K výzkumu současné mluvené komunikace

Olga Müllerová, Eva Schneiderová

[Články]

(pdf)

-

I. Jedním z nejdůležitějších předpokladů pro splnění dílčího úkolu státního plánu 02, který je orientován na výzkum sociálních a psychologických aspektů fungování češtiny, je systematická analýza současné mluvené komunikace. Předpokladem k této analýze je vybudování korpusu magnetofonových nahrávek, reprezentativních z hlediska různorodých mluvených komunikačních situací, které se v současné době v naší společnosti realizují. Chceme proto zachytit komunikaci v některých důležitých oblastech působení a činnosti současného uživatele mluvené češtiny, komunikační situace, jimiž prochází v průběhu svých různých denních aktivit.

V první fázi výzkumu jsme se soustředili na tyto oblasti dialogické komunikace: /1/ komunikace v mimopracovním (převážně soukromém, neveřejném) prostředí, /2/ komunikace v pracovním prostředí, /3/ komunikace v situacích, v nichž uživatel jazyka uskutečňuje své různé životní potřeby (zejména nakupování a služby), /4/ komunikace při vyučování, /5/ komunikace mezi lékařem a nemocným, /6/ komunikace zprostředkovaná (zejm. telefonické rozhovory).

Reprezentativnost získaného materiálu nebude spočívat v jeho celkovém množství (pro budoucnost se ovšem počítá s jeho dalším zpracováním pomocí výpočetní techniky), ale spíše v různorodosti jednotlivých komunikačních událostí (KU), spadajících do jednotlivých jmenovaných komunikačních oblastí (zejména tu máme na mysli komunikaci v mimopracovním (neveřejném) prostředí a v prostředí pracovním). Vyhledáváme takové vzorky KU z těchto globálních komuni[232]kačních oblastí, které se od sebe vzájemně liší konstelací různých komunikačních, situačních a jiných faktorů.

Je třeba podotknout, že v této fázi naší výzkumné práce nebereme v úvahu kritérium teritoriální jazykové rozrůzněnosti. Vzhledem k tomu, že se na plnění tohoto úkolu státního plánu podílejí některé filozofické a pedagogické fakulty v Čechách a na Moravě, lze předpokládat, že materiál získaný v dosahu jejich působení alespoň zčásti splní tento požadavek reprezentativnosti materiálu.[1]

/1/ Do oblasti komunikace v mimopracovním prostředí zařazujeme především rodinné rozhovory, k nimž dochází v denním rodinném životě, v chodu domácnosti, při jejím běžném provozu, při rodinných oslavách atd. Jde o často se opakující stereotypní situace, např. při jídle, při řešení rodinných problémů (plánování dovolené ap.), patří sem rozhovory s dětmi, s příbuznými atd. Komunikace je ovlivňována především blízkým, soukromým vztahem jejích účastníků, tím, že se důvěrně znají a často spolu opakovaně komunikují. To vede k velké zkratkovitosti, redukci, k užívání ustálených názvů i obratů, pro cizí účastníky někdy neznámých, k náznakovosti, k opakovanosti.

Podstatnou součást komunikace v mimopracovním prostředí tvoří přátelské rozhovory různého druhu, např. při návštěvách u přátel, rozhovory vedené v různých zájmových sociálních skupinách, např. v tenisovém oddíle, v turistickém kroužku, rozhovory mezi sousedy. I tato komunikace je silně ovlivňována blízkými, přátelskými vztahy lidí, kteří se znají a kteří mají společné zážitky a často i zájmy. Poněkud volněji se sem připojují náhodné rozhovory v dopravních prostředcích, např. při delší cestě vlakem, letadlem, kde jsou ke komunikaci vlastně „přinuceni“ lidé, kteří by se navzájem nevyhledali. Jejich vztah i komunikace si mohou uchovat vzájemnou distanci. K těmto rozhovorům připojujeme ještě další podskupinu tzv. rozhovorů doprovodných, k nimž dochází např. při různých společenských hrách (karty, šachy atp.), v nichž verbální složka je vlastně až druhotná, někdy se nevztahuje k provozované činnosti, v některých chvílích je pro ni naopak podstatná.

/2/ Oblast komunikace v pracovním prostředí je velmi široká a má [233]mnoho forem. Na rozdíl od skupiny první, v níž jednotlivé druhy komunikačních situací byly určovány především neveřejnými (neoficiálními), u rodinných rozhovorů intimními vztahy účastníků, můžeme komunikaci v pracovním prostředí rozlišit z tohoto hlediska na rozhovory čistě formální (oficiální), a na rozhovory neformální, přátelské. Mezi těmito dvěma póly je pak celá řada přechodných typů, které jsou ovlivňovány buď jedním, nebo druhým směrem v závislosti na činitelích povahy především sociální (vztah nadřízenosti/podřízenosti, stupeň kvalifikace, vzdělání atp.), tematikou rozhovoru, cílem účastníků atd. Je ovšem třeba poznamenat, že jsou i situace, kdy rozhovory čistě formální (oficiální) se změní modifikací komunikační situace v rozhovory nesoucí znaky neformálnosti (neoficiálnosti), která se pochopitelně promítá v jejich jazykové stránce.

Neformální přátelské rozhovory, které se sice odehrávají v pracovním prostředí, ale netýkají se bezprostředně pracovního výkonu nebo pracovní náplně, jsou blízké přátelským rozhovorům v mimopracovním prostředí. Tyto rozhovory se odehrávají v pracovních přestávkách, při setkáních na chodbě, při obědě v závodní jídelně, při cestě na schůze, pracovní porady atp. Jejich tematika je nejrůznější, často se však dotýká pracovních problémů (takové rozhovory slýcháme i v dopravních prostředcích, když spolupracovníci mají společnou cestu; i v nich se však může zřetelně projevovat pracovní hierarchie partnerů rozhovoru).

Formální rozhovory v pracovním prostředí probíhají při takových situacích, jako jsou např. konkursy, komplexní a jiná hodnocení, rozhovory nadřízeného s podřízenými o tématech čistě pracovních a provozních (mohou být ovšem ovlivňovány přátelskými lidskými mimopracovními vztahy), projednávání stížností, žádostí, vydávání pokynů, instrukcí atp. Míra formálnosti záleží i na úrovni jednání (na úrovni ředitele instituce, náměstka ředitele, vedoucího útvaru, oddělení atd.).

Pro pracovní prostředí jsou charakteristické další typy komunikačních situací, které mají spíše formální (oficiální) ráz, ale mohou být z tohoto hlediska i proměnlivé. Jsou to pracovní porady, odborné diskuse a schůze. Pracovní porady se odehrávají na různých řídících úrovních podniků, institucí a hospodářských organizací, jejich průběh je často ustálený a víceméně pevně daný obvyklým postupem a vázaností na jednotlivé body minulého a vznikajícího zápisu. Odborné diskuse mohou mít volnější průběh. Na rozdíl od pracovních porad [234]nevedou jejich závěry obvykle k praktickému jednání, jejich cílem je spíše řešení teoretických problémů určitého oboru. Rozdíly mezi účastníky nestejného sociálního postavení, které v průběhu pracovní porady zůstávají spíše stabilní, se při odborných diskusích mohou dočasně vyrovnávat. Schůze společenských a politických organizací, občanských výborů atd., zejména mají-li povahu formálních oficiálních akcí, jsou organizovány podle pevného řádu; jistou volnost pro řečové chování účastníků poskytuje většinou pouze bod vymezený pro diskusi. Někdy se schůze (shromáždění) svolané za účelem operativního řešení nějakého problému blíží do jisté míry pracovním poradám.[2]

I v pracovní komunikaci se realizují tzv. doprovodné rozhovory, zejména v provozech, při výrobě, při konkrétní pracovní činnosti.

/3/ Vedle prostředí pracovního a mimopracovního, převážně rodinného, se současný uživatel jazyka pohybuje v komunikačních situacích, v nichž uspokojuje své různé životní potřeby. Jde mimo jiné o oblast nakupování a služeb v širokém smyslu slova.

Rozhovory při nakupování mají v současné době, stejně jako v dobách dřívějších, svá víceméně ustálená pravidla a ustálený repertoár vyjadřovacích prostředků, zdvořilostních obratů, způsobů žádání a nabízení zboží, způsobů pojmenování zboží atd. Průběh rozhovorů i jejich vlastní jazyková stránka jsou ovlivňovány sociálními rolemi prodavače a zákazníka, zejména pokud jde o vyjadřování zdvořilosti nebo užívání spisovných a nespisovných tvarů. Nutnost časové ekonomie vyvolává silnou redukci jazykového vyjadřování, situačnost spolu s dalšími faktory, jako je opakovanost aktu prodeje a nákupu téhož zboží v téže prodejně, dává možnost vyvozování toho, co nebylo explicitně vysloveno, jak u prodavače, tak u zákazníka.

Službami v širokém slova smyslu míníme provozovny, v nichž komunikace je blízká rozhovorům při nakupování, např. čistírny oděvů, opravny obuvi atp., ale i provozovny OPBH aj. Rozhovory v těchto zařízeních jsou méně unifikované než rozhovory při nakupování. Volně se sem ještě připojují restaurační stereotypy (při objednávání jídel, při placení, při uspokojování požadavků hostů atp.).

/4/ K zařazení komunikace při vyučování na různých stupních škol [235]do základních oblastí výzkumu mluvené komunikace nás vedla její společenská důležitost. Tato komunikace, jíž po léta prochází každý člen společnosti, se podílí na formování jeho osobnosti z hlediska lidského i profesionálního. Reprezentuje současně jeden z druhů řízené komunikace (na rozdíl od komunikace neřízené, spontánní, jako jsou většinou už zmíněné rozhovory v mimopracovním prostředí).[3] Zahrnuje pochopitelně řadu podtypů podle stupně škol a forem vyučování, např. výkladovou hodinu, různé druhy zkoušení na základních a na středních školách, vysokoškolské semináře a zkoušky, konzultace různého druhu, které už někdy přesahují typické školní vyučování.[4]

/5/ Určujícím faktorem komunikace mezi lékařem a nemocným je protikladnost sociálních rolí obou partnerů. Ta se projevuje především v celkové výstavbě rozhovoru. Jeho tematickou výstavbu, uspořádání otázek do určitého sledu, dokonce i délku odpovědí na ně ovlivňuje v převážné míře lékař a ovlivňuje i výběr vlastních jazykových prostředků. Je ovšem možné i uvolnění těchto v jistém smyslu stereotypních a vzorcových rozhovorů, způsobené vzájemným vztahem komunikantů v rolích lékaře a nemocného a jejich vývojem.[5]

/6/ Pro současnou společnost je typická zprostředkovaná komunikace. Z ní nejčastější jsou telefonické rozhovory různých druhů (pracovní i soukromé). Kromě nich jsou i další, speciálnější druhy zprostředkované komunikace, např. rozhovory mezi letadlem a letištěm a další druhy uskutečňované v různých pracovních prostředích.[6] Hlavním určujícím rysem této komunikace je zprostředkovaný kontakt a vyloučení podstatných mimojazykových složek z účasti v ní, dále častá nutnost časové úspory, která vede ke zkratkovitosti, stručnosti, nebezpečí ztráty spojení, technické šumy ztěžující dorozumění. U rozhovorů letadla s letištěm všechny tyto faktory jsou ještě podřízeny [236]přísným normám vedení této komunikace, vyjádřeným v platných předpisech.[7]

Jak už bylo řečeno, cílem výběru komunikačních situací, které jsme zde stručně charakterizovali, je získat vzorky komunikace typické pro život současného člověka. Nejde o typologii komunikačních situací podle jednotných kritérií, o niž se pokoušejí autoři zabývající se dialogickou komunikací[8] nebo autoři prací sociolingvistických, jimž jde o globální obecný pohled na celkovou jazykovou situaci.[9]

Vzhledem k tomu, že naším cílem je zkoumat jazykové prostředky charakteristické pro určité komunikační situace, není pro nás žádná z existujících zobecňujících typologií vyhovující, jsme si ovšem vědomi toho, že stranou naší soustředěné pozornosti zůstávají některé další oblasti společenského styku lidí. Je však třeba uvést ještě jednu okolnost, jíž musíme podřizovat rozsah a výběr vzorků materiálu. Jde o možnosti současné nahrávací techniky, kterou máme k dispozici, a o prostředí, v němž je možno s úspěchem tuto techniku použít. Při vyhledávání situací pro nahrávání je třeba také brát v úvahu další omezení vyplývající z následného zpracování nahrávek. Týká se například počtu účastníků rozhovoru; při větším počtu se v živější komunikaci repliky účastníků překrývají a dešifrace je obtížná, mnohdy dokonce nemožná. Pro takové situace se ukazuje jako nezbytná nahrávka pomocí videopřístroje, s nímž jsme již také začali pracovat. Videonahrávky jsou nezbytné nejen pro speciální výzkum neverbálního chování účastníků komunikace a jeho souhru s parajazykovou a jazykovou složkou komunikace, ale třeba i pro postižení několikasměrné komunikace mezi více účastníky jedné komunikační události, při níž může paralelně probíhat několik rozhovorů, mohou se různě prolínat, křížit apod. Záznam pouhé verbální složky bez možnosti po[237]zorovat směry pohledů mluvčích a jejich celkové chování nemůže sloužit jako základ pro popis této komunikace.

Až do současnosti se nám podařilo pořídit nahrávky (a jejich přepisy) v celkové délce téměř 24 hodin. Většinu z nich tvoří dialogické nahrávky z uvedených oblastí komunikace. Postupně se zaměříme i na monologické projevy (shromáždili jsme zatím nahrávky jejich tří typů — oficiálních slavnostních projevů, přednášek a odborných referátů) a na rozhlasovou a televizní komunikaci.

II. Účastníci určité komunikační situace volí podle svých možností, resp. schopností, takové jazykové prostředky, jejichž pomocí mohou dosáhnout základního komunikačního cíle a které jsou v souladu s přijatými zvyklostmi v dané době a v daném společenství. Výběr jazykových prostředků je také ovlivňován jednotlivými faktory komunikační situace.

V této souvislosti je možno připomenout vztah termínů komunikační situace a jazyková situace, propracovaných zejména v pracích A. Jedličky.[10] Podle něho jazyková situace, kterou chápe jako existenci a fungování jazykových útvarů v jazykové komunikaci mezi členy daného společenství, je vytvářena situací komunikativní, situací sociální a jazykovou situací v užším smyslu (vlastní složkou jazykovou). Vymezení jazykové situace u J. Chloupka[11] jako situace, která je dána „vztahem mezi všemi účastníky a složkami komunikačního aktu (komunikačních aktů)“, vyhovuje spíše našemu chápání situace komunikační. V naší práci ponecháváme zatím stranou obecné úvahy o jazykové situaci. Pro empirický výzkum uvažujeme nejprve o globálnějších oblastech komunikace (viz např. zde charakterizované komunikační oblasti v mimopracovním a pracovním prostředí atd.). Každá z těchto oblastí představuje vlastně souhrn typů komunikačních situací. Oblast mimopracovní komunikace představuje typy komunikačních situací, jako jsou např. rodinné a přátelské rozhovory (ty lze ještě blíže charakterizovat; mohou to být návštěvy, rozhovory vedené v zájmových kroužcích, sportovních oddílech atd.). Tyto typy komunikačních situací jsou v praxi vždy reprezentovány řadou jedinečných komunikačních událostí. Odlišení typů komunikačních situací a jedinečných KU má své opodstatnění. Dokážeme postihnout relativně stabilní rysy jednotlivých typů komunikačních situací a podle nich předpokládat některé charakteristické rysy komunikace, která při [238]nich probíhá. Např. u komunikační situace „návštěva přátel“ přichází v úvahu okruh určitých témat, třeba vzpomínání na společné zážitky, příhody, vyprávění atp., neformální přátelské vztahy partnerů komunikace povedou pravděpodobně k volbě nespisovného útvaru národního jazyka, lze předpokládat výskyt stereotypních formulí, či zdvořilostních obratů týkajících se pohoštění atd. Některé rysy aktuální komunikační situace, v níž se uskutečňuje jedinečná KU (jednotlivá přátelská návštěva), mohou vést k modifikacím jazykové stránky komunikace. Mohou zde působit např. osobní vlastnosti partnerů komunikace a jejich momentální psychický stav (projevují se např. v užívání vtipů nebo prostředků komiky, ve formování KU jako přátelské debaty, nebo naopak ostřejší výměny názorů, event. hádky), vzdělání, profese, stáří účastníků (mají vliv na různou intelektuální úroveň jednotlivých KU a s ní spjaté užívání odborných termínů, slangových výrazů, vulgarismů atp.), ojedinělost, či pravidelnost návštěv (při návštěvách, které se opakují, je možná velká míra náznakovosti, redukce, navazování na kontext předchozích KU).

Relativně stabilní rysy typů komunikačních situací vedou tedy k typickým rysům jazykové výstavby komunikace v příslušných KU. Je nasnadě, že uživatel současné češtiny volí pro jednotlivé typy komunikačních situací vhodné jazykové prostředky (řečové chování téhož komunikanta, který se v jednom případě v roli dispečera letového provozu dorozumívá pomocí vysílačky s palubním radiotelegrafistou, v druhém případě si v roli zákazníka kupuje třeba mléko, se v obou případech výrazně liší). V tomto smyslu by bylo možno hovořit o různých funkčních jazycích, které slouží k vzájemnému dorozumění a interakci účastníků v jednotlivých typech komunikačních situací. Funkčním jazykem rozumíme soubor jazykových prostředků, především lexikálních a syntaktických, příznačných pro určitou komunikační situaci. V komunikaci se uplatňují v součinnosti s prostředky parajazykovými a mimojazykovými a dále také s jazykovými prostředky neutrálními, společnými ve větší či menší míře všem funkčním jazykům. Charakteristické rysy každého z funkčních jazyků jsou ovlivněny celkovou konstelací (především stabilních) typových faktorů komunikační situace. Proměnlivé rysy aktuální komunikační situace jednotlivých komunikačních událostí působí opačně, vedou k rozrůznění jejich jazyka, zejména jeho některých rysů, jak bylo naznačeno. Záleží tu ovšem na druhu komunikační situace; pro některé se vytvořily vyhraněné, specifické funkční jazyky, např. pro komunikaci [239]letadla s letištěm nebo pro komunikaci při nakupování, v jiných komunikačních situacích jsou specifické rysy příslušného funkčního jazyka méně nasnadě.

Naše pojetí funkčního jazyka není shodné s pojetím Havránkovým.[12] Havránek vychází z rozlišení lidového a spisovného jazyka a funkční rozlišení uplatňuje jen ve sféře jazyka spisovného (jednotlivým funkcím spisovného jazyka, komunikativní, prakticky odborné, teoreticky odborné a estetické odpovídají příslušné funkční jazyky, hovorový (konverzační), pracovní (věcný), vědecký a básnický). Projevy v lidovém jazyce lze podle něho v podstatě shrnout pod funkci komunikativní (obcovací). Vzhledem k tomu, že naším východiskem je v podstatě sociálně psychologické rozlišení situací, v nichž se uskutečňuje komunikace (jazykové projevy), nejeví se potřeba diferenciace spisovného a nespisovného vyjadřování jako základní, protože ve většině zkoumaných komunikačních situací se mohou uplatňovat jak spisovné, tak nespisovné útvary národního jazyka (eventuálně jejich kombinace), podle působení některých faktorů těchto situací. Podstatou funkčního jazyka v našem pojetí jsou jazykové prostředky volené a užívané podle konstelace faktorů příslušného typu komunikační situace a podle základního komunikačního cíle. V závislosti na nich volí také účastníci jazykové prostředky spisovné, nebo nespisovné.[13]

Naše východiska lze rovněž konfrontovat s východisky uplatňovanými ve stati G. Neščimenkové, Problema funkcionaľnoj differenciacii nacionaľnogo jazyka v aspekte sopostaviteľnogo izučenija slavjanskich jazykov (příspěvek pro mezinárodní slavistický kongres v Sofii 1988, rukopis). Neščimenková se pokouší vytvořit model národního jazyka, který by postihl celkové komunikační kontinuum, jakožto souhrn (sepětí) dvou základních komunikačních areálů. Tyto komunikační areály se vydělují na základě hledisek oficiálnosti/neoficiálnosti (formálnosti/neformálnosti) styku a na základě masového/individuálního charakteru adresáta.[14] Kritérium oficiálnost/neoficiálnost (formálnost/neformálnost) je nepochybně základní pro rozlišení oblastí, v nichž se užívá spisovného nebo nespisovného útvaru národního [240]jazyka. Vycházíme-li ovšem z jednotlivých komunikačních situací a z konstelací jejich faktorů, jeví se kritérium formálnost/neformálnost styku jen jako jedno z mnohých.

Na příkladě komunikační situace při nákupu se pokusíme ukázat vztah společenských, situačních a sociálně psychologických faktorů a užívaných jazykových prostředků, podmíněnost výběru a užití jazykových prostředků těmito faktory.

Společenské, situační a sociálně psychologické rysy komunikační situace při nákupu	Jazykové prostředky
Rysy celkové společenské situace relevantní pro nakupování:
státní obchod, rychlé životní a pracovní tempo	typické zdvořilostní stereotypy a míra jejich užívání, úspornost ve verbální složce komunikace
feminizace zaměstnanecké role prodavače	možnost větší citovosti ve vyjadřování, eventuálně i tendence k mnohomluvnosti (nejde ovšem o obecně platný rys, záleží vždy ještě na osobních vlastnostech příslušné komunikantky v roli prodavačky)[15]
Rysy aktuální komunikační situace:
prostředí: rozdíl mezi obchodním domem a malou prodejnou	možnost rozdílu mezi neosobním přístupem prodavače/prodavačky k zákazníkům v obchodním domě a osobním přístupem v malé prodejně; může se projevit v rozdílné míře stručnosti (strohosti); možnost vlivu na volbu spisovného nebo nespisovného útvaru národního jazyka (NJ)
druh prodejny (prodej běžného nebo luxusního, ev. nedostatkového zboží)	možnost rozdílného řečového chování prodavače/prodavačky plynoucí z toho, že běžné zboží (např. potraviny) není třeba zvlášť nabízet, zato u luxusních předmětů (pokud jsou v dostatečném množství) je zákazník někdy ke koupi „přemlouván“, je [241]přesvědčován o kvalitách, výhodnosti atp. — tomu odpovídají hodnotící jazykové prostředky, stereotypy s funkcí nabízení atp.; možnost vlivu na volbu spisovného a nespisovneho útvaru NJ
Účast situace	vede k úspornosti jazykového vyjadřování, k užívání deiktických prostředků a k uplatnění mimojazykových prostředků
Momentální počet zákazníků v prodejně	velké množství kupujících může způsobit větší úspornost vyjadřování prodavaček/prodavačů i zákazníků, může vést i k nervozitě vyplývající z časové tísně, z únavy atp. obou stran — ta může být příčinou užití expresívních výrazů v rozepřích, event. hádkách
Komunikační kontext (jde o opakovanou situaci prodeje/nákupu, o jeden z řady týchž interakčních aktů)	stereotypní formule při prodeji/nákupu; úspornost (redukce, eliptičnost, náznakovost)
Společné znalosti partnerů komunikace (všeobecné o současném světě, speciální o zboží a způsobech nakupování a provozu prodejen)	úspornost (redukce, eliptičnost, náznakovost)
Společný zkušenostní komplex partnerů komunikace týkající se prodeje/nákupu zboží	úspornost (redukce, eliptičnost, náznakovost); ustálený způsob komunikačního jednání vedoucí ke splnění základního cíle (sled otázek a odpovědí, způsob vzájemného reagování, společné naplňování vzorce KU nákup)
Sociální role prodavače a zákazníka (předurčují komunikantům způsoby chování, včetně řečového)	ze strany prodavače volba stereotypních formulí při nabízení zboží, zdvořilostní obraty, strategie vedení rozhovoru k dosažení cíle komunikačního aktu, tzn. k prodání zboží (projevuje se např. i v tematickém uspořádání); ze strany zákazníka volba stereotypních formulí při žádání zboží, strategie vedení rozhovoru k dosažení cíle, tzn. k zakoupení určité[242]ho, vhodného, optimálního zboží — protistrategie k strategii prodavače; možnost vlivu na volbu spis. nebo nespis. útvaru NJ
Osobní vlastnosti partnerů komunikace	mnohomluvnost/úspornost; expresivita/převaha citově neutrálních prostředků; rychlé/pomalé tempo rozhovoru; možnost vlivu na volbu spis. nebo nespis. útvaru NJ; imperativní/neutrální postoje (projevují se v míře zdvořilosti a v neverbálním chování)

Některé z uvedených rysů komunikační situace nakupování působí vždy stejným směrem, totiž k užívání jazykových prostředků, které jsou typické pro všechny jednotlivé KU nakupování. Jde o rysy celkové společenské situace, účast aktuální situace, začlenění KU do komunikačního kontextu, společné znalosti partnerů komunikace, společný zkušenostní komplex, které mají vliv na užívání určitých zdvořilostních a nakupovacích stereotypů, na úspornost, redukci a náznakovost vyjadřování (užívání eliptických konstrukcí různého druhu), na užívání deiktických prostředků a na uplatnění neverbálních složek komunikace. Vedou k ustálenému komunikačnímu vzorcovému jednání, tj. k takovému vzájemnému reagování komunikantů, které směruje ke splnění základního cíle KU nákup.

Jiné rysy komunikační situace nepůsobí tak jednoznačně a mají za následek jazykovou variabilitu jednotlivých KU. Tato variabilita se projevuje např. ve volbě spis. a nespis. útvaru NJ, event. ve střídání spis. a nespis. prostředků.

Na volbu spis. nebo nespis. útvaru NJ u prodavače a zákazníka mohou mít vliv, někdy ve složitých kombinacích, jejich osobní vlastnosti a sociální charakteristiky, aktuální sociální role (prodavače a zákazníka), z rysů aktuální komunikační situace např. druh prodejny a druh nabízeného a žádaného zboží. Je ovšem zajímavé, že např. relativně vyšší sociální statut (týkající se vzdělání, postavení v zaměstnání) může zákazníka vést k užití jak spis., tak i nespis. slov a tvarů.

Do hry vstupují jeho individuální vyjadřovací zvyklosti, vlastnosti (např. je zvyklý jednat spíše nadřazeně nebo spíše přátelsky, event. se podbízí, může se záměrně jazykově přizpůsobit prodavači, nebo naopak se od něho odlišit).

Prodavač jako reprezentant instituce obchodu může mluvit spisovně, na druhé straně v zájmu navázání kontaktu se zákazníkem (za účelem prodeje) volí někdy raději neformální nespisovný způsob vyjadřování. Osobní vlastnosti hrají nepochyb[243]ně i u něho velkou roli. Vliv na volbu spis. nebo nespis. útvaru NJ má i druh prodejny a druh nabízeného (žádaného) zboží. V prodejnách luxusního zboží bychom spíše předpokládali, že prodavači budou mluvit spisovně, ale zdaleka to není pravidlem; pod vlivem ostatních činitelů, které jsou ve hře ve svém úhrnu (sociálně psychologická charakteristika prodavače a zákazníka a jejich momentální vztah), volí oba partneři buď prostředky spisovné, nebo nespisovné. Jemná sociálně psychologická analýza různých jednotlivých KU (i z dalších hledisek, např. momentálního psychického stavu, nálady komunikantů atd.) by ukázala jasněji složitou problematiku užívání spis. a nespis. prostředků, kterou jsme zde mohli jen zhruba naznačit. Samozřejmě rozhoduje též „jazyková kultura teritoria“.

Globální a v podstatě jasné rozlišení veřejné (formální, oficiální) i neveřejné (neformální, neoficiální) komunikace jako základní kritérium pro volbu spis. nebo nespis. útvaru NJ se relativizuje, jestliže začneme posuzovat její jednotlivé typy. Je také řada komunikačních situací, které stojí na pomezí obou oblastí, např. situace rozhovorů při nakupování nebo rozhovorů lékaře s nemocným, uvedené v tomto příspěvku.

Cílem tohoto článku bylo jednak informovat o stavu empirického výzkumu současné mluvené češtiny, jednak naznačit směr, jakým se bude ubírat další zpracování shromážděného materiálu.

---

[1] Všechna vědeckovýzkumná vysokoškolská pracoviště (pedagogická fakulta UK v Praze, ped. fak. v Českých Budějovicích, Hradci Králové a Ostravě a filozofické fakulty v Brně a Olomouci) získávají materiál ve vytypovaných komunikačních situacích a zpracovávají ho podle jednotné metodiky; srov. o ní v článku J. Kořenského, J. Hoffmannové a O. Müllerové, Metoda analýzy komunikačního procesu, NŘ 70, 1987, s. 57—69.

[2] Srov. interpretaci KU schůze studijní skupiny na vysoké škole v článku J. Hoffmannové — O. Müllerové, K rozboru textu jako součásti komunikační události II, III, Český jazyk a literatura 1987/88, č. 2, s. 54—60; č. 3, s. 109—118.

[3] O řízené a neřízené komunikaci srov. podrobněji v čl. O. Müllerové, Dialogtypen und ihre Klassifizierungskriterien, in: Text and the Pragmatic Aspects of Language, vyd. J. Kořenský — J. Hoffmannová, Linguistica X, Praha 1984, s. 55—64.

[4] Při analýzách této komunikace je možno se opřít o výsledky četných šíře zaměřených výzkumů pedadogických i o práce lingvistické zaměřující se na vyjadřování učitelů a žáků z hlediska efektivnosti vyučování.

[5] O tom podrobněji viz v čl. O. Müllerové, O jazykovém přizpůsobování partnerů v dialogu, NŘ 61, 1978, s. 57—68.

[6] Jimi se soustavně zabývá M. Dohalská, např. v stati On the character of information in the work process, in: Linguistische und socialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation, vyd. J. Hoffmannová a D. Viehweger, Linguistica XII, Praha 1985, s. 113—121.

[7] Podrobnou analýzu rozhovorů mezi letadlem a letištěm provedli O. Müllerová a J. Kulhavý v čl. O jednom z typů řízené komunikace, NŘ 71, 1988, s. 10—22.

[8] O typologiích rozhovorů podle různých klasifikačních kritérií píše podrobně např. B. Techtmeierová v monografii Das Gespräch. Funktionen, Normen und Strukturen, Berlin 1984, zejm. s. 51—61; srov. též O. Müllerová, d. cit. v pozn. 3; Principy strukturace dialogu, SaS 48, 1987, s. 98—109.

[9] Srov. např. šest komunikativních sfér vymezených v čl. V. Barneta, Vztah komunikativní sféry a různotvaru jazyka v slovanských jazycích (K sociolingvistické interpretaci pojmu jazyková situace), Slavia 46, 1977, s. 337—347, které pokrývají veškerou komunikaci současné společnosti.

[10] Srov. Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 35n.

[11] Srov. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, Brno 1986, s. 10.

[12] Srov. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultury, in: Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 30—68.

[13] Srov. k tomu v práci J. Kořenského, J. Hoffmannové, A. Jaklové a O. Müllerové, Komplexní analýza komunikačního procesu a textu, Učební text, České Budějovice 1987.

[14] Srov. u J. A. Zemské rys neoficiálnost (spolu s rysem nepřipravenost a spontánnost) komunikace jako základní kritérium pro identifikaci textů hovorové ruštiny (razgovornaja reč), viz Russkaja razgovornaja reč. Obščije voprosy, slovoobrazovanie, sintaksis, Moskva 1981, s. 6n.

[15] O rozdílech mezi řečí mužů a žen v odborných projevech především ze statistického hlediska psala u nás M. Těšitelová, On some questions of spoken scientific discourses of men and women, in: Prague Studies in Mathematical Linguistics, Praha 1987, s. 47—58.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 5, s. 231-243

Předchozí Josef V. Bečka: Sloh konkrétní a abstraktní

Následující František Štícha: O přívlastku volném a těsném