyjadřování písemného). O. S. Achmanovová vysvětluje termín idiolekt jako souhrn individuálních (profesionálních, sociálních, teritoriálních, psychických a fyzických aj.) zvláštností, které charakterizují řeč jedince, srov. Slovar lingvističeskich terminov, Moskva 1966, s. 165.

[2] O potřebě zkoumání idiolektu píše Fr. Daneš v čl. Kultura mluvených projevů (Její základní předpoklady a aktuální problémy), NŘ 52, 1969, s. 95 n. Píše také, že „jazykověda si dosud většinou všímala jazykových rozdílů daných místně (lokální, geografické dialekty), generačně a sociálním rozvrstvením (sociální dialekty), že však „rozdíly dané různou situací promluvy jsou neméně závažné a bez přihlížení k nim nelze správně pochopit a adekvátně popsat ony rozdíly ostatní“.

[3] Srov. Sociální komunikace, Praha 1968, s. 82, též T. Slamová-Cazacová, Dialog u dětí, Praha 1966, s. 77n.

[4] O sociálních rolích srov. J. Janoušek, o. c. v pozn. 3, s. 106.

[5] Takové rozhovory jsou materiálem v publ. K. Pisarkowé Skladnja rozmowy telefonicznej, Wroclaw-Warszawa-Krakóv-Gdańsk, 1975, rec. v SaS 37, 1976, s. 79—80.

[6] Poměrně značná míra této proměnlivosti je dána také situačním chápáním běžně mluveného jazyka, jímž jsou proneseny všechny projevy v našem materiálu. Chápeme běžně mluvený jazyk shodně s F. Danešem, o. c. v pozn. 2, s. 50, jako „repertoár různých jazykových prostředků (nespisovných, ale zčásti i spisovných, resp. společných), kterých se užívá v situacích, v nichž se nepředpokládá závazné užívání spisovného jazyka“. V čl. K. Kravčišinové a B. Bednářové, o. c., s. 318 se mluví v této souvislosti o nedůslednosti užívání nespisovných prvků v běžně mluvené češtině.

[7] O nich srov. v čl. J. Hronka, o. c., s. 321n.

[8] Naši osobu A z hlediska její základní vyjadřovací báze bychom charakterizovali jako člověka, který se snaží a dovede vyjadřovat se kultivovaně. Je mu přirozená hovorová čeština s některými obecně českými prvky, nedělá mu ovšem potíže mluvit spisovně, dokonce se zdá, jako by dosti často považoval spisovné vyjadřování za žádoucí. Velmi dobře ovládá slovenštinu (studoval na Slovensku) a několik cizích jazyků, má aktivní vztah k jazyku (napsal řadu časopiseckých a knižních publikací) a k literatuře, je mu cizí používání vulgarismů aj.

[9] Rozdílné sociální role mají vliv nejen na vzájemné přizpůsobování jazyka mluvčích; vedou např. k tomu, že určitá skutečnost nemusí být jazykově ztvárněna vždy stejným způsobem. Požadavek může být formulován jednou jako rozkaz, podruhé jako prosba, v závislosti na tom, zda požadavek klade nadřízený podřízenému, či naopak, srov. o tom ve stati J. R. Searla, A classification of illocutionary acts, Language in Society, 1976, s. 5.

[10] J. Hronek, o. c, s. 322 hovoří o „souboru psychologických činitelů uplatňujících se v motivaci výběru jazykových prostředků běžného hovoru“ a některé z nich charakterizuje, srov. též M. Morávek, O. Müllerová, Dyadická komunikace, Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu, SaS 37, 1976, s. 195—201.

[11] Srov. K. Kravčišinová, B. Bednářová, o. c., s. 306—307.

[12] Srov. G. Klaus, Síla slova, Praha 1975, s. 63.

[13] Velmi zajímavé je sledovat rozhovory dospělých s dětmi; dochází v nich ke značnému vzájemnému přizpůsobování z různých hledisek. Bohužel, rozhovory naší osoby A s dítětem se nám doposud nepodařilo získat.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 2, s. 57-68

Předchozí Pavel Trost: Vachrlatý

Následující Věra Vlková: Váha, hmotnost a nová soustava jednotek SI

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1