Časopis Naše řeč
en cz

Označení jednotlivce a rodiny jako celku v běžně mluveném jazyce nejstarší generace Jindřichova Hradce

Martina Ireinová

[Články]

(pdf)

-

Předmětem výzkumu bylo jednak označování jednotlivců (příjmení) v běžně mluveném jazyce nejstarší generace Jindřichova Hradce a jednak označování rodin jako celku, a to jak typů substantivních (tj. typ Novák, k němuž byl připojen typ Nováková, a to na základě nářeční situace, a rodinné jméno typu Novákovi – u všech těchto typů se v tradičním dialektu užívá ustrnulého tvaru na -ú, viz dále), tak typů adjektivních (tj. typ Tichý, Tichá a kolektivní označení Tichých). Analýza sledovaného jevu byla provedena na základě nahrávek spontánních promluv 20 příslušníků nejstarší generace Jindřichova Hradce, které byly shromážděny v letech 1995–1997.[1]

Tímto problémem se zabýval též výzkum pro Český jazykový atlas uskutečněný v 60. letech 20. století. U typů Franta Novák, Růža Nováková se sledovaly podoby nom. a dat. a pro jindřichohradecké nářeční okolí byl zjištěn jako charakteristický ustrnulý nesklonný tvar na [2] (např. Pepík / Pepíkovi Dvořákú[3], Mařka / Mařce Kolářú). Vedle podob s tímto nářečním koncovým formantem se objevily též novější dubletní tvary se zakončením: v nom. f. -ova (např. Růža Novákova; u mladší generace byly zachyceny též obměny s koncovým -ová, např. Jana Houšková); v dat. m. -ovýmu (např. Frantovi Novákovímu), v dat. f. -ovej (např. Růže Novákovej).

Označení rodiny jako celku typu Novákovi bylo zkoumáno ve tvarech nom., gen., dat. a instr.: v dat. byly zachyceny formy s koncovým -um/-ovum; v ostatních pádech byly vedle ustrnulých podob na (srov. výše) zaznamenány též mladší tvary zakončené v nom. na -ovi (např. Novákovi), podle adjektivní flexe se v gen. užívá podob na -ovejch (např. Novákovejch) a v instr. na -ovejma (Novákovejma).

U adjektivního typu příjmení Tichý, Tichá a rodinného jména typu Tichých byly zjištěny nářeční podoby nominativu na -ejch (např. Ťichejch); dubletně s nimi se [20]objevila pojmenování zakončená u jednotlivců rodu muž. na -ej (např. Franta Ťichej), u příslušnic rodu žen. na (např. Rúža Tichá) a u kolektivního označení na (např. Ťichí); ojediněle byly doloženy i další nářeční varianty.[4]

Ve zkoumaných promluvách mají jasnou převahu tvary příjmení utvořené podle substantivní deklinace (tj. typ Novák + ženské přechýlené podoby typu Nováková): představují zhruba 93 % všech zachycených dokladů u sledovaného typu příjmení, kdežto ustrnulý typ Nováků je zaznamenán pouze v 7 %. Dochází zde tedy k výraznému ústupu nářeční formy s koncovým působením standardních podob příjmení, kterých mluvčí využívají v oficiálním styku (na úřadech, u lékaře atp.).

Předmětem zkoumání byla jednak pouhá příjmení (Novák + Nováková, tj. typ A + B) a jednak příjmení užitá ve spojení s křestním jménem (Franta Novák + Božena Nováková, tj. typ C + D). U typu A + B naprosto převažují podoby tvořené shodně se spisovným jazykem[5] (97,5 %); ty se u typu C + D vyskytly zhruba v 54,1 % a příjmení s koncovým (tj. např. Aleš Milerú, Milča Zádrapú) je v 45,9 % – poměr zakončení zde celkem vyrovnaný (typ D, tj. typ Božena Nováková je jediný, u kterého mají podoby s převahu).

Tento stav je způsoben nejspíš tím, že typy A a B užívali respondenti při pojmenování osob, se kterými nebyli v bližším kontaktu, kdežto ve skupině C a D se často vyskytla jména jejich přátel, příbuzných atd., proto je zde nářeční podoba příjmení (Holoupkú, Prúšú atd.) frekventovanější, mnohdy se objevuje vedle domáckých podob křestních jmen (srov. např. paňi Mikšová, starej pan Muk × Jarča Ňemcú, Petrušku Číškú, Lojza Majerú).

Sklonné formy se objevily ve skupině C a D zejména v případech, kdy se mluvčí zmínili především o osobnostech známých např. z české historie, literatury, výtvarného umění apod., např. Tomáš Baťa, Karel Čapek, vod Hanuše Švajgra, Olga Šajnflugová; podoby tohoto typu však byly zjištěny i při pojmenování dalších osob (zřídka i zde byly zaznamenány domácké obměny křestních jmen), např. Liba Komrsová, sin Franťiška Krauze, Jana Hrabalová, to je Emi Haškoví tatínek.

U typu Novák je procentuální zastoupení koncovek takřka shodné v nom. i v nepřímých pádech (ustrnulé tvary na představují pouze 2,5 %). Ve skupině B jsou nominativní podoby typu Nováková téměř výhradní – tvoří 99,4 % (příjmení zakončené na se vyskytlo pouze 1×). V nepřímých pádech se ustrnulé tvary vyskytují v 8,9 %.[6]

[21]Ve skupinách C a D zachycujích dvojčlenná pojmenování, tj. spojení křestního jména a příjmení, je poměr flektivních zakončení a koncovky vyrovnanější než v předchozích typech. U maskulin (C) jsou podoby Karel Brachú atd. poněkud častější v nom. (42,9 %) než v nepřímých pádech (33,3 %), snad proto, že nominativní tvary se spisovným zakončením připadají mluvčím příliš oficiální. Vyšší podíl podob podle substantivní flexe je ve skupině C způsoben větším zastoupením jmen víceméně známých osobností, se kterými mluvčí nebyli v osobním kontaktu (viz výše). U feminin (D) jsou frekventovanější obměny s (např. Liba Čápú) – šlo vesměs o osoby blízké respondentům a mluvčí také dávali nejspíš přednost kratšímu tvaru s koncovkou před delšími podobami na -ová, -ovou atd.

Pozn.: U ženských příjmení byly ojediněle zjištěny též tyto zkrácené obměny s příponou -ka: Dvořka (k standardní podobě Dvořáková); Hanačka; Puďilka; v jednom případě s deminutivní příponou -ička a zároveň ve spojení s křestním jménem: Vlasta Krauzička (šlo o pojmenování spolužačky ze základní školy, snad proto, že tato přezdívka vznikla v době, kdy byla informátorka malá, jedná se o sufix deminutivní; v ostatních případech respondentky uvedenými obměnami označovaly starší osoby).

Příjmení adjektivního typu Černý – Černá bylo zachyceno celkem 65×. Podoby shodné s adjektivní deklinací podle vzorů „mladý“, „mladá“ a „jarní“ v singuláru byly zapsány v 96,9 % všech zachycených dokladů. Pouze 2× bylo zaznamenáno příjmení se zakončením -ejch (jedná se o jediná dvojčlenná pojmenování: Lenku Hrdejch, s Milenou Plánckejch) – je to genitiv přivlastňovací užívaný ve všech pádech (zaznamenané doklady jsou akuz. a instr.) a jeho výskyt odpovídá uplatnění ustrnulého tvaru na u substantivního typu příjmení, srov. jeho častější užití u těchto příjmení ve spojení s křestním jménem (viz výše skupiny C a D, např. Franta Bejčkú, Vjera Brauštajnerú).

Pozn.: Většinou byly zaznamenány tvary nom. sg. U maskulin byly z celkového počtu 29 doložených podob pouze dvě obměny s obecněčeským zakončením -ej: Černej, jinak se shodují se spisovným jazykem (např. Dlouhí, Novotní, Teplí, Hořejší). V gen. a dat. byly zapsány jen adjektivní tvary, v jejichž zakončení došlo k úžení é > í: např. Novotního, Krňinskího; Dokvenckímu. V gen., dat. a lok. sg. f. byly zapsány tyto obměny: Dolanckí maminka; naproti Hropskí; vo tej paňi Černej.

U kolektivního označení rodiny typu Novákovi převažuje v nom. forma posesivního adjektiva na -ovi (např. Hadravovi, Kožíškovi, Prúšovi, Švarcovi, Zátkovi), shodná se spisovným jazykem: celkem se v promluvách objevilo 44 dokladů (tj. 67,7 % všech zaznamenaných nominativních podob). Obměny s koncovým (např. Dubú, Hovorkú, Jílkú, Liškú, Maksú, Prúšú) byly zjištěny v 32,3 % případů (tj. 21 dokladů).

V gen. jsou dominantní formy s koncovkou -ú; v promluvách je mluvčí užívali v naprosté většině případů ve spojení s předložkou u: u Kasalú, u Regenťíkú, u Vrzákú atd.; výjimečně byly zachyceny formy adjektivní: Zvjeřinovejch, Markovejch.

V dat. interferují jen substantivní formy. Zhruba v 91,3 % zjištěných tvarů (tj. 21 dokladů) se vyskytly podoby s koncovým -úm: např. Čejnúm, Forejtúm, Mertúm; [22]pouze 2× se objevily formy na -ovům: Hiršovúm, Kurkovúm. Adjektivní podoby typu Novákovým zde zastoupeny nejsou.

V dalších pádech byly zachyceny tvary podle adjektivní deklinace složené: lok. vo ťech Slavíkovích, instr. Vondrákovejma, Dubenovejma, Řežápkovejma, Benešovejma.

Pokud mluvčí hovořili o více rodinách téhož jména, příp. o více než jednom mužském příslušníkovi jedné rodiny, užili podob zakončených -ové (podle vz. „pán“): Čerňínové, tři Maksové, ti dvá Maksové, Krauzové, bratří Solperové, dvá Hajnrichové, fšichňi Grosové.

Adjektivní typ rodinného jména má složené sklonění, např. nom. Kanclofskí, gen. Černejch, dat. Dlouhejm.

V běžně mluveném jazyce nejstarší generace Jindřichova Hradce převažuje tvoření příjmení a kolektivních označení rodiny shodné se spisovným jazykem. Vliv tradičního dialektu tu však stále přetrvává: U některých typů si podoby totožné s nářečními (zejména ustrnulý typ zakončený na ) dosud udržují svou pozici. Je tomu především u spojení křestního jména s příjmením, a to zejména u ženských podob (koncové bylo zachyceno u 59,5 % dokladů zaznamenaných v této skupině, např. Liba Čápú). Přednost formě zakončené na -ú, příp. u adjektivního typu na -ejch (např. s Milenou Plánckejch) dává mluvčí často tam, kde hovoří o osobě jemu blízké. Kromě toho se projevuje také tendence preferovat „kratší“ obměny před „delšími“, srov. např. u rodinných příjmení hojnější zastoupení dativních podob na -úm (91,3 %, např. Šmikúm) × -ovům (8,7 %, např. Hiršovúm).[7]


[1] Podrobnější údaje o výběru informátorů viz M. Ireinová, Tvar genitivu a dativu/lokálu singuláru feminin tvrdého sklonění adjektiv a rodových zájmen v běžně mluveném jazyce nejstarší generace Jindřichova Hradce, NŘ 84, 2001, s. 202–205.

[2] Tvar na (< -úv < -uov < -óv; srov. A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 113) je pozůstatek starého jmenného tvaru adjektiv přivlastňovacích; původně se jím přivlastňovalo jednotlivci, později převládl vztah k rodině; tento přivlastňovací typ na ustrnul, „přispěl k tomu tlak celého pojmenovávacího systému (neskl. -ovic, -ovo, -ého, -ých) a navíc to, že tvar na je shodný s tvarem 2. pl. jmen (tzn. maskulin – pozn. M. I.).“ (F. Cuřín, Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Praha 1964, s. 61.)

[3] Při převodu dokladů z promluv do písemné podoby bylo využito pravidel pro přepis dialektologických záznamů.

[4] Detailní pohled na složitou nářeční situaci přinášejí mapy č. 222–226 v Českém jazykovém atlase 4. Praha 2002; srov. též L. Čižmárová, K nářeční morfologii kolektivního označení rodiny v češtině, NŘ 84, 2001, s. 206–212.

[5] U ženských příjmení se vyskytovaly nářeční varianty, a to v gen. (např. Novákoví) a dat./lok. sg. f. (např. Novákovej), zde jim však pozornost nevěnujeme.

[6] Podrobněji srov. M. Ireinová, Běžně mluvený jazyk nejstarší generace Jindřichova Hradce. Vybrané hláskoslovné a morfologické jevy, Brno 2002, s. 129–141 (rkp. doktorské práce).

[7] Tento příspěvek vyšel s podporou grantu GA ČR 405/01/0110.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 19-22

Předchozí Stanislava Kloferová: Nad svazky izoglos v Českém jazykovém atlase

Následující Josef Šimandl: Ke kategorii životnosti některých právních termínů a k jejich shodě