Za Miloslavem Sedláčkem

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Necelý rok poté, co náš časopis uveřejnil jubilejní zhodnocení životní práce Miloslava Sedláčka, svého pravidelného přispěvatele a dlouholetého výkonného redaktora (v letech 1965–1973),[1] vracíme se dnes k osobnosti tohoto neokázalého člověka a hlubokého znalce naší mateřštiny při příležitosti daleko smutnější. Dne 18. března 1996 Miloslav Sedláček zemřel.

V příspěvku věnovaném jubilantovým šedesátinám charakterizuje Sedláčka jeho spolupracovník Jaroslav Kuchař jako mistra drobných jazykových výkladů, jazykové miniatury. Platnost této charakteristiky nepochybně přetrvává. Působení v jazykové poradně a v pracovně mimořádně plodném prostředí oddělení jazykové kultury ústavu utvářelo Sedláčkův smysl pro řešení praktických problémů jazykovědné bohemistiky [221](převážně tvarosloví a pravopisu) a nabízelo mu náměty pro témata mnohdy opomíjená nebo alespoň současnou mluvnickou teorií neuspokojivě řešená. Naléhavost mnoha denních úkolů k stručnosti vyjádření a k potřebě formulovat jasné závěry přímo vedla. Teprve po svém odchodu na odpočinek, kdy i nadále zůstával se svými spolupracovníky a hlavně s naším časopisem v živém kontaktu, mohl Sedláček více než v minulosti prokázat též svou schopnost vědecké syntézy, umění vyložit problematiku na větší ploše – a co pro něj zůstane příznačné, z hlediska její vývojové dynamiky a v širokých vědeckých a kulturních souvislostech. Připomeňme si alespoň jeho nedávné stati z Naší řeči, které věnoval pravopisu a které jsou polemicky vyhroceny proti názorům povrchním, nepoučeným nebo záměrně zkreslujícím.[2] Lze jen litovat, že do soubornější podoby autor nestačil zpracovat své názory a stati o českém brusičství a o jeho úspěšných i neúspěšných snahách ovlivnit současnou spisovnou normu a uživatelské postoje vůči ní.

Snad smím k této připomínce pracovitého života a poctivého díla připojit i svůj názor osobní. Miloslava Sedláčka jsem od svého příchodu do ústavu považoval za milého přítele a učitele, jeho bibliografický rozhled i důvěrné znalosti jazykového materiálu jsem obdivoval a bohatě z nich čerpal. Byl to člověk, který toho věděl hodně o jazyce, o filozofii, o literatuře, o hudbě, sdílel jsem s ním obdivný vztah k jeho rodišti – k Chodsku a k Plzeňsku vůbec. Bude mi chybět jako rádce, stejně jako ústavu bude chybět badatel, který toho měl tolik co říct jazykovědcům i laickým zájemcům o češtinu.

---

[1] I. Svobodová, Miloslav Sedláček sedmdesátiletý, NŘ 78, 1995, 219n., srov. též J. Kuchař, Miloslav Sedláček šedesátiletý, NŘ 1985, s. 110n.

[2] M. Sedláček, K vývoji českého pravopisu, NŘ 76, 1993, s. 57–71, 126–138, O pravopise cizích slov Petr Zenkl a jiní, NŘ 77, 1994, s. 238–245.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 4, s. 220-221

Předchozí Iva Nebeská: O komunikačních funkcích příčinných souvětí

Následující Jarmila Vojtová: Dentujte s Tridentem