Časopis Naše řeč
en cz

O českém pravopise

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

III. Pravopisné zásady

Nejdůležitější zásady, jimiž se řídívá pravopis, jsou tři. Buď se píše docela podle výslovnosti, podle zvuků tvořících slova: to je zásada fonetická, zvukoslovná (české překlady těchto názvů přejímám od prof. Kunstovného). Tak na př. píšeme-li selka, nic nedbajíce, že je to slovo příbuzné se slovy sedlák, sídlo (sedlo), seděti a že by se podle toho mělo psáti, ne-li vyslovovati, sedlka (tak, dvouslabičně, t. j. se souhláskovým, nikoli samohláskovým l, se v staré češtině říkalo i psalo), anebo kdybychom psali hátka vedle 2. p. mn. č. hádek, slovesa hádati se atd. Jinde se píše podle původu slova (podle slov příbuzných), tedy podle zásady etymologické nebo původoslovné tak, že se nedbá skutečné výslovnosti; tak se na př. psávalo sedlka i v dobách, kdy se již dávno vyslovovalo selka, píšeme podpis (podle podepsati a výslovnosti předložky pod jinde), ač vyslovujeme potpis. Anebo píšeme slovo, jak se psávalo dříve, ať jeho znění nebo původ je jakýkoli, jen proto, že se tak psávalo: píšeme na př. jmění, protože se tak psávalo (podle skutečné výslovnosti i skutečného původu) v staré době, psávalo se zlatto, radda, protože se jednou písařům uzdálo tak psáti (snad jen napodobením zdvojených souhlásek v němčině). Tato třetí zásada je historická, dějinná.

Přidal bych ještě zásadu čtvrtou, méně důležitou, jež však přece časem vysvětluje způsob, jakým píšeme. Napodobíme někdy v slově jednom způsob, jak se píše slovo druhé, ač toto napodobení ani výslovností, snad ani původem slova, ani dějinami není odůvodněno: řídíme se jen analogií, obdobou způsobu, ja[98]kým se píše slovo jiné, nějak podobné, píšeme způsobem analogickým, obdobným, podle zásady obdobové. Tak vznikají především všelijaké chyby pravopisné, ale někdy se takovýto — vlastně chybný — způsob psaní stává i pravidlem. Tak na př. píšeme jsem, ale vyslovujeme sem; podle toho někdy pouhým nedopatřením napíšeme i »pojď jsem«, a někdo tak píše vědomky, protože myslí, že se místo sem má psáti vůbec jsem. Naše předložka od původně zněla ot a staří Čechové psali (i vyslovovali) původně nejen ot toho, otpověděli, ale i ot Boha, otděliti; ale časem vznikla výslovnost od Boha, odděliti, napodobením předložek nad, pod začalo se říkati i psáti i na př. od onoho, od vrat, odvésti místo staršího ot onoho, ot vrat, otvésti, a podle toho se ustálil i zvyk psáti od toho, odpověděti, ač se zde a v podobných spojeních jistě nikdy nevystavovala předložka ot, od se souhláskou d.[1]

Za příklad pravopisu zvukoslovného se obyčejně uvádí pravopis srbský; prof. Kunstovný správně připomíná (6), že přesně zvukové psaní, jehož se užívá téměř jen k účelům vědeckým, nejdůsledněji provedl staroindický sanskrt, za jehož zvukoslovnou přesností pravopis Vukův v lecčem pokulhává. Staroindický pravopis na př. s největší důsledností označuje dlouhé samohlásky, v starých svatých védech označuje (vyjma některé z védských spisů) i přízvuk (ve spisech pozdějších toho nebylo třeba, protože se přízvuk časem ustálil podle pravidel z největší části týchž, jaká má latina); ba shledáváme se v něm i s pokusy označovati rozdíly přízvukování větného (dovídáme se, jak která slova za jistých podmínek ve větě jsou bez přízvuku, a přizvukované spisy tak píší; protahování koncové slabiky, jež indičtí gramatikové vyměřili na 3 krátké samohlásky a jež se podle nich dostavovalo na př. při volání do dálky nebo v některých způsobech otázky, označuje se někdy způsobem, jejž bychom asi vystihli, kdybychom psali Pepíkú3! chcé3š? nechcé3š?). V písmě staroindickém se neliší jen rozličnost nosovky n na př. v našich slovech tento a tenký, nýbrž i rozličnost téže hlásky na př. v slovech tento, temný, onen a černý, mošna, koruna, košina (kdyby čtenář tato slova pozorně vyslovoval a všiml si polohy jazyka při n, poznal [99]by, že není stejná). Indická mluvnice a indické písmo liší »zdvojené« souhlásky od prostých, liší zvuky ts (jako dvě souhlásky) od č (jako souhlásky jediné, nikoli tš): a dějiny jejich jazyka dokazují, že tyto rozdíly nebyly uměle vymyšleny. Hlásky téhož slova psali a píší Indové nestejně podle toho, jak se mění ve větě stykem se slovy jinými anebo ve slově témže stykem s hláskami jinými; my píšeme všude stejně had, Ind by psal hat se hýbá, tam je hat, had ho (vlastně haddho) uštknul, hač číhá, hal leží, han má ránu, zdrobnělý tvar tohoto slova by skláněl hádek, hátka atd. Je to způsob, který jazykozpytci podává velmi věrný obraz indické výslovnosti: ale kdyby laskavý čtenář viděl, co pravidel mají indické mluvnice, aby žák věděl, jak má kde vyslovovati a psáti, řekl by jistě, že ten náš nezvukoslovný způsob je zde daleko pohodlnější, protože mluvidla sama bez našeho vědomí v příkladech, jež jsme právě uvedli, opatří náležitou výslovnost, i když všude píšeme had, hádka atd., a protože přece každý z nás ví ze své zkušenosti, že se naučil psáti všude had, hádka, ani sám nevěda, jak. Kdo nevěří, měl by se zeptati kteréhokoli z mých posluchačů sanskrtu, jak onen indický způsob je nepříjemný.

K tomuto pravopisu dospěli indičtí gramatikové již asi před půltřetím tisíciletím (ne-li dříve) pozorováním skutečné výslovnosti, o jakém se v Evropě do druhé polovice minulého století nikomu ani ve snách nezdálo.[2] Svědčí o něm ten pravopis sám, svědčí o něm pevná stavba staroindických mluvnic, svědčí o něm i sama indická abeceda, v níž jsou písmena srovnána ne nahodile, nýbrž podle své fonetické příbuznosti, známe je ze starých, posud zachovaných zvukoslovných spisů i z jejich podrobného a přesného zvukoslovného názvosloví. Ale víme také, proč Indové tak bedlivě svou výslovnost studovali. Nevedl je k tomu vědecký zájem ani láska k jazyku, nebyl to ani pouhý hloubavý duch, jakým Indové i jinak vynikli: byla to především největší učitelka lidstva, potřeba.

Indové měli starý život náboženský s obřady do nejmenších podrobností vypracovanými, jejichž jednotlivosti lze sledovati do dob, kdy jejich předkové před příchodem do Indie ještě žili v Íráně. Věřili, že obřad, je-li vykonán ve všem správně, musí člověku pomoci, aby se vyplnilo, k čemu jest určen. Podstatnou [100]částí obřadu byly ovšem starodávné zpěvy a modlitby: ani v těch se nesměla státi nejmenší chybička, neměl-li býti výsledek obřadu zmařen nebo dokonce zvrácen na škodu osoby obětující. (Indové mají starou obřadovou anekdotu, jak nesprávný přízvuk jediného slova zničil obětníka místo jeho nepřítele). Staré zpěvy a modlitby žily v kněžských rodinách po staletí (ba po tisíciletí) skoro jen ústním podáním a přečkávaly doby, v nichž se jazyk sám i výslovnost měnily: tím vším chápeme, kde se v Indii vzaly počátky snahy, jež z indických bráhmanů učinila v dávném starověku mistry mluvnice a zvukosloví, na jejichž práci podnes s úctou a s obdivem musí pohlížeti každý, kdo v ní dovedl vniknouti.

Pravopis byl tedy starým Indům aspoň podle svého vzniku především pomůckou, aby se správně vyslovovalo: tanula jim na mysli, když jej upravovali, méně orthografie, t. j. to, čemu my říkáme pravopis, nýbrž to, čemu jinde říkají orthoepie (orihoepika), věc, která nám je tak bezvýznamná, že pro ni ani svého jména nemáme. Přeložili-li jsme cizí pojmenování znalosti, jak se má správně psáti, slovem pravopis, mohli bychom orthoepii, t. j. nauce o správné výslovnosti, říkati pravomluv: snad se toto slovo leckomu nebude líbiti, ale není tuším o nic horší než slovo pravopis, kterému jsme již dávno přivykli. Indičtí gramatikové byli orthoepiky v nejvěrnějším smysle tohoto slova, a vyzbrojili se k tomuto úkolu způsobem opravdu vzorným. Orthoepiky (anebo chceme-li, pravomluvce), t. j. učitele správné výslovnosti, mají dnes na př. Francouzi a snad ještě vydatnější měrou Angličané: náš »pravomluv« se spokojuje pouhými nahodilostmi, na př. tak, že jeden se snaží vyslovovati kde které psané písmenko, které se v češtině dávno nevyslovuje (a zpěvačka pak zpívá »měhelajsem holoubka«), druhý se pře, je-li správnější vyslovovati po česku schořeti či po moravsku zhořeti.

Co jest pramenem »pravomluvu« u národů, které jej mají? Podání o správné výslovnosti posavadní, jak se drží ve vrstvách národa, v nichž se vůbec hledívá ke správnosti mluvy: způsob, jak mluví příslušníci vrstev opravdu vzdělaných, zejména takoví, s jejichž povoláním mluva nějak jest spojena, na př. řečníci právní, političtí, církevní, učitelé svého jazyka, herci velikých divadel. Pravomluv jest na př. u Francouzů i Angličanů podstatnou částí vzdělání osob, jež si vybraly některé z takových povolání; bez náležitého výcviku ve správné výslovnosti jest u nich na př. herec na vážném jevišti nemožný. A tak tomu bylo i u Indů. Poslední ze tří největších hvězd indického mluvnictví, Pataňdžali v 2. st. př. Kr., v úvodě svého kritického výkladu, jímž provází slavnou mluvnici Pániniovu a doplňky, jimiž ji opatřil Kátjájana, odpo[101]vídá na otázku, co jest jazyk sankrtský, jemuž toto veliké mluvnické dílo učí, že jest to způsob, jak mluví vynikající bráhmani (a bráhmani byli hlavními tvůrci osvětového života staré Indie).

Náš pravopis je z veliké části zvukoslovný, protože největší část zvuků, z nichž je složena naše řeč, vystihujeme písmeny pro ně ustanovenými. Zásadě zvukoslovné hoví také, píšeme-li délky samohlásek; přízvuku označovati nemusíme, protože se řídí pravidly, jež si každý, i cizinec, snadně osvojí. K věcem, jež jsou ve shodě se zásadou zvukoslovnou, přistupují ovšem v našem pravopise i četné ústupky zásadám jiným: pravopis náš, jako veliká většina pravopisů vůbec (nevyjímajíc pravopisu srbského), je založen na kompromisu rozličných zásad pravopisných. Píšeme-li na př. d ve větě had se hýbá, v 2. pádě hádka, ač vyslovujeme přece t, je to ústupek zásadě původoslovné (píšeme d, protože to jest zde hláska původní, objevující se všude, kde zvláštní okolnosti nežádají u výslovnosti hlásky t); píšeme-li s Bohem, ač vyslovujeme z Bohem, jest to ústupek zásadě původoslovné i také zásadě dějinné, protože s jest oprávněno původem předložky, která jen za jistých okolností zní z, a protože tak psávali i naši předkové, i když ještě vyslovovali opravdu s Bohem, i když vyslovovali již jako my z Bohem[3]; píšeme-li vůl, ač v tomto slově vyslovujeme tutéž hlásku co v slovech jako únor, jest to ústupek zásadě dějinné, protože ů začali naši předkové psáti (podle vzoru) německého) místo staršího uo ještě v dobách, kdy místo pozdějšího dlouhého u ještě v podobných slovech vyslovovali dvojhlásku uo.

Tyto pravopisné kompromisy jsou jako všecky kompromisy výsledky potřeby: vznikly samy sebou, ne vědomou úvahou vědeckou, ale písařskou praksí (vědomá úvaha způsobila skoro jen některé změny ve způsobě, jak píšeme jednotlivé hlásky, tak v novotách pravopisu Husova nebo Jungmannova, ale dotýkala se vlastních zásad pravopisných jen výjimkou, jako na př. když proti dějinnému au jsme začali psáti zvukoslovné ou). Již proto jest radno, dobře si rozmysliti, než se odhodláme v těchto věcech podnikati [102]nějaké změny, jsou-li oprávněny potřebou i skutečným stavem věcí.

Opravy pravopisné, které doporučuje prof. Kunstovný, z největší části hledají ulehčení pravopisu nynějšího tím, že radí, abychom psali zvukoslovně v některých případech, v nichž píšeme původoslovně nebo způsobem dějinným. Týká se to zejména některých útvarů souhláskových, o nichž chceme v této hlavě říci několik slov. Žádá-li prof. Kunstovný, abychom neoznačovali délek, není to požadavek zvukoslovný, protože délky vyslovujeme ve většině nářečí (zvukoslovné zásadě by hověl jen požadavek, abychom samohlásky krátké a dlouhé psali jen v souhlase se skutečnou výslovností); o nejbolavějším bodě našeho pravopisu, o písmenech i a y, promluvíme v hlavě poslední zvláště.

Ani kdybychom přijali všecky rady prof. Kunstovného, nebude náš pravopis zásadně jednotný: zůstal by kompromisním, a změna by byla jen taková, že by se hranice mezi právy zásady zvukoslovné a původoslovné posunuly ve prospěch práv zásady první. Prof. Kunstovný si jest toho úplně vědom (12). Uznává, že by psaní naprosto zvukoslovné nebylo výhodné, že v některých věcech psaní původoslovné dokonce může býti pohodlnější a přirozenější; v některých věcech po této stránce činí dnešnímu pravopisu jen zatím ústupky, mluvě o vědomém kompromisu, snad dočasném. Chválíme jeho umírněnost, která se snad někomu bude zdáti nedůsledností; o výhodnosti pravopisného stavu jen dočasného, tedy stavu, který by se za nějaký čas měl zase měniti, lze pochybovati, ale nechceme se touto věcí blíže obírati.

Máme-li posavadní pravopis třebas jen z části měniti podle zásad zvukoslovných, jest přirozeným požadavkem, že předchůdcem pravopisu musí býti pravomluv. Vyslovování je před psaním; a správné psaní musí míti základ ve správné výslovnosti. Jazykozpytec, jenž chce jen viděti, jak které slovo vyslovují lidé (anebo i jen jednotlivci) v některém kraji, přeje si, aby písmo vystihovalo výslovnost tak věrně, jak to jest možno: ale jazyk knižní, který má jednotiti příslušníky téhož národa, jejichž výslovnost jest tím rozmanitější, čím jich jest více, žádá, má-li slovo býti napsáno podle zásady zvukoslovné, aby výslovnost písmem naznačená byla správná, anebo, zdá-li se slovo »správný« někomu snad přísným nebo doktrinářským, aby byla normální. Nevyslovujeme všichni stejně: jsou rozdíly ve výslovnosti různých krajů. Ani v témže kraji nevystavujeme všichni stejně: nehledíc k vadám řeči, nestejnost vzdělání, životního povolání, společenských styků atd. se obráží i ve výslovnosti. Ani jednotlivec nevyslovuje vždy stejně: vyslovuje některé zvukové útvary jinak, mluví-li rychle či pomalu, [103]jinak, mluví-li ledabyle či s vážnou rozvahou, jinak, mluví-li pro potřebu denního života či v chvíli slavnostní, jinak, mluví-li s osobou, o níž ví, že mu snadně porozumí, či chce-li, aby druhá osoba dobře porozuměla každému jeho slovu. Takové nestejnosti slyšíme přece i z řeči prostého člověka, který ani psáti ani čísti neumí: či nevyslovuje jinak na př. otec slova a věty, jimiž dává dítěti vážné rady do života, než slova a věty obyčejného hovoru?

Z toho ze všeho vybrati musí pravomluv výslovnost jedinou: a nemusíme vykládati, že to může býti jen výslovnost nejdokonalejší, výslovnost nejúplnější, výslovnost, která nejzřetelněji zachovává i znaky stavby slova, která nejzřetelněji rozlišuje slovo od slova jiného, jemu podobného, která je v nejúplnější shodě s jazykovým rázem kraje, jehož nářečí je základem jazyka knižního. Knižní jazyk, kde vůbec vznikl, všude je konservativní, a musí býti konservativní, nemá-li pozbýti ustálenosti, která je jednou z jeho nejpodstatnějších potřeb: musí býti konservativní i proti změnám výslovnosti, jež jej stále mění, a musí chrániti stejně výslovnosti starší, jako chrání starších mluvnických tvarů proti novotvarům denně se rodícím. Nabudou-li novotvary mluvnické, slovní i zvukové převahy tak, aby byly schopny života, tvary starší časem v jazyce knižním jim ustoupí: důkazy toho o jazyce českém najde čtenář na každé stránce životního díla Gebauerova. A za změnou výslovnosti časem přijde krokem snad volným, ale nezadržitelným i změna pravopisu. Je to postup, jejž nalézáme ve všech jazycích, jejichž dějiny dovedeme sledovati po delší dobu, jehož doklady vidíme v každé hlavě Gebauerových dějin českého hláskosloví: slovo se psalo nejprvé podle skutečné výslovnosti, tedy podle zásady zvukoslovné, tento pravopis se držel, i když se výslovnost znenáhla změnila, slovo se tedy psalo podle zásady dějinné, až na konec rozpor mezi oběma zásadami je tak mocný, že zvítězí zase zásada zvukoslovná.

Žádáme však, aby tento postup byl řízen pravomluvem. Jako nepíšeme se všední řečí obecnou na př., že nepřátelé naše zajatý vojáci pobodali bodákama, nepíšeme ani na př. von, vosel, hodnej, dycky atd., ač obecná mluva středočeská jen tak říká. A neříkáme tak, chceme-li se vyjadřovati způsobem ušlechtilým. Snad se to dnes někomu bude zdáti nedemokratickým: ale — nejen v jazyce — pravý demokratismus nechce ze všech členů národa nadělati »proletářů«, nýbrž usiluje o to, aby v národě vůbec »proletářů« nebylo. Nevědomý pravomluv nás vede, abychom říkali »on byl vždycky poctivý člověk«: než povýšíme výslovnost na rozhodující zásadu v pravopise kteréhokoli slova, musíme se zeptati všude i pravomluvu.

[104]A nejen to. Pozorovati skutečnou výslovnost není věc tak snadná, jak by se zdálo: nemá-li vznikati nebezpečí omylu, je k tomu třeba velikého cviku a veliké pozornosti. Indičtí mistři pravomluvu byli členové národa, v jehož vzdělaných vrstvách bylo vědomým požadavkem, aby se člověk dovedl vymaňovati z rušivých živlů vnějšího světa smyslového a pohřižovati ve své nitro: nedivíme se proto, že tak výborně věděli, co se děje v jejich mluvidlech, vyslovovali-li jednotlivé zvuky a celá slova i celé věty. Dnešní fonetikové mimo přípravu vědeckou a cvik mají i stroje, které co nejpřesněji zaznamenávají samy rozličné jevy mluvené řeči: v otázkách týkajících se pravomluvu a pravopisu i fonetikům náleží slovo velmi významné, a až se bude jednati o otázkách pravopisu českého, nebudou naši fonetikové směti zůstati stranou.

Prof. Kunstovný ukazuje některá slova, která bychom měli psáti prostěji podle dnešní (vlastně již dávné) jejich výslovnosti. Již dávno píšeme podle výslovnosti mám, míti místo starého jmám, jmieti, ale podle zásady dějinné píšeme po staru jmění (»jmění« je, co kdo »má«), ač v něm hlásky j nikdo nevyslovuje: nebylo by jistě neštěstím, kdybychom psali mění, třebas tím vzniká možnost omylu se slovesem mění. Nikdo neříká dcera, a mohou-li Poláci i psáti cora, córka, proč bychom nemohli psáti i my cera, cerka? U slov jsem atd. a jméno snad bude někomu překážeti, že vedle sem vyslovujeme nejsem, vedle méno (méno) v ustálených předložkových výrazech ve jméno, zejména. Ale zdá-li se Kunstovnému, že bychom měli psáti žbán, žber (47), namítli bychom, že v některých krajích, i středočeských, a ve výslovnosti spisovné posud žije výslovnost džbán, džber (ovšem s hláskou, jakou slyšíme v slově léčba nebo ve spojeních ač by, leč by, t. j. s jedinou souhláskou, ne s dvěma d—ž, jak slyšíme na př. vyslovujeme-li zvolna větu had žere žábu: je to hláska, kterou píšeme dvěma písmeny jen proto, že pro ni nemáme písmena zvláštního). I požadavek prof. Kunstovného, abychom nepsali t. zv. »zdvojených« souhlásek (aspoň kde jich nechrání zásada původoslovná), musí býti ještě podroben bedlivým úvahám pravomluvným a pozorování zvukoslovnému. Vždyť jsou nářečí, v nichž se zdvojené souhlásky velmi zřetelně liší od nezdvojených (tak na př. v nářečí lašském); jsou i kraje (na př. u Vys. Mýta a Brandýsa n. Orl.), kde naše nn se vyslovuje jako dn (padna, vidná chuť, soukednej kabát atp.), a teprv pokusná fonetika nás poučí, nežije-li rozdíl mezi pana Růžicku a panna Márinka i jinde tou měrou, že by i podle zásady zvukoslovné spisovná mluva směla podržeti právo, aby psala jako posud panna.

Budoucně dále.

[1] V dějinách našeho pravopisu jest také oprava analogická, podle níž se mimo jiné změny za bratrské cy, sy, zy, atd. přičiněním Jungmannovým začalo psáti ci, si, zi. Působily zde obdoby mluvnické.(podle 1. a 4. pádu mn. č. hadi, hady se píše psi, psy za dřívější psy v pádě 1. i 4., podle mi, ti i si za dřívější sy) a také příklad jiných jazyků slovanských, na př. jazyka církevního a ruštiny.

[2] Vím ovšem dobře, že i mimo Indii lze nalézti doklady úvah a pozorování fonetických; vždyť, až se budou psáti soustavné a obecné dějiny této vědy, místo velmi čestné v ní najde i náš mistr Jan Hus svým latinským spiskem o českém pravopise.

[3] Psali-li naši předkové »s Bohem«, mohlo by se zdáti, že je vedlo jen původoslovné vědomí totožnosti předložky v takovýchto výrazech s předložkou ve výrazech jako »s otcem, s králem«, kde opravdu vyslovujeme s, nikoli z. Ale psali také na př. sbožie (zboží), čbán (džbán), sdráv (zdráv), jistě jen podle skutečné výslovnosti, protože nemohli věděti, jako víme my, že tento způsob psaní je v souhlase s původem těchto a podobných slov. Nám se zdá nemožným, vyslovovati sb, sd, čb, tb a podobné skupiny: ale na př. litevština má slova jako vesdams (veda), nešdams (nesa), vilkdams (vleká), v nichž se hlásky s, š, k nejen píší, nýbrž i v mluvě obecné vyslovují (aspoň v nářečích, jež jsou základem spisovné litevštiny).

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 4, s. 97-104

Předchozí Listárna

Následující František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, III.