Tlak profese – specifický faktor ovlivňující jazyk žurnalistiky

Jaroslav Bartošek

[Články]

(pdf)

-

Abychom mohli žurnalistická sdělení adekvátně přijímat, měli bychom jim rozumět. Proto se u nás začíná rozvíjet mediální výchova. Protože žurnalistická sdělení jsou nejvíce obsažena ve slovech, je důležitou složkou mediální výchovy analýza žurnalistického jazyka.

1. Jazykové vyjadřování ovlivňují slohotvorné činitele – soubor mimojazykových okolností a podmínek, které motivují výběr jazykových prostředků. Je účelné využít jich i ke klasifikaci a analýze jednotlivých sdělení i celků v tištěných médiích, v rozhlase a v televizi (RTV).

Z objektivních slohotvorných činitelů je nejdůležitější funkce sdělení. V učebnicích stylistiky a v pracích o stylistice se jako základní uvádějí funkce prostě sdělovací (hovorová), persvazivní, odborná a estetická. V žurnalistických sděleních se tyto funkce často prolínají a mísí. Vedle funkce výběr jazykových prostředků objektivně motivuje také forma sdělení – psaná nebo mluvená, v současnosti stále častěji smíšená, tj. psaná s mluvenou. Důležité je i prostředí – veřejné nebo soukromé, v žurnalistice také často spojité, protože produkce je veřejná, ale percepce soukromá. Distinktivní funkci má také přítomnost či nepřítomnost adresáta, připravená nebo spontánní interpretace sdělení, dialogická či monologická struktura, stanovisko k tématu a při širším pojetí slohotvorných činitelů i samotné téma sdělení.[1]

Za subjektivní slohotvorné činitele se označují ty motivy řečového chování, které konkretizují (individualizují) autora sdělení: jeho povaha, nálada, psychosomatický stav, vzdělání a intelekt, věk a pohlaví, regionální původ, sociální role a osobní komunikační záměry či motivy.

2. Tlakem žurnalistické profese lze nazvat specifický komplex všech slohotvorných činitelů, které ovlivňují výběr jazykových prostředků a jsou organizujícím (jednotícím) principem výstavby všech postupů a útvarů (žánrů) užívaných v žurnalistických sděleních a celcích.[2]

Tento tlak má vliv i na volbu některých témat a na autorský či vydavatelský (redakční, editorský) vztah k nim.[3] Ovlivňuje i posloupnost a strukturu dílčích témat [69]v rámci hypertématu; to se projevuje např. v členění na odstavce[4] a v personifikaci témat.[5]

Komplex žurnalistických slohotvorných činitelů obsahuje zejména tyto složky:

– tlak času a prostoru,

– tlak prostředí,

– tlak osobního pohledu,

– tlak média,

– tlak mediální scény,

– tlak jazykové situace.

2.1 Tlak času a prostoru je mocný žurnalistický faktor. Působí ve všech masmédiích, a to jak při tvorbě jednotlivých sdělení i celků, tak při jejich dopravě z míst, kde vznikají, do redakcí a tiskáren a z nich k masmediální veřejnosti – tj. ke čtenářům, divákům a posluchačům.

Reportér chce být první anebo alespoň včas na místě akutní události, chce ji mít co nejdříve zpracovánu do celistvého sdělení a odeslánu do redakce. Komentátor sleduje informace o událostech a názory jiných komentátorů a pohotově je zpracovává. Totéž dělají i tzv. content providers – moderní novináři, kteří upravují sdělení pro on-line média nebo v nich informace vyhledávají a nabízejí redakcím. Technici co nejrychleji dávají sdělením definitivní tvar a předávají je editorům. Být první je přitom nejen věcí úspěchu, ale i existence na konkurenčním trhu. Známé publish or perish (publikuj, nebo zemři) platí v žurnalistice víc než při evaluaci vědecké a odborné publikační činnosti.

Neustále se v posledních letech zvyšuje mluvní tempo reportérů, redaktorů i moderátorů. Zatímco obecně v češtině toto tempo činí kolem 300 slabik za minutu, ve čtené žurnalistice má průměr 340 slabik a v extrémních případech přesahuje i 450 slabik za minutu.[6] Někteří mluvčí sice rychlou řeč technicky zvládnou do té míry, že je srozumitelná, ale posluchači ji mohou vnímat jen krátkou chvíli a obtížně. V rychlé řeči někteří mluvčí vidí profesní vyspělost nebo stylový příznak (moderátoři typu péro z gauče). Také editoři často dávají přednost většímu množství slov a témat před jejich vnímatelností (akceptabilitou, readability). Důvodem vysokého tempa mluvených sdělení dodávaných do redakcí zvenčí jsou i vysoké ceny spojových tarifů a vymezený čas pro užívání spojových kanálů.

Z žurnalistů nejrychleji mluví rozhlasoví sportovní reportéři a ti, kdo líčí aktuálně probíhající zajímavou událost. Ve zvláštních případech (např. při výuce těsnopisu) je mluvní tempo i vyšší.

[70]Mluvená sdělení obvykle zaplní jen tolik času, kolik je jim vymezeno. RTV besedy, diskuse a rozhovory někdy nekončí projednáním ohlášených témat, ale uplynutím vymezeného času. Naopak se stává, že mluvčí nebo technici někdy řeč zřetelně zpomalí, aby bez pauz vyplnila vymezený vysílací čas. Signály obratu k pomalé řeči sledujeme u reklamních spotů, pokud chtějí být emotivně působivé; bývají také bohatě modulované, často poměrně tiché až šeptané. Nejvyšší rozsah mluvního tempa evidujeme při interpretaci esteticky působivých textů.

Tlaku času v mluvených sděleních odpovídá tlak prostoru v psaných. Autoři dostávají úkol psát na stanovený počet řádků, někdy bez ohledu na důležitost či zajímavost tématu. Jen zkušení žurnalisté dokáží stanovit si svůj komunikační záměr tak, aby jeho jazykové zpracování odpovídalo významu a zajímavosti sdělení.

Tlak času a prostoru vede ke kondenzaci sdělení. Projevuje se např. užíváním příčestí a přechodníků místo větných konstrukcí (stoupající hladiny řek z tajícího sněhu na řekách pramenících v Tatrách), užíváním holých příjmení (Havel – prezident Havel, Václav Havel), málo známých zkratek (IPB chystá GDC — Investiční a poštovní banka chystá emisi globálních depozitních certifikátů), v psaných textech se nenáležitě užívají cifry místo slov u základních číslovek (V Rakousku zadrženo 5 Čechů), v titulcích se volí kratší synonyma (poslanci, již – kteří; lidé, co přišli – kteří).

Z nedostatku času na úpravu převzatých sdělení redaktoři užívají málo známé odborné výrazy, aniž je při prvním užití vysvětlí. (Po tracheotomii budou prezidentovi odstraněny srůsty a možná i další divertikly. – Informace jsou validní.) Také skloňování a výslovnost cizích osobních jmen i jiných proprií jsou při prvním užití nejednotné. Zatímco v psané podobě je jasné, že jméno Dutroux má genitiv Dutrouxe, v mluvených zprávách jsme evidovali tvary Dytrů – bez Dytrů, Dytrůa, Dytrůze i Dytrůkse.[7]

Nedostatek času vedle jiných příčin vede k jevu označovanému jako metoda rip and read (odtržení textu z přístroje a přečtení), tzn. k mechanickému přejímání obecně stylizovaných agenturních zpráv i s údaji, které jsou pro konkrétní publikum bezvýznamné, zejména výčtem málo známých osobních a nevýznamných zeměpisných jmen nebo zbytečných podrobností. (Čtrnáctiletý James Collins z městečka Little Portland zastřelil svou učitelku Brigitte Clarkovou z pistole značky Walter ráže 9 mm.)

Zřetelná je tendence zkracovat délku jednotlivých zpravodajských sdělení. Jednak se jich víc umístí do zpravodajských pořadů (jsou stále kratší, ale publikují se stále častěji), jednak veřejnost dlouhé texty přijímá nerada – zejména proto, že má k dispozici delší tematicko-rematické zpravodajské titulky a titulkové komplexy. Je dnes proto běžné, že např. z jednoho tiskového setkání novináři vytvoří i čtyři sdělení opatřená samostatnými titulky a umístěná na více místech.

[71]Protože se zvyšuje zábavní role masmédií, sledujeme naopak i v denících nárůst dlouhých textů (cestopisných reportáží, zábavních medailonků a magazínových rozhovorů s mediálními hvězdami); roste i počet i velikost barevných snímků.

Obecným důsledkem tlaku času a prostoru je modelovost — stereotypnost zpravodajských sdělení. Žurnalisté si někdy neuvědomují, že takovou stereotypnost veřejnost očekává, a proto se snaží šablonovitému vyjadřování bránit různými aktualizacemi.

Zatímco v americkém zpravodajství se stereotypně užívá uvozovací věta v podobě president said (prezident řekl), Česká tisková kancelář vydala pro novináře soupis více než stovky synonym, která základní sloveso dicendi řekl mají střídat se synonymy typu uvedl, prohlásil, vysvětlil, upřesnil, dodal atd. Elegantně zní ve zprávách o počasí např. formulace Vysoká oblačnost a sluneční svit se rozdělily gentlemansky, ale nepoznáme z ní, zda oblačnost a sluneční svit byly rozdílné v Čechách a na Moravě, dopoledne a odpoledne, anebo dokonce každou hodinu. Osobité a pestré vyjadřování se očekává od komentářů a glos. Povinnost vyplnit zadaný prostor určeným množstvím textu vede však někdy k tomu, že jsou obsahově prázdné.

V klidných podmínkách redaktoři mají možnost odstranit z rukopisů věcné omyly a jazykové chyby. To však nebývá vždy možné při živém vysílání nebo nemá-li redaktor pracující mimo redakci čas a podmínky, aby se poučil. Proto se často objevuje např. chybná výslovnost cizích jmen: Putin jako Putyn, Ochrid (psáno Ohrid) jako Ohrid, Jorge (Amado) jako Žorže, dancing jako dankink apod. Zde se projevuje také kvalita odborného, všeobecného a jazykového vzdělání žurnalistů.

2.2 Tlak prostředí někdy silně působí na redaktory, fotoreportéry a RTV štáby. Musí být tam, kde se něco významného nebo zajímavého děje či očekává. Není přitom nouze o nebezpečí. Krizové je prostředí masových demonstrací, extrémistických akcí, katastrof a válečných konfliktů, při policejních akcích apod. Naši žurnalisté zažili tlak velmi tíživého prostředí při reportování o povodních v létě 1997.

V krizových podmínkách se informace obtížně získávají, obtížně zpracovávají i obtížně dopravují redakcím. Proto i jazyk reportů z rizikového prostředí je jednoduchý, na rozdíl od jazyka komentářů, které většinou vznikají v pohodlí.

Vzrušená řeč mluvených živých přenosů dramatických událostí se zpomaluje, ztrácí souvislost a stává se expresivní až chaotickou. (Nedá se např. obecně tvrdit, že sportovní reportér mluví nejrychleji, když se kouří před brankou.)

2.3 Tlak osobního pohledu ovlivňuje méně profesionální autory žurnalistických sdělení při výběru témat, při kompozici sdělení i při volbě jazykových prostředků.

Redaktoři nezaznamenávají události v jejich úplnosti a neuvádějí ani všechny jejich aspekty a souvislosti (background – pozadí). Tlumočí tedy odraz světa viděný zprostředkovaně. Míra odlišnosti masmediálních sdělení od reality je přitom různá a navíc buď nevědomá (vlivem tzv. kognitivní disonance), nebo vědomá, zá[72]měrná. Intence, subjektivní pohled a persvazivní záměr jsou nežádoucí u autorů zpráv, zatímco u komentátorů se předpokládají. Zpráva je svatá, komentář svobodný, říká klasická poučka seriózní žurnalistiky. Rozlišuje se dokonce záměr přesvědčit, že … (persuade that) od záměru přesvědčit, aby … (persuade to).

Tlak osobního pohledu ve zpravodajství se zřetelně projevuje na titulcích, na posloupnosti odstavců nebo ve vypouštění některých dílčích témat z hypertématu obsáhlejšího sdělení. Když například podle průzkumu veřejného mínění sympatie k prezidentovi republiky klesly ze 74 na 68 procent, ale přesto stále zůstal nejpopulárnější osobností v porovnání s jinými, jedna zpráva o průzkumu nesla titulek v podobě Sympatie k prezidentovi klesají, druhá měla titulek Prezident se stále těší nejvyšší přízni. I první odstavce zpráv byly koncipovány tak, aby rozdílný smysl titulků blíže potvrdily. Z porovnání rozdílných informací na totéž téma lze zjistit autorovu objektivitu a nestrannost anebo podjatost.

Osobní záporný vztah k události někdy vede k tomu, že redaktor o ní buď neinformuje vůbec, anebo jen velmi stručně a nenápadně. S postojem souvisejí i jazykové prostředky: Neutrální a neosobní vyjadřování se užívá ve zprávách, příznakové a osobní v publicistice. Zpráva se označuje jako nekvalitní, obsahuje-li např. hodnotící adjektiva či adverbia typu evidentně vzteklý poslanec na dotaz ledově odsekl. Osobní pohled se v terminologii slohotvorných činitelů dá označit také jako vztah k tématu. Nežádoucí je ve zpravodajských rozhovorech. Žurnalista při nich nemá prezentovat ani svou osobu výrazy typu – zeptal jsem se prezidenta – na mou otázku prezident řekl – prezident mi odpověděl apod.

Osobní pohled redaktora identifikujeme i podle toho, zda sdělení o negativní události (např. zločinu) má či nemá pozitivní pozadí (kritika vyvolala protesty, policie okamžitě zahájila pátrání aj.). Nejméně podjatá jsou kompozičně i jazykově totožná nebo velmi blízká sdělení na tatáž témata, mají-li v několika médiích podobné titulky, obdobný nebo totožný obsah a rozsah a jsou-li umístěna na srovnatelných místech v denících či v mluvených a obrazových pořadech. (Takové bývají nejčastěji zprávy převzaté od agentur.)

2.4 Vedle osobního pohledu na žurnalistická sdělení působí tlak média. Je důsledkem celkové redakční či vydavatelské filozofie: podporovat zaměstnavatele nebo zaměstnance, vládu nebo opozici, liberální nebo tzv. sociálně odpovědnou, levicovou či pravicovou politiku, ten nebo onen sportovní klub aj.

Komerční média jsou stále více podnikatelským odvětvím a jejich funkcí je vytvářet zisk. Hojně publikují taková sdělení a pořady, které podporují čtenost či sledovanost, protože na jejich základě se stanoví výše reklamních tarifů. Komerční médium se někdy definuje jako obal na reklamní spot. Nejvíce lidí sleduje zábavní pořady a čte zábavní články. TV stanici Nova její ředitel Železný označil za podnik zábavního průmyslu. V pořadech pro děti je obsah, a tedy i zisk z reklam omezen, a proto TV Nova pořadů pro děti nevysílá mnoho a nevyrábí je.

[73]Tlak médií se projevuje i v jazyce. Například pro překlady amerických zábavních TV seriálů vznikl svérázný jazyk českého dabinku. Redakce mají vlastní jazykové kodexy, které autorům určují normy pro syntax, slovní zásobu, tvarosloví i výslovnost či pravopis – hlavně psaní velkých písmen a frazeologismů, tykání či vykání, přechylování či nepřechylování a zvukovou výstavbu. Někdy se tyto normy deklarují jako tzv. hlas stanice.

Málokdy jsou ovšem vyjádřeny v pojmech a termínech užívaných v jazykovědě. Ke kodifikované současné spisovné normě mají tyto kodexy někdy daleko a blíží se stavu, který Paul Garvin označuje jako kodifikaci svobodným podnikáním.[8] Představitel českých soukromých rozhlasových stanic Michal Zelenka řekl, že jazykem jejich stanice je jazyk jejich cílových skupin a že kritérium spisovnost-nespisovnost přitom není důležité. Majitel stanice Frekvence 1 Michael Fleischmann chce, aby jeho moderátoři mluvili jazykem Frekvence 1. Tento jazyk nezískávají studiem, ale tím, že sami z tohoto prostředí pocházejí nebo v něm žijí. Proto některá média dokonce pokládají pro své pracovníky jazykové a novinářské vzdělání za nežádoucí.

Do žurnalistiky stále víc proniká zábava (entertainment). „Dokonce i v případě tzv. zpravodajských médií platí, že zprávy pokrývají jen malou část vysílacího času a pouze malé procento z tohoto času se věnuje pohledu na stát. Poučení z tohoto stavu nás vede ke konstatování, že ve skutečnosti definujeme roli médií v kontextu toho, co většinu času nedělají“.[9] Vznikl tak pojem a termín infotainment, tj. zprávy vybírané a koncipované tak, aby byly především zábavné (zajímavé), teprve pak i relevantní. Pro výchovné a vzdělávací pořady vedené v zábavném duchu se užívá označení edutainment. Zábavné a zajímavé mají být nejrůznější televizní diskuse, debaty a duely na politická témata (politainment). Zdánlivě jsou založeny na konfrontaci, ve skutečnosti však i při nich mnohdy na prvním místě bývá zábavnost, a tedy i sledovanost. Takové pořady se vedou v duchu hesla klaun na klauna se nehněvá, když ho nakopne; důležité je, že obecenstvo se baví. Tak vznikl pojem confronttainment.[10]

Soudobé zpravodajství je personifikované – líčí události v jejich vztahu k lidem; proto obsahuje příběhy (stories). Řadoví „hrdinové okamžiku“ nejsou důležití pro věcnou podstatu událostí, ale dokreslují je zajímavými subjektivními prožitky a osobními pohledy. Zprávy obsahující doplňující příběhy se označují jako fíčrové (featured news) a koexistují s ryzími zprávami (hard news, news spot), tj. s pohotovými stručnými informacemi o podstatě událostí.

[74]K ještě větší zábavě slouží vymyšlené až absurdní mystifikační příběhy – frašky: ty představují čistý fíčr (feature).[11] Ryzí zprávy se nejvíce uplatňují ve zpravodajských agenturách a v RTV stanicích veřejné služby, fíčrové zprávy a čistý fíčr jsou charakteristické pro komerční média.

Za zábavní a poněkud povrchní se označují i produkty tzv. dostihové žurnalistiky (horse race coverage). Jsou to nejčastěji rozhovory, komentáře, besedy a diskuse s politiky, sportovci a jinými mediálními hvězdami, při kterých žurnalisty nejvíce zajímají nikoliv události nebo názory na důležité jevy, ale názory hostů na jiné osobnosti.

Tlak média může silně působit i na žurnalisty: V praxi je vydavatelé někdy nutí publikovat sdělení bulvárního typu – o násilí, ze soukromí osobností veřejného zájmu, neověřená tvrzení, snímat naturalistické detaily krvavých scén včetně zohavených tváří mrtvých apod. Podobně se někdy žurnalisté propůjčují k publicitě komerčních textů vydávaných ze redakční. Ideologií zpravodajství bývá nazýván také negativismus.[12]

2.5 Tlak mediální scény působí jak na jednotlivá masmédia, tak i na žurnalisty osobně. V devadesátých letech se česká masmédia silně internacionalizovala a začala se více podílet na globálním vidění světa. Převážná část tisku přešla do rukou zahraničních vydavatelů. Silně se rozvinula regionální žurnalistika, vzrostl podíl elektronických médií a na scénu vstoupil internet. To radikálně mění žurnalistické výrobní a distribuční technologie i obsah a jazyk.

Důsledků tohoto stavu je mnoho. Například ve zpravodajství se mísí tradiční informační funkční styly s lidovými prostředky z neveřejné mluvené komunikační sféry. V rámci snahy o zajímavost se uplatňují i témata a jazykové prostředky typické pro zábavu až bulvár. Naopak se ve zprávách uplatňují i silně odborné jazykové prostředky a anglicismy, běžná je i beletrizace. Důsledkem je značná pestrost a neurčitost, jedněmi vítaná a žádoucí jako svoboda a odpor k žánrové svázanosti, jinými kritizovaná jako nedbalost, negramotnost či neúcta k jazyku:

– Poslanci dnešní odpoledne v parlamentu proflákali. – Do státní kasy byla odvedena menší částka. – Korda vymlátil Kafelnikova. – Špitál má glajchu, bude se pít. – Reálná potřeba ploch pro bydlení je při současném stavu populace a trhu s nemovitostmi dána především zvyšujícími se nároky na bydlení části populace a úlohou územního plánu je objektivizovat řešení extenzívním růstem rozvojových ploch pro bydlení při současné restruktualizaci stávajícího bytového fondu. – S tím, že zmizela čtyřicetiletá bipolarita a že se dostavuje éra multilaterální Evropy, se začínají diverzifikovat i zájmy jednotlivých zemí. – Last boarding time byl [75]už na spadnutí a my byli v čekárně stále jen tři; ještě na runwaji jsem se obával, že vejde stewardka a vrátí nás. – Srdce města začalo bít po čtyřech hodinách (= byla obnovena městská doprava). – Milenec mráz a milenka teplota si dali rande v jedenáct (= v jedenáct hodin ukazoval teploměr nulu).

Pozitivním znakem modernizující se RTV žurnalistiky je rozvoj souhrnných zpravodajských „deníků“ typu Ozvěny dne a Události. Zejména ve veřejnoprávním Českém rozhlase a v České televizi vznikla a prohlubuje se jejich struktura až směrem ke klasické epické próze. Zprávy mají své vypravěče (průvodce – moderátory pořadů), své postavy (redaktory, zpravodaje, komentátory a externí mluvčí), mají také svou architektoniku a tektoniku (od nejvýznamnějšího k méně významnému s přívětivým sdělením na závěr), každé sdělení (kapitola, epizoda, story) má svou vertikální i horizontální strukturu, kapitoly mají své titulky a na úvod i závěr se uplatňují zřetelné souhrny (titulkové menu) apod.

Simultánní zpravodajská hlášení z vrcholových sportovních soutěží (např. v ledním hokeji a kopané) v Českém rozhlasu přinášejí v jedné minutě akutní informace až šesti redaktorů ze šesti stadionů a na závěr i pozvánku na další sportovní pořad. Je to dokonalá souhra redaktorů s režií a se spojovou technikou.

Seriózní tištěné deníky zavádějí tzv. tematické stránky (témata dne). Pohotově na nich přinášejí všestranné informace o významné události doplněné názornými obrazy a statistikami v podobě kreseb, grafů i koláčů a se souvisejícími údaji získávanými kvalitním rešeršováním z vlastních i agenturních databází.

Bulvarizace politického boje se v českých masmédiích projevuje drsným jazykem v komentářích a na karikaturách. Filozof Bělohradský soudí, že se neliší „jazykový bolševismus“ levicových komentátorů od téhož bolševismu pravicových (Jiřího Hanáka a Jiřího Leschtiny) (Právo 8. ledna 1998). Příznačná je i replika na tento článek: „V mediální krajině, která je budována na soukromém vlastnictví a zisku, nemohl žádný z autorů jednat jinak. Právo i jiné tiskoviny se musejí prodat, a tak metafory jako vynášení smrtky, pelichající ODS, trpasličí mor, jazykový bolševismus jsou jen zákonitým následkem „infotainmentu“, který zapleveluje vnímání, myšlení i jazykové vyjadřování (N. Savický a O. Šoltys v Právu 22. ledna 1998).

Opakem confronttainmentu jsou například přátelské, vlídné a nekonfrontační besedy, tzv. party talks, jak je v televizi prezentují např. Antonín Přidal nebo Marek Eben.

2.6 Média reflektují tlak současné jazykové situace. Ta je podle F. Daneše odrazem obecného sociálního klimatu a charakterizují ji tyto dominanty:

– pocit ohrožení malého jazyka jazyky nadnárodními a světovými;

– míšení jazyků a variant v rámci jednoho jazyka a s ním i nestabilita, nejistota a variantnost;

– funkce spisovného jazyka v porovnání s nižšími varietami (s jazyky pro zvláštní určení, s obecnou češtinou a s dalšími regionálními, sociálními a jinými [76]varietami) a jejich rozdílné fungování v západní a východní části státu i v různých komunikačních sférách.[13]

Jiří Kraus v Lidových novinách 21. 7. 1998 upozornil na ústup česko-slovenského bilingvismu a na klesající znalost slovenštiny zejména u mladé české generace. Česko-slovenská sdělení se nejvíce objevují v rozhlasovém zpravodajství: čeští a slovenští zahraniční zpravodajové si tak někdy pomáhají. Čeština zní poměrně intenzivně ve slovenských TV stanicích z dabovaných filmů a v reklamách.

Nejnápadnější znaky současné jazykové situace u nás jsou: vliv angličtiny, módní užívání cizích „učených“ slov (často chybné), návrat k mnoha už dříve užívaným a zapomenutým slovům domácím i silná tvorba slov nových, nárůst nových vlastních jmen v souvislosti s podnikáním (jména firem, agentur a produktů), frazeologická klišé, iniciálové zkratky (akronyma) apod.

Masmédia současnou jazykovou situaci nejen reflektují, ale do velké míry i vytvářejí a prezentují. Je to dáno především liberálními postoji k jazyku v podobě reakce na období silně dirigistické (Nechte jazyk na pokoji, ať se vyvíjí sám). Tak některé deníky píší slovo vánoce s malým v; reklamní texty užívají s oblibou velká písmena, a to nikoliv ve shodě s pravopisnými pravidly, ale se silnými aspekty výtvarnými a emotivními – velkými písmeny se označuje to, co má být vnímáno jako důležité. Reklamní texty vytištěné v zahraničí nebo kopírující zahraniční předlohy se píší s tečkami za nadpisy. Prestižní české deníky a časopisy zahraničních vlastníků jsou však v užívání české kodifikace důslednější než druhořadá média domácí. To ovšem plodí návrat k purismu (Jazyk upadá, je třeba něco s tím dělat).

Rozdíl je také v textech zpravodajských a publicistických. Zpravodajství celostátních médií většinou uplatňuje nepříznakové spisovné vyjadřování, zatímco prvky různé příznakovosti jsou četnější v malých médiích, které se i svým jazykem chtějí chovat tržně – podle převažujícího publika. Někteří komentátoři se vyjadřují nepříznakovými jazykovými prostředky, jiní využívají prostředků specifických – zejména obrazných pojmenování a alegorií, rétorických prvků, vulgarismů, okazionalismů i neologismů a vůbec emotivních prostředků persvazivního určení.

Jazyk je pro média někdy také tématem. Mediálního charakteru tak nabyla diskuse o jednoslovném pojmenování České republiky, Magazín Dnes + TV dlouho publikoval rubriku hezky česky, kde na zadaný pojem čtenáři vytvářeli vlastní označení. Šlo přitom o zábavu a o podporu prodeje.

Potěšitelné je, že vznikají moderní české lingvistické práce na ožehavá témata související se současnou českou jazykovou situací ve světovém kontextu. Hojně čerpají z jazyka žurnalistiky a slouží jeho popisu i kultivaci.

Trojice autorů S. Čmejrková, F. Daneš a J. Světlá v monografii Jak napsat odborný text (LEDA 1999) ukázala, že odborné texty anglosaské provenience mají velmi [77]blízko k textům žurnalistickým a že moderní, u nás běžná žurnalistická teorie i praxe může pomoci českým vědcům, odborníkům a studentům ve snaze proniknout do publikací vydávaných v cizích jazycích v zahraničí.

Bohemistky J. Hoffmannová a O. Müllerová se věnují normám společenské i soukromé konverzace (party talks a small talks), užívaných např. v televizních zábavních pořadech typu elegantních talk show ebenovského ražení a lidových zedníčkovských kufrů.

S. Čmejrková zaujala poučné stanovisko k jazyku reklamy v českých masmédiích: Reklama je pole jazykové aktualizace a hry, především pak aplikací „cizosti“, tzn. přejímání reklamních textů z cizích jazyků. Aktualizace a hra s jazykem nutí češtinu dělat věci, které normálně nedělá. Zapojení různých kódů včetně kódu cizího jazyka patří k inherentním vlastnostem reklamního textu. Při četbě její monografie Reklama v češtině, Čeština v reklamě (LEDA 2000) lze získat k naší mateřštině respekt za to, jak se všechny její styly, útvary a formy pružně a dynamicky dokázaly začlenit do světového kontextu masové marketingové komunikace.

Chtějí-li české televizní stanice vysílat překlady zahraničních, zejména amerických filmů a seriálů, musí se čeští překladatelé a s nimi i celá veřejnost včetně jazykovědců a pedagogů vyrovnat s těžkým problémem vulgárnosti v mluvě jejich hrdinů. A tak horké lingvistické téma představuje např. otázka, jak vlastně (a jak všelijak) překládat anglická slova jako shit a fuck a četné jiné slangové výrazy, pro které ještě český ekvivalent nemáme (M. Spáčilová v MF Dnes 7. 8. 2001).

Jazyková hravost je stálým znakem každé mladé generace. Má své systémové prostředky a s její současnou podobou se často setkáváme v žurnalistických textech i pořadech jak v mluvě externích mluvčích, tak i moderátorů a redaktorů stanic a pořadů určených pro mladé cílové skupiny. Vysílání typu call-in, ale i internetové chatování a e-mailová komunikace jsou „globální“ žánry, přičemž tlak jazyka žurnalistiky a žurnalistů je zde téměř určující. J. Hoffmannová v roce 2001 představila výsledky svého zkoumání ze sféry mluvy organizátorů a účastníků cestovního ruchu mládeže.

3. Žurnalistika je pole jazykového vývoje[14] a žurnalisté jsou označováni za jeden ze směrodatných zdrojů české jazykové normy a kodifikace. To staví před jazykovědce i učitele povinnost odpovědět na tyto otázky:

– Přijmout současný žurnalistický úzus a označit ho za noremný bez jakýchkoliv hodnoticích kritérií?

– Požadovat od žurnalistů vyšší jazykovou kompetenci, než je dnes běžná, a definovat žurnalistické jazykové normy se zřetelem k tradičním profesním žurnalistickým slohotvorným činitelům?

[78]– Odpovídá současný žurnalistický úzus očekávání převažujícího množství a relevantních skupin uživatelů češtiny?

– Kdo a jak má nejvíce pečovat o zkvalitnění jazyka žurnalistiky?[15]

V mnoha evropských zemích (i v těch, které jsou nám kulturně a zeměpisně blízké) se uplatňuje „kodifikace parlamentem“, tj. formulace a dodržování jazykových zákonů. Naše střední cesta, tj. „kodifikace Akademií“ není tak striktní, ale není ani pasivní, ani škodlivá jako „kodifikace svobodným podnikáním“.[16]

Je mnoho žurnalistů, ze kterých étos jejich profese vytváří jazykovědcům nenahraditelné partnery. Protože i étos je profesní tlak, měla by se kvalitní jazyková kompetence chápat jako základní složka profesních kvalit žurnalistů. Samozřejmě i naopak – jazykovědci by měli profesním tlakům žurnalistů rozumět a pomoci je rozvíjet.

---

[1] J. Chloupek a kol., Stylistika češtiny, Praha 1990, s. 72.

[2] Definice je založena na českém pojetí slohotvorných činitelů – srov. např. A. Jedlička a kol., Základy české stylistiky, Praha 1970, s. 152–191, a d. cit. v pozn. 1, s. 216–224.

[3] J. Chloupek, Funkční styly dnes, SaS 77, 1994, s. 62–64.

[4] F. Daneš, Odstavec jako centrální jednotka tematicko-kompoziční výstavby textu, SaS 55, 1994, s. 1–17.

[5] T. A. Dijk, The Structures of News in the Press, in: Discourse and Communication, Berlin – N. York 1985, s. 69–93.

[6] J. Bartošek, Mluvní tempo v rozhlase a v televizi, in: K diferenciaci současného mluveného jazyka, Universitas Ostraviensis, Fac. Phil., Ostrava 1994, s. 145–153.

[7] J. Bartošek, Vlastní jména v masmediálním zpravodajství, in: K. Klímová, H. Kneselová, Propria v systému mluvnickém a slovotvorném, Sborník prací Pedag. fakulty MU, Brno 1999, s. 39–48.

[8] P. Garvin, O způsobech kodifikace, in: AUPO, Fac. phil., Philologica 65, 1992, s. 67–69.

[9] J. Curran, Nový pohled na masová média a demokracii, in: J. Jirák, J. B. Říchová, Politická komunikace a média, Karolinum, Praha 2000, s. 121–122.

[10] W. Holly, Confronttainment? Tendence v politických TV interview, in: Svět TV, Česká televize 1994, č. 1, s. 48–54.

[11] M. Mencher, News Reporting and Writing, USA, Wm. C. Brown Publishers, 1991, s. 172.

[12] W. M. Kepplinger, H. Weissbeckerová, Negativismus jako ideologie zpravodajství, in: Rozhlasová práce, 1992, č. 1, s. 74–81.

[13] F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha, 1997, s. 12–24.

[14] J. Chloupek, Publicistický styl jako pole jazykového vývoje, in: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu, Academia, Praha 1978, s. 36–42.

[15] J. Kraus, Několik poznámek k pocitu jazykového ohrožení, NŘ 79, 1996, s. 1–6.

[16] srov. P. Garvin, d. cit. v pozn. 8, a J. Bartošek, Potřebuje čeština jazykový zákon? in: Čeština – jazyk slovanský, Pedagogická fakulta OU, Ostrava 2001.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 2, s. 68-78

Předchozí Vladimír Staněk: Okazionalismy v současné české publicistice

Následující Jana Obrovská: Přechod feminin od vzoru „kost“ ke vzoru „píseň“ v materiálu Českého národního korpusu