Kniha o polonismech ve spisovné češtině

Jan Petr

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Polská autorka Tereza Zofia Orłośová, profesorka Jagellonské univerzity v Krakově, je známá naší odborné veřejnosti jako autorka četných prací o úloze, kterou sehrála polština při utváření novodobého českého spisovného jazyka, o polských výpůjčkách v obrozenské češtině, o polonismech v Jungmannově Slovníku česko-německém, v české obrozenské botanické, zoologické, lékařské, chemické a další odborné terminologii. Nynější práci Polonizmy w czeskim języku literackim (Kraków 1987, 388 s.) věnovala kritickému shrnutí dosavadních poznatků na tomto úseku výzkumu, který se [209]více pěstoval v polské než v české jazykovědě. Na jeho potřebu se několikrát upozorňovalo v minulých desetiletích, např. v rámci činnosti bývalé Československo-polské jazykovědné komise ČSAV a PAN (srov. např. Slavia 1968).

V podobě slovníkových hesel seřadila autorka abecedně všechna slova, která se v češtině právem nebo jen domněle považují v dosavadní odborné literatuře různými autory za polské výpůjčky do češtiny a která uvádějí jako přejatá z polštiny J. Jungmann a jeho spolupracovníci. Tyto dosavadní poznatky kriticky hodnotí a v jednotlivostech k nim vyslovuje svůj odborný úsudek. Hojně přitom čerpá ze svých vlastních již uveřejněných prací a z rozsáhlých odborných zkušeností. Kromě této slovníkové části se v práci podrobně popisuje fonetická adaptace polských výpůjček v češtině a jejich slovotvorná charakteristika. T. Orłośová si také všímá v přehledné tabulce frekvence těchto polonismů a symboly je hodnotí jako jisté, pravděpodobné nebo nejisté; vedle toho také označuje významové polonismy, starší česká slova obnovená v užití pod vlivem polského jazyka a slova s omezenou životností a výskytem (efemérní).

Největší počet polonismů v češtině pochází z 1. poloviny 19. stol., z období jazykové a literární činnosti Jungmannovy generace, v menším počtu jsou doloženy v následujících desetiletích a v současnosti. Nejstarší polonismy shledala autorka již v 16. stol. Jsou to některé botanické názvy v českém překladu Mattioliho Herbáře T. Hájka z Hájku (1562), poté u J. A. Komenského a jeho následovníků. Autorka se ve své práci zaměřuje na obecnou slovní zásobu, uvádí také některá osobní a místní jména v polonizované podobě, ale v slovníkové části práce neuvádí v plném rozsahu odbornou terminologii, jíž z hlediska předmětu zkoumání věnovala již v minulosti řadu studií. Přihlíží k ní však v závěrečném indexu polonismů.

Jejich soupis v češtině zahrnuje více než 2190 slov, z toho je 550 odborných termínů a 1640 slov z neterminologizované slovní zásoby spisovného jazyka (ponejvíce z uměleckého stylu). Mezi nimi je více než 1600 slov efemérních, většinou uvedených podle polského slovníku S. B. Linda v Jungmannově slovníku, v jeho počátečních překladech a ve Slovesnosti, dále v odborných a literárních pracích A. Marka, J. Kollára nebo K. H. Máchy. Z celkového počtu slov, o nichž se v práci pojednává, se jich dodnes v češtině dochovalo asi 400; z nich má v češtině větší výskyt 170 slov. Mezi nimi zaznamenává největší frekvenci slovo lidový, o jehož původu jsme již psali v Naší řeči (1982). Z obrozenských polonismů se v české odborné terminologii dodnes zachovalo více než 200 slov, tj. 37 % z původního stavu 550 výpůjček. Většinou jde o přírodovědné termíny, jejichž polský původ se dnes již nepociťuje.

Autorka je si dobře vědoma toho, že v řadě konkrétních případů je obtížné jednoznačně říci, zda určité slovo bylo v době národního obrození přejato do češtiny z polštiny nebo ruštiny (např. horečka, nudný aj.). Je to problém, [210]s nímž se také setkala G. A. Liličová ve své monografii o úloze ruského jazyka v rozvoji slovní zásoby českého spisovného jazyka z r. 1982 (srov. recenzi J. Petra v Slavii 1983 a J. Poráka v NŘ 1984). Naši obrozenci přejímali slova potřebná pro rozvoj vědecké a umělecké literární slovní zásoby z obou jazyků a v nich zjištěná mluvnická a významová shoda téhož slova mohla posilovat jejich záměr převzít příslušné slovo do slovní zásoby češtiny. V řadě případů nacházíme oporu pro naše rozhodování v údajích obsažených v Jungmannově slovníku, v odkazu na Lindův slovník polského jazyka, ale v něm jsou také v jednotlivých heslech za polským slovem údaje o jiných slovanských jazycích, zvláště o ruštině. Lindův slovník byl našim obrozencům nejdostupnějším pramenem pro poznávání slovanské slovní zásoby (i ve srovnávacím slovanském měřítku). Z něho také v tomto ohledu v dostatečné míře čerpali při rozvíjení dobově aktuální jazykové kultury. Z toho můžeme vyvozovat domněnku, že se ve sporných případech Jungmannovo odvolání na Lindův slovník nemusí vždy jen rovnat svědectví o polském původu výpůjčky do češtiny nebo že příslušné polské slovo bylo modelem pro přejaté české slovo. Může označovat pouhé srovnání, odvolání se na skutečnost, že příslušné slovo je také doloženo v současné nebo starší polštině. Není však zcela zřejmé, zda se tento poznatek může také vztahovat na slova uvedená v Lindově slovníku z jiných slovanských jazyků.

T. Orłośová poukázala v řadě případů také na podpůrnou úlohu polského jazyka při uvádění domácích nářečních nebo starších českých slov do jazyka obrozenské literární tvorby. Týká se to řady slov, kterých bylo poprvé užito v české literatuře v době národního obrození v souhrnu jiných polských výpůjček a jsou přitom doložena např. v moravských nebo slovenských nářečích. J. Jungmann přitom odkazuje na Lindův slovník, což opět může být totožné s významem z polštiny nebo srovnej polštinu. I když se zachovala domácí podoba slov (mohla to být také adaptace), polský protějšek přitom sehrál podpůrnou úlohu. To vychází z dobře známé skutečnosti, že rozvinutý polský jazyk se těšil u našich obrozenců mimořádné, řekl bych prvořadé vážnosti mezi všemi slovanskými jazyky, a měl v mnoha případech úlohu arbitra, tedy stejnou úlohu, jakou měla pro polštinu 15. a první poloviny 16. stol. čeština.

Vážnosti polštiny u nás napomáhala značná znalost rozvinuté polské literatury v kruzích české obrozenské inteligence a programový záměr překládat některá západoevropská literární díla nikoliv přímo jen z originálů, ale podle jejich polských překladů nebo alespoň s přihlédnutím k nim. Důvody tohoto jejího postoje jsou dobře známé. K těmto skutečnostem, charakterizujícím jazykovou politiku druhé generace našich obrozenců, je třeba přihlédnout také při hodnocení zdrojů jednotlivých výpůjček, aniž bylo nutné odmítat ve sporných případech také druhou možnost výkladu v rámci vymezování rozsahu slavismů, které příznivě ovlivnily utváření novodobého českého spisovného jazyka.

[211]Práce T. Orłośové je napsána na odpovídající vědecké úrovni, přehledně a se znalostí dosavadní odborné literatury. Vědecky je přínosná a svým způsobem výchozí, protože poskytuje možnost dalšího soustředěného analytického studia této aktuální česko-polské stykové problematiky. Jak víme, její výsledky mají značně široký společenský význam. Každé takovéto shrnutí je prospěšné a je třeba je velmi kladně ocenit. Na jednotlivosti je možné mít rozdílný názor, dále je upřesňovat, ale jeho zdůvodňování bude vyžadovat shromáždění dalšího, především filologického materiálu, snad i přímých svědectví v osobní korespondenci našich obrozenců a uplatnění sociolingvistického dobového pohledu.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 4, s. 208-211

Předchozí Milada Hirschová: Třetí svazek akademické Mluvnice češtiny

Následující Jiří Kraus: Souborná bibliografie slovenské jazykovědy