Časopis Naše řeč
en cz

Osudy zvratného posesivního zájmena svůj

Světla Čmejrková

[Články]

(pdf)

-

[1]1. Úvodem

Vedle přivlastňovacích zájmen má čeština, stejně tak jako i jiné slovanské jazyky, ve svém gramatickém repertoáru zvratné přivlastňovací zájmeno (reflexivní posesivum) svůj/svá/své, jehož tvary jsou paralelní tvarům osobního posesiva můj/má/mé. Přivlastňovací zájmena vyjadřují, že něco někomu patří. Pokud je subjekt (životný i neživotný), jemuž něco patří (tzv. posesor), vyjádřen podmětem věty (tj. 1. pádem), lze přivlastňovací zájmeno kterékoli ze tří osob nahradit zvratným svůj/svá/své. Známé latinské zájmenné paradigma v češtině tedy zní:

Omnia mea mecum porto

Všechno své nosím s sebou

Omnia tua tecum portas

Všechno své nosíš s sebou

Omnia sua secum portat

Všechno své nosí s sebou

Omnia nostra nobiscum portamus

Všechno své nosíme s sebou

Omnia vestra vobiscum portatis

Všechno své nosíte s sebou

Omnia sua secum portant

Všechno své nosí s sebou

Tam, kde latina a jiné jazyky vystačí i při přivlastňování podmětovému subjektu se zájmeny přivlastňovacími, je v češtině obvyklé a podle některých gramatických popisů téměř závazné zvolit zájmeno zvratné: na struktuře Všechno mé nosím s sebou se má uplatnit syntaktická reflexivizace, jejímž výsledkem je struktura Všechno své nosím s sebou. V tomto článku se zamyslíme nad tím, jak důsledně je v češtině pravidlo o reflexivizaci dodržováno, proč mluvčí někdy dává přednost užití osobního posesiva, i když by měl užít posesivum reflexivní. Uvidíme ovšem, že se zájmeno svůj vyskytuje nečekaně naopak tam, kde se přivlastňuje posesoru vyjádřenému jiným než 1. pádem, a kde by tudíž k reflexivizaci dojít nemělo; a konečně budeme analyzovat případy, kdy reflexivum svůj nenáležitě nahrazuje prostá přivlastňovací zájmena.

Konkurence přivlastňovacích zájmen prostých a reflexivních k sobě poutá pozornost lingvistů i běžných uživatelů jazyka, kterým se někdy zdá, že nedůslednost v užívání zmíněných vzájemně si konkurujících prostředků je záležitostí doby teprve nedávné. Běžní uživatelé si všímají především nedodržování reflexivizace, tj. toho, že zájmena svůj v řeči ubývá. Abychom posoudili, zda se pozice reflexivního [182]zájmena svůj v gramatickém systému češtiny oslabuje, pokusíme se usouvztažnit odchylky v užívání posesivních zájmen s aktuálními tendencemi v současné češtině, psané i mluvené. Nejdříve si však připomeňme, že působnost reflexivizačního pravidla a motivy jeho porušování bohemisté komentují již po staletí. Pasáž o konkurenci reflexivních a nereflexivních zájmen při přivlastňování podmětu věty nalezneme např. již v latinské Gramatice Benedikta Nudožerského pocházející z počátku 17. století.[2]

 

2. Gramatické popisy reflexivizačního pravidla

Pravidlo o užití zvratného posesiva svůj při přivlastňování podmětu věty, tak jak bylo v r. 1890 zformulováno Janem Gebauerem, podrobně analyzoval v r. 1880 Václav Svoboda v článku Rozprava o užívání osobných, přisvojovacích a zvratných náměstek v souvětích zkrácených.[3] Svoboda analyzoval referenční vztaženost zájmena svůj ve třech typech vět: a) ve větě jednoduché: Já oblékám své syny, b) vedlejší (u Svobody pobočné): Pán rozmlouvá se mnou, jenž obléká své syny, c) ve větě s nominalizovanou predikací (u Svobody souvětí zkrácené): Pán rozmlouvá se mnou, oblékajícím své syny. Svoboda tak v podstatě nastolil téma, které bohemistika s většími či kratšími přestávkami řeší dosud: V hraničním pásmu mezi jednoduchou větou a souvětím leží řada typů vět se skrytou (zapuštěnou, zanořenou, vnitřní) predikací, k jejímuž vynoření na větnou úroveň často přispívá právě přítomnost zvratného zájmena svůj. Příkladem zkráceného souvětí je Svobodovi věta Sestra píše svému bratru, v Praze svým nákladem práva studujícímu. Právě reference zájmena svůj nás podle Svobody upozorňuje, že je ve větě přítomna dvojí predikace:

„Dřívější pouhý doplněk „bratru“ jest nyní povýšen na důstojnosť „podmětu“ jedině proto, že se ve větě objevuje náměstka „svým“ (nákladem). Logický podmět „bratru“ měl by také míti svůj vlastní přísudek: „studuje, jesti studující“; ale tento proměnil se ve přívlastek „studujícímu“, kterýmž jest v nové větě B náležitě zastoupen.“[4]

Pravidlo o užívání zájmena svůj zformuloval deset let později Jan Gebauer takto:

„Zájmenem tímto přivlastňuje se tomu, kdo je spolu podmětem děje. Např. [já] mám svůj rozum.“[5]

Gebauer analyzoval v návaznosti na Václava Svobodu věty s dvojí predikací a vnesl do bohemistických diskusí dnes již okřídlenou větu Slyším tě zpívati svou oblíbenou píseň, připouštějící podle Gebauera (tehdy ještě) dvojí výklad: Slyším tě zpívati pí[183]seň, která je má/tvá oblíbená. Tentýž výklad najdeme i v Gebauerově Historické mluvnici jazyka českého.[6] Ještě v Ertlově vydání Gebauerovy mluvnice[7] nalezneme příkladovou větu Vidím Vás státi na svém místě, která může podle Ertla znamenati na mém místě i na Vašem místě. Z hlediska vývoje interpretací reference zájmena svůj ve větách s dvojí predikací je zajímavé,[8] že v Trávníčkově vydání Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého[9] nalezneme odlišnou interpretaci daného příkladu: Věta „slyším tě zpívati svou oblíbenou píseň“ má smysl náležitý a původní, když jí rozumíme takto: slyším tě, jak zpíváš (ty) svou oblíbenou píseň; výklad věty v tomto vydání Gebauerovy mluvnice se tak shoduje s Trávníčkovým výkladem uvedeným v jeho vlastní Mluvnici spisovné češtiny.[10]

Trávníček ve své Mluvnici pokračoval v analýze reference zájmena svůj ve větách, v nichž je vedle podmětu a přísudku skryta ještě další predikace, vyjádřená neurčitým slovesem, tj. infinitivem, příčestím, podstatným jménem slovesným nebo dějovým jménem (v Trávníčkově terminologii je v těchto větách vedle přísudkového podmětu ještě tzv. nepřísudkový podmět). Tento přístup umožňuje Trávníčkovi, aby výpověď Radím ti vzíti si s sebou všecky své věci interpretoval tak, že se jedná nikoli o věci mluvčího (jak by vyplývalo z mechanicky uplatněného pravidla o reflexivizaci při přivlastňování podmětu), nýbrž o věci adresátovy. Analyzuje také výpovědi, v nichž je reflexivum nahrazeno posesivem osobním: Přijměte projev soustrasti k úmrtí Vaší paní matinky aj.

V obdobných případech hovoří František Kopečný v Základech české skladby[11] o komplexních konstrukcích a také on uvádí příklady, kdy zájmenu svůj konkuruje posesivum osobní: Viděl jsem ho odcházet s mým příručím, Vysvětloval jsem to ztrátou mého/svého dopisu, Pokusím se to vylíčit podle vypravování mého/svého otce …

Distribuci posesiva osobního a reflexivního analyzovali pak podrobně František Daneš a Karel Hausenblas[12] v článku Přivlastňovací zájmena osobní a zvratná ve spisovné češtině. Ve středu jejich pozornosti byly opět výpovědi s dvojí predikací, matricovou a zapuštěnou, jako např. Otec mu nebránil pracovat na svých pozemcích, SSSR hodnotí boj afrických národů za svá práva, Delegace se po zprávě o odsouzení svého předáka rozhodla … Autoři stanovují některé syntaktické tendence distribuce posesiv prostých a zvratných, jako je syntaktická vzdálenost dějových [184]výrazů, morfologická povaha dějového jména reprezentujícího skrytou predikaci (infinitiv vs. podstatné jméno slovesné nebo dějové jméno v příkladech pokus Belgie udržet své kolonie vs. pokus Belgie o udržení jejích kolonií), rozdíl v aktivnosti a pasivnosti konstrukce (Lidé se hodnotí podle svých/jejich zásluh), rozdíl mezi původcem a nositelem děje nebo vlastnosti v skryté predikaci a rozdíly v dějovosti substantiva (Objevují se románové cykly prozrazující nedostatečnou uměleckou náročnost svých/jejich tvůrců) a mnohé jiné. Autoři upozorňují, že konkurence posesiv prostých a zvratných nastává nejen v případě predikativního čtení dějových substantiv, ale i adjektiv majících rekci (jako jsou adjektiva zvyklý, přiměřený, vzdálený, blízký, protivný, milý, kolmý aj.). Stanovují zároveň důvody, pro něž dáváme přednost výpovědím Děkuji Ti za odpověď na můj dotaz, Děkuji Ti za blahopřání k mému svátku apod., které potvrzují, že pravidlo o reflexivizaci při přivlastňování podmětu řeči nelze uplatňovat mechanicky, neboť náznak vedlejší predikace může referenci reflexiva svůj přesměrovat k skrytému subjektu této vedlejší predikace.

Analýzu sémantických podmínek uplatnění syntaktického pravidla o reflexivizaci a interpretaci reference reflexiva svůj ve výpovědích s matricovou a zapuštěnou predikací najdeme později rovněž v článku Jarmily Panevové[13] navazujícím na stať předchozích autorů a statě Rudolfa Růžičky[14]. Také Panevová analyzuje výpovědi, v jejichž hloubkové struktuře se objevuje ještě další aktant aspirující na podmětovou interpretaci, a zahrnuje do svého zorného pole i jiné reflexivizační jevy než zájmeno svůj (Jan viděl ty věci ležet vedle sebe). Pokud jde o interpretaci reflexivního posesiva svůj, soustřeďuje se zejména na analýzu výpovědí se slovesem dicendi a sentiendi, v nichž může být toto zájmeno koreferenční buď s levostranným, nebo pravostranným aktantem těchto sloves. Ukazuje, že skutečný úzus v užívání zájmena svůj je dosti různorodý a často neodpovídá normativnímu pravidlu, neboť vzniká již zmíněný tlak subjektu vnitřní (zapuštěné) predikace (Jan radil Karlovi pozvat svou přítelkyni do kina).

Podobné příklady složených výpovědí se slovesy dicendi, v nichž není jasné, který z aktantů vyvolává reflexivizaci, jsou zevrubně analyzovány ve společné stati autorů Hajičové, Panevové a Sgalla[15] a titíž autoři se k otázce reflexivizace stručně vracejí rovněž ve stati[16] z r. 2002. Jedním z posledních příspěvků upřesňujících [185]syntaktické pravidlo o reflexivizaci ve výpovědích s více predikacemi je stať Mojmíra Dočekala z r. 2000[17].

Šíře pojatému tématu přivlastňování a v jeho rámci i reflexivnímu posesivu je věnována monografie Petra Piťhy.[18] V souvislosti s pokusy osvětlit reflexivizační pravidlo z jiného zorného úhluje třeba připomenout několik autorů zahraničních: americká slavistka Olga Yokoyama[19] analyzovala konkurenci osobních a reflexivních posesiv v ruštině; Bílého[20] monografie o reflexivizaci v češtině a ruštině pracuje s českým materiálem zejména ze stati Danešovy a Hausenblasovy a snaží se odpovědět na sporné otázky reflexivizace teorií komunikačního dynamismu. Ve srovnání s češtinou má reflexivizační transformace v ruštině spíše slabší působnost a náhrada osobního posesiva reflexivem v případě přivlastňování subjektu není formulována jako pravidlo, nýbrž jako možnost volby, jak uvádí např. Peškovskij[21] a další ruští gramatikové. Tématu reflexivizace jakožto volby se věnovala rovněž Yokoyama ve společné stati s Kleninovou. Jak Bílý, tak Yokoyama a Kleninová vysvětlují konkurenci posesiv nejen kritérii gramatickými, ale také pragmatickými. Nejen gramatická, ale i pragmatická a stylistická vysvětlení se uvádějí také ve statích autorky tohoto článku,[22] a to zejména při výkladu tendence k nereflexivizaci posesiv 1. a 2. osoby.

 

3. Pragmatická vysvětlení odchylek od reflexivizačního pravidla

Lingvistické diskuse o distribuci zvratného posesiva a běžných posesivních zájmen svědčí o tom, že gramatické pravidlo o reflexivizaci při přivlastňování podmětu řeči v češtině v zásadě sice platí, ale jeho závaznost je omezena. Je k němu vhodné formulovat nejen další syntaktická pravidla, ale i sémantické, pragmatické a stylistické preference.

Gramatické pravidlo o reflexivizaci při přivlastňování podmětu řeči je vyvozeno převážně z holých vět odpovídajících psaným textům monologického typu, jimž dominuje funkce reprezentativní. Projevy, v nichž nad funkcí reprezentativní převládá [186]funkce emotivní, expresívní, kontaktová, konativní, apelová, mohou vykazovat tendence silnější než gramatické pravidlo o reflexivizaci. Do užívání zájmena svůj se promítá postoj mluvčího. Fungují-li přivlastňovací zájmena jako odkazy na osobu, jíž se přivlastňuje (v Jakobsonově terminologii shiftery[23]), pak zájmeno svůj funguje jako odkaz na druhou: je to pouhý odkaz na osobní přivlastňovací zájmeno, jak ukazuje paradigma uvedené na začátku článku. Zájmeno svůj je sémanticky natolik vyprázdněné, že má-li mluvčí/pisatel potřebu vyjádřit nějaký specifický význam vážící se k osobě, za niž, k níž nebo o níž se hovoří, volí raději nezvratné přivlastňovací zájmeno, které nese alespoň nějakou sémantickou a pragmatickou informaci.

V dalším výkladu budu vycházet z analýzy zájmena svůj ve vztahu k jednotlivým gramatickým osobám. Důvody rezignace na reflexivizační pravidlo jsou totiž u jednotlivých gramatických osob odlišné. Gramatický popis by měl podle mého názoru více než dosud přihlížet k tomu, že svět se dostává do výpovědi jinak, když o světě referuji (v 3. osobě), než když mluvím za sebe (v 1. osobě), nebo když něco vyžaduji od druhého člověka (v 2. osobě). Tyto významy postupně probereme.

Sledujeme-li dnešní osud zájmena svůj, které je podle mínění uživatelů češtiny na ústupu, nemůžeme přehlédnout, že ve veřejné komunikaci přibylo textů oslovujících svého adresáta, tj. formulovaných ve druhé osobě. Adresát je stále na něco dotazován, k něčemu vyzýván, je mu něco nabízeno, je s ním stále veden dialog. Je to spojeno s marketizací, technologizací a konverzacionalizací veřejného diskurzu.[24] Jsou to zejména tyto adresné texty, které leckdy vyvolávají dojem, že pravidlo o reflexivizaci při odkazování k podmětu věty pozbývá v češtině platnost. Tomuto jevu se budeme věnovat nejdříve.

 

3.1 Svůj a Váš

Posuzujeme-li konkurenci zájmena svůj se zájmenem Váš v textech posledního desetiletí, pozorujeme skutečně, že zájmeno svůj je čím dál častěji nahrazováno posesivem osobním. Gramatické pravidlo o reflexivizaci je v textech orientovaných k osobě čtenáře, posluchače, diváka, klienta, spotřebitele překryto zřeteli pragmatickými – snahou zdvořile oslovit adresáta, a to jak v rozhovorech s konkrétním adresátem, tak v apelech obrácených ke čtenáři či posluchači masovému.

 

3.11 Rozhovory tváří v tvář konkrétnímu adresátovi (včetně rozhovorů mediálních)

Chceme-li někoho zdvořile oslovit, nejen v mediálních rozhovorech, ale i v soukromém styku, patří k tomu často i náhrada reflexiva svůj zdvořilostním posesivem Váš:

[187]Mohla byste mi laskavě opakovat Vaše ctěné jméno?
Co považujete za Vaši první významnou zakázku?
Kterou z Vašich knih máte nejraději?
Nechte si Vaše názory pro sebe.
Můžete uvést některé konkrétní výsledky z Vaší práce?
Běžte si sednout vedle Vaší ženy. Běžte si sednout vedle Vašeho pana manžela.
Pozdravujte Vaši ženu. A Vaší matce nic neříkejte.
Vaši šéfovou asi moc rád nemáte, že?

Poznámka:

U některých příkladů (např. Vaši šéfovou asi moc rád nemáte, že?) by mohla vzniknout pochybnost, zda je ten, kdo je oslovován, totožný s tím, komu se přivlastňuje (oslovený je pouze součástí celku rozsahem širšího). Tento sémantický rys bývá označován (např. u Trávníčka[25]) jako obecné přivlastňování a ilustrován např. větou Na náměstí vašeho města můžete vidět … Nižší obecnost přivlastňování mají např. tyto výpovědi:

Proč jste dali svolení k zveřejnění fotografie Vašeho syna?
Existuje fotografie, na níž jste s ředitelem Vaší banky.
Vše, co potřebujete pro opravu Vašeho obydlí.

Jiný a dnes mnohem častější sémantický rys adresných výpovědí je reflektován lingvistickým popisem teprve v době nedávné; byl označen termínem syntetická personalizace. Míní se jím iluzivní zaměřenost textu (zejména v oblasti masové komunikace) na jednotlivce, jenž má být médiem osloven. Je to postup, který kompenzuje fakt, že autor aktuálního příjemce, s nímž chce komunikovat, nezná; obrací se k masovému publiku, ale vytváří „dojem, že každého jedince v mase bere jako individuum“[26]. Příklady toho jsou výpovědi uvedené pod 3.12 a 3.313.

 

3.12 Pokyny, instrukce, rady a nabídky masovému adresátovi

Se zdvořilostním užitím osobního posesivního zájmena Váš na místě zájmena svůj se setkáváme v nejrůznějších pokynech a instrukcích určených masovému čtenáři, posluchači, divákovi:

Uhaste prosím Vaši cigaretu. Zadejte Vaše číslo. Odeberte Vaši kartu.
Závaznou přihlášku vyplňte a pošlete spolu s Vaším příspěvkem na uvedenou adresu.
Jestli chcete soutěžit a poslechnout si Vaše oblíbené písničky …
Vyberte si Váš program. Volejte Vaše televizní noviny. Vezměte si Vaše noviny.
Volejte nám Vaše dotazy. Užijte si večer podle Vašeho přání.
[188]Udělejte to podle Vašich zvyklostí. Vaše nápady nám zavolejte.
Vítejte u Vašeho počasí. Znáte Vaše nové povinnosti v silniční dopravě?

Zřetel k adresátovi, snaha oslovit, zaujmout, ovlivnit jej, a to způsobem zdvořilým, vyvolávají k životu zdvořilostní komunikační strategie, které na reflexivizaci velmi často rezignují, nikoli ovšem vždy:

Výpis, který Vám usnadní kontrolu Vaší finanční situace, ve svém zájmu uchovejte.

Někdy si svůj a Váš konkuruje v téže výpovědi:

V případě Vašeho zájmu potvrďte, prosím, obratem svoji účast.

Dialogický půdorys má také většina textů nabízejících nějaké služby a výhody a také v nich nahrazuje dnešní čeština často reflexivum svůj nereflexivním zájmenem Váš:

Také jste se rozhodli oživit barvu Vašeho obydlí?
Můžete získat státní podporu k Vašim úsporám.
Získáte přístup k Vašemu sporožirovému účtu prostřednictvím špičkového počítače.
Předem Vám děkujeme za Vaši ochotu podělit se s námi o Vaše přání.

Nereflexivizovanou strukturu mívá často celý text obrácený k potenciálnímu spotřebiteli:

Nabídka služeb domů a do kanceláře. Přijďte k nám!
Potřebujete do Vaší tiskárny novou náplň?
Potřebujete ve Vaší firmě nakopírovat a setřídit velké množství dokumentů?
Chcete zalaminovat vysvědčení Vašeho dítěte?
Nebo například chcete spatřit Vaše staré rodinné fotografie v novém podání?

 

3.13 Reklamy

Nejčastěji se s užitím posesivního zájmena 2. osoby množného čísla na místě zvratného zájmena svůj setkáváme v reklamách a textech reklamního typu (viz již i výše). Užití zájmena Váš, Vaše, Vaši v reklamních textech má opět své odůvodnění výzvové a zdvořilostní. Znovu tu vzniká dojem oslovení individualizovaného adresáta. Například:

Chcete dosáhnout Vašich životních cílů? Pusťte se do Vašeho chytře vymyšleného plánu.
Nejste spokojeni s výnosy Vašich bankovních účtů? Nejste spokojena s Vaší postavou? Chcete zpracovat informace podle Vašich představ? Víc pro Vaše oči udělat nemůžete. Platíte hodně za Vaši lajnu? Podrobnější informace získáte při Vaší návštěvě u nás.
Zařaďte nás do Vašich mediaplánů. Vše co potřebujete pro opravu Vašeho obydlí.
Toto budete potřebovat k formulování Vašich komunikačních problémů.
Tady dostanete fundované odpovědi na Vaše dotazy. Informujte se u Vašeho lékaře.

Všem těmto textům jsou společné určité rysy sémantické, pragmatické, stylistické: reklamní snaha zdvořile oslovit adresáta, probudit jeho zvědavost. Zdvořilost je sa[189]mozřejme posílena možností psát zájmeno Váš velkým písmenem, což u zájmena svůj není možné. Zatímco zájmeno svůj působí v těchto kontextech nepříznakově a univerzálně, Váš je individualizované:

U nás byste dostal trojnásobek Vašeho platu.

Nelze přehlédnout, že někdy je kompetence v tvoření českých výpovědí ovlivněna tím, že česká výpověď vzniká překladem z angličtiny, která reflexivní posesivum nemá a užití posesivních zájmen je pro ni typické. Zejména výpovědi s „nenáležitým“ posesivem Váš nás upozorňují na to, že v některých případech by bylo vlastně možné si představit českou výpověď bez jakéhokoli posesivního zájmena, ať už reflexivního, či osobního. Redundantní užití zájmen 2. osoby – přivlastňovacího Váš a osobního Vy – jež vyvolávají iluzi oslovení konkrétního adresáta (tzv. syntetické personalizace) je ovšem pro jazyk reklamy příznačné, patří k žánru.[27]

Přichází nová éra individuální péče o Vaše vlasy. Organics obohacený o esenciální oleje. Nový šampon Organics s esenciálními oleji, díky jejichž výživné síle budou Vaše vlasy o 90 % zdravější a lesklejší. Váš pohled bude stejně zářivý jako Vaše vlasy. Váš věk – hoďte ho za hlavu. Stejně jako Vaše pleť Vaše vlasy stárnou a tak ztrácejí objem a sílu. S Organicsem jde čas pozpátku. Nový Organics Vital. Dodává vlasům vitamin E a esenciální oleje, se kterými budou Vaše vlasy silnější a zdravější.

Mnoho reklamních textů je postaveno na protikladu zájmen my a Vy, náš a Váš:

Vážená paní, vážený pane,
… rádi bychom se Vás již v prvních týdnech nového roku zeptali na Vaši spokojenost s našimi službami prostřednictvím telefonní ankety. Předem Vám děkujeme za Vaši ochotu podělit se s námi o Vaše přání, náměty a spokojenost s našimi službami. Věříme, že v novém roce oceníte naši péči a zájem o Vás. Uvedený text ukazuje konfrontaci toho, co lze nalézt na Vaší a naší straně a využít to k oboustranné spokojenosti a výhodnosti.

Názor, že zájmeno Váš proniká do češtiny pod vlivem překladů z angličtiny a zájmeno svůj mu pod vlivem angličtiny ustupuje, se nedá ani potvrdit, ani vyvrátit. Vliv angličtiny tu bezesporu je, ale spíš jen intenzifikuje tendenci českou. Snažila jsem se ukázat, že reklamní texty vykazovaly vysokou frekvenci zájmen Vy a Váš už v období meziválečném; i zde se setkáváme s rezignací na reflexivizaci:

Brown wireless apparatus
Trvejte na fair zkoušce při volbě tlampače. Při volbě Vašeho auta nebudete zajisté zkoušeti Váš vůz na rovině a konkurenční na kopci. Nebyla by to fair zkouška. Trváte na tom, by Vaše zkušební jízdy různých vozů se děly pod stejnými podmínkami na stejných silnicích … Trvejte na tom, by tlampač [190]byl Vám předveden na podobném přijímači, jaký máte Vy doma. Nejlépe vyzkoušíte-li tlampač doma na Vašem přijímači. Tato fair zkouška bude příčinou, proč volíte Brown, neboť Brown mluví pravdu a toť konečně vše, co od dobrého tlampače požadujete. Není-liž pravda?

 

3.2 Svůj a tvůj

Náhradu zájmena svůj zájmenem tvůj komentuje rovněž již Trávníček v uvedeném článku z r. 1961 a ilustruje ji příklady typu Dej pokoj s těmi tvými žerty, v nichž je zájmeno tvůj spojeno s určitou ironizací, přezíravostí aj. hodnotícími postoji mluvčího. Užití zájmena tvůj v běžné řeči je ovšem mnohem běžnější a mnohdy neutrální:

Kam jsi dal ty tvoje boty?

Náhrada reflexivního zájmena svůj zájmenem tvůj v textech výzvového a reklamního charakteru je mnohem vzácnější a vliv angličtiny je tu podle mého soudu většinou nesporný:

Ucítíš vůni tvého prádla.
Prožij den s tvými disneyovskými hrdiny.

 

3.3 Svůj a můj

Ve spontánních mluvených projevech se setkáváme s vysokou frekvencí přivlastňovacího zájmena můj v pozicích, kde bychom podle pravidla o reflexivizaci při přivlastňování gramatickému podmětu očekávali zvratné zájmeno svůj.

Skáču pro sebe a můj pocit.

Gramatiky zaznamenávající tento jev většinou konstatují, že na reflexivizaci někdy mluvčí rezignuje z důvodů expresívních (často se uvádějí doklady Mám rád moji maminku, Miluji moji vlast apod.). Tento jev je ovšem v mluvené češtině rozsáhlejší, než bychom podle pravidla o reflexivizaci očekávali. Posesivum můj je příznačné pro kontexty, v nichž jde mluvčímu o vyjádření integrity své vlastní osobnosti a svého existenčního pole.

3.31 Jedině možné je zájmeno můj ve výrocích o duši:

To Ti na mou duši přísahám. To jsem na mou duši zapomněla.
Já mu na mou duši nemám nic za zlé.

Vavřinec z Nudožer[28] komentoval v pasáži De reciproco possessivo např. biblické citáty

I učinil že ještě živ budu mimo všecka léta svá/má po této hořkosti duše své/mé.

3.32 Velmi časté je můj v kontextech, kde jde mluvčímu o přehlédnutí dosavadního života:

[191]Když dneska přemejšlim o mém životě…
Podrobil jsem se té nejtěžší zkoušce mého života.
S tím jsem se v mém dosavadním životě nesetkal.
Prožila jsem v té zemi určité období mého života.

3.33 K integritě osobnostního pole patří rodina:

Když jsem potkala mého manžela. Pokud mohu mluvit za mého muže …
To jsem dostal od mé ženy. Nosím s sebou talismany, které mám od mých dcer.
Byl jsem pod vlivem mého otce. Bez mé dcery neodejdu.
To se budu ptát všech mých dětí, všech mých spolustolovníků.
Mým otcem jsem byl vychováván k tomu, abych nelhal.
Napsala jsem knížku o mém pradědečkovi.
Mám obavu o mou rodinu. Moje děti si kazit nenechám.

3.34 Mluvčí přirozeně zahrnuje do svého existenčního pole své peníze:

Budu živit rodinu z mýho platu.
Za mý prachy si koupim, co budu chtít.

3.35 Přivlastňovacím zájmenem můj k sobě mluvčí vztahuje kamarády, kolegy, přátele, hosty:

Nakonec jsem tu knihu s pomocí mých přátel vydal.
Přál bych to mým přátelům, kteří právě poslouchají.
To je věc, kterou bych rád připomněl pro mé kolegy.
Řekl jsem to mému kamarádovi.
Potom jsem s mým kamarádem nosil nosítka plná kamenů.
Vítám ve studiu mého prvního hosta. Budu se ptát mého hosta.
Dovolte, abych představil mé hosty. Děkuji všem mým hostům.
Přinesla jsem Ti obrázek těch dvou mých prvních šéfů.
Po smrti mého předchůdce jsem převzal dirigování souboru.

3.36 Zájmenem můj k sobě mluvčí vztahuje vlast (jak uvádějí gramatiky):

K mé vlasti mám vztah nejlepší.

3.37 Jako součást osobnostního pole chápe mluvčí své fyzické výkony a materiální výtvory:

Budu zkoušet vylepšit můj skok. Domluvím si moje modely.
Rád bych to oslavil spolu s kolaudací mého bytu.
Stojím na střeše mého domu. Měl jsem můj byt vystěhovaný.
Jsme zpátky v mé oblíbené kuchyni.
To všechno jsem prožil v mém rodném domku.

3.38 Překvapivě často k sobě mluvčí vztahuje posesivem můj své výtvory duchovní:

Když přednáším ten můj předmět.
Stručně jsem shrnula můj referát do čtyř bodů.
[192]Jak jsem řekl v mém projevu ve sněmovně.
Navážu na mé předchozí vyjádření.
Na závěr mé přednášky bych rád připomněl ještě jednu věc.
Přátelé, já mám hudbu tolik rád, že dokonce snáším to moje vlastní hraní.
Portrét nechápu jako zpodobení konkrétního člověka, ale jako zobecnění mého interpretačního pohledu.
Stále častěji jsem však i já (Tomáš Hanák, 45) začal pociťovat nutkavou potřebu vychýlit parabolu mého autorského záběru směrem k fyzickým, somatickým aspektům.

V konfesních sděleních je dnes užití přivlastňovacího zájmena můj při vyjádření integrity osobnosti, subjektivity, sebevědomí běžné, a to nejen v projevu mluveném, ale i psaném. Následující doklady pocházejí z psaných projevů studentů bohemistiky píšících o svém vysokoškolském studiu; překvapují vysokou frekvencí zájmena můj na místě očekávaného svůj.

Chtěl bych se zamyslet nad mojí odbornou kvalifikovaností.
Během mého studia jsem měl problémy se sháněním odborné literatury.
Z těchto knih jsem vybrala materiál, který nyní používám v mojí diplomové práci.
V mojí diplomové práci se budu zabývat několika současnými autory.

Další doklady jsou z ústního vyjadřování studentů:

Vítám Vás na prezentaci mé seminární práce … Nejprve nastíním rozvržení mé práce …

Zájmenu můj ovšem konkuruje dosud přibližně stejně časté reflexivum svůj:

Dovolte mi, abych Vás přivítala na prezentaci své seminární práce …
Úvodem bych chtěla říci, čemu se budu ve své seminární práci věnovat…

V další části své prezentace bych se chtěla věnovat fenoménu Nova …
Závěr své seminární práce věnuji sporu mezi veřejnoprávní a soukromou televizí …

Preference zájmena můj na místě zájmena svůj má zřejmě několikerou motivaci:

a) jistým motivem je již zmíněná expresivita vyjádření, sémanticky vyprázdněné zájmeno svůj je pociťováno jako slabé a nicneříkající, neutrální a snad i stylově nižší,

b) jasným motivem je tlak kontextu: tam, kde se nepřivlastňuje subjektu, je zájmeno můj jedině možné a mluvčí/pisatel si neuvědomuje, že při přepnutí na jiný podmět měl přepnout i posesivum,

c) motivem může být i obava z chybného užití zájmena svůj: užitím zájmena můj se nedopustí mluvčí nebo pisatel tak směšné chyby jako nenáležitým užitím reflexiva, např. ve výpovědi

Důležitou základnou pro moji diplomovou práci byla odborná literatura a odborné práce svých kolegů.

Vysvětlení uvedené v bodě b) ostatně předjímá již např. František Kopečný v Základech České skladby,[29] když uvádí, že výjimky z užití zájmena svůj při přivlast[193]ňování podmětu „plynou z komplexní nebo nehotové konstrukce (předchází-li zájmeno přivlastňovací před subjektem): mou dceru si kazit nedám (podle mou dceru mi kazit nebudou) …“

Užití zájmena můj na místě svůj je v mluvené řeči velmi časté, ale setkáváme se s ním i v psaném vyjadřování zkušených vědeckých pracovníků:

Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedo, s politováním jsem nucen Vás informovat, že vzhledem k mému věku nemohu již dále vykonávat funkci předsedy Rady vědeckých společností ČR.

Ve všech těchto případech vyhrává zájmeno můj nad zájmenem svůj proto, že je subjektivnější, silnější a důraznější. Pochopitelné je jeho užití v kontrastu:

Odeberu jí kabát a společně s mým ho pověsím na přeplněný věšák.

Zvláštní případy:

Zájmeno můj je náležité, je-li 1. osoba, která mluví a jíž se přivlastňuje (já), součástí podmětu, ale podmět je rozsahem širší (my):

… že jste s námi nebyli, když jsme se my s mojí ženou ženili.
My jsme s mým bratrem od dětství zpívali.

Zájmeno svůj je v takovém případě chybné:

Vytáhnu kytaru a se svým malým synem si zahrajeme.

Zajímavé bývají příklady se složitou reciprocitou typu

Nejsem šťastnější, než když vidím svoji sestru s jedním z mých nejoblíbenějších lidí.
To jsou jediné dvě lásky, které mě opravdu baví a svou přízeň mi opravdu vracejí.

 

3.4 Svůj a náš

Obdobně bychom měli analyzovat i náhradu zájmena svůj zájmenem náš. Na tuto možnost upozorňuje např. již Vavřinec z Nudožer, když vedle plurálového oslovení Když pak oznamuji Vám dnes, však neposloucháte hlasu Hospodina Boha vašeho cituje rovněž Aby nám dobře bylo, kdy uposlechneme hlasu Hospodina Boha našeho. Zájmeno náš vyjadřuje kolektivnost celku, za nějž mluvčí hovoří; Trávníček v zmiňovaném článku nazývá tento jev obecným přivlastňováním. Gramatiky (např. Havránkova a Jedličkova[30]) uvádějí jako příklad větu Slibujeme, že naši vlast ubráníme. Další doklady jsou např.:

V našem repertoáru máme tři představení.
Vybrali jsme si toto divadlo pro náš projekt.
Chtěli jsme se setkat s veřejností, vysvětlit své postoje, obhájit naše pojetí reklamy.
Mohli bychom trávit více času s našimi dětmi.
Děkujeme našim rodičům, manželkám, manželům … (z promočních vystoupení).

Některé příklady jsou v bohemistice známé a komentované, další se objevují: naši reprezentanti, naši spoluobčané, náš autor, náš hrdina, náš čtenář, náš host, [194]náš poutník, naši klienti, naši hosté, čtenáři aj., užívané při přivlastňování 1. osobě plurálu. Jak ukazují četné korpusové údaje z 90. let, konstrukce typu Doporučujeme, nabízíme, radíme našim divákům, hostům, čtenářům, klientům … jsou mnohonásobně častější než konstrukce typu Doporučujeme, nabízíme, radíme svým divákům, hostům, čtenářům, klientům …

 

4. Svůj – jeho, její, jejich

Konkurence reflexiva svůj s posesivy 3. osoby jeho, její, jejich je analogická konkurenci zájmen při přivlastňování 1. a 2. osobě, ale má i rysy specifické. Zájmeno 3. osoby funguje většinou jako anafora a je třeba nalézt v textu jeho antecedent. Volba reflexiva či rezignace na reflexivizaci v 3. osobě mívá proto větší dosah pro srozumitelnost a jednoznačnost výpovědi. Požadavek srozumitelnosti při výběru reflexiva formulovali např. Havránek a Jedlička na příkladu věty Děkujeme Vám za rychlé vyřízení naší žádosti, jíž se dává přednost před větou Děkujeme Vám za rychlé vyřízení své žádosti. Šmilauer[31] formuluje požadavek jednoznačnosti na příkladu věty Prosím Tě o vrácení mé knihy. Zdá se, že při přivlastňování 3. osobě je dané hledisko ještě závažnější.

Při přivlastňování 1. a 2. osobě se přivlastňuje mluvčímu či adresátu a z řečové situace bývá – zjednodušeně řečeno – jasné, „co je čí“, kdo je původcem děje, o němž se hovoří, zda mluvčí, či adresát. Jednoznačné přiřazení osobě bývá proto snazší:

Přece mi dovolíte podívat se na svůj obraz.
Děkuji Vám za komentář k svému návrhu.
Nutíme Vás být doma u svých televizorů.

Adresát nepochybně rozumí, o čí obraz, návrh, televizory … se jedná. To se týká také Gebauerovy věty Slyším tě zpívati svou oblíbenou píseň, či Ertlovy Vidím vás státi na svém místě, jejichž dešifrace představuje spíše problém teoretickomluvnický než reálný. Poněkud jiná situace ovšem nastává v případě vyprávění nebo referování o třetích osobách, které nejsou přítomny v řečové situaci, adresát o nich není dostatečně informován apod.: výpověď Slyšel ho zpívat svou oblíbenou píseň by byla pravděpodobně mnohem záhadnější.

Obecně jde o případy, zmíněné již v oddíle 2, v nichž se nedá jednoznačně určit subjekt, který vyvolává reflexivizaci, protože si lze představit dva možné antecedenty anaforicky fungujícího reflexiva: jeden povrchový, ale méně pravděpodobný, druhý skrytý v hloubkové struktuře výpovědi, tvořené vlastně jednou predikací matricovou a druhou (případně ještě další) predikací zapuštěnou, zanořenou, často slabě vyjádřenou. Někdy rozhodne kontext, např.:

Máme na lince jednoho posluchače se svým dotazem.

[195]Hajičová, Panevová a Sgall[32] uvádějí pěkný kolizní příklad z autentické řeči:

Brzo jsem viděla člověka s cedulkou se svým jménem.

Zkušenost s cestováním do neznáma, obava, zda budeme na nádraží či na letišti očekáváni a identifikováni, to vše výpověď zjednoznačňuje, ale bez této situační znalosti je dvojznačná.

Je-li užívání zájmena můj či Váš na místě reflexiva svůj zpravidla jen záležitostí stylistickou, expresivní, intenzifikační, zdvořilostní atd., mívá konkurence zájmena svůj s posesivem 3. osoby platnost distinktivní, může diferencovat subjekty, jimž se přivlastňuje. Užívání zájmena svůj ovšem zdaleka není ani v těchto případech prosto komplikujících momentů. Výpovědi, s nimiž se setkáváme v psaném i mluveném projevu, jsou často složitější než modelové věty typu

Pavel mi dal svou knihu a Pavel mi dal jeho knihu.

Na nich se zpravidla ukazuje, že zatímco užití reflexivního zájmena svůj výpověď zjednoznačňuje, užití osobního přivlastňovacího zájmena jeho, její, jejich nechává okruh možných referentů širší. Uvádí se, že tady má čeština výhodu před angličtinou, jež by měla v obou případech his, před němčinou, jež by měla sein, a dalšími jazyky. Přesto čeština možnost reflexivizace někdy v 3. osobě nevyužívá.

 

4.1 Rezignace na reflexivizaci v 3. osobě

Pochybnosti, jak identifikovat referenci zájmena jeho, její, jejich na místě reflexiva svůj, někdy skutečně mohou vzniknout, chybí-li jednoznačný kontext. Následující doklady jsou seřazeny od jednoznačnějších k problematičtějším:

Letadlo havarovalo krátce po jeho startu.
Nejvíce ocení naši službu klienti, kteří nesídlí v Praze či jejím blízkém okolí, protože nyní mohou komunikovat s firmou Europlakát osobně přímo v místě jejich působiště.
Až teprve ke konci jeho života mi sděloval …
Premiér Prody se obává pádu jeho vlády.
Šel do kina s jeho ženou.
Je tady kvůli té svatbě. – Čí? – Její.

Někdy záleží i na celkovém smyslu a stylizaci výpovědi, na presupozicích a implikacích, které při vnímání výpovědi vznikají:

Česká republika má za sebou největší povodeň v její historii.
Česká republika začala rychle kopírovat její zahraniční kolegy.

Jaké jsou důvody, které vedou k užití nereflexivního zájmena, tj. osobního posesiva, tam, kde by bylo namístě podle pravidla o přivlastňování podmětu řeči reflexivní posesivum?

[196]Rezignace na reflexivizaci při přivlastňování 3. osobě sg. a pl. může signalizovat odstup mluvčího ke sdělení. Tak vysvětluje užití zájmen jeho, její, jejich místo reflexiva svůj Yokoyama.[33] Zatímco v 1. a 2. osobě má osobní přivlastňovací zájmeno na místě reflexiva podle Yokoyamy příznak +empatie a -distance, ve 3. osobě je to naopak: -distance způsobuje reflexivizaci a +distance způsobuje pronominalizaci. Fakt, že osobní posesivum signalizuje často (ne však vždy) určitý pejorativní postoj mluvčího, je naznačen i u Daneše a Hausenblase:

Nerozumí ničemu než těm jeho lejstrům.

Tentýž výklad nalezneme v Piťhově monografii o posesivitě.[34] Rovněž některé z mých dokladů ukazují, že posesiva ve 3. osobě zdůrazňují sociokulturní nebo osobní distanci mluvčího:

Jisté je, ze Amerika v té části, v níž ležela jeho (Neumannova) farnost, neměla již charakter misijních oblastí, o nichž čteme v dějinách španělských misií ze 17. století, kdy se misionáři stýkali v neprozkoumaných oblastech s Indiány žijícími jejich odvěkým životem lovců anebo nejprimitivnějšího zemědělství.
(Petr Piťha, Češi a jejich svatí, Praha 1992, s. 170.)

Analogický odstup mluvčího nacházíme v následujících příkladech, v televizním interview s cestovatelem, ve vyprávění o vzdálené zemi, ve vzpomínce na staršího kolegu:

Domorodci Vás ničím nevyvedli z míry, jejich způsobem života, jejich komunikací s Vámi?
Legendární druhá manželka argentinského prezidenta Juana Peróna se stala ještě po smrti obětí vášně jednoho z jejích nesčetných obdivovatelů.
Uplatňoval tu své zkušenosti z jeho milého Nového Města na Moravě.

Náznak odstupu se projevuje s různou intenzitou, srov. následující dvojice výpovědí:

Výsledek referenda Klaus podle svých slov očekával.
Nemá k tomu podle jeho slov co dodat.

Posuzujeme-li dvě varianty téže výpovědi

Je to dobrá zpráva o zájmu Čechů o svou/jejich budoucnost,

může se zdát, že první varianta pochází z úst Čecha, druhá z úst někoho, kdo o rozhodnutí Čechů v referendu referuje ze zahraničí (ve skutečnosti jde o český překlad komentáře z Evropské unie).

Posuzujeme-li konkurenci reflexivního a osobního posesiva 3. osoby, je třeba brát v úvahu určitou aktivní přitažlivost subjektu nasměrovat k sobě reflexivum. Některé gramatiky (např. Šmilauerova[35]) uvádějí, že zájmeno svůj přivlastňuje původci děje a ten bývá vyjádřen podmětem. O aktivnosti subjektu uvažují ve svém [197]článku i Daneš a Hausenblas, když rozlišují, zda je subjekt činitelem, nebo nositelem děje. Zdá se, že čím je subjekt aktivnější (a někdy může hrát roli i jeho konkrétnost), tím pravděpodobnější je reflexivizace, a naopak:

A především tyto znaky vybízejí k sociolingvistickému pohledu na jejich užívání.
Některá díla vděčí za své ohromné bohatství zčásti rozmanitosti přípustných a hodnotných způsobů jejich vnímání.

Zvláštní případy

Někdy reflexivizace není obvyklá, např. ve spojení muž jeho formátu, a nereflexivizace pak může pronikat i dále do nitra výpovědi:

Je to možné, že muž jeho formátu může být zastíněn jeho ženou?

 

4.2 Nejednoznačnost reflexiva svůj v 3. osobě

Reflexivum svůj referující k 3. osobě může plnit diferenciační funkci, má-li však více možných antecedentů, může smysl výpovědi naopak zatemnit, neboť není jasné, který ze subjektů přicházejících v úvahu reflexivizaci vyvolává:

a) Je-li ve výpovědi více povrchových podmětů, nemusí být z tvaru zájmena svůj odvoditelné, který ze subjektů je antecedentem. Abychom v následujícím dokladu pochopili, čí sestrou byla Marie, potřebujeme nějakou další znalost (osobní posesivum jeho/její by mimochodem dvojznačnost vyřešilo, stejně tak jako angl. his/her).

Přestože byla (Alžběta) vychována jako protestantka, neváhala stejně jako Cecil za vlády své nevlastní sestry Marie zachránit si život komedií obrácení na katolictví.
(André Maurois, Dějiny Anglie, s. 207.)

b) Přestože je ve výpovědi přítomen jen jeden podmět, může na roli spouštěče reflexivizace aspirovat ještě nějaký subjekt hloubkový. V následujícím dokladu může vzniknout otázka, čí narozeniny Američané potlačují (posesiva jeho/jejich by tuto dvojznačnost řešila)

Saddam Husajn obviňuje Američany z potlačování oslav svých narozenin.

c) Existují výpovědi, v nichž zanořená predikace není povrchově vyjádřena žádným dějovým výrazem, jako je tomu u diskutovaného typu Slyšel ho zpívat svou oblíbenou píseň. Skrytá predikace může být stavová, např. z okruhu těch, kdy někdo/něco někde stojí, sedí či leží, a někdo ho tam spatří, najde, přistihne, případně odtud vyžene, odsune apod. Tedy nejen

Viděla ho stát na svém místě,

ale i

Našla ho na svém místě. Našla ji ve svém autě. Našla děti ve svém pokoji.
Vyhnal ho ze svého místa. Odsunuli je ze svého území. Vyhnali je ze svých domovů.
Zastihl ji ve svém bytě. Zastihl ho ve své kanceláři. Zastihl je na své farmě.

Příklady typu c) jsou záludnější než ten, který probírá Daneš a Hausenblas:

[198]Redaktor ji zastihl při výběru knížek pro své děti.

V této výpovědi je zanořená predikace vyjádřena výrazem výběr, zatímco zcela nevyjádřené zanořené predikaci by odpovídala spíše výpověď typu:

Redaktor ji zastihl s knížkami pro své děti.

Situace zachycované výpověďmi typu Našel ho na svém místě jsou např. výsledkem výpovědí

Poslal ho na své místo. Poslala ji do svého bytu. Poslala děti do svého pokoje

a konec konců i výsledkem diskutovaných výpovědí typu

Dali židle na svá místa. Uvedli návštěvníky na svá místa.

Ty se při konfrontaci s výpověďmi

Poskytli dalším příchozím svá místa. Postoupili nově příchozím svá místa

přestávají jevit jako zcela samozřejmé. Na nelogičnost pokynu Dejte židle na svá místa (svá stojí v opozici k vaše) opakovaně upozorňují hloubaví uživatelé češtiny, např.:

„Trvalo mi velmi dlouho, než jsem přesvědčil kolegyni, že není správná věta Dej židli na své místo, ale že věta musí znít Dej židli na její místo. Vždyť tvar Dej je rozkazovací způsob pro 2. osobu jednotného čísla. Mám-li dát židli na své místo, pak by to přece znamenalo, že mám odejít, a tam, kde jsem stál, mám postavit židli. Dlouho jsme o tomto problému debatovali, než češtinářky uznaly, že správná je vazba na její místo. Je mé přesvědčení správné? Dám židli na její místo a pak bude na svém místě. Ovšem aby dal člověk něco na své místo je slyšet velice často. Čím je to způsobeno?“

Nabízí se několik odpovědí: a) jde o zkrácené souvětí Dejte židli do takové pozice, aby zaujala zpět své původní místo; b) jde o substandardní vyjádření (takto postupuje Příruční mluvnice češtiny[36] při charakteristice věty Ukládejte košíky na své místo), zatímco standardní vyjádření zní opravdu Dejte židli na její místo, což je gramaticky správnější, bezproblémovější a přesnější, protože nemůže dojít k mýlce, kam se má židle postavit; c) vazba dát něco na své místo se ustálila a zájmeno svůj se tu užívá, ať je podmět jakýkoli – Dej to na své místo znamená totéž, co Dej to, kam to patří – viz bod 4.4.

Zatímco v dokladech v oddíle 4.1 působila potíže interpretace posesiv jeho, její, jejich, v oddíle 4.2 působí potíže identifikace reference zájmena svůj. Podívejme se na příklady nejednoznačného čtení zájmena svůj podrobněji.

 

4.21 Kolize při čtení reflexiva svůj vztaženého k podmětu

Reflexivum je vztaženo k podmětu explicitní predikace, podmínka reflexivizačního pravidla je splněna, ale ve výpovědi se nachází ještě náznak další predikace, jejíž podmět k sobě může reflexivum svůj přesměrovávat. Falešné přesměrovává[199]ní má při tom různou intenzitu: velmi slabou např. ve výpovědi obsahující skrytou predikaci činnost je neslučitelná s něčím:

Vyvíjel činnost neslučitelnou se svým diplomatickým statusem.

Verze s prostým posesivem jeho by byla méně problematická. Analogicky je tomu ve větě

Grémium bude vydávat doporučení založená na své osobní autoritě.

Nepochybně se jedná o autoritu příslušející podmětnému grémiu (i když střet slov osobní autorita a neosobnost výrazu grémium tuto relaci také zatemňuje). Výpověď ale obsahuje zanořenou predikaci doporučení jsou založena na něčem a předmět doporučení k sobě mírně vztahuje zájmeno svůj. Méně problematické vyznění by měla verze se zájmenem jeho.

S manželkou se totiž ve svém životě vyznají podle narození dětí: „Je to takovej dobrej orientační bod,“ směje se maminka a rozhlédne se po kuchyni plné svých dětí.
(Lenka Nejezchlebové, Příloha LN, 21.9.2001, s. 16.)

Zájmeno svůj je užito ve shodě s reflexivizačním syntaktickým pravidlem, ale zanořená predikace kuchyň je plná dětí působí jako překážka bránící hladkému čtení výpovědi.

Daneš a Hausenblas uvádějí, že zanořená predikace může být vyjádřena adjektivem, např.

Eva se tam setkala s dívkou podobnou své sestře.

V příkladu s kuchyní plnou dětí je adjektivum plný. Totéž adjektivum plný je ovšem v analogických výpovědích méně výrazné a méně komplikuje čtení zájmena svůj:

Směje se tatínek a vytáhne petici plnou svých požadavků.
Směje se maminka, když vidí kuchyň plnou svých dětí.

Další problematické příklady svědčí o tom, že rozpětí mezi dodržením pravidla o reflexivizaci a vytvořením srozumitelné, nebo dokonce elegantní věty je široké.

 

4.22 Kolize při čtení zájmena svůj vztaženého k podmětu skryté predikace

V následujících výpovědích se reflexivum svůj vztahuje k podmětu skryté predikace, což je v češtině možné:

Vidím prohraný zápas učitele o svoji autoritu.

Mluvnice uvádějí obdobné doklady, např. Grepl a Karlík[37] uvádějí větu

V dětství jsem četl o boji Chodů za svá práva.

Někdy má ovšem podmět explicitní predikace tendenci k sobě reflexivum přesměrovávat (v následující výpovědi se jedná v obou případech o subjekt životný, navíc ženského rodu):

[200]Navíc pomohla zcela nepochopitelně Erikově bývalé ženě získat dceru do své péče.
Zaplatila tehdy nejlepší právníky a Erik o dceru přišel.

Tutéž strukturu mají výpovědi, tentokrát sice s neživotným, ale personifikovaným podmětem:

OSN podporuje stažení vojáků zpět na svá území.
Voda vyhnala ze svých domovů nejen lidi, ale i zvířata.
Svět mu staví překážky ve formě odporu svých dětí.

Při troše dobré vůle můžeme chápat i následující příklady, ale užití osobního posesiva jejích (v 1. větě ) a jejich (v 2. větě) by znění výpovědí rozhodně prospělo:

Zdůraznil pravdivost a přesvědčivost vlády ve svých krocích.
Učinil je závislými na svých dobrodincích.

Dané příklady by už bylo možné zařadit k těm chybným výpovědím, jež uvádíme v oddíle 4.23.

 

4.23 Chybné užití zájmena svůj působící kolizi podmětného a předmětného vztahu

Doklady zkřížené reference reflexiva svůj bývají úsměvné, protože na základě nejpravděpodobnějšího kontextu jim sice rozumíme, ale reflexivum svůj je v nich užito z hlediska smyslu paradoxně. Jeden takový příklad uvádějí Hajičová, Panevová a Sgall:[38]

Po atentátu na svého předchůdce se stal vrchním velitelem armády.

Obdobný paradox představují v podstatě chybné výpovědi:

Soudce ho odsoudil za vraždu svého komplice.
Prezident ho omilostnil za způsobení smrti svého otce.
Je otázka, může-li president Zimbabwe Mugabe nadále nechat žít farmáře na svých usedlostech.
Ze svých domovů záchranáři evakuovali tisíce občanů.

Tyto výpovědi považuji za chybné z hlediska požadavku jednoznačnosti a srozumitelnosti. Nejenže připouštějí, ale dokonce sugerují význam, který mluvčí/pisatel rozhodně neměl na mysli, když je formuloval. Je otázka, zda sem nemáme řadit i výpovědi (nebo alespoň některé) uvedené v předchozím oddíle 4.22, např.

Učinil je závislými na svých dobrodincích.

Z výpovědi totiž jednoznačně nevyplývá, zda je učinil závislými na svých vlastních nebo jejich dobrodincích.

Další skupinu dokladů tvoří ty, kde referenci zájmena svůj identifikujeme, ale samo zájmeno je užito zdánlivě nenáležitě, neboť se nevztahuje k podmětu.

 

[201]4.3 Reflexivum svůj se nevztahuje k podmětu explicitní predikace

Uvedli jsme již, že reflexivizační pravidlo je vydestilováno z velmi elementárních, prakticky holých dvojčlenných výpovědí s podmětem v 1. pádu. Psaná, ale zejména mluvená řeč přináší tolik proměn výpovědní perspektivy, tolik zkratek, zkratů, elips a anakolutů, mnohdy nereflektovaného střídání subjekto-objektové perspektivy, že zájmenný shifter svůj nestačí střídání perspektivy registrovat.

 

4.31 Subjekt děje vyvolávající reflexivizaci je vyjádřen dativem

Nově shromážděné doklady potvrzují, že reflexivizaci může snadno vyvolávat subjekt vyjádřený dativem, jak upozorňují již Daneš a Hausenblas. Tuto skupinu dokladů uvádím proto zvlášť:

Haškovi nebylo přáno uskutečnit svůj záměr.
Zátopkové se podařilo opakovat svůj úspěch.
Je tisíce občanů, kterým je bráněno ve styku se svým dítětem.
Naším úkolem je pomoci podnikatelům obnovit své podniky.
Naskytla se mi příležitost promluvit se svým starým přítelem.

Jak je patrné z posledního dokladu, subjekt vyjádřený dativem může vyvolávat reflexivizaci, i když je ve větě povrchově přítomen podmět v 1. pádu: podmět příležitost je sémanticky poměrně nevýrazný a vliv takového podmětu ve větě je slabý ve srovnání s vlivem dativního subjektu lidského. To vyniká ve srovnání s následující větou, kde je neproblematické vztažení reflexiva svůj k dativnímu subjektu komplikováno možným predikativním čtením substantiva hra.

Zřejmě se mu něco nelíbilo na hře svých svěřenců.

Zajímavé je, když se v pozici dativu ocitá subjekt opatřený už reflexivním posesivem, např.

Své dceři dovoluje zvát si své přátele, jen když má uklizeno ve svém pokoji.
Ivana Christová je dnes matkou čtyřleté dcery. Nebýt Miss, nikdy by neprožila tolik dramatických událostí. Své dceři by však nedovolila kráčet ve svých stopách.

Příklady s kráčením ve stopách bývají z hlediska reflexivnosti pozoruhodné.

Mezi jasné výpůjčky z jiných legend musíme počítat epizodu, v níž sluha doprovázející Zdislavu k nemocnému si stěžuje na krutý mráz a světice mu poradí stoupati do svých stop, které mu ohřejí zmrzlé nohy.
(Petr Piťha, Češi a jejich svatí, Praha 1992, s. 75.)

Ve větě Světice mu poradí stoupati do svých stop se může svůj vztahovat k podmětu predikace světice nechává stopy nebo sluha nechává stopy. Pravděpodobnější je, že sluha měl stoupat do stop světice, pokud nešli zpět, pak by mohl stoupat i do svých vlastních. Subjekt vyjádřený nominativem a subjekt vyjádřený dativem jsou syntakticky stejně silné, rozhoduje jen představivost interpreta.

 

[202]4.32 Reflexivizace ve větě bezpodměté

Jak ukazuje užívání zájmena svůj, mluvčí si neuvědomuje přechod od dvojčlenné výpovědi k jednočlenné (např. k neosobní konstrukci jde o, dojde k, nelze, je třeba) a mnohdy ani posluchač nebo čtenář neregistrují, že reflexivizace není vždy provedena v souladu s gramatickým pravidlem o podmětu:

Došlo k interakci částice se svou antičásticí.
Odborníci vylučují, že by mohlo dojít k vylití Dyje ze svých břehů.
Je třeba vrátit se ke své původní orientaci.
Vojenské piloty je stále častěji vidět pohromadě na pohřbech svých kolegů.

Další doklady užití zájmena svůj v jednočlenné větě nacházíme ve větách s dativem subjektu.

 

4.33 Reflexivizace ve větě s podmětem odlišným od posesora

Do této skupiny řadíme příklady, které jsou na přechodu od typu 4.22, které jsou dobře utvořeny, ale čtení zájmena svůj není bezproblémové (V dětství jsem četl o boji Chodů za svá práva), k příkladům komplikovanějším. Některé z následujících výpovědí jsou ještě přijatelné, jiné jsou již za hranicemi přijatelnosti. V prvních čtyřech případech je subjekt posesora (ať už individualizovaného, anebo generalizovaného) skryt:

Ty úvahy založit svou firmu se objevily v r. 1993.
Je tam větší šance k realizaci svých snů.
Nejsem příznivcem vylučování za své názory.
Vždycky se do toho dá zasadit svá zkušenost.

V dalších příkladech je subjekt vyjádřen genitivem:

Toto jednání vede k nedůvěře občanů ke svému státu.
Útoky jsou výsledkem nespokojenosti fanoušků s výkony a hospodařením svých klubů.
Šance této strany přežít se svými požadavky je malá.
Bude stávka zaměstnanců na podporu svých požadavků.
To je rozhodnutí každého státu podle svých tradic a zvyklostí.

Do problémů s užíváním zájmena svůj tu zasahuje také okolnost, že toto zájmeno nabývá zejména v některých spojeních ustálený význam vlastní, jemu náležející. V mnoha uvedených případech lze proto ve prospěch reflexiva svůj argumentovat tím, že se neobjevuje ve výpovědi z důvodu syntaktické operace vázáné na pozici podmětu, ale z důvodů frazeologických (nejmarkantnější je to u Známe své pappenheimské, Vem si svých pět švestek aj.). Proto nám některé z výpovědí připadají docela přijatelné, přestože pravidlo o reflexivizaci není dodrženo. Jsou to např. ty s výrazy mít svůj názor, svá práva, svůj osud, svůj úděl, svůj věk apod. Taková interpretace se může vztahovat na příklad

[203]Ponechávali armádu svému osudu.

Přestože podmět věty je generálové, nejde o jejich osud, ale o osud armády. Gramaticky zcela bezproblémová věta by tedy musela znít Ponechávali armádu jejímu osudu.

Zeměkouli by to nevykolejilo ze své dráhy (o střetu s asteroidem).

Přestože ve větě figuruje podmět to, zájmeno svůj jím není nikterak přitahováno a vztahuje se jednoznačně k předmětu věty.

Zajímavé jsou z tohoto hlediska rozmanité doklady, v nichž se vyskytuje ustálené spojení svůj názor.

Některé pořady neumožňují publiku vstupovat do diskuse, klást otázky a vyjadřovat své názory.
Účastníkům diskuse je dán pouze omezený prostor k vyjádření svého názoru.
Je jim dána rovná příležitost k prosazení svých názorů.

V žádné z těchto vět se zájmeno svůj nevztahuje k podmětu věty, nicméně tyto věty znějí gramaticky správně (vhodně tu působí i silná pozice dativního subjektu), i když by bylo gramaticky bezproblémovější zájmeno jejich. Následující výrok je však již podle mého soudu pochybný:

Nejsem příznivcem vylučování za své názory.

Ten, kdo tuto formulaci pronesl, chtěl totiž říci: Nesouhlasím s tím, aby byl člověk za své názory vylučován ze strany. Formulace Nejsem příznivcem vylučování za své názory je vyjádřením zkratkovitým, které je v kontextu sice srozumitelné (mluvčí komentuje něčí vyloučení ze strany), ale mimo kontext připouští i jiné interpretace (mluvčí = osoba vyloučená za své názory).

 

4.4 Křížení výpovědí

Většina vět, které jsem uvedla v předchozím oddíle, je odposlechnuta z mluvených projevů. Kdyby měl mluvčí či pisatel čas si je lépe promyslet, asi by je přestylizoval. Takových případů, kdy si mluvčí v běžné řeči ani neuvědomí, co je podmětem věty, je ovšem velmi mnoho. Mnohé z nich jsou prostě chybné:

My chceme to, co nám patří podle svého práva.
Vítězství znamenalo upevnění svého postavení.

Kuriózní záměny subjektů se ovšem vyskytují i v psaném textu:

Proto mu (Nabokovovi) tento přechod (z ruštiny na angličtinu) nečiní větší potíže. Tomu svědčí i fakt, že v době svého působení nevychází žádná jeho práce v němčině – tento jazyk si ho totiž nikdy nezískal.
(Rec. LN, 25.10.2000.)

Případy, které uvádíme v tomto oddíle, patří k těm, kde se zájmeno svůj ocitá zcela nenáležitě na místě jiných zájmen:

Na rozdíl od svého otce v něm byla morální opravdovost.

[204]Pisatel měl v podvědomí větu On má svého otce, jenže v jeho větě je podmětem výraz morální opravdovost. Správně by věta zněla: Na rozdíl od jeho otce v něm byla morální opravdovost.

Tento Indián možná sloužil Karlu Mayovi jako vzor pro svého Vinnetoua.

Výpověď vznikla chybnou transformací věty Tento Indián možná sloužil Karlu Mayovi jako vzor, když psal May svého Vinnetoua.

Může být jednání schizofreniků nebezpečné pro své okolí?

Pisatel vychází z věty Schizofrenici mohou být nebezpeční pro své okolí, jenže podmětem otázky, kterou stvořil, nejsou schizofrenici, ale jednání. Správně otázka zní: Může být jednání schizofreniků nebezpečné pro jejich okolí?

Od hudby neodešel, přinejmenším se mu hodí při uspávání svých malých dcer.

Mluvčí měl na mysli, že hudebník uspává své malé dcery, ale podmětem věty, v níž zájmeno svůj užil, není hudebník, ale hudba. Správně: Hudba se mu hodí při uspávání jeho malých dcer.

Obdobných zkřížených vět zaslechneme mnoho a ve spontánní mluvené řeči se jim pod tlakem času asi nelze vždy vyhnout. V psané řeči, zejména publicistické, bychom si však měli volbu zájmena svůj rozmyslet, protože, jak je vidět, je náš jazykový cit značně rozkolísán. Svůj přehled možných i nemožných výpovědí svědčících o tom, že reflexivnost je jev nesnadný, bych chtěla zakončit optimistickou výpovědí, kterou jsem nedávno zaslechla z televize:

Když Vy jste štastnej, tak jsou šťastní i ti okolo sebe.

Mluvčí chtěl nepochybně říci: Když Vy jste štastnej, tak jsou šťastní i ti okolo Vás, ale kontaminoval ji s jinou větou. Kdyby psal, zformuloval by ji např. takto: Když Vy jste štasten, tak jsou štastní i ti, které máte okolo sebe. Chyby v reflexivitě jsou tedy také daní za to, že z médií slyšíme hodně řeči spontánní, nepřipravené, v níž pod tlakem času vzniká mnoho vyšinutí z vazeb, a tedy i vyšinutí z posesivního vztahu.

 

5. Závěr

Pravidlo o reflexivizaci při přivlastňování podmětu řeči bývá porušováno zdánlivě i očividně: zdánlivě tehdy, referuje-li vztažné zájmeno svůj k podmětu nikoli povrchovému, nýbrž skrytému; očividně tehdy, působí-li proti reflexivizačnímu pravidlu tendence protichůdné, nereflexivizační. Kde takové tendence vznikají? Pokud jde o posesivní zájmeno 1. osoby, pak zejména v jazyce mluveném; pokud jde o posesivní zájmeno 2. osoby, pak stejnou měrou v jazyce mluveném i psaném. V osobním styku jsou zpravidla mluvčí a posluchač s to konkurenci svůj/tvůj/Váš, svůj/můj/náš snadno rozluštit a přiřadit výpovědím jednoznačné interpretace. Problémy nastávají ve 3. osobě. Tam je třeba s nejednoznačnou referencí přivlastňovacích zájmen (jako každých anaforických prostředků), zejména v psaném, situačně [205]nezakotveném projevu, počítat. U zájmena 3. osoby vzniká také nejvíce otázek, co je a co už není gramaticky správné. Řada výpovědí, které jsem uvedla, potvrzuje, že „v jazyce je spousta možností říct něco nejazykového“. A zabýváme-li se zájmenem svůj, připusťme, že po čase ztrácíme u některých výpovědí dokonce schopnost rozlišit, co je ještě gramaticky správné a co je už za hranicemi gramaticky akceptovatelného. V takových případech je ovšem nejlepším řešením celou výpověď přestylizovat tak, abychom si byli jisti, že zájmeno svůj užíváme v souladu s podmínkami výpovědi.

V Ertlově vydání Gebauerovy mluvnice[39] se zmiňuje v souvislosti s rozhodováním o užití/neužití zájmena svůj kritérium zřetelnosti:

„Chceme-li se nezřetelnosti vyhnouti, volíme buď zájmeno zřetelné, třeba od pravidla odchylné, a pravíme: „vidím vás státi vedle mne na mém místě“, – anebo volíme obrat jiný a pravíme na př.: „vidím, že stojíte vedle mne n. vedle sebe“ „vidím, že stojíte na mém n. na svém místě“. Kde však nezřetelnost nehrozí, bývá zvratné zájmeno i v takovýchto případech pravidlem.“


[1] Tímto článkem si dovoluji připomenout životní jubileum významné české bohemistky, mimo jiné též badatelky v oblasti reflexivity, prof. PhDr. Jarmily Panevové, DrSc.

[2] M. Vavřinec Benedikt z Nudožer, Grammaticae Bohemicae (1603), FF OU, Ostrava 1999.

[3] V. Svoboda, Rozprava o užívání osobných, přisvojovacích a zvratných náměstek v souvětích zkrácených, Časopis Českého muzea 54, Praha 1880, s. 124–142, 301–343.

[4] D. cit. v pozn. 3, s. 134.

[5] J. Gebauer, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, Praha 1890, s. 86.

[6] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, Praha 1929, s. 228.

[7] J. Gebauer, V. Ertl, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, Praha 1926, s. 143.

[8] M. Dočekal, Posesivní reflexivum v bohemistice, in: Sborník prací FF Brněnské univerzity. Studia minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis A 48, Brno 2000, s. 47–59.

[9] Gebauerova Příruční mluvnice jazyka českého, úprava F. Trávníček, Praha 1939, s. 315.

[10] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1951, s. 757.

[11] F. Kopečný, Základy české skladby, 2. vyd., Praha 1962, s. 199.

[12] F Daneš, K. Hausenblas, Přivlastňovací zájmena osobní a zvratná ve spisovné češtině, Slavica Pragensia 4, 1962, s. 191–202. Srov. též F. Daneš, Zwei Anmerkungen zu den Personalpronomen, Zeitschrift für Slawistik 30, 1985, s. 53–60.

[13] J. Panevová, K voprosu o refleksivnoj pronominalizacii v češskom jazyke, Linguistische Arbeitsberichte 54/56, Leipzig 1986, s. 44–56. Srov. též J. Panevová, Formy a funkce ve stavbě české věty, Academia, Praha 1980.

[14] R. Růžička, Reflexive oder nichtreflexive Pronominalisierung im modernen Russischen u. anderen slawischen Sprachen der Gegenwart, Zeitschrift für Slawistik 17, 1973, s. 636–779; R. Růžička, Remarks on control, Linguistic Inquiry 14, 1983, s. 309–324.

[15] E. Hajičová, J. Panevová, P. Sgall, Coreference in the grammar and in the text, PBML 44, 1985, s. 3–22.

[16] E. Hajičová, J. Panevová, P. Sgall, K nové úrovni bohemistické práce: Využití anotovaného korpusu (2. část), SaS 63, 2002, s. 241–262.

[17] D. cit. v pozn. 8.

[18] P. Piťha, Posesivní vztah v češtině, Praha 1992.

[19] O. T. Yokoyama, Studies in Russian Functional Syntax, in: Harvard Studies in Syntax and Semantics III, Harvard 1980, s. 451–773; O. T. Yokoyama, E. Klenin, The semantics of optional rules: Russian personal and reflexive possessives, in: Sound, Sign, and Meaning, Ann Arbor 1976, s. 249–267.

[20] M. Bílý, Intrasentential Pronominalization and Functional Sentence Perspective (in Czech, Russian, and English), Lund Slavonic Monographs, Slaviska Institutionen, Lund 1981.

[21] A. M. Peškovskij, Russkij sintaksis v naučnom osveščenii, 7. vyd., Moskva 1956.

[22] S. Čmejrková, Syntactic and discourse aspects of reflexivization in Czech: The case of the reflexive pronoun svůj, in: E. Hajičová (ed.), Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová, Karolinum, Praha 1998, s. 75–87; S. Čmejrková, Gramatika a pragmatika, in: Z. Hladká, P. Karlík (eds.), Univerzália a specifika 4, Praha 2002, s. 59–69.

[23] R. Jakobson, Shifters, verbal categories, and the Russian verb, Harvard University 1957.

[24] N. Fairclough, Language and Power, Longman, London 1989; srov též N. Fairclough, Media Discourse, Edward Arnold, London 1995.

[25] F. Trávníček, Nezvratná přivlastňovací zájmena místo zvratného, NŘ 44, 1961, s. 1–7.

[26] N. Fairclough, Language and Power, d. cit. v pozn. 24.

[27] S. Čmejrková, Reklama v češtině, čeština v reklamě, Leda, Praha 2000.

[28] D. cit. v pozn. 2, s. 38–39.

[29] D. cit. v pozn. 11, s. 199.

[30] B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981, s. 198.

[31] V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 188.

[32] D. cit. v pozn. 16.

[33] D. cit. v pozn. 19.

[34] D. cit. v pozn. 18.

[35] D. cit. v pozn. 31, s. 188.

[36] Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995, s. 290.

[37] M. Grepl, P. Karlík, Skladba češtiny, Brno 1998, s. 139.

[38] D. cit. v pozn. 16.

[39] D. cit. v pozn. 7, s. 144.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 4, s. 181-205

Předchozí Robert Adam: „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné?

Následující Markéta Pravdová: Infotainment, politainment, edutainment aneb K jazyku masových médií

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1