Časopis Naše řeč
en cz

Vývoj nářeční slovní zásoby, zvláště zemědělské terminologie

Jan Balhar

[Články]

(pdf)

-

Je obecně známo, že se slovní zásoba mění a že patří k těm složkám jazyka, které bezprostředně reagují na změny ve společnosti. Pro tento vývoj je charakteristické, že výrazy pro zaniklé, neužívané reálie upadají v zapomenutí, že se pro nové skutečnosti objevují nová slova a že značná část nářečního lexika je postupně nahrazována lexikem spisovného jazyka.

Nově vytvořených, nepřevzatých nářečních výrazů je naprosté minimum (např. z moravských nářečí kuřín ’drůbežárna’, býčárna ’chlév pro býky’, boťárna ’botník’, smetnica ’popelnice’).

Vývoj nářeční slovní zásoby není rovnoměrný, nářeční lexikum nezaniká jako celek. Se zřením k vývoji lze slovní zásobu našich nářečí rozdělit do těchto dvou skupin:

1. Část lexika přetrvávající, projevující značnou stabilitu (sem spadá i výrazivo terminologické povahy vztahující se k zemědělské malovýrobě, viz 2.2.2).

2. Výrazivo podléhající rychlému zániku.

V této druhé skupině nacházíme dva typy ustupujících výrazů:

2.1. K prvnímu patří lexikální výrazové prostředky nahrazované výrazivem spisovným (zejména názvy rostlin a živočišstva).

2.2 K druhému typu se řadí ta část slovní zásoby, jež ani v minulosti nestála pod markantnějším vlivem spisovného jazyka. Jde o tu vrstvu slovníku, v níž slovní jednotky zanikají bez náhrady. Slova zanikají v důsledku zániku fungování některých zemědělských reálií a pojmů svázaných se zemědělskou malovýrobou (např. části pluhu, vozu, koňského postroje aj.).

Proces zániku nářečních zemědělských termínů probíhá jinak u starší a staré generace, jinak u generace střední a mladé.

1. Nejhouževnatěji přežívají ta nářeční pojmenování, která se týkají věcí a jevů omezených na užší rodinný kruh. Jde o slova, jež neuslyšíme ani v rozhlase, ani v televizi, jež nenajdeme v denním tisku, ba která nezaslechneme příliš často ani v konverzaci mezi členy různých rodin, v běžné mluvě širšího jazykového společenství, ale ani v rámci mluvy jedné vesnice. Jsou to výrazy, o nichž bychom mohli říci s nadsázkou, že nepřekročí práh jedné domácnosti. Příslušníci nářečí bez rozdílu sociálního zařazení a věku namnoze ani neznají příslušný spisovný ekvivalent např. pro označení kvedlačky, škrabky na brambory, šťouchačky, pírka na mazání plechů, pokličky, přezky u kalhot, opěradla u židle, pro sypání na koláče, škraloup na mléce, chumáč ovoce na stromě, pro bouchoř švestky, [247]sraženou část chleba, pro některá krajová jídla, ale i pro činnost česat ovoce, štěpovat stromy, házet oblázky po vodě (dělat žabky) aj.

Některá nářeční označení jsou mimo dosah vlivu spisovného jazyka také proto, že spisovný jazyk pro mnohé pojmy jednoznačné, nepopisné pojmenování vůbec nezná, např. pro plody lopuchu, vyfouklé vajíčko, vejce snesené bez skořápky, chumáč třešní na stromě, velký kus chleba apod. A tak lze na samém sklonku druhého tisíciletí slyšet na našem venkově běžně např. tyto výrazy pro škraloup na mléce: koža, škára, blanka, blaňa, škráb, baran, býk, pastýř, škraban, čmarouch, škrunka, pavučina, tela, svrška; pro chomáč třešní: rundál, ratanec, rožeň, chundel, věník, kotváč, žvanec, granec, hafel, vatrč, cimbál, rumpál, guča, hrča, bakule, kyča, kista, čača, habán, pancíř, střapec, vakoč, vrkoč, šipl, cep aj.

Není bez zajímavosti, že ani ve městech, ani v nově osídlených pohraničních lokalitách s jazykově smíšeným obyvatelstvem nedochází k zániku výše uvedených nářečních slov.

O přetrvávající vrstvě lexikálních prostředků vztahujících se k zemědělským strojům a k zemědělskému nářadí viz 2.2.2.

2.1. Převážná část nářečního lexika se dostává pod vliv lexika spisovného jazyka. Najdou se významové okruhy, u nichž ze starého tradičního nářečního slovníku zůstaly jen zbytky. Jde o slova pojmenovávající zejména rostliny, houby, zvířata, ptáky, hmyz a pojmy s nimi svázané. Řadu nářečních pojmenování z uvedených oblastí si jistě osvojila i mladá generace, ale zvláště školní výuka a další faktory, které přejí šíření prestižních útvarů našeho národního jazyka, napomohly k jejich nahrazování výrazivem spisovným. Mladá i střední generace dnes už zcela běžně užívá spisovných slov jako kedluben, rajče; pecka, lusk; keř, šípek, jíva, borovice, smrk, šiška, jehličí; přeslička, borůvka, jahoda, malina; chrpa, svlačec, petrklíč, šťovík, blatouch; kozák, hřib, křemenáč, ryzec, klouzek, holubinka; ježek, lasička, ropucha, pulec, zajíc, jezevec; střízlík, chocholouš, sýček, čejka, racek, konipas, vrabec, netopýr; hmyz, chroust, mravenec, štěnice, ponrava, sršeň, čmelák aj.

Některé nářeční výrazy z uvedených okruhů někdy však tlaku konkurenčních prostředků spisovných překvapivě odolávají. Jde o taková označení, jež mají v jazyce velkou frekvenci a jež se vyskytují na rozsáhlém území. K nim patří na Moravě např. slova jazýček, v Čechách celník obě ve významu ’jitrocel’, chrobák ’červ’, hlísta ’žížala’, bedrunka, verunka ’slunéčko sedmitečné’, slíva, kadlátka ’švestka’, buk, hovado ’ovád’.

Z aktivního užívání vycházejí rovněž slova německého původu. U mladé, ale ani u střední generace se už dnes téměř neuslyší výrazy jako soft, zoft ’šťáva z masa’, haušuhy ’papuče’, tyštuch ’ubrus’, lajntuch ’prostěradlo’, drajfus ’třínožka’, banhof ’nádraží’, zenft ’hořčice’, biglička ’žehlička’ aj.

[248]V dialektech však přežívají ty výrazy cizího původu, které nabyly expresivního zabarvení a vstoupily do stylistické opozice se spisovným synonymem. Např. vedle citově neutrálních slov obchodovat, koberec, ponožky, peněženka, kapesník, šetřit fungují v nářečích jako expresivní prostředky výrazy kšeftovat, tepich, fusakle, šrajtofla, šnuptychl, šporovat.

Jen nepočetná jsou slova německého původu, jež nemívají expresivní odstín, a přece se uchovávají. Jde opět o výrazy málo frekventované a omezené spíš na okruh rodiny. K nim patří např. slova zicherka, sichrhajcka ’spínací špendlík’, kšilt, kšiltovka ’štítek u čepice, čepice se štítkem’, ganěk ’chodba, ulička’, forhauz ’průjezd’, pasírovat ’mačkat přes síto’. Některá výše uvedená slova nemívají ve spisovném jazyce paralelu v jednoslovném výrazu, a proto se pro mluvenou komunikaci příliš nehodí.

Pozoruhodný je fakt, že výrazy německého původu vztahující se k zemědělským strojům a zemědělskému nářadí nedoznávaly v poválečném období úbytku a držely se bez problémů až do let šedesátých, kdy došlo k jejich zániku spolu s odbornou terminologií domácího původu.

2.2 K slovní zásobě, která zaniká bez vlivu slovní zásoby spisovné, patří především zemědělská terminologie.

Odborným zemědělským názvem rozumíme lexikální jednotku, kterou pojmenováváme pojmy patřící k oboru zemědělství. Pro nedostatek materiálu se zde nebudeme obírat odbornými výrazy speciálních zemědělských odvětví, např. včelařství, vinařství, lesnictví, rybářství, salašnictví. Jsme si však vědomi toho, že sledování odborných termínů z těchto odvětví by nebylo nezajímavé. Ukazuje se totiž, že odborné výrazy v uvedených oblastech patří k stabilní složce nářeční slovní zásoby.

Pro vývoj zemědělské terminologie je příznačné její rychlé a definitivní zanikání. Souvisí to s převratnými změnami v našem zemědělství od počátku padesátých let.

Naše zemědělství prodělalo v souvislosti s kolektivizací proces, který nemá v dějinách našeho národa obdobu. Zemědělská výroba se změnila od základu. Zemědělské stroje, nářadí a dopravní prostředky doznaly změn nejvíce. Místo koňského potahu se uplatnil traktor, místo různých typů vozu nastoupil trajler nebo vlečňák, místo rádla mnoharadličný železný pluh, cepy byly vytlačeny mlátičkami, stroje na čištění obilí nahradil kombajn. Mléko se nezpracovává doma, ale v mlékárnách, obilí se neváže do snopů, nevymlácené obilí se neuchovává ve stodolách, zrní se neskladuje doma na sýpkách, chléb se nepeče doma v peci atd.

Tyto změny v životě vesnice se nemohly neodrazit v slovní zásobě dialektů. Tradiční nářeční výrazivo uchovává v paměti jen starší a nejstarší generace příslušníků nářečí. Dnešní střední generace už namnoze nemá přesnou představu např. o složení vozu, pluhu, koňského postroje apod. Jestliže vesničan nepřišel [249]po léta do přímého styku s reáliemi vázanými na starší způsoby obdělávání půdy a chovu dobytka, nemohl na jedné straně zvládnout příslušné odborné názvosloví týkající se starších nástrojů, na druhé straně pak – i když ještě staré výrazivo kdysi znal – nutně je zapomínal, jestliže ho delší dobu aktivně neužíval.

2.2.1. Ve vývoji zemědělské odborné terminologie je možno rozlišovat dvě skupiny výrazů. Do jedné se řadí výrazy pojmenovávající zemědělské stroje, nástroje, předměty a pojmy, které zejména v souvislosti s kolektivizací vesnice vyšly z užívání. Sem spadají části starších typů pluhů, plužních koleček, žacích strojů, bran, části cepu, koňského postroje, vozu, žebřiňáku, trakaře, kosy na kosení obilí, ale i nástroje na ošetřování dobytka, části stodoly, sýpek, sklepů. Slova svázaná s výše uvedenými reáliemi se rychle zapomínají a mladá generace neměla vůbec možnost si je osvojit. Např. součást předku vozu spis. zvaná šárka nesla v našich nářečích tato označení: šárnice, stolec, stolička, poduška, poduštice, šemlice, šimice, deska, lávka, polštář, vopleň, plát, zhlavek, šóla, svršek. Většina těchto termínů upadla v zapomenutí.

2.2.2 Do druhé skupiny zemědělských termínů patří slova, jež se vážou na pojmy mající spojení s přetrvávající zemědělskou malovýrobou (zjednodušeně řečeno se záhumenkovým hospodařením). Jde o slova označující ruční nářadí stále běžně užívané, např. hrábě, kosa s brouskem a nádobkou na brousek, různé typy lopat, seker, trakař, kolečka, pila, žebřík apod.

Výrazivo první skupiny definitivně zaniká, u mladé generace je už zcela neznámé, výrazivo druhé skupiny naproti tomu přetrvává. Protože se příslušné spisovné termíny namnoze neznají, je tu jejich působení na nářečí vyloučeno.

Zvlášť je třeba zdůraznit, že nářeční odborné výrazivo bylo téměř vždy mimo vliv zemědělské terminologie spisovné. V této vrstvě slov se spisovný jazyk prosazoval jen minimálně. Proto také jsou izoglosy zachycující územní rozšíření jednotlivých nárečních ekvivalentů např. pro části vozu nebo koňského postroje velmi ostré. (Připomínáme, že mapování nářečního materiálu vychází z údajů výzkumu starého 30 let, postihujícího ještě živý nářeční úzus.) Některé spisovné zemědělské termíny výjimečně znali řemeslníci (kováři, sedláři, koláři, tesaři, bednáři, zedníci, košíkáři). Ti sami ovšem nemohli nějak výrazně ovlivnit terminologii nářeční. Běžnější však bylo, že právě oni tuto nářeční terminologii nejlépe zvládli a uchovávali.

Poznámka

Rozhodně nepatří k běžným jevům, že by nářečí mělo v jedné lokalitě u jednoho mluvčího pro jeden designát dva plně synonymní výrazy. Jakkoli lze ještě dnes původní územní rozsah jednotlivých nárečních skupin a podskupin rekonstruovat poměrně přesně, jsou nářečí „mrtvá“ v tom smyslu, že se v nich netvoří nová slova (srov. výše) a že se jen výjimečně najde doklad na to, že nářeční výraz expanduje z jednoho nářečního celku do druhého. Průběh izolexy např. mezi nář. škára ’škraloup na mléce’ a baran se během posledních padesáti let téměř neměnil. Je třeba si však uvědomit, že [250]se počet uživatelů obou uvedených výrazů (na obou stranách izoglosy) ztenčil, izoglosa tedy jako by prořídla.

Jiný vývojový proces nastává tehdy, jestliže spolu územně sousedí výraz příznakový, např. nář. otápek ’škraloup’, a nářeční výraz shodný se spisovným jazykem, totiž škraloup. Šíření tohoto druhého výrazu do oblasti slova otápek není ovšem výsledkem působení nářečí jednoho typu na typ druhý. Výraz škraloup vytlačuje sousedící slovo otápek (a více nebo méně všechny ostatní nářeční ekvivalenty) prostřednictvím spisovného jazyka.

Nářeční vývoj neprobíhá jen jednorázovou likvidací odborného názvosloví. Starší generace příslušníků nářečí ovládala kdysi zemědělské názvosloví dobře, ale v důsledku jejího neužívání je zapomíná. Tento proces má některé obecnější rysy:

a) V zapomnění upadají především pojmenování pro příliš detailní části nářadí, nástrojů apod. Zdá se, že ty byly v povědomí uživatelů fixovány málo pevně, protože jejich frekvence při komunikaci byla menší. Informátoři např. jsou s to při výzkumu běžně vyjmenovat základní části vozu: oje, rozvora, osa, svorník, oplen, ale spíš výjimečně si vzpomenou na názvy podjížďky, kačírku (železný výstupek na konci oje), šárky, nápravníku. Starší zemědělci dovedou pojmenovat rozporku, ale už si nevzpomenou na kování na rozporce, znají označení pro uzdu, oprať, ale už nikoli pro otěže a udidlo. U cepu neslo zvláštní označení ošití bijáku, biják, držák a svorník. Název svorník řemínek, kterým se přivazoval biják k držáku, značná část informátorů zapomněla.

b) Přesně vymezených pojmů ubývá a ztrácejí se jejich jednoznačná pojmenování; mluvčí zná slova, ale nemůže jim dát náležitý význam nebo jeden výraz mu slouží pro pojmenování většího počtu věcí. Informátoři běžně mátli paprsky ’dřevěné hranolky, v nichž jsou zasazeny hřeby bran’ a průvlačky ’destičky spojující paprsky’, často zaměňovali pojmenování pro podložku zákolníku s označením pro zákolník a pro železný váleček, jakýsi chránič konce nápravy (štesle). Špatně také odlišovali važiště a váhy. Nejednou užívali pro tři reálie, např. pro chomout, podušku chomoutu a pro kleštiny, jediné slovo – chomout.

Starší generace např. ještě přesně odlišovala uzdu, tj. udidlo a ohlávku, a udidlo, tj. kovovou část dávanou koni do huby k jeho ovládání. Nejen u mladé generace pozorujeme splynutí významu obou výrazů. Podobně přesně se odlišovaly pobočnice ’kožené popruhy upevňované k chomoutu’ a postraňky ’řetězové nebo provazové pokračování pobočnic upevňované k váhám’. Střední, ale namnoze i starší generace sice oba výrazy ještě zná, ale významově je nerozlišuje, mate je. Totéž se týká nářečních výrazů pro krojidlo, radlici, nůž, splaz, patku. Jde o součásti pluhu. Krojidlo je před radlicí (krojí drny), radlice je oblá plechová deska, kterou se obracejí plástve půdy, nůž odkrajuje pruh země, splaz pomáhá udržovat směr pluhu, patka je vyměnitelná část, po níž se radlice sune po ze[251]mi. Mluvčí v lepším případě příslušné nářeční ekvivalenty ještě znají, ale jejich význam často zaměňují.

Uživatelé nářečí přisuzují nějakému designátu označení jiné, většinou blízké reálie. Např. u kola vozu se rozlišuje hlava (v ní jsou zasazeny loukotě) a železná výztuž hlavy. I velice spolehliví informátoři nejednou pojmenovávali obě reálie jedním výrazem.

c) Mluvčí znali výraz, tušili, ke které oblasti se vztahuje, ale přesnější význam už nebyli s to podat. (Např. aktštuk je „něco u vozu“.)

d) Příslušník nářečí výraz řádně neznal (komolil jej) a přirozeně si nepamatoval ani jeho význam. Např. neuměl pojmenovat zahnuté horní bidlo žebřin. Ve Slezsku nese tato reálie označení klaka. Na přímý dotaz, zda zná slovo klaka, reagoval kladně a uvedl zcela náhodnou formu vlaka.

Poznámka
V případě potřeby pojmenovat součástku, jejíž označení mluvčí zapomněl, uchyluje se buď k pojmenování popisnému, nebo k pojmenování velmi obecnému (např. hřebík, zástrčka, zoubek, kolečko, objímka apod.), nebo k tvorbě označení ad hoc odvozením. Takové aktuální odvozeniny jsou tvořeny spontánně – a na to třeba zvlášť upozornit – vždy ve shodě s náležitými slovotvornými principy.

Z přehledu vývoje nářečního lexika je patrno, že se jen jeho úzká vrstva uchovává beze změn. V případě nářečních zemědělských termínů dochází k jejich zániku, ale ne vlivem působení spisovného jazyka (jak je tomu u ostatní slovní zásoby), ale v důsledku mimojazykových změn – v důsledku zániku užívání jistých zemědělských nástrojů a strojů.

***

Vyvstává otázka, zda česká dialektologie nepropásla příležitost zaznamenat odumírající nářeční výrazivo.

Naštěstí se v posledních třiceti letech široce založeným, opakovaným a promyšleným výzkumem na poslední chvíli bohatství zemědělských nářečních termínů zachytit podařilo. Dálo se tak přímým terénním výzkumem, sběrem pomocí dopisovatelů a posluchačů fakult i prostřednictvím několika anket. Jisto je, že se téměř vše, co se ještě zachránit dalo, opravdu také zachránilo. Generace jazykovědců, která nastoupí po nás, bude mít k dispozici vzácný jazykový materiál historické ceny, který se už zpracovává (Český jazykový atlas) a který bude v nejbližších letech soustředěn v Slovníku českých nářečí. Často neúplné literární prameny poznání staršího jazykového stavu bude tedy možno doplnit o fakta nářeční (namnoze uchovávající právě stav velmi archaický), zároveň jsou tu dány materiálové předpoklady pro zkoumání otázek vzájemného vlivu příbuzných a nepříbuzných jazyků a pro řešení problémů vzájemného ovlivňování různých kultur.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 5, s. 246-251

Předchozí Miloslav Sedláček: O pravopisu cizích slov Petr Zenkl i jiní

Následující František Štícha, Jürgen Tesak: Poznámka o úspornosti a „inflaci“ slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1