Časopis Naše řeč
en cz

Práce z novočeského semináře prof. Vlad. Šmilauera

Jana Boušková

[Články]

(pdf)

-

I. Jana Boušková: Jazyková charakteristika v próze M. Pujmanové

(Výňatek z větší práce)

 

Když jsem se zabývala jazykem prózy Marie Pujmanové, uvědomovala jsem si, že každá její kniha je dalším stupněm k dokonalosti. Tato vývojová linie je nesena uvědomělou jazykovou prací. Vývoj a zdokonalování můžeme pozorovat v problémech syntaktických i stylistických, jasná je vývojová linie i v slovníku, zejména ve využití lexikálních prvků k charakterisování hrdinů románů a povídek. A právě touto otázkou se budeme zabývat podrobněji.

První kniha Pujmanové, „Pod křídly“, nám ještě neukazuje nic z pozdějšího autorčina umění hovořit jazykem svých postav a vyprávět o nich jejich vlastním způsobem. Postavy této knihy nejsou vůbec odlišeny přímou řečí; všichni tu mluví stejně, neodchylují se nijak od spisovného jazyka, neužívají zvláštních slov nebo obratů. I v řeči vzdělaných mužů a žen Irénčina okruhu zní strojeně genitiv záporový („Neděs Irénky“ 94), jmenné tvary adjektiv („… jak dovedou být klidni!“ 29), méně obvyklý tvar jest („Na středu jest hlášen Don Juan“ 32), tázací a podmiňovací spojka -li („… proč by neužila světa, nežárlí-li pán“ 99), zastaralé spojení druh druha („… jste druh druha nervosnější“ 160), přirovnání vyjádřené genitivem přirovnávacím („Othello byl mnohem nešťastnější Desdemony“ 131). Ani děti nejsou tu mluvou odlišeny od dospělých; i ony mluví uhlazenou češtinou, i maličký Julius, charakterisovaný jinak jako pouhé lidské mládě; u starší Irénky, citlivé a toužící podobat se dospělým, je to již přirozenější, někde by její řeč mohla býti chápána jako dobře zachycené dětské přepínání a strojenost, vzniklá ze snahy napodobit dospělé („Tatínku, já bych tě laskavě prosila…“ 36). Nehovorově zní v přímých řečech jejích a Julkových genitiv záporový, spojka -li a záporka nikoli („Tak to byl budík a nikoli kostlivec“ 94; „Ale jak je možná, že ho měla ráda, byl-li černoch a byl-li zlý“ 131). V knize „Pod křídly“ je přímou řečí charakterisována jediná postava, a to postava episodická: je to otrhanec, s kterým se děti setkávají na pouti a který se vyjadřuje vulgárními výrazy („Daj mi dva šupy pro štígro“ 156).

[86]V druhé knize Marie Pujmanové, v „Povídkách z městského sadu“, objevují se první zřetelné náznaky snahy o charakteristiku hrdinů přímými řečmi. Hrdinka povídky „Chůva“, služka z venkova, není ještě charakterisována důsledně. Užívá výrazů a obratů lidových, někdy i nezvyklých („Ty trulku, ještě jsi se toho brekotu nenavolila?“ 5; „Nás je doma sedm děvčat, ale žádná nejsme hlavou dolů, my jsme veřejně“ 8), ale některé její přímé řeči obsahují výrazy jen spisovné a tím ruší celkový dojem („Já za sebe nemohu,…“ 11; „Nate, co jsem nalezla“ 6: „A že se tak táži: vy jste panem studentem?“ 9). Mladý pán, s nímž se služka seznámila, je bývalý herec kočovné společnosti, nyní „redaktor insertní části novin“. Mluví uhlazeně, libuje si v novinářských frázích a v cizích slovech; chce působit dojmem vzdělance, často mu však uklouzne periferní výraz („Nechtěl bych je živit, sákra. Na to by něco prasklo.“ 9).

V povídce „Šaty“ vystupuje několik postav z pražské spodiny. Přímých řečí je tu málo, zařazují však postavy vhodně do příslušného prostředí.

Hrdinka třetí povídky, stará paní, mluví hovorově s některými výrazy lidovými. V jejím synovi, který se právě vrátil z fronty, je i těmi několika větami, které promlouvá v přímé řeči, dobře zachycen voják, v němž fronta zatlačila učitele („to byla psina“, „ve špitále“ 46). Jeho ženu, učitelku, charakterisuje Pujmanová i řečí jako osobu přepjatou a pedantickou. V její řeči se důsledně objevuje tvar jest, jmenné tvary adjektiv, nepravé věty vztažné, passivum opisné, knižní výrazy a rčení („Vy se zpěčujete, máti, následky přičtěte si sama. Já mileráda ponechávám jednotlivci volnost názorů, avšak nezapomínejme, že jest nám žíti v lidské společnosti. Jaký kroj, tak se stroj. Barevná růže na klobouku za stávajících rodinných okolností, toť, mírně řečeno, nepřípustné.“ 38-39).

Nejrozsáhlejší povídka „Posedlí“ má z této knihy nejlepší charakteristiku přímou řečí. Výstižně je tu charakterisován zvláště Kasanina, „dandy našeho velkoměsta“, který sám sebe považuje za nepochopeného velkého básníka. Říká o sobě: „Výrazová schopnost projevovala se u mne od dětství obzvláště silně,“ — a má pravdu, ovšem trochu jinak, než sám myslí: jeho výmluvnost je opravdu obdivuhodná, jeho přímé řeči zaujímají celé stránky. Libuje si v předlouhých větách a komplikovaných souvětích; vrcholem je přímá řeč, která zaujímá 32 řádků; je to jediné souvětí s 30 větami vedlejšími. Kasaninův pathos hraničí s komikou („Mistře, soudruhu, nejotřesnější dojme mého krvavého mládí…“ 128). Kasanina se vždy a všude vyjadřuje básnicky, hýří epithety a přepjatými obrazy, zvláště tehdy, když cituje partie svého románu. Hraje si se slovy, užívá řečnických otázek, miluje protikladná spojení („… což je skutečnost skutečnější skutečnosti“ 102; „… velkolepým gestem bez [87]gesta“ 71). V jeho slovníku jsou bohatě zastoupena cizí slova; užívá cizích adjektiv na -ný tam, kde je v češtině obvyklé -ní (na př.: administrativný, legendárný, materiálný, monumentálný). Nadměrně častá jsou v jeho řeči citoslovce (též knižní pah). Kasanina užívá přechodníků (i minulých) a passiva složeného. Důsledný je u něho genitiv záporový, ale ten je i v řeči jiných postav této druhé knihy Marie Pujmanové, je tedy příznačný spíše pro knihu než pro Kasaninu. Kasanina miluje věty vložené („… a — to pravím jenom vám, nemaje, jak známo, ve zvyku, mluviti o sobě — ti chlapci mi naslouchají jako evangeliu“ 75), užívá knižních slov a frází. Svou příslušnost k vyšším kruhům dokazuje vznešeným utrušováním drobtů francouzštiny („bylo od mne faux-pas“ 130; „byla by to peine perdue“ 111). Hrdinka Hana mluví i v rozčilení pečlivě a správně. O této její snaze svědčí i četné genitivy záporové v jejích přímých řečech („Nebudu ti činiti potíží s rozlukou“ 61; „proč bys jí toho neřekl“ 51). Hanina matka mluví hovorově, užívá i výrazů lidových. Čtrnáctiletého Janíka oslovuje 3. os. sg., oniká mu („Do které chodí třídy, panáčku? Jak pak je rozená jeho maminka? No, nemá hubu, aby odpovídal?“ 118). Jeník užívá lidových, vulgárních a obhroublých výrazů, které přináší jeho věk i studentské prostředí („Halík je přece srabař. Tys měl prasečí štěstí“ 128). Takové výrazy se objevují i v jeho myšlenkách (Třebas padlo jeho psaní do pracen té rachejtli a ta je skonfiskla 133) i v autorčině vyprávění o něm (pořád měl v zádech zatracený pocit, že na něho odněkud někdo čumí 105). Nepřirozeně však působí v chlapcově řeči genitiv záporový, stejně jako u Julinky („… abyste doma neměl zbytečných nepříjemností“ 139).

V povídce „Automobil“ je velmi málo přímých řečí, autorka tu jen naznačuje příslušnost postav k pražské „smetánce“. Říkají to i jména: Můťa a Ferry. Zajímavé je, že Můťa oniká svému muži („Ferry, nemohl by spustit okno?“ 159).

Z druhé knihy Marie Pujmanové mají tedy nejpečlivější jazykovou charakteristiku „Posedlí“ a „Chůva“, není tu však ještě té spontánnosti a přirozenosti výrazu, k jaké dospívá Pujmanová později.

„V „Pacientce doktora Hegla“, kde se vůbec projevuje ochabnutí autorčiny péče o vyjadřování, autorka se téměř nesnaží o výraznou charakteristiku přímou řečí. Hlavní postavy, Karla a Hegel, jsou matné. Studentka Karla mluví hovorově, v její řeči se objevují též výrazy lidové a vulgární. Někde jsou malé nedůslednosti, na př. Karla mluví v rozčilení: „Je to úplně zbytečné. Není ti to nic platný, máš to marný“ (96). Nápadně častá jsou v přímých řečech Karliných citoslovce. Karlina příslušnost ke studentským kruhům je mimo problém knihy, proto se slovo ze studentského slangu objeví v její řeči jen ojediněle („… a já se dám do matiky“ 61). Autorka charakterisuje Karlu někdy i řečmi polopřímými, i způsobem vyprávění o ní (Děsně ji zajímala [88]zvířata 9). Hegel užívá výrazů lidových i vulgárních (na př.: obrst, pucflek, marod, dostanete šluka, na truc, „nešlo mi to z huby“ 26, „celá medicína je pro kočku“ 43). Někdy však zazní v jeho řeči tón nehovorový: „… ráno mě vyprovázel do školy. To jindy nečinil“ (25). „Ať jsou ti pánové klidni“ (19). Dobře je charakterisována paní Heglová, říšská Němka, která se za více než patnáct let manželství s Čechem a pobytu v Čechách nenaučila správně česky. Přechází z češtiny do němčiny („To ti páni tam nahoře nemají rádi. Du bist ein frecher Bub, Willy“ 27), v její řeči se objevují jednotlivá německá slova („Já to neberu tak vornehm“ 75; naopak: „Na, ich gehe lieber spát“ 75), neovládá deklinaci a konjugaci (často klade nominativ místo jiného pádu: „… všem dělá noviny křivda“ 67; „Vy jste, Karla, hodná dývka“ 55), špatně vyslovuje („každého umístyli špatně“ 67; „On velice sřítka kdy si vyjede“ 57). V „Pacientce dra Hegla“ nás ještě zaujme způsob, jakým autorka zachytila neurčité broukání děťátka: „eh-le. me-nyng. hata hata manama.tej“ (144).

Po těchto začátcích se autorčino jazykově charakterisační umění náhle rozvíjí v „Lidech na křižovatce“. V tomto románu užívá Pujmanová výrazů odpovídajících povaze a společenské příslušnosti hrdinů, a to nejen v jejich přímých řečech, ale i v řečech polopřímých, při formulování myšlenek hrdinů, i tehdy, když o nich sama vypráví. Pujmanová napsala o své jazykové práci v této knize: „Ona si už každá postava řekne o svůj přednes. To není jen přímá řeč, co ti lidé mluví a jak se vyjadřují, to je také způsob, jakým autor o nich vypravuje.“ A dále: „Prostředí a také postava už si sama nadiktuje methodu, jakou vyobrazit její vnitřní svět.“

Povšimneme si blíže jazykové charakteristiky u jednotlivých postav. Pečlivě a výstižně je tu vyobrazena zvláště rodina Urbanova a rodina Gamzova.

Stanislav Gamza vyrůstá ve zcela jiném prostředí než Ondřej (Praha, vzdělaní rodiče), jeho klukovské výrazy se však celkem neliší od výrazů Ondřejových („Ta Praha je ale blbá. Aspoň že bydlíme v jedný boudě. Urbane, ať mi nefoukneš!“ 79). Navíc je tu několik výrazů ze sportovního a studentského slangu („Pojď si šutnout!“ 75; S. myslí: … nepodobá se nikomu z jejich klády a z celého gymplu 156). Dospělý Stanislav, posluchač filosofické fakulty, češtinář, nemluví spisovně; užívá často výrazů lidových, familiárních a vulgárních, kterými zakrývá svou jemnost a citlivost („Prozatím se tady morduju se staroslověnštinou“ 375; „… a nedělej fremda“ 375; cancají, flákat se, otrávení, špargály, zblblý, prachy).

O Helence Gamzové říká autorka, že i „v záhadných letech, kdy bytost přestupuje, kdy city se štěpí a údy vytahují,“ myslí rovnou cestou. A tak také Helenka mluví. Ve svých patnácti letech je trochu [89]klukovská; studentské prostředí způsobuje, že se ve svém vyjadřování neliší celkem od Stáni („Co blázníš?“ 80; „Pitomče, nemůžeš za sebou zavírat?“ 79). I dospělá Helena, medička, se podobá vyjadřováním svému bratru; také ona často zastírá cit hrubším výrazem („To ostatní je pro kočku“ 330; „Jsou to pacholci…“ 353; „Ty huso, pro mužského“ 353).

Gamzu poznáváme z přímých řečí málo, více se o něm mluví a vypráví. Gamza mluví hovorově, užívá výrazů a obratů lidových. Je dobrý řečník, mluví bez pathosu, bez silných slov a zvučných frází. Vyhýbá se cizím slovům, chce, aby mu posluchači rozuměli, chce jim dokázat svá tvrzení, nechce je jen oslnit frázemi. Svým prostým vyjadřováním se silně liší od ostatních řečníků, které nám Pujmanová představila na schůzi Kazmarových dělníků a při stávce v Nechlebách. Nella Gamzová nemá zvláštností ve svých přímých řečech, mluví hovorově, bez lidových a vulgárních výrazů. Pujmanová sama napsala, že Gamzová je „dělána pastelem“ a že i v řeči je protikladem triviální Růženy. Zajímavé je to, že v poslední kapitole knihy užívá Nella ruských výrazů, které přejala z dopisů své dcery, žijící v Rusku (na př.: „ona tam léčí v socgorodě, víš,…“ 481). Nellina matka, rázná stará paní, přejímá výrazy svých vnoučat Stáni a Helenky („Jinými slovy, střelili jste barák,“ razí stará paní, z lásky užívajíc nehorázných výrazů svých vnuků 484; „Nejsi ztrenovaná,“ hrdě na to stará paní výrazem svých vnuků 151).

S láskou kreslí Pujmanová postavu Růženy Urbanové. Růža vyrůstá na venkově, v Praze se však velmi rychle asimiluje a rychle dospěje. Růža, děvčátko ze Lhotky, je zachycena jediným slovem na začátku knihy, citoslovcem, v němž se ozývá ještě vesnice: „Halete, maminko, už vyndali zimní šatečky“ (20). A jen jednou se vrací jako dospělá v rozrušení ke lhoteckému způsobu vyjadřování: „Ale to tě povídám, to tě povídám,“ mluvila, vracejíc se ve lhotecký způsob řeči, „nikdy v životě ať mi už o tom nezačneš!“ (418). Růženu-manikurku naučili zákazníci v obchodě „konversaci, užívat cizích, inteligentních slov a ohánět se bulvárně filosofickou frází“. Růžena se učí všude: „Poněkud indiskretní otázka,“ prohodila, jak uslyšela v neděli v nuselském divadle (233). Je okouzlena lacinými romány a filmem a slova z nich se přenášejí do její mluvy a myšlení. Někdy jsou taková slova vyznačována kursivou (jak chápala jeho nedbalou eleganci 235; byl každým coulem gentleman 239; vidí do bahna velkoměsta 227). Růžena přejímá i sportovní a slangové výrazy svého milence Karla (na př.: měl pravé norské hykory; bylo cítit sverdrupit; míval dales, stařec byl zřejmě škrob 239). Z oněch „inteligentních“ slov a bombastických filmových a románových „termínů“ vytváří se mluva povrchní Růženy. V její mysli však stále žijí četné lidové výrazy a obraty naprosto „neinteligentní“ (na př.: jaképak ciráty 400; Růža už není dnešní [90]126) a v rozčilení jí pak takové výrazy proklouznou i do řeči („V sobotu musíme bejt do sedmi v kšeftě, a kolikrát dýl“ 235; „Vy pakáži, vy lůzo bídná naparfumovaná, vy buržoalisti! Od rána do večera se to válí v bahně a ještě se to dělá hezký, zvěř jste a nic jinýho a s drápama k tomu“ 348). Mistrovsky vypráví Pujmanová o Růženě v tónině jí vlastní (na př. na str. 228: Růža nač mrkla, to okoukla, jí stačilo juknout na šaty, aby zblejskla, v čem je ten vtip, a dívala se jako rys na cizinky vycházející v poledne z Ritzu a na pražské elegantnice, co tam přicházejí tančit na čaje o páté). Ve svém článku o „Lidech na křižovatce“ srovnává Pujmanová sama způsob, jakým vykreslila Růženu, se způsobem, jakým kreslila postavu Gamzové. Píše o tom: „Urbanová je dělána naplno, v křiklavých barvách, jako plakát, musí mít dočista jiný, triviální a sentimentální spád.“

Ondřej už jako chlapec miloval průpovídky, autorka na to několikrát upozorňuje (… měl pro každou příležitost v zásobě úsloví, a to stavěl hradbou mezi sebe a lidi 77), dokazuje to však jediným případem: „Co se zdá, je sen, kdo mu věří, blázen ten,“ odpověděl Ondřej jednou z oněch průpovídek, jaké stavěl mezi sebe a lidi, aby mu život nešel na tělo (452). Pobyt ve Lhotce se neobráží v řeči chlapce Ondřeje vůbec, v jeho řeči nenajdeme nářečních prvků. Užívá výrazů lidových i vulgárních („Pojď, shandlujem si to“ 81; „a bez nich jste v rejži“ 121). Nepravděpodobně zazní jeho řeč jen jednou: „Já byl zrovna volanej, jak nastal výbuch“ (75). Do řeči Kazmarova chlapce Ondřeje vnesl nový svět, svět textilu, nové výrazy (rozmarýnkový ševiot, zefír), věk a prostředí zvyšuje počet výrazů lidových a vulgárních („… a ostatní je ti vosk“ 461; „abych se neflákal“ 483; „Vem rozum do hrsti, Francku. Na to musíš mít taky filipa“ 257). V přímé a polopřímé řeči dospělého Ondřeje se ozve nehovorový tón také jen zřídka („Nebyl jsem si jist“ 367; musí se uznati… 447; četník, jenž vystřelil 447). Při setkání dospělého Ondřeje se Stanislavem po několika letech je rozdílem jejich řeči zřetelně vystižen rozdíl jejich povah i třídní příslušnost. Stanislav, odchovaný studentským prostředím, mluví nespisovně a obhrouble. Jak se na to dívá dělník Ondřej, o tom nám autorka říká: „Z jeho rozechvění vyzařovalo cosi ženského, přes nehorázné výrazy, jakých by Ondřej nikdy nevyslovil jako vzdělaný dělník na návštěvě.“ Ondřej mluví uhlazeně a pečlivě, v tom se obráží jeho hrdá povaha a tajná obava, aby nebyl zahanben Stanislavem, který vždy stál společensky výše. „Stanislav se diví usedlému pánovi, vyjadřujícímu se učitelsky správnou češtinou,“ říká autorka o tom, jak Ondřejova mluva působila na Stáňu. Ondřej užívá se zálibou cizích slov: „Tys moralista?“ pravil Urban, zakládaje si na výrazu (384). „Ten objekt má přece cenu. S nějakou investicí byl by z toho pěkný hotel nebo malé sanatorium“ (386).

[91]Ondřejova matka, původem Pražka, zvenkovštělá patnácti lety na vsi, není charakterisována tak důsledně jako Ondřej a Růžena. Užívá lidových výrazů a rčení („Píchalo ji dobré bydlo“ 98; „tenkrát ještě šly ty pletené kufry“ 28), v její řeči se objevují lidové tvary zájmena on. Avšak najdeme v jejích přímých řečech i tvary spisovné, na př.: „malinová jablíčka potřebovala ještě uležet“ (28); „… a jak bude rozvod hotov“ (392); „Oni přede mnou nemají tajností“ (392).

Výstižně je charakterisována způsobem vyjadřování herečka Tichá. Tato citlivá umělkyně nemluví spisovně, užívá výrazů lidových a vulgárních, které jsou zakořeněny i v jejích myšlenkách. Zajímavá jsou zvláštní hereččina slova (na př.: magorka 401, ferman 406), která autorka vyznačuje kursivou nebo uvozovkami. V hereččiných myšlenkách i v autorčině vyprávění o ní se objevují slova a obraty z divadelního světa (aktšlusy, gastšpíly, udělala 30 opon).

Slovník továrníka Kazmara nemá mnoho zvláštností. Kazmar mluví hovorově, užívá odborných názvů textilních. Nápadná je jeho stručnost a strohost ve vyjadřování. V jeho přímých řečech se objevuje nářeční tož, které jediné ho zařazuje do slováckých Úlů. Kazmarův tajemník napodobuje svého Hospodáře ve všem, ve styku s ním napodobuje i jeho vyjadřování. Jinak mluví stylem obchodní a právnické korespondence (str. 294-295).

V „Lidech na křižovatce“ pečuje Pujmanová nejen o jazykovou charakteristiku postav hlavních, nýbrž charakterisuje přímou řečí i postavy méně důležité, ba i episodické. Tak dělnice Halačka, která pochází z Úlů, mluví hovorově, bez nářečních prvků. Nepřirozeně zazní její přímá řeč jen jednou, když v rozčilení křičí na mistra: „Já jsem tady déle než vy, a když bude zapotřebí, dojdu si k Hospodáři“ (316). Paní Polanská mluví málo, autorka ji však charakterisuje způsobem, jakým podává její myšlenky, a tónem, jakým o ní vypráví (Tak to šlo hurtem, truc na truc 424; kdo jim just na tu noc poslal… 425; pálí za Mínou kupcovic 428). Pujmanová napsala o této postavě: „Františka Polanská, zahradnice a horalka ze staré krajkářské rodiny, to je lidová postava bez kazu; o té jsem hleděla vypravovat s křišťálovou prostotou.“ Francek, mladý úlecký dělník, užívá výrazů lidových, nevyhýbá se slovům vulgárním („Jo, člověče, takový frajkumšty už nemám povolený“ 367; „Vida ho, Nezmara, kam si to hasí“ 216; „jen se z toho nepotento…“ 216). Autorka zachycuje i jeho výslovnost („… že bysme byli v pět na bazáru u gramofónů“ 215). Lidka, představitelka Úlů, vyrostla ve vesnici Úlech a zažila její přeměnu v průmyslové město. Pujmanová několikrát upozorňuje na její příslušnost k někdejšímu úleckému podřečí, z něhož Lidce zbyl už jen zpěvavý tón (Vykládala svou zpěvně vyrovnanou mluvou 455; zazpívala úleckou řečí ukolébavek 459) a dva tři výrazy (nynčko, tož). Lidka užívá lidových slov i rčení; tovární [92]prostředí jí přineslo nové výrazy (ažurovačka, mykadla, řemenárna a j.). I drobné figurky, zastupující jen prostředí, oblast, vrstvu, jsou v „Lidech na křižovatce“ dobře vystiženy, třeba i jediným typickým slovem nebo rčením. Urbanova otce, který se objeví jen v několika scénkách na začátku knihy, představí nám autorka několika příznačnými slovy jako legionáře nasáklého Ruskem. Lidčin strýc, který se vrátil po mnoha letech z Ameriky, mluví podivnou česko-anglickou řečí. Věrně je zachycena jeho výslovnost i v nepřímé řeči (Čikegou, Juropa). Ředitel Vykoukal mluví správně česky, bez lidových výrazů, ale jeho úleckou kolébku prozrazuje nejen slovácký přízvuk, na který autorka upozorňuje, ale i typicky jihomoravská nadávka, kterou oslovuje rozzloben svého syna („Poslyš, ty grázle“ 62). Právě tyto drobnosti nám dokazují autorčinu lásku k českému jazyku a její vystupňovaný zájem o jazykový charakter postav, o jazykové prostředí. Pujmanová o tom píše ve svém článku: „Studovat hovorovou řeč podle prostředí, podle společenských tříd, podle stavu, to je úplná rozkoš. Když si trochu vychováte sluch, můžete zavřít oči a uhádnete podle toho, jak se vyjadřuje, kam asi ten člověk patří.“

O charakterisačním umění Pujmanové v nejmladší její knize „Předtuše“ napsal J. Haller: „Autorka je do mluvy svých postav tak zaposlouchána, že z ní nevychází, ani když sama o nich vypravuje; ustavičně a naprosto lehce přechází z řeči nepřímé v polopřímou a přímou, ba i v řeči nepřímé a při vlastním vyprávění užívá slov vlastních osobě, o níž právě mluví. Proto je v textu Marie Pujmanové tak živo a rušno; nikde není mrtvého místečka a čtenář se s touto rozenou vypravěčkou ani vteřinku nenudí.“

Pozornost autorčina není v „Předtuše“ rozdělena na mnoho osob jako v rozsáhlém románu předcházejícím; soustřeďuje se tu na několik postav, které autorka kreslí věrně a bez kazů.

Paní Jelínková mluví hovorovou řečí, oživenou výrazy, které přejímá z mluvy svých dětí (parta, laborka, už jste v prachu 10); tyto výrazy se jí promítají i do myšlení (… to blaho, vypálit na chvíli z domova 70; jsme si rovni, nic se nevytahuje 70). Profesor Jelínek, jazykozpytec, nemluví přepjatě spisovně (není karikován, nýbrž oslavován!), nevyhýbá se výrazům lidovým a hovorovým („Co se ti stalo? Houby!“ 32; „Že lajdáš sama s cizím chlapem“ 30), studentské výrazy svých dětí však nepřijímá: „Ty ses rozkmotřila se svou mladou společností?“ zeptal se jí konečně otec. (Neříkal nikdy jako ostatní: „parta“.) 30. J. Haller uvádí ve svém posudku „Předtuchy“ tuto ukázku na doklad toho, jak pečlivě volí autorka slova podle jejich funkčního a citového zabarvení a jak toho využívá k charakteristice osob. Postava linguisty Jelínka dala Pujmanové mnoho příležitostí, aby vyjádřila svůj zájem o jazykové otázky.

[93]Skvěle je řečí charakterisována stará chůva Cilka. Její příslušnost do minulého století je podtržena tím, že svým pánům oniká. Pujmanová o tom říká se suchým humorem: „František Jelínek jest jeden z průkopníků moderní linguistiky. Ale odvyknout Cilce onikání, toho se za těch šestnáct roků již vzdal.“ Cilčiny přímé řeči, její myšlenky i autorčino vyprávění o ní obsahují množství lidových a familiárních výrazů, často velmi svérázných a jadrných, množství lidových rčení a zvláštních úsloví (na př.: archýtek, špargál, atres, špiritus; „Už jsem ti nakulmovala ty béž šaty s volánkama“ 66; „Vy sakramenti, co tam tropíte?“ 59; „Na hnůj s tebou, ty prevíte“ 60; „Ty dnes nějak sekáš dobrotu“ 64).

Toufarovu chlubivost a cyničnost poznáváme nejen z obsahu jeho myšlenek, ale i ze způsobu, jakým autorka podává jeho myšlenky. Jeho přímé řeči (je jich jen několik) jsou uhlazené, zato v jeho myšlenkách se hromadí slova vulgární a obhroublá (bloumají bez plánu 84; nějaký fórista 88). Ve svých samomluvách hýří Toufar cizími slovy, tím se podobá mladému pánovi a Kasaninovi z „Povídek z městského sadu“, stejným mužským nulám (… pokud jsou měšťáci tak nadutí a trampové tak primitivní, že nereagují na vyzařování silné osobnosti, je ekonomičtější být sám, koncentrovat se k příštím činům 89).

Patnáctiletá studentka Jarmila se vyjadřováním podobá Helence Gamzové, neliší se celkem od svého bratra. Ani ona nemiluje uhlazenost a vybranou mluvu. Je vychována prostředím studentským a prázdninovou partou. Ani před Toufarem se nesnaží o uhlazenost, protože se bojí, aby se nezdálo, že je maminčinou hodnou dceruškou, nebo aby ji snad Toufar dokonce nepovažoval za dítě.

Jarmilin blíženec Václav mluví tónem výrostka, slovy často obhroublými, vulgárními, výrazy z řeči party a ze studentského slangu. Pujmanová o něm říká, že hovoří „mluvou kvintánů“. V stejné tónině podává autorka jeho myšlenky a vypráví o něm. Zvláště nevrlý tón má Václav pro svou sestru; autorka ironicky podotýká, že s ní mluví „s příznačnou zdvořilostí bratrů“. Ukázky: „V noci štěkáš na měsíc, kdo tě má ráno páčit?“ 53; „Ten si vymýšlí podobné koniny, aby dělal dojem na ženské“ 53; „Že by ses mohla vstřebat“ 54). Jsou však chvíle, kdy se Václav cítí dospělý a důležitý, a v takových chvílích hovoří moudře a důstojně („Dovolil byste na minutu? Rád bych si se sestrou promluvil mezi čtyřma očima“ 24; „Takový oslabený organismus je přístupný každé infekci“ 37).

Šestiletý Ivan, nejmilejší postavička „Předtuchy“, vidí nedostižné vzory ve svém starším bratrovi a ve footballistovi Oldovi. Snaží se, aby se jim co nejvíce přiblížil i řečí. Pochycuje „odborné“ výrazy z footballu a tennisu, osvojuje si drsné studentské výrazy bratrovy („Oldo, navalíš jim zase tři banány?“ 16; „Že by jí to nandal plus forty šest nula“ 25; [94]„Ty už na mne nejsi naštvaná?“ 101; „Vole“ … 12). Prostě Ivan nechce už být pokládán za děcko a Pujmanová to dokonale vystihuje volbou slov v jeho přímých řečech. Některá slova nabývají v Ivanových myšlenkách hanlivého významu, tak na př. slovo „slečinka“ (Vlasta byla slečinka, to je to 16). Ivan si vytvořil tajemné slovo hartún, říká tak od malička svému oblíbenému koutku v zahradě. (… Čert nyní doběhl až k Sychrovic hartúnu 13). Postavíme-li Ivana vedle Irénky z první knihy autorčiny, vedle děvčátka, které se mu podobá touhou být dospělé, vidíme jasně, jak za dvacet let vyzrálo jazykově charakterisační umění Marie Pujmanové.

Pujmanová se přibližuje mluvě Jelínkových dětí také častým užíváním slova „člověk“, a to nejen v oslovení kamaráda, ale i v podání myšlenek některého z nich pro označení jeho samého (na př.: Tohle by člověka [Ivana] naštvalo 8; Člověk [Václav] je k rodičům také slušný 8; To je vodička! Smývá černé myšlenky z nedospání, člověk [Jarmila] je hladký, člověk dostává v koupeli stříbrnou duši 62).

Při čtení „Předtuchy“ se stále musíme obdivovat autorčinu „podivuhodně vypěstěnému umění vmýšlet se do životních podmínek a situací jiných lidí, cítit jejich srdcem a hovořit jejich jazykem“ (Haller).

Shrneme-li nyní své poznatky o jazykové charakteristice hrdinů povídek a románů Marie Pujmanové, vidíme zřetelnou vývojovou linii. V první své knize „Pod křídly“ se Pujmanová ještě vůbec nepokouší o charakteristiku postav přímou řečí, v „Povídkách z městského sadu“ se objevují první pokusy o jazykovou charakteristiku, „Pacientka doktora Hegla“ je ještě málo výrazná. Pak pozorujeme vzestup péče o jazykovou charakteristiku postav (přímou řečí i tónem vyprávění o nich) v „Lidech na křižovatce“. Vyvrcholením autorčina charakterisačního umění jazykového je „Předtucha“.

Svůj pokus o nástin jazykové charakteristiky v próze Marie Pujmanové uzavírám větou, kterou napsal o autorčině vyjadřovací technice J. Haller a která se stala i mým kredem: „Po této stránce je spisovatelská práce M. Pujmanové v pravém smyslu slova tvůrčí a její umění je jedním z nejvyšších vrcholů, ke kterým dosud české vyjadřování dospělo.“

 

Použitá literatura:

J. Haller: Marie Pujmanová, Předtucha. Naše řeč XXX, 1946, str. 86—96.

M. Pujmanová: Spisovatel a doba. Studentský Časopis XVII, 1938, str. 203—206.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 4-5, s. 85-94

Předchozí František Horečka: Bezručův nářeční slovník

Následující Jiří Haller: Dvě nové knihy o českém jazyce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1