Zášť (záští) a několik poznámek ke zkoumání jazyka pomocí korpusu
Josef Šimandl
[Short articles]
-
Dávno již tomu, co se o tomto slově psalo v NŘ. První zmínky jsou na třech místech ročníku 2, 1918, kdy se femininum kritizovalo. Na s. 82 padá výtka na adresu katolického básníka Františka Střížovského za výraz ve zášti vzteklé, kde by dnes budila pozornost spíš ta řemeslná vokalizace kvůli rytmu. Na s. 147 je terčem kritiky Marie Hennerová (pro mladší: později Pujmanová) a její sbírka Pod křídly, kde si dovolila napsat jasným znepochopením mé zášti – a ani tentokrát nebude zášť tím slovem, které vyvolá údiv ještě dnes. Do třetice je na s. 176 připomenuta jazykově osvětová periodická publikace České hovory; jejím hlavním tématem je vokalizace předložky k,[1] ale kromě toho „kára i jiné jazykové nesprávnosti … tvar Češi místo Čechové, zášť m. záští“ (z obou kritik není dnes udržitelná ani jedna). – V ročníku 12, 1928, s. 71, a 26, 1942, s. 128, by si mohli o etymologii počíst ti, kterým je už záští slovem neprůhledným. Řekněme však přímo, že uživatel současné češtiny má plné právo pokládat slovo (zejména v ženské podobě) za nemotivované, nanejvýš asociativně spojené se zašti-ťováním se proti něčemu nebo s jakousi za-ťatostí, případně se za-vilostí, do které už také není vidět. Etymologie je jiná: podobně jako lepší příští je to, co přijde, pochází záští od zajít (říkávalo se bídnou smrtí zašel); kromě prastarého, ale doloženého významu ‘zánik’ mělo záští i význam odvozovaný od zajít ve smyslu ‘dostat se až do nepřátelství’, blízký dosud užívanému obratu zašel ve svém hněvu daleko, ale tam zánikový aspekt není.
Už v Jungmannově slovníku, který uvádí jen podobu neutra, najdeme vymezen význam prakticky dnešní, podaný velmi plasticky: ‘tajná nelibost a mysli kyselost, nenávist, zastaralý hněv’; dnešní Slovník spisovné češtiny (2. vyd., 1994, SSČ) při stanovení významu objektivizuje: ‘nenávist, zloba, nepřátelství’. Pokud jde o tvary feminina, zaznamenává je Kott (Česko-německý slovník VII, 1893) jako špatné. Vášův a Trávníčkův Slovník jazyka českého (4. vyd., 1952) má velmi moudře – ba prorocky – „záští viz zášť“ a tam pak „zášť, -ti/-tě, ž. // původně, ale jen knižně záští, stř.“ Bohužel Příruční slovník jazyka českého (VIII, 1955–57) v tom na Trávníčka nenavázal a má jen záští. Slovník spisovného jazyka českého (IV, 1971) uvádí „zášť, -tě, řidčeji -ti ž. poněkud zastaralé; záští, -í s. poněkud knižní“. Tyto stylové charakteristiky přejal i SSČ, ale vypustil relativizující poněkud: jsou tedy podle SSČ obě podoby mimo normální dnešní úzus, přičemž „zastaralé“ femininum by mělo být příznakovější a méně užívané než „knižní“ neutrum.[2] Jenže femininum nacházíme v notoricky známých textech, kde mnozí potkali to [107]slovo poprvé: je to např. tradovaná, skrytě koprolalická píseň o tom, jak do Čech táhne Brandeburák, kterej má moc dlouhej – plášť, proti Čechům hroznou zášť; z úplně jiného soudku je Kubišové Modlitba pro Martu, po léta slýchaná jako znělka v českém vysílání Hlasu Ameriky: zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou; a pro nejmladší uveďme třeba český titul jedné z knih Danielly Steelové: Zášť. Co nám ukáže Český národní korpus?
V reprezentativním souboru synchronních textů syn2000[3] je vidět už na první pohled, že slovo žije: tvary zášť, zášti, záště, záští(m), záštěmi mají celkem 471 výskytů (Dpl a Lpl doloženy nejsou). Pro srovnání: ve stejném objemu textů jsem pomocí lemmat našel celer 464×, tedy s frekvencí téměř stejnou jako zášť//záští; naproti tomu úhyn se vyskytl jen 248×; ani celer, ani úhyn by snad nikdo neoznačil za slova zastaralá.
Srovnatelný korpus (ani excerpci) z 80. let nemáme. Je však pravděpodobné, že zášť prodělala v 90. letech konjunkturu, protože zášť nyní funguje jako „novoznak“ pro třídní nenávist (třídní boj). Tento sociálněpsychologický jev sice komunistická ideologická imputace posilovala (tzv. vnášením třídního vědomí do dělnictva apod.), ale reálný základ měl a má – podobně jako jinak motivované nenávistné postoje vůči jiným (i nižším, ba i stejně postaveným) sociálním skupinám, etnikům, minoritám, zkrátka vůči jinakosti všeho druhu. Zášť vystihuje jak niterný negativismus těchto postojů, tak jejich záporné hodnocení mravní (srov. níže příklady užití a význam), a navíc je ve srovnání s nenávistí, nepřátelstvím, nevraživostí slovem krátkým.
Pokud jde o rod, naráží práce s korpusem na dvě komplikace: jednak lemmata a morfologické značky bohužel nejsou spolehlivé,[4] jednak jsou obě paradigmata překryvná, protože tvar záští je N-Lsg n, NA(V)pl n, Isg f, Gpl fn. Jednoznačně ženské tvary zášť, zášti, záště, záštěmi jsou doloženy 241×, 112×, 10×, 1× (Celá naše politická scéna je zmítána osobními záštěmi mezi vysokými představiteli, které se datují od úsvitu transformace – MFD 1997). Už to je dohromady 364× neboli tři čtvrtiny dokladů. Mnohoznačný tvar záští, jak jsem připomněl, pokrývá ze 14 funkčních pozic u neutra 10, u feminina jen 2; vyrovnaný poměr 29 : 29[5] svědčí tedy o tom, že femininum má i tady silnější pozici. Byla by ještě silnější, kdyby korpus syn2000 neobsahoval texty preferující nebo výhradně užívající neutrum, které sice vyšly v 90. letech, ale vznikly zhruba o 60 let dříve (Durych, Orten, Jirotkův Saturnin), o 30 let dříve (Páralovi Milenci a vrazi,[6] Paměti V. Černého); také texty některých překladů se přiklánějí k neutru.[7] Naštěstí se texty dají identifikovat – a buďme rádi, že aspoň nepatrný zlomek „dia[108]chronních“ textů máme k dispozici pro srovnání.
Ženskému rodu a příslušným tvarům dává oporu i kompozitum záštiplný – srov. strast: strastiplná cesta/pouť, výraz vcelku běžný, slast: slastiplný stav, výraz užívaný v textech o erotice a sexu. V těchto adjektivech by se sice dalo uvažovat o -i- jako o spojovacím vokálu, ale jednoznačně genitivní koncovku (tj. v případě zášti genitivu feminina) ve spojení s -plný mají kompozita či vlastně spřežky láskyplný, cituplný. Mezi adjektivy s -plný nenalézám u Slavíčkové[8] žádné typu ?mámeníplný na bázi neutra. To by ostatně mělo dlouhé -í-, jak v korpusu ukazují okazionalismy napětípné Na venku,[9] uznáníplná slova, desatero žvanivých a porozuměníplných vysvětlení. Ani naše normativní slovníky neuvádějí dlouhou podobu záštiplný.
Poopravit bychom si měli také údaje o tvarech feminina. Podoba zášti v Gsg (popř. v NA pl) je stále ještě dvakrát častější než podoba záště.[10] Frekvenční (spíš „dojmofrekvenční“) charakteristiky SS(J)Č lze vyložit jako projekci známé tendence přechodu substantiv vz. „kost“ ke vz. „píseň“ na předpokládaný budoucí vývoj – ale ten se ubírá jinam. Slova vyššího stylu zakončená na -t/-ť mívají tvar na -ti stabilnější (navíc u zášti spolupůsobí existence neutra na -í), a to nezávisle na tom, že v DLIpl je situace jiná. Ostatně řešit v normativním slovníku příslušnost k jednomu ze 6 typů kolísání[11] pouhým uvedením Gsg není šťastná praxe a v tomto případě sám údaj o Gsg zavádí. Instrumentál podle vz. „píseň“ máme doložen hubeně, ale přece (viz 5. odst.); shoduje se s intuitivní archaičností až nepřijatelností podob zášťmi/záštmi. Jazykové povědomí dále říká, že tvary záštím, záštích jsou přijatelné (navíc se shodují s tvary neutra), xzáštěm a xzáštěch nikoli. Doložit to z korpusu, z tohoto lingvistického supermarketu, sice (zatím)[12] nelze, ale právě proto předkládám k úvaze, nejde-li přesto spíš o přijatelnou hypotézu než o zavrženíhodnou spekulaci či autopsii.[13] Tvary plurálu [109]jistě budou u abstrakt pro duševní rozpoložení vždy řidší, omezené na užití zdůrazňující ‘mnohočetnost’ nebo ‘konkrétní projevy’ (srov. vzteků, hysteriemi, trudnomyslnostem) – ale právě proto, že jde o tvary empiricky hůř dostupné, neměly by se z mluvnického popisu vylučovat, jakkoli by se neměly klást naroveň tvarům (bohatě) doloženým.
Příklady na kombinatoriku a syntagmatiku jsou skličující četba, takže slabším povahám doporučuji následující odstavec přeskočit; lze ho ovšem číst jako podnět ke katarzi. Doklady z korpusu syn2000 i z širší excerpce ukazují, že slovo – prý zastaralé – žije stejně bohatým životem, jako bohužel žije to, co se jím označuje a co pramení ze Zla.
Zášť bývá kombinována v rétorické gradaci (a také ve vzájemném upřesňování) se sémanticky blízkými slovy nenávist (až za hrob), antipatie, odpor, žárlivost, hněv, strach, panika, arogance, impertinence, cynismus, ironie; mladická skepse, desiluze až zášť vůči celému světu; nesmlouvavost, nedůvěra, ješitnost, opovržení, žluč, hořkost, zakyslost, zlo(ba), závist, nepřejícnost, pomluvy, podezřívání/podezírání, intolerance, osočování, pomsta, malost, rasismus;[14] za sebemrskačství a trpkou pravdu lze označit kvazipřeklad tradiční ekonomickou zášť, česky závist. Najdeme i vyjádření polární a škálová: oidipovské vztahy lásky k matce a zášti k otci; rivalita přerostla v zášť; změnily zdravou konkurenci v nezdravou zášť.[15] Jako shodné přívlastky figurují adjektiva[16] měrová a intenzifikační (hluboká, hluboko zažraná, neskonalá, smrtelná, smrtící, traumatizující, divá, čirá vlčí, nelidská, rabiátská, intenzivní, nepolevující), kvalitativní (iracionální, temná, černá, slepá, tajemná, tupá, zavilá, mstivá, pomstylačná, žlučovitá, jedovatá, inkviziční, podlá, skrytá, tichá, skrývaná, maskovaná, zástupná, úzkoprsá, nesmyslná a zcela ojediněle důvodná, dále nepokrytá, netušená, neplodná, neutuchající, nesrozumitelná – negace stupňuje inherentní negativnost zášti), vyjadřující motivaci a prostředí (politická, stranicky nabarvená, náboženská, nacionalistická, třídní, rovnostářská, rasová, ideologická, konkurenční, ba i pohlavní; společenské záští; vzájemná zášť; osobní zášť, často v ujištěních nechová(m) vůči X žádnou osobní zášť; válečná: rozbouřené moře válečných záští), „trvací“ (dávná, stoletá, letitá, trvalá, přetrvávající), „cílová“ (xenofobní, antisemitská, protiněmecká, protibritská[17] – i tentokrát zesiluje proti-/anti- sém ‘antagonismu’ samotné zášti); někdy se užije posesivní (významem spíš obsesivní) adjektivum pojmenovávající proživatele (zášť někoho/něčí: barmanova zášť k Romům; vyhne se Saddámově záští), jin[110]dy se užívá adjektivum druhově přivlastňující (arabská, kondelíkovská). Neshodný přívlastek nacházíme vzácněji: je terčem pomluv a záští impotentů ducha. Naopak Gsg zášti/záště/záští vytváří přívlastky substantiv choroba, známka (beze známky zášti), zřídlo, kruh, osten, eskalace, výbuch; v mnoha domech začíná blikat páchnoucí svíčička zášti a tísnivého strachu.[18] – Co zášť „dělá“? Používá se řada všeobecných predikátů (stála na počátku, začíná, vznikla, (za)vedla k něčemu/někam, funguje (!), zůstala v někom, nasvědčuje něčemu, zmizela…). Takové predikáty[19] jsou statisticky významné, ale jsou to samozřejmosti. Zajímavější je, že zášť může (do)zrát, problesknout, vzedmout se, planout, hlodat, panovat, ozvat se, mluvit/čišet z někoho; celým článkem se line zášť. Cíl zášti se kromě adjektiv vyjadřuje předložkovými konstrukcemi zášť vůči/proti/k[20] v poměru 34 : 9 : 14;[21] předložka mezi vyjadřuje reciprocitu (mezi X a Y) nebo antagonismus ve skupině (zášť mezi Vartmberky – sic, u Durycha; mezi dědici). Je možné zášť (po)cítit, živit ji (v sobě), chovat, pěstovat, chrlit, ale i zapomenout, je možné se v ní utápět. Lze být pln(ý) zášti/í nebo lze mít srdce jimi plné; lze být prosáklý záští; sršet záští; někdo/něco se jí plní, naplňuje. V knižních vyjádřeních je záští možno být jat (byla jata ke své dceři záští); pociťovanou záští se rovněž dmou prsa a tvář je jí zkřivena.[22] Smutně pozoruhodná je nerozborná jednota zášti proti těm z prvního patra. Objektivní polohu představuje kontext základní dramatické postoje jako zášť, touha, egocentrismus či lhostejnost nebo pasus z kritiky svět pohanské zášti v temném fis-moll (o Wagnerově opeře Lohengrin). Naštěstí je zášť také možno usmířit, ale na to jsem našel jen jeden doklad. Jak je to s významem a synonymií? Do většiny kontextů můžeme sice dosadit nepřátelství, ale výraz tím bude zpravidla oslaben (blíž by byla nevraživost a ještě spíš nenávist, zloba). Řekl bych, že nepřátelství může být i chladný a vcelku pasivní postoj (ne-přátelství), kdežto zášť silněji sžírá toho, kdo ji chová, a když se naskytne příležitost, zášť se projeví zlovolným činem: to je ten Jungmannův zastaralý hněv.
[1] V anotacích recenzované knihy není dnes lehké se orientovat: České hovory. Vydává Jednota Svatopluka Čecha ve volných lhůtách. 1. K – Ke – Ku. Podivný přelud zrakový i sluchový a trochu mluvnice pro všeobecnou potřebu. Napsal Ignát Herrmann. Ed. Zory 6. V Praze MCMXVIII…
[2] Zajímavá je situace s Pravidly českého pravopisu (1993): ta mají v rejstříku rovnocennou dubletu a femininum na prvním místě, přičemž B. Pick v článku Mysleme už na příští vydání (nedělní příloha LN 34/1993) navrhuje ještě výstižnější textaci „zášť (i záští)“.
[3] 100 milionů slov v textech z 90. let.
[4] Srov. J. Šimandl, Morfologická problematika v jazykové poradně (3. část), NŘ 83, 2000, s. 187.
[5] Nezapočítávám případy s nejasným číslem a rodem jako kromě pomluv a záští (Gsg n nebo Gpl fn): našel jsem jich 10–12. S ohledem na rod obvyklý pro příslušný text nebo autora by se dal počet zredukovat, ale pro vnímatele mohou tyto tvary zůstat dvojznačné.
[6] Text je z r. 1969, ale má jazykové rysy poukazující k ještě starším jazykovým vrstvám (srov. pozn. 22). Rod tu kolísá: mladík s tváří zkřivenou záštím; za láskou číhá vždy zášť; (za)ječela Madda plna záští.
[7] Podle údajů na webové stránce ucnk.ff.cuni.cz jsou to např. J.-P. Sartre, Slova, Svoboda, 1992; J. M. Machado de Assis, Posmrtné paměti, Torst, 1996; J. Barbey d’Aurevilly, Tři Ďábelské novely, Slovart, 1998; B. Pasternak, Doktor Živago, Lidové nakladatelství, 1990. Jména překladatelů bohužel uvedena nejsou.
[8] E. Slavíčková, Retrográdní morfematický slovník češtiny, Academia, Praha 1975.
[9] Jde o skladbu skupiny U2.
[10] Použití kvůli rýmu by se striktně vzato nemělo počítat: Úřad je demokrat, přece ten by nás nevokrad’, cenový zvláště, netřeba záště, děkujem nastokrát (I. Jahelka).
[11] Srov. průkopnicky V. Šmilauer, Nauka o českem jazyku, SPN, Praha 1971, § 6-1-12, a pak Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986, s. 330–331.
[12] Lze předpokládat, že méně běžné tvary (podoby, slova, obraty) bychom s větším úspěchem nacházeli ve speciálním korpusu s výraznou převahou textů jazykově kreativních (poezie, beletrie, část esejistiky, fejetonistiky a některé komentáře) nad texty, při jejichž vytváření převažuje formulační rutina (administrativa, odborné texty, zpravodajství).
[13] Ve Studiích z korpusové lingvistiky, AUCPhil 3–4, Karolinum, Praha 2000, můžeme sledovat, že postoje klasiků korpusové lingvistiky vůči intuici/spekulaci/introspekci/autopsii představují škálu: „problematická indukce“ (F. Čermák, s. 15); „zásadně se změní vztah mezi spekulací a fakty“ (J. M. Sinclair, s. 307); odmítavé citování Chomského soudu „některé věty se v něm (tj. v korpusu) nevyskytnou, protože jsou zřejmé, jiné proto, že jsou nesprávné, další proto, že jsou nezdvořilé“ (G. Leech, s. 39); polemicky citované výroky J. Aartse o pouze ověřovací funkci korpusu a názor, že „intuice … může být pro lingvisty užitečná v celé řadě aspektů, ale k tomu, abychom přesně stanovili, jak se jazyka opravdu užívá, je nespolehlivá, jak dobře víme“ (G. Francis, s. 346); „ostatní lexikografové (tj. kteří nesbírají neobvyklé doklady) se spolehnou na svou vlastní intuici a tu pak prezentují ve svých slovnících; takový postup … nemůže nic vypovědět o vzorcích jazykového chování, které by bylo možné v užití jazyka sledovat globálně“ (Church-Gale-Hanks-Hind-le-Moon, s. 455 – jenže globální otázky nebývají to, co zajímá uživatele slovníků a gramatik, stejně jako nejsou s globálními odpověďmi spokojeni klienti jazykové poradny). Představu, že korpus obsáhne vyčerpávající údaje pro popis jazyka nebo že intuici lze plně nahradit korpusovými daty, hodnotí G. Leech jako překonanou iluzi z 50. let (s. 44 a 45).
[14] Že zášť má pro rasisty emblematickou povahu, to ukazuje doklad koncert skupin Útok, Vlajka a Zášť 88. Písmenná hodnota osmiček je H, takže jde o kryptogram pro Heil Hitler – ale kdo ví, nedá-li se to číst také jako zdvojené německé Acht, mj. ‘nenávist’.
[15] Celé souvětí: Nevyjasněnost vztahů a také blížící se konec roku, kdy druhý program připadne soukromé stanici NOVA a redakce ČT2 se ocitne opět v postavení připomínající situaci bývalé ČST, změnily zdravou konkurenci v nezdravou zášť (čas. Týden, 1993).
[16] Následující skupiny jsou nastíněny pro jakoustakous přehlednost s vědomím překryvů – jsou např. kvality vypovídající o míře (zášť nesmiřitelná), obrazně užitá druhová přivlastnění vyjadřující zároveň míru a hodnocení (vlčí) apod.
[17] Ze širší excerpce lze doložit i zášť protikoloniální, protifrancouzskou, protirakouskou, protičeskou, protislovanskou, protiamerickou, protičínskou… a vedle antisemitské i protižidovskou.
[18] Jiří Rulf, V těchto dnech… (nedělní příloha LN 1/1993).
[19] Hranice mezi predikáty indiferentními, specifickými pro sémantický okruh ‘zášť-nepřátelství-konflikt’ a specifickými pro zášť jsou ovšem nezřetelné, a kdybychom je dnes rozškatulkovali jakkoli podrobně, zítra to může jediná publicistická metafora zpochybnit.
[20] Např. o obyvatelích východních zemí SRN mluví doklad mnozí stále pociťují zášť k panovačným „Wessies“. Doložena je zášť bezprizorných vůči utiskovatelům, vůči Americe, vůči Číňanům, vůči ČSSD, (prezidentova zášť) vůči (hrdopyšnému) Klausovi, vůči první ženě; zášť proti konkurenčnímu týmu, proti Tošovskěho vládě, proti Srbům; nepřátelská zášť židů k ostatním, zášť k Netanjahuovi, ke Spojeným státům, k NATO, k japonským věznitelům, k Sabinovi…
[21] Počítám jen bezprostřední sousedství v korpusu syn2000.
[22] Jetí, dmutí a zkřivená tvář, výrazy připomínající staré čtivo, pocházejí z Párala (viz pozn. 6).
Naše řeč, volume 84 (2001), issue 2, pp. 106-110
Previous Ivan Dorovský: Český lidový kalendář
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1