Období rozvoje české dialektologie v letech 1895—1945 (Část 3.)

Jaroslava Hlavsová

[Články]

(pdf)

-

Přehled publikovaných nářečních monografií a dalších dialektologických studií je třeba doplnit zmínkou alespoň o hlavních pracích rukopisných, které shromáždily zvláště v období mezi válkami bohatý a cenný nářeční materiál, vesměs uložený v archívu lidového jazyka ÚJČ ČSAV. Kromě již zmíněných rukopisných monografií J. Š. Kubína je tu třeba připomenout zejména práce dvou sběratelů z protilehlých nářečních oblastí českých. Je to především práce archiváře F. Teplého, který nasbíral ve 20. a 30. letech rozsáhlý lexikální materiál z Volyňska v jižních Čechách.[1]

Rukopisná monografie školního inspektora J. Stránského Lidová mluva na Jilemnicku byla dokončena r. 1924. Autor tu po všech stránkách popsal rodné nářečí, nejrozsáhlejší je však popis hláskosloví a zvláště slovník (220 rukopisných stran); práci bohatě doplňují foneticky přepsané texty, potvrzující archaismy Jilemnicka (zvláště z okolí Pasek se např. dokládá archaická výslovnost ł a y). Stránského slovník je bohatým a spolehlivým materiálem z archaické okrajové oblasti a zasluhoval by zveřejnění.

Kromě rozsáhlých rukopisů je v ÚJČ uložena z téže doby i řada studentských státních prací, které vznikaly v seminářích prof. Pastrnka, Weingarta, Havránka a Smetánky. Tématem dvou prací bylo nářečí Chodska (V. Šedivý r. 1911 — kmenosloví, K. Pek v 30. letech — částečný slovník dvou generací se základní nářeční charakteristikou); materiál z jižních Čech zpracoval A. Putschögl (Blata), M. Král (okolí Č. Budějovic), O. Husáková (pět jihočeských vesnic).

Severovýchodočeská nářečí popisovali např. J. Štefan a J. Prokop [226](Podorlicko); monografický popis nářečí jediné obce vypracovaly např. M. Štrosová (Turnovsko) a M. Dušková (Novopacko).

Ze středočeské oblasti (Žebrák) je monografie M. Heranové z 30. let.

V téže době vznikají i státní práce, vyznačující se novou koncepcí, zadáním orientované na individuální slovník hovorové češtiny (přihlížejí i k sociálnímu vrstvení jazyka, slovník řadí do věcných okruhů, jazykovou charakteristiku opírají o statistické údaje).

Po celé sledované padesátileté období vedle nářečních popisů byla publikována i bohatá řada nářečních textů, z nichž mnohé mají též hodnotu jazykových dokumentů. Pro účely sběru textů se postupně propracovává i náročnější metodika (pokyny k zápisu např. najdeme u M. Wajse v časopise Od Ještěda k Troskám, 1937). Kromě kratších textů, které jednotlivě uveřejňovaly regionální časopisy, a ukázek připojovaných k monografiím (nejvíce u I. Hoška) vycházejí nářeční texty též jako samostatné publikace. Především je zde třeba připomenout Lidová vyprávění z Podbrdska od K. Vaněčka (1928, pokračování vyšlo r. 1942). Sbírka nemá pouze hodnotu folklórní, ale je i cenným dialektologickým pramenem, zvláště pro slovník a tvarosloví, částečně i syntax (s omezením daným způsobem zápisu Vaněčkových žáků — studentů příbramského učitelského ústavu). Jednotlivá nedopatření ve fonetické transkripci, jinak dosti přesné, vytýká autorovi recenzent O. Hujer (Listy filologické 1928, dále LF). Texty, převážně z Příbramska, doplňují vyprávění z jiných krajů jižní poloviny Čech a údaje o vypravěčích.

Omezení spolehlivosti takových textů, zapisovaných ručně rychlým zápisem sběratelů (až později též stenografováním), se týká zvláště syntaxe mluveného projevu, jejíž zkreslení při ručním zápisu je nejvýraznější. V 30. letech už s rostoucími technickými možnostmi se pořizují první zvukové nahrávky, které lépe vyhovují i z tohoto hlediska. Péčí České akademie věd a umění vzniká r. 1929 a 1930 ve spolupráci s francouzskou firmou Pathé fonografický archív záznamů lidového jazyka na gramofonové desky.[2] Dnes je tento vzácný materiál, dokumentující živý jazyk generace narozené v 60. letech minulého století, uložen ve fonetickém archívu ÚJČ ČSAV. Kromě četných nahrávek ze Slovenska jsou zde zachyceny texty z různých krajů [227]Čech (např. z Doudlebska, Prachaticka, Klatovska, Turnovska, Hronovska, Podkrkonoší aj.). Nahrávky nejsou ovšem po dialektologické ani zvukové stránce stejně kvalitní, ale přesto zůstávají zajímavým dobovým svědectvím vážného zájmu o mluvený lidový projev.

V sledovaném období se obrací soustavněji pozornost k rozboru zvukové stránky jazyka. V novočeské výslovnosti (Rozpravy Čes. akademie 1909) přihlíží A. Frinta i k fonetice rodného východočeského nářečí. V Časopise pro moderní filologii (ČMF) doplnil r. 1912 Frintovu práci A. Kunstovný poznámkami o výslovnosti jihočeské. Studie S. Petříka se zevrubně zabývají otázkami nářeční melodie,[3] jejíhož diferenčního průběhu si všímali a již různými grafickými prostředky se snažili postihnout už někteří dialektologové v monografiích (např. I. Hošek, J. Š. Kubín a J. Haller). Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů, sestavená podle návrhů prof. B. Hály a V. Vážného a publikovaná ve Věstníku České akademie věd a umění (roč. III, 1943, č. 1), v té době diskutovaná na schůzích dialektologické komise České akademie, přihlížejí k praxi vycházejících českých dialektologických prací. (Pro značení melodického průběhu se např. odvolávají na monografii Hallerovu.) Pravidla se stala důležitou, dodnes užívanou pomůckou zvláště pro terénní praxi. Ukončila období různorodých, často amatérsky řešených pokusů o grafické zachycení mluveného projevu.[4]

V padesátiletém období vývoje dialektologie, které jsme představili přehledem závažnějších prací, jež v té době věnovaly pozornost nářečím na území Čech, můžeme závěrem shrnout charakteristické znaky tehdejší dialektologické práce. Srovnáním těchto pramenů si lze udělat představu o názorech na nářečí, na jejich funkci a postupný zánik. Mnohá svědectví podávají soudobé recenze v časopisech, zvláště v LF, vedené často ostře polemicky. Recenzují se nejen samostatné větší publikace knižní, ale i drobnější práce časopisecké. Během těchto [228]padesáti let se postupně mění pracovní metody i sám cíl a témata dialektologických studií. Obvyklým způsobem práce je zápis odposlouchávaných diferenčních jevů určité, zejména okrajové nářeční oblasti (zpravidla rodného kraje autorova), jejíž zeměpisný rozsah bývá volen dosti náhodně. Autoři nejčastěji popisují monograficky menší celky beze zření k další vnitřní zeměpisné diferenciaci. Jen ojediněle si všímají např. omezení nářečního jevu pouze na některé obce sledovaného úseku nebo srovnávají s výskytem v sousedství. V duchu pozitivistické orientace na shromáždění jazykových faktů je materiál pouze registrován a pak historicky utříděn, často však bez hlubších znalostí, mechanicky. Výklady ještě neberou v úvahu ani souvislosti mezi jazykovými jevy, ani další okolnosti (zvláště zeměpisné nebo sociální). Teprve strukturní výklady Havránkovy v 30. letech se staly vzorem pro komplexnější pohled na složitou diferenciaci českých nářečí; jeho stať K české dialektologii dala dobrou metodologickou orientaci nové generaci dialektologů.

Některé z výše připomenutých dialektologických prací, např. články L. Piazzy (o východočeském nářečí), K. Rodiny (o nářečí jihozápadočeském) a M. Vajse (o nářečí severního okraje středočeské oblasti), se v 30. letech už odvolávají na syntetickou studii B. Havránka, Nářečí česká (1934), začleněnou do třetího svazku Československé jazykovědy.

Tato významná Havránkova práce zůstala po čtyřicet let — až do vyjití rozsáhlého Běličova Nástinu české dialektologie — jediným souhrnným poučením o zeměpisné rozloze i vývojově strukturních vztazích českých nářečí. Havránkova Nářečí česká jsou vlastně jeho jediným dílem, v němž uplatnil strukturální metodu lingvistického výkladu. Ze systému nářečí českého jazyka vydělil čtyři strukturní typy na základě nosného kritéria, a to pračeských samohlásek ý a ú a dalšího vývoje vzniklých střídnic. Zevrubně popisuje z těchto čtyř typů však pouze nářečí česká (v užším smyslu), hanácká a lašská. Východomoravská oblast, chápaná podle dobového přístupu jako součást nářečního celku slovenského, byla zpracovávána odděleně, a to v stati V. Vážného, Nářečí slovenská. Nářeční zeměpisné hranice, v textu popisované, znázorňuje také značný počet schematických mapek. Dialekty českého jazyka jsou chápány jako jednotný celek podléhající společným základním vývojovým tendencím, ale zároveň jako celek vnitřně strukturovaný, členěný dalšími diferenčními rysy. Stať věnuje pozornost i tzv. přechodným pásům, na základě dalších [229]znaků hláskoslovných i tvaroslovných rozděluje nářeční oblasti na centrální a okrajové.

Havránek už v 30. letech shledává, že v české části území „se výraznější rozdíly seskupují teprve vždy v nářečích okrajových“, hranice jsou tu plynulé a nářeční znaky se omezují na vymírající generaci. Přitom v této české části území postrádá dostatek spolehlivého materiálu, třebaže využil veškeré dostupné zdroje, včetně nových studentských prací rukopisných. Na jejich základě může poměrně podrobně lokalizovat a komentovat průběh hranic významných jevů nebo oblastí (např. hranice „hanácko-slovenské“ nebo česko-polské). Všechny nářeční typy dokládá kratšími ukázkami textů, zčásti z vlastních sběrů, ale hlavně z rukopisných studentských prací i z tištěných sbírek (např. Vaněčka, Hoška aj.).

Na rozdíl od jazyka spisovného uvádí Havránek i pojem jazyka lidového, „kterým se běžně mluví“ a v němž rozeznáváme různá „česká nářečí místní“. Stručně pojednává i o sociálních rozdílech jazyka a o rozvrstvení jazyka z hlediska funkčně stylového, pozornost věnuje poprvé přesněji formulovanému vztahu pojmů nářečí — obecná čeština — spisovný jazyk („i s jeho hovorovou formou“) a také dvojímu pojetí obecné češtiny a dvojí variantě (české a moravské — brněnské) češtiny hovorové. Užívání dvou vrstev národního jazyka, např. češtiny spisovné a nářeční, nazývá Havránek dvojjazyčností — bilingvismem.

Studie Havránkova má podnes významné místo v české dialektologické literatuře pro jasnou orientaci v dosti bohatém nářečním materiálu i pro moderní, strukturalisticky pojatý výklad, který uplatňuje dobové myšlenky Pražského lingvistického kroužku. (Účast jeho některých členů na tomto Havránkově díle je průkazná: B. Trnka se podílel na terénním sběru nářečí, R. Jakobson rukopis autorovi četl a komentoval.)

Do konce sledovaného padesátiletého období vývoje české dialektologie je tato práce jediným zevrubným poučením o české nářeční situaci. Za pozornost stojí též Trávníčkův náčrt diferenciace v populární knížce O českém jazyce (1924) a jeho stručnější výklad v hesle Dialekty Ottova naučného slovníku.

Důležitou kapitolu ve vývoji dialektologie v sledovaném období představuje uplatnění metody jazykového zeměpisu. V Čechách jsou počátky této metody (kromě prvních pokusů dotazníkové a kartogra[230]fické akce Duškovy i dříve zmíněných pokynů Gebauerových)[5] spojovány se jménem A. Frinty. V NŘ byla tato Frintova zásluha podrobně zhodnocena při příležitosti 100. výročí jeho narození.[6] Přesto alespoň v hlavních rysech připomeneme, že Frinta rozesláním dotazníků učitelům obecných a měšťanských škol r. 1913 zjišťoval zeměpisný rozsah pěti nářečních východočeských znaků a první z nich, bilabiální výslovnost souhlásky v monograficky zpracoval v knize Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky v ve slovanštině (1916). Ostatní čtyři nářeční jevy však zpracovány nebyly a dotazníkový materiál Frintův je už nezvěstný.

Zásluhy o jazykový zeměpis spojené s Frintovým jménem jsou značné nejen pro propagaci této metody v jejích počátcích u nás, ale i pro jeho terminologické návrhy (názvy nářečních oblastí zeměpisnými, nikoli etnografickými termíny nebo sám název oboru jazykový zeměpis).

Metoda jazykového zeměpisu, postupně k nám pronikající od dvacátých let, je cestou k nové prostorové interpretaci jazykových fakt v poměrech celočeských. K objektivnějším informacím o nářečích přispívají od třicátých let i technicky pokročilejší metody zvukového záznamu a s tím i pozornost věnovaná též zvukové stránce lidového jazyka. Cílem poznání českých nářečí je zprvu spíše získat podpůrný materiál pro studie historické (srov. články v LF a ČMF, např. A. Kašíka r. 1914) než zachytit všestranně jazyk ve vší jeho stylové a funkční mnohotvárnosti i vzájemných strukturních vztazích nářečních typů. K cílům dialektologické práce té doby patří nadále též podchycení nářečních zvláštností jako jedné z mnoha zanikajících stránek regionálních specifik národopisných. Proto v některých publikacích (především v regionálních monografiích a v ČL) se zaměřuje pozornost sběratelů zejména na exkluzívnější až okrajové stránky nářečního materiálu (např. na expresíva, lidovou frazeologii a také na některé speciální lexikální okruhy dané kulturními a ekonomickými zvláštnostmi regionu apod.).

Tématem prací tohoto období bývá tedy zpravidla celkový popis [231]diferenčních jevů některého nářečí, srovnávaných se spisovným jazykem, podrobnější spíše v části hláskoslovné a tvaroslovné, s ukázkami textů a se slovníkem. Ojediněle se věnuje pozornost též syntaxi[7] mluveného jazyka, jejíž příznakovost autoři zpravidla považují za regionální.

Slovní zásoba bývá zpracována jen diferenčně a kromě samostatného slovníku Hruškova jen jako součást celkové charakteristiky nářečí. Věcné uspořádání slovníku (po vzoru Bartošovy Dialektologie) je ojedinělé (např. u Hodury a později v rukopisných státních pracích o hovorové češtině). Jen málo studií a článků rozebírá podrobněji jeden nářeční jev. Je to především monografie Frintova o bilabiální výslovnosti v a též např. článek Hoškův z počátku století o uplatnění přehlásky ve tvarech jmen v českomoravských nářečích; z třicátých let pak je to např. Hallerovo pojednání o rázu, Erbanova stať o parataxi lidového jazyka nebo Rodinovy články z tvarosloví jihozápadních Čech. Jednotlivostem lexikálním však časopisy věnují pozornost během celého období. Autoři v nich však většinou pouze registrují místní lexikální zvláštnosti bez vědomí o výskytu výrazu i v nářečích jiných.

Zaslouženou pozornost v sledovaném padesátiletí přitahoval též jazyk českých kolonistů za hranicemi. Kromě prací Frintových, Kubínových a Vydrových sem patří mj. i lexikální sběr J. Vyhlídala z „Pruského Slezska, Opavska a Střelínska“ otištěný r. 1928 ve dvou článcích v ČL a zejména pak studie polského badatele F. Steuera z 30 let o dnes již zaniklém podřečí branickém a poté o nejsevernější, dnes též zaniklé enklávě v Polsku — nářečí baborovském. V časopise NŘ se v té době objevují též ojedinělé zprávy o jazyce krajanů v Americe a v Jugoslávii na Daruvarsku.

Souhrnně lze říci, že středem zájmu dialektologů bylo téměř výhradně tradiční nářečí zemědělských obyvatel venkova. Jen ojediněle se zaměřuje pozornost i na mluvu jiných sociálních vrstev nebo města.

Např. J. Koželuh v rukopisné seminární práci, uložené v archívu [232]ÚJČ ČSAV, popsal „lidomluvu Čechů mosteckých…“, kterou sebral mezi „nezaměstnanými na haldách“.

Spíše svou exkluzívností poutal pozornost i argotický slovník. V minulosti vznikl u nás slovník řeči zlodějské, který vydal A. J. Puchmajer jako přílohu své mluvnice cikánštiny již r. 1821 a na jehož zajímavost upozorňoval i V. Jagić koncem století. Slovník přetiskl r. 1902 ČL po ohlasu příspěvku K. Judy o tajné řeči zlodějů v témž ročníku. K. Juda odkazuje na J. Nerudu, který v Národních listech r. 1874 otiskl svá pozorování řeči z pražského Podskalí a Na Františku. Na sběry Nerudovy se odvolává i anonymní Slovník české hantýrky, vydaný r. 1914 v Železném Brodě. S problematikou českého argotu a slangu však zůstává trvale spojeno především jméno F. Oberpfalcera (Jílka), který se jí zabýval soustavně a pro Československou vlastivědu ji zpracoval v rozsáhlé stati Argot a slangy (s bohatou soudobou bibliografií oboru).[8] Hornickému slangovému slovníku a frazeologii z oblasti Příbramska věnoval své příspěvky ve výročních zprávách příbramského gymnázia v letech 1931—33 E. Kalista; z Kladenska a severních Čech v ČL r. 1927 a 1931 F. Cajthaml-Liberté.

K námětům tehdejších prací patří už také nejen nářečí živé, sebrané v terénu, ale i nářečí zprostředkované beletrií. Vedle seminárních rukopisných prací z 30. let, věnovaných např. „pražskému nářečí“ u J. Nerudy a I. Hermanna, jsou to studie Vydrovy o nářečí u T. Novákové a F. Oberpfalcera podrobný rozbor jihočeských nářečí v Holečkových Našich.

Během našeho výkladu o vývoji dialektologie od NVČ do r. 1945 jsme se už několikrát setkali s různými postoji a názory na nářečí a jeho úlohu v jazyce a společnosti. Především to byli učitelé, kteří se k dialektismům v jazyce svého okolí stavěli kriticky jako k „chybám“, „jazyku pokaženému“, prohřeškům proti spisovné normě. (Na jedné straně tak připomeneme např. přístup učitelů, kteří odpovídali na Frintovy nářeční dotazníky s poznámkou o „potlačeném zlozvyku“, nebo Kebrlovy výtky domažlickým studentům; na druhé straně pak názory jiných, kteří si vážili nářečí jako vzácného dědictví minulosti, obohacujícího i současný spisovný jazyk.)

[233]Během meziválečného období vidíme však v celkovém posuzování nářečí výraznou změnu. Sběratelé a dialektologové především opouštějí postupně subjektivní estetizující přístup, hodnotící např. libozvučnost, krásu, vtip a podobné údajné vlastnosti nářečních prvků. Přestávají úvahy o nutnosti uchovat nebo naopak vymýtit nářečí jako „pěkné“ nebo „nepěkné“. Místo těchto emocionálních přístupů dialektologů nastupuje racionální hodnocení dialektů jako existující, ale neodvratně zanikající složky národního jazyka, kterou je třeba znát a vzít v úvahu při objektivním posuzování vzájemného vztahu různých stylových vrstev jazyka a jejich funkcí i jako pramen poznání pro odhalení vývoje českého nár. jazyka. Vedle tradičního nářečí se proto pozornost jazykovědců obrací i k jazyku obecnému a také k češtině hovorové — společensky vázané na vzdělané uživatele.

Diskuse o teoreticko-metodologických problémech, výměny názorů na nářečí a plány organizace dialektologické práce se v meziválečném období konaly především na půdě komisí České akademie věd a umění. (Zprvu byla společná komise lexikografická a dialektologická, r. 1920 byla rozdělena na dvě samostatné komise.) Vedle vysokých škol to byla další vědecká základna pro organizaci práce i vydávání a posuzování vědeckých děl, poskytující také jednotlivcům finanční podpory na nářeční výzkum. Během celého meziválečného období a zvláště pak za okupace byla hlavním předmětem jednání na schůzích dialektologické komise příprava odborníků pro výzkum nářečí. Již r. 1919 tu např. V. Mathesius vyslovil názor, že dotazníky pro výzkum nářečí nestačí. Nastínil potřebu zřídit ústav dialektologie, který by soustředil též obsáhlý archív fonogramů. Výzkum by tu měl podle V. Mathesia zahrnovat obě metody dialektologické práce: „monografie i geografii nářečí“. Stanovil tak tedy požadavek, který pak o pět let později přesněji formuloval B. Havránek ve stati K české dialektologii.

Konkrétní naléhavé podněty k jazykovězeměpisnému výzkumu pak zazněly na I. mezinárodním sjezdu slovanských filologů v Praze 1929; práce na českém jazykovém atlase však náleží až období po r. 1945.

---

[1] F. Teplý se zabýval též nářečím chodským, zvl. v článku O oblasti chodského nářečí (čas. Plzeňsko 1931), kde doložil, že jeho oblast je širší, než je území 11 historických vesnic chodských. Byl v kontaktu s F. Hruškou a mnohými poznámkami doplnil jeho slovník (komentovaný exemplář Hruškova slovníku též vlastní ÚJČ ČSAV).

[2] Zprávy o těchto nahrávacích akcích s přepisy některých textů uvedly časopisy, viz výše M. Wajs o nahrávce z Padařovic a též J. Zimmerman, Fonografické zachycení naší mluvy, sborník Podřipsko (1930—1).

[3] Srov. S. Petřík, O plzeňském zpívání, NŘ 20, 1936, s. 196n., 221n.; K intonaci středočeské otázky, SaS 2, 1936, 156n.; O hudební stránce středočeské věty, Praha 1938.

[4] Příkladem neumělé transkripce jsou ukázky z Novopacka A. Kotíka. Četné texty folklórní v Českém lidu (ČL) fonetické rozdíly většinou neoznačily, protože tu byly sledovány pouze diference lexikální, popř. tvaroslovné, a zejména epická stránka vyprávění; respektování fonetických rozdílů by pak bránilo čtivosti textu. Najdeme však i případy opačné, kdy bez zřetele na srozumitelnost např. I. Hošek pečlivě zaznamenává v textu splývavou výslovnost na rozhraní slov dohromady jako např. suhrama, kuhrům, dysme (tj. s Uhrama, k Uhrům, když jsme).

[5] Srov. J. Hlavsová, Dialektologie na Národopisné výstavě československé r. 1895, NŘ 67, 1984, s. 18n., a J. Petr, První program výzkumu českých nářečí (1879), NŘ 66, 1983, s. 119n.

[6] Srov. J. Hlavsová, O počátcích českého jazykového zeměpisu, NŘ 67, 1984, s. 213n.

[7] Syntaktické zvláštnosti mluveného jazyka, které objektivně zachytí jen zvukový záznam, se staly předmětem studia zejména až v letech třicátých, kdy mnozí dialektologové (např. J. Haller) texty alespoň stenografovali. — Takové zkušenosti z terénních výzkumů, konaných společně s B. Havránkem a J. Hallerem, vedly B. Trnku r. 1929 na I. sjezdu slovanských filologů k úvaze o potřebě speciální těsnopisné abecedy pro dialektologické účely. (Srov. B. Trnka, Stenografické soustavy pro zapisování dialektologických vyprávění, Sborník slov. filologů, Praha 1932.)

[8] Do dějin české dialektologie tohoto období patří F. Oberpfalcer mj. i studií ze Slovanského sborníku věnovaného prof. F. Pastrnkovi (1923) K souhláskovým změnám v českých nářečích a články v ČMF s bohatými nářečními doklady, srov. zvláště Dvě poznámky k českému konsonantismu (ČMF 1929).

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 4-5, s. 225-233

Předchozí František Štícha: Několik poznámek o jazyce překladové prózy

Následující František Štícha: Knížka o češtině v USA