Časopis Naše řeč
en cz

Vyjadřování množství léčiv ve staročeských lékařských textech

Alena M. Černá

[Články]

(pdf)

-

Z období pozdního středověku se dochoval velký počet rukopisných děl, jež jsou tematicky spjata s lékařstvím.[1] Většinou jsou různorodé lékařské traktáty shrnuty do sborníků, které neobsahují pouze výklady o léčení neduhů a dalších nedostatků lidského těla, nýbrž jsou v nich zapsány také texty z jiných oborů, s nimiž byla středověká medicína propojena (astrologie, botanika, magie atd.). Pojednání o lidských chorobách však pochopitelně tvořilo dominantní část těchto sborníků; kromě výčtu jednotlivých chorob, popisu jejich příznaků a projevů jsou v nich obsaženy i návody terapeutické.

Léčba se ve středověku lišila podle toho, jakému pacientovi byla určena. Na jedné straně existovaly návody na složitě připravované léčivé směsi, které často obsahovaly ingredience vzácné a obtížně dostupné.[2] Na druhé straně byla zřejmě většina pacientů léčena léčivy běžně se vyskytujícími. Těmi byly především léčebné prostředky rostlinného, méně pak živočišného původu. Není pochybností, že vzácné a složité léky byly určeny těm nejmajetnějším, avšak sám lékař občas (alibisticky?) podotkne, že i jednoduché a dostupné léčivo může poskytnout dobrou pomoc: vezmi lajno kravie a staré podešvy, viz, kterak mistr Vilhelm skrze lajno kravie a staré podešvy naučil nás dobývati střiebra i zlata, a druhdy viece prospievají ty sprostné věci nežli slovútní lékaři skrze balšán, kafr a dřevo balšámové, a spal je v hrnci novém LékRhaz 35.[3]

Je pochopitelné, že při přípravě komplexních léčiv, ať již byly z prostředků exotických, či domácích, je velmi důležité adekvátně stanovit množství jednotlivých součástí. To bylo možné vyjádřit různě a s různým stupněm přesnosti. Volba jazykového prostředku byla ovlivněna jistě i tím, zda byl staročeský text převodem z cizojazyčné předlohy; a byl-li, jak silně byl český záznam vázán na tuto cizojazyčnou verzi. O důležitosti přesné míry vypovídá na příklad tento citát z rukopisu zvaného Hvězdářství krále Jana: A ktož v tom neumie miery, totiš váhy, znáti, nemóž pravým [181]lékařem slúti, anebo málo dada, nedodada, aneb mnoho a přieliš dada, předá, a tak nemocného neb neuléčí, aneb větčí a horší nemoc přivede Hvězd 94v.

Relativně nejpřesnější bylo určení množství s užitím měrné či váhové jednotky,[4] kterou se odvážilo potřebné množství či kterou se stanovil objem látek tekutých i sypkých. Stará čeština dokládá pro označení menšího množství suroviny několik výrazů, přičemž některé hodnoty mohou být vyjádřeny i výrazy synonymními. Tyto lexikální jednotky patří ke speciálnímu terminologickému podsystému staročeského lexika. V tomto článku uvádíme měrné jednotky a jim funkčně blízké výrazy, které jsou vázány na lékařské a lékárnické texty, jež byly sepsány ve 14. a 15. století;[5] jen výjimečně a odůvodněně citujeme i z památek jiného druhu. Stranou necháme výrazy, které mají charakter citátových lexikálních jednotek a které se nestávají prvkem českého lexikálního systému, nýbrž zůstávají součástí cizího jazyka (např. latiny). I zbylé jednotky jsou často přejímkami z cizích jazyků, avšak jsou již adaptovány na český jazykový systém. Původně se jedná o slova původu řeckého a latinského, která však pravděpodobně byla do českého jazyka přejata z němčiny; o většině názvů měrných jednotek, které byly ve staročeštině užívány, lze najít informace např. v obsáhlé práci M. S. Newerkly.[6] Ve stati nebude pojednáno o jednotkách označujících velké množství látky, neboť těch nebylo při odvažování léčivých surovin zapotřebí a v lékařských textech se nevyskytují. Podotýkáme ještě, že ve specializovaných dílech, zvláště v textech lékárnických, byly opakující se jednotky velmi často vyjadřovány nikoliv slovně, nýbrž značkou. Znázornění těchto značek a komentář k nim lze nalézt na příklad v lékařském sborníku obsahujícím převážně pojednání o ženském a dětském lékařství, který je uložený pod signaturou A 112 v brněnské Moravské zemské knihovně.[7] Jako reprezentanta staročeských farmaceutických děl, v nichž se pochopitelně značky vah také velmi často vyskytují, lze uvést Světlo apatekářův v překladu Matěje z Mýta.[8]

Koření a další sypké látky, sušené části rostlin atp., jichž bylo třeba nevelké množství, se často vážily na loty,[9] srov. např. vezmi skořice a citvaru, každého dva loty, [182]kubeb lot LékFrantA 41r; vezmi kmínu černého 8 lotuov, květu bzového 2 ½ lotu, kmínu lučnieho 2 loty, jalovce 2 loty, skořice 3 loty, hřebíčkóv 1 ½ lotu, muškátového květu 2 loty, ruože 2 loty, máku bielého 2 ½ lotu, hořčice bielé 2 loty, vlaského kopru lot, vlaského kmínu lot, bukvice červené lot, majorány puol lotu t. 172r. Středověké měrné jednotky vykazovaly značné nesrovnalosti, jejich měrná hodnota často kolísala; staročeský lot vážil přibližně 16 gramů.[10]

Jelikož váha 16 gramů, tedy lot, byla pro odměřování potřebných a často vzácných substancí stále ještě příliš velké množství, častěji se vyskytuje váha odpovídající zhruba čtvrtině lotu, tj. váha o 4 gramech. Tato váha byla ve staré češtině označována přejatým lexémem s kořenem kvint-/kvent-, jenž byl obsažen v několika lexikálních formách. Staročeské lékařské spisy dokládají existenci lexémů kvintin a kventin: když člověk najprvé padne, tehdy mu mají púštěti, z které žíly chce, nebo znovu daj čtyři kvintiny té krve s vajcem vypiti, toť mu spomuož LékFrantA 62v; vezmi rejbarbor kventin {quentyn}[11] a ezuly puol kventinu {quentynu} LékMuz 29v. Vedle nich se vyskytuje tvarotvorná varianta kvintál a kventál: také mu jest zdráv dryák, ať mu dadie v lázni píti s teplým vínem puol kvintále, ješto s bobrovým strojem, šalvijí a rútú v tom víně jest vařeno LékKřišť 60r; má tu nemoc, ješto příde od přielišného jedenie aneb pitie aneb od obého, vezmi reubarbarum aneb ezule tolikéž, aby bylo toho obého ½ kvantále {quantale}, a daj mu vypiti pojednú, ačť jest silen LékFrantA 64v. Poslední dvojicí, která se opět liší pouze střídnicí v kořeni, je kvent a kvint: kramář … prodává to kořenie po kventu, po lotu, po libřě, po pól PrávSasD 376v; vezmi boli Armeni čtyři kvintiny, carebe, tak řečeného semene, corali spodii, muškátového květu, každého pět kvintuov, gumi Arabici, lékořice, každého pět kvintuov, semene portulaky, učiniž z toho dobrý prach LékKřišť 64r.

Ve všech případech se jedná o výraz přejatý z němčiny, který byl následně různě adaptován na český jazykový systém.[12] Výraz prošel ztrátou motivace, ve staré češtině již neoznačoval pětinu, nýbrž čtvrtinu nadřazené jednotky.[13] Nejednotnost staročeské lexikální formy ukazuje na stále vratké zařazení do českého jazykového systému. „Cizost“ výrazu je mnohdy zdůrazňována i ortografickým záznamem, v němž je často užíváno náslovné qu- (quentyn atp., srov. výše). Morfologicky se však lexém již řadí k mužským o-kmenům. Ve formální podobě kvintlík či kventlík je dodnes [183]součástí (periferní) slovní zásoby češtiny; neoznačuje již konkrétní váhu, nýbrž obecně velmi malé, nepatrné množství.[14]

Pro vyjádření množství velmi blízkého kventlíku byl řídce užíván také další přejatý lexém, dragma:[15] vezmi dragmy tři tucie, tak se v apatece doptáš, dobře připravené, a opět tři dragmy bielého dobrého aloe epaticum LékFrantA 51r. O proměnlivosti hodnoty váhové vypovídá mj. tento citát: dragma ― jméno jest váhy a váží VIIII. stranu uncí, a tak sou staří brali, ale nynější berou VIII. stranu uncí za dragmu, kteráž činí skrupule III Apat 98r. Zajímavý je zápis ze zadního přídeští rukopisu signatury I G 23 z Národní knihovny v Praze. Zde je vyjádřeno, že poměr dragmy a lotu je 4 : 1, tedy týž, jaký je mezi kventlíkem a lotem. Z dokladu je patrné, že lexém dragma je zde chápán jako cizojazyčný prvek, jenž je v národním jazyce vykládán: dragma čtvrtce; dragmas II puol lotu, dragme IIII lot.

Zápis z přídeští přináší ještě další důležitou informaci ― vedle dosud uvedených přejatých výrazů se ve staročeských lékařských textech vyskytuje i ekvivalent český, jenž označuje čtvrtinu lotu ― čtvrtce (či čtvrt a čtvrtečka): Překladatel tzv. Saličetova lékařství na příklad píše: vezmi senne, epitimi, každého čtvrtci, scamonee 2 čtvrtci, reubarbari ½ čtvrtce, a učiň pilule s miezhú osladiče neb s vínem svařenie jeho, a dávaj jemu po jedné čtvrtci neb po puol druhé večer LékSalM 257; vezmi oleje ruoženého 2 loty, blénu, opichu, každého čtvrt lotu, myříkového semene puol čtvrtce, octa ½ lotu t. 305; maž vedlé rány olejem rmenovým, v němž by byla čtvrtečka lotu máku indického a tři čtvrtce blénu a jedna čtvrtce semene opichového a tři čtvrtce octa t. 340. Výhodou jistě bylo, že se jednalo o slovo domácí, nepřejaté, které navíc lépe vyjadřovalo poměr k vyšší jednotce (¼ lotu, nikoliv pětina, jak by se mohlo vyvozovat z lexémů obsahujících kořen kvint- atp.).

Výraz čtvrt(cě) však neměl pouze význam ‚čtvrt lotu‘. Ve staré češtině byl jeho význam relativní, slovo bylo užíváno k vyjádření čtvrtinového množství (tj. čtvrtinového dílu) ze základní jednotky užívané k měření dané látky, srov. např.: 5 a ½ čtvrtce ječmene Archč 5,556 (1495); Pavel přěs puost … trval jest o puol čtvrtci sočovicě OtcB 68v. Přejatým (z němčiny) ekvivalentem tohoto poměrného vyjádření množství byl věrduňk. Ve dvou níže uvedených „lékařských“ dokladech se jedná o čtvrt libry (tedy cca 128 g): vezmi stredu a vepřového sádla a husieho sádla, každého věrduňk LékMuz 28r; vezmi v krámě hřebíčkóv věrduňk LékFrantA 51 v.

Nejmenší váha, kterou staří lékaři a lékárníci užívali, byl skrupul.[16] Dokladů na jeho začlenění do staročeského lexika je málo: věz, žeť v lot jsú čtyři kvintiny, a kvintin {quintyn} jako osm zrn pšeničných, a to zrno slóve skrupul LékFrantA 134v; kte[184]ráž [dragma] činí skrupule III Apat 98r. Údaje o váze skrupulu se liší ― pohybovala se okolo 1 g. Z dokladů ze staročeských památek i z moderní odborné literatury vyplývá, že skrupul a dragma nebyly jednotky běžně užívané v českých zemích a do staročeského lexika se dostaly jen z děl, jež byla přeložena z cizích jazyků. Jako lékárnické měrné jednotky je však z pozdější doby odborná literatura registruje.[17]

Další jednotkou váhy je libra, která se užívala k odvažování většího množství součástí léčivých přípravků; její hodnota byla cca 0,5 kg. Ačkoliv se jedná o jednotku v kategorii váhových jednotek základní, uvádíme ji až na tomto místě, a to z toho důvodu, že se jedná o jednotku vyjadřující poměrně velké množství na to, aby se v lékařských textech vyskytovala ve vyšší frekvenci. Libra je jednotkou, která se užívala k odvažování jak látek tekutých, tak i netekutých: vezmi ječmene libru a vody puol druhého žejdlíka LékFrantA 69v; vezmi libru běli a sádla puol libry LékChir 38r x vezmi rukovět pelynku a brance ursine, idem nedvězí pazneht a vař to se dvěma libroma vody LékFrantA 67r. K vážení tekutin podle středověkých pramenů sloužila i unce (cca 32 g): vezmi … jednu unci ruožené vody a jedné puol unce vína LékFrantA 51r; vezmi lajna kravského suchého a prosátého 1 < libru >, vody vydávené z zelé < uncí > 6, vajce syrová tři, oleje dřevěného výborného < libru > 1, síry < unci > 1, oleje bobkového, cožť se zdá dosti, což se má třieti, zetři LékŽen 108v.[18]

Již výše byl zmíněn poměr váhové jednotky a obilného zrna. K vyvážení vah se užívala především ječná či pšeničná zrna. Staročeské literární památky zaznamenávají hodnotu váhových jednotek vyjádřenou daným počtem zrn. V některých případech jde o vyjádření jednotek pojmenovaných cizí lexikální jednotkou, které v českých zemích užívány nebyly, respektive pro jejichž užívání v českých zemích nemáme písemných dokladů. Ocitujeme obsáhlejší pasáže z obou staročeských pramenů, v nichž se toto určení váhové pomocí váhy určitého počtu zrn nalézá, neboť jde o informace cenné nejen z hlediska lingvistického. Jedná se o sborník pojednání z ženského a z dětského lékařství a o tzv. Hvězdářství krále Jana; oba rukopisy pocházejí z patnáctého století a jsou to opisy starších zápisů: … v jednom městě anebo v jedné zemi závaží veliké aneb malé, a to se pak nikdy srovnati nemuože. I protož to mudrci vyhledali jsú, aby se to vše srovnalo, i protož to má tak býti: Znamenajž, že uncia … bude složena s pět set zrn ječných a ze čtyř[19] zrn… Item půl unci … držíť v sobě půl třetího sta ječných zrn a dvě.[20] Takto se dragma, tak se píše < drachma >, jako zet… A má býti složena s šestnácte[21] zrn ječných. A kto chce, muož složiti z devět dragm < unci > 1. A jest tolikéž jako 5 set zrn ječných a ze čtyř[22] [185]zrn etc. Takto máš znáti dragmy půl … a skládá se ze třidceti zrn ječných a ze dvú… A skrupulus jeden složen bude ze dvadceti zrn ječných. Toto pak máš rozum, aby nebylo potřebí vždy zrny ječnými rozčítati, učiň závaží sobě podlé této zprávy, to věz, že 3 < skrupuly > dělají < drachmu > jednu. Také věz, že 9 < drachem > dělají 1 < unci >, a tak muož zase na polovice dělati. A toto také pomni, že mnohokrát také se píše takto: Vezmi < unci > 1 anebo < drachmu > 1 anebo < skrupulus > 1 a tři anebo čtyři zrna k tomu anebo 12 neb 16 aneb pak kolikéž koli, i musí se to pomnieti, aby přiložil k tomu závaží toliko zrn, koliko jest napsáno, a tak nikdy u váze nechybíš. LékŽen 112v―l13v.

Ve sborníku zvaném Hvězdářství krále Jana jsou váhové hodnoty běžných vah popsány takto: … počal [jsem] tuto kapitolu psáti, v niež chci obecnějšie miery klásti, ale neobecnie múdřejším lékařóm poručuji. I počnu od malé miery až do větčích, takto pravě:

Obulus latíně slove miera aneb váha tak těžká jako dvanáste zrn pšenice neb ječmene. Skrupulus latíně jest váha neb těžkost čtrmezcietma zrn pšeničných nebo ječných. Dragma latíně slove váha čtyř skrupulóv,[23] totiš těžkost dvú a sedmdesáti zrn ječných neb pšeničných. Uncia latíně jest váha osm dragm, totiš osmkrát dragma slove jedna uncia. Ciacus latíně jest váha jedné uncí a puol. Anebo takto: uncia jest dvanástá částka žejtlíku, ješto latíně slove sextarium. Libra latíně i česky jest váha dvanáste uncí. Sextarius latíně, česky žejdlík, jest puol druhé libry. Semis latíně jest váha puol libry a má v sobě šest uncí. Jiných měr nenie potřebie k těmto knížkám, neb těmito móž ke všem lékóm odměřeno býti. Hvězd 94v—95r.

Z těchto dvou citátů i z dokladů uvedených dříve je patrné, že počet zrn vyvažujících danou váhu kolísal, což může být dáno různou dobou a různým místem vzniku předlohy k českému překladu. Zajímavý je i dodatek z prvního sborníku, v němž je potenciální uživatel vah výslovně upozorněn, že nemusí stále odpočítávat zrna, nýbrž že si podle daného počtu zrn může vyrobit váhy; samotné zrnko pak mohlo sloužil jako drobné závaží dovažující potřebné množství.

Tekutiny potřebné v lékařství se odměřovaly především na pinty a žejtlíky. Pinta (cca 1,9 l) se dělila na 4 žejtlíky (či žejdlíky); jeden žejtlík měl necelý půl litr. Doklady ze staročeských lékařských knih nesvědčí o tom, že by se tyto jednotky užívaly ve vztahu k netekulým substancím, i když právě tyto dvě jednotky podle historických metrologů dokládají původní jednotnou měrnou soustavu pro věci sypké i kapaliny:[24] vezmi puol libry dřevěného voleje a žejdlík octa vinného LékChir 31r; [186]vezmi miezky z polnie rútky tři pinty t. 305v; vezmi v máj dvě pintě rosy a jarého medu jako dvě vajci LékFrantA 52r; přičiň žejdlík strdi t. 79r aj.

Staročeské lexikum obsahuje dále výrazy, u nichž není jasné, o jak přesné a ustálené vyjádření míry se jedná; na rozdíl od výše uvedených nepatří k terminologické slovní zásobě, nýbrž k běžně užívanému lexiku. Obecně lze říci, že tato substantiva označují množství, které se vejde do hrsti či které je větší. Jedná se o slova hrst a hrstka: vezmi kopytníka hrst plnú a málo ruožené vody a ženského mléka, pomažiž tiem LékFrantA 41r; vezmi kopřivného kořenie a petruželného kořenie, opichového kořenie, chebdového kořenie, každého plnú hrst t. 79r; vezmi bielého kadidla s jednu hrstku a jader břeskvových tolikéž LékJádroD 5. Podle encyklopedické literatury se hrst sypké látky rovnala 1 lotu (tj. cca 16 g).[25] Další lexikální jednotka, přehršle (a formální varianta prhúšle), se vyvinula ze starší formy přěhrštie.[26] Původně znamenala množství, které se navršilo až k přesýpání do jedné či obou hrstí, tj. množství větší, než je hrst: vezmi polynku dvě přehršle a tolikéž rúty LékChir 317r; vezmi pupencóv s ruože prhúšle a vlož je v stred LékFrantA 71v; vezmi ječmene se dvě z prhoušli, vlí na to tři pinty vody čisté z řeky a vař to v novém hrnci t. 171v. Lexém přehršle je zachován i v nové češtině ― jeho význam není zcela jednoznačný. Zatímco ve Slovníku spisovné češtiny je význam definován jako ‚množství, které se nabere do obou hrstí zároveň‘,[27] tj. jako množství nikterak velké, v současné době je již spojení s výrazem hrst značně zastřeno a v lexému významově dominuje prefix pře- s výrazným významem velké míry.[28] Lexém přehršle/přehršel nabývá významu ‚nadměrné, až nepřehledně velké množství, množství, které převyšuje normální stav‘.[29] ― Významově s výrazem přehršle ve staré češtině koresponduje také výraz rukovět, s významem ‚množství, které se pojme rukou (tj. které se vejde do hrsti?)‘[30]: vezmi rukovět pelynku a brance ursine, idem nedvězí pazneht LékFrantA 67r; vezmi rukovět šalvěje a k tomu jalovce, toho puol t. 136r; vezmi rúty dobrú rukovět LékChir 97v. Zatímco však výraz přehršle byl autory Malého slovníku jednotek měření[31] vyhodnocen jako měrná jednotka a do slovníku zařazen, lexém rukovět tam zahrnut nebyl. ― Konečně můžeme jmenovat ještě jeden způsob, jak pomocí lidské ruky naměřit potřebné množství ingredience ― jedná se o množství (sypké) látky, kterou lze nabrat třemi prsty; tomuto množství odpovídá v no[187]vé češtině výraz špetka: vezmi škořepiny vaječné, ješto se z nich kuřátka vyléhly, a ztluc to na prach, a vezma ve tři prsty po třikrát na lžíci, a nalí na to vína a pí to LékFrantA 82r.

Další možností, jak určit potřebné množství, je pomocí lexému označujícího náčiní či nádobí. I když se v odborné literatuře píše o staré duté míře jménem číška (cca 1 a půl litru), domníváme se, že doklady na slovo čieše ve staročeských lékařských knihách nejsou doklady na terminologické užití, že se pouze jedná o přibližné, snadno si představitelné množství: vezmi sádlo, kteréž máš najstaršie, dvě čéši a medu čéši, vína puol čéše, ztluc to dobře v moždieři LékFrantA 109v; vezmi listíčka yzopového, asi s čéši, a šalvije z druhú a žejdlík vína vlaského LékChir 94v. Podobně je při určování množství užit výraz lžíce: vezmi vodu ruoženú z bielých ruoží dvě lžíci a dvě lžíci vína bielého LékFrantA 53r; vezmi ženského mléka od ženy, kterážto pacholíka kojí, asi se tři lžíce LékChir 192v atd.

Množství surovin se mohlo stanovit přirovnáním k velikosti (či objemu) nějaké dobře známé a na velikosti nepříliš proměnlivé věci. Oblíbeným předmětem k přirovnání byly ořechy (vlašské či lístkové), vajíčka a zrna. Přirovnávalo se co do velikosti předmětu či co do množství, které se vejde do jeho obalu, např. do vaječné či ořechové skořápky: vezmi nedvězého sádla jako dvě slepičie vajce a stroje bobrového jako jedno vajce LékChir 74r; vezmi opium topaicum, jestiť miezka z máku ejipského, a to tak mnoho jako hrachové zrno, i přidajž k tomu maličko šefránu a bobrového stroje i udělajž z toho ze všeho kulku málo větčí nežli hrachové zrno t. 118r; vezmi tuku vytištěného z kór bzových se tři skořepiny vaječné LékFrantA 76v; vezmi šalvěje rukovět, jalovce s puol čéše, bobkového stroje jako ořech vlaský LékJádroD 15; vezma toho prachu jako jádro malého ořecha LékChir 251v atd. Dalším objektem k přirovnávání byl peníz. Přirovnávalo se jak k jeho velikosti (váze), tak k množství zboží, které bylo možné za udaný peníz koupit: vezmi opichu a máty na prach ztlučené, jenž by vážil deset peněz, a k tomu též ztlučeného kmínu, jenž by vážil čtyři penieze LékFrantA 51r; vezmi rútu, pelynek a polej a mandly dvě nebo tři a kafru za kroš t. 51v.

Množství látky bylo také možné vyjádřit pouze relativně, tj. v poměru k další potřebné látce. Pro toto vyjádření byly využívány především lexémy diel, část, částka, strana a stránka: vezmi alúna tři stránky, galganu jednu stranu, olibanu jednu a mastiku také jednu stránku LékFrantA 111r; vezmi galkánu tři čésti, pak jiného všeho jednu částku, lékořice, bedrníku, muškátu a muškátového květu, hřebíčkuov, citváru, skořice, zázvoru, rúty, šalvije, bielého kadidla, řeckého sena LékChir 164r; vezmi rúty zemské jeden díl a druhý díl osladiče a zvař to spolu v jednom čistým hrnci v dobrém víně LékJádroD 62. Někdy bylo třeba zajistit, aby byly užité substance ve stejném množství; lexikálně byl tento požadavek ztvárněn různým způsobem, např.: vezmi muškáty a kubeby a cukru, všeho rovně LékFrantA 41v; vezmi koprové siemě, galgan a zázvor vyřezaný, citvar, všeho v jednu váhu t. 51r; vezmi krev hazu[188]ny a ovčie maso, vosk nový, boby, stred a múku režnú, suol, šalvěji a směs to v hromadu, ztluka vše u moždieři, a to vezmi všeho jednostajně t. 64v; vezmi kmínu vlaského, anézu, koliandru, kmínu polského, šalvěje, balšánu, ať jest jednoho jako druhého LékJádroD 71 atp.

V jiných, poměrně omezených případech (u zrnek, semen, listů, květů atp.) bylo možné určit množství nikoliv poměrem, nýbrž přesným stanovením počtu potřebných ingrediencí: někteří velé tři zrnce myrry pohltiti na každý večer LékFrantA 49r; vezmi deset zrn bielého kadidla a deset listóv šalvěje a bobrového stroje lot t. 65r.

Na druhém pólu této pomyslné osy přesnosti měření stálo vyjádření, které neobsahovalo žádnou informaci o množství (vezmi bobrový stroj, jelení jazyk, červenú bukvici, zanikl, hruštičku, polej a sémě polynkové, i vařiž to spolu u víně a pí ráno a večer LékChir 62v), případně nechávalo poměr léčebných látek na libovůli tvůrce léku (vezmi šalvěji, yzop, sléz polský, zeměžluč, zázvor, třený pepř, anýz, polský kmín, toho všeho, jakožto se zdá LékFrantA 69v; vezmi psieho vína, cožť se zdáti bude LékChir 21r).

Potřebné množství bylo možné stanovit rovněž za pomoci vazby předložky s s akuzativem (tzv. akuzativ měrný); tato vazba není dnes běžná, proto se jí budeme věnovat poněkud podrobněji, překračujíce přitom meze staré češtiny i tematiky lékařských spisů. Vazba má význam ekvivalentnosti či přibližnosti, přičemž oba významy většinou nelze od sebe rozlišit.[32] Ve staré češtině není akuzativní vazba předložky s frekventovaná a omezuje se právě na stanovení míry (množství, času, délky atp.).[33] Doklady, které se nalézají v lexikálním archivu oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, pocházejí jednak z památek z počátků historické češtiny, jednak z památek mladších, které se však kloní k odborné literatuře (právní, lékařské). Lze říci, že z běžného jazyka tato vazba během patnáctého století ustupovala a stávala se jazykovým prvkem s výrazně vymezeným významem, tedy i s výrazně omezeným užitím. Z nejstarších výskytů, které máme k dispozici, citujme např. z biblického textu: nebylo jest s jednu váhu medi všěch osudí těch BiblDrážď Jr 52,20; Ninive bieše město veliké cesty se tři dni BiblOl Jon 3,3 (tj. které lze přejít za tři dni). Podobné časově-místní určení, jako jsme uvedli z Bible olomoucké, je i v citátu ze Života svatých Otců: bieše té cěsty s den chodby OtcB 196v. Nejedná se přitom o určení přesné, nýbrž přibližné, tj. ‚asi, přibližně za tři dni / za jeden den‘. Tato přibližnost lépe vyniká v jiném dokladu z této památky ― je navíc zdůrazněna užitím slovesa hádati: hádáchu, že [vína] bude jako jindy se sto lahvic OtcB 162v. V jedné z nejstarších souvislých památek českého jazyka, v tzv. Dalimilově kronice, čteme tyto příměry: nemoci li budem s ně [Němce] býti, kudy nám bude ujíti? DalL 44,47 (tj. nebudeme-li schopni/silni jako Němci) či je sě [Durynk] s Němec mluviti [189]a sám svú vieru chváliti DalL 21,27 (tj. začne jako Němec mluvit). Z literárních děl uveďme ještě dva doklady; první je z veršovaného Desatera přikázání božích, druhý z tzv. Tkadlečka: té [látky] mi s sukni a s plášč zbývá DesHrad 113v (tj. tolik, jako je potřeba na sukni a plášť); by pak měl sám síly se tři obry, vždy neučiníš než jako jeden člověk TkadlA 21r (tj. síly jako mají tři obři). V 15. století se však tato vazba stále více vyskytuje v odborně zaměřených památkách; kromě textů charakteru právního (mám ještě loňského sena se dva vozy ArchČ 14, 276, 1498; že mi jest měl nechati plodu v Leseckém rybníku, což jest bylo s ten rybník potřebí Půh 6,319) jsou to především pojednání lékařská a lékárnická. Pomocí této vazby je velmi často vyjadřováno množství potřebné ingredience léčebných prostředků. Nejedná se přitom o určení přesného množství, ale pouze množství přibližného. Některé záznamy této vazby, které jsou zapsány v lékařských knihách, byly již citovány výše. Doplníme ještě několik dalších: přičiň k tomu múky bobové a stredu se lžíci a s puol lžíce lněného semene voleje a s půl lžíce čisté křiedy benácké a s puol lžíce kadidla bielého a směš to všeckno v hromadu LékChir 37v; vezmi vody studničné s puol pinty t. 38v; vezmi tuku z rúty vytištěného s plnú vaječnú skořepinu LékFrantA 41v; toho vína daj tak mnoho jako se tři vaječné skořepiny LékMuz 183r; vezmi … jelenieho jazyka s hrst LékSalM 256; vezmi bielého kadidla s jednu hrstku LékJádroD 5 atd. Účinné množství bylo třeba znát nejen při přípravě léčiv, ale také při jejich užívání: V akuzativu se pak nejčastěji objevují výrazy jako lžíce, lžička, truňk, napitie atp.: vezmi … vína jako se tři lžičky LékFrantA 134v; to pí ráno a večer tak jako s dobrý truňk LékMuz 104v; vezmiž toho se lžičku, sněziž ráno a večer t. 106v; jedva se tři truňky aneb se troje napitie LékKřišť 76v atp.

V těchto měrných významech je předložka s s akuzativem doložena i z češtiny doby pozdější. Relikty této rekce lze v nové češtině shledat v ustálených spojeních být s to, kdo s koho a ve výrazu seč (tj. s + akuzativ zájmena co).[34] Všechna spojení dosud vyjadřují srovnání či porovnání schopnosti, dostatečnosti atp.

Pročítáme-li literaturu o vývoji staré české metrologie, nelze si nevšimnout, že s výjimkou práce A. Sedláčka je jedním (leckdy jediným) pramenným zdrojem k definici lexémů označujících míry a váhy Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Autor v ní v zápisu k roku 1268 zachytil některé z jednotek, které byly v českých zemích užívány. Když Hájek píše o odměřování sypkých látek, uvádí výraz přehršlí; z kontextu však vyplývá, že se nejedná o měrnou jednotku: Pšenice, co by mohl na dvě hrsti spolu složené, to jest na přehršlí, nabrati, to aby sloulo češka.[35] Váhy lot, čtvrt (tj. čtvrtina základní jednotky) a libra jsou zahrnuty v oddíle týkajícím se vah kramářských i jiných: Co by mohl v hrst nabrati pepře, to aby slulo lot, a 8 lo[190]tuov, to aby jmenováno bylo čtvrt. Dvě čtvrti, to jest 16 lotuov, to aby slulo puol váhy, a tak 4 čtvrti aby měly celou váhu neb libru, to jest 30 lotuov a dva loty.[36] U měr židkých (tj. tekutých) věcí uvádí Hájek mj. lexémy žejdlík/žajdlík[37] a pinta: Vína co by mohl na ruku neb na hrst naliti, to slove kvarta. Dvě kvartky, to slove puolka. Dvě puolky, to jest žajdlík a tak žajdlík bude míti 4 kvarty, 4 žejdlíky to aby slulo pinta.[38] Nechceme se obírat spolehlivostí Hájkovy Kroniky, jen se domníváme a ve výše psaných řádcích dokládáme, že v českém písemnictví je možno nalézt množství starších zdrojů k problematice vývoje jednotek měření, z nichž velká část patří k dosud velmi málo probádané staré literatuře lékařské. Komplexní, všestranné prozkoumání jazyka těchto rukopisů by jistě přineslo informace mimořádně bohaté a různorodé, přínosné pro lingvistiku i pro obory jiné.[39]


[1] Nejvíce rukopisných sborníků především z období 15. a 16. století je uloženo v Národní knihovně v Praze a v Knihovně Národního muzea v Praze; viz příslušné katalogy rukopisných sbírek.

[2] Viz např. recepty ve staročeském překladu díla Lumen apothecariorum Quirika de Augustis, který pořídil na konci 15. století Matěj z Mýta a pod názvem Světlo apatekářův vydal v Praze r. 1922 E. Šedivý.

[3] Staročeské literární památky citujeme podle úzu Staročeského slovníku, viz Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968. Pravidel stanovených Staročeským slovníkem se přidržujeme i při transkripci citátů ze staročeských literárních památek.

[4] K historické metrologii viz např. A. Sedláček, Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Praha 1923; A. L. Krejčík, Rejstřík jmenný a věcný k dílu Augusta Sedláčka Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Praha 1933; Č. Hladík, Metrologický přehled, Archivní časopis 3, 1953, s. 87―114; M. Chvojka, ― J. Skála, Malý slovník jednotek měření, Praha 1982; M. Bělohlávek, Staré míry, váhy a peníze. Stručný přehled, Plzeň 1984; G. Hofmann, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Plzeň 1984; R. Nový, Historická metrologie, in: Vademecum pomocných věd historických, Praha 1997,3 s. 129―149.

[5] Zachovaly se však až v pozdějších opisech; srov. též pozn. 1.

[6] Viz M. S. Newerkla, Sprachkontakte Deutsch ― Tschechisch ― Slowakisch, Frankfurt am Main 2004.

[7] Značky se nacházejí na fol. 112v―113r.

[8] Viz d. cit. v pozn. 2.

[9] Srov. A. Sedláček, d. cit. v pozn. 4, s. 157. ― Pokud názvy jednotek procházely v češtině hláskovými či tvarovými změnami, uvádíme jako základní nejstarší podobu doloženou v textech.

[10] V odborné literatuře je u starých váhových jednotek udávána váha co nejpřesnější, avšak údaje se liší. Domníváme se, že váha kolísala v závislosti na místě i čase a že nebylo možno vždy a zcela zajistit její přesnou hodnotu. Proto se raději kloníme k zaokrouhleným, jen přibližným číslům, která jsou pro potřeby tohoto článku dostačující.

[11] Ve složených závorkách {} je uvedena transliterovaná podoba pramene, která svědčí o tom, že výraz nebyl ještě zcela adaptován na český (grafický) systém.

[12] Do němčiny byl přejat z latiny; původně označoval pětinu solidu, srov. Výbor z české literatury doby husitské II, Praha 1964, s. 569.

[13] K demotivaci též M. S. Newerkla, d. cit. v pozn. 6, s. 287.

[14] Srov. Slovník spisovného jazyka českého II, Praha 19892, heslo kventlík; výraz lze nalézt i v Českém národním korpusu ― SYN2005. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2005. Dostupný z www: http://ucnk.ff.cuni.cz.

[15] Srov. též Slovník středověké latiny v českých zemích, Praha od 1977, heslo drachma.

[16] Srov. též doklady uvedené u hesla drachma ve Slovníku středověké latiny (viz předchozí pozn.).

[17] Viz Č. Hladík, d. cit. v pozn. 4.

[18] Názvy jednotek otištěné ve špičatých závorkách < > jsou v rukopise zapsány značkami.

[19] Podle dalších výpočtů, které jsou uvedeny v rukopise, by zde měla stát číslovka 40.

[20] V textu by měla být číslovka 20.

[21] Opět chybný zápis ― v textu by měla být číslovka 60.

[22] Viz pozn. 19.

[23] Poměr dragmy a skrupulu příkladně dokumentuje rozkolísanost váhové hodnoty těchto jednotek; srov. scrupulus est tercia pars dragme rkp. XI E 5, fol. 27v z Knihovny Národního muzea v Praze. Rozpor je i v textu, k němuž je vztažena tato poznámka: 72 zrn představuje 3 skrupuly, nikoliv 4, jak je zde zapsáno.

[24] Srov. Č. Hladík, d. cit. v pozn. 4; srov. též citát z rkp. Hvězdářství krále Jana, který je uvedený v tomto článku výše.

[25] Srov. např. Malá československá encyklopedie, Praha 1985, heslo hrst.

[26] Srov. Staročeský slovník, Praha od 1968, heslo přěhrštie.

[27] Viz Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 19982, heslo přehršle.

[28] Srov. Mluvnice češtiny I, Praha 1986, s. 313; Příruční mluvnice češtiny, Praha 19972, s. 210.

[29] Z Českého národního korpusu (SYN2005, viz pozn. č. 14) lze zjistit, že tento lexém se velmi často vyskytuje zejména v publicistických textech, srov. např. přehršle nápadů, nabídek, důvodů, dojmů atp.

[30] Srov. též J. Holub ― S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1978, heslo rukověť.

[31] Viz d. cit. v pozn. 4.

[32] Viz F. Kopečný, Etymologický slovník slovanských jazyků I, Praha 1973, s. 252―253.

[33] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého IV. Skladba, Praha 1929, s. 489.

[34] Srov. d. cit. v pozn. 26, heslo s. ― O vazbě s + akuzativ v češtině viz též F. Křemen v LF 45, 1918, s. 25―26; Z. Sochová v NŘ 47, 1964, s. 180.

[35] Václav Hájek z Libočan, Kronika česká IV, Praha 1933 (ed. V. Flajšhans), s. 50.

[36] D. cit. v předchozí pozn., s. 51.

[37] V d. cit. v pozn. 35 uvádí editor podobu zajdlík/zejdlík, což je jistě opřeno o záznam ve starém tisku, kde jsou vytištěny názvy jednotek s velkým písmenem; grafém Z byl však z technických důvodů užíván jak pro hlásku značící velké Z, tak i pro hlásku velké Ž.

[38] D. cit. v pozn. 35, s. 52.

[39] Článek vznikl v rámci grantového projektu GA ČR č. 405/05/2084 Rozvoj českého lexika na přelomu 14. a 15. století.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 4, s. 180-190

Předchozí Alena Debická: Konkurence antikvy a kurzivy ve výstavbě uměleckého textu (M. Pujmanová: Předtucha)

Následující Stanislava Kloferová: Vy neznáte Cajzla? (K původu a významu přezdívky)