Časopis Naše řeč
en cz

Další významný přínos k poznání českých barokních textů

Milan Jelínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Při hodnocení kultury a jazyka barokního období jsme si zvykli na řadu paušálních soudů. Podle běžných představ to byla doba temna, česká literatura byla co do své tematiky, žánrů a uměleckých hodnot značně omezena, privilegované vrstvy obyvatelstva se ve zvýšené míře germanizovaly a jazyk českých textů byl velmi rozkolísán zvyšující se příměsí prvků nářečních. Důkladnější průzkum jazyka pobělohorské češtiny do počátků národního obrození (do 80. let 18. stol.) však ukazuje, že stav kulturní češtiny v tomto období nebyl tak zoufalý, jak se to [262]v našich historiografických, literárněhistorických a lingvistických pracích líčilo, a že české barokní texty nebyly po stránce obsahové a stylistické tak primitivní, jak to vyplývalo z různých prací věnovaných vývoji kulturní češtiny. Všechno ukazuje na to, že se sice některé kulturní tradice při uplatňování češtiny oslabily, ale že nedošlo k jejich přerušení.

Bylo by samozřejmě chybou, kdybychom krajně negativní pohledy na dobu baroka nahradili málo zdůvodněnými nebo vůbec hypotetickými názory na baroko jako období rozkvětu české slovesné kultury a jejího jazyka a kdybychom nesporné kvality barokního výtvarného umění, architektury, hudby nekriticky přiřazovali i tomu poměrně omezenému souboru českých textů, který se nám ze stol. 17. a 18. zachoval. Nemůžeme přece přehlížet, že značná část privilegovaných vrstev byla po Bílé hoře ze země vypuzena a pro českou kulturu vlastně ztracena a že se rekatolizace poddaného obyvatelstva prováděla způsobem násilným. Ztráta vzdělaného českého publika se opravdu projevila omezováním tematiky a žánrové rozmanitosti české literatury, mezi funkcemi slovesné tvorby se dostala do popředí funkce, kterou můžeme označit jako propagandistickou a která je vždy spjata s větší nebo menší restrikcí prostředků stylistických. Čeština po svém vzepětí za humanismu byla v podstatě vytlačena z literatury odborné. V textech administrativních zjišťujeme stále větší nárůst němčiny a vůbec musíme konstatovat zejména v 18. stol. zrychlení tempa germanizace českých a moravských měst, a to i ve vnitrozemí s českým selským obyvatelstvem.

Přes své uspokojení z toho, že se barokní literatura a její čeština těší v současné době větší pozornosti než dříve a že se některé předsudky daří vyvracet, nemohu se na druhé straně ubránit dojmu, že se v rehabilitaci baroka občas projevují apriorní postoje ideové. Jako bychom se nemohli zbavit onoho příslovečného českého odezdikezdismu. V každém případě je třeba písemné památky z období baroka dále zkoumat a někdy i vyhledávat.

Buď pochválen kolektiv bohemistů z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích za to, že si stanovil obtížný úkol prozkoumat jazyk a styl některých barokních slovesných památek vížících se k jižním Čechám a že k úkolu přistoupil bez ideových předsudků nebo záměrů. Je sympatické, že se jihočeští lingvisté přihlásili ústy redaktora sborníku Milana Davida k dědictví Zdeňka Kalisty, který připravil knihu o barokním umění v jižních Čechách na rok 1969, ale do své smrti (1982) se jí za komunistického režimu nedočkal. Byla vydána pod názvem Století andělů a ďáblů teprve v roce 1994. Studie jihočeských lingvistů vyšly ve Sborníku Katedry bohemistiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity pod názvem K jazyku a stylu českých barokních textů 1 v Českých Budějovicích 1998 (129 s.). Autoři ho věnovali bývalému učiteli katedry Josefu Lálovi. Je třeba kladně ocenit, že se všech sedm studií ve sborníku neomezuje jen na údaje o jazyku a stylu analyzovaných barokních textů, ale podává dost podrobné informace o životě a díle jejich autorů, informuje stručně o obsahu textů a snaží se zjistit jejich funkci v dobových souvislostech.

První tři studie se zabývají rozborem jazyka a stylu tří barokních kazatelů. Alena Jaklová si zvolila za předmět analýzy česká kázání Ondřeje Františka de Waldta, která vyšla v úctyhodném rozsahu téměř 900 stran v Praze v r. 1736. Jejich soubor nazval de Waldt Chválo-řečí (sic!) neb Kázáními na některé svátky. Autorka právem zařadila tento typ kázání mezi texty „konceptuální“, sledujíc tak hodnocení, které o de Waldtových kázáních podal J. Vašica. Pro širší publikum by snad bylo užitečné, kdyby byl pojem „konceptuálnosti“ poněkud rozveden a kdyby autor[263]ka hned při žánrovém hodnocení upozornila na to, že požadavek vtipnosti a elegantnosti „konceptuálních“ homiletických textů je u de Waldta naplněn jen v míře dosti skrovné. Nic nelze namítat proti tomu, že podrobila rozboru jen asi sedminu de Waldtovy Chválořeči: umožnilo jí to provést hlubší analýzu jak obsahové, tak i jazykové stránky textů.

Ponechám stranou tematický a do jisté míry i kompoziční rozbor pěti vybraných kázání, i když by si autorka analýz zasluhovala pochvalu za to, jak přehledně zachytila hlavní kazatelovy myšlenky a jak přesně interpretovala jejich smysl. Ocenit je třeba i to, s jakým přehledem zhodnotila vztah de Waldtových textů k různým předlohám doporučovaným církví a hlavně jak účelně volila citáty z kazatelových kázání, aby prokázala jejich myšlenkové a stylistické hodnoty. Zdá se mi však, že se u de Waldta objevuje víc dobových homiletických stereotypů, než je to v rozborech A. Jaklové ukázáno.

Po obsahové analýze kázání autorka postupuje podle jednotlivých rovin jazykového systému a upozorňuje na odchylky od úzu veleslavínského a na rozdíly od úzu dnešního. Při kolísání fonologických a morfologických jevů zjišťuje procentuální poměr mezi dubletami a pokouší se hodnotit varianty z hlediska jejich noremní a také stylové příznakovosti. Z výzkumů A. Jaklové zřetelně vyplývá, že kulturní čeština v první polovině 18. stol. byla značně rozkolísána a že to byl zřejmě následek nedobrého stavu české společnosti. Na druhé straně lexikální stránka kázání svědčí o poměrné bohatosti tehdejšího homiletického stylu, a jak to A. Jaklová dokládá, také o jeho otevřenosti pro cizí výpůjčky. Zvlášť se zaměřila na rozbor tropů a figur, kterých barokní kazatelé využívali ke zvýšení obraznosti homiletických textů. Celkem je možné říci, že ve své studii podala cenný příspěvek nejen pro poznání stylu de Waldtova, ale i stylu barokní homiletické literatury vůbec.

Druhá studie ve sborníku je věnována jazykovému rozboru dvou kázání jindřichohradeckého kněze Jana Kleklara z r. 1700. Napsal ji Zbyněk Holub a omezil ji v podstatě na popis gramatické stránky Kleklarových textů. Podobně jako A. Jaklová však podal přehled tematických motivů obou kázání a vybral z jejich textu charakteristické citáty. Také rozborem Kleklarova jazyka byl podán důkaz o tom, že čeština byla na zlomu 17. a 18. stol. silně rozkolísána.

Stať Milana Davida je zaměřena hlavně na jevy syntaktické a lexikální, i když autor věnoval pozornost i jiným jazykovým rovinám. Předmětem Davidovy studie se stalo šestnáctistránkové kázání pelhřimovského děkana Jiřího Ferdinanda Smutného z r. 1714. David podal stručný rozbor tematiky kázání a zdůraznil, že mělo ráz oslavný, nikoli nábožensky bojovný. Pokud jde o fonologii a morfologii, jazyk Smutného se celkem nelišil od jazyka de Waldtova a Kleklarova. Cenné postřehy obsahuje Davidův rozbor syntaktické stránky kázání Smutného: dovídáme se zde, jak silně se v analyzovaném období směšovala syntaktická schémata humanistická, ovlivněná latinou, se schématy běžně mluveného jazyka. Předností Davidova rozboru je to, že v něm uplatňoval hledisko funkčně stylistické.

Je zajisté záslužné, že se ve sborníku dostalo pozornosti i Tomáši Janu Pešinovi, rodákovi z jihočeských Počátek. Stať o jeho literárních pracích a zejména o jazykové stránce jeho díla Prodromus Moravographiae (z r. 1663) napsala Jarmila Alexová. Nelze jí upřít, že upozornila na některé charakteristické syntaktostylistické jevy Pešinova vyjadřování, ale na důkladnější rozbor jeho jazyka a stylu si musíme ještě počkat.

Dvěma statěmi přispěla do sborníku Marie Janečková. V první se zabývala tematikou a jazykem legendy o sv. Vintířovi, kterou na základě různých pramenů vydal jezuita Jiří David [264]v knížce Medicus Hercinius (1713). Autorka shromáždila mnoho zajímavých údajů jak o sv. Vintířovi, tak i o J. Davidovi a s poměrnou podrobností popsala Davidův jazyk, a to zvláště jevy tvaroslovné. Výsledek popisu je zhruba týž jako při rozboru jazyka jiných barokních autorů: svědčí o značné rozkolísanosti jazykových prostředků. Škoda, že stylu bylo věnováno jen několik poznámek.

Druhý článek M. Janečkové rozebírá jazyk a styl Daniela Vettera-Strejce v cestopise Islandia (z r. 1638, ale autorka si zvolila k analýze 2. vydání z r. 1673). Předmětem rozboru jsou sice všechny roviny Vetterova jazyka, ale nejvíce pozornosti autorka věnovala slovní zásobě cestopisu. U řady slov a slovních spojení konstatovala posuny významu proti stavu staršímu a vysvětlila rozdíly mezi významem v období baroka a významem dnešním (např. u subst. zvůle, adj. násilný, slovesa šetřiti co). Za dobový stylistický jev právem označila hromadění synonymních výrazů.

Zajímavé téma si jako předmět analýzy zvolila Bohumila Junková: prozkoumala anonymní Duchovní pohádky (z r. 1738). Upozornila však na to, že nešlo o pohádky v dnešním významu, nýbrž o jakési texty didaktické, tvořené systémem otázek a odpovědí, v nichž se probírala různá věroučná témata. Autorka konstatovala, že texty byly napsány jazykem dosti rozkolísaným a stylem hodně primitivním. Text složený z otázek a odpovědí autorce nabízel, aby probrala syntaktická schémata tohoto druhu textů, bohužel zůstalo jen u několika poznámek.

Závěrem lze říci, že sborník K jazyku a stylu českých barokních textů I je cenný příspěvek k poznání kulturní češtiny v období baroka a že prokazuje velmi dobrou odbornou úroveň autorů. Je psán přesným a přehledným stylem a vytištěn takřka bez tiskových chyb. S uspokojením lze konstatovat, že česká lingvistika disponuje v jižních Čechách schopným a erudovaným kolektivem.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 5, s. 261-264

Předchozí Alena Černá: Staročeský slovník po dvacáté druhé

Následující Anna Černá, Ivana Svobodová: Poradenská činnost v Polsku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1