Vyjadřování podmětu osobními zájmeny 1. a 2. osoby

Ludmila Zimová

[Články]

(pdf)

-

Specifičnost zájmenného podmětu vyjadřovaného osobními zájmeny 1. a 2. os. sg. a pl. (já, ty, my, vy) vystoupí do popředí zvláště tehdy, přistupujeme-li k větě jako jednotce vyššího celku (textu) a zaměříme-li svou pozornost na užívání osobních zájmen v platnosti mluvnického podmětu spolu se zkoumáním mezivětné návaznosti. Velmi záhy zjistíme, že osobní zájmena 1. a 2. os. sg. a pl. se v tomto ohledu výrazně odlišují od zájmena 3. os. sg. a pl.: především nezastupují plnovýznamová pojmenování, ani neplní funkci textově odkazovací, která je pro zájmeno 3. os. charakteristická, nýbrž ukazují mimo text přímo ke komunikujícím osobám, aniž je pojmenovávají, a tím určují (identifikují), kdo je v daném okamžiku promluvy mluvčím a kdo adresátem jazykového projevu; tedy v terminologii M. Komárka mají funkci exoforického identifikátoru.[1]

Přítomnost tohoto exoforického identifikátoru v platnosti mluvnického podmětu však zpravidla není v češtině nezbytná. Určitý tvar [23]slovesa v přísudku totiž svou koncovkou gramatickou osobu podmětu dostatečně signalizuje. Nevyjádření podmětu je v těchto případech všeobecně pokládáno za jev zcela bezpříznakový. Komunikanti jsou přitom většinou uspokojivě identifikováni situací, v níž komunikace probíhá. Přesto existují případy — a není jich málo — kdy mluvčí osobního zájmena 1. nebo 2. os. ve funkci podmětu užije. A právě analýze okolností, které vedou k volbě osobního zájmena 1. a 2. os. v této větněčlenské platnosti, je věnován tento příspěvek.

Na neúplnost popisu a výkladu užívání zájmenného podmětu v češtině upozornil před léty Daneš.[2] Nejpodrobnější zpracování této problematiky najdeme již u Trávníčka[3] v rámci jeho výkladů o funkci zájmen v české větě. Upozorňuje na rozdílnost užití osobního zájmena 1. a 2. os. a osobního zájmena 3. os. v podmětové platnosti a zároveň naznačuje i „spoluúčast“ aktuálního členění — i když tohoto termínu neužívá — na užití osobního zájmena ve funkci mluvnického podmětu.

Všechny souhrnné popisy české skladby se však shodují v tom, že podmět nebývá v češtině slovně vyjádřen, je-li znám ze situace, v níž jazykový projev probíhá, nebo z předchozího kontextu, anebo ukazuje-li na něj svým mluvnicky shodným tvarem přísudek (určitý slovesný tvar), a v tom, že „užití osobního zájmena ve funkci subjektu je ve spisovném jazyce vždy nějak motivováno.“[4]

Činitele motivující užití osobního zájmena ve funkci podmětu, uváděné v těchto pracích, jsou rozdílného charakteru. Vztahují se zejména ke gramatické stavbě věty (souvisejí s volbou větné konstrukce, s tvarem určitého slovesa), ale vyjadřují i zřetel k funkční perspektivě výpovědi,[5] hlediska stylová, emocionální, přihlížejí i k zvukové stránce věty. Autoři souborných syntaktických prací uvádějí shodně tyto faktory, které lze pokládat za základní: zájmenného podmětu je třeba užít tehdy, /1/ jestliže osoba není dostatečně určena koncovkou přísudkového slovesa, /2/ má-li být podmět rozvit, /3/ je-li podmět zdůrazněn, /4/ při vytčení do protikladu.

Prací vzhledem ke zkoumané problematice zásadní se nám jeví Mathesiovo pojednání Pronominální podmět v hovorové češtině.[6] Mathesius ve svých výkladech přihlíží k vzájemnému ovlivňování a paralelnímu působení aktuálního členění výpovědi (obsahový rytmus) a rytmické stránky výpovědi (důrazový rytmus), přičemž v užití zájmenného podmětu vidí především výrazný rytmizační činitel, odpovídající tendenci sestupného charakteru mluvních taktů v češtině.

Naše úvahy se opíraly o tyto výchozí předpoklady: /1/ je třeba důsledně odlišit vyjadřování podmětu osobními zájmeny 1. a 2. os. od [24]pronominalizace podmětu osobním zájmenem 3. os., /2/ všechny typy užití zájmenného podmětu nelze vyložit v rámci strukturního popisu izolované věty, /3/ vyjádření podmětu osobními zájmeny je výsledkem součinnosti různých faktorů jazykového i mimojazykového charakteru.

Analýza shromážděného jazykového materiálu ukázala, že problematika zájmenného podmětu vyjádřeného osobními zájmeny 1. a 2. os. je značně složitá a že je výsledkem nestejného působení několika okolností. K nejsilnějším faktorům motivujícím vyjádření podmětu osobním zájmenem patří aktuální členění výpovědi a gramatická výstavba výpovědi. Dále se na něm podílí zřetel k modální výstavbě výpovědi, emocionální aktualizace a některé stylistické aspekty, zvláště vliv funkční stylové oblasti. Uvedené faktory působí zprav. ve vzájemné součinnosti. Obvykle ovlivňuje užití zájmenného podmětu hned několik činitelů najednou, např. zřetel k funkční perspektivě výpovědi nebo citový postoj mluvčího může — zejména ve spontánních mluvených projevech — modifikovat obvyklé způsoby a prostředky mluvnické výstavby výpovědi. Z důvodů výkladových však vycházíme při popisu zkoumaného jevu z jednoho aspektu jako základního, dominujícího.

Aktuální členění výpovědi

/1/ Aktuální členění výpovědi jako činitel ovlivňující vyjádření podmětu osobními zájmeny se projevuje v citově neutrálních výpovědích především tehdy, je-li podmět jádrem výpovědi.[7] Užití osobního zájmena je vlastně jediným možným způsobem, jak vyjádřit, že podmět, jenž je jádrem výpovědi, označuje mluvčího, resp. adresáta. Zájmenný podmět stojí na konci výpovědi, je nositelem intonačního centra a nezřídka je zvýrazněn částicemi zdůrazňovacími, vytýkacími nebo zájmeny vymezovacími.

1. V trajleru úřaduji v první místnosti já, ve druhé Jano, ve třetí poddůstojníci — pokud úřadujeme. 2. Když dostanu jablko já, budeš nejslavnějším vojevůdcem. 3. Tatínka jíž nemáme, a jestli nám zemře i maminka, umřeme i my. 4. Svědomí lékařů, jejich morální povinnost vůči nemocnému, mnoho slov mi plynulo v té chvíli z úst, že ale nemluvím nadneseně, to jsem věděl jen já sám.

/2/ Osobního zájmena se dále užije zpravidla tehdy, jestliže je pod[25]mět nositelem nějakého aspektu, který nelze vyvodit z předchozího kontextu nebo řečové situace. Takovými aspekty jsou podle J. Firbase[8] zvláště kontrast, selekce a rekapitulace. Podmět je pak kontextově nezapojený, přináší novou informaci, je tedy složkou s vysokým stupněm výpovědní dynamičnosti, neboť z komunikativního hlediska přispívá větší měrou k rozvíjení sdělení. Je jádrem výpovědi, přesouvá se na začátek věty a je zvukově vyčleněn důrazem.

Kontrast se realizuje nejčastěji v souvětí souřadném s větami v poměru odporovacím. Adresát, resp. mluvčí, k nimž zájmena v platnosti subjektu ukazují, se staví do ostrého protikladu k tomu, co je vyjádřeno v předchozí větě, resp. v předchozích větách (viz 8), jde nejčastěji o kontrastivní vztah k podmětu věty předchozí.

5. Všichni mi to říkali, ale já jsem jim nevěřil.

Odporovací vztah se může realizovat i mezi větami jednoduchými, přičemž může (6, 7), nebo nemusí (8) být signalizován odporovací spojkou.

6. Splním ti tvé přání. Eurydika se může vrátit mezi živé lidi. Ty se však cestou z podsvětí na manželku neohlížej. 7. Obyčejně se nás lidé bojí a utíkají před námi, nebo nás pronásledují. Tys však přišla, nic se nebojíš a pěkně na pozdrav jsi nám odpověděla. 8. Nikdy tě moc nezajímalo, co si myslím. Pamatuješ, jak jsi přišel, že budeš bydlet s Poličanským? Hrozně mě to mrzelo. Bylo to brzo potom, co jsem se dostal do koleje, záleželo mi na tobě. Ty ses mě ani nezeptal, jestli mi to vadí.

Podmět může být v protikladu i k tomu, co se z předchozí výpovědi jen vyrozumívá, co v ní není výslovně vyjádřeno.

9. Byla tam fotka souboru. Ale já jsem se na ní zrovna nevydařila. Srov. Byla tam fotka souboru. (Všichni na ní vypadali skvěle), ale já jsem se na ní zrovna nevydařila.

Protikladnost může být vyjádřena i souvětnou konstrukcí s větami v poměru slučovacím (10, 11), ale i souvětím podřadným (12).

10. To nebylo tak, že by mi rodiče vrazili housle do rukou a řekli „z tebe bude virtuos“. Nic takového. To byl akt čistého zoufalství. Já jsem totiž děsně zlobil a oni nevěděli, co se mnou. 11. Byli jsme úžasně mladí a před námi se jak v nějaký pohádce otevíral celej svět. V Německu jsme hulákali na americký a anglický vojáky, oni zas volali na nás a my jsme se cítili jak nějaký vítězové. 12. Jestliže si myslíte, že vy jste něco víc, protože tu smíte sedět a poslouchat, zatímco já lezu po všech čtyřech, pak vám připomenu starou právní průpověď.

V příkladech 7 a 8 se zároveň uplatňuje i aspekt selektivní.

[26]Se zájmenným podmětem se setkáme také tehdy, jestliže mluvčí vyčleňuje sebe, resp. adresáta z nějaké množiny individuí (minimálně dvouprvkové), známé z předchozího kontextu nebo ze situace. Zároveň se může realizovat i aspekt kontrastivní.

13. Musili jsme být opatrní, protože telátka byla tak vysláblá, že nemohla ani polykat, ale farmář jim přidržoval hlavu a já jsem vstřikoval lék koutkem tlamy. (My = farmář a mluvčí). 14. Slíbili jsme si spolu, ze nebudeme nikdy mluvit o minulosti. Ty jsi to tak chtěl. (My = mluvčí a adresát).

Zájmenného podmětu užije mluvčí zpravidla také tehdy, chce-li zdůraznit, že sebe, resp. adresáta projevu zahrnuje do množiny individuí, o nichž byla v předchozím textu řeč.

15. Děti by mě taky potřebovaly, kluk je v osmičce, dcera je o rok mladší. My jsme se nikdy nehádali, ale teď jako by se s námi něco stalo.

Rekapitulace může být spojena s kontrastem. Tendenci k vyjádření podmětu osobním zájmenem posiluje uplatnění více aspektů zároveň.

16. Mikovi bylo dvanáct a mně deset a tenkrát v osmnáctém roce působil takový krytý dvousedadlový automobil dost komicky, jako nějaká bedna na čtyřech kolech. U žádného vozu nebylo tehdy snadné docílit rychlosti osmdesáti kilometrů, natož pak u Fordova kupé, ale my jsme usoudili, že si ten chlapík sešteloval motor.

/3/ Osobním zájmenem může být v češtině vyjádřen také podmět tematický. Dochází k tomu především tam, kde by (17) jeho elizí (nevyjádřením, vypuštěním) došlo ke změně aktuálního členění. 17. U mostu jsou okouni samotáři. Dej na mě, jdi tam a pocuchej jim hřívu. Já tu na tebe počkám. Jádrem výpovědi je přísudkové sloveso. Při nevyjádření zájmenného podmětu by výpověď nabyla jiné funkční perspektivy, jádrem by se stal předmět: Dej na mě, jdi tam a pocuchej jim hřívu. Počkám tu na tebe.

Osobního zájmena užije mluvčí také v případě, kdy chce, aby bylo téma explicitně vyjádřeno, zvláště pak tehdy, je-li východiskem v předchozí větě podmět jiný. 18. Evžene, možná, že můj otec není tak nemocen, jak vy to líčíte, zoufala bych si však, kdybych měla ve vašich očích nejmenší vinu, a zachovám se, jak vy budete chtít.

Vyjádření podmětu osobním zájmenem není však v takovýchto případech nezbytné, užití zájmena je motivováno individuálním komunikativním záměrem mluvčího, a to snahou, aby byl podmět zřetelný hned na počátku věty. Jiný příklad: 19. Paní Flaxtonová, já Penny uspím. Ne tak, jak vy si myslíte, jenom dočasně.

[27]/4/ Kontextová, ev. situační zakotvenost výpovědi (projevující se nejvýrazněji ve spontánních projevech) má své důsledky i pro strukturu české věty. Umožňuje totiž, aby některé její pozice, které jsou zřejmé z předchozího kontextu nebo ze situace, nebyly lexikálně obsazeny. Tato skutečnost má vliv i na vyjadřování podmětu osobním zájmenem. Nejčastěji totiž bývají nevyjádřeny ty části výpovědi, které mají nižší stupeň výpovědní dynamičnosti, tj. východisko a z přechodových členů pak slovesný přísudek. Elipsa přísudku však vyžaduje, aby gramatická osoba byla vyjádřena osobním zájmenem v podmětu. Srov. u elipsy přísudku slovesného: 20. Třeba před časovkou jsme si večer jeli prohlížet trať. My v autě, trenér vedle nás na kole a do okna komentoval každý metr; u elipsy přísudku slovesně jmenného: 21. Ani nevíš, jak mě oslnilo, že mě má najednou rád — a k tomu takový krásný kluk. Že jsem pro něho vším. Já pro něho a on pro mě — až se mi z toho zatočila hlava.

V záporných větách zůstává z nevyjádřeného přísudku záporka ne, osobní zájmeno je nezbytně nutné k vyjádření gramatické osoby. 22. Zemře Minotaurus, ne já.

Totéž platí i pro textově zapojené otázky zjišťovací se záporným přísudkem, jímž je totéž sloveso jako v předcházející výpovědi, kde je rématem, avšak v kladné podobě. V takovýchto případech je možno přísudek v otázce vypustit, zůstává pouze záporný morfém ne jakožto složka s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti a osobní zájmeno, které je nezbytné k vyjádření mluvnické kategorie osoby: 23. Chci to s ní zkusit. Z toho, co jste mi o ní vyprávěla, jsem ji začal mít rád. Teď si jí navíc vážím a obdivuji ji. Vy ne?

Rovněž některé kontextově zapojené otázky vylučovací mohou být díky předcházejícímu kontextu natolik eliptické, že v nich zůstává vyjádřen pouze podmět. V příkladu dále uvedeném je eliptičnost vylučovací otázky podmíněna předchozí doplňovací otázkou, jejíž tázací zájmeno kdo signalizuje nejen rematický podmět následující eliptické otázky vylučovací, ale i rematický podmět eventuální odpovědi. Je-li podmětem osoba mluvčího, nebo jako v našem případě osoba adresáta promluvy, musí být, protože je rématem, vyjádřena osobním zájmenem. 24. Tak co, slečinko, kdo udělal větší díru do světa, vy nebo slečinka Kasová?

Některé ustálené případy s lexikálně nerealizovaným přísudkem a zájmenným podmětem lze již považovat za lexikalizované elipsy: 25. [28]To kafe nevypiju. Já ho totiž nerad. Já tobě, ty mě. My o vlku a vlk za humny.

Mluvnická stavba výpovědi

Vyjadřování podmětu osobním zájmenem 1. a 2. os. vyžaduje v mnohých případech větná konstrukce. Je nezbytné tam, kde osoba mluvčího, ev. adresáta je významově blíže určena, takže podmět je rozvit /1/ adjektivním přívlastkem (26—27), /2/ vedlejší větou přívlastkovou (28), /3/ přístavkem (29—31), nebo tam, /4/ kde podmětem věty je koordinační skupina, jejímž členem je označení mluvčího, resp. adresáta (34). K tomuto typu můžeme přiřadit i hypotaktické vyjádření v podstatě koordinačního vztahu (35).

Užití osobního zájmena v platnosti podmětu v příkladech 26—35, na rozdíl od příkladů předchozích, je nezávislé na začlenění výpovědi do textu.

26. Tehdy jsem si to já jediná uvědomila. 27. Karel nemůže zůstat v hájovně sám. Kdyby se něco semlelo, musíte mu vy dva pomoct přejít hranice.[9] 28. Já, který jsem měl vždycky všechno ve skladě na svém místě, jsem najednou nemohl najít jednu elektrickou vrtačku. 29. Kdepak jsem to já nešťastnice mohla tušit, že jednou odejde a už se nevrátí. 30. To víš, my chlapi se rádi chlubíme, že nás nic nezdrtí. 31. Vy lidé jste pro svůj svět největším nebezpečím.

Domníváme se, že tvrzení, že podmět musí být vyjádřen osobním zájmenem, je-li rozvit přístavkem, vždy neplatí. Zdá se, že podmět může být nevyjádřen, je-li přístavkem substantivum s významem nositele vlastnosti. Jde o pomezní případy a na př. 32 je vidět plynulý přechod od (a) těsného přístavku u zájmenného podmětu s plynulou výslovností bez pauz — Tehdy jsem si toho já hlupák ani nevšiml. — k (b) volnému přístavku, oddělenému v mluveném projevu pauzami — Tehdy jsem si toho já, hlupák, ani nevšiml. Tehdy jsem si toho já, hlupák nad hlupáky, ani nevšiml. — až k (c) „parentetickému přístavku“ k nevyjádřenému podmětu — Tehdy jsem si toho — hlupák — ani nevšiml. Ale jedině možné je: 33. Děkuji za poklonu, ale nemyslím, že bychom my, krásné ženy, nemohly prožívat vážné problémy a být obdařeny nejrůznějšími charaktery. Rovněž v př. 30 a 31 osobní zájmena vypustit nelze, protože tam je přístavkem podmět klasifikován: my, resp. vy neukazuje přímo k mluvčímu, resp. k adresátu jako individuu, jak je tomu v př. 32, kde přístavkové sub[29]stantivum kvalifikuje přímo autora promluvy, nýbrž osobní zájmeno pouze poukazuje k množině individuí, do níž se mluvčí, resp. adresát zařazuje.

34. Nikdy jsem nezapomněla na to, že ty a tvůj bratr jste mi pomohli, když jsem to nejvíce potřebovala. 35. Dick zůstane, kde je, a kdyby ta opičí hlava explodovala, vy dva můžete stoupat a já s Dickem klesneme. Tak budeme všichni spokojeni.

Zájmenného podmětu se užije také tehdy, jestliže slovesný přísudek nevyjadřuje dostatečně mluvnickou kategorii osoby. K takovému jevu, stylově příznakovému, dochází nejčastěji ve spontánních mluvených projevech v běžně dorozumívací sféře jazykové komunikace. 36. Nejraději měl Jindru, to byl uličník podle jeho gusta. Já byl nejmladší, mazlíček. Při vypuštění určitého tvaru pomocného slovesa být v některých složených slovesných tvarech v přísudku je totiž přítomnost osobního zájmena jediným prostředkem diferenciace mluvnické osoby, neboť příčestí samo tuto schopnost nemá. Samo příčestí minulé ve funkci přísudku je vždy jednoznačně chápáno jako tvar 3. osoby. K vypouštění pomocného slovesného tvaru dochází však pouze v 1. os. sg. nebo pl. 37. Já se to dozvěděl včera. 38. My už mu dávno odpustili.

Na to, zda nepřítomnost pomocného tvaru v 1. os. sg. a pl. min. času je příčinou nutné přítomnosti osobního zájmena, nebo zda právě užití osobního zájmena dovoluje vypustit pomocný slovesný tvar, není v naší jazykovědné literatuře stejný názor. F. Trávníček soudí, že „… zájmeno se tu klade proto, že je na něm důraz, i tehdy, má-li věta určité sloveso: já jsem šel… Vynechání opisného slovesa je následek toho, že je ve větě osobní zájmeno, neboť z něho je patrná mluvnická osoba příčestí šel.“[10] Domníváme se však, že důraz na osobním zájmenu nemůže být jediným kritériem pro výklad nevyjádření pomocného slovesa v přísudku. Jestliže bychom přijali tento názor, pak se nabízí otázka, proč nedochází k jeho vypouštění v 2. os. sg. a pl., jestliže je na zájmenu důraz, popř. proč k němu nedochází také v jiných složených slovesných tvarech, např. v kondicionálu. Příčiny tendence nevyjadřovat pomocný slovesný tvar v min. čase je třeba podle našeho názoru hledat v jeho „morfémové“ povaze. Oznam. způs. min. času pomocného slovesa být se stal totiž jen tvarovým prostředkem bez jakékoli významové platnosti, i když si zachoval formu samostatného slova, v 2. os. sg. může být tvar jsi dokonce nahrazen pouhým -s; Tys to určitě věděl. Vyřídils mu to?; v 3. os. sg i pl. je tvar po[30]mocného slovesa nulový. Pomocné tvary kondicionálové mají naproti tomu distinktivní gramatickou platnost, a proto je nelze vypustit, stejně jako pomocné tvary času budoucího. Proto považujeme užití zájmenného podmětu za důsledek toho, že se gramatická osoba prostřednictvím slovesného přísudku nevyjadřuje. Trávníčkův výklad nepokládáme za výstižný.

Rytmus

Na vyjádření podmětu osobním zájmenem 1. a 2. os. mají vliv, jak už bylo naznačeno, také zřetele rytmické. Neuplatňují se zprav. jako činitelé dominantní, nýbrž působí převážně v součinnosti s ostatními již zmíněnými faktory, zvláště s aktuálním členěním výpovědi, především ve vztahu k jeho výrazovému prostředku — slovosledu. Lze říci, že obecná pravidla kontextové výstavby výpovědi se střetávají ve výpovědní realizaci s pravidly rytmickými. Jejich úloha při výstavbě výpovědi v souvislosti s vyjádřením podmětu osobním zájmenem 1. a 2. os. vystupuje do popředí především tehdy, jestliže přítomnost zájmenného podmětu není podmíněna gramaticky nebo aktuálním členěním výpovědi (podmět není rématem), či jinými, již uvedenými faktory, popř. záměrem mluvčího apod. V takovýchto případech není zájmenný podmět nezbytný, z hlediska obsahového i gramatického je nadbytečný, jeho nevyjádřením se výpověď obsahově nikterak nezmění. Zájmenný podmět má skutečně jen funkci rytmizačního prostředku, popř. může zároveň sloužit jako prostředek k odstranění nežádoucí aliterace nebo bezprostředního následování dvou přízvučných slabik za sebou apod. Mathesius v této souvislosti hovoří o tzv. výplňkovém podmětu.[11] 39. A: Přinesu vám účet, abyste viděl, kolik jsem dal před lety za malé kapry. — B: Vám já věřím, pane doktore!

Obdobně může být užití osobního zájmena ve funkci podmětu výsledkem působení rytmického principu rozměrového.[12] Takový podmět přispívá k rytmické vyváženosti celé výpovědi i jejích jednotlivých úseků. 40. Tak vy byste rád slyšel ten můj příběh. No já opravdu nevím, stojí-li to vůbec za vyprávění.

Velmi často jsme se v našem materiálu setkali se zájmenným podmětem vyjádřeným osobním zájmenem 1. a 2. os. po spojce a na počátku výpovědi. Nevyjádření podmětu by znamenalo buď nepřípustné [31]hromadění nepřízvučných enklitických slov na počátku mluvního taktu, což je prostředek stylově příznakový, nespisovný (srov.: Jsem mu to přece říkal!), nebo změnu slovosledu — a tedy aktuálního členění výpovědi. 41. A: Kdy jste mu řekli, že se neuzdraví? — B: Hned po operaci. Chtěl vědět pravdu a my jsme mu nedokázali lhát, máme se všichni rádi. Srov.: Chtěl vědět pravdu a nedokázali jsme mu lhát, máme se rádi. Zájmenný podmět tu tvoří jakýsi klidný úvod. Podle Mathesia je tento typ podmětu charakteristický zvláště pro volné začátky („začátky větných odstavců“). My jsme jej však zaznamenali především uvnitř větné souvislosti, tedy tam, kde se podle Mathesia potřeba vyjádřit podmět osobním zájmenem nepociťuje tak silně.

Citová stavba výpovědi

K užití osobního zájmena v platnosti podmětu může v češtině dojít také v souvislosti s vyjadřováním citového postoje mluvčího ke sdělované skutečnosti. Bývá tomu tak např. v otázkách, v nichž záměr mluvčího něco se dozvědět ustupuje do pozadí a formou otázky mluvčí vyjadřuje spíše údiv, překvapení nad tím, že něco bylo, je nebo bude jinak, než jak předpokládal. Užití podmětu vyjádřeného osobním zájmenem je ve výpovědích tohoto typu časté, i když nikoli nutné. Zájmeno bývá pak nositelem důrazu. 42 (a) Ty už k nám nepřijedeš? (b) To už k nám nepřijedeš? (c) Copak ty už k nám nepřijedeš? Osobní zájmeno tu vlastně nabývá funkce částice, jak naznačuje substituce částicí to, copak, podílí se tedy na modální výstavbě výpovědi.

Užití osobního zájmena v následujících příkladech je motivováno především citovým zaujetím mluvčího, snahou vytknout osobu činitele, a proto bývá zájmeno nositelem důrazu.

43. Až si poprvé sáhnu na kamenná játra, to bude požitek, příteli. Protože ještě nikomu se nepodařilo udržet transplantát jater v aktivitě déle jak několik dní. Já to dokážu! 44. Bylo pěkně horko. Na začátek dubna zrovna neuvěřitelné. Pořádně jsem se zadýchala, když jsem táhla ten náklad do schodů — a že já něco vydržím!

Závěr

Analýza zkoumaného jazykového materiálu potvrdila naše výchozí předpoklady. Užití osobního zájmena 1. a 2. os. sg a pl. ve funkci podmětu je v češtině výsledkem složitého, vzájemně se ovlivňujícího a podmiňujícího působení mnoha faktorů rozličného charakteru. Jen ojediněle lze uvažovat o vlivu pouze jednoho činitele. Ukázalo se, že v souvislosti s vyjadřováním podmětu uvedenými zájmeny je nutno rozlišovat: /1/ nutné užití zájmenného podmětu, které je podmíněno [32]větně konstrukčními důvody (podmět je rozvit; př. 26—38), /2/ nutné užití zájmenného podmětu, jež vyplývá ze začlenění výpovědi do textu (nezbytnost vyjádřit syntakticky relevantní kategorii mluvnické osoby, která není vyjádřena obvyklým způsobem; př. 20—25), /3/ nutné užití zájmenného podmětu, jež je výsledkem kontextové výstavby výpovědi (podmět je buď rématem výpovědi, nebo nositelem aspektu, který nelze vyvodit z předchozího kontextu; př. 1—16), /4/ obvyklé užití zájmenného podmětu ovlivněné komunikativně pragmatickými aspekty (př. 17—19), /5/ možné užití zájmenného podmětu z důvodů rytmických a emocionálních (př. 39—44).

---

[1] M. Komárek, Sémantická struktura deiktických slov v češtině, SaS 39, 1978, s. 5—14.

[2] F. Daneš, K otázce větných členů, SaS 38, 1977, s. 281n.

[3] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Skladba, Praha 1951, s. 1114n.

[4] J. Bauer, M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, 2. vyd., Praha 1975, s. 105n.

[5] Srov. též P. Adamec, Pronominální podmět a významová stavba věty v ruštině a češtině, Bulletin Vysoké školy rus. jaz. a lit., Praha 1959, s. 23n.

[6] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 286n.

[7] F. Daneš, Z. Hlavsa, K vztahu aktuálního členění a sémantické výstavby výpovědi, SaS 44, 1983, s. 3n., J. Firbas, „Aktuální členění větné“, či „funkční perspektiva větná“? SaS 43, 1982, s. 282n., F. Daneš, O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu, SaS 40, 1979, s. 257n.

[8] Viz d. cit. v pozn. 7.

[9] Pozn.: Při nevyjádřeném podmětu se adjektivum považuje za doplněk: Tehdy jsem si toho jediná nevšimla.

[10] Srov. d. cit. v pozn. 3, s. 1116.

[11] Viz d. cit. v pozn. 6.

[12] F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 70.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 1, s. 22-32

Předchozí Olga Müllerová, Jan Kulhavý: O jednom z typů pracovní komunikace (rozhovory mezi „letadlem“ a „letištěm“)

Následující Alena Polívková: Jazykové sloupky v pražském deníku Práce a v brněnské Rovnosti