Polské knížky o češtině

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Krakovská bohemistka Teresa Zofia Orłośová není čtenářům tohoto časopisu neznámá, dobrý ohlas u nás měly především její práce týkající se jazykových vztahů polsko-českých a jazyka českého národního obrození.[1] Její drobnější studie a příspěvky věnované starší fázím vývoje češtiny vyšly nyní souborně pod názvem Studia bohemistyzcne, část I.[2]

V první části jsou otištěna pojednání o některých staročeských rukopisech, které jsou dnes uloženy v polských knihovnách. V knihovně Jagellonské univerzity v Krakově se dochoval fragment staročeského rukopisu Nového zákona, pochází z tzv. berlínského depozitu, který se po druhé světové válce ocitl na polském území a v němž je mimo jiné 90 památek slovanských, z toho tři české. Uvedený zlomek obsahuje pouhé 2 listy, zčásti oříznuté; druhý lístek se zachoval ve stavu značně troskovitém – je to pouhý několikacentimetrový proužek. Přesto se autorce podařilo určit, že jde o část textu Matoušova evangelia, z kapitol 1 a 12; jim jsou předeslány dva staročeské prology k Matoušovu evangeliu, vzniklé překladem latinských textů Prologus monarchianus a Glossa ordinaria. Autorka podrobně popsala vzhled obou lístků, jejich grafiku a stav jazyka, který reflektují. Na základě těchto údajů určila, že rukopis bible, z níž se zachovaly jen tyto trosky, se hlásí k druhé redakci staročeského biblického překladu; většina textu je jazykově velmi blízká takzvanému Novému zákonu Kořečkovu, který autoři Staročeského slovníku datují přibližně k r. 1425; druhý prolog k Matoušovu evangeliu je naopak jazykově blízký Bočkově bibli; v rukopisu reprezentovaném krakovským zlomkem se tedy spájejí rysy starší i mladší verše druhé biblické redakce. Autorka připojila kompletní otisky obou lístků a paralelně s nimi tiskne latinské texty obou prologů a příslušné úryvky obou zmíněných staročeských biblí a některých dalších, jazykové blízkých biblických textů českých a polských.

Následují studie o staročeském rukopisu, který je uložen v knihovně duchovního semináře v Tarnově. Prvním z nich je „moravský“ rukopis z r. 1460, začínající textem 5. kapitoly Matoušova evangelia, překlad se hlásí k mladší fázi 2. redakce nebo k 3. redakci staročeského biblického překladu.

Z krakovského berlínského depozitu autorka dále podala informaci o rukopisu z čtvrtiny 17. století, který obsahuje texty čtyř „vidění“, typických dobových děl mystického [263]obsahu; nejdůležitější z nich je Vidění a zjevení Kryštofa Kottera šprotavského, jehož český překlad vznikl r. 1625; je známo, že Vidění šprotavského jircháře Kottera přeložil Komenský a skvostný opis tohoto překladu osobně odevzdal králi Bedřichu Falckému.

Třetím bohemikem krakovského berlínského depozitu je modlitební knížka, kterou si pořídil asi Jozef Hlošek z Kořence; obsahuje více než 30 modliteb, texty o odpustcích, o morové ráně, a co je zajímavé zvlášť, několik magických formulí, např.: „Když máš předstoupiti před soud aneb u (autorka čte: z) velké nouzi postavený jsi, tak napiš tyto slova: Shegramahani – Sanctus na kůrku chlebovou a požívej ho lačný, tak se ti nic zlého nestane“; snad i čtenář Naší řeči nepohrdne obdobnými radami, které ho mohou ochránit i před střelením, píchnutím, žalářem, popř. vůbec proti všemu zlému. Německý slavista K. Günther datoval tento rukopis v r. 1960 kamsi do 18., popřípadě i 19. století; autorku přivedla zevrubná jazyková analýza památky a rozbor datovatelných motivů a narážek k přesvědčivému závěru, že jde o památku ze století sedmnáctého.

V druhé části knihy se čtou čtyři studie o sedmijazyčném slovníku pražského benediktýna a emauzského opata Petra Lodereckera; slovník vyšel v Praze r. 1605. Jde vlastně o reedici pětijazyčného slovníku Jihoslovana Fausta Vrančiče vydaného r. 1596 v Benátkách; Loderecker k Vrančičově latině, italštině, němčině, „dalmatštině“ (chorvatštině) a maďarštině přidal ještě část českou a polskou; obě části uvádějí necelých čtyři a půl tisíce výrazů; kromě toho podal Loderecker i obrácené dvoujazyčné rejstříky. V české části užíval Loderecker především materiálu Veleslavínova (což nijak nepřekvapuje: ještě rukopisný slovník češtiny od Jakuba Jana Ryby z konce 18. stol., chovaný v pražském Muzeu české literatury na Strahově, nepostupoval jinak); při práci na polské části Lodereckerovi zřejmě pomáhal B. Paprocký z Hlohol. O Lodereckerově slovníku se u nás ví dávno, zmiňuje se o něm Dobrovský, K. Krejčí, kolektivní dílo Češi a Poláci v minulosti I (1964); českou část slovníku vydal r. 1984 ve Freiburgu A. Měšťan a opatřil svou edici předmluvou – přesto toto významné předbělohorské lexikografické dílo nevešlo dosud do vědomí ani širšího okruhu bohemistů, natož laické vzdělané veřejnosti. T. Orłośová porovnala z hlediska jazykovědného polskou a českou část slovníku (Lodereckerův slovník a Thesaurus polyglottus Hieronyma Megisera z r. 1602 jsou vlastně první dva česko-polské slovníky vůbec), analyzovala bohemismy, které pronikly do polské verze slovníku, a speciálně pojednala o slovanské ornitologické terminologii v slovníku zachycené; speciálně pak zauvažovala o míře podílu, který na polské části díla má B. Paprocký, a došla k závěru, v kterém odmítla Dobrovského mínění, že byl autorem této části – podle T. Orłośové se podílel pravděpodobně na překladu polské předmluvy, na sbírání jazykového materiálu a snad i na pomocných lexikografických pracích. Lodereckerův slovník je však významný pramen nejen pro poznání vnitřních dějin českého jazyka, ale i pro pochopení obecně kulturních a sociálně-psychologických předbělohorských poměrů. Např. v předmluvě k české části horlí autor, že slovanský jazyk, „z něhož mnozí jiní jazykové jakožto ze studánky a pramene hojného se prejští a pocházejí, téměř přední místo po latinském obdržel“ – je to pěkná ukázka, jak protobarokní slavismus a jazykový nacionalismus kořenil, a to v kruzích benediktýnských, už v kulturní aktivitě národa ještě zcela sebevědomého, [264]nezasaženého následky prohraného stavovského povstání, aniž upadal do partikularismu (jenž byl naopak příznačný pro Lodereckerova předchůdce Vrančiče, který i mezi slovanskými jazyky postavil na první místo svůj jazyk dalmatsko-chorvatský jakožto „nejčistší mezi slovanskými dialekty“). Pro pozici Lodereckerova díla v českém kulturním povědomí je však příznačné, že uniklo v těchto souvislostech jazykově oslavných i obranných i badateli tak materiálově nepřekonatelnému, jako byl Albert Pražák (v jeho díle Národ se bránil, 1945). Měšťanův ediční počin a studie T. Orłośové jsou vítanou pobídkou, aby bylo Lodereckerovo dílo zhodnoceno a vsazeno do našeho obrazu vývoje spisovné češtiny na místo, které mu přísluší.

Dosud u nás nevyužité lexikální bohatství Lodereckerova slovníku připomíná ještě jedno bolavé místo naší historické bohemistiky. Když jsem před čtvrtstoletím poprvé do Naší řeči o pracích T. Orłośové psal, nesměle jsem upozorňoval na svízelnou, ba nesnesitelnou situaci, že nám chybí pořádný slovník střední doby, a navrhoval jsem, aby se mezi kolektivní úkoly naší bohemistiky zařadilo zpracování díla, které by tuto lakunu aspoň náhražkově, prozatímně zaplnilo. Pomohlo by, kdyby se zpracovala jakási konkordance hesel, popř. ekvivalentů, které uvádějí slovníky češtiny do Jungmanna (popř. i materiál z mluvnic, pokud jsou dokladová slova opatřena cizojazyčnými ekvivalenty). Dnešní počítačovou technikou by bylo možné takový záměr uskutečnit poměrně rychle. Bez podobné pomůcky zůstávají a zůstanou naše práce nejen o období středním, ale i o češtině obrozenské viset ve vzduchu.

V třetí části knížky shromáždila prof. Orłośová přes deset studií zabývajících se jazykem českého obrození; většina z nich se koncentruje kolem autorčina životního tématu, totiž Jungmannova Slovníku – zajímá ji především to, jak se v tomto základním díle novodobé české jazykovědy a jeho prostřednictvím v češtině vůbec uplatnily kontakty a vlivy jihoslovanské a především ovšem polské, ale nejen ony. Postupně předestírá před čtenáře poznatky o podnětech a jazykovém materiálu, který Jungmannovi poskytnul polský slovník S. B. Lindeho z let 1807–1814; právě Linde a jeho Slovník posilovali v Jungmannovi romantickou vizi o možném jazykovém sjednocení slovanských národů v budoucnosti a o komplementárnosti (vzájemné doplňovatelnosti) těchto jazyků, v nichž „jeden oplývá tím, čeho se druhému nedostává“. Autorka sledovala, jak se na vytváření novočeské slovní zásoby podílela polština, ukrajinština a srbochorvatština a v souhrnném pohledu na tento příliv slovanských přejímek do češtiny neopomenula ani ruštinu. Autorka identifikovala celkem 2000 polonismů (z toho okolo 400 odborných názvů) – asi čtvrtina se v češtině zakořenila –, na 700 rusismů a něco přes stovku výrazů původu srbochorvatského a slovinského. Ze speciálních témat tohoto okruhu zaujal autorku polský podíl na české terminologii chemické (klíčovou úlohu v tom měly Początki chimii vilenského profesora Jędrzeje Sniadeckého z r. 1800) a obecně slovanský podíl v terminologii lékařské. Popsala také, jak se mezislovanský jazykový kontakt zapsal do zvukové a slovotvorné roviny češtiny; tematicky poněkud stranou stojí výklad o vlivu, jaký měla na podobu české botanické terminologie kniha banskobystrického lékaře Gustava Reusse (přítele B. Němcové) nazvaná Května slovenská (1853).

[265]Soubor prací T. Z. Orłośové je vzornou ukázkou toho, jak a v čem právě zahraniční bohemistika může úspěšně a účelně kooperovat s bohemistikou českou a co právě ona může postihovat ostřeji a plastičtěji – je to tematika vztahová. Autorka recenzované knížky v tom měla ostatně velkého předchůdce v osobě M. Szyjkowského, a není v tom v Polsku ani dnes osamocena (vzpomeňme aspoň výzkumu českého vlivu na středověkou polštinu, který uskutečnili J. Siatkowski a M. Basaj). Její zásluhou byl náš obraz vývoje češtiny prohlouben a precizován.

V knížce se najdou ovšem drobnosti, kde by se mohlo a chtělo polemizovat, a jednotlivé nepřesnosti (plynoucí z toho, že cizí bohemista, jakkoli ovládá češtinu dokonale, přece jen se v některých věcech musí spoléhat na sekundární informace)[3].

Z věcných omylů uveďme jen, že sv. Vojtěch se na založení břevnovského kláštera významně spolupodílel, ale nepůsobil v něm (s. 51, srov. k tomu nyní M. Vilímková – P. Preiss, Ve znamení břevna a růže, P. 1989, s. 32n.); na s. 84 je chybou tisku uvedeno datum 2. vydání Jungmannovy Slovesnosti 1815 místo 1845; Jungmannův překlad Slova o pluku Igorově zůstal v rukopisu až do r. 1932 (s. 89, srov. Slovo o pluku Igorově, Ruský text v transkripci, český překlad a výklady Josefa Jungmanna z r. 1810, vydal a úvodem opatřil V. A. Francev, Praha 1932; v 19. st. vyšly české překlady Haklův – 1821, Hattalův – 1858 a Erbenův – 1870). Z novější jungmannovské literatury unikl článek V. Červené a kol., K dějinám vzniku a vydávání Jungmannova Slovníku, NŘ 65, 1982, s. 233n., zvl. s. 246–7.

Poměrně brzy po prvním svazku Studií bohemistyczných byl vydán svazek druhý; shrnuje práce zaměřené na český jazyk současný. Vyčleňují se tu tři tematické okruhy: V prvním se rýsuje několik dílčích námětů, totiž kvantita českých samohlásek, slovosled příklonek a tvaroslovné přizpůsobování polských osobních jmen v českém textu. Druhý okruh shrnuje autorčiny práce věnované české a polské frazeologii z rozmanitých hledisek, vždy však, a to je pro autorčin postup a zájem příznačné, v pohledu konfrontačním. Třetí oddíl knížky pak přináší studie o jazyku několika českých spisovatelů, a to Antala Staška, K. M. Čapka-Choda, Jaroslava Haška, Karla Čapka a Oty Pavla, a to vždy z pohledu, který téma tak či onak orientuje k tomu, co může zaujmout polského čtenáře. Připojen je příspěvek z dějin polsko-českých vztahů vědeckých; s bohatou a objemnou dokumentací je představen vztah Jana Gebauera k polským jazykovědcům a vědeckým i vysokoškolským institucím.

Druhý svazek prací prof. Orłośové je tedy námětově vzorová ukázka, co může přinášet české bohemistice bohemistika zahraniční, zvláště pokud se pěstuje [266]v prostředí jazykově slovanském a má v pozadí širší horizont slavistický (zvláště chvályhodné je, že autorka se často pohybuje v jazykovém trojúhelníku polsko-česko-slovenském). Vesměs lze z předložených studií a článků vycítit, jak vyrůstají nejen ze zájmů čistě vědeckých, ale jak zároveň sledují podněty a potřeby pedagogické, plynoucí z výchovy bohemistů Nečechů, a navíc jak odpovídají i celkové atmosféře kulturních vztahů a zájmů obou národních společenství (to je viditelné zvlášť tam, kde se píše o jazyku reprezentantů české umělecké prózy). Právě dobrá znalost současného i minulého českého jazykového materiálu, a na druhé straně možnost jistého odstupu od něho, a metodologická tradice krakovské jazykovědy, odlišná v lecčems od tradice české a speciálně pražské, umožňuje někdy autorce zvolené náměty nazřít a vyložit jednotlivé jevy nebo celé jejich soubory nově, svěže a zajímavě. To je cenné zvláště tam, kde se autorka pohybovala na terénu i pro rodilé Čechy někdy nejistém a problematickém – to se týká například výkladu o samohláskových délkách v českých domácích a především cizích slovech (je například zajímavé, že autorka v lecčems vlastně předjala některé změny, které později, v r. 1993, přinesla v tomto ohledu Pravidla českého pravopisu, a na druhé straně nechtíc někdy poukázala na to, kde byla nebo dosud je česká ortoepická kodifikace jen iluze a zbožné přání jazykovědců – například když uvažuje o rozdílu mezi podobou hedonik ve slovenštině a předpisovaným hédonik v českých příručkách apod.).

A do třetice všeho dobrého, v r. 1993 vydala táž autorka v krakovském nakladatelství Universitas dvojjazyčnou knížku Tysiąc lat czesko-polskich związków językowych – Tisíc let česko-polských jazykových vztahů, obojí verze má vždy cca 70 stran tisku. Autorka vyšla ze své starší popularizační práce Polsko-czeskie związki językowe z r. 1980 (viz pozn. 1). Je to vyvrcholení její dosavadní dlouholeté badatelské i pedagogické činnosti v tomto oboru, zhuštěný a v celek uvedený obraz jednoho z velmi zajímavých a podnětných témat historické kontaktové slavistiky.

Prof. Orłośová se tradičně soustředila na dvě klíčová období tohoto kontaktu, jak ho u nás zachytil B. Havránek už v 30. letech ve svém Vývoji spisovného jazyka českého: je to jednak podíl češtiny na vzniku spisovné polštiny ve středověku a na její rozvoj v období humanistickém, jednak polský podíl na konstituování, ustálení a rozvoji nové spisovné češtiny v první polovině 19. století. K tomuto tématu, k němuž bylo sneseno už dost poznatků, přispěla autorka podstatně; umožnila jí to právě její bádání speciální. Využila výsledků svých velkých monografií o češtině doby jungmannovské i svých studií speciálních (z nichž některé jsou obsaženy ve výše popsaném prvním svazku Studií bohemistyczných). To dodalo její knížce zvláštní půvab a účinnost, vedle souhrnného přehledu, jak ho předpokládá kompendium tohoto druhu, zaznívá z textu i něco osobně interesovaného a zvláště pro studenty naléhavého. K přehledu vývojového kontaktu obou jazyků pak autorka připojila informativní a instruktivní kapitolu o vývoji a stavu polonistiky v Česku (pro kritiky a nepříznivce tohoto pojmenování může být mementem, že i tak znalá a zkušená bohemistka, jako je kol. Orłośová, užila v názvu příslušné kapitoly podoby „w Czechach“!) a naopak o vývoji a stavu polské bohemistiky, a o kontaktech českých a polských filologů.

[267]Vzhledem k tomu, jak bouřlivě a masově se bohemistika rozvíjí v Polsku právě v dnešní době, přišla tato souborná práce i oba svazky Studií právě včas. Poslouží jako zdroj informací, a co víc, i jako možný inspirační zdroj pro mladé polské kolegyně a kolegy. A zároveň je tato trojice i pěkným a důstojným reprezentantem dlouholetého badatelského úsilí jednoho z významných bohemistických zahraničních center. A nejen to, dvojí jazyková verze poslední z těchto knížek v sobě skrývá i popud a výzvu pro českou polonistiku v Čechách, která ve své současné podobě má, porovnávajíc se s polskou bohemistikou a majíc před očima odkaz Szyjkowského, Krejčího ad., o čem přemýšlet. A pro naši bohemistiku je tento soubor prací také podnětem proto, aby usilovala svůj obor opět slavizovat. Vzhledem k tomu, že totální zánik středoškolské ruštiny a rozpad československého státu, který zásadním způsobem mění jazykový kontakt slovensko-český, se slovanské a slavistické pozadí bohemistické vysokoškolské výchovy ztrácí v nezřetelnu, dostáváme se do izolace, která naši bohemistiku v její neprospěch odlišuje od stavu, který je běžný ve všech významnějších evropských slavistických a bohemistických centrech. Za několik let budou bohemistiku přicházet studovat maturanti, kteří nebudou znát ani azbuku. Přitom úvody do paleoslovenistiky a slavistiky jsou pořád, a to i na Univerzitě Karlově, kdesi na počátku a okraji studijních programů. Hrozí v tomto ohledu nebezpečí, že budoucí český bohemista bude ve srovnání s bohemisty zahraničními podkvalifikován a tím i v konkurenci diskvalifikován. Jistá míra „polonizace“ naší bohemistiky je v této situaci jedním z možných, a přitom velmi přirozených a prospěšných řešení (ostatně, jedna z kapitol knížky T. Z. Orłośové se jmenuje Uniwersytet Karola i Akademia Krakowska, a následující Jan Hus i czesko-polskie związki językowe). Je třeba soustavně a naléhavě upozorňovat právě české studenty bohemistiky, že zájem o polštinu i polonistiku jako obor jim přinese užitečné konfrontační pozadí i z hlediska vývojového, i současného, a že jim alespoň pasivní znalost polštiny otevře v polské odborné literatuře původní i překladové dost výrazně a významně i cestu do kýžené Evropy. Dvojjazyčná knížka prof. Orłośové může k tomu být jedním z vchodů.

---

[1] O pracích T. Z. Orłośové referovala Naše řeč již několikrát: A. Stich, NŘ 50, 1967, s. 226n. (o její knize Zapożyzcenia polskie w Słowniku Jungmanna, 1967); V. Křístek, NŘ 57, 1975, s. 163n. (o její popularizační knížce Język czeski, 1966); Fr. Cuřín, NŘ 60, 1977, s. 97 (o její účasti ve sb. Slovanské spisovné jazyky v době obrození, 1974); A. Kamiš, NŘ 64, 1981, s. 256n. (o její knížce Polsko-czeskie związki językowe, 1980); J. Petr, NŘ 72, 1982, s. 208n. (o monografii Polonizmy w czeskim języku literackim, 1987).

[2] Vydalo Towarzystwo Autorów i Wydawców Prac Naukowych Universitas, Krakov 1992, 196 s.

[3] Z těchto drobností uveďme ty podstatnější: v češtině dodnes žijí výrazy oplývat (čím), cizozemec, jeseň, sprubovat (třebaže jsou vesměs slohově příznakové); reflexiva prýštit se, pukat se jsou dobře doložena pro češtinu doby střední obecně, apod. V určování slavismů, které se v češtině uchovaly dodnes, by bylo účelné lišit výrazy pevně včleněné do lexikální soustavy (z ukrajinismů je to jen step, ze serbokroatismů např. četa, chaluha, chobotnice, hrachor, lastura, rumělka, ulita) od slov, která označují jevy příznačné pro danou jazykovou oblast (jako banát, bánovina, guslar; bandurista, kolomyjka), a vyčlenit výrazy, o jejichž životnosti v dnešní češtině nás pouze ujišťují lexikografické prameny (jako je tabun, tokan, povitrula – zde jde vesměs o literární exotismy).

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 5, s. 262-267

Předchozí Viktor Petioky: Německo-český slovník právní terminologie z roku 1850

Následující Jaroslav Hubáček: Monografie o českém argotu