Časopis Naše řeč
en cz

Český lidový kalendář

Ivan Dorovský

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Sehraná skupina redaktorek, z nichž některé příležitostně píšou také básně, připravila pro české krajany v Charvátsku Český lidový kalendář 1999. V mnohém se podobá předobrozenským a obrozenským kalendářům. Vycházím přitom mj. z toho, že jde o kalendář „dvojjazyčný“, tj. česko-charvátský. Dvojjazyčné nejsou jen názvy měsíců, nýbrž také jeho obsah. Někteří autoři příspěvků se již narodili v druhé vlasti svých předků, a proto se dovedou lépe vyjadřovat v charvátštině než v češtině. Jsou odchováni nikoli českou literaturou, nýbrž literaturou a kulturou země, v níž žijí. A to je přirozené. Mnozí z nich jsou pak nejen bilingvní, ale také biliterární.

Kromě úvahy našeho velvyslance v Záhřebu Jiřího Kuděly a vzpomínky M. Pejiće se Kalendář skládá z několika částí. V první a nejrozsáhlejší se střídají prozaické texty s verši v obou jazycích se vzpomínkami i s překlady.

Část Ke kořenům obsahuje vyprávění o cestách do země předků a vzpomínky na ně, vzpomínky na začátky krajanského tisku, hledání „kořenů“ rodičů, příbuzných, rodáků. Historická fakta o osídlování charvátských osad českými sedláky a řemeslníky, o jejich přínosu pro rozvoj např. tkalcovství nebo turistiky a několik dalších příspěvků najdeme v následující části.

Kromě toho jsou v Kalendáři informace, které považuji za nejdůležitější a nejpodstatnější: přehled kulturních akcí, událostí, výročí i schůzí Svazu Čechů v Charvátsku, zprávy jednotlivých obcí a Českých besed o počtu členů a o jejich činnosti, o českých základních a „obvodních“ školách aj. Ty svědčí o nesmírném úsilí učitelů, funkcionářů a kulturních pracovníků o uchování a rozvoj národnostní kultury a svazků se „starou vlastí“, s domovem jejich prapradědů a praprababiček. Poznamenávám přitom, že se finanční a jiná pomoc po roce 1989 značně zlepšila a že zastupitelský úřad věnuje našim „milým krajanům“ mimořádnou pozornost.

Zprávy prozrazují několik dojímavých skutečností a zároveň přinášejí neradostné údaje o stavu české menšiny a o vztahu českého „mateřského“ státu k ní. Kromě klesajícího počtu žáků v tzv. obvodních českých školách (což považuji ovšem objektivně za zcela přirozené) vidím „dluh“ naší republiky mj. v tom, že učitelé mají zastaralé učebnice a nedostatečnou jazykovou průpravu. [105]Lze to doložit mnoha příklady ze zpráv, které učitelé napsali do Kalendáře. Jsou v nich četné lexikální i stylistické kroatismy. Uvedu zde jen některé nejpodstatnější: V názvech škol: Základní škola Josef Růžička, Jan Nepomuk Jemeršić a mnohé další školy kromě Základní školy J. A. Komenského v Daruvaru, jejíž název je správný. V češtině jméno, po němž je škola pojmenována, tvoří součást názvu a musí být v genitivu. Další příklady: Dostavěná část budovy ještě není ve funkci, správně: … ještě nefunguje, ještě není v provozu. Knihovna bohužel nepracuje (charvátsky ne radi), správně … není v provozu, abychom mohli kulturní dům uvést do funkce … dům uvést do provozu, taneční skupina … připravila … pořad písní, tanců … a několik divadélek. Jenže divadélko je zdrobnělina od divadlo, proto by mělo být správně … několik scének (skečů, divadelních výstupů apod.).

Informace o krajanském životě se bohužel hemží dalšími jazykovými prohřešky. Tak se např. dočítáme, že se konala konstituční schůze školní rady. Jenže česky se to tak nemůže ani říci, ani napsat. Konstituce je dnes v češtině slovo knižní a zastaralé a znamená mj. ‚ústava‘. Přídavné jméno konstituční je termín historický a politický: např. konstituční monarchie, konstituční zřízení, tj. ústavní zřízení apod. Věta tedy měla správně znít: konala se ustavující schůze školní rady.

Svaz Čechů pověřil Mudr. (správně MUDr.) B. I. rozdělit cenný dar nemocnicím, ke kterým Daruvařané gravitují. Sloveso gravitovat je však v češtině nejen cizí, ale navíc knižní a znamená ‚tíhnout, přiklánět se k něčemu‘, např. gravitovat spíše ke studiu historie.

V týdeníku Jednota i v Českém lidovém kalendáři se česky i terminologicky nesprávně píše o nacionálních menšinách a etnických pospolitostech. Správně: národnostní menšina a etnická skupina. Nelze česky psát o domovinské válce, nýbrž jedině o vlastenecké válce.

Krásný kroatismus se vloudil pisatelce do věty Roku 1999 navrší Česká beseda v Daruvaru 75 let. Charvátské sloveso navršiti znamená mj. ‚dokončit‘ nebo ‚dovršit‘. Česky navršit podle Slovníku spisovné češtiny znamená mj. ‚umístit, nahromadit, naklást na sebe do výšky, vrchovatě naplnit‘ atd. Osobní jméno Vlado se nepíše s dlouhým á (Vládo) a skloňuje se: bez Vlada, k Vladovi atd. Slovo rádio se dnes v češtině chápe jako hovorové a označuje rozhlas. Proto místo Chorvatská rádio televize by se mělo správně psát Charvátský rozhlas a televize.

Četné další chyby se týkají kromě kroatismů také např. slovesného vidu a slovesných a předložkových vazeb, terminologie, slovosledu aj.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 2, pp. 104-105

Previous Pavel Jančák: Nová práce o jménech rostlin

Next Josef Šimandl: Zášť (záští) a několik poznámek ke zkoumání jazyka pomocí korpusu