K užívání zájmena ten (v přívlastkové pozici) v mluvených projevech

Eva Schneiderová

[Články]

(pdf)

-

Mluveným projevům je v současnosti věnována stále větší pozornost. Jde však o oblast zatím stále ještě značně neprobádanou ve srovnání s projevy psanými, jimiž se naše jazykověda zabývala v minulosti systematicky; o řeči mluvené uvažovali lingvisté jen na základě své vlastní řečové zkušenosti nebo pracovali s jednotlivými příklady. Chybějí poznatky získané soustavným rozborem souvislých mluvených textů. Jazykové vyjadřování zejména v mluvených projevech v běžných denních situacích má však mnoho specifických rysů, kterými se od projevů psaných výrazně odlišuje.

Naším cílem je upozornit na dílčí, ne však nezajímavý jev, který lze sledovat v mluvených textech. Chceme ukázat na konkrétním materiálu (ze školního vyučování, z lékařské ordinace, z obchodu, z úřadu a z vědeckého pracoviště) výskyt a využívání zájmena ten (v přívlastkové pozici) v závislosti na vnějších okolnostech.

Výraz ten (s rodovými podobami ta, to) je v běžných jazykových učebnicích řazen mezi zájmena, jež jsou charakterizována jako slova, která jen zastupují příslušná jména podstatná nebo přídavná. Problematika funkcí zájmen v mluveném projevu v nich však podrobněji zpracována není.

Novější jazykovědné práce[1] a také Mluvnice češtiny 2 (Praha 1986, s. 81–104) se sice tomuto tradičnímu označení zájmeno nevyhýbají, dávají však přednost termínům deiktické slovo nebo identifikátor. Tyto termíny totiž již nesvádějí k omezování třídy slov jen na tzv. jména a k tomu, abychom za charakteristický rys deiktických slov považovali funkci zástupnou (tj. za-jméno). Deiktická slova totiž skutečnost nepojmenovávají, ale ukazují buď k ní, nebo k jejímu pojmenování v textu a tím ji identifikují, tj. umožňují, aby obsah věty mohl být ke skutečnosti jednoznačně vztažen (podrobněji v čl. M. Komárka, d. cit. v pozn. 1, s. 5).

Výrazy ten (ta, to) se řadí do třídy deiktických slov spjatých s deixí v úzkém smyslu, tj. k demonstrativům. Zájmeno ten funguje především v kontextové deixi (např. Byl o dva roky starší, a těch dvou let dobře využil.), ale uplatňuje se [32]i v deixi situační (např. Podej mi ten šátek! apod.). Ve větě plní zájmeno ten primárně funkci shodného atributu (např. Tak proč ten pláč? Obrátil jsem ten výrok v tom smyslu, že… aj.). Mnohdy se stejnou měrou uplatňuje i samostatně v sekundární funkci subjektu/objektu (např. Potkal jsem Honzu. Ten je ale hubený. apod.). Zájmeno ten se ve funkci subjektu/objektu funkčně sémanticky sbližuje se substantivním zájmenem 3. os. on (a mnohdy s ním bývá i záměnné), např. Mluvila jsem s rodiči a ti / oni mi to rozmlouvají.[2]

Problematikou užívání zájmena ten v přívlastkové pozici v hovorové češtině se zabýval i V. Mathesius v jedné ze svých statí již před mnoha lety (viz V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 185–189). Hned v úvodu zde zdůrazňuje, že v hovorové češtině přívlastkové ten nemá už schopnost samostatně ukazovat na vnější situaci, neboť v tomto úkolu jej zcela zatlačily tvary složené (tenhle, tenhleten, tadyhleten, tamhleten apod.). Konstatuje, že prostému zájmenu ten zbývá pouze oslabená funkce ukazovací. Zde si však ukážeme, že v určitých komunikačních situacích není tato ukazovací funkce oslabena, ale naopak přívlastkové ten se zde v této funkci (často ještě s doprovodem gesta, ukázání) hojně využívá.

Při vymezování různých funkcí přívlastkového ten v konkrétních mluvených projevech jsme vycházeli právě z této Mathesiovy práce, která poukazuje na využívání tohoto zájmena jednak ve funkci rozlišovací, např. Vidíš ten strom až na konci? To je ta nejlepší jakost, která se vyrábí. Dále jako nejobvyklejší uvádí funkci připomínací, např. Lidé je musí hlídat, a tím hlídáním se to zdraží. Nadměrné užívání takového připomínacího zájmena ten označuje za charakteristický rys řeči dětské a řeči prostých, naivních lidí, proto se s ním lze často shledat v pohádkách a v lidových vyprávěních vůbec. Jako nejzajímavější pak uvádí funkci emocionální. Emocionální ten se klade u jména věci subjektivně nebo objektivně v daném případě známé, jíž se nějak obzvlášť týká zvýšená citovost mluvčího. Zcela zřejmým se stane význam tohoto zájmena, srovnáme-li věty: Jen kdyby mne hlava přestala bolet! – Jen kdyby mne ta hlava přestala bolet! Naše maminka nějak stárne. – Ta naše maminka nějak stárne. apod.

V tomto článku na konkrétních příkladech ukážeme různou frekvenci užití přívlastkového ten ve jmenovaných funkcích v rozličných komunikačních situacích a poukážeme na některé další jeho významy v mluvených projevech.

Jako materiál nám posloužily magnetofonové záznamy mluvených projevů, které pocházejí z korpusu nahrávek současné mluvené komunikace z oddělení fonetiky a mluvené komunikace Ústavu pro jazyk český AV ČR. Pro náš výzkum [33]jsme vybrali pět typů komunikačních situací,[3] a to rozhovory s dětmi (při vyučování i mimo ně), rozhovory lékaře s nemocným, rozhovory při nakupování, komunikaci na úřadě a komunikaci při schůzi. Zde porovnáme tyto komunikační situace z hlediska frekvence užívání zájmena ten a z hlediska jeho výskytu ve funkcích, které stanovil Mathesius, eventuálně ve funkcích dalších, a pokusíme se zjistit specifiku užívání tohoto zájmena v jednotlivých typech rozhovorů.

Na základě rozboru poměrně rozsáhlého materiálu jsme zjistili, že frekvence užití přívlastkového ten je v různých komunikačních situacích značně rozdílná. Největší výskyt sledovaného zájmena byl zaznamenán v řeči dětí, což je nepochybně dáno jejich teprve se rozvíjejícími vyjadřovacími schopnostmi, i když jsou zde již velké individuální rozdíly.[4] Svou roli hraje rodinné prostředí, z něhož dítě pochází, jeho rozumové schopnosti, okolní svět různě bohatý na podněty, dále škola a učitel, ale jistě také skutečnost, zda se jedná o mluvený projev předem připravený, či nepřipravený, nebo i to, zda jde o běžné opakování, nebo zkoušení (ve sledovaném materiálu jsme totiž zjistili nejčastější výskyt přívlastkového ten právě při zkoušení). Do hry vstupují zřejmě i určité psychické vlivy, jako je strach ze zkoušení, pocit nejistoty, ostych před učitelem či spolužáky apod. Rovněž v mluvených projevech starších lidí, zejména v situacích pro ně méně obvyklých či příjemných (při úředních jednáních, v ordinaci lékaře apod.), je frekvence užití přívlastkového ten velmi vysoká. Opět zde může hrát roli určitý ostych, respekt před úřední osobou či lékařem, pocit nejistoty, zhoršený zdravotní stav apod. V obou případech se také často objevovalo kumulování, tj. hromadění tohoto slova, např.

– taky eště ten Solón psal básně / kde jako vypisoval / jak ty otroky zachránil od těch lidí / jak je vykoupil z té ciziny

– tak v Egyptě vrstvy obyvatelstva / nejpřednější byl faraón / ten měl ty / kněze kerý vybírali ty / desátky a to / obilí (zkoušení)

– můj manžel vzal akorát tu prádelnu že / vybírá ty peníze za / za tu prádelnu že jo

– si představte ty lidi ne / nevemou hadr aby utřeli ten balkón jo / a teďko ty holubi jak lítají (stížnost na OPBH)

– tak ty prášky beru víte / a na ten žlučník taky / v takovejch těch malinkejch / v těch krabičkách (u lékaře) a další.

[34]Na častý výskyt tohoto zájmena v řeči některých mluvčích mohou mít však nemalý vliv rovněž jejich individuální komunikační zvyklosti.

Také významy přívlastkového ten jsou v různých komunikačních situacích značně rozdílné.

1. Nejčastěji se toto zájmeno využívá jako slovo výplňkové, tedy jako náhražkové slovo, jež má překlenout určitou mezeru vzniklou neznalostí, nejistotou, hledáním vhodného, přesného výrazu. Tuto funkci má zájmeno ten zejména v mluvených projevech dětí, např.

– no a tam z toho // Vezuvu se jim podařilo utéct (zkoušení)

– namaluj mi jí / tim / takovym černym (výtvarný kroužek)

– já sem tam byla za jednou kamarádkou kerá je / v té ozdravovně víš / s tou / vona má tu / páteř (o přestávce);

u dospělých se zájmeno ten v této funkci vyskytuje především v komunikaci s lékařem, neboť přes jisté zkušenosti pacientů s tímto prostředím jsou jejich znalosti často jen kusé a nepřesné, např.

– já sem brala ty prášky / beru / takový

– sem byla na interně / teďkon / se žlučníkem a udělali mi / tady ty / z toho polskýho stroje;

dále se vyskytuje při nakupování, když si kupující nemůže vzpomenout na přesný název zboží nebo ho mnohdy vůbec nezná, např.

– prosim vás / já bych chtěla takovou tu trubičku víte / to jak se to do tý láhve šlehačkový / jak se to tak zastrkuje aj.

2. Dále se zájmeno ten objevuje velmi často ve významu připomínacím; připomíná, upozorňuje na to, že uváděná věc je již známá (a to buď objektivně, tedy i posluchači, či jen subjektivně, tedy mluvčímu). Toto často i nadměrné užívání přívlastkového ten ve funkci připomínací je opět typické především pro mluvený projev dětí, např.

– protože už potom neměli pevného vůdce / tak prohráli / tu válku

– hráli tam herci / který / kteří měli pestré masky a vysoké podpatky / aby bylo hodně vidět / tu hru;

ale též pro řeč starších lidí nebo lidí s nižším vzděláním, např.

– teďkon ta prádelna neni v pořádku / a teďko to skladiště / že by se mělo vyklidit

– je tam všecko v dezolátním stavu / odpojili nám tu ždímačku / kerá je tři měsíce odpojená / a ta ždímačka / tam schází jenom ložisko aby se / aby se dala do opravy / žejo

– teďkon ten kotel co my vaříme prádlo / by scházel / buď novej nebo vyšamotovat (ze stížnosti starší paní na OPBH).

Přívlastkové ten v připomínací funkci najdeme však také, i když mnohem méně, v mluveném projevu lékaře, a to spíše jako výsledek snahy co nejvíce se přiblížit [35]nemocnému, navodit atmosféru zájmu a pochopení.[5] Lékař se mnohdy přizpůsobuje jazykovému vyjadřování pacienta, navazuje dialog tím, že přebírá celé partnerovy repliky, viz:

– P: jo a když na té chirurgii mě poslali pak

L: hm / no / a na té chirurgii / něco našli?

– P: tak já mám ty žlučovody

L: v těch žlučovodech teda / jo? apod.

V našem materiálu se zájmeno ten v připomínací funkci vyskytuje hojně rovněž v komunikaci na schůzi, neboť její průběh je ustálený a víceméně pevně daný obvyklým postupem a vázaností na jednotlivé body minulého a vznikajícího zápisu (podrobněji viz d. cit. v pozn. 3, s. 233–234), např.

– teď bych se vrátil k tomu zápisu z minula / ty dětský rekreace

– já bych chtěla jen poznámku / k té vědecké radě

– také musíme schválit ty návrhy na tu výpověď apod.

3. Přívlastkové zájmeno ten ve spojení s pomocným adjektivním určením se také často užívá k rozlišování, plní tedy rozlišovací funkci. Nejvíce příkladů, kde se zájmeno ten vyskytuje v této funkci, jsme zaznamenali v rozhovorech při nakupování, např.

– pláštěnky / řekli mi že je to u tašek / u třetího pultu / u tašek / ty malý / skládací / igelitový

– vy myslíte ten silonovej stan

– momentálně neni / jenom za šedesát / a to byste musela skládat do čtverce / ten klasický obal není

– a máte připínáky / ty velký?

ale též v komunikaci na schůzi, např.

– takže si myslim / že ta nejschůdnější cesta pro nás / pro pracovníky / je hledat kontakty na všechny možné strany

– když teda někdo jede do zahraničí na odbornou studijní cestu / né na soukromou / na tu odbornou / že to je tedy záležitost kerá se týká vědecké práce.

Často se zájmeno ten v rozlišovacím významu vyskytuje u pouhého adjektiva, k němuž si je třeba vynechané substantivum doplnit ze souvislosti, či z předcházející repliky (elipsa), např.

– sou za prvé ty dobrovolný (akce) / co lidi dávaj třeba na onkologii

– ta vědecká (rada) / ta tam nebude nic navrhovat / ta jenom schvaluje (ze schůze)

– teplý jenom? ty normální nemáte? (zákaznice žádala šponovky)

– a tak pět kusů černých fix / ale teď ne ty normální / ty kuličkový (při nakupování).

[36]Užití přívlastkového ten v nakupovacích rozhovorech[6] má však svou další zvláštnost, neboť kromě již uvedeného plní také funkci ukazovací v nejužším slova smyslu. Nejčastěji se užívá, je-li zboží vystaveno, a to zpravidla ještě s doprovodem ukazovací gestikulace (ale i bez ní). Hojnost užívání takovéhoto ten do jisté míry svědčí o živé gestikulaci příslušné osoby.[7] Zájmeno ten pak přímo ukazuje na viditelné předměty, např.

– já by sem si vzala toho Škvoreckého (kniha je vystavena na pultě)

– já bych prosil to šlapátko / za třicet (doprovázeno gestem, ukázáním na vystavené zboží)

– eště sem slečno zapomněla / tady ty balíčky (opět doprovázeno gestikulací).

Přívlastkové ten v nakupovacích rozhovorech může však nejen přímo ukazovat na vystavené zboží, ale také odkazovat na některé běžné druhy zboží, které sice nejsou vystaveny, ale obě strany vědí, o jaké zboží se jedná, např.

– eště dvoje ty kapesníky / papírový

– máte taky ten čaj v plechu?

– asi třicet těch papírů prosim / jo apod.

4. Velice zajímavé je užití přívlastkového ten rovněž ve funkci expresívní (emocionální), kdy vyjadřuje určité citové zaujetí mluvčího, dále může mít též význam zesilující, zdůrazňovací. Nejvíce příkladů najdeme opět v mluveném projevu dětí či v řeči starších lidí na úřadu či u lékaře, např.

– jinak teda / ty kluci byli děsný

– ta naše učitelka nám toho zase naložila

– gdyž vona ta naše máma / si pořád dělá ňáký starosti / že jako nedoštuduju / nebo co (o přestávce ve škole)

– to je teda strašnej správec / ten Roubíček víte (stížnost na OPBH)

– ty záda / ty moje záda pane doktore / co ty se mě už natrápily.

Jak už jsme se zmínili, nelze však mnohdy jednotlivé funkce přívlastkového ten od sebe přesně odlišit, neboť toto zájmeno může mít v některých případech i více významů, významy se pak mohou vzájemně prolínat, překrývat apod. a jejich interpretace je proto obtížná.

Časté užívání přívlastkového ten v mluvených projevech může rovněž vést k otázce, zda toto zájmeno nenabývá v některých případech povahy určitého členu. Již V. Mathesius (d. cit. na s. 3, s. 188) upozorňuje na to, že oslabení deiktického významu zájmena ten postoupilo leckdy hodně daleko, což je patrno z toho, že při překladu do cizí řeči, např. do angličtiny, mnohdy stačí za toto české [37]zájmeno ten užít určitý člen. Je to zejména u přívlastkového ten ve funkci rozlišovací, zvláště u výrazů komparativních, např. Co dělá ten druhý syn, ten mladší? What does the other son, the younger one, do?, nebo u superlativů, např. To je vždycky u mě to první. That is always the first thing with me, a rovněž před diferencujícími větami relativními, např. To je to místo, kde jsme byli včera. That is the place we were yesterday. Mathesius poukazuje na to, že v těchto případech se opravdu přívlastkové ten blíží určitému členu. Ale opravdu jen blíží, neboť ještě stále se dá jeho užití vysvětlit zdůrazněním větné a situační souvislosti.

---

[1] Viz např. M. Komárek, Sémantická struktura deiktických slov v češtině, SaS 39, 1978, s. 5–14; týž, Příspěvky k české morfologii, Praha 1978, s. 7–65; M. Hirschová, K jednomu typu výpovědí běžně mluvené češtiny, SaS 45, 1984, s. 273–276; táž, Netypické případy užití ukazovacích výrazů takový, tak, NŘ 71, 1988, s. 57–61, aj.

[2] Viz Z. Hlavsa, Podmínky fungování zájmen v textu, Section of linguistic and literary sciences, Skopje 1987, s. 114; též Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 86; L. Zimová, Vyjadřování podmětu osobními zájmeny 1. a 2. osoby, NŘ 71, 1988, s. 22–32.

[3] O různých typech komunikačních situací podrobněji v čl. O. Müllerové – E. Schneiderové, K výzkumu současné mluvené komunikace, NŘ 71, 1988, s. 231–243.

[4] Rozborem mluvených projevů dětí se zabývá především R. Brabcová, viz např. Vztah spisovné češtiny a nespisovných útvarů národního jazyka ve školní praxi Středočeského kraje, Filologické studie XI, Praha 1981, s. 7–62; K mluvenému vyjadřování v odborných předmětech, ČJL 32, 1982/3, s. 79–82; Slovesné vyjadřování v mluvených projevech, Filologické studie XIII, Praha 1985, s. 41–60; Mluvený jazyk v teorii a praxi, Praha 1987; R. Brabcová – V. Vitvar, Mluvený projev ve škole i mimo školu, Praha 1986, aj.

[5] Komunikaci lékaře s nemocným věnuje pozornost O. Müllerová ve svém článku O jazykovém přizpůsobování partnerů v dialogu, NŘ 61, 1978, s. 57–68, dále též d. cit. v pozn. 3, s. 235.

[6] Podrobně se těmito rozhovory zabývá diplomová práce B. Fryčové, Jazyková výstavba nakupovacích rozhovorů, FF UK, Praha 1986; těmto typům rozhovorů je věnována pozornost též v čl. cit. v pozn. 3. s. 234, 240–243.

[7] Zajímavě o tom píše M. Weingart ve stati Semiologie a jazykozpyt, Charisteria gvilmo Mathesi qvinqvagenario, Praha 1932, s. 11.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 1, s. 31-37

Předchozí Jiří Rejzek: K formální adaptaci anglicismů

Následující Boris Skalka: In marginem sémantiky českého výrazu ocas (Poznámka k článku E. Havlové, NŘ 75, 1992, s. 31-34)