Časopis Naše řeč
en cz

Nevšednost a formálnost jako podstatné rysy spisovné češtiny

Ondřej Hausenblas

[Články]

(pdf)

-

Při lingvistických úvahách o postavení obecné češtiny vůči spisovnému jazyku bývá často opomíjen fakt, že rozhraní spisovnosti–nespisovnosti nestojí v češtině na hranici psanosti–mluvenosti, nýbrž vede vnitřkem oblasti mluveného dorozumívání (druhotně reflektováno v umělecké literatuře anebo v málo formalizovaných textech operativních). Ona hranice může navíc být velice nezřetelná – nikoli co do spisovnosti jednotlivých prostředků, ale celého projevu –, aniž by to znamenalo, že jednotlivé jazykové projevy jsou nějak chybné, ani že by situace v češtině byla natolik abnormální, aby si vyžadovala nějakou reformu kodifikace.

Více pozornosti než pouhé existenci obecné češtiny bychom měli věnovat faktorům, které ovlivňují výběr jazykového útvaru, totiž oné dichotomii, která je skryta v protikladech spisovnosti–nespisovnosti, veřejnosti–soukromosti, vysokosti–nízkosti, závaznosti–nezávaznosti, a původně i v psanosti–mluvenosti. Nejbližším výrazem bychom ji snad mohli pojmenovat jako dichotomii formálnosti–uvolněnosti (v situaci, v jazykových prostředcích i v záměru komunikace). Formálnost tu ovšem neznamená ani obřadnost, ani neupřímnost, ale spíš „zvýšený ohled k náležité formě řečového chování vzhledem k situaci i důsledkům komunikace“.

Určité sdělovací situace mají takto stanovené určité „náležitosti“: Někdy je třeba mluvit např. především ohleduplně, jindy spíš k věci a přehledně, jindy zas je namístě patos a květnatost. Při tom se využívá jistých rejstříků slohových i přes hranice jazykových útvarů, ale někdy jsou normována i témata hovoru: je vhodné se poptat po zdraví rodičů, avšak neklást otázku, zda jsou dosud živi, dá-li se předpokládat, že je jim nanejvýš kolem šedesáti (věk se může různit).

Právě v oblasti mluvené komunikace existují jak situace výrazně takto vázané, tak i situace „volné“, a v těch se naopak jisté normy, jistá řešení teprve hledají, odhalují a dohadují. Proto je v mluveném jazyce výhodné i přirozené mít dvojí normu. Jazyk přísněji normovaný, tedy jakási hovorová varieta spisovného jazyka, je výhodný pro ony situace formální, protože jeho větší ustálenost brání mylnému pochopení, zejména co se týče míry subjektivního postoje mluvčích. Vytýkat spisovnému jazyku, že je málo emocionální, je zbytečné. Zdůrazňování požadavku, aby spisovný jazyk poskytoval prostředky pro silně subjektivně zabarvená stanoviska i vně jazyka uměleckého, je dáno nejspíš novodobým vnášením subjektivních přístupů do společenské oblasti. Jazykověda arci může pomáhat při hledání vhodných emocionálních výrazových prostředků, které by přitom byly situačně a formálně přijatelné i ve sféře formálního dorozumívání. [73]V něm nebývá mnoho místa na opravy „chybných“ vyjádření, pokud by si komunikační partner některý ze subjektivních výrazů mluvčího špatně vysvětlil. To je jeden z důvodů, proč nelze do kultivovaného jazykového útvaru prosazovat kodifikaci ani velmi častých obecněčeských tvarů. Moravané by je chápali jinak než Češi z Království.

Naopak v situacích volných, tj. méně společensky normovaných, je pro uplatnění osobního stanoviska větší prostor. Právě ve volných, neformálních situacích se totiž hledá společenské řešení nějakého dosud neopracovaného problému nebo se hledá společný postoj. Jsou to situace komunikačně operativní, a v nich je vítaný každý z prostředků národního jazyka, jestliže může vyjádřit a sdělovat nový obsah (vč. postojů), který přispěje k naplnění komunikačního cíle. Proto se v pracovním jednání nad zadaným úkolem často brzy přechází od spisovného vyjadřování k nespisovnému, kdežto při podávání zprávy nadřízenému je úřední závaznost sdělení lépe vyjádřena formálním, tedy spisovným jazykem. Proto je užití spisovného jazyka pro situaci soukromou málo pravděpodobné: vztahy soukromé nebývají formalizované, smějí se měnit, a jazyk neformální tu vyhovuje lépe. (Pro doby, kdy se mluvilo nerozkolísaným lokálním dialektem, můžeme předpokládat i větší ustálenost životních a komunikačních situací – doby patriarchální a rurální mají jiný řád a rytmus než doby společenských proměn a migrace.)

V situaci poloveřejné záleží právě na míře formálnosti osobních a věcných vztahů, na povaze komunikačního cíle (jinak mluvíme, když informujeme, a jinak, když přesvědčujeme ap.), zda bude vyjadřování spíš spisovné, nebo nespisovné.

Povaha situací samých se navíc v oblasti operativní komunikace může během hovoru i měnit – uvolňovat i formalizovat! Při tom se proměňují i jazykové prostředky. Dojde-li v pracovním sporu k neřešitelné situaci, vyjadřování se stává strohým, často spisovnějším, což signalizuje formální vymezenost rolí účastníků: dává se tak najevo, kdo je šéf a kdo podřízený, atp. Naopak, dojde-li v pracovním jednání ke konsensu, napětí se uvolní, dohoda může znamenat větší bezpečí komunikantů navzájem, hranice nemusejí být striktně udržovány a vyjadřování se stává uvolněnějším.

Jestliže jsou samy mluvené komunikační situace takto různorodé, zdá se mi zcela nepřiměřené chtít mluvenou češtinu chápat jako jednotně strukturovaný jazykový útvar a snažit se v něm jednotně kodifikovat řady variantních koncovek, např. pospisovněním koncovek obecněčeských. Mluvená komunikace je naopak typickou sférou, kde nemá smysl kodifikovat. Využívá se tu rozmanitých útvarů nebo repertoárů prostředků z národního jazyka, a z nich některé ovšem jednotnou a kodifikovanou normu mají. Zde se jich však využívá právě proto, že jejich norma je odlišná od jiných. Takto „vypůjčované“ prostředky si naopak potřebují svůj útvarový příznak podržet, neboť slouží určitému záměru. Např. tvar můžu lehce uvolňuje sdělení, tvar mohu ho formalizuje, tvar náramnej vnáší důraz na subjektivní hodnocení, kdežto tvar náramný silně formalizuje, odosobňuje. Intelektualizovaná souvětná syntax sdělení spíše formali[74]zuje, stavba eliptická uvolňuje, protože více počítá s vůlí partnera spolupracovat na smyslu sdělení i s jeho společným vědomostním nebo postojovým zázemím. O slovníku ani nemluvím.

Aspekt operativnosti–formalizovanosti je od původu obsažen v protikladu mluvenosti a psanosti: psané komunikáty často fixovaly výsledek, k němuž se dospělo v mluveném jednání, nebo text ustálený v mluvené tradici. Novodobé prostředky masového sdělování zvýšily závaznost znovu i pro projevy mluvené – jejich svědky mohou být miliony lidí, a to je dalším důvodem, proč se i ve sféře mluvené komunikace musejí vyvíjet prostředky formalizovaného (spisovného) dorozumívání.

Prosazovat do spisovného jazyka prostředky typicky neformální, např. obecněčeské, znamená rušit jeho platnost jako jazyka ustáleného, který je s to spolehlivě zachovávat a poskytovat mluvčímu ony prostředky s nezbytným rysem formálnosti.

Kultura (i jazyková) vzniká a udržuje se jen vědomou vůlí svých nositelů. Bezmyšlenkovitá a nečinná účast jedince nebo části populace na běhu kulturního světa je velmi nedávným výdobytkem západní civilizace a nezdá se, že by tento výdobytek byl perspektivní. Ani kultura dorozumívání není myslitelná v populaci, která by usilovala o maximální snadnost a stereotypizovanost komunikace. Jazyk kulturní musí být hodnotou svébytnou a rozpoznatelnou, nikoli pouhou dubletou mezi formami všedními. Bez zřetelného příznaku své vyšší hodnoty se spisovný jazyk rozplyne a s ním i jedna z možností, jimiž si kulturní společenství vymezuje a zpřístupňuje svou hodnotovou škálu.

Domnívám se, že tzv. demokratizační snahy (silně patrné např. v Češtině bez příkras autorů P. Sgalla a J. Hronka) vycházejí z mylného pochopení české jazykové situace i národní kultury. Zároveň je dnes vinou minulých desetiletí oslabena zkušenost uživatelů češtiny jak při využívání jejích možností, tak při účasti na vyšších formách a dlouhodobých cílech kultury. Spisovný jazyk je u nás tradičně útvarem umělým, naučeným, avšak tento jeho rys je jednak výhodný pro kultivovanou komunikaci formální povahy, jednak je hluboce zabudován do národní kultury.

Momentální stav úzu není pro tento statut spisovného jazyka směrodatný. Sotvakdo je dnes schopen říci, jaké dorozumívací potřeby bude mít generace, která dnes vstupuje do školy a která se za deset patnáct let možná octne ve společnosti s přirozeným intelektuálním, hospodářským i kulturním zvrstvením.

Úkolem tradičních kulturních hodnot a institutů je mj. také pomáhat společenství v překonávání nepříznivých okamžitých podmínek. V povaze kultury však je, že funguje tehdy, když si jí společenství váží a stále ji pěstuje. Se spisovným jazykem je to stejné.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 2, s. 72-74

Předchozí Miloslav Sedláček: K vývoji českého pravopisu. Část 1.

Následující Jana Hoffmannová: Funkce a významy výrazu prosím v mluveném dialogu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1