Dva sborníky věnované Josefu Jungmannovi
František Cuřín
[Posudky a zprávy]
-
Roku 1973 uplynulo dvě stě let od narození významného buditele českého národa a jazykovědce Josefa Jungmanna. Toto významné výročí bylo pro českou vědu a zvláště pro jazykovědce příležitostí zevrubně zhodnotit národní i mezinárodní význam jedné z největších postav obrozenského období. Maně si vzpomínáme, že i dílo Josefa Dobrovského muselo čekat na podrobné ocenění dvě stě let (r. 1953). Mimo mnohé jiné akce byly k jungmannovskému výročí uspořádány pod záštitou Univerzity Karlovy dvě vědecké konference: jednak 3. zasedání mezinárodní komise pro slovanské spisovné jazyky při Mezinárodním komitétu slavistů (2.—5. října 1973), jednak konference o Josefu Jungmannovi a jeho pokrokovém odkazu dnešku, kterou ve dnech 23. a 24. listopadu r. 1974 uspořádala Univerzita Karlova [94]a její filozofická fakulta ve spolupráci s ministerstvem školství a s ministerstvem kultury České socialistické republiky. Z obou konferencí vzešly sborníky, jež oba vydala Univerzita Karlova a datovala je rokem 1974.[1] Oba sborníky jsou uvedeny projevy akademických funkcionářů Univerzity Karlovy a sborník mezinárodní pozdravy některých zahraničních účastníků. O obou sbornících podáváme zprávu. V souladu se zaměřením našeho časopisu si všimneme podrobněji především příspěvků týkajících se českého jazyka.
V prvním sborníku, nazvaném Slovanské spisovné jazyky v době obrození, jsou mnohé zajímavé příspěvky zahraničních badatelů. Článek F. P. Filina (Moskva) O počátcích ruského spisovného jazyka (s. 25—31) je tištěn česky v překladu Vladimíra Barneta a řeší důležitou otázku o povaze jazyka staroruských jednacích písemností. Na rozdíl od A. A. Šachmatova a některých jeho žáků F. P. Filin tvrdí, že tento jazyk byl organickou součástí staroruského spisovného jazyka, který již od 11. století fungoval vedle jazyka církevněslovanského. — Gerta Hüttl—Worthová (Vídeň) v rusky psaném článku O problémech ruského spisovného jazyka na konci 18. a na začátku 19. století (s. 33—38) zdůrazňuje užitečnost rozlišování vnitřních a vnějších podmínek ve vývoji spisovných jazyků. — Významný jihoslovanský slavista Dalibor Brozović (Zadar) píše teoreticky důležitý a pro nás zajímavý článek Český spisovný (standardní) jazyk jako vzor v době slovanského národního obrození (s. 39—48). — A. J. Žuravskij (Minsk) zdůrazňuje v článku Nářeční základ nového běloruského spisovného jazyka (s. 49—62) nedostatek souvislosti mezi staroběloruským a novoběloruským jazykem. — Akad. Blaže Koneski (Skopje) v článku O některých staroslověnských prvcích v ústní tradici v Makedonii 19. století (s. 63—66) stručně ukazuje na dvojí vliv staroslověnštiny na makedonštinu. — Známý slovakista Eugen Pauliny upozorňuje v článku Pramene Štúrovej kodifikácie (s. 67—71) na některé zajímavé jevy: v starých bohemizovaných písemnostech ze západního a východního Slovenska je mnoho prvků středoslovenských, Štúr si ze studií v Německu přivezl dobré vzdělání v jazykovědě své doby, jeho kodifikace spisovné slovenštiny je v hláskosloví a v tvarosloví přísně synchronně středoslovenská, nikoli však v slovní zásobě. Tu Štúr vydatně využíval české slovní zásoby jungmannovské generace. — V článku Rozvoj charvátského spisovného jazyka v době charvátského národního obrození (s. 73—78) Ljudevít Jonke (Záhřeb) mimo jiné kladně oceňuje činnost rodilého Slováka Bohuslava Šulka. — Alexandr Mladenović (Nový Sad) na výčtech publikací ukazuje, jak se po roce 1818 postupně uplatňovala Vukova cyrilice (s. 79—88). — Známý slavista a polonista Stanislav Urbańczyk (Krakov) v článku Polské osvícenské slovníky (s. 89—96) znovu mj. potvrzuje, že Lindův slovník byl vzorem Jungman[95]novi, ale bohužel další (a nedokončené) dílo Lindovo Porovnávací slovník jazyků slovanských zůstalo v rukopise. — Danuta Buttlerová z Varšavy přináší zajímavé poznatky o rozvoji polské slov. zásoby v 2. pol. 19. století (s. 97—102). — Svetomir Ivančev (Sofie) v česky psaném článku K vytvoření bulharské národní botanické terminologie (s. 103—112) porovnává nejdříve obrozenskou situaci českou a bulharskou a pak podrobně sleduje české vlivy na bulharskou terminologii.
Podrobnější přehled těchto (i ostatních) článků přináší Doslov z pera Vladimíra Barneta a Aloise Jedličky v několika jazycích (česky na str. 205—213). Doslov samozřejmě charakterizuje i příspěvky z druhé části sborníku, nazvané Josef Jungmann a české jazykové obrození. U této části se nyní zastavíme podrobněji.
Zahajuje ji Václav Křístek článkem Dobrovský, Jungmann a předpoklady českého národního obrození (s. 115—121). Křístek tu shrnuje a z marxistického hlediska vysvětluje historické podmínky, z nichž oba buditelé vzešli a jimiž byli určeni. Zdůrazňuje mimo jiné, že Dobrovský svým bohemistickým dílem přispěl k stabilizaci spisovné češtiny a že Josef Jungmann se zasloužil o dovršení tohoto procesu. Jugmann si totiž pozoruhodně uvědomil zásadní význam kontiniuty jazykového vývoje, a proto vycházel ze starších období jazyka. Pracoval už s pojmem „národní jazyk“ a byl si vědom, že je to komplex jazykových útvarů, mezi nimiž první místo zaujímá jazyk spisovný. Jungmann si také uvědomoval souvislosti mezi jednotlivými plány jazyka. Po Komenském i on zdůrazňoval nutnost vzdělávat mládež v mateřském jazyce. — Anglický slavista Robert Auty (Oxford) sem přispěl článkem Jazykové koncepce u Dobrovského a Jungmanna (s. 122—124). Končí konstatováním, že Jungmannova koncepce spisovného jazyka zřejmě není v protikladu ke koncepci Dobrovského, ale že je jejím pokračováním. Je to v souhlasu s názorem vysloveným i u V. Křístka. — Ruský autor monografie o Jungmannovi[2] A. S. Myl’nikov otiskuje v sborníku rusky psaný článek nazvaný Josef Jungmann a ruská kultura (s. 125—134). Všímá si v něm především Jungmannova vztahu k Rusku a k ruské kultuře a jeho shromažďování a propagace ruské knihy a literatury. Jungmannův velmi kladný postoj k velkému slovanskému národu a jeho kultuře prokazuje citáty z korespondence a jinými svědectvími. — Jungmannova vztahu k jižním Slovanům si všímá Karel Horálek krátkou statí Josef Jungmann a Vuk Stefanovič Karadžič (s. 135—137). Jsou v ní některá zajímavá konstatování: ani samouk Karadžič, ani Jungmann nebyli tvořivými vědci, i když Jungmann byl teoreticky značně výše, ale svými názory si často cestu k vytčeným cílům komplikoval. Rozdíl mezi oběma buditeli je i v přístupu k lidové poezii (pro Jungmanna jako by neexistovala) a k otázkám verše. Jungmann byl poradcem Palackého a Šafaříka, autorů Počátků českého básnic[96]tví, obzvláště prozodie (r. 1818), ale ti „svým vystoupením situaci v české poezii zbytečně zkomplikovali“. — Slovenský badatel z oblasti dějin spisovné slovenštiny Eugen Jóna napsal zajímavý článek Utváranie spisovného jazyka slovenského a Jozef Jungmann (s. 139—146). Vykládá o poměrech v Uhrách a o starém písemném jazyku na Slovensku, ukazuje, že o slovenských jazykových poměrech byl dobře informován Dobrovský, ale Jungmann a Šafařík si méně než Dobrovský uvědomovali objektivní historický proces, vývoj zvláštní slovenské národnosti. Jungmann např. chápal Bernolákovu spisovnou slovenštinu jen jako variantu češtiny, neshodoval se s Palkovičem v názoru na obohacování slovní zásoby (Palkovič nesouhlasil s Jungmannovým novotařením), v často citovaném listě vytýkal Kollárovi, že vnáší zmatek do českého jazyka, takže Kollár se v 40. letech 19. století rozhodl přidržet spisovné češtiny atd. — Předseda Mezinárodní komise pro slovanské spisovné jazyky a známý jungmannovský badatel Alois Jedlička podal výsledky svého zkoumání v článku Spisovný jazyk, jeho teorie a praxe v pojetí Josefa Jungmanna (s. 147—156). Ukazuje, že nejpřesněji vyslovil Jungmann svoje názory v stati O různění českého písemního jazyka z roku 1832, že věnoval svou pozornost především dvěma problémům, a to vztahu domácí jazyk — cizí jazyk a problému funkční stylové diferenciace národního spisovného jazyka. Spisovný jazyk ztotožňoval s jazykem užívaným v písmě (odtud termín písemní jazyk), snažil se, aby se českého jazyka užívalo ve všech komunikativních sférách, bojoval za jednotu spisovného jazyka proti činnosti některých jednotlivců (Trnka, Žák), uvědomoval si historickou proměnnost jazyka, promýšlel pravidla a zákonitosti týkající se jazykové formy slov atd. — Josef Filipec se podrobně zastavil u Jungmannových překladů v článku Překlady Josefa Jungmanna a vývoj spisovné češtiny (s. 157—168) a vyvodil z nich podobná cenná poučení, jako r. 1965 z rozboru Jungmannova překladu Goethova eposu Heřman a Dorota. I zde zkoumá především překlady uměleckých děl. Srovnávání ukázalo, že texty překladů nejsou zcela adekvátní originálům, i když Jungmann „nepochybně ovládal už také umění kompenzace, zvláště vzhledem k svému intenzívnímu smyslu pro zvukovou, rytmickou a metrickou stránku textu“ (s. 160). Jungmann velmi často nezachovával souvětné celky originálu, měnil často slovosled (např. stromy vykořeněné, zubr letitý apod.), často archaicky užíval vztažného zájmena ve stylu raných humanistů, miloval pasívní konstrukce, a hlavně uvedl do pohybu slovní zásobu. Obliboval si složeniny, zvláště adjektivní (o tom jsem kdysi psal i já, F. C.[3]), kladl důraz na stylistickou rozmanitost, jevil zájem o dialogické útvary atd. Pro Jungmanna byly zkrátka překlady příležitostí, jak realizovat svou teorii jazykového obrození, jeho překladatelskému umění se dostalo důstojného vystřídání až překladatelskou činností Jar. Vrchlického. —
[97]Podobné otázky řeší i Miroslav Grepl v článku K jazyku obrozenských překladů z ruštiny a polštiny (s. 169—179). Zpočátku zdůrazňuje dost známou skutečnost, že se obrozenští pracovníci při překladech z neslovanských jazyků opírali především o překlady ruské a polské, avšak daleko větší význam mají bezprostřední překlady z těchto jazyků slovanských. Tu jde často o překlady volné nebo silně zkrácené. Značný vliv na druhé překladatele tu měl právě Jungmann. Obrozenské překlady z ruštiny a polštiny byly často závislé na originálech po stránce syntaktické (např. silně přejímaly genitivní vazby) a vůbec pomáhaly uplatnit vliv slovanských gramatických prvků na češtinu. — Detailní rozbor obrozenského přejímání ruských lexikálních prvků podává v článku Ruské lexikální prvky v českém básnickém jazyce počátku XIX. století leningradská bohemistka G. Liličová (s. 181—186). Vyvozuje, že snahy obohacovat češtinu rusismy souvisely s myšlenkou slovanské vzájemnosti. Jungmann vybíral ze slavismů pro češtinu hlavně ta slova, která se v ruštině a polštině kryjí, zpočátku vybíral hlavně ty prvky, které byly součástí českého vznešeného básnického stylu, ačkoli ve výchozím jazyce (v ruštině) nebyla ta slova a výrazy vždy stylově jednotné. Z toho plyne, že se některé prvky poetizovaly až v češtině (vesna, jeseň, děva, šíje apod.), neboli že slohová platnost přejatého slova je určena výhradně vývojovými podmínkami přejímajícího (českého) jazyka. Leckdy nastaly u přejímaného slova významové posuny (např. u slova ohromný, jež si pro jistou dobu ponechávalo ruský význam ‚obrovský‘ a podle českého příbuzenství také ‚ohromující‘), některá slova se depoetizovala, např. slovo ženština. Atp. —
Podobně zkoumá obrozenskou slovní zásobu i polská bohemistka Teresa Z. Orłośová v stati Josef Jungmann a slovanské výpůjčky z oblasti vědecké terminologie (s. 187—193). Orłośová se otázkami české obrozenské slovní zásoby zabývá už delší čas a podrobně (viz její v poznámce citovaný polský spis z r. 1972 o české terminologii botanické a zoologické). I zde ukazuje, že obrozenci se zpočátku snažili shromáždit co největší počet termínů ze starých pramenů, z nářečí i z cizích jazyků. Proto v té době často bylo pro jeden jev několik termínů. Autorka dále ukazuje, že nejvíc výpůjček bylo v názvosloví botanickém (asi 380, u Jungmanna se jich uvádí jen 249, z toho 111 polských, 100 ruských a 38 jihoslovanských), zoologických bylo přejato 169; celkem bylo za obrození z jiných slovanských jazyků přejato na 800 vědeckých termínů (Jungmann jich uvádí na 600), z toho přes polovinu z polštiny. Tento zajímavý článek je doplněn seznamem termínů jinoslovanského původu uvedených v Jungmannově Slovníku a přejatých jeho autorem (s. 191n.). Je zajímavé, že jen dva termíny jsou tu původu jihoslovanského. Tímto článkem autorka shrnuje a doplňuje svoje závěry, k nimž dospěla při práci na třech knihách o tomto tématu (od r 1967). — Pořad referátů je ukončen vystoupením akademika Bohuslava Havránka na téma Jungmannův význam pro rozvoj slovní zásoby spisovné češtiny [98](s. 195—203). Havránek znovu zdůraznil, že proti předcházející době pobělohorské je u jungmannovců rozdíl v tom, že se jejich slova v jazyce skutečně udržela. Ovšem Jungmann a mnozí jeho spolupracovníci uměli od dětství česky (Havránek polemizuje s výkladem, jako by Jungmann za studií češtinu pozapomněl), znali jazyk starších období, nářečí (aspoň rodné) a slovanské jazyky, ale sami se také jazykově vyvíjeli. Havránek to ukazuje na Jungmannových Zápiscích, psaných až r. 1845, jež opouštějí některé jevy starší (např. slovosledné), ale ponechávají si nově přejatá slova. Na závěr se akad. Havránek dotkl také poměru Dobrovského a Jungmanna: byli sice rozdílní, ale vzácným způsobem se doplňovali.
Jak jsme už řekli, sborník je uzavřen Doslovem, který zdůrazňuje aktuálnost studia obrozenského období i dnes, za změněných poměrů, a shrnuje výtěžky přednesených referátů. Sborník je pro další poznání českého obrození a jeho vztahu k obrození v některých jiných jazycích slovanských výrazným obohacením.
Projevy a příspěvky z druhé konference byly vydány ve svazku pojatém do univerzitních sborníků Acta Universitatis Carolinae. (Philologica 3—4, Slavica Pragensia XVII). I zde odbornou část zahajuje příspěvek Václava Křístka nazvaný Společenské předpoklady a vůdčí osobnosti českého jazykového obrození. Zdůrazňuje, že české národní obrození začíná obrozením jazykovým, že lepší podmínky pro kontinuitní vývoj spisovné češtiny byly na Slovensku než v Čechách, kde nakonec byl český jazyk v období pobělohorském jen dorozumívacím prostředkem v běžném denním styku (hlavně na venkově). Jungmann správně postřehl, že v situaci jeho doby má pro spisovný jazyk význam právě kontinuita. Překvapujícím způsobem chápal podstatu jazyka jako společenského jevu a uvědomoval si, že velmi důležitý význam má (řečeno dnešními slovy) jazyková kultura. Přitom nikdy neprosazoval svoje názory stůj co stůj. — Alois Jedlička ve stati Jungmannovy zásluhy o novy český jazyk spisovný (s. 29—41) ukazuje, že Jungmann žádal, aby se česky psalo „ve všech vědách a umách“ a aby se vše dalo česky vyjádřit. Z toho plyne dosud platný názor, že „slovník národního jazyka náleží mezi první potřebnosti vzdělaného člověka“. Jungmann kladl důraz na kolektivnost spisovného úzu, zdůrazňoval závaznost společného a jednotného spisovného jazyka, byl si vědom přirozené jeho proměnnosti a za jeho základní složku pokládal jeho mluvnickou stavbu. I když těžiště Jungmannovy činnosti bylo v „materiálním rozmnožení“ spisovné češtiny, musíme s uznáním ocenit i jeho klasifikaci funkčních stylových sfér, jeho práci v terminologii a i vývoj jeho názorů puristických. — Obsažné poučení podává Vladimír Šmilauer v článku Jungmannův Slovník česko-německý (s. 43—56). Stať je členěna do těchto oddílů: /1/ Obrozenské slovníky, /2/ Vnější dějiny Jungmannova Slovníku, /3/ Za těžkých a zlých poměrů, /4/ Materiál, /5/ Pracovní metoda Jungmannova, /6/ Vydání Slovníku a jeho ohlas, /7/ Jak se díváme na Jungmannův Slovník dnes? Je tu mnoho [99]méně známých podrobností. Uvádíme z nich: i Jungmann někdy podlehl pesimismu v názoru na budoucí existenci českého jazyka; rozhodl se pro abecední uspořádání Slovníku a k tomu upravil abecedu (písmeno ch osamostatnil, ale ponechal společně r a ř; bylo to do r. 1939!); Slovník je tezaurem, tj. zachycuje celé dějiny našeho jazyka; zdá se, že leccos z polštiny „uváděl jen pro zajímavost, aniž tím chtěl obohacovat češtinu“; nejvydatnějšími prameny Slovníku byly Veleslavínovy slovníky, Dobrovského slovník, polský Lindův slovník, úzus, Preslův Rostlinář atd.; významnou složkou je uvedení nových slov; není správná formulace, že Jungmann ustálil přesný jazyk spisovný. Jungmann sám byl odpůrcem přísného normování; Jungmannův Slovník je jediným naším slovníkem literatury středočeské. — Miloš Helcl se už dlouhou dobu zabývá studiem složených slov v češtině. Do této oblasti patří i jeho stať Josef Jungmann a složená slova v češtině (s. 57— 65). Autor prozkoumal statisticky heslová slova na 50 stranách písmene B v Jungmannově Slovníku a zjistil propočtem, že v celém písmeni B je 8,65 % (tj. asi jedna dvanáctina) složených slov. Srovnáním se slovníkem Klaretovým dospívá k názoru, že vždy v období kulturního rozmachu národa se počet složených slov nápadně zvětšuje. Jungmann přejímal i část barokních slov (časoslovo, činohra, chvalořeč, zpěvohra). — Adolf Kamiš sem přispěl článkem Slovní zásoba v Jungmannově Slovníku (s. 67—76), v němž se snaží zhodnotit Slovník jako celek. Vychází z rozboru hesel písmene T. Zjišťuje, že pro dobu humanistickou vycházel Jungmann ze slovníku Vodňanského, Rešelia, a zvláště z děl Veleslavínových, že pro dobu barokní proti Dobrovskému neodmítá ani Vusína, že bez poznámky přijímá i některé neologismy Rosovy, že je tu mnoho slov slovenských (u písmene T zhruba 10 %), že se ke germanismům Jungmann nestavěl zásadně odmítavě, že SSJČ neuvádí u písmene T skoro 49 % hesel, která jsou v Jungmannově Slovníku. Ukazuje se, že Jungmannův Slovník je do značné míry zaměřen na budoucnost. — Emanuel Michálek připojil k tématu Dvě poznámky k slovotvorné úloze starší češtiny v době obrozenské (s. 77—80). Jde jednak o substantiva tvořená předponou pod- (podčeší—číšník), jednak o substantiva tvořená příponou -ina (němčina, latina). U Jungmanna mají mnohá z těchto slov význam širší než dnes (např. slovem angličtina se označuje nejen jazyk, ale vše, co je anglické, např. móda, práce, apod.). U prvního typu (pod-) jde většinou o stará slova, kdežto u slov na -ina jde u Jungmanna o produktivní typ tvoření.
Karel Hausenblas přispěl do sborníku zajímavou úvahou nazvanou Otázky stylu v Jungmannově Slovesnosti (s. 81—87). Předem připomíná, že „nejsa jungmannovským ani obrozenským specialistou“, pokusí se charakterizovat Jungmannovo podání otázek stylu v Slovesnosti. Upozorňuje, že Jungmannovo lišení vertikální (sloh nižší, vyšší a prostřední) není věc jen dobová nebo přežitá; i dnešní stylistika musí stylové rozdíly na této „vertikální“ ose zachycovat. Rovněž je důležité Jungmannovo lišení tzv. prosto[100]národního naučného slohu, tj. slohu popularizačního. To vše svědčí ne o opatrnictví, ale o promyšlené odvaze: Jungmann tu přišel s věcmi novými — Obsáhlý a podrobně dokumentovaný článek tu otiskuje Karel Svoboda. Jak název ukazuje, pokračuje ve svých pronikavých studiích o vývoji českého souvětí (O vývoji některých souvětí v době Jungmannově, s. 89—114). Jde o spojku jakmile (původně jak mile), jež vznikla už v 18. století a je prvně zachycena už v mluvnici Pelclově r. 1795. Další je spojka ani, aniž[4]. Původně byly obě podoby spojky parataktické, ve vývoji však spojka ani zůstala parataktickou, kdežto spojka aniž se stala spojkou souvětnou téměř výhradně hypotaktickou. Dále pojednává Svoboda o dvojici kdy—když. Výraz kdy býval spojkou ve větách časových ještě u K. H. Máchy. Někdy (např. u Puchmajera) se místo výrazu kdy užívalo výrazu kde. Za obrození však už početně převažují věty s když. Obdobnou strukturu mají věty s co, což. V době obrozenské procházely podobným vývojem jako věty s kdy, když. V té době se také diferencovaly věty s neb, nebo, neboť a by, byť. Dále pak autor pojednává podrobně o vedlejších větách vyjadřujících nesoulad: jsou to věty přípustkové, věty se spojkami kdežto a zatímco a věty v souvětích s výrazy příliš—aby, příliš—než aby. U vět s aby, než aby navrhuje autor název „příslovečné věty neslučitelného děje“. Dále pojednává o větách se spojovacími výrazy zatím co, co zatím, mezi tím, co. Podrobným rozborem dokazuje, že ještě nedávné odmítání vět se zatímco ve vztahu odporovacím bylo od samého počátku neoprávněné. Dále čteme výklad o větách se spojovacími výrazy kde, kdež, kdežto, o souvětích s příliš—aby a s příliš—než aby. První konstrukce měly patrně menší frekvenci.
Jaromír Bělič nazval svůj výklad Jungmannovy představy o možnosti jazykového sjednocení Slovanů (s. 115—132) a probírá vývoj Jungmannových názorů. Upozorňuje, že v rámci ideologie obrozenského národního hnutí vystupuje se zvlášť u Slovanů nesvobodných s předpokladem a perspektivou slovanské jednoty. Jungmann viděl nepřátele sbližování slovanských jazyků v Němcích, v rakouské vládě a v domácích staromilcích (např.v Janu Nejedlém). Vedle sbližování slovní zásoby měl na mysli i vytvoření společného pravopisu, zvláště u Slovanů píšících latinkou (rakouských Slovanů). Zdůrazňoval, že by česká abeceda byla dokonalejší, kdyby pro č, ž, š a ch měla samostatná písmena, ale trval na jednotnosti spisovného jazyka. Zdá se, že Jungmannovi byla po celý život bližší představa slovanského sjednocení na základě některého existujícího slovanského jazyka, že tedy nespoléhal na postupné sbližování jednotlivých slovanských jazyků nebo na vytvoření jazyka nového. Přitom nijak nepreferoval češtinu. Pozoroval, že s upevňováním české společnosti slábne u nejmladších generací myšlenka na slovanskou jednotu. — Stará česká lingvistická terminologie je (v stejnojmenném článku) tématem stati Jaroslava Poráka (s. 133—153). Porák [101]chce ukázat jistou kontinuitu ve vývoji této terminologie. Nejdřív obecně charakterizuje vývoj a pak podrobně zkoumá vývoj na základě mluvnic a slovníků ze 16.—18. století. Ze stati uvádím některé zajímavosti pro naše čtenáře: dnešní termín slabika se v starší době nevyskytuje (je odvozen ze slova sylabikář, slabikář, znamenajícího učebnici čtení slabik); syntaktická terminologie stejně jako syntaktické výklady jsou v starší době chudé; v terminologii už od Klareta je značný počet složenin. Klaretovská terminologie vůbec má pro český vývoj velký význam. — Alena Macurová a Vladimír Macura v přínosném článku podrobili rozboru Jungmannovy odborné překlady (tak zní název článku, s. 155—169). Jejich charakter určovaly už vnější společenské podmínky. Nebylo totiž publikum, které by bylo schopno přijímat český odborný text (takové publikum obyčejně znalo dobře němčinu). Jungmann jako překladatel odborných textů německých i jinoslovanských vstupoval velmi aktivně mezi autora originálu a příjemce jeho českého znění, prosazoval vždy výrazně svou individualitu. Některé informace vynechával, jiné přidával podle znalostí potřeb (a názorů) svých a českého čtenáře. Celá řada takových posunů v textu překladů např. zdůrazňuje nebo doplňuje kladné hodnocení minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti Slovanstva. Proto např. nemůžeme mluvit o přímém silném vlivu Herdera na formování ideologie českého národního obrození, ale o složitém vyrovnání dvou myšlenkových soustav. Jungmannovy překlady rozdělují autoři zhruba do tří skupin: /1/ překlady z polštiny jsou vcelku věrné, mají úlohu informativní. Případné zásahy překladatele jsou výrazně označeny (písmem, závorkami, pomlčkami). /2/ Překlad z J. G. Herdera (O Slovanech) a B. Kopitara (O slovanských nářečích a prostředcích jim se naučit). Z českého znění není na první pohled existence dvou subjektů (autora a překladatele) patrná. Texty jsou silně upraveny a bez srovnání s originálem se to nedá poznat. /3/ V překladu z Jahnova spisu Deutsches Volkstum je existence dvou subjektů silně zřejmá. Autoři konstatují, že text je tak silně změněn, že některé pasáže mají dokonce charakter podvrhů. Všechny tyto překlady jsou výrazem Jungmannovy koncepce národního života.
K těmto článkům se volně váže i stať S. V. Smirnova (ruská) K historii rusko-českých vědeckých styků v 1. polovině 19. století (s. 171—187). Autor v ní podává přehled styků ruských slavistů s českými obrozenci.
Další stati tohoto sborníku jsou nejazykovědné, a proto je většinou jen vyjmenujeme. Josef Kočí napsal pojednání Josef Jungmann jako tvůrce národně obrozeneckého programu (s. 189—196). Je tu konstatování, že české obrozenské programy neměly charakter kolektivních prohlášení, že první institucionalizovanou formou národního hnutí byla až Matice česká, že už samy jazykové požadavky představovaly výrazné politikum, že počátky austroslavismu sahají až do konce 18. století apod. — Jaromír Plch sem přispěl statí K pojetí a výkladu vývoje české literatury národního obrození (s. 197—202). Na osvětlení doby uvádí především několik faktů z Českého [102]ráje. — Jaroslava Pešková píše úvahu Jungmannovo působení ve světle filozofické reflexe (s. 201—206), Olga Loužilová píše poznámky K Jungmannovým snahám o českou vědu (s. 207—211), Richard Pražák píše K vztahům české jungmannovské inteligence a druhé bernolákovské generace na Slovensku (s. 213—221), Milena Beránková podává zajímavé informace v článku Josef Jungmann a první české časopisy (s. 223—227), Josef Cach sem přispívá článkem Jungmann a problematika českého školství v 1. pol. XIX. století (s. 229—234). Posledním článkem je Josef Jungmann tvůrce novodobé české bibliografie (s. 235—240) od Františka Horáka.
Nakonec opakujeme to, co jsme řekli na počátku zprávy. Obě konference byly důstojnou oslavou Jungmannova génia a oba sborníky jsou toho výrazným svědectvím. Zvlášť zaslouží ocenění, že i mezinárodní komise pro slovanské spisovné jazyky se připojila k oslavám, že k poznání Jungmannova významu přispěli i přední zahraniční vědci, a v neposlední řadě, že zvláště druhá konference shromáždila vedle starších renomovaných pracovníků i nadějné pracovníky mladší.
[1] Srov. zprávu I. Lutterera, NŘ 57, 1975, s. 40n.
[2] A. C. Mыльников, Иозеф Юнгман и его время, Москва 1973.
[3] F. Cuřín, Vývoj jazyka V. Kl. Klicpery, Studie o jazyce a literatuře národního obrození, sborník VŠP v Praze, Jazyk-literatura I, Praha 1957, s. 162n.
[4] O ní psal K. Svoboda už r. 1972 v Naší řeči 55, s. 97n.
Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 2, s. 93-102
Předchozí Hana Hrdličková, Helena Confortiová, Karel Kamiš: Sborník prací k šedesátinám Št. Peciara
Následující Antonín Tejnor: Sborník Linguistische Studien 24
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1