Sborník ze 4. „šlapanického“ sympozia bohemistů

Jolana Sekaninová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na podzim roku 2002 vyšel už 4. svazek sborníku Čeština – univerzália a specifika (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, 370 s.), jehož editory jsou opět Z. Hladká a P. Karlík. Jsou v něm publikovány studie přijaté pro 4. mezinárodní bohemistickou (tzv. šlapanickou) konferenci, která se konala 15.–17. listopadu 2001 v Brně. Sborník obsahuje tři oddíly: Fórum, v němž bývají příspěvky reagující na studie publikované v předchozích číslech sborníku, Sympozium – referáty, v němž jsou soustředěny referáty přednesené na konferenci, a Sympozium – postery, obsahující referáty, které byly prezentovány formou posterů. Všechny články jsou psány česky, u každého je stručné shrnutí v cizím jazyce, nejčastěji v angličtině nebo němčině.

Jediným příspěvkem v oddíle Fórum je studie P. Karlíka Ještě jednou k českým deverbálním substantivům. Autor v něm reaguje na článek L. Veselovské ve sborníku z r. 2001 a její analýzu deverbálních substantiv v teoretickém rámci transformační generativní gramatiky konfrontuje s analýzou v rámci své vlastní modifikované valenční teorie.

V oddíle Sympozium – referáty je 31 příspěvků, tematicky pokrývajících prakticky celou oblast jazykovědné bohemistiky a oborů s ní bezprostředně spjatých. Tři články jsou věnovány vidu. M. Komárek ve studii Ke vztahu mezi videm a tzv. způsoby slovesného děje uvádí několik skupin sloves, u nichž není vidová příslušnost jasná, např. tzv. schopnostní slovesa (kapacitiva) s předponou u- (unesu, uzvednu …), a dospívá k upřesnění generalizace postihující vztah mezi videm a způsoby slovesného děje. K. Kamiš ve studii Vid (gramatická kategorie univerzální a specifická v češtině a v romštině) dochází k závěru, že v romských nářečích v České republice vid neexistuje, nýbrž jde spíš o způsoby slovesného děje, pomocí nichž se vyjadřují různé druhy dějového průběhu označovaného základním slovesem.

Třetí článek s vidovou tematikou současně patří do dnes stále populárnější a rychle se rozvíjející sféry korpusové lingvistiky. Má název Korpus jako zdroj popisu vidové struktury českého slovesa a jeho autor F. Esvan seznamuje čtenáře s výsledky svých výzkumů užívání slovesného vidu v minulém čase, které provedl na základě dat získaných z korpusu. Podle statistických údajů lze usuzovat na to, že hlavní funkcí nedokonavého vidu v minulém čase je vyjadřovat opakovanost děje. Jeho referát je napsaný s vtipem a ukazuje, že i složité jazykovědné abstrakce lze prezentovat přístupnou a srozumitelnou formou. Dalším příspěvkem vycházejícím z korpusové analýzy je referát F. Štíchy Obligatorní, preferenční a fakultativní užívání zájmena já po spojkách hypotaktických – korpusová analýza. Studie potvrzuje, že se toto zájmeno vyskytuje ve větách s verbem finitem jen fakultativně nebo za zvláštních komunikačních okolností, které podrobně rozebírá a dokládá na korpusových nálezech. O principech morfologické disambiguace českých textů v Českém národním korpusu referují V. Petkevič a M. Hnátková ve studii Automatická morfologická disambiguace předložkových skupin v Českém národním korpusu. Na větách z Českého národního korpusu dokládá své pozice i P. Sgall, který v teoreticky kon[219]cipovaném příspěvku Moravská a pražská (malostranská) koncepce aktuálního členění zjišťuje základní rozdíly mezi rozvíjením Mathesiových myšlenek ve Firbasově („moravské“) koncepci a v koncepci své („pražské (malostranské)“). Ukazuje mimo jiné, že místo aktuálního členění v systému jazyka je exaktně vymezeno ve funkčním generativním popisu.

Teoreticky zaměřených studií je ve sborníku několik. Patří k nim studie N. Nüblera Neurčité tvary českého slovesa, v níž se autor zaměřil na subparadigma neurčitých tvarů sloves, tedy infinitivu, přechodníku a příčestí. V paradigmatu infinitivu rozlišuje čtyři tvary, dva aktivní a dva pasivní (psát, napsat, být psán, být napsán), podobně je tomu i u přechodníku (píše, napsav, jsa psán, byv napsán) a u příčestí (píšící, napsavší, psaný, napsaný). Nad vztahem slovníku a gramatiky jako komplementárních fenoménů se zamýšlí ve svém příspěvku Slovník + gramatika, nebo gramatika + slovník J. Kořenský. Domnívá se, že je nutné zpracovat takové slovníky, jejichž součástí by byla jim odpovídající gramatika, a takové koncepce gramatik, jejichž součástí by byl i slovník. Studie Sémantika pravdivostních podmínek pro I-jazyky. Sémantická interpretace českých anafor M. Dočekala si klade za cíl ukázat, jakým způsobem se může lingvistika vzájemně ovlivňovat s logikou, ačkoliv zůstávají nezávislé. Přináší nadto několik nových dat o českých zájmenech a nabízí jejich interpretaci. R. Šrámek reprezentuje příspěvkem Areál dialektů a areál proprií areálovou lingvistiku, jejímž předmětem je výzkum prostorově ohraničených rozdílů jazyka. Dva příspěvky jsou zakotveny v teoretickém modelu transformační generativní gramatiky a oba věnují pozornost stejnému tématu: L. Veselovská ve studii Struktura subjekt-predikátové shody ukazuje, že v případě subjekt-predikátové shody lze hovořit o formálním strukturním vztahu, a I. Kučerová ve studii Subjekt-predikátová shoda v češtině: univerzální mechanismus, nebo jedinečná jazyková forma? dokazuje, že variabilita při udílení subjekt-predikátové shody je dána v první řadě syntaktickým typem slovesa, a ne sémantickými vlastnostmi subjektu. Do oblasti formální jazykovědy se hlásí i programová studie K. Olivy Formalismus pro popis české syntaxe (se zvláštním zřetelem ke slovosledu). Na základě souboru českých vět ukazuje, že (minimálně pro češtinu) jsou syntaktické stromy jakožto formální reprezentace syntaktických struktur nevhodné.

Několik příspěvků reflektuje vývojové tendence, které jsou více či méně evidentní v současné češtině. M. Jelínek vychází z empiricky doloženého nárůstu počtu předložkových spojení oproti vyjádřením prostým pádem a v článku Pády prosté ustupují pádům předložkovým tento stav analyzuje, přihlížeje přitom k jeho příčinám, komunikačním podmínkám ovlivňujícím rozšíření počtu výrazů předložkové povahy a k internacionálním souvislostem. F. Daneš ve studii Xenizmy v dnešní češtině uvádí do české jazykovědy pojem „xenizmus“ a postihuje jím přejímky z cizích jazyků (dnes zvl. z angličtiny) chápané jako výsledky mezijazykové interference, podmíněné kontakty mezi lidmi a kulturami. J. Hoffmannová se v článku Handout jako žánr: Univerzália textové výstavby vs. specifika českého úzu zamýšlí nad několika otázkami spjatými s užíváním handoutů. Zvažuje, jaké ekvivalentní české pojmenování zvolit a zda vůbec nějaké volit, o jaký žánr se vlastně jedná, jaký je vztah handoutu a textu přednášky, jaké funkce plní, jaká bývá jeho kompozice, rozsah, grafická úprava a vedle toho jaká jsou česká specifika tohoto útvaru. Hlavní tendence současné české deklinace a konjugace ilustruje ve své stati K vývojové dynamice současné české flexe O. Uličný. Konstatuje velký vliv mluvené češtiny na jazykové pro[220]středky publicistiky, zvláště pak v Praze, a připomíná problém, který tím vzniká pro kodifikátory českého jazyka. J. Hubáček se v příspěvku Onomaziologické postupy v sociolektech věnuje slovotvorným a onomaziologickým postupům: v sociolektech dnes na prvním místě stojí odvozování, následuje metaforizace a po ní přejímání z cizích jazyků. Z oblasti kognitivní lingvistiky vychází stať I. Nebeské Vidění v češtině. Analýza ukazuje, že mnoho jevů mentálních a společenských konceptualizujeme prostřednictvím výrazů smyslových. Důležitá přitom není jazyková forma metafory, nýbrž její motivace a opakovanost vztahu mezi oblastí zdrojovou a cílovou.

Diachronní bohemistika je ve sborníku tentokrát zastoupena jen třemi články. V. Blažek a V. Klain ve svém příspěvku Etnonymum Čech v kontextu slovanských a indoevropských etnonym znovu otvírají otázku, jaký původ toto etnické jméno vlastně má. Na základě racionální argumentace se přiklánějí k etymologii, která vysvětluje vznik tohoto etnonyma z apelativa „chlapec, mladík s vlasy, vousy a ochlupením dospělého“. Studie H. Karlíkové Etymologické poznámky k tzv. sekundární deprefixaci si všímá neprefigovaných sloves, která jsou výsledkem deprefígace. Z autorčiny analýzy vyplývá, že v češtině ubývá deprefigace u perfektivních sloves adjektivního původu (mladit, pozdit), ale u desubstantivních sloves je stále produktivní (osedlat, osolit). Strukturu morfologické kategorie čísla ve staré češtině popisuje v teoreticky fundovaném příspěvku Funkční paradigmatika staročeského čísla T. Vykypělová. Je čítankovým příkladem strukturalistického myšlení.

Konfrontační aspekt bohemistických studií je ve sborníku zastoupen ve studii V. Vasiljevové Substantivní derivace v češtině a v ruštině z hlediska konfrontační lingvistiky. Konfrontace jazyků tu slouží mj. k odhalování příčin pravidelné souvztažnosti logických a sémantických struktur. Zcela jiný cíl má konfrontačně orientovaná studie O. Šefčíka K (ne)pohyblivosti přízvuku, totiž srovnání češtiny (jazyka s pevným přízvukem) s védskou staroindičtinou (která má přízvuk volný). Třetí studie používající jako zdroj dat konfrontaci jazyků je od M. U. Fidlerové, která zkoumá ve svém příspěvku Vztah mezi solidaritou a jazykem. Interpretace na základě češtiny a japonštiny jazykové prostředky k vyjádření sblížení a distance, užívajíc příklady z češtiny a japonštiny. Tematicky se tak hlásí do okruhu prací z pragmalingvistiky.

Výzkumu pragmatické dimenze češtiny se věnuje např. T. Berger ve studii Specifický poměr zdvořilosti a oslovování v češtině. Dochází k závěru, že pragmatické mechanismy zdvořilosti jsou v češtině méně frazeologizované než v jiných jazycích a podléhají silnějším individuálním proměnám. Systém oslovování je naproti tomu v češtině pevný a stabilní. Vztahem mezi gramatikou a pragmatikou se zabývá příspěvek Gramatika a pragmatika S. Čmejrkové. Na užívání osobních zájmen já a ty ukazuje, že tato zájmena se uplatňují častěji v mluvených projevech – z důvodů vyjádření emocionality, expresivity, emfatičnosti, naléhavosti apod. Originální studii Prší, fouká a je mi bídně publikuje M. Vondráček, který se pokusil o pragmatický výklad klasické syntaktické kategorie jednočlenných vět. Naopak klasické téma pragmatiky analyzuje M. Hirschová v stati Tzv. performativní paradox a důsledky jeho (ne)řešení pro popis typů ilokučních funkcí. Na základě současných diskusí v pragmalingvistice dospívá k hypotéze, že lingvistický pohled na věty z hlediska jejich ilokučních funkcí v současnosti preferuje rozlišování vět oznamovacích, tázacích a rozkazovaných a odvození jejich ilokucí na základě jiných principů. Tento stav kontrastuje s dosud běžným postulováním výpovědí slibovacích, navádějících, varovacích apod.

[221]Jeden příspěvek na první pohled svou tematikou vybočuje z rámce sborníku. Proto asi není náhodné, že ho redaktoři zařadili na první místo. Jde o esej italského bohemisty S. Corduase Česká kultura: čím víc česká, tím víc univerzální, v níž autor univerzalitu české kultury demonstruje na třech příkladech – Janu Husovi, Haškově Švejkovi a Čapkově robotu.

Brněnská konference se stala zřejmě první lingvistickou konferencí v České republice, na které byly použity postery. Sborník tedy obsahuje také 19 anotací referujících o studiích, které byly prezentovány formou posterů.

Závěrem lze říci, že všechny příspěvky ve sborníku jsou pro současnou bohemistiku a mnohé i pro obecnou lingvistiku velmi přínosné. Nezbývá než doufat, že se organizátorům podaří obstarat finance, aby se konference mohla pořádat i v příštích letech.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 4, s. 218-221

Předchozí Markéta Pravdová: Infotainment, politainment, edutainment aneb K jazyku masových médií

Následující Martina Ireinová: Dálník neboli ekomobil