O polonismech v obrozenské češtině

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Obrozenské češtině se věnovalo v naší i zahraniční bohemistice v poslední době dost pozornosti a odborného úsilí. Tento zájem pramení z toho, že jde o období klíčové pro vznik nové spisovné češtiny, i z toho, že český obrozenský jazykový proces je vítaným zdrojem poznatků širší platnosti, a to poznatků důležitých pro teorii spisovného jazyka, jazykové standardizace apod.

V těchto studiích se jazykovědci často zabývali i obohacováním novočeské spisovné slovní zásoby, jak je prováděla druhá, jungmannovská generace, a v souvislosti s tím i programovým přejímáním pojmenovacích prostředků z jiných jazyků slovanských. Nešlo jen o popis a klasifikaci těchto převzetí, ale i o závěry obecnější povahy, protože přejímání z geneticky i typově blízkého jazyka má poněkud odlišnou problematiku než přejímání z jazyků vzdálenějších.

Avšak úvahy o výpůjčkách z jiných slovanských jazyků, tj. o tzv. slavismech — v našem případě především o polonismech, rusismech a serbokroatismech —, bývaly většinou podávány jen jako součást výkladů o jiných otázkách a opíraly se o vybraný, ukázkový materiál. Polská bohemistka Teresa Z. Orłośová z krakovské university předložila nyní odborné veřejnosti práci, v níž si zvolila za základní téma polský podíl na obohacování českého obrozenského lexika.[1] V práci vychází autorka z relativně úplného materiálu, který získala excerpcí pětidílného Jungmannova Slovníku česko-německého; získala tak soupis všech slov, které Jungmann označuje jako polonismy (zkratkou pol.) nebo u nichž naznačuje souvislost s polštinou; podstatnou část tohoto souboru tvoří prostředky, u nichž Jungmann připomíná jako pramen pětidílný Słownik języka polskiego Samuela B. Lindeho (Varšava 1807—1814) nebo u nichž uvádí Słownik Lindeho jako pramen citátů.[2] Při hodnocení tohoto materiálu mohla využít starších vý[227]kladů o polském jazykovém vlivu na Jungmannovu lexikální kodifikaci obsažených v pracích zejména B. Havránka, Al. Jedličky, V. Kiparského, M. Szyjkowského, Fr. Šimka, materiálu obsaženého v etymologických slovnících V. Machka a J. Holuba - Fr. Kopečného a ve studii M. Helcla.[3]

V úvodní kapitole práce podává autorka stručný přehled dosavadního bádání o polsko-českých jazykových vztazích, nárys jazykové problematiky českého národního obrození, charakteristiku činnosti J. Jungmanna a jeho druhů a jejich jazykový program, výsledky dřívějších výzkumů o polském vlivu na české obrozence, jak pokud jde o věcný přínos polské vědy a literatury české kultuře, tak pokud jde o vývoj jazykový. Podrobněji pak pojednává o Jungmannově Slovníku, načrtává historii jeho vzniku, zabývá se vlivem, který měl na Jungmannův Slovník v lexikografickém pojetí, v technickém lexikografickém přístupu i v jazykovém materiálu Słownik Lindeho a uzavírá přehledem různých způsobů, jak Jungmann polského slovníku při práci využíval, od pouhé formální závislosti při formulaci heslového odstavce až po přímé označení heslového slova jakožto polonismu. Přitom autorka ukazuje, jak lze různé způsoby označení využít jako důkazu nebo alespoň náznaku polského původu slova.

Jádro práce tvoří dvě kapitoly věnované přímo analýze sebraného lexikálního materiálu. V práci se probírají odděleně výpůjčky terminologické a výpůjčky z oblasti neterminologické slovní zásoby. V obou kapitolách se autorka zabývá postupně jednotlivými přejatými slovy (vykládá je v abecedním pořádku); v kapitole věnované odbornému názvosloví třídí navíc lexikální materiál podle oborů, a to na názvy z oboru botaniky, zoologie, filosofie, lingvistiky, teorie literatury, matematiky a fyziky, anatomie a medicíny, chemie a mineralogie; na závěr této kapitoly připojuje výklad o odborných názvech užívaných v různých oborech nebo o poloterminologických pomocných výrazech. Zatímco v kapitole o odborném názvosloví probírá všechny zjištěné výpůjčky, bez ohledu na to, zda se termín vžil, nebo ne, v části o polonismech neterminologických se analyzují jen ta slova, která se vžila, a ostatní materiál získaný excerpcí se uvádí jen v souhrnném rejstříku, který je k práci připojen.

Ve výkladech věnovaných jednotlivým slovům se popisuje způsob lexikografického zpracování slova v Jungmannově slovníku a důsledky, které z něho lze vyčíst pro rozhodování o původu slova, pramen, odkud Jungmann slovo přejal (odlišují se přímá převzetí od převzetí zprostředkovaných již [228]dříve, zvláště obrozenskou vědeckou literaturou), starší jazykovědné údaje o původu slova, hláskové, tvaroslovné a slovotvorné změny při přejetí, významový vztah přejatého slova k jeho polskému východisku, popř. významové změny slova v češtině samé v průběhu dalšího jazykového vývoje atd.

Úplná excerpce Jungmannova Slovníku umožnila autorce shrnout pozorování ve statistických údajích a vyvodit z těchto údajů obecnější závěry. Uvědomujeme si jistou vágnost kvantitativních údajů při takovéto tématice (na jedné straně se pokládají za dvě samostatné jednotky například přejaté přídavné jméno a abstraktní podstatné jméno utvořené z něho příponou -ost, třebaže se tento druh odvozování u některých typů adjektiv uplatňuje téměř paradigmaticky, na druhé straně se bere jako jedna jednotka např. heslo vzor, třebaže se toto slovo stalo slovotvorným východiskem pro neobyčejně rozsáhlou slovní čeleď a jeho význam pro kvantitativní rozmnožení české slovní zásoby je nesrovnatelný s podílem jiných lexikálních jednotek, které se sice ve spisovné češtině udržely, avšak jen na okraji slovní zásoby, např. jako exkluzivní básnická synonyma apod.). Přesto však kvantitativní shrnutí není zbytečné a podává alespoň přibližný obraz o rozsahu polského vlivu na češtinu. Přehled výrazů, u kterých má autorka důvod předpokládat polské východisko, obsahuje 1064 slovních jednotek; z toho 262 zařadila jako termíny, ostatní 802 výrazy jsou součástí neterminologické slovní zásoby. Z celkového počtu 1064 se v češtině vžilo 243 výrazů (tj. přibližně 23%); trvalou součástí české terminologie se stalo 125 slov (tj. asi 48% z celkového počtu převzetí), v ostatní, neterminologické slovní zásobě zůstalo zachováno 118 slov (tj. asi 15%). I když další výzkum nezbytně přinese drobné korektury, pokud jde o počet polonismů, celková představa o kvantitativním podílu polštiny (i ve srovnání s vlivem ruštiny a srbochorvatštiny, o něž se autorka statistickou sondou též pokusila) zůstane vcelku nezměněna. Pokud jde o hodnocení tohoto vlivu, je možno autorčino tvrzení o úloze polštiny při konstituování novodobé spisovné češtiny přijmout, i když bude zapotřebí přihlédnout k vnitřní diferenciaci těchto výpůjček podle úlohy, kterou jim Jungmann připisoval. Jsou nezanedbatelné rozdíly mezi výrazy, jimiž Jungmann vědomě a záměrně slovní zásobu obohacoval, a výrazy, které ve Slovníku uváděl jen v důsledku panslavistických představ, jejichž projevem bylo velmi oslabené chápání hranic a rozdílů mezi jednotlivými slovanskými jazyky nebo rozmáchlé uvádění terminologických synonym, která jen potenciálně mohla v budoucnosti sloužit jako jazykový podklad pro další terminologickou diferenciaci. K tomu, co o této věci napsal už Al. Jedlička,[4] lze doplnit i skutečnost, že některá slova ve Slovníku uvedená patrně ani Jungmann sám nepokládal za trvalé obohacení, [229]nýbrž dodával jimi svému Slovníku rys informační jazykové příručky širšího slavistického zaměření. Lze to ukázat např. na heslu chomík; už Jungmannovi lexikografičtí předchůdci J. Dobrovský i K. I. Thám a Jungmann sám uvádějí vžité domácí pojmenování křeček (popř. skřeček); Jungmannova výpůjčka ze Słowniku Lindeho chomík by se tedy zdála jako typická ukázka kumulace terminologických prostředků — tak ji také T. Orłośová v práci zřejmě pojímá. Lexikografický způsob zpracování v Jungmannově Slovníku však ukazuje něco jiného. Zkratka pol. hned za heslovým slovem označuje, že jde o výraz polský, slovo se vykládá českým ekvivalentem skřeček. Důvod, proč se slovo chomík v Jungmannově Slovníku vůbec objevilo, není v tom, že by Jungmann doporučoval přejmout je do češtiny, ale v tom, že v Słowniku Lindeho je u hesla chomík jeden citát, v němž je zachycen polský nářeční výraz skrzeczek, shodný se spisovným výrazem českým: na Podołu nazywają je (tj. chomiki) skrzeczkami — uvedením hesla chomík tedy Jungmann nenavrhuje rozšířit spisovnou českou slovní zásobu, pojímá toto slovo spíše jako výraz citátový a zároveň poukazuje na shodu spisovné češtiny a polského dialektu. A to není, jak se lze při četbě recenzované práce přesvědčit, případ úplně ojedinělý.

V některých případech, zvláště co se týká neterminologických výrazů, nejsou původ slova nebo jeho osudy v češtině tak zřejmé, jak by se z výkladu podaného ve studii mohlo zdát. Uvedeme čtyři takové výrazy, důležité proto, že se staly trvalou součástí české slovní zásoby. Jde o slova bavit se, jařmo, jitřenka a kadeřník, které autorka zařadila mezi polonismy, a to první a třetí z nich opírajíc se o Machkův Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, druhý pod vlivem Etymologického slovníku J. Holuba a Fr. Kopečného a poslední na základě studie Fr. Šimka (LF 1923, s. 312n.). Je zajímavé, že ani jeden z nich Jungmann ve Slovníku přímo jako polonismus neoznačil, u hesel jařmo a kadeřník uvedl obdobný polský ekvivalent, u hesla baviti cituje několikrát Lindeho, při posledním, šestém významu (‚čas mile krátiti, sich unterhalten‘) připomíná item pol. Není vyloučeno, že to skutečně výpůjčky z polštiny jsou, bude však ještě třeba vyrovnat se s tím (zvlášť pokud je budeme chtít přiřknout Jungmannovi a jeho skupině, jak autorka činí u hesla jařmo, s. 82), že je všechny nacházíme už v slovníku Thámově[5] z r. 1805. U hesla jařmo navíc uvádí slovník Dobrovského nejen slovenskou podobu jarmo (tu najdeme i u samého Jungmanna), ale i moravské jařmo[6]. V některých případech si autorka byla vědoma interpretačních obtíží, s nimiž se tu setkáváme na každém kroku (a z nichž mnohé nezmizí, dokud nebudeme mít dostatečně rozsáhlý slovník [230]češtiny střední doby (tj. 16. až 18. století) nebo alespoň nějakou náhražku, např. heslář slov obsažených v slovnících od doby humanistické po ranou dobu obrozenskou); často také připouští možnost, že polština byla podněcovatelkou pro obnovení výrazu, který v češtině existoval kdysi nebo který žil v českých dialektech.

V čtvrté, shrnující kapitole zaměřila autorka pozornost na celkový průběh a výsledky asimilace výpůjček z polštiny v češtině. Provedla rozbor hláskoslovného, tvaroslovného a slovotvorného přizpůsobování přejatých polských slov a došla k závěru, že Jungmann a jeho spolupracovníci projevili velkou jazykovědnou erudici v hláskoslovné adaptaci polonismů (jen asi u dvou procent výpůjček lze zjistit mechanické napodobení hláskové podoby polského originálu); více podlehli vlivu polštiny, pokud jde o volbu slovotvorné přípony (tu však někdy autorka vychází spíše ze současného stavu než ze slovotvorné soustavy obrozenské češtiny, v níž užívání přípon -ní a -ný nebo rozlišení přípon -stvo a -ství bylo poněkud jiné než dnes a v jistém smyslu bližší polštině). Pozornost věnovala i významovým změnám polonismů v češtině; některé z nich byly významově změněny nebo posunuty hned při přejetí (badil), jiné až postupem doby; nejčastěji se významově měnily botanické termíny přejaté z polštiny (to jistě následkem změn v českém botanickém názvosloví jako celku a jeho postupného dotváření a diferencování). V závěru práce jsou pozorování shrnuta; ve velkém kulturním a jazykovém poslání, které se podařilo Jungmannovu Slovníku splnit, měly lexikální výpůjčky z polštiny významný podíl — polština tak splatila češtině dluh z dávných časů.

Při referování o této práci se nelze vyhnout jedné věci. V práci se mluví o dvou problémech — jednak jde o jazykový vliv polštiny na češtinu, o obohacení jejího slovního fondu a o vytvoření podmínek pro rozvoj umělecké a vědecké činnosti, jak je uskutečnil Jungmann a jeho generace, jednak o to, jak polský vzor pomohl při vytváření a rozvoji českého vědeckého slovníkářství. Autorka podle našeho soudu osvětlila velmi podrobně a úspěšně otázku první. O druhé, tj. o vlivu Słowniku S. B. Lindeho na lexikografickou tvářnost Slovníku Jungmannova, se zmiňuje jen mimochodem, kromě toho lze o tom ledacos vyčíst i z vlastního rozboru výpůjček. Autorka tu dochází k vyhraněnému názoru, že Jungmannova závislost na jeho polském předchůdci byla velice silná a všestranná, počínaje rozsahem, typografickou formou a volbou abecedního uspořádání (Dobrovský a Puchmajer žádali slovník zpracovaný na principu etymologickém) a konče výběrem hesel, jejich zpracováním a vnitřní strukturou. Vedlo ji k tomu jistě jednak téma její práce, pozorování materiálu, v němž měl Jungmann nejvíce příležitosti opřít se o Słownik Lindeho, jednak známé výroky Fr. Pastrnka a M. Szyjkowského (viz s. 15 recenzované práce), zdůrazňující tuto závislost a opírající se přitom o analýzu vybraných jednotlivých hesel (čelo, volný). Jistě nelze popřít (a Jungmann sám se v předmluvě k Lindemu hlásí), že polský [231]slovník mu byl vodítkem a vzorem v celkové koncepci a často rádcem v jednotlivostech, na druhé straně je však třeba vidět Jungmannovu originálnost, samostatnost v rozsáhlém původním materiálu a v tvůrčí analýze českého lexika. Jen letmá probírka prvním dílem obou slovníků a porovnání obdobných hesel, v nichž se zpracovávají původem totožná obecně slovanská slova, nutí k opatrnosti, protože vedle shod se ukazují i závažné a zásadní rozdíly v uvádění gramatických údajů, ve významové analýze slov, v rozsahu a druhu příkladové dokumentace atd. Postihnout tyto rysy Jungmannova Slovníku by bylo ovšem úkolem práce jinak zaměřené.

Studii T. Z. Orłośové můžeme uvítat jako potřebný a závažný příspěvek bohemistické literatuře i jako dobrý přínos k tradici polské slavistiky, která měla o polsko-české jazykové vztahy vždy živý zájem. Práce je cenná jak získáním, utříděním a výkladem úplného materiálu k studovanému problému, tak shrnutím minulých dílčích výzkumů v přehledný celek a vyvozením závěrů závažných pro studium dějin nové spisovné češtiny. A není jistě malicherné připomenout, že práce vyniká i po stránce jazykově formální, což nebývá u zahraničních bohemistických příspěvků vždy pravidlem; v uvádění českého materiálu se téměř nenajdou omyly nebo tiskové chyby a český jazykový materiál je vykládán se zasvěcenou znalostí.[7]

---

[1] Teresa Zofia Orłoš, Zapoźyczenia polskie v Słowniku Jungmanna, Polska Akademia Nauk — oddział w Krakowie, Prace Komisji Słowianoznawstwa Nr. 11, Wroclaw—Warszawa—Kraków 1967, 126 str., ruské a anglické resumé.

[2] K materiálu by bylo možno dodat ještě některé další lexikální jednotky: připomeňme přídavné jméno jednostranný, jehož zpracování v Jungmannově Slovníku dovoluje předpokládat, že jde o obrozenský polonismus, pocházející ovšem už z doby před vznikem Jungmannova Slovníku — slovo je doloženo v 1. dílu slovníku Dobrovského pod heslem einseitig — a uvedený do češtiny patrně pod paralelním vlivem stejnovýznamového slova německého. Obsah práce by bylo možno rozšířit i o některé sémantické výpůjčky — např. slovo trúp (dnešní trup), uváděné v Jungmannově Slovníku pod heslem troup, je zřejmě sémantický kalk z polštiny a z ruštiny pokud jde o význam ‚tělo živočišné bez oudů‘ (Jungmannův Slovník dokládá tento význam z Presslova Rostlináře a z 1. ročníku časopisu Krok).

[3] Podrobné bibliografické údaje jsou obsaženy v seznamu, který je k práci připojen na s. 120—122.

[4] Srov. jeho výklad o kumulativní funkci mnoha jungmannovských termínů v práci Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a lingvistická, Praha 1948, s. 61.

[5] Karl Ignaz Tham, Neuestes ausführliches und vollständiges böhmisch-deutsches … Nazionallexikon oder Wörterbuch..., 1. díl (A—O), Praha 1805.

[6] J. Dobrovský, Deutsch-böhmisches Wörterbuch, díl 1 (A—K), 2. vyd., Praha 1821, heslo Joch.

[7] Připomenout můžeme jen jeden omyl věcný, a to mylný předpoklad o existenci měkkých retných souhlásek v češtině (s. 99).

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 4, s. 226-231

Předchozí Zdeněk Hlavsa: Nové zahraniční sborníky z prací pražské školy

Následující Jarmila Syrovátková: O Šafaříkově a Kollárově jazyce