Polská populárněvedecká knížka o češtině

Václav Křístek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Teresa Zofia Orłośová, docentka Jagellonské univerzity v Krakově, známá u nás jako badatelka v oblasti srovnávací lexikologie česko-polské, zejména v obrozenecké době, a znalkyně Jungmannova díla, vydala v uplynulém roce v edici Polské akademie nauk v řadě Nauka dla wszystkich (č. 232) třicetistránkovou brožurku s názvem Język czeski. Knížka obsahuje celkem šest oddílů. Kapitolka úvodní pojednává o místě češtiny, resp. slovenštiny v rodině slovanských jazyků a o jejich vztahu k polštině, opírajíc se o charakteristické znaky hláskoslovné povahy. Druhá kapitola pojednává o mluvnické stavbě češtiny a dělí se na pět částí: hláskosloví, přízvuk, charakteristické rysy českého pravopisu, tvoření slov a formální morfologie, skladba. Všechny části jsou zpracovány diferenčním způsobem a autorka předpokládá u svých čtenářů alespoň základní znalost jevů gramatiky polské.

Třetí kapitolu tvoří stručné vylíčení dějin spisovného jazyka českého; začíná se obdobím staroslověnským, jemuž je věnováno dost místa. V dalších obdobích se klade důraz na otázky vzájemného vztahu češtiny a polštiny, a to jak ve smyslu expanze spisovné češtiny do polštiny v starších obdobích (počínaje převzetím české terminologie náboženské), tak také pokud jde o období obrozenecké, kdy „polský jazyk umělecké literatury a tvorby vědec[164]ké měl značný vliv na utváření českého spisovného jazyka a základů české vědecké terminologie.“

Kapitola čtvrtá je pro autorku, znalkyni lexikologické a lexikografické stránky vývoje češtiny i polštiny, typická: pojednává o podílu cizího výraziva v slovní zásobě češtiny. Na tuto kapitolu navazuje bezprostředně další, v pořadí pátá, věnovaná srovnání slovníku současné češtiny i polštiny. Vychází se od shod a upozorňuje se také na významové diference některých slov znějících v obou jazycích shodně, jež jsou proto zdrojem často žertovných nedorozumění.

Poslední kapitola, v pořadí šestá, je věnována specifickému jevu češtiny, neznámému v jiných slovanských jazycích, totiž zvláštnímu trichotomickému vztahu: čeština spisovná — čeština hovorová — čeština obecná, jemuž odpovídá jednodušší situace ostatních jazyků slovanských.

Na nevelké ploše podařilo se autorce podat plastický obraz současné češtiny v porovnání s polštinou, ukázat na důležité jevy z historického vývoje češtiny samotné i vývoje vztahů mezi jazykem českým a polským, jevy, které mají svůj odraz i v současném jazyce. Takový „kondenzovaný“ pohled ukazuje k dobrým a fundovaným znalostem probírané problematiky. S vývody autorčinými lze vesměs souhlasit. I formální stránka práce je dobrá, tiskových chyb ve složité sazbě je málo. Neopraveny zůstaly některé délky samohlásek (např. na str. 12 má být mláda, mládo, zdráva, zdrávo místo týchž forem bez označení délky; na téže straně na konci odst. 1 třeba vypustit slova i dłuższych; na str. 16 má být sekretářka, na str. 23 místo sezdory má být navzdory).

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 163-164

Předchozí Lumír Klimeš: Železničářský slang

Následující Eva Macháčková: Rok ženy