Polská populárněvědná knížka o polsko-českých jazykových vztazích

Adolf Kamiš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V edici Polské akademie věd v řadě „Nauka dla wszystkich“ vyšla v r. 1980 populárněvědecká knížka Teresy Zofie Orłośové, docentky Jagellonské univerzity v Krakově, Polsko-czeskie związki językowe (č. 324). Je to v uvedené edici už druhá knížka této autorky věnovaná českému jazyku.[1]

Brožura má 60 stran a je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola podává jednak stručný přehled společných znaků polštiny a češtiny po stránce hláskoslovné, morfologické i lexikální, které vyplývají ze společného původu obou jazyků, jednak se v ní mluví o některých základních rozdílech.

Druhá kapitola je věnována vlivu češtiny na polský jazyk v staré době zhruba do zač. 17. století. Poukazuje se v ní na to, že se pokřesťanštění Polska dálo povětšině z Čech, protože české země přijaly křesťanství o 100 let dříve než Polsko. Tím se stalo, že Poláci převzali už hotovou českou terminologii náboženskou. Čechy stály ve 13. a 14. stol. kulturně výše, české písemnictví v jazyce národním vzniklo dříve, protože se Čechy dostaly dříve do kontaktu se západní evropskou kulturou. Odtud pramení vliv češtiny na vznikající písemnictví polské. České vlivy jsou patrné v nejstarší duchovní písni Bogurodzica, na českých překladech jsou závislé polské překlady žalmů (Žaltář florianský, Žaltář pulavský), podobně i překlad Bible královny Źofie. Do polštiny byly převzaty rovněž některé termíny administrativně právní.

Ve 14. stol. studují na nově založené univerzitě pražské i polští posluchači. Vznik této univerzity byl podnětem k založení vysokého učení v Krakově (r. 1364). Organizátory a učiteli tohoto nového vysokého učení se stávali pražští polští posluchači (mezi nimi i Češi). České slovnikářství souvisící se vznikem pražské univerzity (mistr Klaret) mělo vliv na pozdější polsko-latinské práce slovníkové.

Vzájemné vztahy zesílily v době husitské, také na univerzitě v Krakově byli stoupenci Husovi. V souvislosti s výkladem o Husovi se pojednává o českém prapovisu, připomíná se traktát Orthographia bohemica. Český pravopis měl vliv na polský; ten je však kompromisem mezi systémem spřežkovým a znaky diakritickými. Husitská vojenská technika působila na přejímání terminologie z této oblasti do polštiny.

V 16. stol. působí čeština nejen na jazyk psaný, ale i na mluvený, je určitou dobou jazykem královského dvora a vyšších kruhů. V 16. stol. vycházejí první slovníky polsko-české; studie se zabývá podrobněji sedmi[257]jazyčným slovníkem Petra Lodereckera, v němž jsou vedle sebe ekvivalenty české i polské. V 16. stol. však začíná český vliv slábnout a ustává v 17. stol., kdy nastává stagnace ve vývoji českého jazyka, v Polsku naproti tomu dochází k stabilizaci polského jazyka literárního.

V třetí kapitole si všímá autorka obrácené situace — vlivu polštiny na český jazyk v době národního obrození. Podle polských slov se tvořily hlavně nové termíny nebo básnická synonyma. Tak J. Jungmann převzal z polštiny některé termíny literárněvědné a gramatické, A. Marek filozofické; v studii se pak zvlášť zdůrazňuje působení polštiny na tvorbu českého odborného názvosloví zoologického, botanického a chemického. Jako znalkyně Jungmannova díla věnuje autorka širší pozornost jeho Slovníku česko-německému. V něm se projevuje vliv polského slovníku S. B. Linda jednak v celkovém uspořádání slovníku, jednak v zaznamenání mnoha slov původem polských jako přejatých z polštiny; ve slovníku je podle autorky okolo 2 000 výpůjček ze slovanských jazyků, z toho okolo 1 200 z polštiny. Tento polský vliv trval sice jen půl století, ale byl, jak dokládá autorka, velmi intenzívní.

Poslední, čtvrtá kapitola, je věnována stručnému nástinu studia polštiny v Čechách a naopak zase češtiny v Polsku. Pro stav v Čechách se začíná J. Dobrovským, první mluvnicí polštiny od V. Hanky a pokračuje se až do doby současné, sleduje se přitom vývoj polonistiky jazykovědné i literárněvědné. Pro situaci v Polsku se připomíná studie J. S. Bandtka z r. 1815; rozvoj studia češtiny začíná však později, především založením Szkoły Głównej Warszawskiej (r. 1862), a stav tohoto studia je sledován až do dnešní doby.

Celkově možno říci, že publikace — ač rozsahem nevelká — usiluje podat ucelený obraz vzájemných jazykových vztahů obou národů od nejstarší doby až po současnost. Lze ji tedy hodnotit jako cenný příspěvek k této problematice. I když je zaměřena na polskou odbornou veřejnost, neměla by ujít pozornosti českého čtenáře.

---

[1] Srov. referát V. Křístka, Polská populárněvědná knížka o češtině, NŘ 58, 1975, s. 163n.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 5, s. 256-257

Předchozí Jan Petr: Populární výklad jazykovědy litevsky

Následující Milada Nedvědová: Čeština pro Slovince