Časopis Naše řeč
en cz

Konference o neverbální komunikaci (pocta J. Mistríkovi)

Jana Hoffmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Účastníci konference „Štylistika neverbálnej komunikácie“, kteří se shromáždili v Bratislavě ve dnech 15.–16. února 1996, žili většinou v přesvědčení (soudím-li podle sebe), že přijeli poblahopřát vzácnému jubilantovi prof. dr. Jozefu Mistríkovi a oslavit s ním jeho 75. narozeniny (jako jeho přátelé, spolupracovníci, žáci nebo aspoň dlouholetí čtenáři). Začátek konference je v tomto přesvědčení spíše utvrdil – i když také přinesl některá překvapení. Patřila mezi ně skutečnost, že celou akci uspořádaly společně čtyři univerzitní katedry, na nichž prof. Mistrík v současné době aktivně působí: katedra slovenského jazyka Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, katedra právní komunikace Právnické fakulty téže univerzity, katedra slovenského jazyka a literatury Filozofické fakulty UPJŠ v Prešově a katedra pedagogiky sluchově postižených Pedagogické fakulty UK v Bratislavě, jejímž vedoucím se jubilant [266]v posledním období stal. A překvapením (i pro zasvěcené) byl nejen rozsah současné činnosti J. Mistríka, ale i rozsah jeho životního díla: dlouhý stůl pokrytý knihami působil na první pohled jako výstavka prací členů větší katedry nebo menší fakulty, rozhodně nikoli jednotlivce. (Nemusím ani připomínat, že autor postupně vydal řadu vědeckých prací[1] z oblasti obecné jazykovědy, kvantitativní lingvistiky, stylistiky, textové lingvistiky a rétoriky; a že svými popularizačními příručkami a učebnicemi poskytl mnoho cenných rad řečníkům, recitátorům, divadelníkům, stenografům, grafologům, a v poslední době i handicapovaným účastníkům komunikace a jejich pedagogům.) Poté však už přišlo poslední „překvapení“, které vyvrátilo naše přesvědčení o převážně oslavném charakteru celé akce: v Bratislavě pro nás totiž byla připravena velmi zajímavá konference s hodnotným a originálním programem.

Neverbální komunikace je významnou složkou našeho dorozumívání, jíž se však málokdy věnuje speciální pozornost. Účastníci konference se na ni zaměřili z různých stran: od aspektů obecně sémiotických až po praktické využití pedagogické a terapeutické. Zájem se soustředil hlavně na vztahy prostředků jazykových a mimojazykových a na jejich vzájemné porovnávání. J. Sabol ukázal, že neverbální znaky se liší od znaků jazykových daleko nižší mírou arbitrérnosti: spojení znaku s významem je tu častěji a více motivované, nezřídka má povahu ikonickou, není tak silně založeno na konvenci… Autor upozornil též na izomorfii různých kódů – znakových soustav, kterých při komunikaci užíváme alternativně: vedle známých morfémů, fonémů, grafémů tak postavil kiném (minimální prvek neverbálního kódu, který nese určitý význam a může být realizován v různých variantách), ev. i estém (v umělecké komunikaci). J. Horecký připomněl, že i gesto je komplexní znak, který lze dále dekomponovat, a vyvrátil názor, že jazyk gest nelze kodifikovat; všichni známe standardizované soubory gest (u dirigenta nebo policisty řídícího dopravu), a proto musíme na neverbální kódy myslet i při snaze o kulturu a kultivování jazyka a řeči. Specifikou významu a smyslu v mimojazykové komunikaci se zabýval i F. Miko: některé prostředky se tu stabilizují pro určité významy, jiné jsou silně podmíněny situací. (Mimochodem, samo sledování diskusí mezi třemi klasiky slovenské jazykovědy – J. Horeckým, F. Mikem a J. Mistríkem – bylo pro publikum vzácným zážitkem.)

Mladá slovenská lingvistka O. Škvareninová se soustavně věnuje neverbální komunikaci;[2] to, že jí přikládá mimořádnou váhu, demonstrovala citací výroku R. Birdwhistella „Člověk je multisenzuální bytost; příležitostně verbalizuje.“ Jazykové a mimojazykové prostředky se mohou v komunikaci doplňovat, suplovat; pokud se dostávají do kontradikce, mají obvykle větší váhu prostředky neverbální. Při úvahách o ”gramatice” neverbálních znaků autorka naznačila cestu dětí od neverbálního dorozumívání k verbálnímu a poukázala na to, že i účastník plnící právě komunikační roli posluchače užívá mnoha neverbálních prostředků. O sémiotice ticha hovořila E. Ružičková. [267]Soustředila se na ticho, které následuje po ukončení komunikace (resp. určité její fáze) a může být výrazem harmonického srozumění, ale i konfliktu nebo zlomu v komunikaci. Zmínila se i o „tichu, které léčí“ (v oblasti meditace, mystiky apod.) a o tichu v pedagogické komunikaci: může být výrazem zaujetí, ale i toho, že žák je právě zcela mimo dorozumívací a učební proces. E. Tibenská srovnávala sémantiku a stylistickou diferenciaci verbálních a neverbálních kódů: mimojazykové prostředky jsou explicitnější a expresivnější, umožňují nepokryté vyjádření emocí, omezují rozpor mezi tím, co si myslíme a cítíme, a tím, co sdělujeme. I neverbální prostředky můžeme řadit do sféry stylu vysokého (např. projev úcty povstáním) či nízkého (řev, dupot, pískot sportovních fanoušků). Z mimojazykových prostředků vznikají i speciální tajné jazyky (o malém počtu znaků) – užívají jich např. žáci ve škole, hráči karet aj.

Slovenský etnograf a filmař-dokumentarista M. Slivka vnesl do jednání svébytný svět lidového divadla a obřadních her. V projevech mýticko-magického myšlení má mimeticko-kinetický kód významnou úlohu; existuje tu speciální langue složené z typizovaných prvků (ke kinémům a estémům tento autor přidal ludémy – jako minimální projevy „ludické“, hravé funkce znaku), vymezené vztahem k tradici a kolektivním normám, které se však realizuje v podobě velmi variabilního a kreativního parole. Ze zoopsychologie vycházel příspěvek M. Czaka, který vedl určité paralely mezi spontánním, hravým komunikačním chováním dětí a zvířat a mezi tím, jak si postupně osvojují některé komunikační návyky; varoval však před mechanickým přenášením charakteristik komunikace spjatých s lidskou civilizací do živočišné říše. Mezikulturní problematiku neverbální komunikace předvedl V. Krupa na srovnání kultury středoevropské a japonské: Japonci užívají neverbálních prostředků spíše náznakově a vyjadřují tak zdvořilost, skromnost, zdrženlivost, respekt k partnerovi, směřují k poklidnému řešení konfliktů a ke ztotožnění jedince se skupinou; Evropané jsou při užívání těchto kódů větší individualisté, jsou přímější, agresivnější (méně pokrytečtí?). V různých společenstvích a kulturách se výrazně liší např. sémantika smíchu, ale i zívání; proxemika (vzdálenost mezi partnery při dorozumívání intimním a veřejném); návyky spojené s tím, zda si partneři převážně hledí do očí, či zda se jejich pohledy spíše vyhýbají atd. Právě „řeči očí“ byl věnován referát J. Hoffmannové, která ukázala podíl pohledů na sociální organizaci rozhovoru: uplatňují se při rozdělování a ratifikaci komunikačních rolí (na počátku repliky se snažíme upoutat pohled, a s ním i pozornost a zájem partnera), při střídání mluvčích a delimitaci jednotek dialogu, při hledání vhodného výrazu (oční kontakt partnerů tedy rozhodně není nepřetržitý). Proxemikou se zase speciálně zabýval S. Ondrejovič.

Celá velká skupina referátů byla na konferenci věnována uplatnění neverbálních prostředků v různých stylech řeči a typech textů. Sám J. Mistrík porovnal charakteristiky běžného dialogu a rétorického projevu (který je rovněž vždy dialogem s publikem). Rétorický dialog je oficiálnější, obvykle připravený, s předem jasnou funkcí; účastníci se většinou málo znají, jejich „skódování“ probíhá pomalu; proti běžnému dialogu se vyznačuje větší distancí, zcela chybí vzájemné dotyky partnerů… Odlišný podíl mimojazykových prostředků pomáhá rozlišit různé rétorické žánry: explikativní, ceremoniální (ódické), argumentační (např. ve forenzní, tj. právní a justiční oblasti) [268]a žánry dekorativní (verbalistní). J. Mlacek vymezil popularizační (populárně vědecký, populárně naučný, praktický) styl ve vztahu ke stylu odbornému (popularizace umožňuje – i žádá – vyšší zastoupení neverbálních kódů) i ve vztahu ke stylu učebnímu (popularizace je spojena s osobním zaujetím, subjektivitou, expresivitou, beletrizací – zatímco učební styl se vyznačuje věcností, závazností, systematičností). Nevyhraněný, „lomený“ charakter popularizačního stylu bývá spojován i s jeho eklektičností, odvozeností.

O neverbálních složkách učebního stylu – konkrétně výukového dialogu – hovořily také J. Svobodová a E. Höflerová: zaměřily se na specifická gesta a mimiku žáků (kteří takto vyjadřují znuděnost, snahu o únik atd.) a na gesta, pohyby, pozice učitelů (může jít např. o gesta výzvová, pochvalná, odmítavá, ale i o projevy rozpaků, nejistoty…). Na základě videonahrávek autorky rozlišily mimojazykové prostředky užívané při výuce muži a ženami. (Gesta učitele byla ostatně i tématem příspěvku Ľ. Benčatové.) K pedagogické komunikaci se vztahoval rovněž referát O. Zápotočné: představila v něm speciální čítanku založenou na „rébusové metodě“. Rébusy, tj. kombinace obrázků s písmeny, vzbuzují zájem dětí, u nichž se tak – jako nezbytný předpoklad čtení – vytváří názorná představa o fonologické struktuře slova; podle zkušeností tato metoda přispívá ke snazšímu zvládnutí čtení u dětí dyslektických nebo neslyšících.

Větší pozornost upoutal na konferenci ještě styl umělecký. V umělecké literatuře autor využívá svých komentářů a uvozovacích vět k tomu, aby zprostředkoval podíl neverbálních prostředků (tj. vzdálenosti partnerů, jejich pozic, pohybů, gest, dotyků aj.) na dialogu. Speciální zaměření na toto „jazykové vyjadřování neverbálních reakcí“ (E. Bajzíková) může vést k zajímavým interpretačním výsledkům; naznačily to svými příspěvky O. Sabolová a S. Krajčovičová. H. Srpová se zabývala neverbální komunikací v publicistice, J. Jacko v liturgii, F. Ruščák ve stylu epistolárním.

Vzhledem k tomu, že hlavním pořadatelem celé akce byla katedra pedagogiky sluchově postižených, byla řada referátů věnována neverbální komunikaci a vůbec komunikačním možnostem osob neslyšících, hlucho-slepých, mentálně postižených atd. Zde se dostaly ke slovu disciplíny jako psychologie, psychoterapie, patopsychologie, logopedie, speciální pedagogiky, dramatická výchova; a skoro by se dalo říci, že tyto referáty – pro svůj výrazný humanistický akcent a existenciálně závažnou tematiku – na konferenci dominovaly a udávaly jí tón. Dorozumíváním neslyšících se v poslední době systematicky zabývá A. Macurová,[3] jejíž příspěvek předznamenal všechna základní témata této sféry. Referentka připomněla, že problémy menšin a handicapovaných společenských skupin se teprve v posledním období stávají středem pozornosti: dosud přetrvává stav, kdy nebereme ohled na to, že sluchově postiženým dělá potíže vnímání většinového jazyka, a také zvládání jeho psané formy; kdy jim vlastně vnucujeme svůj jazyk, způsob myšlení, kulturu, a necháváme je přežívat ve společenství [269]slyšících „bez potřebného know-how“. Referát naznačil psycholingvistické, sociolingvistické i strukturně-funkční aspekty komunikace sluchově postižených. Stejně jako další příspěvky (pracovníků pořádající pedagogické fakulty – D. Tarcsiové, Š. Csonky, M. Gromy ad.) se zabýval uplatněním většinového jazyka (češtiny, resp. slovenštiny v psané/mluvené podobě), jazyka znakového (posunkového) a znakované češtiny/slovenštiny (objevil se i termín posunkový jazyk neslyšících na Slovensku); využíváním těchto kódů v komunikaci intrakulturní (mezi neslyšícími) i interkulturní (slyšící – neslyšící). Jak se má v této komunikaci chovat učitel (ale i rodič)? Nakolik může přepínat kódy? Nakolik má využívat zbytků sluchu u svých žáků?

Velkou emotivní působivostí vynikalo vystoupení předsedkyně Slovenského svazu sluchově postižených O. Baloghové. Tato účastnice konference, jíž byly všechny referáty tlumočeny do znakového jazyka, citovala výrok hlucho-slepé dívky, že „slepota ji odděluje od věcí, ale hluchota od lidí“. Dále pak informovala přítomné o rozsáhlých aktivitách na pomoc sluchově postiženým, které se dnes na Slovensku uskutečňují: vydávají se učebnice a slovníky znakového jazyka, pořádají se semináře, bylo založeno vzdělávací centrum pro tlumočníky, a hlavně: v r. 1995 byl přijat zákon o právu na vzdělání a informace v posunkovém jazyce, který ovlivní televizní vysílání, síť knihoven aj.

Význam dramatické výchovy pro komunikaci neslyšících a s neslyšícími zdůraznili ve svých příspěvcích dva divadelníci. V. Predmerský vytvořil pro slovenskou televizi inscenaci ve znakovém jazyce, opatřenou titulky pro slyšící diváky. Znakový jazyk je uplatněn i v inscenaci banskobystrického divadla, kterou mohli někteří účastníci zhlédnout v předvečer konference: je určena hlavně sluchově postiženým dětem, které jsou vtahovány do představení, cvičí se ve znakovém jazyce, komunikují mezi sebou, s dospělými i s účinkujícími. Referent se zaujetím hovořil o dalších projektech umožňujících přirozenou komunikaci mezi slyšícími a neslyšícími (tzv. festivaly tolerance, „divadlo bez bariér“) a o možnosti specializovaného studia dramatické výchovy na DAMU – se zaměřením na neverbální divadlo, či přímo na dramatickou výchovu pro neslyšící. O. Dlouhý je dramaturgem a zároveň otcem sluchově postiženého dítěte; zná proto z vlastní zkušenosti bezradnost rodičů, kterým nikdo neporadí, jak překonat komunikační bariéry mezi nimi a dítětem. I on vřele doporučoval dramatickou výchovu a speciálně připravené inscenace, které pomohou u postižených dětí rozvíjet kreativitu a celkovou komunikativnost, schopnost orientovat se v prostředí, reagovat na partnery.

V. Lechta ve svém příspěvku analyzoval takové způsoby užívání neverbálních prostředků, které vybočují z normy a mají narušenou vazbu ke komunikaci verbální. Výsledkem různých neuróz jsou tiky, manipulace s oblečením, přešlapování, zajíkání, nečitelná mimika, ale i nezvladatelné projevy agresivity a vzteku. Patopsychologie se týkaly i další dva referáty. Ľ. Gašparovičová ukázala význam mimojazykových prostředků (např. doteků nebo rytmických pohybů) v komunikaci s mentálně postiženými dětmi a mnohostranné využití výtvarných aktivit v psychoterapii: kresba je prostředkem spontánního sebevyjádření dětí, má vliv na rozvoj osobnosti, dodává [270]jim jistotu (proto se pořádají i výstavy jejich kreseb a vernisáže pro veřejnost). Rovněž V. Dočkal demonstroval prostřednictvím videonahrávek, jak kresba umožňuje komunikaci těžce mentálně postižené dívce, která se pro svůj motorický handicap nemůže dorozumívat ani posunky. Tyto příspěvky názorně předvedly, že při správné volbě metod a nekonečné trpělivosti lze překonávat i těžké handicapy; že i tam, kde neexistuje řeč, verbální sdělení, může existovat plnohodnotná komunikace (sdělení sluchově postiženého ve znakovém jazyce může být daleko abstraktnější a propracovanější než primitivní projev leckterého slyšícího); a že „narušení komunikační kompetence ve slovenštině (nebo češtině)“ ještě neznamená narušení veškerých dorozumívacích schopností.

Na závěr bych ráda přiblížila ještě jeden originální příspěvek dokazující, že někdy může výzkum neverbální komunikace přispívat takřka k záchraně životů. Psycholog komunikace J. Mareš se svým týmem na Lékařské fakultě v Hradci Králové rozpracovává využití mimojazykové komunikace při diagnostice dětských onemocnění. Pro stanovení diagnózy je velmi důležité vlastní sdělení dítěte o tom, kde, jak dlouho nebo jak často pociťuje bolest, jaký je charakter, intenzita, ev. příčina bolesti. U novorozenců a kojenců je jediným prostředkem komunikace křik; u batolat se přidává mimika, gesta, pohyby; se staršími dětmi už lze komunikovat verbálně, i zde je však někdy úspěšnější lokalizace bolesti na obrázku, výběr obličeje více nebo méně zrůzněného bolestí (mezi několika obrázky), resp. vlastní kresba vyjadřující celkový emocionální stav dítěte. Tyto diagnostické prostředky dopomáhají leckdy i k rozhodnutí, zda a kdy bude nemocné dítě operováno.

Konference se nesporně stala tím nejlepším blahopřáním J. Mistríkovi. Dokumentovala vědeckou i humanistickou hodnotu jeho životního díla a ukázala, že jeho podněty padly u jeho vděčných žáků na úrodnou půdu: tak jako se o to vždy snažil pan profesor, snaží se i oni nejen obohacovat vědecké poznání, ale také pomáhat lidem.

[1] Přesné údaje srov. např. M. Čechová, Významné jubileum slovenské i české jazykovědy, NŘ 74, 1991, s. 148–151.

[2] Právě o ní vydala monografii s překvapivým názvem Rečová komunikácia, Bratislava 1995; její recenzi NŘ rovněž přinese.

[3] Viz např. stať Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky), SaS 55, 1994, s. 121–132.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 5, s. 265-270

Předchozí František Štícha: Nad novou Příruční mluvnicí češtiny

Následující Jiří Kraus: 80 let od založení Naší řeči