Časopis Naše řeč
en cz

Promluva

Josef Hrbáček

[Články]

(pdf)

-

Pojem a termín promluva je v české lingvistice znám a užíván od třicátých let 20. století. První jeho výklad podal V. Skalička v článku Promluva jako lingvistický pojem (SaS 1937, s. 163–166). Vymezil promluvu proti jednotkám nižším i vyšším, v jeho pojetí to byla pod promluvou věta, nad promluvou řeč. V té době nebylo ještě běžné rozlišování věty a výpovědi, dnes bychom mluvili o vztahu promluvy a výpovědi. Skalička se domníval, že promluva je jednotka nejvyšší, a proto směrem nahoru ji vztahoval už jen k řeči jako celku (parole). Dnes víme, že nad promluvou je ještě vyšší komunikativní jednotka, a to promluvový komplex. O něm – nazývaje ho diskurzem – Skalička psal o 23 let později ve stati Syntax promluvy (enunciace), SaS 1960, s. 241n. Ve stati z roku 1937 si Skalička všiml i vztahu promluvy k „souřadným“ jednotkám, tj. k jiným promluvám, ale existenci promluvových komplexů z toho tehdy ještě nevyvodil. Lze se Skaličkou souhlasit, že promluva může být velmi krátká, dokonce jednoslovná, jestliže toto slovo tvoří výpověď (Ano. Ovšem. Ne. Kdepak!), a proti jednovýpovědním krátkým promluvám že mohou stát promluvy velkých rozměrů. Avšak šestisetstránkový román, který uvádí Skalička jako příklad takové rozsáhlé promluvy, bychom asi považovali za promluvový komplex. Stejně dlouhé pojednání by promluvou být mohlo.

Skalička podal tuto definici promluvy: „Promluva je totální semiologická reakce“ (s. 163). Je to pendant k jeho definici „věty“ (vlastně výpovědi), kterou v článku K problému věty (SaS 1935, s. 212n.) charakterizoval jako „elementární semiologickou reakci“. Paralelnost definic obou jednotek, výpovědi a promluvy, naznačuje jejich společnou komunikační podstatu (viz častost jednovýpovědních promluv, zejména v dialogu), ale i základní rozdíl mezi nimi vyjádřený slovy „elementární – totální“. Nejmenší komunikační jednotkou se samostatnou existencí je „totální“ promluva, která ovšem může být tvořena jedinou výpovědí. Výpovědi bývají však častěji jen komunikačně nesamostatnými součástmi promluv. Skalička charakterizuje promluvu jako (semiologickou) reakci, tedy jako odpověď na nějaký podnět, stimulus (jazykový nebo nejazykový), jedna promluva může být stimulem (jazykovým) pro jinou promluvu.

Protože promluva je jednotka komunikační, tedy jednotka řeči, parolová, ujala se jí hlavně stylistika. Pojem promluvy bývá často východiskem i pro zvukové analýzy textu a setkáváme se s ním proto např. v Mathesiově pojednání Mluvní takt a některé problémy příbuzné, Čeština a obecný jazykozpyt, Melantrich, Praha 1947, nebo v knize F. Daneše Intonace a věta ve spisovné češtině, Nakl. ČSAV, Praha 1957. V těchto pracích však promluva není pojednána jako komunikační jednotka.

[2]V. Mathesius v práci Řeč a sloh (sbor. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 14n.) vysvětloval, že „každá promluva má svůj vlastní věcný obsah a vyrůstá ze zvláštní situace a v každé se obráží aktuální postoj mluvčího ke skutečnosti, kterou promluva vyjadřuje, a jeho vztah k posluchači, ať skutečnému nebo myšlenému“ (c. d., s. 15). V stylistickém čísle Slova a slovesnosti z roku 1955 se v otištěných příspěvcích vedle tradičního termínu jazykový projev občas uplatňuje i termín promluva, většinou s odkazem na stať Skaličkovu. Nejpodrobnější je zmínka o ní v článku E. Paulinyho O funkčnom rozvrstvení spisovného jazyka (SaS 1955, s. 17n.). Pauliny upozorňuje, že pojem promluva (slovensky prehovor) má jiný obsah než pojem jazykový projev. „Pri prehovore ide o významovo úplný jazykový prejav“ (c. d., s. 19). O promluvě se Pauliny zmiňoval už ve svém starším francouzsky psaném článku La phrase et l’ énonciation v Recueil linguistique de Bratislava (Bratislava 1948, s. 59–66).

Podrobněji se však promluvou zabýval až L. Doležel v knize O stylu moderní české prózy (Praha 1960). V kapitole Stylistika promluvy a teorie promluvy (s. 8n.) navázal rovněž na Skaličku, ale podal definici explicitnější: „Promluva je sémanticky uzavřená, relativně samostatná jednotka řeči realizovaná s konkrétním cílem a za konkrétních okolností prostorových a časových jedním mluvčím.“ (c. d., s. 12). Skaličkovu lakonickou charakteristiku slovem „totální“ rozvedl slovy „sémanticky uzavřená, relativně samostatná,“ jednoznačněji promluvu označil za konkrétní jednotku řeči a doplnil novým znakem, totiž jednotou mluvčího. Zcela jiné je také zdůvodnění existence promluvy, není už behavioristické (jako reakce na stimulus), nýbrž teleologické v duchu funkční orientace českého strukturalismu.

L. Doležel „jedním mluvčím“ nerozumí fyzickou osobu, jak ukazuje jeho výklad o „základní strukturní shodě“ skutečného dialogu (K. Hausenblas ho nazývá primárním) s dramatickým a epickým dialogem (podle Hausenblase sekundárním, viz K. Hausenblas, Text, komunikáty a jejich komplexy, SaS 1984, s. 4): „výstavba všech těchto útvarů je založena na sřetězení relativně samostatných promluv“ (L. Doležel, c. d., s. 14). Jednotu fyzického původce promluvy a jednotu času učinil hlavními vlastnostmi promluvy K. Hausenblas, když charakterizoval promluvu jako „jednotku řeči tvořenou souvislým vyjádřením jednoho účastníka dorozumívacího aktu“ (Výstavba jazykových projevů a styl, Univerzita Karlova, Praha 1972, s. 67). Hausenblas nerozlišil promluvu a promluvení, v dialogu promluvu a repliku. To učinili rusisté C. Bosák a I. Camutaliová ve společném článku K výstavbě dialogu (SaS 1967, s. 237–245), kde repliku označili za „jednotu mluvčího a času“ (s. 238), kdežto promluvu za „jednotu mluvčího a obsahu“ (s. 239). Opět – poprvé od charakteristiky Mathesiovy (viz výše) – připomněli verbis expressis, že obsah je jednou ze základních vlastností promluvy jako komunikační jednotky. (Doležel mluvil jen o sémantické uzavřenosti.)

[3]Stručnou (a neúplnou) historii definic promluvy jsem uvedl proto, abych ukázal, že všechny důležité vlastnosti promluvy jako základní komunikační jednotky byly porůznu v těchto definicích již uvedeny, ale chybí jejich spojení v definici jediné. Domnívám se, že kromě konstatování (společného všem), že promluva je jednotka řeči, je třeba vytknout tři nejdůležitější vlastnosti promluvy; jsou to: jednota autorského subjektu projevující se v promluvě jednotou jejího textu, obsah a promluvová funkce. Definoval bych tedy promluvu takto: Promluva je jednotka řeči tvořená jednotou autorského subjektu, obsahu a dominantní funkce. Jednotu mluvčího nahrazuji jednotou autorského subjektu, neboť promluva (zvl. písemná) může mít i kolektivní autorství. Jestliže výsledkem je jednolitý text s tematickou jednotou a dominantní funkcí, má text jednotu autorského subjektu a je to stejné, jako kdyby ho vytvořila jedna osoba. Obsahovou jednotu je možno formulovat také jako projev na jedno téma, změní-li mluvčí téma, začíná novou promluvu. O dominantní funkci pak mluvím proto, že promluva může mít současně funkcí více, ale sjednocuje ji jen funkce dominantní (např. u uměleckých promluv je to funkce estetická). Pro tzv. funkční modus promluvy je rozhodující funkce dominantní.

Malá ukázka rozboru:
A: Mě už zase bolí ta hlava.
B: Tak si vezmi prášek. Co to bouchlo?

V této ukázce z dialogu jsou tři jednovýpovědní promluvy. Jednu realizovala osoba A, dvě osoba B. Ti, co nerozlišují promluvu a promluvení (repliku), by tu ovšem viděli jen dvě promluvy. Avšak v replice osoby B došlo vlivem vnějšího mimojazykového stimulu ke změně tématu, takže se rozložila v promluvy dvě. Zatímco první dvě promluvy (1. Mě už zase bolí ta hlava. 2. Tak si vezmi prášek) tematicky souvisí, ale jsou realizovány jinými subjekty a liší se funkčně (první je stížnost, druhá rada), druhá a třetí promluva se neliší v autorském subjektu (je samozřejmé, že jeden člověk může být autorem mnoha promluv), ale liší se jak obsahově, tak funkčně (druhá má funkci rady, třetí je funkčně otázka). Jednovýpovědní promluvy jsou samozřejmě funkčně jednotné.

Na závěr ještě poznámka k termínu promluva. Dnes se před ním preferuje termín komunikát a text. Vedle termínu promluva se pak užívá ještě tradiční termín jazykový projev. Např. kapitola o textové syntaxi v akademické Mluvnici češtiny 3 (Academia, Praha 1987) začíná větou: „Texty (komunikáty, jazykové projevy, promluvy) jsou základními útvary, jimiž se realizuje lidská komunikace, sdělování informací“ (s. 622). Promluva je uváděna na posledním místě. K. Hausenblas např. dává přednost termínu komunikát, protože termín promluva jednak prý akcentuje to, že jde o řečový výkon a výtvor, jednak se ho nepoužívá dosti obecně (srov. SaS 1984, s. 5). Avšak termíny komunikát a promluva nejsou ekvivalentní, promluva je pouze jeden druh komunikátu (strukturně jednoduchý monologický komunikát). [4]Komunikátem stejně jako jazykovým projevem je i promluvový komplex (u Hausenblase „komplex komunikátů“), např. dialogický jazykový projev. Komunikát (bez přívlastku „jazykový“) může koneckonců být i útvar, který ke sdělování informací používá prostředků jiných než jazykových. Jde o potřebný termín, ale příliš obecný v případech, kdy mluvíme o komunikátu typu promluvy. Dnes se užívá nejčastěji místo promluva termínu text, komunikativní útvar se tak nazývá podle své struktury. Text je rovněž obecnější označení než promluva, protože text má i promluvový komplex. V praxi většinou nevadí, když místo promluva užijeme slova text, ale principiálně je mezi textem a promluvou rozdíl. Promluva jako komunikační jednotka je (relativně) uzavřený celek, kdežto text jako verbální struktura komunikátů může promluvu přesahovat (vícepromluvový text) a naopak každá část promluvy (úryvek), která je syntagmatickým spojením alespoň dvou výpovědí, je už textem. Termínu promluva se v odborném vyjadřování není třeba vyhýbat, je naopak potřebný.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 1-4

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Stanislava Kloferová: Nad svazky izoglos v Českém jazykovém atlase

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1