Z našich časopisů
kvh. (= Kvido Hodura), jha.
[Posudky a zprávy]
-
V Časopise pro moderní filologii (XVIII, 1) probírá Janko v 1. pokračování VI. řady svých příspěvků k českému slovníku etymologickému zvláště slova cvik a další slova s cv obsahu intelektuálního. Slovo cvik uvádí Janko v nejrozmanitějších významových odstínech: cvik ve význ. ‚kohout ne docela vykapounovaný‘ je z něm. der Zwick = bytost pohlavně nevyvinutá, kleštěnec; cvik ve význ. ‚pták volavec‘ vykládá Janko z něm. Diestelzweig (v hornoněm. výslovnosti tistlcvik) = stehlík (čeština si tu povšimla jen druhé části slova); cvik ve význ. ‚cvoček‘ je z něm. der Zwick = kurzer Holznagel a cvik = klín je z něm. die Zwicke (keilförmige Spitze); cvik (= cvičení, cvičenost) je z něm. der Zwick, které značí v dialektech koneček biče, ale i ránu bičem (zwicken = prásknouti někoho bičem); stč. cvik = cvičený člověk a stč. cvik = dravec vycvičený k lovu (Klaret) má touž etymologii jako cvik = cvičení. Po stránce významové je tu Jankovi základem představa týrání, na rozdíl od výkladu Ryšánkova, podle kterého cvik je z kořene -vyk (svyknúti, zvyknúti) a významově se spojuje s představou učení, zvykání. (Srov. Naši řeč XIV, 108.) Janko výklad Ryšánkův odmítá, ale jakousi souvislost mezi svyk a cvik přece uznává, neboť tvrdí, že v dobách, kdy nezbytně předpokládané abstraktum cvik již v jazyce žilo, ale neproniklo ještě do jazyka literárního, si jazyk literární na označení mírnějších forem cviku vypomáhal složeninami z vyk-. Z dalších slov uvádíme: cvikadlo = cvikací kleště (z něm. die Zwicke = Kreifzange), cvikla = burák (z řec. senklon), cvilink, cvilich = pevné, hrubé plátno (z něm. Zwilich = dvojnitná tkanina, srov. drilich = trojnitná tkanina), cvirl (nebozez) z něm. der Zwirl, cvogr (dvojka, nedost. známka) z něm. der Zweier (srov. cvígro = cvičení, cágra = dostatečná) a konečně cvunče — zvonek (botan.) z něm. dial. Zantsche, které zase vzniklo z čes. zvonec, zvonek.
kvh.
V Rozpravách Aventina VII, 1932, 157 vyložil E. Čapek v obsáhlém článku »Jazyk, škola a spisovatelé« svůj názor na problém jazykové správnosti. Posuzuje jej se stránky praktické, a proto se jeho zřetel obrací především k metodám školního vyučování. Doporučuje, aby se místo theoretických výkladů mluvnických víc času a pozornosti věnovalo čtení dobrých autorů a aktivnímu cviku ve vyjadřování písemném i ústním. Žák má být ustavičně ve styku s dobrým jazykem, a to nejen v hodinách češtiny, nýbrž ve všech hodinách týdenního vyučování. Velký význam pro [87]vyučování mateřštině mají cizí jazyky, kterým se ve škole učí. Čapkovi se zdá, že mnohým moderním spisovatelům schází po stránce ideové i for mální »důvěrný styk s antikou«. Gramatická dresura, která se dříve pěstovala na překládání latinských textů, vedla k myšlenkové i vyjadřovací přesnosti. Překlady z jazyků moderních nejsou za ni rovnocennou náhradou. Čapek cituje mínění cizích odborníků o nebezpečí, které vzniká ze školního vyučování mateřštině: žáci si často zvykají spojovat spíše slova se slovy než s jejich názorným obsahem. Vyvíjí se tak zvaná pasivní zásoba slov, jejichž neurčitým obrysům rozumí žák jen ve větné souvislosti s jinými slovy. Odtud se vysvětluje většina nejasností a chyb jazykových, ba i neživotný, papírový sloh leckterého mladého spisovatele. Proto je třeba, aby se na střední škole pěstoval jazyk mateřský ne jako předmět filologického zájmu, nýbrž jako prostředek sdělení.
Nynější osnovy a učebnice, podle nichž se na středních školách učí češtině, jsou po této stránce naprosto nevhodné. Žáci se musí učit spoustě jmen a dat literárních, z valné části úplně bezcenných pro mravní výchovu a rozumový vývoj. »Student se učí mluvit v šestnácti letech o literatuře, odříkávat úsudky i o planých knihách, z nichž on a často ani učitel neviděl (právem) ani obálky, místo aby se důvěrněji seznamoval jen s díly vybraných autorů. Tato výchova k verbalismu a povrchnosti je pak velmi záhubná pro mladé autory.« Nezbývá potom místa na opravdové a praktické učení jazyku a rozpor mezi životem a školou se tím jen zvětšuje. Ale i z vyučování gramatického bude třeba vymýtit všechno neživotné, co je dnes leda přežitkem dob minulých. Naopak zase není dobře přepínat snahy o pokrokovost a připouštět do kanonu školního učení i autory nejmladší, takřka vrstevníky žáků, neboť jejich hodnota je relativní. Stává se potom, že se žákům předkládají jako vzor i díla vadná po jazykové stránce. Nesnáz je ovšem v tom, že v starších obdobích naší literatury nenacházíme klasiků tak živoucích, jaké mají jiní národové. Proto ani národní humanismus není u nás dobře možný. Čapek radí čísti ve škole hojněji dobré překlady velkých spisovatelů cizích.
Nesmějí se přeceňovat rozličné formální stránky jazyka (pravopis, tvarosloví) a spíše třeba hledět k duši jazyka, k jeho skladbě. Ta je vydána mnohým škodlivým vlivům, vlivu němčiny, francouzštiny a působením legionářské literatury i vlivu ruštiny. Je pravda, že germanismus není horší chyba než kterákoli jiná, ale přes to je nebezpečnější, neboť vlivy jiných jazyků jsou módní, přechodné, kdežto vliv němčiny na náš jazyk je trvalý. Proto Čapek radí, aby se změnilo privilegované postavení němčiny na našich školách. Osvobození od cizích vlivů by bylo mnohem snazší, kdyby byla žákům dána možnost, poznávati lidovou mluvu a její krajové rozdíly.
Na konec se Č. přimlouvá za to, aby byl místo dlouhého mluvení a theoretisování vydán abecední slovník českých frází. —
[88]Výklady Čapkovy svědčí o tom, že mu osud našeho jazyka opravdu leží na srdci. Jeho postřeh, že dnešní škola vede k povrchnosti a frázovitosti a svou dosavadní metodou své žáky dobrému jazyku naučit nemůže, by zasluhoval pozornosti školských odborníků. Čapek ovšem sám poznamenává, že první krok k nápravě se děje už nyní chystanou reformou školských osnov. Zdá se však, že některé Čapkovy názory, zvláště jeho stanovisko k žijícím autorům, narazí na odpor. Poměr češtiny k latině je mnohem volnější než poměr francouzštiny k latině, a proto nelze o češtině s plnou platností užíti slov Alfreda Fouillée, která cituje Čapek, že »hodina latiny byla vlastně vyučováním mateřštině, neboť uvědomováním podobností a rozdílů malý student poznával svůj rodný jazyk.« Také Čapkův názor na němčinu se asi nesetká s obecným souhlasem. Je pravda, že náš jazyk trpěl a dosud trpí nejvíce vlivy německými, ale nelze tvrdit, že by nás před nimi chránila menší znalost němčiny. Naopak ukazuje se, jak poznamenal také prof. Mathesius v své přednášce (11. I. 1932), že s úpadkem znalosti němčiny přibývá životnosti germanismům, a to proto, že člověk, který německy neumí, germanismus leckdy ani nevnímá a o to snáze mu ovšem propadá. Strach před germanismy (v jazyce i v životě) tedy není důvod proti vyučování němčině.
V témž časopise na str. 155 vzpomněl Jan V. Sedlák na spisovatele a dramaturga Národního divadla Frant. Khola a na jeho záslužnou péči o jazykovou správnost divadelních textů. Sedlák připomíná tuto činnost Kholovu i své účastenství při ní proto, že ani dnes se divadelní češtině nevěnuje pozornost, jaké by zasluhovala. Dosud se zájem soustřeďoval jen na řeč knižní a ani Naše řeč si mluvy jevištní dost nevšímala. Nade všemi spory zůstává jistá pravda, »že k dokonalosti slovesného díla uměleckého náleží i jazyková čistota. Tuto jazykovou dokonalost má zvláště mít dílo dramatické, promlouvající přímo k zástupům. Divadlo je povinno starat se o tuto dokonalost spolu s autory i s herci. Z této součinnosti může vyrůst teprve tradice i kultura jevištní mluvy.« — K tomu připomínáme, že o divadelní mluvě psal r. 1926 K. Čapek ve sborníku Nové české divadlo (str. 50) a že potřebu studovat a zdokonalovat českou řeč jevištní zdůraznil v poslední době zvláště prof. Weingart.
V sloupku Lidových novin 7. února 1932 rozhovořil se Karel Čapek o dnešním jazyce. Podle něho nejde tak o to, aby byl vyřízen starý spor mezi jazykovými puristy a stoupenci jazyka živého, tvárného a proto překypujícího časem i přes ustálené jazykové normy. V tom sporu asi, jako v tolika sporech jiných, nebude dohody o tom, kdo má pravdu, ale lze se dohodnout v tom, kde ji má, v kterém oboru užití. K. Čapek rozlišuje jazyk literární, v němž se uplatňují individuální rozdíly, a jazyk školní, normalisovaný (literní), který se sice také mění a přizpůsobuje podle živého usu, ale v podstatě je ustálený a společný všem. Tento konvenční [89]jazyk však nemůže být praktickou normalisací jazyka živého, nýbrž jen jeho teoretickým základem. Podle toho rozděluje K. Čapek funkce tak, že puristům náleží škola, spisovatelům pak mluvit, sdělovat se a bránit a čas od času jako k násobilce se obracet k čisté mluvnici své řeči. — Třebas je toto Čapkovo rozdělení kompetence poněkud schematické, přece předpokládá jednu věc, zjištěnou už i jinak: aby totiž spisovatelé opravdu znali onen teoretický základ jazyka, který jim dává škola. Řekněme třeba s Čapkem, že je to prostá násobilka jazyka, ale je stejně nezbytná jako násobilka v počtech a ani největší básník ji nesmí přezírat. Tím se umělci ještě nebere právo na tom základu uplatňovat svou individualitu a svobodně tvořit dále; ale stejně zřejmé je tuším i právo kritika, aby o jeho jazyce vyslovil svůj soud. Potom arci má K. Čapek pravdu, že konflikt mezi puristy a spisovateli byl zbytečný.
V druhé, hlavní části svého výkladu udeřil K. Čapek na velkou bolest dnešního jazyka, na niž by se nemělo v samých starostech o řeč knižní zapomínat. Cituji doslova: »Ale když tady je ten oživený zájem o naši řeč, rád bych přišel se svou troškou do mlýna. Nejde mi o řeč literární; myslím dokonce, že je živější, bohatší a tvárnější, než jakou jsme ji dostali do rukou. Zdá se mi, že v jistém nebezpečí je řeč živá, řeč lidí mezi sebou. Dnešní lidový jazyk je plošší, jalovější a chudší, než byl jazyk našich babiček. Podobá se víc a víc ošoupaným hracím známkám; je nepřiléhavý, nekonkretní, polovzdělanecký. Rozumí se, že je to vliv novin, lidové literatury, politických schůzí a tak dále. Říká se na omluvu novinářské češtiny, že ve chvatu žurnalistické práce není pokdy na lepší vyjadřování. Nevěřte tomu; na napsání článku má novinář asi tolik pokdy, jako kdyby věc někomu povídal. Ve většině případů by ji povídal lépe, než ji napíše; zejména vyjádřil by ji prostěji. Jazykový handicap novinářův je v tom, že namnoze píše, co psal už nejmíň dvacetkrát, a ještě častěji v tom, že bývá nucen psát o věci, kterou dobře nezná a které rozumí jen napolo. Je-li nucen napsat nekrolog na smrt naší spisovatelky Květoslavy Vyskočilové-Mnichovohradištské, od níž jakživ nečetl řádky, co může psát jiného než ošoupané fráze? Vemte[1] si politické mluvení a psaní s jeho fatální potřebou všecko přepínat a zveličovat; co bude z jazyka, který si zvykne na velká a prudká slova, aniž jimi rozumí cokoli velkého? Vemte si řeč úřední, tuto směšnou a děsivou nestvůru co do slovníku i syntaxe: není i to výchova lidu k hrozné představě, že prostá řeč, jak jí mluvíme, se musí nějak pokroutiti, aby se stala řečí psanou? Vemte si divadlo: nemáme dosud hotov literární jazyk, který by se dal nahlas mluvit. A zase z jiného konce: jak se bude vyvíjet lidová řeč i na vesnici, je-li soustavně infikována nejhrubším jazykovým pepictvím některých [90]humoristických plátků? A tak dále: zkrátka v aktuálním nebezpečí není naše spisovná řeč, nýbrž jazyk živý; to jest už nejen kultura, ale sám národ.
To se rozumí, tady nepomohou přednášky: spíše by mohla pomoci škola — nejen výchova dětí, ale i výchova učitelů. Vychovat učitele, aby si stejně ošklivili frázi, jako si oškliví pravopisné chyby. Nezlobte se na mne, ale zatím je to tak, že školské vzdělání spíše ještě vede k frázovitosti a k chátrání jazyka. Ale i ve veřejném životě, v politice, literatuře potřebujeme vést boj proti frázi — vedle jiných zájmů také v naléhavém zájmu mateřštiny. Positivní linguistika by se musila stát tak trochu politikou, kritikou národního života, plným kulturním aktivismem.«
jha.
[1] Tvar vemte je jedna z jazykových zvláštností K. Čapka, sbližujících ho s řečí hovorovou.
Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 3, s. 86-90
Předchozí Alois Získal: Zemědělství dneška
Následující Zkl. (= Alois Získal): Mraka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1