Časopis Naše řeč
en cz

Staročeský slovník po dvacáté druhé

Alena Černá

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nakladatelství Academia vydalo na podzim loňského roku 22. sešit Staročeského slovníku (dále jen StčS) zahrnující hesla prazápis pronésti sě.[1] Tímto sešitem se otevírá 4. díl slovníku, a to v roce, v němž si autoři, uživatelé i příznivci tohoto velkého lingvistického díla připomněli třicáté výročí od doby, kdy v roce 1968 vyšel úvodní sešit[2]. Je třeba poznamenat, že po celé období nevyvstala potřeba výrazněji měnit koncepci slovníku, a přesto stále vyhovuje vysokým nárokům kladeným na vědecké dílo podobného rozsahu a obsahu. Pokud došlo k nějakým jejím úpravám, dálo se tak ze snahy omezit nárůst rozsahu díla a také ze snahy zvýšit jeho přehlednost.[3] Je pochopitelné a žádoucí, že základní koncepce je v průběhu zpracovávání slovníku zpřesňována v důsledku toho, jak se zvyšuje praxe autorů a jak se prohlubuje znalost lexikografického materiálu, který mají k dispozici. Bez odezvy nezůstávají ani nové teoretické poznatky, a to nejen z oboru lingvistiky.[4] Podstata koncepce z konce šedesátých let, založená na systémovém pojetí slovní zásoby a strukturním přístupu k ní, se však nemění, což nás podněcuje k obdivu myšlenkového potenciálu jejích tvůrců.

Zatímco koncepce zůstává, autorský a redakční kolektiv se samozřejmě z různých důvodů obměňuje. Sešit 22 nás na obálce třemi smutnými křížky upozorňuje na důvody nejdefinitivnější, kdy autorský tým byl za období od vydání předchozího sešitu nenávratně ochuzen o tři těžko nahraditelné odborníky a přátele – Alenu Fiedlerovou (1926–1996), Jiřího Koubu (1953–1997) a Marii Opavovou (1944–1998).

Nahlédneme-li do nejnovějšího sešitu, je na první pohled patrné, že centrální postavení zde zaujímá předložka pro a deriváty s předponou pro-.

Předložka pro je ve staré češtině doložena v několika významových seskupeních: jedná se o určení zástupné okolnosti, určení příčinnostní, určení prospěchové a určení zčásti ještě prosto[259]rové. Právě posledně uvedená skupina významů představuje původní místní význam, jenž je sice dobře dochován v prefixálním protějšku této předložky, pro který však etymologické práce dosud neměly nesporných dokladů.[5] StčS ve výchozím významu u skupiny „prostorových“ významů uvádí definici ‚přes co, z jedné strany čeho na druhou; vyjadřuje něco hmotného jako překážku překonávanou dějem‘. Nejstarší památkou dokládající tento význam je Alexandreida: nesiechu [vojáci] kabát tvrdý nebo pláty, mnohý pro ty došel ztráty AlxV[6] 403. Neméně názorný je též doklad z povídky o Bruncvíkovi: pověz mi, spí li ta zvieřata u vrát, že si sem pro ně tak snadno přišel BruncU 206a ad.

Nový sešit StčS sice zachycuje jen část odvozenin s předponou pro-, avšak i tato část nám poskytne dostatečné množství materiálu pro bližší popis funkcí uvedeného prefixu.

Zmíněné deriváty jsou především slovesné; u nich se také projevuje největší polyfunkčnost této předpony[7]. Věnujme jim tedy v této zprávě zvláštní pozornost.

O dvou syntakticko-sémantických strukturách, do nichž slovesa s prefixem pro- vstupují a které jsou východisky pro další struktury, referovala před časem J. Chotovinská[8]. Chotovinská popsala v rámci sémantického pole sloves ‚proděravění‘ syntakticko-sémantickou strukturu se strukturním (slovotvorným) významem ‚nějakou činností, např. vrtáním, bodáním proniknout naskrz něčím, proděravit něco‘, přičemž objekt v akuzativu je výraz pro předmět zásahu (provrtati dřevo). K tomuto typu můžeme z již zpracované části StčS doplnit slovesa prokopati 1 (co [stěnu ap.] ‚prokopat co, kopáním prorazit díru v čem‘: prokopa [Ezechiel] stěnu a skrze tu sbořeninu stěny vynesú ho sluhy jeho ComestC 219b perfodit) a dále např. projieti 1 a proletěti 2.

Druhá struktura vystihuje podle Chotovinské význam ‚vytvořit otvor určitou činností, např. vrtáním, lámáním apod.‘; akuzativní objekt pak vyjadřuje nějaký otvor (provrtati otvor [do dřeva]). Ke slovesům citovaným autorkou dodejme sloveso prokopati 2 (co [jámu ap.] (skrzě co, v čem) ‚vykopat, kopáním vyhloubit‘: kto prokopá jámu, upadne v ni BiblKladr Eccl 10,8).

Rovněž další významy definované J. Chotovinskou lze podpořit hesly z nového sešitu StčS. Např. strukturní význam ‚proklát, probodnout‘, vážící se k první struktuře, má též sloveso proběhnúti 2 ([o předmětu] čím, skrzě co [část těla] ‚projít, proniknout čím‘: krvavnicí proběhši [střela], na tom miestě jej umrtvi TrojK 142b). K této skupině patří také slovesa promrščiti a prohnati 4. „Lékařský“ význam, který Chotovinská demonstruje na slovese propáliti ve spojení se substantivem nežit ap. v objektové pozici, můžeme doplnit např. o sloveso prodieti (co [nežit ap.] ‚proděravit co, vytvořit otvor v čem…‘: když uzrá [otok], proděj jej břitvú a vypusť talov LékSalM 312).

[260]Slovesa s předponou pro-, jak je nalézáme ve zmíněném sešitě, nám dodávají materiál pro definování jejích dalších významů.

Blízký k významu ‚proniknout‘ je význam vyjádřený syntaktickou strukturou prefigovaného slovesa s pravovalenčním doplněním ‚skrzě co [překážku]‘ a strukturním významem ‚nějakou činností protlačit co skrze něco‘. Příkladem budiž sloveso prodáviti (co skrzě co [tkaninu] ‚protlačit, promačkat, propasírovat‘: prodav ji [rtuť] skrze rúchu také třikrát AlchAnt 8a). Dále sem řadíme slovesa procěditi 1, promietati, prolézti, projěti 1, probrati sě ad.

Pohybová slovesa, která mají pravovalenční akuzativní doplnění výrazy s významem ‚prostor‘, vstupují do sémantické struktury, jejíž obecný význam je ‚rozšířit děj (na daný větší prostor)‘ – proběhnúti 1 ([o člověku] co [prostor], skrzě co, po čem ‚proběhnout co n. čím; pf. během proniknout čím‘: proběže vši vlast onu EvBeneš 99a). Přidejme ještě slovesa projěti 3, prodúti a projíti I/2.

Slovesa s pravovalenčním či levovalenčním (u reflexiv) doplněním výrazy označujícími něco abstraktního, zvl. zprávu ap. vyjadřují strukturní význam ‚uvést v širší známost, rozšířit‘ – např. prohlásiti 3 (co [sdělení, jeho obsah] (o kom komu) ‚oznámit, dát veřejně na vědomí řečí; [obsah tvrzení] prohlásit‘: svědečstvie, jež s byl prohlásil [Ježíš] Martě HradMagd 35b). Týž strukturní význam vykazují slovesa projíti II/3, prokázati 1, pronésti sě 4 a proléhati sě 2. Je-li v pozici objektu výraz označující cosi skrytého či tajeného, význam se obměňuje na ‚prozradit, odhalit‘ – např. prohlásiti 1, 2 nebo pronésti 3 (co/koho [skrytého] ‚ukázat, vyjevit, učinit zjevným; [nepoznaného] prozradit, identifikovat‘: zbleděním své tváři proneseme [vinu] ŠtítStrah 2a).

U některých sloves prefix pro- charakterizuje děj vzhledem k jeho časovému průběhu. Začátek děje (často v doprovodu sému ‚náhle‘) vyjadřuje tento prefix např. u slovesa procútiti 1 (z čeho [sna, bezvědomí] ‚procitnout; [ze spánku] probrat se (k vědomí); [z opojení] vystřízlivět‘: prociťte, opilí, a plačte BiblOl J1 1,5). Můžeme doplnit slovesa probrati sě 2, probuditi, probuditi sě, procútiti 3, pročúti, projěsniti sě 1, 3, projěviti, prokřiknúti, prokvísti 2, 3 či promluviti 2. S tímto významem je úzce spjat význam ‚průběh děje omezený na okamžik‘, jak je tomu např. u slovesa problesknúti (čím [mečem] ‚kmitnout, mihnout…‘: rozchutnav [rytíř] meč Veselé, i problesčě a ihned zahna duch smutný BojDuchA 1b). Stejný slovotvorný význam mají i slovesa probleknúti a problščěti sě.

Modifikace děje jeho opakováním (spolu se sémem ‚důkladně‘) je zřetelná např. u slovesa prokříkati (co ‚vykřikovat; bez předm. vyrážet ze sebe výkřiky (opakovaně), zvl. se zaujetím‘: klaniechu se jemu [Josefovi bratři]…, chválu jeho prokřikujíc AsenF 260b). Dodejme slovesa prohuhľovati, proklektati, prolupovati.

Nepřehlédnutelné je zastoupení syntakticko-sémantické struktury ‚vykonáním činnosti přijít ke ztrátě‘, kdy slovesa označující především nechvályhodné činnosti jsou z pravé strany doplněna objektem označujícím hmotnou hodnotu – majetek, cennost, peníze ap. Jedná se např. o sloveso prokostkovati (co [majetek] ‚prohrát v kostkách, promrhat hrou v kostky‘: ktož své tak prokostkuje, budú naň lidé prstem ukazovati ŠtítMuz 48a). K tomuto typu patří také slovesa profrajmarčiti, prohltiti, pronaložiti, prohýrati, projhrati 1, projiesti 2, prokofeřovati, prokurviti, prokvasiti, proležěti, prolichviti 2, promrhati ad.

Změnu vlastnosti (resp. její nárůst) vyjadřují prefigovaná slovesa, jejichž motivačním protějškem jsou především adjektiva: prochladnúti (k adj. chladný – ‚ochladnout, ochladit se, stát se chladnějším…‘: kdyžť prochladne [lék], dajž nemocnému píti LékMuz 253b). Dále přiřaďme prodlúžiti 1, 2, prohoršiti sě a projěsniti 1.

[261]Funkci vidovou (perfektivizační) má prefix pro- např. u slovesa prokléti 1 (koho/co ‚proklít koho/co, vyslovením kletby přivolat zničující trest na koho/co…‘: proklel si žezla jeho [krále] BiblDrážď Hab 3,14). Náleží sem i slovesa prohnojiti sě, prokysati 1, prokysěleti, prokysnúti, prolačněti, prodati, proměniti I/1, proměniti sě 1, proliti 1, procěniti, promrzěti, prokrásti 1, projednati 1, proběleti aj.[9]

Slovesa s pro- (v konkrétních významech) jsou motivačním východiskem pro četné další odvozeniny, především pro substantiva a adjektiva, jejichž počet a strukturovanost bývají závislé na složitosti struktury motivujícího lexému.

Nový sešit StčS dokládá např. množství dějových názvů s nulovým sufixem. U těchto jmen až na výjimky dochází k dloužení prefixu – např. próběh (k proběhnúti), próduch, próhon, próchod, prójem, prójězd, ale prodaj, pronájem, prolet. Rovněž další substantiva a adjektiva, u nichž se předpokládá motivace tímto typem názvů, zachovávají tu kvantitu, jakou má fundující slovo (próchodiščě, prójězdný, ale prodajný).

Z hesel bez prefixu zmiňme alespoň významově velmi složitě strukturované adjektivum prázdný, které se svou slovotvornou čeledí zabírá plných osm stran sešitu. Tato čeleď zaujímá v staročeském lexiku místa od samého centra (lexémy prázdný, prázdnost, prázdniti) až po periferii lexikálního systému (jednodokladová hesla prázdnozpěvec, prázdnomlúvcě).

Ve StčS mají své odůvodněné místo též staročeská vlastní jména, zejména ta, která jsou pro českou slovní zásobu či českou kulturní oblast z různých důvodů obzvláště významná. Ve 22. sešitě nalézáme mimo jiné hesla motivovaná místním jménem Praha: Pražáček, Pražák, Pražěnín, Pražka, Pražsko. Jako další příklad uveďme např. nepříliš lichotivá osobní jména Prčalka, Prček, Prčka (srov. prk ‚kozlí zápach‘); Prdemyš, Prdumplesk ad., která ovšem z hlediska onomastického dokládají jednu z obvyklých motivací uplatňovanou při tvorbě jmen osob (tj. motivací hanlivou přezdívkou).


[1] Staročeský slovník 22, Academia, Praha 1998, 112 s.

[2] Také na počest třicetin Staročeského slovníku byla v roce 1997 v pražské vile Lanna pořádána konference Paměť slov, o níž referovala Z. Braunšteinová (NŘ 81, 1998, s. 129–131; v témže čísle jsou též otištěny některé příspěvky z konference).

[3] Srov. I. Němec, M. Nedvědová, J. Pečírková, Problém rozsahu velkých historických slovníků a Staročeský slovník, SaS 42, 1981, s. 238–248, a předmluvu k 3. dílu slovníku (Staročeský slovník, paběničský – pravý, Praha 1996).

[4] O nutnosti vylepšovat během dlouhodobého zpracovávání historického slovníku jeho koncepci viz G. A. Bogatovová, Istorija slova kak ob’jekt russkoj istoričeskoj leksikografii, Moskva 1984, s. 216.

[5] Viz např. F. Kopečný, Etymologický slovník slovanských jazyků I, Praha 1973, s. 216.

[6] Památky citujeme podle: Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[7] O předložce a předponě pro(-) viz F. Kopečný, d. cit. v pozn. 5, s. 216–220, a zvl. D. Šlosar, Slovotvorný vývoj českého slovesa, Brno 1981, s. 81–83, a také I. Němec, Proč má slovo prostředek předponu pro-, NŘ 79, 1996, s. 57–60.

[8] J. Chotovinská, K dvěma významům předpony pro- u staročeských sloves, Listy filologické 117, 1994, s. 60–65. O sémantických modelech předponových sloves viz P. Nejedlý, A. Černá, M. Homolková, J. Kouba, I. Němec, S. Pečírková, Sémantické modely staročeských prefigovaných sloves (závěrečná zpráva stejnojmenného grantového projektu), interní materiál Ústavu pro jazyk český, Praha 1997.

[9] U sloves proměniti, prohřěšiti, prochladiti sě, proliti uvažuje D. Šlosar v práci cit. v pozn. 7 o funkci rezultativní; o funkci perfektivizační u předpony pro- v nové češtině srov. F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962, s. 120.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 5, s. 258-261

Předchozí Jan Chloupek: Třetí díl Českého jazykového atlasu

Následující Milan Jelínek: Další významný přínos k poznání českých barokních textů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1