Netypické případy užití ukazovacích výrazů takový, tak

Milada Hirschová

[Články]

(pdf)

-

Výrazům takový a tak je v novějších gramatických popisech jednoznačně přisuzována deiktická (ve vlastním smyslu ukazovací) funkce.[1] Zvlášť v Komárkově popisu slovních druhů[2] je ukázána souvislost takový a tak jakožto kongruentního a nekongruentního tvaru adjektivních deiktických slov (identifikátorů). K jejich uplatňování ve funkci situační a kontextové deixe není patrně třeba nic dodávat. Např. ve výpovědi (1) Koupím si takový/hle/to kabát, doprovázené ukazovacím gestem, jde o deixi situační; výpověď (2) Takové řeči, jaké jsem od tebe slyšel včera, ti přátele nenadělají je příkladem deixe kontextové, a to preparativní, kataforické (identifikace s prvky následujícího kontextu). Identifikace s prvky kontextu předcházejícího, anafora, zpravidla překračuje hranice jedné výpovědi, srov. např. (3) (Jednota zde otevřela velkou prodejnu potravin umístěnou v nové budově, ve které již fungují specializované obchody s průmyslovým zbožím, textilem a obuví.) Taková nákupní střediska se zřizují… Pozornost však podle našeho názoru zaslouží ty případy užití takový a tak, které vymezení ukázané deiktické funkce nevyhovují.

Máme na mysli značně frekventované konstrukce typu (4) Přišel v takovém modrém kabátě, (5) Měla včera takové divné oči, (6) Byly to takové čokoládové bonbóny, (7) On už tak pěkně čte, (8) Bylo to tak dobré, (9) Ty jsi tak protivnej! V těchto případech výrazy takový a tak nepoukazují ani k prvkům mimojazykové skutečnosti, ani k předcházejícímu nebo následujícímu kontextu. Formálně se ovšem uvedené konstrukce od výpovědí s deiktickým takový, tak neodlišují. Díváme-li se na ně jako na izolované jednotky, nic by nebránilo tomu, aby na ně nemohlo být navázáno např. závislou větou vztahující se k takový, tak, srov. (10) Přišel v takovém modrém kabátě, jaký jsme včera viděli v Prioru, (11) On už tak pěkně čte, že může předčítat dědovi apod. Obvykle jsou však výpovědi s deiktickým takový, tak odlišitelné v psaném i mluveném textu. Vyjadřují-li situační deixi, jsou nahraditelné podobami takovýto, takovýhle, takhle — (4') Přišel [58]v takovémto/takovémhle modrém kabátě, (7') On už (taky) takhle pěkně čte.[3] V případech analogických výpovědím (4) — (9) tato substituce možná není. Jde-li o deixi kontextovou, zvláště funkci kataforickou, bývá v podobných konstrukcích jednak odlišný slovosled, zejména u výrazu tak — čte už tak pěkně, že …, bylo to tak dobré, že …, jednak (v mluvených projevech) bývá na deiktických slovech důraz. Ve výpovědích (4) — (9) by však byl důraz (různé intenzity) na kvalifikačním adjektivu umístěném za takový, tak.

Ve výpovědích typu (4) — (9) o deixi (identifikaci) nejde. Nemáme zde co dělat ani s ukazováním na předmět, ani na jeho příznak, resp. na další specifikaci příznaku — obojí je v konstrukci explicitně pojmenováno, takový a tak ani nesměřují „ven“ z dané výpovědi. Lze se tedy ptát, jakou funkci zde takový, tak plní. Při srovnání výpovědí Přišel v takovém modrém kabátě — Přišel v modrém kabátě, Měla včera takové divné oči — Měla včera divné oči, Byly to takové čokoládové bonbóny — Byly to čokoládové bonbóny se v podstatě žádný významový rozdíl neukazuje, spojení takový modrý kabát proti modrý kabát, takové divné oči ve srovnání s divné oči atd. lze v uvedených příkladech považovat za referenčně totožné. Výraz takový je sám o sobě sémanticky prázdný, nemění význam, nespecifikuje adjektivum, k němuž se váže jako zdánlivý rozvíjející člen. Zdá se, že určité vodítko k interpretaci výpovědí typu (4) — (9) mohou poskytnout případy, které H. Křížková označuje za „vyjádření svého druhu neurčitosti“.[4] Jde o dosti výraznou skupinu vyskytující se nejčastěji v promluvách určených dětem nebo pronášených dětmi, např. (12) A on měl takovou pušku a na hlavě klobouk, (13) Co to je? — To je taková krabička, (14) Co to máš? — Takovou tužku. Takový stojí v uvedených případech u substantiva, a to v pozici, která bývá pravidelně obsazena rozvíjejícím (určujícím) prvkem vyjadřujícím příznak substantiva. Takový však samo příznak vyjadřovat nemůže, může na něj pouze ukazovat nebo k němu odkazovat. K žádnému explicitnímu pojmenování příznaku se však ve výpovědích (12) — (14) neukazuje. Je tedy v těchto případech příznak substantiva identifikován? Rozhodně nikoli, naopak důvodem užití takový ve (12) — (14) je [59]pravděpodobně ta okolnost, že mluvčí identifikaci provést nemůže nebo nechce, zároveň však hodlá vzbudit dojem, že identifikace byla nebo mohla by být provedena. Ve (12) — (14) máme tedy co dělat s jakousi pseudoidentifikací, vytvořenou napodobením, ovšem pouze formálním, výpovědí se skutečnou identifikací založenou na deixi. Na rozdíl od H. Křížkové se však nedomníváme, že by v těchto případech šlo o vyjádření neurčitosti. O neurčitost jde ve smyslu „faktickém“ — mluvčí ve skutečnosti určení neprovedl, nezdá se však, že by šlo o identifikaci neurčitou. Význam konstrukcí to je taková tužka — to je nějaká tužka je odlišný. O neurčitou identifikaci jde pouze při užití nějaký. Spojení to je nějaká hračka můžeme interpretovat ‚to je asi hračka, může to být hračka, připomíná to hračku‘, kdežto to je taková hračka znamená přibližně ‚nic jiného než hračka to není‘. Mohli bychom tedy mluvit o identifikaci objektu v rámci něho samého, resp. v rámci druhu.[5]

Ve výpovědích (4) — (6) funguje takový zřejmě obdobným způsobem. Adresát si jak u (4) — (6), tak u (10) — (12) uvědomuje, že identifikace objektu nebo specifikace jeho příznaku provedena nebyla, a může reagovat na takové výpovědi dotazem korespondujícím s „prázdným místem“ ve sdělení. Tedy např. Přišel v takovém modrém kabátě — V jakém?, To je taková hračka — Jaká?, tzn. ‚jaký ten modrý kabát je/byl?, jaká hračka to je?‘ Výpovědi bez takový dotazy nutně nevyvolávají. Nevylučují je sice, ale jen v té míře, v jaké můžeme předpokládat otázku k upřesnění informace u jakékoli jiné výpovědi. Zde lze patrně hledat funkční specifičnost výpovědí s nedeiktickým takový, zvláště typu (4) — (6). Užije-li mluvčí vedle explicitního pojmenování příznaku výrazu takový, obsazuje tím vlastně již zmíněnou „prázdnou pozici“ pro možnost bližší specifikace pojmenovaného příznaku (spolu s objektem), říká tedy, že by chtěl nebo mohl (popř. že by bylo vhodné) tuto specifikaci doplnit. Vyjadřuje tak rovněž své subjektivní zaujetí sdělovaným obsahem. Jde patrně o dva navzájem se podmiňující aspekty výpovědí typu (4) — (6): poněvadž je mluvčí subjektivně zaujat, naznačuje možnost bližší specifikace, popř. to, že by bližší specifikace stála za uvedení. Ve výpovědích, jimiž jsme se zabývali, je tedy funkce takový blízká výrazovým prvkům emocionálním, zároveň však tyto výrazy naznačují, že výpověď [60]nemusí být z hlediska mluvčího zcela úplná, že by mohla být ještě dále doplněna.[6]

Poněkud jiná je situace u výrazu tak. Srovnáme-li výpovědi (7) On už tak pěkně čte — (7') On už pěkně čte, (8) Bylo to tak dobré — (8') Bylo to dobré, (9) Ty jsi tak protivnej! — (9') Ty jsi protivnej!, významový rozdíl zde je. Ve výpovědích (7) — (9) chce mluvčí evidentně vyjádřit vysoký stupeň (intenzitu) uváděného příznaku, kdežto v (7') — (9') tento význam intenzity chybí. Pokud bychom uvažovali o možnostech nahrazení výrazu tak, aby byl zachován totožný význam jako v (7) — (9), přicházely by v úvahu (vzhledem k tomu, že jde vesměs o výpovědi vlastní jazyku běžně mluvenému, navíc často emocionálně zabarvené) nejspíše podoby (7'') On už moc pěkně čte, (8'') Bylo to moc dobré, (9'') Ty jsi děsně/strašně protivnej! Funkční odlišnost užití tak od takový ve výpovědích (4) — (6) ukazuje i ta skutečnost, že případy typu (7) — (9) nevyvolávají dotazy — bližší specifikace příznaku se nepředpokládá, jde o jeho intenzitu. Opět ovšem nejde o funkci deiktickou.[7]

Jinou věcí však je, že takový a někdy i tak bývají připojovány k adjektivům (kongruentním i nekongruentním) téměř mechanicky v každém projevu vyznačujícím se aspoň trochu subjektivním zaujetím mluvčího. Při eventuálním dotazu na specifikaci pak mluvčí není schopen ji provést — ukazuje se, že takový, popř. i tak měly pouze funkci emocionální. (Nadměrné užívání takový patří ke známým řečovým zlozvykům; takový má pak platnost výrazu výplňkového.)

Je třeba se ještě zmínit o spojeních typu takový nějaký, tak nějak, resp. nějaký takový, nějak tak, tj. o kombinacích identifikátorů určitých a neurčitých. Tato spojení jsou v jazyce běžně mluveném rovněž dosti frekventovaná, např. (15) Byl takový nějaký rozrušený, (16) Je to tam takové nějaké divné, (17) Musíš mu to po[61]vědět tak nějak taktně. Srovnáme-li podoby byl rozrušený — byl nějaký/nějak rozrušený — byl takový rozrušený — byl takový nějaký/nějaký takový rozrušený, zdá se, že je lze podle významu rozdělit na dvě skupiny. V jedné se octnou formulace typu byl rozrušený, byl takový rozrušený, ve druhé pak byl nějaký/nějak rozrušený, byl takový nějaký/nějaký takový rozrušený. Rozhodující patrně je přítomnost výrazového prostředku identifikace neurčité. Neurčitost identifikace je pak v takových případech primární a nemění se ani připojením takový/tak. Užití nějaký/nějak totiž relativizuje platnost vysloveného příznaku, popř. vyjadřuje jeho malou (neurčitou) míru. Byl nějaký rozrušený znamená přibližně ‚zdá se, vypadal rozrušený, jeho duševní stav by bylo možné kvalifikovat jako rozrušení‘, řekni mu to tak nějak taktně — ‚řekni mu to některým ze způsobů, který lze v této souvislosti označit za taktní‘. Význam výpovědí (15) — (17) bychom tedy mohli označit za „určitost neurčitosti“, neurčitost v jistém rámci, v jistých hranicích. Takový zde však rovněž vyjadřuje subjektivní zaujetí mluvčího. Zda je možná další specifikace relativizovaných příznaků, je sporné. Otázky na výpovědi typu (15) — (17) zpravidla nenavazují, partneři v rozhovoru jsou na „určité neurčitosti“ srozuměni — explicitně vyjádřený příznak se chápe jako přibližné, rámcové pojmenování.[8] Na pořadí identifikátorů zřejmě nezáleží. Takový nějaký/tak nějak se od nějaký takový/nějak tak funkčně neliší, omezujícím hlediskem může být snad jen hláskové složení slova, k němuž se spojení vztahuje, např. v souvislosti s výrazem taktně je málo pravděpodobné uspořádání nějak tak taktně (opakování hláskových skupin).

Pokusili jsme se vymezit funkční specifičnost výrazů takový, tak v případech, kdy neplní deiktickou funkci. Zdá se však, že i tyto případy jsou z deiktické funkce odvozeny, jsou s ní analogické. Neřadili bychom tedy takový a tak ve výše uvedených výpovědích k částicím, ačkoli k tomu způsob jejich uplatnění do jisté míry svádí, nýbrž ponechali bychom je v rámci skupiny deiktických slov, i když z funkčního hlediska na periférii tohoto slovního druhu.

---

[1] Viz H. Křížková, Zájmena typu ten a takový v současných slovanských jazycích, Slavica Slovaca 6, 1971, s. 15—30; M. Komárek, Sémantická struktura deiktických slov v češtině, SaS 39, 1978, s. 5—14, a týž, Příspěvky k české morfologii, Praha 1978, s. 7—65, Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 81—104.

[2] Viz Příspěvky k české morfologii, zvl. s. 55—57.

[3] Srov. H. Křížková, d. cit. v pozn. 1, s. 22. Autorka uvádí, že rozdíl mezi takový na jedné a takovýto, takovýhle na druhé straně je v tom, že takovýto/takovýhle vyjadřují ukázání na blízký předmět, kdežto takový je z tohoto hlediska bezpříznakové.

[4] Srov. H. Křížková, d. cit. v pozn. 1, s. 27.

[5] H. Křížková říká o těchto případech, že „hovoříme o druhu, avšak neuvádíme jeho vlastní příznaky“ (d. cit. v pozn. 1, s. 27).

[6] Podle názoru M. Komárka (ústní sdělení) právě toto funkční využití tak a takový ukazuje, že i zde máme co dělat s deixí. Jde o poukázání na specifikaci dosud nevyslovenou, popř. nevyslovitelnou, neboť mluvčí v daném okamžiku nemusí být schopen takovou specifikaci explicitně vyjádřit. Tato interpretace není vyloučena, domníváme se však, že vyjádření subjektivního zaujetí (funkce emocionální) je zde prvotní a převažující.

[7] O funkci emocionálního zesílení by bylo možné uvažovat i u takový, srov. např. To je ale / přece taková nespravedlnost! To je přece takovej vůl! Výpovědi tohoto typu (vesměs jde o vyjádření rozhořčení) se ovšem vyskytují buďto v těsné závislosti na komunikační situaci, jako bezprostřední reakce na jednání nebo promluvu jiné osoby — pak se však blíží spíše situační deixi, nebo, chybí-li podobná návaznost, fungují stejně jako případy s takový, jimiž jsme se zde zabývali, tj. vyžadují bližší specifikaci.

[8] Za připomínku stojí, že tento relativizující výraz se může spojovat i se slovesem, avšak nikoli ve funkci adverbiálního určení. Např. musíme si tak nějak promluvit neznamená ‚nějakým způsobem promluvit‘, nýbrž ‚něco jako promluvit‘. Je to však způsob vyjádření neobratný, ne-li přímo nekultivovaný.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 2, s. 57-61

Předchozí Libuše Čižmárová: Sidecar, sajdkár, sajdkára

Následující Igor Němec: Z historie českého soustružnického názvosloví