Časopis Naše řeč
en cz

O komunikačních funkcích příčinných souvětí

Iva Nebeská

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

1. Souvětí v širokém smyslu příčinná tvoří mezi souvětnými typy specifickou skupinu. Jsou stejně jako ostatní souvětí s vedlejší větou příslovečnou vymezena na základě syntaktických vztahů mezi větami v souvětí i na základě významů, které vyjadřují, mají však ještě jeden rys navíc. Lze je vykládat ze společného myšlenkového základu, který je blízký kauzálně-implikačnímu vztahu jestliže p, tak q, nebo přesněji jestliže nastane jev p, očekáváme, že nastane i jev q. Různé modifikace tohoto vztahu vyjadřují pak souvětí příčinná, důsledková, účelová, podmínková a přípustková.

Bohatá literatura svědčí o tom, že zkoumání jazykového vyjádření kauzality je dlouhodobě tématem velmi lákavým. Ostatně na pozadí vztahu mezi jevy p a q „udělat pořádek“ v popisu významů příčinných souvětí a usouvztažnit sémantiku jednotlivých typů souvětí s odpovídajícími formálními prostředky se může zpočátku jevit jako snadné intelektuální cvičení. Tento dojem je klamný. Souvětí, jejichž základem je některá z modifikací vztahu jestliže nastane jev p, očekáváme, že nastane i jev q, jsou významově velmi pestrá a nedaří se vtěstnat je do žádných přihrádek.

Nevede-li k uspokojivému popisu příčinných souvětí ani stále jemnější sémantická analýza, je třeba hledat cestu jinou. Brněnský syntaktik Petr Karlík využil pragmatické orientace současné lingvistiky a prozkoumal vztahy mezi sémantickými strukturami těchto souvětí a jejich komunikačními (ilokučními) funkcemi. Výsledky své práce představuje odborné veřejnosti v knížce Studie o českém souvětí (Masarykova univerzita, Brno 1995). 2. K tématu autor přistoupil vybaven velmi dobrou znalostí jak domácí, tak i rozsáhlé zahraniční literatury, v mnohém pak navazuje na předchozí práce vlastní. Teoreticky vychází z koncepce souvětí v Mluvnici češtiny (1987) a z vysokoškolské učebnice, na níž se autorsky podílel.[1] Sémantické struktury příčinných souvětí chápe jako mezipropoziční vztahy, přesněji jako spojování propozic. V návaznosti na domácí, ale především zahraniční odborníky ukazuje, že lingvistická analýza se nemůže opírat o skutečné kauzální nebo logické vztahy mezi jevy; myšlenkovým základem zkoumaných souvětí je daleko spíše sdílená znalost mluvčího a posluchače o obvyklé obsahové souvislosti mezi jevy p a q. V souladu s literaturou uvádí 3 typy obvyklých souvislostí, resp. pravidelností:
a) pravidelnosti blízké přírodním zákonům (Protože se náhle oteplilo, sníh roztál),
b) sociální pravidla a zvyklosti jednání (Jestliže nemáš peníze, nechoď do hospody),
[219]c) souvislosti dané logickými vztahy (Jestliže je číslo x větší než číslo y, tak je číslo y menší než číslo x).

Za nezbytný předpoklad hlubšího poznání vlastností příčinných souvětí a jejich funkcí v komunikaci považuje P. Karlík důsledné rozlišování roviny sémantické a roviny ilokuční (s. 36). Ve čtyřech kapitolách podrobně analyzuje významy souvětí v užším smyslu příčinných, přípustkových a obou typů souvětí podmínkových, ze sémantiky souvětí pak odvozuje jejich komunikační funkce.

2.1. Pro explikaci souvětí příčinných se podle vlastních slov (s. 18) inspiroval těmi (zahraničními) pracemi, které je zkoumají v širším rámci teoretických otázek argumentace. Příčinná souvětí jsou vykládána z hlediska usuzování, vyvozování závěrů z premis. První kapitola je detailní analýzou souvětí s komunikačními funkcemi VYSVĚTLENÍ PROČ, ZDŮVODNĚNÍ a OSPRAVEDLNĚNÍ, jejich kontextových a interakčních omezení.

2.2. Ve druhé kapitole autor ukazuje, že logicko-sémantický vztah jestliže p, tak q je pouze základem souvětí obvykle charakterizovaných jako podmínka možná či otevřená. Na něj se navrstvují významy další, takže tento typ souvětí funguje v širokém spektru komunikačních funkcí. Za relevantní složku významu tu Karlík právem považuje to, „zda platnost jevu q je pro adresáta žádoucí nebo nežádoucí“ (s. 57). Z této distinkce odvozuje základní rozlišení komunikačních funkcí souvětí vyjadřujících podmínku otevřenou: RADU (Jestliže budeš pít mléko, budeš zdravý a silný) a VAROVÁNÍ (Jestliže budeš pít studenou vodu, dostaneš zápal plic). Škála komunikačních funkcí vyjadřovaných souvětími typu jestliže p, tak q je však podstatně bohatší. Autor na mnoha výstižných příkladech podrobně vykládá funkce další: NAVÁDĚNÍ, SMLOUVÁNÍ, UJIŠTĚNÍ, VÝHRUŽNÉ VAROVÁNÍ, VYDÍRÁNÍ, VELKÝ STUPEŇ PŘESVĚDČENÍ aj.

2.3. Pro podmínková souvětí typu kdyby p, pak q se v poslední době stále více užívá termínu souvětí kontrafaktuální. Jejich sémantická struktura je poměrně složitá, v odborné literatuře se vedou diskuse o to, zda je lze vůbec vykládat ze základu jestliže p, tak q. P. Karlík se přiklání k názoru, že zvolí-li mluvčí souvětí typu kdyby p, tak q, nějaký vztah závislosti mezi jevy p a q mlčky předpokládá (s. 90). Souvětí typu kdyby p, tak q vyjadřují hypotetickou, ale nerealizovanou alternativu. Pro další klasifikaci je pak podstatné, zda jde o alternativu možnou (Kdyby ses byl učil, určitě bys tu zkoušku udělal), nebo fiktivní (Kdybych měl tři ruce, tak bych to stihl natřít). Komunikační potenciál kontrafaktuálních souvětí autor výstižně charakterizuje jako „zvažování hypotetických konsekvencí nerealizovaných možností“ (s. 98).

2.4. Přípustková souvětí vyjadřují negaci obvyklého vztahu mezi jevy p a q, nesplněné očekávání, neúčinnost příčiny, resp. důvodu. Jejich komunikační funkcí je PŘIPUŠTĚNÍ faktu, že souvislost mezi dvěma jevy je neobvyklá, nečekaná (Ačkoli právě přestalo pršet, chodník je suchý). Ve svých úvahách o komunikačních funkcích dospívá autor k závěru, že přípustková souvětí minimalizují riziko porušení jedné z konverzačních maxim, že „jsou vlastně vhodným preventivním prostředkem proti možnému nedorozumění nebo k předcházení komunikačním konfliktům“ (s. 120). K tomu je třeba poznamenat, že vedle této funkce mohou mít přípustková souvětí i funkci právě [220]opačnou: implikují i nežádoucí souvislosti. Mluvčí může jakoby mimochodem (popř. i nezáměrně) takovou souvislost připomenout a kooperativní komunikaci tak spíše narušit (Ačkoli žije na vesnici, obléká se moderně. Nic se nám tu neztratilo, ačkoli v přízemí bydlí Romové).

3. Karlíkova knížka je nepochybně nejpodrobnější sémantickou analýzou českých příčinných souvětí. Je v ní uloženo velké množství intelektuální práce, vycházející z konkrétního jazykového materiálu. Jejím nejdůležitějším přínosem však je naznačení metody, jak lze postupovat při vyvozování celého spektra komunikačních funkcí, které může každý ze zkoumaných souvětných typů vyjadřovat. Inspirován v mnohém vesměs zahraniční literaturou lingvistickou, logickou a filosofickou, autor dále přispěl k pragmatizaci české syntaxe. Jako další krok se nabízí zpracovat stejným způsobem i souvětí účelová, která se do této skupiny obvykle také řadí.

Z možných připomínek: Griceův kooperační princip se týká především pravidel vedení dialogu, v němž jde o přenos věcné informace, konverzační maximy jsou normami, kterými se implicitně řídíme při formulování repliky, aby vhodně navazovala na repliku předchozí. Mají tedy zřetelná interakční omezení. Proto si nejsem jista, zda tak přímé napojení sémanticko-pragmatické analýzy souvětí (zejména podmínkových a přípustkových) na Griceovu teorii, jak je autor uvádí, není příliš odvážné.

Knížka je napsána velmi přístupnou formou, výklad je demonstrován na dostatečném množství výstižných příkladů. Je určena především odborné veřejnosti, můžeme ji však doporučit i studentům bohemistiky a v neposlední řadě učitelům češtiny jako inspiraci k netradičnímu výkladu syntaxe.


[1] M. Grepl, P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 4, s. 218-220

Předchozí Josef Filipec: Nový synonymický slovník slovenský

Následující Jiří Kraus: Za Miloslavem Sedláčkem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1