Věstiti či věštiti?

[Drobnosti]

(pdf)

-

Úřední Pravidla mají věstiti, uvádějí však toto slovo bez významu; naši spisovatelé přes to rádi psávají věštiti, kde je kladou s významem »předpovídati věci budoucí«. Neradi se pouštíváme do otázek pravopisných, protože způsob, jak které slovo píšeme, je přece jen věc dohody, jíž nebývá radno zbytečně hýbati, a protože vůbec asi bude potřebí, soustavně a důsledně ukliditi některé sporné kusy českého pravopisu; ale došla nás o slově věstiti, věštiti přímá otázka z naší čtenářské obce, mimo to pak otázka o správnosti tvarů věstiti či věštiti ani není pravopisná, nýbrž týká se samého základu těchto slov.

U slovesa věděti jsou v jazycích slovanských prastaré tvary věst »známý« (na př. v jaz. círk.-slov.), věsť (č. věst) ž. r. »vědění, zpráva« (v staré češtině nalézáme také pokus uvésti v jazyk slova dobrověst m. r., dobrozvěst ž. r. s významem »evangelista, evangelium«). Odtud mohlo vzniknouti odvozené sloveso věstiti nebo věstovati »činiti známým, oznamovati«; užívá-li na př. Sušil slova věstiti s významem »zvěstovati«, je to slovo sice zbytečné (jako tolik jiných slov Sušilových), ale správně utvořené, a zvěstovati je slovo v češtině od nejstarších dob doložené a běžné.

Jiné slovo bylo patrně také již v praslovanské době příd. jméno věšč’, věšč’j’ (tvořené z téhož kořene věd- příponou -tjo-); znamenalo asi »vědoucí«, ale již v prastaré době nabylo významového odstínu »znalý věcí budoucích, prorokující« (aspoň nalézáme tento odstín v rozličných slov. jazycích). Toto příd. jméno má již i stará čeština v tvaru věščí, věští; čítáme na př. v starých spisech o věštích pannách nebo ženách, o věštím duchu, jímž jsou některé osoby obdařeny, příd. jm. věští se v r. m. objevuje i jako jméno podst. s významem »hadač«. Jsou i slova od tohoto příd. jm. odvozená, jako věščec, věštěc (a pak věštec, s t přeneseným z tvarů věštcě, věštce, věštci atd., kde se ť před c změnilo v t), věštice, věštkář (již u Chelčického), věštkyně, příd. jm. věštní, [44]věštný a j. Tato slova mají vesměs význam vztahující se k věštění v době křesťanské hříšnému, k rozličným způsobům hadačství (pro předvídání a předpovídání věcí budoucích z milosti boží ve smysle křesťanském utvořeno podle řec. a lat. propheta slovo prorok s odvozeninami); to ovšem také dokazuje, že to jsou slova prastará, pocházející z doby pohanské.

A tak povstala i slovesa věstiti a věšťovati, doložená již v staré češtině: věštiti má Jungmann ze slovníku Jana Vodňanského (z r. 1511) a z Rešla, podst. jm. věšťování z Paprockého a z Rady zvířat (věštěvánie již v rukop. Svatovítském 100b). Docela tak má na př. polština vedle příd. a podst. jm. wieszczy (= č. věští) slovesa wieszczyć, wieszczować »hádati, prorokovati«, a nevím, že by někdo zapovídal tak psáti. Není proč zapovídati s tímto významem ani v češtině tvar věštiti; kdo jej zapovídá, trhá jeho souvislost s prastarou družinou slovanských slov. A měl by také žádati, aby se říkalo a psalo věstba místo věštba; takováto slova na -ba jsou u nás v přímém svazu se základními slovesy, a jako vedle choditi, honiti je chodba, honba, měli bychom míti vedle věstiti tvar věstba.

Věstiti je u nás novotvar, jak jsme řekli, zbytečný, protože v stejném významě máme staré sloveso zvěstovati (nemluvíc o jiných slovech podobného významu jako ohlašovati, oznamovati a j.), ale docela správně utvořený; líbí-li se našim spisovatelům, nebude hříchem, ujme-li se. Ale měl by se zachovávati rozdíl mezi věštiti a věstiti: hadači nebo osoby obdařené věštím duchem »věští«, ale kde jde o to, co jinak označujeme slovesem »zvěstovati, oznamovati«, je na místě tvar věstiti. Poláci správně rozlišují pravopisem slovesa wieszczyć, wieszczować (= věštiti) a zwieścić (= oznámiti; po česku by toto slovo znělo zvěstiti), zwiastować (= zvěstovati; s týmž významem říkají také zwieszczać, kde je szcz oprávněno tvarem samým). Významový rozdíl mezi starým věštiti a novým věstiti je podle našeho soudu dosti veliký, aby každý mohl věděti, jak kde psáti; kdyby se snad zdálo prospěšnější, aby se psalo stejně, měl by ovšem míti více práva starý tvar věštiti než novotvar věstiti.

Vusínův slovník (1700) má slovo věštník s významem »věštec«. Je to odvozenina staršího příd. jm. věštní, věštný »věštecký« a má tedy správné š. V nové době jsme si přejali z ruštiny slovo věstník s významem »oznamovatel (tištěný)«. Toto slovo má ovšem zase správné s. Říká-li někdo u nás také s tímto významem »věštník«, svádí jej asi obdoba slova deštník.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 2, s. 43-44

Předchozí Josef Zubatý: Jednou

Následující Plissé