Infotainment, politainment, edutainment aneb K jazyku masových médií

Markéta Pravdová

[Články]

(pdf)

-

Oblast masových médií lze obecně považovat za „pole jazykového vývoje“[1]. Většina dokladů zachycených v jazykových korpusech[2], které nám nyní bezesporu významně pomáhají při studiu současného spisovného jazyka, je převzata právě z novodobé žurnalistiky. Prostřednictvím masových médií a nových komunikačních technologií, jako je internet, se do českého jazyka dostávají neologismy, ba téměř celá vrstva nových slov, většinou přejatých z angličtiny, která zatím v dosud vydaných slovnících ještě nejsou zachycena. V našem příspěvku bychom se chtěli zaměřit na tři z nich – infotainment, politainment a edutainment. V článku se však vyskytne i mnoho dalších nových slov[3], která se objevila v souvislosti s rozvojem komunikačních technologií a rozšířila slovní zásobu českého jazyka.

 

Kultura věku „-tainmentů“

Co mají společného slova infotainment, politainment či edutainment, je patrné již na první pohled. Ve věku zábavy, jak současnou epochu nazývají mediální teoretikové, se prostřednictvím anglického slova entertainment (‘zábava’) vytvářejí kompozita, která explicite naznačují propojení zábavy s informacemi, politikou, vzděláváním a výchovou. V Naší řeči se o infotainmentu, politainmentu a edutainmentu krátce zmínil již Jaroslav Bartošek.[4] Mimo oblast masových médií se termín infotainment hojně používá v oboru telekomunikací a termín edutainment ve výpočetní technice.

Dříve než se budeme zabývat významem jednotlivých „-tainmentů“, položme si otázku, proč se v poslední době objevuje tolik kompozit, jejichž základovým slovem je mj. „zábava“. Již v roce 1962 Herbert Marshall McLuhan poznamenal: „Dichotomie mezi informací a zábavou skončila.“[5] Domníváme se, že tendence propojo[207]vat zábavu s věcmi tak vážnými, jako je např. politika či výchova, souvisí s kulturním prostředím, ve kterém žijeme. Neil Postman ve své knize s příznačným titulem „Ubavit se k smrti. Veřejná komunikace ve věku zábavy“ napsal: „Kulturu lze nejjasněji prohlédnout studiem jejích konverzačních nástrojů.“[6] Za konverzační nástroje nynější kultury považuje Postman masová média. Tisk, rozhlas a televize mají v dané kultuře dominantní vliv na vytváření a formování intelektuálních a sociálních témat. Ať už vnímáme svět prostřednictvím mluvené řeči, tištěného slova nebo televizní kamery, vybraná forma, jakým způsobem je nám skutečnost zprostředkována, již předem sdělovaná fakta mění tím, že je klasifikuje, rozšiřuje, redukuje, přibarvuje, pokřivuje apod.[7]

Zatímco ještě v šedesátých letech byl fenomén televize provázen otázkami, zda toto médium kulturu jen reflektuje, nebo jí dává tvar, časem se televize sama stala naší kulturou. Podle Neila Postmana televizní kultura orientovaná na obraz již svou povahou potlačuje myšlenkový obsah. Myšlení nepůsobí v televizi dobře, protože na něm není nic k vidění. Vizuální zájem diváka si žádá zábavu, miliony pohyblivých, rychle se obměňujících obrázků pro zabavení oka. Nejde o to, že televize má zábavný charakter, ale že učinila ze zábavy přirozenou formu zobrazení jakékoli skutečnosti. Problém pak nespočívá v tom, že televize nabízí zábavná témata, ale že jakékoli téma převádí na zábavu. „Zábava je zastřešující ideologií veškeré televizní komunikace.“[8]

Postmanův postoj můžeme považovat za poněkud vyhrocený, protože televize (zvláště veřejnoprávní) přináší nejen zábavu, ale mnohá témata často naopak i problematizuje. Souhlasíme však s tím, že lze televizi považovat za jeden z prostředků, který značně ovlivňuje a utváří nejen naše povědomí o světě, ale i o způsobech, jak tento svět poznávat. Se zábavou, hlavním pilířem televizní kultury, pak souvisí další, velmi významný rys této kultury, na který poukázal McLuhan, a to vtaženost, zapojení (involvement).[9] Toto „zapojení“ diváka, čtenáře či posluchače pokládáme rovněž za jeden ze základních principů infotainmentu, politainmentu a edutainmentu.

 

[208]Infotainment

Infotainment (z angl. information + entertainment), též infozábava, znamená podávání informací formou zábavy.[10] Zprávy jsou vybírány a koncipovány tak, aby byly především zábavné, zajímavé, teprve pak relevantní vzhledem ke skutečnosti.[11] Je-li smyslem existence komerčních médií především vydělávat peníze, není pro tato média prvořadá úroveň zpráv (co do objektivity, relevance, pravdivosti, vyváženosti či neutrality), ale sledovanost nebo výše nákladů, od kterých se pak odvíjejí zisky z reklamy. Přestože se tedy některá masová média tváří, že lidi informují, ve skutečnosti se snaží udržet jejich pozornost a především je bavit. To, nakolik je program informativní a nakolik zábavný, však vnímá každý jedinec subjektivně.

Výraz infotainment se v českém prostředí sice objevuje až v posledních deseti letech,[12] ale propojování informace a zábavy není záležitostí novou, s tímto postupem se setkáme např. již v jarmarečních písních. S nástupem tisku dosáhlo zábavné pojetí zpravodajství masového rozšíření. Karel Čapek, který se ve „Chvále novin“ zabýval – řečeno současnými termíny teorie mediální komunikace – zpravodajskými hodnotami, poznamenal: „A čtu-li v novinách, že nějaký poslanec pronesl řeč, věřím předem, že to je něco stejně zvláštního a dramatického, jako když vzteklá kočka pokouše listonoše nebo číšník zabije svou milou.“[13]

Jako příklad infotainmentu lze uvést vysílání komerčních televizí. Kromě TV Nova vsadila na infozábavu např. také metropolitní televize TV3. (Vzpomeňme na její zaváděcí kampaň v roce 2000 s billboardy „Infozábava. Nová vize televize TV3“.) Infotainment ovlivňuje celé programové schéma vysílání (poměr už tak „zábavného“ zpravodajství a zábavných pořadů). Prolínání informací a zábavy se ovšem objevuje stále častěji také v programové nabídce veřejnoprávních stanic, reagujících na úspěch privátní konkurence. Žurnalistika komerčních televizních stanic zpětně ovlivňuje rovněž vysílání rozhlasové (zvláště komerčních rozhlasových stanic) a proniká i do denního tisku.[14]

[209]Jaké charakteristické rysy jsou infotainmentu vlastní? Infotainment diváka především baví, jitří jeho emoce, ovlivňuje pocity a náladu. Podívejme se na proměny, které zaznamenalo české zpravodajství v posledním desetiletí: personalizace témat, konfrontační tón, dramatické napětí, skandály, neuvěřitelné příběhy a klepy z „globální vesnice“, jejichž cílem je doslova vtáhnout diváka do dění na televizní obrazovce. Zpravodajské relace se postupně mění v zábavnou show, přitažlivost tématu zvyšují vizuální efekty, nepřeberné triky elektronické grafiky, rychlé střihy, pohyby kamery a dynamická hudba, která pořad zahajuje a uzavírá.

Dramatizace zpráv ovlivňuje míru jejich zábavnosti a intenzitu divákova zaujetí dějem. Jaroslav Bartošek v již citovaném článku „Tlak profese – specifický faktor ovlivňující jazyk žurnalistiky“ přirovnal strukturu zpravodajských pořadů typu Ozvěny dne a Události ke klasické epické próze: „Zprávy mají své vypravěče (průvodce – moderátory pořadů), své postavy (redaktory, zpravodaje, komentátory a externí mluvčí), mají také svou architektoniku a tektoniku (od nejvýznamnějšího k méně významnému s přívětivým sdělením na závěr), každé sdělení (kapitola, epizoda, story) má svou vertikální a horizontální strukturu, kapitoly mají své titulky a na úvod i závěr se uplatňují zřetelné souhrny (titulkové menu) apod.“[15] Zpravodajství má svoje zvyklosti, pravidla a způsoby podání jako jakýkoliv jiný žánr. Na dramatičnost tohoto žánru poukazují také Graeme Burton a Jan Jirák.[16] Už i Karel Čapek uvažoval o dramatičnosti jako o pořádajícím principu novin: „Vše, co jest, jeví se v aspektu dramatickém a poněkud alarmujícím. S každým ranním vydáním novin se svět přerodí v divočinu, kde číhají nesčetná překvapení, nebezpečí a epické příhody.“[17]

Přestože zábava a zpravodajství sledují primárně rozdílné cíle, vzájemně se nevylučují. Jde o to, jakou informaci, o čem, v jakých intervalech a v jaké formě je „konzument“ ochoten a schopen vstřebat (a zaplatit). Příliš složitá, zdlouhavá a nudná témata (a příliš složitý a nudný způsob, jakým jsou témata zpracována) nejsou publikem příznivě přijímána. Infotainment znamená do jisté míry kompromis, tj. více nebo méně vydařenou kombinaci zábavy a informace. Výsledkem je pak vždy jistá míra tabloidizace (zbulvárnění) zpravodajství.[18]

Čím infotainment ovlivňuje jazykovou a stylovou stránku projevů? Cílem infotainmentu je především bavit. Na divákovu pozornost útočí chytlavé titulky, aktualizovaný slovosled, dialogičnost a neformálnost projevů, užití jazykových prostředků z různých stylových vrstev, expresivních prostředků a neologismů, zkratkovitost a eliptičnost, ironie a nadsázka, hravost, provokativnost, intertextualita, citace a pseu[210]docitace … Prolínání v rovinách „oficiální – neoficiální“ a „spisovné – nespisovné“, vnitřní nejednotnost a polyfonní povaha zpravodajských pořadů – to vše připomíná postmoderní texty, v nichž rovněž dochází k porušování zažitých schémat a k míšení kódů, stylů a žánrů.[19]

Se stoupající snahou zaujmout, bavit a téměř „vtáhnout“ diváka, posluchače nebo čtenáře jsou zvyšovány nároky na fatickou (kontaktovou) funkci projevů. V televizním zpravodajství je kontakt s divákem posilován nevázanými dialogy a familiárním vtipkováním moderátorských dvojic, přímými výzvami typu „zůstaňte s námi“ či „na shledanou zítra“. Významnou roli na udržení pozornosti diváka má i neverbální stránka projevů, řeč těla provázená výraznými gesty a mimikou, výrazné změny tempa řeči, kladení důrazu a pauz i tam, kde je recipient neočekává, modulace hlasu vyjadřující emoce (nadšení, pohodu, pozitivní naladění – někdy bohužel i při zprávách s negativním obsahem) a další.

Neustálé přecházení od jedné zprávy ke druhé vyžaduje zvýšení divákovy koncentrace. Rychlý sled témat a snímků na televizní obrazovce podle Neila Postmana neumožňuje diváku informace dostatečně vstřebat, protože jsou nahrazovány stále novějšími a aktuálnějšími. Po formuli „A teď…“ obvykle přichází náhlá změna tématu. Hudba a reklamy mezi zpravodajskými bloky diváka rozptylují a do jisté míry banalizují závažnost předcházejících zpráv.[20] Ve shodě s Postmanem se domníváme, že vytržení konkrétní události z kontextu a fragmentárnost zpráv může vést až k jistému stupni trivializace zpráv.

Zatímco Postman se možností kompromisu mezi informacemi a zábavou nezabývá, Christina Holtz Bachová[21] hovoří o dvou aspektech „zezábavňování“ informací, na jejichž základě lze rozlišit pozitivní a negativní infotainment. „U pozitivního infotainmentu se informace a zábava mísí tak, že vede v konečném důsledku k příznivému přijetí, větší srozumitelnosti a lepšímu zapamatování zprávy. Oproti tomu negativní infotainment potlačuje přemírou zábavních prvků vlastní informační obsah. Při vysokém stupni „zábavnosti“ dochází k znevěrohodnění zprávy a ke ztrátě důvěryhodnosti celého pořadu.“[22] Kombinace „správně nadávkovaného kompromisu“ funguje podle Holtz Bachové ve všech typech médií.

Jako další příklad infotainmentu lze uvést směr filmové tvorby nazývaný „dokudrama“[23] (dokumentární drama). Na pozadí reálných událostí rozvíjejí autoři fiktivní příběh tak sugestivně, že divák ponořený do televizního děje jen stěží pozná, kde končí skutečnost a začíná fantazie. Hranice mezi dokumentem a fabulací je na[211]tolik nezřetelná, že mnoho diváků přijme pořad za pravdivou výpověď o historické události. Relevantní fakta nehodící se do příběhu jsou často záměrně opomíjena, místo důkazů se divák zaměřuje na hollywoodské hvězdy v hlavních rolích a na dramatické zápletky jejich osudů. Domněnky a dohady jsou pak diváky přijímány za skutečné a pravdivé výpovědi o minulosti. (Uveďme např. filmy o válce ve Vietnamu či příběhy ze zákulisí amerických prezidentských voleb.)

Nové možnosti infotainmentu přináší internet. Interaktivní hry, chat, on-line dialogy, moderované diskuse a diskusní fóra s osobnostmi z veřejného života dokážou člověka pohltit stejně jako televize.[24] Dokonce i dění v televizi a rádiu může nyní uživatel ovlivňovat hlasováním na internetu nebo prostřednictvím zpráv SMS (zvláště při soutěžích nebo v seznamovacích pořadech). Přestože také rozhlas a televize podporují přímé telefonické vstupy, internet je médiem daleko interaktivnějším. Interaktivita publika, jeho reakce a okamžitá zpětná vazba významně ovlivňuje tzv. internetovou žurnalistiku (viz např. čtenářské hodnocení článků internetových deníků Britské listy a Neviditelný pes).

Již v úvodu našeho příspěvku jsme se zmínili o infotainmentu jako o termínu používaném též v oboru telekomunikací. Infotainment přinášejí nové telekomunikační technologie určené k výměně informací. Jde o informačně-zábavné, většinou multimediální aplikace, jakými jsou například MMS (zasílání zpráv obsahujících text, zvuk, obrázky či videosekvence) a mnoho dalších služeb nabízených prostřednictvím mobilních telefonů či kapesních počítačů s přístupem na internet. Díky wapovým službám může majitel mobilního telefonu „brouzdat“ po internetových stránkách nebo chatovat, jiné telematické služby mu zase umožňují vyhledávat informace o jízdních řádech, koupit si on-line vstupenky na koncert atd.

Nové telematické služby nabízejí permanentní přísun informací na každém kroku, např. přenos dat do uživatelova mobilního zařízení (telefon nebo kapesní počítač) podle místa, kde se právě člověk vyskytuje (technologie nazývané infotainment navigation, např. BLIP – Bluetooth Local Infotainment Point). Tato aplikace v daném okamžiku vyhledá nejkratší cestu k cíli, pokud se „uživateli“ podaří zabloudit na výletě, zobrazí mapu městské hromadné dopravy včetně všech navazujících linek a jízdních řádů, při procházení kolem kina nabídne aktuální týdenní program včetně ukázek filmů apod.

Je evidentní, že moderní telematické technologie přinesly kromě informací a zábavy i mnoho nových výrazů, ve velké míře přejatých z angličtiny, na které si česká veřejnost teprve zvyká a mnohdy je přijímá s nevolí. Adekvátní české názvy pro danou oblast chybějí, a proto uživatelé výrazy buď přejímají v jejich původní po[212]době, nebo je počešťují (a v písmu a výslovnosti často různě komolí). Skloňování a časování těchto nově přejatých slov většinou nečiní uživatelům potíže.[25]

 

Politainment

Termín politainment (z angl. politics + entertainment) znamená propojení politiky a zábavy, ať už ve smyslu informování o politickém dění zábavnou formou (v tomto smyslu lze o politainmentu uvažovat jako o infotainmentu zaměřeném na specifickou oblast), provozování politiky zábavnou formou či produkování „mimopolitické“ zábavy samotnými politiky.[26]

V epoše elektronických médií se politickou arénou stala hlavně televize. Celoplošná televize umožňuje politikům oslovovat občany v celé zemi. Politický obsah zabalený do zábavy je mnohem přitažlivější pro masy (a lépe se „prodává“). Politika se stává „stravitelnější“ a je přijímána i lidmi v těch cílových skupinách, kde se vážná témata nacházela vždy na okraji zájmu. Divák se cítí nejvíce pobaven a nejlépe přijme informaci, dokáže-li ho zpráva emocionálně oslovit, a tak se zprávy zaměřují i na soukromý život politiků, přinášejí záběry z jejich dovolených, podrobně popisují jejich zdravotní stav a rodinný život, nechybějí ani peprnosti z manželského a milostného života. V duchu politainmentu mají být rovněž zábavné a zajímavé nejrůznější televizní diskuse, debaty a duely na politická témata. Sami politikové vystupují v řadě televizních talk show a v pořadech pro celou rodinu.

Vedle cílené zábavnosti a odlehčenosti politických projevů poukažme i na jejich další, velmi častou vlastnost, kterou lze v jistém smyslu považovat za „zábavnou“, či spíše tragikomickou. Tím je politické mluvení a psaní s jejich „fatální potřebou všechno přepínat a zveličovat“.[27] Nabubřelé fráze a nic neříkající klišé, jimiž se politické projevy jen hemží, zavdaly vzniku již spoustě lingvistických debat a studií.

Média zasahují do politiky, nastolují otázky, určují důležitost témat (tzv. aggenda-setting) a podílejí se na konstrukci reality. Za skutečnost považujeme to, co vidíme v televizi a o čem čteme v novinách. Příjemci zpráv pak hrozí falešné vnímání politického dění i v reálném životě, protože svět vykonstruovaný televizí se pro něj stává faktickou realitou, tím spíš, že jiný přístup k věcem, o nichž je zpravován, nemá. Nejde jen o to, co se v televizi řekne, ale i o to, co se v televizi neřekne, koho televize nenechá promluvit a z koho učiní hlupáka. Díky televizi se z „vhod[213]ných“ politiků stávají slavní a mocní, i jejich slávu ovšem televize dokáže během okamžiku zničit.[28]

Přestože média mnohdy směšují důležitost a nedůležitost politických témat a přemíra „zábavnosti“ v politickém zpravodajství může vést až k marginalizaci významu politiky, nelze médiím upřít jejich nejdůležitější úlohu v demokracii – fungují jako tzv. čtvrtá moc demokracie, jejímž úkolem je ostatní tři státní moci (výkonnou, zákonodárnou a soudní) kontrolovat. Na rozdíl od prostředí politické diktatury se politainment ve světě „televizní demokracie“ stává jedním z možných způsobů, jak zvyšovat zájem občanů o politické dění.

 

Edutainment

Trojlístek ,,-tainmentů“, jimž je náš příspěvek věnován, uzavírá slovo edutainment (z angl. education + entertainment).[29] S konceptem vzdělávání prostřednictvím zábavy se setkáváme už v 17. století u J. A. Komenského. Jeho idea „škola hrou“ usilovala rovněž o propojení výchovy, vzdělání a školství se zábavou. Moderní název edutainment (někdy s nadsázkou překládaný jako „vzdělbava“[30]) označuje jednak výukové know-how, jednak výukový software. Pokusíme se zde vysvětlit souvislost obojího.

Jednou ze snah liberálních reforem školství je učinit učení natolik přitažlivým, aby děti a studenti nebyli do ničeho nuceni a jejich přístup k výuce byl co nejaktivnější. „Cinkotem rolniček na šaškovské čapce jsem, jako Heine, lidi přiměl, aby mě poslouchali. Každá vskutku intelektuální práce je humoristická,“ napsal George Bernard Shaw.[31] Edutainment nespočívá ovšem ve vtipkování učitelů-bavičů, ale v hledání konstruktivního přístupu, jak nejlépe předávat myšlenkové obsahy.

Televize je médiem zaměřeným především na obraz a sluch, tedy na smysly, jejichž pomocí získáváme většinu poznatků. Právě toto médium, které dnes provází téměř každé dítě již od plen, přispělo k filozofii vzdělávání myšlenkou neoddělitelnosti výuky a zábavy. Neil Postman v již citované knize uvádí, že náplň školních osnov ve Spojených státech je významně ovlivňována povahou televize. Zatímco [214]v televizi je však zábava cílem samotným, ve škole je zábava vždy jen prostředkem k dosažení určitého cíle. Televizní vzdělávací pořady často podlamují tradiční pojetí školní výuky, protože děti považují za samozřejmé, že se budou bavit ve škole stejně jako při sledování televize. „Televizní styl vzdělávání“ nepěstuje lásku ke škole, ale lásku k televizi.[32] Rostoucí obliba infotainmentu a politainmentu stvrzuje oprávněnost Postmanových obav, že studenti budou očekávat, že i politika, náboženství, zprávy či obchodní záležitosti se k nim budou dostávat touž příjemně zábavnou cestou, a budou na to připraveni.[33]

Má-li edutainment jako „výukové know-how“ fungovat, je třeba hledat řešení, jakým způsobem podat informaci, aby byla zábavná a zároveň se podílela na prohloubení znalostí a vědomostí. Podmínkou realizace edutainmentu je jednak motivující prostředí, jednak dostupnost informací. Marshall McLuhan, který kritizoval analytické metody, jimiž se učí ve školách, řekl v březnu 1969 v rozhovoru pro časopis Playboy: „Předpokládat, že ‚nabuzené‘ dítě elektronického věku bude reagovat na staré vzdělávací způsoby, je stejné jako předpokládat, že orel bude plavat. Jednoduše to nepatří k jeho prostředí, a tudíž je takový předpoklad nepochopitelný. Pro televizní dítě je obtížné, až přímo nemožné přizpůsobit se fragmentárním vizuálním cílům našeho vzdělávání, když už se všemi svými smysly dostalo do kontaktu s elektrickými médii; touží po hloubkové vtaženosti, nikoli po lineárním oddělování a uniformních, posloupně uspořádaných schématech …“[34]

O McLuhanově pojetí vtaženosti (involvement) jako typickém rysu televizní kultury jsme se zmínili již na začátku našeho příspěvku. McLuhan uvádí jako názorný příklad vtaženosti do studia období, kdy se děti učí mluvit. Dítě se neučí slovíčka – učí se jazyk tak, jako se učí chodit, poslouchat nebo vidět. Učí se jazyk jako způsob cítění a zkoumání prostředí. Proto je do něj naprosto vtaženo a díky této ohromné vtaženosti a následné motivaci se učí velice rychle. Podobný potenciál vtaženosti má podle McLuhana i televizní obrazovka. Pokud se učení nestane „světem zážitků“, děti jím budou pohrdat jako něčím odtažitým, nudným a bezvýznamným.

Slovo edutainment označuje nejen zábavný způsob výuky, ale také prostředky, jimiž se realizuje – multimédia a hravé vzdělávací programy. Novým prostředím elektronické kultury, stejně vtahujícím jako televize, ale daleko interaktivnějším a rychlejším co do přístupu k informacím, se od konce minulého století stávají [215]v masovém měřítku počítače a internet. Multimediální prezentace postupně nahradily klasické audiovizuální pomůcky – „výukový software“ dnes umožňuje vzdělávání prostřednictvím atraktivních postupů, jako jsou zvuk, video, animace, slides show, trojrozměrná (3D) grafika apod. Kromě počítačových her (na CD nebo on-line na internetu), zaměřených např. na koncentraci, rozvoj myšlení a paměti, křížovek a skládaček, jsou v gigantickém množství elektronicky zpracovávány i encyklopedie, jazykové kurzy (kromě cizojazyčných kurzů a lekcí konverzace existují i diktáty a cvičení zaměřená na stylistiku)[35] a další didaktické programy.[36]

Dokážou multimédia nahradit klasické knihy? Když Hannah Arendtová ve svých esejích „Krize kultury“ psala o masové kultuře jako o kultuře, kterou nepropagují ani masy, ani jejich baviči, ale „zvláštní druh intelektuálů, často sečtělých a dobře informovaných, jejichž jedinou funkcí je uspořádávat, rozmělňovat a proměňovat kulturní předměty, a dokázat tak masám, že Hamlet může být stejně zábavný jako My Fair Lady“[37], nemohla tušit, že o pár let později se Hamlet bude prodávat na CD-ROMech. Nebezpečí masové kultury, stejně jako masového vzdělávání, tkví v tom, že se může zvrhnout v pouhou zábavu. Komercializaci vzdělání a kultury vůbec lze považovat za jeden z možných kontraproduktivních důsledků edutainmentu.

Na českém knižním trhu se knižní tituly na CD-ROMech zatím objevují v omezené míře. Zato v zahraničí existuje již řada knih pouze v elektronické podobě, tzv. e-books. Do elektronické podoby se převádějí encyklopedie, díla klasiků, některé tituly jsou dokonce psány pouze pro internet. E-book byl ve své původní podobě pouze text převedený do elektronické podoby, ale virtuální svět nabízí čím dál pestřejší možnosti zpracování knih. Bylo by mylné se domnívat, že multimediální disky jsou jakési „lepší elektronické knihy“. Elektronické provedení encyklopedií, učebnic, příruček, návodů a dalších odborných publikací umožňuje úplnou proměnu běžného formátu knihy, takže není potřeba číst celý text, ale stačí např. vyhledávání pomocí hesel. „E-kniha nám nabízí možnost jít přímo k danému problému, [216]včleňovat poznámky, porovnávat souběžně více knih, případně časopisů a dalších pramenů, používat animace a video, měnit si velikost písma a číst tak klidně bez brýlí, zkrátka pracovat s knihou tak, jak se nám dosud ani nesnilo.“[38]

Také beletrie v podobě hypertextu na internetu využívá výhod multimediálních technologií, kombinuje texty, zvuky, obrazy, animace a 3D grafiku a přitahuje (až vtahuje) své čtenáře interaktivitou. Literární tvorba na internetu, tzv. softmoderna[39], se stává rovnocenným žánrem k ostatním formám, novou uměleckou disciplínou, která se vyvíjí souběžně s vývojem technických prostředků. Za předchůdce softmoderny bychom mohli považovat jistou literární formu, která ve své době patřila spíše k žánrům pokleslým, a to komiksy. Již v 60. letech viděl Marshall McLuhan právě v komiksech rodící se obrazovou a dramatickou formu, která vznikla z nového tlaku na audiovizuální komunikaci v časopisech, rozhlase a televizi.

Předností softmoderny, literatury v síti, je především její interaktivita. Zatímco čtenář klasické knihy prochází lineárním příběhem, jehož průběh a konec nemůže ovlivnit, čtenář se prostřednictvím hypertextu ocitá v prostoru, v němž prožívá příběh zcela jiným způsobem, pouhým klepnutím na myš rozhoduje dle vlastní volby o pokračování příběhu, stává se jeho spolutvůrcem. Příběhy se postupně rozvětvují v prostoru a čase, a proto existuje několik verzí, jak může fikce dopadnout. Názornou ukázkou české softmoderny je „Město“[40] od Markéty Baňkové, interaktivní román na pokračování, který v sobě zahrnuje několik příběhů a několik postav s různými osudy. Čtenář si jako turista sám vybírá, kudy chce jít, co chce prožít, koho potkat. Zpětná vazba čtenářů pak inspiruje autorku v dalším rozvíjení příběhů.

Počítačové programy a internet vyšly vstříc zvláště těm, kterým nevyhovoval tradiční způsob výuky. Vyprávění vystřídalo drama, podobně jako byl tisk postupně nahrazován filmem a televizí. Zatímco televize předpokládá pasivního příjemce, nová elektronická média si téměř vynucují aktivitu ze strany příjemců a činí tak zábavnou formou. Edutainment ale zároveň potvrzuje základní pravidlo, že všeho moc škodí – příliš mnoho zábavy odvádí pozornost, překrývá předávané odborné poznatky a může vést až k rozmrzelosti či nudě. Dalším úskalím používání multimédií je to, že i ve školách děti používají internet více ke hraní a samotné zábavě než k učení.

Hovořili jsme o možnostech, které do výuky přinesla multimédia. Je otázkou, v jakém rozsahu budou nové technologie využitelné také pro výuku českého jazyka. S nástupem elektronických médií se potřeba pořadů zaměřených na jazykovou výchovu a vzdělávání objevila jak v rozhlase, tak v televizi. Jazykové koutky v rozhlase, vysílané již od roku 1946 až do současnosti, a zábavně-naučné televizní po[217]řady o českém jazyce (cyklus debat o češtině v pořadu Dobré ráno, pořad Diktát[41] Zdeňka Svěráka, na jehož přípravě se podílejí i pracovníci Ústavu pro jazyk český, soutěže Hezky česky a To je ta čeština) jsou důkazem, že vzdělávat se v češtině lze i jinak než za školní katedrou. Internetové stránky jazykové poradny ÚJČ[42], které fungují od roku 1999, jsou další eventualitou, jak přispívat k výuce češtiny v digitálním věku.

 

Závěr

Při výkladu pojmů infotainment, politainment a edutainment jsme se snažili naznačit, že masová média jsou specifická nejen v rovině lexikální, ale i v rovině komunikačně-pragmatické, což souvisí s tím, jakým způsobem masmédia pracují s informacemi. Soustavné studium mediálního diskurzu zůstává nadále důležitým pramenem pro poznávání normy spisovného jazyka a jejích vývojových tendencí.

---

[1] J. Chloupek, Publicistický styl jako pole jazykového vývoje, in: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu, Academia, Praha 1978, s. 35–41.

[2] Například Český národní korpus (http://ucnk.ff.cuni.cz) a Pražský závislostní korpus (http://ckl.mff.cuni.cz).

[3] V článku jsou vyznačena kurzivou.

[4] J. Bartošek, Tlak profese – specifický faktor ovlivňující jazyk žurnalistiky, NŘ 85, 2002, s. 68–78. (Týž autor se o novém žurnalistickém směru zvaném infozábava (infotainment) zmiňuje také ve článku Jazyk žurnalistiky, in: Fr. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 59.)

[5] H. M. McLuhan, Člověk, média a elektronická kultura, Jota, Brno 2000, s. 254.

[6] N. Postman, Ubavit se k smrti. Veřejná komunikace ve věku zábavy, Mladá fronta, Praha 1999, s. 17.

[7] Marshall McLuhan poukázal v šedesátých letech minulého století na to, že již samo médium je sdělením („medium is a message“), protože to, jak realitu vnímáme, záleží na tom, v jaké formě je nám předkládána informace. Ve věku elektronické kultury získávají informace zcela nový význam. Podle toho, jaká média používáme, se mění způsob našeho vnímání. Technologie rozšiřují lidské možnosti a zároveň značně ovlivňují i vědomí. Televize je ukázkovým příkladem nové technologie, která s sebou přinesla proměnu společnosti a posunula paradigma vnímání.

[8] D. cit. v pozn. 6, s. 95.

[9] Namísto úniku (escapism), který mělo poskytnout populární umění ve dvacátých letech, jsou podle McLuhana nová elektronická média (televize) stejně výrazně vtahující jako současné populární umění. Prostředí nových elektronických médií působí na jedince a společnost natolik intenzivně, že způsobuje naprostou a téměř okamžitou přeměnu kultury, hodnot a vztahů.

[10] V Českém národním korpusu je zatím zaznamenáno 9 výskytů slova infotainment, ale žádný výskyt slova infozábava. Na internetových stránkách www.google.com však lze vyhledat přibližně 138 000 výskytů slova infotainment (z toho 133 výskytů na stránkách českých) a 13 výskytů slova infozábava (všechny na českých internetových portálech).

[11] D. cit. v pozn. 4, s. 73.

[12] O infotainmentu se např. často hovoří v souvislosti s činností první celoplošné komerční televize Nova, která začala vysílat v roce 1994.

[13] K. Čapek, Marsyas, Československý spisovatel, Praha 1971, s. 29.

[14] Vliv televizní obrazovky se projevuje jak ve vzhledu, tak ve věcné náplni časopisů a novin. (Někteří lidé dokonce upřednostňují internetové zpravodajství před papírovými novinami.) Podle průzkumu, který uskutečnila společnost TNS Factum na přelomu září a října 2001, čte v České republice denní tisk 81,8 procenta lidí. Šestaosmdesát procent z nich přitom jako hlavní důvod uvedlo potřebu aktuálních informací o dění v republice i ve světě. Druhá nejčastější odpověď, kterou uvedlo 84,6 procenta lidí, zněla, že chtějí mít informace o televizním programu. Pramen: (jd, ktp, hj), Factum: Lidé kupují tisk kvůli zpravodajství a programu televizí, ČTK, 16. 10. 2001.

[15] D. cit. v pozn. 4, s. 75.

[16] G. Burton – J. Jirák, Úvod do studia médií, Barrister & Principal, Brno 2001, s. 184.

[17] D. cit. v pozn. 13, s. 29.

[18] Ondřej Neff v internetovém diskusním fóru CURSUS 2001 rozdělil denní tisk do tří základních vrstev: seriózní tisk, infotainment a bulvár (www.cursus.expertis.cz/probehla/3.html).

[19] J. Hoffmannová, Stylistika a…, Trizonia, Praha 1997, s. 32.

[20] D. cit. v pozn. 6, s. 107n.

[21] Ch. Holtz Bachová, přednáška v Goethe Institutu, Praha 23. 4. 2001.

[22] Táž, in: V. Roškotová: Infotainment bojuje o diváka, Marketing & Media, č. 36, 3. 9. 2001, s. 14.

[23] D. Neumann, Film „J. F. K. – pozadí atentátu“ oživil debaty o událostech v Dallasu, Lidové noviny, 1992, č. 10. (Tento doklad o výskytu slova dokudrama převzat z Českého národního korpusu.)

[24] Češtinou internetových diskusí a na chatu se zabývala L. Hašová ve článku Jak a o čem se diskutuje v internetovém češtinářském klubu (BTW např. přechodníků je IMHO škoda), NŘ 86, 2003, s. 57–70.

[25] O specifických rysech vyjadřování uživatelů počítačů, nejen po stránce lexikální, ale i stylové, pojednala již J. Hoffmannová ve článku Pařani a gamesy (Pokus o charakteristiku diskurzu počítačových her), NŘ 81, 1998, s. 100–111.

[26] Český národní korpus zatím nepodává žádný doklad slova politainment. Internetový vyhledavač www.google.com nalezl 799 dokladů tohoto slova, z toho 2 doklady na českých stránkách (J. Veis, Z daleka, www.hradiste.cz/DDS/98/23/HRAD.HTM, a Hans-Ulrich Jörges, Nejen o lidech bez povolání, www.nadaceperoutka.cz/jorges.html).

[27] J. Haller, Z našich časopisů, NŘ 16, 1932, s. 89.

[28] Jako příklad varující před tzv. telekracií (vládou televize) lze uvést americký film Vrtěti psem (Wag The Dog, 1997), který vychází z hypotetického předpokladu, že světovou politickou situaci lze produkovat stejně jako velkofilm. Politikové a jejich mediální poradci (angl. spinmasters, něm. Spindoktoren) dokáží ovlivnit média natolik, že veřejnost považuje i smyšlené zprávy za zaručené svědectví o „skutečném dění“.

[29] V Českém národním korpusu se zatím objevilo 6 výskytů slova edutainment. Vyhledavač www.google.com zobrazuje přibližně 159 000 výskytů tohoto slova, z toho 229 výskytů na českých internetových stránkách.

[30] J. Vlach – V. Vlachová, Nepřítel počítač, Ben 1996. (Tento doklad o výskytu slova vzdělbava převzat z Českého národního korpusu.)

[31] Citace převzata z: P. Hajn, Edutainment, http://octopus.juristic.cz/archiv/70322/oct023.

[32] D. cit. v pozn. 6, s. 152.

[33] Proč televize nikdy nemůže školu nahradit? Televizní výuka je omezena pasivitou příjemce. Škola je místem sociální interakce, zatímco televize je záležitostí privátní. Škola umožňuje klást otázky a vracet se k výkladu, kterému žáci neporozuměli, televize kladení otázek neumožňuje. Ve škole lze sledovat, zda žák látce rozumí a zda dává pozor, při televizi může člověk myslet na věci, které s probíraným tématem nemají vůbec nic společného. Škola učí kázni, společenské zdvořilosti a dbá na dodržování pravidel slušného chování, kdežto u televize nás většinou nikdo nesleduje a nenapomíná. Je také velice sporné, zda televize umí naše znalosti ověřit.

[34] D. cit. v pozn. 5, s. 230.

[35] Uveďme např. německé CD-ROMy Diktattrainer nebo Rechtschreibtrainer nebo CD-ROMy zaměřené na výuku českého jazyka vydávané nakladatelstvími LANGMaster a Silcom Multimedia.

[36] Obliba využití internetu jako zdroje nabízejícího výukový software roste nejen proto, že rychle umožňuje přístup k informacím ze všech vědních oborů, ale i pro jeho finanční výhodnost, nesrovnatelnou s náklady na aktualizaci a vydávání učebnic nebo encyklopedií. Ve Spojených státech se proto na akademické půdě vytvářejí standardy pro on-line distribuci učebních materiálů. Většina požadovaných materiálů určených ke studiu, doporučená literatura a sylaby jsou dostupné na webových stránkách. Podle průzkumu americké společnosti SBC Communications, který se uskutečnil v srpnu 2001, rodiče studujících dětí řadí samotné počítače na stejnou úroveň s učebnicemi (77 %), internet je jen nepatrně pozadu (66 %). Přitom tištěné encyklopedie, které byly ještě nedávno ve značné oblibě, nyní považovalo za užitečné již jen 12 % amerických rodičů. Pramen: Vysokorychlostní Internet doma pomáhá studentům uspět, http://www.spomocnik.cz/framesp-02.html (překlad B. Brdičky z www.sbc.com).

[37] H. Arendtová, Krize kultury (Čtyři cvičení v politickém myšlení), Mladá fronta, Praha 1994, s. 132.

[38] P. Přeučil, Nahradí elektronická kniha papírovou? @magazín, č. 10, 2002, s. 24.

[39] Na téma softmoderna se konalo sympozium o médiích „Softmoderna. Literatura v síti“ (Goethe Institut, Praha 19.–20. 11. 1998).

[40] http://mesto.avu.cz.

[41] Interaktivní podobu televizního Diktátu z 27. 1. 1999 přinesl elektronický deník iDNES. Na stránkách mohli čtenáři doplňovat vynechaná políčka pro písmena a počítač poté vyhodnotil jejich správnost.

[42] www.ujc.cas.cz/poradna.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 4, s. 206-217

Předchozí Světla Čmejrková: Osudy zvratného posesivního zájmena svůj

Následující Jolana Sekaninová: Sborník ze 4. „šlapanického“ sympozia bohemistů